„Kde je Kenji?“
„Zase se někde zatoulal…“
„Já to štěně jednou asi zahryznu!“
„A mám ti říct, po kom má tak horkou krev? Víš, že vždycky někam uteče, ale vrátí se…“
„Tady nejsme v normální vesnici. Má se podle toho chovat. Stačí, že…“
„Miláčku… Kaido… Saburu se má určitě dobře. Neboj se, jednou se s ním uvidíme…“
.......
„Saburu! Co… Kde ses tu vzal? Co se stalo? Jsi zraněný, proč jsi…“
„Vyhnali mě, tati. Obvinili mě ze zrady, a když jsem chtěl mluvit s králem, velitel mě chtěl uvěznit. Utekl jsem…“
„Velitel?“
.......
„Otče, můžeš mu věřit. Určitě nás nezradí a aspoň budeme vědět, co se děje ve městě…“
„Já nevím, Saburu. Nechci ohrozit nikoho z vesnice.“
„Nemusíš se bát. On mě vlastně zachránil. To on mi řekl, co se chystá. Varoval mě a já mohl utéct.“
„Ale je to nebezpečné. Jak se s ním chceš setkat?“
„Když jsem utíkal, domluvili jsme se, že se setkáme za úplňku. Přišel tam a všechno bylo v pořádku. Máme se sejít znovu při dalším úplňku.“
„Nevím, Saburu. Ještě si to rozmyslím… Teď už nejsi sám, jsi jeden z nás, a když tě chytí…“
.......
„Kenji! Co tu děláš?!“
„Chci být se svým bratrem, Saburu.“
„Ano? Proč ti nevěřím? A víš, co? Zase si utekl. Otec tě zmlátí, až se vrátíš.“
„Budu bydlet s tebou!“
„To nejde, Kenji. Je to nebezpečné a ty patříš do vesnice. Nenechávej tátu samotného…“
„Aspoň teď, Saburu. Prosím. Budu dělat spojku s tebou, nauč mě to!“
…….
„Promiň, Mareo. Dneska tu nejsem sám. Kenji! Vylez!“
„Měl bych ho zabít i s tebou!“
„Omlouvám se, ale bratr prostě šel za mnou a je nebezpečné ho nechat toulat se kolem.“
„Tohle štěně? Tvůj bratr? Páni, ten vyrostl! Je teda fakt…“
„Co, že je?“
„Ale nic…“
…….
„Máš štěstí, že tě Mareo, nezabil, Kenji. Opravdu to bylo nebezpečné a on si mohl myslet, že jsme ho zradili. Už tak dost riskuje. Ale svolil, že se mnou občas můžeš přijít.“
„Vážně?“
„Hele, nejsi až nějak moc nadšený? A proč se vlastně červenáš, co?“
„To se ti zdá. Jen mi je horko.“
„V takovém mrazu?“
…….
Už ani nevím, kolikrát jsem utekl z vesnice. Ze začátku z toho byl vždycky poprask, když mě jako štěně hledali všude možně. Ani jsem si neuvědomoval, že je to špatně, protože jsem se ve vesnici vyhnanců narodil a bral jsem to jako normální domov. Nevěděl jsem, že to není stejné, jako kdekoliv jinde. Že jsou vlci ohroženi, kdykoliv se přiblíží k jiné vesnici, či městu. Že se tady skrývají právě proto, že domů se už vrátit nemohou, a někteří z nich, kdyby padli do rukou vlkům z města, by byli ohroženi na životě.
Platily zde přísná pravidla. A pokud tu někdo chtěl žít, a mohl to být třeba i někdo odsouzený na smrt, je musel dodržovat. Jinak ho čekalo vyhnanství i odsud a skoro žádný vlk, odsouzený k samotě, nepřežil ani jednu zimu.
To všechno mi docházelo postupně s tím, jak jsem rostl a trochu víc začal vnímat rozdíly…
Jenže, jak jsem už zmínil, pro mne i přesto pravidla neplatila. Teda hlavně některá. Nevzdalovat se od vesnice, netoulat se sám po okolních lesích… Prostě jsem to ignoroval, protože má horká nezkrotná krev mě poháněla a já nemyslel na následky svého jednání.
Kromě toho, že se v lesích mohl člověk potkat se strážci z města, mohl být také napaden i divokými vlky.
Nikdy neměli své stále místo. Potulovali se ve smečkách a jedna z nich, hodně početná, byla zvlášť nebezpečná. Kolovaly o ní různé zvěsti a jedna z nich byla, že jsou spřažení s někým z města.
Jenže tuhle informaci brali vážně jen vyhnanci.
Divocí vlci měli vždy svůj specifický pach. Podle toho je bylo snadné rozeznat, i kdyby se maskovali třeba za beránky. Nepomohlo by jim ani umýt se nejkvalitnějším mýdlem, které používá samotný král.
Vždy, když se poblíž někdo z nich objevil, okamžitě o nich strážci vesnice věděli a vyhlásili poplach. Já sám jsem zažil dvakrát jejich napadení. Vždy jsme ale vesnici ubránili. Přeci jen i mezi vyhnanci je pěkná sebranka z různých rodů a jsou hodně silní. A navíc… Mají skvělého vůdce.
Mého otce – Kaido.
A ten byl na mě právě tak naštvaný, že jsem se raději schoval ve svém pokoji. Stačilo, že jsem od něho schytal pár ran přímo na návsi.
„Kenji! Okamžitě otevři ty dveře!“
Seděl jsem na posteli a střídavě se díval na zmiňované dveře a na okno. Přemýšlel jsem, jestli nemám utéct, abych se vyhnul dalšímu výprasku.
„Kenji! Naposledy tě varuji! A vůbec nepřemýšlej, že bys utekl oknem!“ tátův hlas zněl čím dál výhružněji.
Ještě chvilku jsem jen seděl a přemýšlel, jestli nebude lepší rovnou umřít.
Nakonec jsem se zvedl, odsunul petlici a rychle uskočil dozadu.
Právě včas.
Dveře se okamžitě rozletěly a táta dovnitř vpadl s výrazem nejhoršího ďábla, jakého si kdy kdo mohl představit.
Odletěl jsem dozadu a zadkem tvrdě dopadl na podlahu. Držel jsem se za bradu a přemýšlel, jestli ještě mám všechny zuby. Minimálně budu mít zase pořádnou modřinu a vlci se mi budou smát.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se nemáš nikde toulat! Copak nevíš, že divocí vlci se poslední dobou nějak moc často potulují v okolních lesích? Chceš, aby tě zabili?! Kde jsi vlastně ty tři dny byl?“
„Byl jsem za Saburu,“ zamrčel jsem a sklonil hlavu.
Ale ten pohyb šel přímo naproti další ráně a já skončil na ležato, s rukama rozhozenýma do stran.
„Ptám se znovu, kde jsi byl?“
Táta mi nevěřil. Nikdy jsem nepřišel na to, jak může poznat, že lžu. Nejspíš jsem nikdy neuměl lhát, ač jsem se snažil sebevíc.
Pomalu jsem se posadil, ale mlčel jsem. Nechtěl jsem odpovídat. A dobře jsem věděl proč.
„Tak čekám, Kenji.“
Tátova ruka se znovu sevřela v pěst a já se reflexivně přikrčil, očekávajíc další ránu.
„Byl jsem u města,“ řekl jsem nakonec tiše a přikrčil jsem se ještě víc.
Všechno možné bych teď čekal. Další ránu, pořádný výprask, tak, že by mě všechno bolelo. Výčitky a kázání…
Ale to, co teď táta udělal, se ještě nikdy nestalo a já byl z toho tak v šoku, že jsem na něj jen hleděl a nebyl schopný cokoliv říct.
Povolil sevřenou pěst a udělal ještě jeden krok ke mně blíž.
„Mám tě rád, Kenji. Ty a Saburu jste má jediná rodina. Ale pokud chceš zemřít, tak odejdi z vesnice a už se nevracej. Nechci toho být svědkem.“
Řekl to s ledovým klidem. Jeho hlas ani trochu nezakolísal. Nebyl v něm slyšet vztek a ani lítost. Jako by mi právě přečetl recept na výrobu léčivé masti od Mei.
Seděl jsem na zemi a jen hleděl na dveře, které se za ním zavřely.
Nechal mě být. Nezmlátil mě, jak to měl ve zvyku. Jen pár ran jsem schytal a to bylo vše.
Byl jsem však rád, že se nezeptal, proč jsem tam šel.
Nechtěl jsem mu lhát. Tohle by ze mě nedostal, i kdyby mi zlámal všechny kosti v těle. Nechtěl jsem mu říct, že tam chodím, sedím na stromě a pozoruji vesnici a doufám, že ho zahlédnu. Ne vždy se mi to poštěstilo a já se pak zklamaně vracel domů. Ale tentokrát jsem ho viděl. Svlečený do půl těla cvičil nováčka, který se zřejmě teprve nedávno přidal k městské stráži.
Seděl jsem tam a pozoroval jeho mrštné a přesto ladné pohyby. Jeho nádhernou opálenou kůži, která se leskla potem, že vypadal, jako by se na něm udržela ranní rosa lesknoucí se v ranním slunci.
Skoro jsem nedýchal, když se svlékl a já viděl jeho nahé tělo aspoň na tu chvilku, než se změnil ve vlka.
Mohl jsem na něm oči nechat a zapomněl jsem, kde jsem a jak dlouho tam sedím. Teprve až se setmělo, vzpamatoval jsem se, vyplížil se pryč a utíkal zpátky do vesnice.
Tohle jsem tátovi opravdu nechtěl přiznat. A i když jsem byl rád, že se mě nezeptal na důvod mé nebezpečné výpravy, bylo mi najednou těžko.
Takhle se táta ještě nikdy nechoval.
Nikdy…
Nejspíš nade mnou zlomil hůl a nejspíš opravdu chtěl, abych odešel…
Mám odejít?
Kam?
Proč?
Nemám kam jít, i když bych tak strašně rád šel.
Ale on neví, že se mi líbí. Neví, že ho miluji od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal.
A navíc… Nemůžu ani odejít do města a žít tam, abych mu byl nablízku. Nemůžu tam jít, protože mám cech vyhnance. Narodil jsem se tady a je mi osudem dáno tu zůstat i po zbytek života.
Ještě notnou chvíli jsem seděl a jen hleděl před sebe, neschopen dát do pořádku ten bordel, který jsem teď měl v hlavě.
Z prostorného pokoje, který sloužil i jako kuchyň, ke mně přicházely tlumené zvuky, jak táta chystal večeři. Možná se už uklidnil a bude to v pohodě.
I když, co já vím? Choval se teď úplně jinak. Jak mám vědět, jestli zuří nebo je klidný?
Konečně jsem vstal a došel ke dveřím. Váhavě jsem je otevřel a škvírou nahlédl do vedlejší místnosti.
Táta stál otočený ke krbu, z kterého právě sundával malý kotlík. Postavil ho na stůl, přitáhl si židli a usadil se. Nabral si hustou polévku, kterou vždycky měl vždycky výbornou, utrhnul si kus placky a pustil se do jídla.
Možná to už je v pohodě. Určitě se už nezlobí…
S touhle myšlenkou jsem nakonec vyšel z pokoje ven.
Došel jsem k polici a vytáhl si misku a lžíci. Chtěl jsem se usadit ke stolu, abych si také nabral polévku. Ale v momentě, kdy jsem si přitáhl stoličku, táta do ní kopl a ona se odsunula skoro na druhý konec kuchyně.
Ani na moment nezvedl ke mně hlavu. Jedl dál, jako by se před chvilkou nic nestalo. Jako bych tam prostě nebyl.
Vyveden z míry, jsem položil věci na stůl a chtěl jít pro stoličku. Ale skoro okamžitě se táta rozmáchl rukou a misku se lžící smetl ze stolu. S rachotem dopadla na zem a odkutálela se mi pod nohy.
Ztuhnul jsem.
„Tati?“ oslovil jsem ho opatrně.
Neodpověděl, jen jedl dál, jako by se nic nedělo.
Stál jsem neschopen slova. Táta mě zcela ignoroval. Jako by byl v celém domě sám.
Ještě jednou jsem na něj promluvil, ale marně. Neodpovídal, nepodíval se na mě, ani nenaznačil, byť nepatrným pohybem, že by mě registroval.
Nepříjemně se mi z toho sevřel žaludek. Rezignovaně jsem sklonil hlavu, otočil se a vyšel ven.
Venku už byla tma. Ne nebi svítil jasně měsíc, který byl obklopený hvězdami. Nebe jimi bylo úplně poseté, ale já to dneska nevnímal. Mlčky jsem prošel návsí. Někdo ze strážných na mě volal, ale já se ani neotočil. Byl jsem z toho, co se stalo, úplně mimo.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem vůbec nic vymyslet. Měl jsem v hlavě naprosto chaos a jediné, co mi v ní, zůstalo, bylo, že mě táta opravdu už nechce vidět.
Řekl mi jasné, že mám odejít.
Došel jsem k velkému dubu, který tam rostl, ještě než vůbec vesnice vznikla. Pod ní stála velká klec, do které se zavírali nevítaní hosté, případně ti, kteří se něčím provinili a zůstávali tam, dokud se nerozhodlo, co s nimi bude dál.
Chvíli jsem se na ni díval.
Žaludek mě bolel, jak mi ze všeho bylo zle. Tenhle pocit, který svíral mé tělo, jsem ještě nepoznal. Bylo to vůbec poprvé, co se mi něco takového stalo a já si s tím nevěděl rady.
Sehnul jsem se a vlezl do prázdné klece. Dvířka jen tiše vrzla, když jsem je za sebou zaklapnul. Posunul jsem se až na druhou stranu, tam kde byla největší tma. Posadil jsem se, kolena přitáhl k tělu, objal je rukama a schoval obličej.
Bylo mi smutno, když odešla máma. Byla nemocná a ani Mei ji nedokázala vyléčit. Opravdu jsem tenkrát brečel dva dny a nechtěl jsem ani vylézt z pokoje.
Ale tentokrát je to jiné. Tenhle pocit je jiný…
Oči mi zvlhly, když jsem si naplno uvědomil, co tohle pro mne znamená. Srdce rozdělené na dvě poloviny a není možnost je spojit dohromady.
Musíš si vybrat, Kenji…
Vím, že noční strážce ke mně přišel a mluvil na mě. Ale neodpovídal jsem mu. Na moment, když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak vchází do našeho domku, ale vzápětí s kroucením hlavy vyšel ven.
Opravdu to se mnou táta vzdal.
Znovu jsem zabořil obličej mezi kolena a už nezadržitelně jsem se rozbrečel. Nedokázal jsem to zastavit. Bylo to pro mne hodně těžké.
Miluji Mareo a jsem šťastný za každou chvilku, kdy ho můžu byť na pár okamžiků spatřit.
Ale jsem vyhnanec. Nemůžu odsud odejít a žít ve městě. Nemůžu ani odejít a žít sám. Nepřežil bych zimu, která se blíží.
„Vylez ven,“ ozval se najednou hrubý hlas Yakeiho.
Jen jsem zavrtěl hlavou a seděl jsem dál.
„Řekl jsem, abys vylezl ven. Nechtěj, abych si tam pro tebe došel,“ bouchl Yakei pěstí do mříže, až celá zadrnčela.
„Nemám důvod. Domů už se nevrátím. Táta mě tam už nechce. Je jedno, jestli chcípnu tady nebo někde v lese.“
„Řekl ti snad, že máš odejít z vesnice?“
Mlčel jsem. Táta mě nevyhodil přímo, ale řekl něco v tom smyslu a já to vzal jako hotovou věc, zvlášť potom, co udělal.
Yakei ještě chvíli nade mnou stál, ale pak jsem uslyšel, jak se jeho kroky vzdalují.
Aspoň, že mi dá pokoj.
Ale to jsem se mýlil. Po chvilce se jeho kroky znovu přiblížily a než jsem se stihl na něj podívat, chrstl na mě ledovou vodu ze studny.
„Jseš na hlavu?!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy.
V tom šoku jsem zapomněl, že jsem v kleci a praštil jsem se o mříž. Sesunul jsem se zpátky na zem a chytl se za hlavu. Otočil jsem se na něj a výhružně zavrčel.
„Řekl jsem ti, že máš vylézt ven. Tak to udělej. Jinak… Ve studni je vody dost.“
Yakei stál s prázdným vědrem v ruce, a s klidem, jako by právě zalíval kytky, se díval, jak ze mě crčí voda.
„Nikam nejdu!“ odsekl jsem naštvaně.
„Jak chceš, já mám času dost.“ otočil se a namířil si to znovu ke studni.
Díval jsem se na něj, jak v klidu nabírá vodu a pak se vrací zpátky ke mně. Už chytl vědro do druhé ruky a napřahoval se, že na mě znovu chrstne vodu.
„Dobře! Už jdu!“ napřáhl jsem ruce před sebe, abych ho zastavil.
Yakei odstoupil o krok a čekal.
Ještě chvilku jsem se na něj díval, ale pak jsem nakonec rezignovaně vylezl po čtyřech ven z klece.
„Tak, to bychom měli,“ kopnul do dvířek, které se za mnou zavřely. „Příště, když řeknu, že máš vylézt, tak to uděláš bez řečí.“
A přesto, že jsem byl už venku, všechnu vodu na mě znovu chrstnul a vědro odhodil bokem.
„To jen abys nezapomněl na to, co jsem ti teď řekl,“ nahodil zlomyslný úšklebek.
Byl jsem promočený na kost. Nebyla na mě suchá nit a s tím, jak už bylo v noci chladno, jsem se začal třást zimou a studené oblečení se mi nepříjemně lepilo na tělo.
„A co mám jako teď dělat?“ vztekle jsem vstal a rozhodil rukama do stran. Nejraději bych mu ty jeho bílé vlasy všechny vyškubal. „Mám si tu uprostřed vesnice rozdělat oheň, abych se usušil?“
„Pojď ke mně,“ ukázal Yakei rukou ke svému domku. „A když už, tak jsi vlk. Zapomněl jsi, jak se přeměnit?“
Ještě jednou si mě prohlédnul a pak se škodolibým úsměvem vykročil ke svému domu.
Šel jsem za ním jak zmoklá ovce bez jediného slova. Za mnou zůstávaly v prachu mokré stopy a kapky, které jedna po druhé padaly z mého mokrého oblečení.
„Nech si ty věci venku. Nepotřebuji mít doma mokro,“ zastavil mě Yakei na verandě.
S povzdechem jsem se začal svlékat. Co šlo, jsem vykroutil a pak to rozložil na prknech verandy. Boty jsem postavil vedle dveří.
Vešel jsem dovnitř a hned mi na hlavě přistála suchá halena.
„Obleč se, pokud se nechceš změnit ve vlka,“ Yakei si mě prohlídnul od hlavy až k patě. „Ale klidně tady můžeš chodit i takhle. Vadit mi to nebude,“ zastavil se pohledem na mém rozkroku.
Jen jsem na něj zavrčel a hned si halenu přetáhl přes hlavu. Byla dost dlouhá, aby mě skryla až ke kolenům.
„Sedni si,“ ukázal mi na stoličku a ještě mi podal plátno. „Vytři si vlasy, kape ti z nich voda. Udělám ti čaj.“
Přešel k ohništi a zavěsil kotlík s vodou nad oheň. Sušil jsem si vlasy a díval se na něho, jak připravuje čaj. Jeho dům byl vždy čistý, i přesto, že měl různě poukládané kůže a náčiní na šití bot. Co ho znám, tak vždycky žil sám. Nikdy jsem u něj neviděl žádnou vlčici, která by mu byla dobrou ženou. Je pravda, že občas k němu některý z vlků zašel, ale nikdy se s nikým nesvázal do trvalého svazku.
„Proč jsi vlastně sám?“ zeptal jsem se zničehonic.
„Myslím, že to není tvoje starost. Ale pokud chceš, můžeš tu se mnou zůstat a dělat mi ženu. Se vším všudy,“ postavil na stůl konvici, z které už voněla meduňka.
Přinesl ještě hrnky a hned mi do jednoho nalil čaj a přisunul ho ke mně. Podíval se na mě a pak se začal smát.
„Proč se tak červenáš?“ zeptal se, když jsem na něj stále zaraženě hleděl.
„Nečervenám se! Je mi horko!“ nafoukl jsem se.
„Ty jsi ještě s nikým nebyl, co?“ dobíral si mě Yakei dál. „Mám tě něco přiučit?“ popošel ke mně, položil mi ruku na rameno a jemně ho stiskl.
Na moment jsem ztuhnul, ale vzápětí jsem se vzpamatoval. Odstrčil jsem jeho ruku a hodil jsem na něj plátno, s kterým jsem si utíral vlasy.
Se smíchem ho vzal a šel ho převěsit přes šňůru.
„A teď vážně,“ změnil skoro okamžitě svůj výraz ve tváři. „Co bylo doma?“
Povzdechl jsem si, křečovitě sevřel hrnek a sklonil hlavu. Díval jsem se na desku stolu. Pozoroval jsem každou kresbu toho dubového dřeva a přemýšlel, jestli má vůbec cenu něco říkat.
„Máš hlad?“ zeptal se mě Yakei po chvilce ticha.
To kručení v břiše opravdu nešlo přeslechnout.
„Mám,“ přikývl jsem. „Táta mě vyhodil od stolu. Spíš… Nedovolil mi k němu ani sednout.“
„No, tak to je vážné,“ zamyslel se Yakei a bezděčně si promnul bradu.
Bez dalšího slova zašel do komory, chvilku se tam přehraboval a pak se vrátil zpátky. Položil na stůl prkýnko, na kterém leželo pár kousků sušeného masa a placka.
„Můžeš se najíst, ale pod podmínkou, že mi řekneš všechno, co se stalo. To, že jsi zase utekl, to vím. Ví to všichni ve vesnici, protože Kaida tu docela vyšiloval, když ses tři dny neukázal. Poslal dokonce i Taro za Saburu, aby zjistil, jestli nejsi náhodou u něho. Já chci slyšet, co se stalo u vás doma.“
Už jsem natahoval ruku po jídle, když jsem se zarazil.
Mám mu říct, kde jsem vlastně byl? Mám mu říct, co mi vlastně táta řekl? Změní se něco? Slituje se Yakei nade mnou a nechá mě u sebe bydlet? A když ano, opravdu mu budu dělat ženu?
U vypelichaného vlka, na co to vlastně myslím…
„Dobře,“ přikývl jsem nakonec po chvíli váhání. „Jen mi slib, že mě nezbiješ.“
Yakei se na mě udiveně podíval, když jsem vyslovil svou prosbu, ale pak také kývnul na souhlas a přisunul prkýnko s jídlem blíž ke mně.
Začal jsem jíst a mezi jednotlivými sousty, kdy jsem urputně přežvykoval to tuhé maso, jsem mu povykládal všechno, co se stalo, i to, kde jsem vlastně byl.
„Ty si myslíš, že je to bezva dobrodružná výprava, co? Přemýšlel jsi někdy nad tím, co všechno můžeš způsobit tím, že se touláš a navíc tak blízko města?“ zamračil se Yakei.
Po celou tu dobu, než jsem domluvil, jen seděl s rukama zkříženýma na prsou a zamyšleně se na mě díval.
„Za tu dobu, co tu jsem, nikdo nenadělal tolik problémů, co ty,“ pokračoval dál a já měl v tu chvíli pocit, že přede mnou sedí táta.
„Netušíš ani, jakou zodpovědnost má Kaido za celou vesnici. Všichni poslouchají a ty, který bys měl jít příkladem, protože jsi jeho syn, děláš takové vylomeniny. A když k té zodpovědnosti přidáš i strach o své dítě, nemůžeš se divit, že mu už došla trpělivost. Jsi mladý, nemáš děti a nemůžeš proto pochopit, jak se cítí, když neví, co s tebou je a jestli se ještě vůbec vrátíš živý z nějaké své rádoby dobrodružné výpravy.“
Yakei po celou dobu nezměnil svou pozici. Jeho proslov trval ještě nějakou dobu. A myslím, že jsem ho ještě nikdy neslyšel tak dlouho mluvit. Řekl mi všechno, co se do mě táta snažil natlouct několik let a neúspěšně. Pomalu mi docházelo, jak se asi opravdu musí cítit.
„… je unavený. Situace se hodně přiostřuje a ty, který to máš z první ruky, bys to měl vědět. Je to pro něj hodně velká zodpovědnost, a i když vypadá, že je silný chlap a nepřekonatelný vlk, přeci jen to je člověk, který má své hranice. Není nadpřirozená bytost, nezničitelný ani nesmrtelný. Udělá ti to velký problém, když ho prostě začneš poslouchat a budeš dělat to, co ostatní ve vesnici? Nebo si myslíš, že jako syn alfa samce, máš přednostní právo dělat si, co chceš? Takhle to mezi vlky nefunguje. To bys měl vědět. Je ti jasné, že syn klidně může zabít svého otce, nebo otec svého syna jen proto, aby si upevnili své postavení ve smečce? Chceš, aby se to stalo i vám? Jak bys potom žil s pocitem, že jsi něco takového dopustil? Kaido by totiž raději zemřel, než aby tě zabil. Proto tě poslal pryč. Je to už neúnosné a ostatní se na to začínají ozývat. Mají strach o vesnici a o své životy, které ty svým jednáním ohrožuješ.“
I přes vážnost Yakeiho slov, jsem na něj hleděl a přemýšlel, jestli se stihl aspoň jednou nadechnout.
On, který toho moc nenamluví. Spíš všechno řekne jen v krátkých a jasných větách…
„Posloucháš mě vůbec?“ nečekaně se nahnul a plesknul mě do čela tak rychle, že jsem nestihl ani uhnout. „Co s tím chceš teda udělat?“
Promnul jsem si čelo a sklonil hlavu. Znovu jsem hleděl na stůl, jako by tam bylo, kdo ví co.
„S tebou je vážně těžké pořízení,“ povzdechl si nakonec Yakei a vstal.
Posbíral věci ze stolu a uklidil to na své místo.
Nechal mi čas pro přemýšlení. Nepromluvil jsem za tu dobu a ani on neřekl jediné slovo. Yakei si mezitím sedl na malou stoličku, blízko krbu a pustil se do šití bot.
Teprve až jsme uslyšeli z venku, jak se mění noční stráž s denní, došel ke mně a položil mi ruku na rameno.
„Pojď,“ ukázal mi ke dveřím.
„Co?“ pohltil mě strach, že i on mě u sebe nenechá a já nakonec opravdu budu muset odejít z vesnice.
„Prostě pojď a dobře si rozmysli, co teď uděláš,“ vykročil ke dveřím.
„Chápu,“ rezignovaně jsem se zvedl a šel za ním.
„Nic nechápeš, tupče,“ povzdychl si.
Počkal, až vyjdu ven, zavřel za sebou a zamířil přes náves k našemu domku. Zastavil se před ním a trpělivě počkal, až se k němu došourám. Strážci na nás jen zvědavě hleděli a něco si šeptali. Bylo mi hloupě a divně. Pořád jsem nevěděl, co vlastně chce Yakei udělat a proč mě vede zpátky.
Vždyť mě táta nechce vidět, ignoruje mě, tak proč bych se měl vracet?
Ale přesto ve mně stále zněla všechna slova, co mi Yakei řekl. Ten divný svíravý pocit u žaludku zesílil…
„Bolí mě břicho,“ sevřel jsem halenu a se strachem se podíval na naše dveře.
„Tomu se říká mít aspoň trochu svědomí,“ podíval se Yakei na mou ubohost.
Opravdu jsem musel vypadat hrozně, protože se nakonec usmál a plácl mě přátelsky po zádech.
„Počkej tady. Opovaž se někam utéct. A zatím si dobře rozmysli, co tátovi řekneš.“
Po těch slovech zaklepal na dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou.
Nešťastně jsem se sesunul na zem a opřel se o stěnu domku. Hleděl jsem před sebe a přemýšlel. Opravdu jsem přemýšlel nad tím, co bude dál.
Proč mě vlastně potkal takový osud? Nevybral jsem si ho. Neprosil jsem se o to, abych se narodil v téhle vesnici. Já chci žít normální život. Chci být s tím, do koho jsem se zamiloval.
Takhle těžko mi opravdu ještě nikdy nebylo. Tenhle pocit někoho milovat a nemoci s ním být, je strašně bolestivý.
Ale…
Táta a Saburu jsou má jediná rodina. Nikoho jiného nemám. Určitě chci odsud odejít a už je nikdy nevidět? Jakmile bych opravdu odešel, už bych se nemohl nikdy vrátit.
Pomůže vůbec to, že Yakei šel za tátou?
Bude mě chtít vůbec ještě poslouchat?
A pokud ano, co mu vlastně řeknu?
Kterou polovinu srdce mám teď poslechnout?
Musím si vybrat… Je to teď jen na mém rozhodnutí.