Tiras
Stalo se to nejhorší, co mohlo.
Domů jsem doběhl v rekordním čase, ale i když bych nejraději vyrazil rovnou, věděl jsem, že v noci přepadnout bordel je nesmysl. Musím vydržet a v duchu se modlil, aby vydržel i Efraim.
I když se mi nechtělo spát, jak jsem byl napumpovaný, nakonec jsem zalehl.
Potřeboval jsem nabrat síly a odpočinout si.
Hned za rozednění jsem ale byl stejně zase vzhůru a v pracovně hleděl na mapu, kterou mi nakreslil Efraim. Bude to risk a nejspíš mi nezbyde čas na to, abych to místo prohledal nebo abych pátral po důkazech.
Šup dovnitř, šup ven. Popadnout Efraima a zmizet.
Bez důkazů, zvláště s Tristanem za prdelí, jsem to tam nemohl vystřílet.
A v tu chvíli mě napadla další věc. Sem se taky nebudu moc vrátit.
Pobral jsem tašky, naházel do nich to nejdůležitější, tak aby to nevypadalo, že jsem se odsud vystěhoval, ale zároveň aby se tu nenašel žádný důkaz a na netu projel několik prodejů domů.
Naštěstí jsem měl peněz dost, a i když mě to zdrželo, bylo to nutné. O tři hodiny později už jsem si vyzvedával klíže od malého domku na druhé straně, než jsem bydlel já, dost daleko od White Rose i dost daleko od Tristana, v klidné, ale přesto poměrně hustě obydlené části, kde nikdo nový nebude nápadný, a kde, jak jsem zjistil, by se neměl pohybovat nikdo z Efraimových klientů nebo Gideonových lidí.
Bylo něco málo po druhé hodině, když se mi konečně podařilo dost připravit na to, abych vyrazil.
Se smutkem jsem Silvera nechal v garáži svého bytu, uvnitř zkontroloval, jestli je všechno v pořádku a na nic jsem nezapomněl, a pak už naskočil do svého druhého, zcela nenápadného auta a vyrazil k White Rose.
Můj cíl byl jasný. Suterén vily. Jen jsem doufal, že nejedu pozdě…
Efraim Honey
Když jsem se konečně probral, měl jsem hlad a tlačil mě močák.
To druhé jsem vyřešil jednoduše. Sundal jsem z penisu tu koženou věc a hodil ji co nejdál ode sebe, a pak jsem se šel vymočit do kanálku.
Myslel jsem, že se opláchnu, ale měl jsem problém udělat pár kroků, natož bych se postavil k té hadici s vodou, a ještě se umýval. Jednak byla ledová a taky jsem sotva stál.
Byl jsem rád, když jsem se doplazil zpátky na matraci.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde jsem neviděl ten tác s jídlem, a ani své věci. Nejspíš to všechno odklidili, když jsem byl mimo sebe, a odnesli i to, co bylo na stole. Možná měli strach, že bych něco použil na sebevraždu? Nebo abych odsud neutekl?
Nebo si myslí, že se robertkem promlátím ven?
Ať jsem myslel na útěk sebevíc, čím dál víc jsem ale taky cítil, že jsem opravdu skončil. Že nebude trvat dlouho a já budu sedět v letadle s nějakým doprovodem od Gideona, a poletím do Brazílie.
Prý za mě dostal velký balík od jednoho drogového bosse. No, a je jasné, že jakmile se tam jednou dostanu, už není cesty ven jinak než v černém pytli. A prý mi jednou ty drogy zachutnají, i kdyby jen proto, abych zapomněl na to, jak jsem se tady měl dobře.
„Budeš mít ještě jednu návštěvu, Gideon se chce s tebou rozloučit. Přivede nějakého kámoše, co se na tebe už těší. A takhle se mu prý budeš opravdu líbit,“ vrazil po dlouhé době dovnitř Pablo.
Nanosil zpátky věci, co byly na stole a pak ukázal na kozu.
„A tohle tu prý mám nechat. Zalíbilo se mu to, tak to chce to vidět v akci na vlastní oči. Chce se dívat, jak tě tu ten jeho kámoš bude klátit. A pořádně se najez. Nechce, aby ti kručelo v břiše.“
Vytáhl mě na nohy a dovlekl mě ke stolu, kde mě zarazil do židle, hodil přede mně misku s nějakou kaší, a stál u mě, dokud jsem to nesnědl. Pokud jsem nechtěl mít zlomené prsty, což měl dovolené, musel jsem se najíst. Když jsem to snědl a napil se, připoutal mě zpátky ke zdi.
Bylo mi už všechno jedno. Ať už Pablo říkal, co chtěl, mlčel jsem. Ani jsem nekomentoval, když říkal, že mě má nechat za trest stát, prý žádné leháro. Ale že neví, kdy dorazí. Prý jsou někde na obědě s někým hodně důležitým z městské rady, a nebudou rozhodně spěchat, protože jde o důležité jednání.
Bylo mi všechno úplně jedno. Možná se mi podaří odpadnout.
A na chvilku se mi to i podařilo. Málem jsem se zalkl, když mi hlava padla dozadu. Rychle jsem ji zvedl, až mi křuplo v krční páteři, a raději jsem se čelem opřel o stěnu.
Už se mi skoro zavíraly oči, když jsem se trhnutím znovu probral. Vyrušil mě nějaký hluk. Docela kravál. Rozčílené hlasy, bouchání… Ale já to nebral na zřetel. Nejspíš zas někoho táhnou dolů a mají s ním co dělat. Kdyby to byl Gideon, přišel by potichu, aby ukázal, že on je ten lovec a já jeho kořist. A tak jsem znovu opřel čelo o stěnu a zavřel oči a snažil se nevnímat nic, ani své vlastní bolavé tělo.
Tiras
Nešlo to tak hladce, jak jsem si myslel.
Hlavní problém byly kamery. Neměl jsem čas zjišťovat, kde je Greg, jestli dřepí na prdeli a čumí na kamery nebo je někde jinde. Zapamatoval jsem si všechna místa, která Efraim zakreslil na mapě a z toho odvozoval i ty skryté, takže postup jen po slepých bodech byl značně namáhavý, byť stačilo jen projít dlouhou chodbou, zahnout za roh, projít další chodbou, a pak sejít po schodech do suterénu. A to byl další problém. O tom místě Efraim nevěděl nic, takže jsem se musel řídit jen svými instinkty.
Zbraň jsem s sebou zase nebral. Pistole by jen zbytečně upozornila, ale tentokrát, jsem nehodlal odejít jen tak. Zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty.
A brzo jsem na někoho narazil.
V suterénu bylo chladno, obrovský prostor osvětlený zářivkami, napočítal jsem deset dveří a nějakou budku, nejspíš pro ochranku nebo něco takového.
Taky z jedné strany byla nájezdová rampa, takže se sem nejspíš odněkud ze zahrady dalo i vjet autem.
Docela příhodné, pokud někoho chytí a nechtějí ho vláčet hlavním vchodem.
Nezdálo se, že by tu byly kamery, ale i tak jsem se raději držel stěn a při zemi.
Bohužel, nebylo kam se tu schovat. Naštěstí jsem ho uviděl jako prvního nebo spíš byl tak překvapený, že na pár vteřin zůstal jen stát a hledět.
„Kde je?! Kde ho, kurva, držíte?!“ zařval jsem, protože teď už nemělo smysl zůstávat zticha.
Prokopnutý pomeranč se rychle vzpamatoval a nejspíš to byl bývalý boxer nebo bojoval v nějakých pouličních bitkách, protože hned zaujal známý postoj.
Nemohl jsem se ale zdržovat. Nejspíš počítal s tím, že se budu zdráhat ho zabít, jako při jejich prvním útoku nebo to neumím, ale měl smůlu.
Něco na mě řval, ale já byl úplně bez sebe, napumpovaný adrenalinem a vztekem.
Znovu jsem na něj zařval, když jsem se vyhl jeho ráně, a pak mu naučeným pohybem zlomil ruku.
Chtěl jsem pokračovat, ale najednou už to nebyl jen on, ale odnikud se tu objevil další.
Boj trval krátce, i když byli v přesile. Přesto jeden skončil s podříznutým hrdlem a druhým jsem vyrazil dveře do místnosti, kde by mohl být Efraim.
Byl tam. A mě se podlomily kolena, když jsem ho viděl.
Ale nebyl čas.
„Už je to dobré. Jsem tady. Omlouvám se. Mrzí mě to. Pochopím, když už mě nebudeš chtít vidět, ale teď mi dovol ti pomoct, ano?“ mlel jsem jedno přes druhé, zatímco jsem ho odvazoval, a navlékal ho do svého roláku, který jsem si svlíknul. „Pevně se mě chyť. Poběžím. Za chvilku budeme v bezpečí, ano? Jen ještě vydrž, prosím.“
Zašeptal jsem, když jsem popadl Efraima do náruče, jemně ho políbil na čelo, a pak nasadil sprint.
Málem jsem si nabil hubu, jak mi v jednu chvíli podjela noha na krvi jednoho z těch sráčů, ale podařilo se mi to ustát a já už nehleděl nalevo ani napravo, sral jsem na kamery a běžel jako o život.
Efraim
Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Málem jsem zase usnul, nebo jsem šel do mdlob, už jsem to ani nedokázal rozlišit, když hluk na chodbě znovu zesílil a najednou se rozletěly dveře.
Bylo to tak netypické pro tuhle místnost, že jsem se okamžitě probral. Chtěl jsem se otočit, ale viděl jsem jen nějaký pohyb, a nestačil registrovat, kdo to je.
Podle zvuků jsem ale jasně pochopil, že tu nejde o běžnou návštěvu.
Že bych mě takové štěstí a naběhla sem policie, aby udělala šťáru?
Ale tahle myšlenka zmizela okamžitě, když se za mnou ozval ten známý hlas.
Kdybych nevisel v poutech, nejspíš by se mi podlomily kolena úlevou.
Ale přesto jsem věděl, že je tu pořád riziko. Nevím, co všechno udělal, nebo jak se sem dostal, ale pořád nás mohli zastavit.
Když mě odpoutal a oblékl mi svůj rolák, držel jsem se z posledních sil. Vzal mě do náruče a já se ho snažil držet, i když jsem měl ruce slabé. Ale vědomí, že to pro mne znamená svobodu, mi dodávalo síly.
Když se mnou vyběhl nahoru na chodbu, z druhé strany se ozvaly kroky, jak někdo rychle běžel naším směrem. Tir se rychle rozběhl na druhou stranu, kde byl zadní východ, rozrazil dveře a vzápětí mě ovanul teplý čerstvý vzduch.
Nepřemýšlel jsem nad tím, jak je schopný mě takhle nést, a ještě se mnou utíkat. Jen tím dokázal, jak je silný. Jen jsem se občas ohlédl, jak to vypadá, jestli za námi někdo běží.
A taky že běžel. Bylo to, kdo z koho. Už jsem měl strach, že nás chytnou, když se najednou Tir zastavil, nacpal mě na zadní sedadlo nějakého auta, a sám rychle naskočil a vyrazili jsme pryč tak rychle, že jsem slyšel, jak hvízdají gumy.
Svalil jsem se na zadním sedadle, a skrčil se do klubíčka.
„Omlouvám se… nechtěl… nezlob se na mě, prosím… já… nechtěl jsem… omlouvám se…“ začal jsem bulet, když to na mě konečně všechno padlo, a já jsem byl úplně v prdeli.
Jeli jsme docela dlouho. Po nějaké době pak Tir o něco zpomalil, zřejmě když zjistil, že za námi nikdo nejede. Ale zdálo se mi, že přesto kličkuje po městě, aby měl jistotu, že nás přeci jen nikdo nesleduje.
A když potom zastavil, vystoupil a chtěl mě vytáhnout z auta, nebyl jsem moc nápomocný.
Měl jsem strach, že mě vyhodí někde na ulici a odjede.
Jen stěží jsem se z auta vysoukal ven a opatrně se rozhlédl kolem sebe.
Byli jsme v nějaké garáži, kterou jsem vůbec nepoznával.
A když mě Tir znovu vzal do náruče, a nesl vnitřním vchodem do domu, raději jsem ho chytil kolem krku a zavřel oči.
Děj se vůle boží… Nic horšího než tam, mě snad už nemůže potkat.
Tiras
Nejspíš budu muset vyměnit zase značku. Bylo světlo, takže mohl číslo někdo z těch, co nás pronásledovali zahlédnout. Ještě, že jsem si aspoň koupil auto, kterým tady jezdil každý třetí člověk.
Pořád jsem ale byl nervózní a hlavně nasraný. Vidět Efraima v tomhle stavu mi vůbec nedělalo dobře.
Neměl jsem ale čas ho ani uklidnit, i když jsem chtěl.
Vzal jsem to oklikou přes celé město, takže cesta nakonec trvala něco přes hodinu, a teprve až když jsem vjížděl do čtvrti, kde jsem měl koupený nový barák, oddechl jsem si.
„Nemáš se za co omlouvat. To spíš já. Mrzí mě, že jsem ti nevěřil. Opravdu. Urazil jsem tě. Ale… bylo to… To je jedno. Prostě jsem tě měl vyslechnout,“ povzdechl jsem si, když jsem nesl Efraima do bytu přes garáž.
Dům měl jedno patro s kuchyní a jídelnou, obývákem, knihovnou, kterou ale nejspíš předělám na pracovnu, ložnici s koupelnou a prádelnu.
Myslel jsem, že napřed zamířím do ložnice, ale nakonec jsem to vzal do koupelny.
Efraim byl celý promrzlý a potřeboval i ošetřit, i když to vypadalo, že někdo to už dělal.
Napustil jsem vanu plnou horké vody, stáhl z Efraima rolák, ze sebe zbytek oblečení, a pak i s ním v náruči vlezl do horké vody.
„Už je to dobré. Už jsi v bezpečí, ano? Ošetřím tě, a pak si lehneš. Musíš mi ale říct, jestli tě někde něco nebolí víc, abych zavolal doktora. Umím základy, ale s něčím větším bych si neporadil,“ hladil jsem Efraima po zádech, a pak vzal jeho tvář do dlaní a zvedl mu hlavu, abych se mohl podívat do jeho očí.
„Jsem moc rád, že jsi na živu.“ zašeptal jsem, a pak se sklonil, abych ho políbil na čelo, a pak na rty.
Efraim
Nečekal jsem, že mě vezme dovnitř a pak mi ještě napustí vanu. Jen jsem mlčky stál, díval se na něho, co dělá, nechal si svléknout rolák a pak se usadit ve vaně.
Ta horká voda mi začínala prohřívat tělo, a rány od bití, ať už bičíku, důtek, či nože, po kterých jsem měl řezné rány na stehnech, začínaly štípat. Stejně jako můj zadek. Dokonce i varlata mě trochu bolely, jak mi je Gideon silně sevřel, a pak jsem je měl stáhnuté v tom šíleném postroji.
A i když mě bolelo celé tělo, teď jsem byl tady, v horké vodě a teplé Tirově náruči.
Skrčil jsem se v jeho objetí, tiskl jsem se na něho, a přesto, že voda mě zahřívala, celý jsem se roztřásl.
Vědomí, že to skončilo, aspoň to nejhorší a pro teď, mě dokonale odrovnalo a já nebyl schopen se uklidnit.
Držel jsem se Tira křečovitě kolem pasu, snažil se zhluboka dýchat, a trochu se vzpamatovat. Přes slzy jsem ho skoro neviděl, ale zapřel jsem hlavu o jeho rameno, a znovu se několikrát nadechl jeho vůně, a až teprve snad po pěti minutách jsem se pomalu začal uklidňovat.
Měl zasoplené a obrečené celé rameno, ale ani na chvíli mě nepustil. A to mi dodávalo tu potřebnou sílu, a pocit, že bude všechno v pořádku.
„Omlouvám se, že jsem to tak pokazil. Možná jsem se spletl, možná to nebyl on. Já… nechtěl jsem…“ zavzlykal jsem, ale konečně jsem zvedl hlavu a zadíval se do jeho očí.
„Nevím jestli… nevím co mi… všechno… já… to pak už nevnímal… Bolí mě celé tělo… chtěli vědět, kdo mi pomohl utéct… co všechno jsem řekl… ptali se… na tebe… mysleli si, že si mi pomohl ty… Jdou po tobě… Chtěli… měl jsem odletět do Brazílie… prý si mě koupil nějaký… drogový boss… Gideon mě bude hledat…“ na chvíli jsem se odmlčel.
Bylo toho hodně, co jsem chtěl říct. Ale měl jsem všechno teď pomíchané, nedokázal jsem se soustředit na jedinou pořádnou myšlenku.
„Nechci do nemocnice… jen stačí náplast… a mast… na… na…“ ani to slovo jsem nedokázal vyslovit.
Styděl jsem se před Tirem říct, že sice nevím, jak to všechno vypadá, ale kromě toho, co je vidět, že mě bolí i zadek.
„Prosím… nech mě u sebe… jsem strašně… ospalý… zítra půjdu k rodičům, aby ses… nemusel o mě… starat… vím, že jsem tě… urazil… om…louv…vám… se…“
To bylo poslední, co jsem ze sebe vydoloval, než jsem sklouznul níže a okamžitě odpadl.
Tiras
Vůbec mi nevadilo, že po mě Efraim soplí.
Když jsem ho viděl v tomhle stavu, měl jsem úplně stáhnutý žaludek. Neměl jsem čas ani na ten vztek.
Chtěl jsem jen, aby byl v pořádku.
Když začal mluvit, moc jsem mu nerozuměl, ale stačil jsem si dát aspoň něco dohromady, než odpadl, což mě vyděsilo, ale nakonec se ukázalo, že prostě nejspíš usnul.
Opatrně jsem ho podebral do náruče, a přenesl do ložnice, kde jsem ho položil na postel a osušil.
„Nechám si tě u sebe, jak dlouho budeš chtít,“ zašeptal jsem, i když mě nemohl slyšet a políbil ho na čelo.
Připomněl mi ale své rodiče, kterým jsem zavolal, že je v pořádku, ale že nemůžu zatím říct nic víc. Jen, že je v bezpečí a pomáhá mi s vyšetřováním a možná by bylo lepší, kdyby odletěli na nějakou dovolenou, aspoň na pár týdnů, než se to vyřeší. I přes telefon jsem slyšel, jak je to vzalo a s menší peněžní výpomocí nakonec souhlasili, že se co nejdříve sbalí a odletí.
Oba byli soukromníci, takže aspoň v tomhle ohledu se nemuseli nikomu zpovídat.
Vrátil jsem se do ložnice za Efraimem a začal ho ošetřovat.
Několikrát jsem musel i přestat nejen proto, že sebou Efraim škubnul, ale i proto, jak mě braly křeče do prstů ze vzteku, co mě popadal.
Drobné řezné rány, pohmožděniny, natržený zadek, modřiny, rány od biče, to všechno se za pár dní zahojí. Ale co Efraimova duše? Dokáže ustát i tohle? Má ještě tolik síly?
Uvařil jsem ještě bylinkový čaj, a po ošetření Efraima napůl vzbudil, abych mu dal prášky a vypil trochu odvaru, co ho zklidní. Oblekl jsem ho do čistého trika, lehkých kalhot a ponožek, aby se zahřál, zabalil ho do peřiny, a pak si sedl vedle postele do křesla.
Chytil jsem Efraima za ruku, hlídal celou dobu jeho spánek, ještě několikrát potřel jeho bolavá místa, dal mu vypít čaj, a až teprve nad ránem, kdy se zdálo, že už je klidnější, mi spadla brada na prsa a já usnul s prsty propletenými s Efraimovými.
Efraim
Byl jsem úplně mimo, že jsem ani nevnímal, kdy mě Tir přenesl do postele a začal ošetřovat.
Jen podvědomě jsem cuknul, když mě něco hodně zabolelo, a matně jsem vnímal, že mi dává nějaké prášky a čaj. Myslím, že jsem se i pobryndal, protože jsem u toho napůl spal.
Ale brzy na to jsem už usnul opravdu tvrdě. Bylo mi konečně teplo, byl jsem v posteli, bolest mírně ustoupila, a hlavně… Byl jsem i Tira.
To vědomí, že jsem tady u něho mi dodávalo pocit bezpečí, a já opravdu spal až do rána, aniž bych se jedinkrát probudil.
Když jsem pak konečně otevřel oči, bylo venku světlo. Pokoj prohřívaly sluneční paprsky, ale vůbec se mi nechtělo vylézat z peřiny, a ještě víc jsem se chtěl zachumlat. Ale ruka mi cukla, když ji něco zabrzdilo.
Pořádně jsem se podíval, a až teď mi došlo, že mě Tir za ní drží, a on sám sedí vedle postele v křesle a pochrupuje.
Byl to zvláštní pocit, který mě zaplavil. Byl to pocit úlevy, bezpečí, ale i štěstí.
Ano, byl jsem šťastný, i kdyby to mělo být jen pro tuto chvíli. Sledoval jsem jeho krásnou tvář, a uvědomil jsem si, že jsem za tu dobu, co jsem byl tam dole, neměl ani kdy si na něho vzpomenout. Snad jen v jedné nebo dvou chvílích, když ho oni zmínili. Ale nedali mi chvíli oddech, anebo jsem byl mimo sebe, tak jsem opravdu neměl kdy na něho myslet.
Ale teď je tady… a já se na něho můžu dívat a držet ho za ruku.
Jedním prstem jsem ho hladil po hřbetě ruky, a už jsem se chtěl naklonit a dát mu na ni pusu, když jsem zaskučel a hned jsem se vrátil zpátky na ležato. Všechno se ve mně rozleželo, a i přesto, že jsem dostal v noci prášek, bolest se znovu ozvala.
Ale potřeboval jsem na záchod.
Ale to bych měl zvládnout.
A tak jsem opatrně vymanil svou ruku z jeho sevření, a pak se pomalu s tichým hekáním snažil vylézt z postele.
Tiras
Byl jsem unavený ze všech těch nervů, boje a potom staráním se o Efraima, ale i přesto jsem pořád tak nějak podvědomě, snad ze strachu, vnímal, kdyby náhodou bylo potřeba.
Cítil jsem mírné cuknutí, ale nebyl jsem schopný se ani pohnout, natož, abych otevřel oči. Znovu jsem zabral, snad na dvě, tři vteřiny, aspoň mi to tak připadalo, než jsem začal vnímat víc a došlo mi, že je něco jinak. Prudce jsem otevřel oči, vyskočil na nohy a málem srazil Efraima, který se někam pokoušel dostat.
Zachytil jsem ho do náruče, aby nespadl a sám se ještě probíral.
„Promiň. Měl jsi mě vzbudit,“ zahučel jsem a mohutně zívl.
Když řekl, že potřebuje na záchod, bez řečí jsem ho vzal, teda brblal jsem a nenechal se přesvědčit, že to zvládne Efraim sám, pomohl mu se vyčurat a vůbec mi na tom nepřišlo nic divného, že ho jednou rukou objímám, aby stál a druhou mu držím penis, aby se vyčural.
Pak jsem umyl sebe i jeho, pomohl mu i s vyčištěním zubů, i když měl pak zubní pastu snad i ve vlasech, a pak ho zase zastlal do postele.
Teda, napřed jsem ho ošetřil, dal mu prášky a čaj, donutil ho něco sníst, a pak zastlal.
„První dva, tři dny, to bude nejhorší. Pak by se to už mělo zlepšit. Pokud by se to zhoršovalo, musíš mi říct, ano? A... Volal jsem tvým rodičům. Moc se o tebe báli, ale ujistil jsem je, že si v pořádku. Sice jsem jim nemohl říct celou pravdu, ale pomáháš mi s těžkým případem a jim jsem doporučil, aby raději odletěli někam na dovolenou,“ posadil jsem se na postel vedle Efraima a shrnul mu vlasy z čela.
„Až budeš chtít a budeš se na to cítit, pak mi všechno řekneš. Ale teď se nepřepínej, ano? Už jsi v bezpečí a můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš.“
Usmál jsem se, pak se sklonil a lehce ho políbil na rty.
Efraim
Lekl jsem se, když najednou Tir vyskočil na nohy a málem jsem se zřítil k zemi. Na poslední chvíli mě zachytil a odnesl na záchod, i když jsem protestoval, že to zvládnu.
Nakonec jsem ale byl rád za jeho pomoc. Nohy jsem měl pořád slabé, a kdybych na tom záchodě seděl, asi bych tam znovu usnul.
To, že mi ho přitom držel, jsem bral jako normální věc. Byl jsem na to zvyklý, klienti mi už dělali divnější věci než jen tohle.
Ale trochu nebezpečné bylo, když mi pak umýval zuby. Byl v tom trochu nešikovný, ale mě hřálo u srdce, že se o mě tak stará, a bylo mi jedno, že mám pastu po celém obličeji.
O něco méně s ochotou jsem pak přijal jeho ošetření mých bolavých míst. Teda hlavně jednoho,
Cítil jsem se pod psa, když mi tam nanášel mastičku. Jednak to bolelo, a taky mi byla hanba za to, že to viděl. Určitě mu to nebylo příjemné, a musel si myslet, kdo ví co. A hlavně, kdo ví, co si přitom i představoval. A já ani neměl chuť mu vysvětlovat, co všechno mi tam dole udělali, a že to není práce jen Gideona, ale i Tristana.
Možná na to později přijde řeč, ale pro teď jsem raději o něm nemluvil. Pořád jsem nevěděl, jak na tom je, a jestli se jedná o stejného člověka. A já nechtěl Tira znovu rozzlobit. Byl jsem rád, že jsem tady u něho. Že mě tady nechal.
Příjemné překvapení pro mne bylo, když mi řekl o rodičích. Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že jim řekl o tom, že mu pomáhám, a hlavně… Že odjeli. Bál jsem se, že by se jim mohlo něco stát, kdyby mě u nich Gideon hledal.
Pokud za mě dostal balík od drogového bosse, tak teď udělá všechno proto, aby mě našel. Protože teď jde o hubu i jemu.
A někde ve skrytu duše jsem mu ty problémy od srdce přál.
Když jsem něco pojedl a napil se, zase jsem se cítil o něco lépe. Měl jsem opravdu hlad. Za ty dva dny jsem měl jen tu nechutnou kaši a trochu vody.
Přivřel jsem oči, když se pak ke mně Tir sklonil a políbil mě na rty.
„Já… chtěl jsem poprosit… lehl by sis ke mně? Jestli se ti hnusím… nebudeš chtít… pochopím to, nezlobím se kvůli tomu,“ špitnul jsem tiše, protože jsem se opravdu obával, že to Tir odmítne.
Ale kdyby si ke mně lehl, cítil bych se zas o hodně lépe, i když jsem měl pořád celé tělo bolavé a cítil jsem, že mi nejspíš stoupá i teplota.
Tiras
Překvapeně jsem zamrkal a na moment ztuhl, když Efraim vyslovil svou žádost.
Pak jsem si povzdechl, vrátil se zpátky do sedu a lokty opřel o kolena.
„Vím, že jsem se nikdy netajil tím, co si o kurvách myslím. Ale… Nejspíš jsem se v tom vzteku snažil jen utopit svůj vztek a bezmoc. Prostě jsem hledal viníka. Jenže ať je to, jak chce, ani já nedokážu zavírat oči nad tím, jak je s některými zacházeno. Konkrétně v tom přístavu a teď i ty. Za tu dobu už poznám, pokud kurva roztáhne nohy za každou cenu, jen aby jí to pomohlo, nebo se snaží od toho nějak oprostit,“ zatřepal jsem hlavou a znovu se sklonil nad Efraimem, abych mu viděl do očí.
Hřbetem ruky jsem ho pohladil po tváři a pousmál se.
„Ty nejsi ani jedno. Nejsi prodejná kurva, a kurva už vůbec ne. Jsi jen kluk, co udělal neuvěřitelnou kravinu a zaplatil za to. Pro mě jsi pořád stejně krásný, ať už máš natržený zadek nebo pár modřin navíc. Chci vědět, kdo ti co udělal, abych ho mohl zabít, ale už nikdy neříkej, že se mi hnusíš. Za tohle, co se ti stalo, nemůžeš ty, ale já. A věř mi, že pokud by se ti něco stalo, neodpustil bych si to do konce života. Jsem možná bručoun, nevrlý chlap, co devadesát devět procent svého času myslí na sex, ale jsem taky někdo, kdo se neotočí zády k někomu, kdo je v průseru. Teda pokud si za to ten dotyčný nemůže sám a moje práce by stejně k ničemu nebyla. Neumím moc vyjadřovat své city, teda kromě vzteku, a neumím ani moc hezky mluvit. Prostě a jednoduše. Nehnusíš se mi, takže na takové věci vůbec nemysli. Klidně si k tobě lehnu, jen jsem ti nechtěl ublížit. A s Tristanem jsi měl pravdu,“ povzdechl jsem si a posmutněl. „Nikdy bych se nepomyslel, že on…“
Potřásl jsem hlavou, jak jsem na to ještě nedokázal ani myslet, znovu se sklonil k Efraimovi, políbil ho, a pak vstal, abych se svlékl do spodků a zalezl pod peřinu vedle Efraima.
Efraim
Počítal jsem i s tím, že to Tir odmítne a zůstane sedět v křesle, byť mi předtím pomáhal a ošetřoval mě.
Ale překvapil mě tím, co potom říkal. A taky, že se svlékl a lehl si ke mně. Otočil jsem se k němu a trochu víc se k němu přisunul, abych cítil jeho teplé tělo. Cítil jsem se tak o mnoho lépe.
V duchu jsem se přes veškerou tu blbou situaci musel pousmát, když říkal, že devadesát devět procent času myslí na sex. Jo, v tom má pravdu.
Ale když jsem zapřemýšlel nad jeho žádostí, abych mu řekl, kdo všechno mi to udělal, zasekl jsem se.
Nemám problém říct, že v tom má prsty Greg, který mě mučil, Pablo, který mě škrtil a přidal se pak ke Gregovi. Nemám problém říct, že pak v tom pokračoval Gideon, který mě pak i znásilnil. Ale říct, že v tom má prsty i Tristan? Jak se na to bude tvářit? Nevyhodí mě znovu, i když jsem pochopil, že tomu nejspíš už věří a nejspíš jde o jednoho a toho samého Tristana?
O něco víc jsem se k němu natiskl, a pak jsem začal mluvit. Řekl jsem mu, jak mě odtáhli, co mi tam dělali, co všechno říkali. Ale když jsem měl promluvit o Tristanovi, na moment jsem ztichl a přemýšlel, jestli to mám říct nebo ne.
Ale nakonec jsem to řekl. Potichu, jako kdybych měl strach, že mě za to hned zmlátí. Ale nic horšího, než tam dole, se mi už stát nemůže.
„Tristan přišel, prý to je jeho úterý se mnou a on si to nemůže nechat ujít. Navíc, když je se mnou naposledy. Zařídil mi pas a letenku do Brazílie. To byla nejspíš jeho platba za to, že si pak se mnou mohl dělat, co chtěl. Udělal mi to samé, co Gideon, měl tentokrát dovolené všechno, spousta toho, co mám na sobě, je i jeho práce. Ptal se na tebe, a tvrdil mi, že se postará o to, abych v případě útěku byl odsouzený za vraždu Cordera, a prý není problém podstrčit i důkazy, že jsem na drogách. Už jsem s ním zažil hodně, ale tentokrát… Byl opravdu hodně zlý a nehleděl na nic. Je mi líto, že… že to takhle dopadlo. Nechtěl jsem… Vím, že je to tvůj dobrý známý… ale… takový je jen na povrch.“
Po těch slovech jsem zmlkl a zavřel oči. Čekal jsem na to, jak bude Tir reagovat. Čekal jsem, že se zase rozzuří a vyhodí mě na ulici jako před třemi dny.
Tiras
Nečekal jsem, že mi to Efraim poví hned. Myslel jsem, že to pro něj bude ještě těžké, ale nakonec se do toho pustit s vervou sobě vlastní.
Nepřerušoval jsem ho, jen se snažil ovládnout, abych nevyletěl nebo neublížil víc Efraimovi, když jsem svíral ruce v pěst. A když pak začal o Tristanovi, v jednu chvíli se mi obrátil i žaludek.
Když skončil, mlčel jsem. Bylo toho tolik, co jsem si musel v hlavě přebrat.
Nakonec jsem si Efraima přitáhl ještě víc k sobě a vzal jeho ruku do své.
„Nebudu říkat, že chápu, jak se cítíš, protože to není pravda. Nedokážu si ani představit, jaké to pro tebe muselo být těžké. Fyzické rány se zahojí za chvíli, ale ty uvnitř tebe budou přetrvávat dlouho. Ale máš milující rodiče a věřím, že si najdeš i někoho, kdo tě pak bude celý život chránit, protože si to zasloužíš. A já ti do začátků taky rád pomůžu. Jak jsem říkal. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. A co se týče těch, co ti to udělali, zaplatí za to. To mi věř. A Tristan? Ten… zatraceně, chce se mi z něho blít! Představa, že jsem mu svěřil svůj i bratrův život… Na jednu stranu jsem rád, že se toho Shay nedožil. Zničilo by ho to. Tristana opravdu považoval za svého otce a rozuměl si s ním líp než já,“ povzdechl jsem si, a pak políbil Efraima do vlasů.
Efraim
Mluvil jsem možná tak půl hodiny s malými přestávkami, během kterých i Tir mlčel, jak si to nejspíš musel sám v sobě uspořádat a zpracovat. Neřekl jsem mu sice úplné podrobnosti, hlavně o tom znásilnění, ale myslím, že si dokáže představit, jaké to muselo být, hlavně když viděl, jak vypadám.
A zřejmě to tak i bylo, podle toho, jak potom zareagoval, když jsem skončil.
Cítil jsem úlevu, že jsem o tom mohl promluvit, a když mě nevyhodil z domu, cítil jsem se ještě o něco víc lépe.
Nebylo špatné to říct hned a nenechávat to v sobě dusit.
Srovnám se s tím. Za ty dva a půl roku jsem toho zažil tolik, že tohle mě neodrovná, i když to nebylo příjemné, a nejspíš na to hned nezapomenu.
„Je mi líto, že to s Tristanem takhle dopadlo,“ zvedl jsem hlavu a zadíval se Tirovi do očí. „Vážně mě to mrzí. Vím, jaké to je cítit se zrazený. I když v tvém případě to je blízký člověk, takže to asi je horší. Jen… Dávej na sebe pozor. Oni o tobě už ví, a nejspíš už plánují, jak se tě zbavit. A hlavně teď, když jsi mi pomohl utéct.“
Sklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. Pohladil jsem ho po tváři, a dokonce se mi podařilo na moment vyloudit i něco, jako úsměv.
„Děkuji, že jsi pro mě přišel, Tire. Vážně děkuji. Představa, že bych byl u nějakého drogového bosse… Dneska bych už seděl v letadle,“ otřepal jsem se při té představě.
„Vážně jsi mě zachránil. Jsi můj… hrdina...“ znovu jsem se pousmál, a ještě jednou Tira políbil.
Lehl jsem si zpátky a rozhlédl se po ložnici.
„Kde to jsme? Počítal jsem s tím, že se vrátíme k tobě. Ukážeš mi to tu? Ale asi spíš později, protože se mi chce zase spát. Asi ty prášky, nebo co,“ znovu jsem se zavrtal víc pod peřinu a přitiskl se k Tirovi. „Jsem rád, že jsem tady… Vážně děkuji…“
Tiras
Musel jsem se zašklebit, když Efraim řekl, že jsem jeho hrdina. Ta představa byla divná. Já a hrdina.
„Je mi jasné, že po mě půjdou. Ale o tom všem, i o tom, kde teď jsme, si promluvíme, až ti bude líp," políbil jsem ho do vlasů, když se zavrtal pod peřinu, přitiskl se víc ke mně a vzápětí už byl tuhý.
Chvilku jsem s ním ležel, než jsem se nakonec vyhrabal, abych si udělal jídlo. Další dva dny probíhaly vesměs stejně. Pomáhal jsem Efraimovi na záchod, umýt, mazal jsem mu rány, ošetřoval ho, nepustil ho ani na chvilku z očí. Teda kromě toho, když spal a já si musel vyřídit svoje věci.
Ale pokaždé jsem se probudil vedle jeho boku, abych mu dodal pocit bezpečí a jistoty, což teď nejspíš potřeboval.
Volal jsem znovu i jeho rodičům a oddechl si, když mi oznámili, že je všechno v pořádku. Znovu se ptali na Efraima, a i já je ujistil, že je v bezpečí a udělám všechno proto, aby to tak zůstalo. Třetí den už se zdálo, že je Efraimovi lépe, jeho tělo taky už nevypadalo jako mapa Spojených Států, takže jsem ho vytáhl z postele, napustil vanu, protože jsem nevěděl, jak by reagoval na sprchu vzhledem k tomu, co mi vyprávěl, že mu dělali, pořádně ho vydrbal, protože měl v jednu chvíli i horečky, a pak ho přetáhl do kuchyně.
„Koupil jsem nový dům,“ začal jsem vysvětlovat, zatímco Efraim, zabalený v mém županu, jako v kokonu, protože mu pomalu nebyla vidět ani hlava, jak se s něm ztratil a já mu ručníkem vytíral vodu z vlasů.
„Je dost daleko, v klidné, nenápadné čtvrti, kam Gideon ani jeho lidi nedosáhnou. Nevím, jestli se ještě vrátím do starého bytu. Nejspíš ho nakonec prodám. Tady mám velkou zahradu, svoji vlastní garáž, sousedy mám tak akorát od sebe daleko, obývák má i balkón, mám tu i knihovnu, kterou si předělám na pracovnu, hned za rohem je pekařství a řeznictví, asi pět minut odsud je soukromý veterinář, tak si možná konečně pořídím toho psa, kousek dál je tabák, a asi deset minut chůze odsud je obchoďák. Žádné obrovské nákupní centrum, ale koupíš tam všechno. Jo, a taky je tu bar, hospoda a restaurace. A myslím, že jsem viděl i Casino. Do patnácti minut chůze tu máš všechno při ruce, navíc je tu klid, takže i když jsem tu zatím jen tři dny, líbí se mi tu,“ dovysvětlil jsem a zároveň dosušil Efraimovi vlasy.
„Tak co? Cítíš se na to, že dneska se mnou uvaříš oběd? Můžeme si sednout ven na zahradu nebo na balkon nebo si pustit nějaký film. Co říkáš?“ obrátil jsem si Efraima čelem k sobě a usmál se.
Na moment mi znovu připomněl Shaye.
Možná proto jsem ho tehdy nechal u sebe? Proto jsem ho nevyhodil hned, jak mi dal informace?
Ať to bylo, jak chtělo, pravdou bylo, že mě tenhle kluk prostě dostal. Začal postupně měnit můj názor, nebo spíš vracel mě zpátky do reality potom, co jsem po Shayově smrti zanevřel na celý svět a ve všech hledal viníky.
Opravdu byl jeden z těch, co si zasloužil druhou šanci, a já věděl, že pokud ji dostane, tak ji využije a za nic na světě si ji nenechá proklouznout mezi prsty.
Efraim
To, že se o mě někdo takhle stará, bylo pro mne nové. Jasně, když jsem dostal u Grega co proto, Valerie mě ošetřila, a pak mě chodili kontrolovat, jestli žiju. Ale to bylo asi tak vše.
A i když jsem se cítil mizerně po fyzické stránce, tu psychickou jsem dával pomalinku dohromady.
Zanechalo to na mě stopy. Ten strach, nejen z toho mučení, ale i z toho, co se mnou chtěli udělat, tu pořád byl. Ale vzhledem k tomu, co všechno už jsem zažil, jsem věřil, že se z toho rychle oklepu.
A byl jsem bojovník.
Od malička.
To o mně říkali i rodiče.
Byl jsem rád, když mi Tir potvrdil, že jsou v pořádku, a že se na mě ptali. Aspoň tak…
Teplota mi opravdu vyskočila nahoru. A tak jsem prospal kde co, až na občasné probuzení z noční můry, kdy jsem se budil úplně propocený, ať už to bylo ze špatného snu nebo z horečky.
Ale po třech dnech jsem se cítil už o dost lépe, bolesti už byly menší a občas.
Konečně jsem mohl vylézt z postele, Tir mi pomohl pořádně se okoupat, a když mě zabalil do svého teplého županu, mohl jsem už konečně sedět i na židli.
Poslouchal jsem ho, jak vysvětluje, kde jsme, a překvapilo mě, jak rychle se dá sehnat nový dům.
Ale je to nejspíš o penězích. Ale podle toho, jak mi to vysvětloval, jsem si říkal, že bych jednou taky chtěl mít dům v nějaké takové části. Vypadalo to dobře, a to jsem to jenom poslouchal.
„Rád bych poseděl venku, pokud je to teda bezpečné. Dlouho jsem tu možnost neměl, a venku je hezky,“ mrknul jsem ven, kde opravdu svítilo slunce, a až na občasné bílé mráčky, bylo nebe čisté, jasně modré. „A pomůžu. Ale ne nic složitého, jen mi, prosím, nenechávej dělat omáčku, nejspíš bych ji připálil.“
Chytl jsem Tira za ruce a přetáhl jsem si je dopředu. Na moment jsem je jen držel, a pak jsem mu dal polibek na hřbet ruky.
„Vážně ti za všechno děkuji. Kdyby nebylo tebe…“ musel jsem se odmlčet, jak se mi skoro zlomil hlas, a zamrkal jsem, abych zahnal slzy.
Ale nebyly to slzy bolesti. Bylo to něco jiného. Něco podobného jako tenkrát, když jsem telefonoval s mámou a tátou.
„Odnesu ručník a přijdu ti pomoct,“ rychle jsem pustil jeho ruce a stáhl si ručník z hlavy přes obličej, abych zamaskoval to, co se mi teď dělo. Vstal jsem a rychle jsem zamířil do koupelny, abych ho převěsil, uklidnil e a mohl se za Tirem vrátit do kuchyně.
Tiras
Musel jsem se pousmát, když Efraim, potom, co souhlasil, že si sedneme venku, prohlásil, že mi sice pomůže s vařením, ale žádná omáčka.
Byl jsem však rád, že nevidí můj překvapený obličej, když si najednou přitáhl mé ruce dopředu, a pak mě políbil na hřbet jedné z nich.
Tohle bylo…
Když jsem Efraima ošetřoval a utěšoval, objímal a hladil, byla to důvěrná gesta, starostlivá, přátelská, laskavá. Tohle gesto bylo až moc důvěrné. Moc… Jako bychom byli partneři.
Potřásl jsem hlavou a ušklíbl se nad svou myšlenkou. Efraim má na víc než já. Kromě toho náš vztah je o práci a sexu. Nic jiného v tom není. Přesto… Když jsem na to pomyslel, cítil jsem se uvnitř nějak divně, ani nevím proč.
Naštěstí tohle mé rozhození za mě vyřešil Efraim, když najednou vystřelil do koupelny.
Povzdechl jsem si, přešel za ním a strhl ho k sobě do náruče.
„Nestyď se přede mnou. Pokud chceš plakat, plakej. Pokud chceš křičet, křič. Neschovávej to, co dusíš v sobě. Aspoň se ti uleví. Já se na tebe zlobit nebudu, ani tě nevyhodím nebo neodsoudím. Znovu už ne. Vím, že jsem morous, bručoun a vztekloun. Nebudeš tomu možná věřit, ale nebýval jsem takový. Býval jsem docela kliďas a snažil se řešit věci spíš rozumem než pěstmi, ale… no, od Shayovy smrti se leccos změnilo. Slíbil jsem nad hrobem mámy a táty, že ho budu chránit a postarám se o něj, a místo toho…“ zavrtěl jsem hlavou, zadíval se Efraimovi do očí, když jsem ho od sebe kousek odtáhl, a pak se sklonil, abych ho políbil.
Tentokrát, poprvé za dobu, co byl zpátky, jsem polibek prohloubil, lehce, jemně, žádná divočina.
„Půjdu připravit věci na vaření, tak za mnou přijď,“ políbil jsem ho ještě na špičku nosu, než jsem ho pustil a vrátil se zpátky do kuchyně, abych něco vymyslel na oběd.
Efraim
Přehodil jsem ručník, a chtěl se opláchnout studenou vodou, abych se vzpamatoval. Ale než jsem stihl dojít k umyvadlu, stál u mě Tir a vtáhl si mě na svou hruď.
Poslouchal jsem ho, co říká, a snažil se nebrečet. Byl to takový ten pocit úlevy. A já na to nebyl připravený. Za ty roky, kdy jsem byl v jednom presu a na tyhle city jsem neměl čas, to bylo pro mě těžké zvládat. Styděl jsem se za to.
Když mě pak Tir políbil, ještě jsem ho na moment objal, abych pocítil tu jeho jistotu. Bylo mi u něho prostě dobře, a já se toho začínal bát.
Až jednou budu muset odejít, těžko si budu zvykat na nový život. Vím, že v něm budu hledat partnera, který se Tirovi bude aspoň trochu podobat, a to nemluvím jen o jeho vzhledu.
Když odešel, konečně jsem se opláchl, a pak už šel za ním do kuchyně.
Snažil jsem se mu pomoct s obědem. Dával mi lehčí práci, ale i tak jsem se brzy unavil, a tak jsem nakonec jen seděl na židli a sledoval ho, jak to celé dodělává a pomohl mu prostřít venku pod pergolou.
Bylo opravdu hezky, a jíst takhle oběd venku, bylo příjemné.
Povídali jsme si, kupodivu, o zahradničení. Spíš mi Tir vysvětloval, jak si plánuje upravit zahradu. Vyhýbali jsme se aspoň pro tentokrát tématu kurvy, White Rose, vyšetřování Grega a Gideona. Ale věděl jsem, že je to jen pro teď.
Po obědě jsem si vyžádal cigaretu, seděli jsme dál na zahradě a k tomu popíjeli kávu.
Byl to opravdu příjemný den, až na to, že jsem si v duchu říkal, abych si na to nezvykal, nebo budu mít odsud problém odejít…
„Chtěl jsem se zeptat,“ popotáhl jsem župan víc ke krku. „No, nemám tu žádné věci, ty moje asi zůstaly na hotelu, nebo mi je vzal Pablo. Nevím. Ale cítil bych se lépe, kdybych měl aspoň něco málo. Můžu tě poprosit? Ale nemám peníze, ty tvoje, cos mi dal, jsem měl ve svých věcech na hotelu…“
Tiras
I když jsem se snažil o rychlý a lehký oběd, nakonec to stejně Efraima unavilo. Ale nebylo se co divit.
Jíst venku byl však velmi dobrý nápad a já opravdu silně začal uvažovat o tom, že byt ve městě prodám. Počkám, než se situace vyřeší, abych si mohl vystěhovat i zbytek věcí, nábytek tam nechám, protože tento dům jsem už kupoval vybavený, a pak starý byt prodám. Jen jsem doufal, že to Silver ještě chvíli vydrží, než si ho budu moct odvézt.
Po obědě jsme popíjeli kávu, pokuřovali a bavili se o úplně obyčejných věcech. Nechtěl jsem zatěžovat Efraimovi hlavu s prací a já sám si potřeboval trochu odpočinout potom všem, co se stalo.
Navíc teď stejně nezbývalo nic jiného než být zticha a počkat, dokud se bouře nepřežene, abych pak mohl udeřit. Bylo docela s podivem, že mi ještě Tristan nezavolal. Ale to jen svědčilo o tom, jak hluboko má ty své prsty zaražené ve sračkách, a taky to, že se bojí. Možná už tuší, že já tuším.
Nebudu mít ale slitování. Bude mě to sice mrzet vůči jeho ženě a dětem, které má ještě malé, vzhledem k tomu, že strašně dlouho nemohli mít děti, a pak to přišlo jako dar z nebes, ale už kvůli tomu, je to, co dělá o to horší. Když pak Efraim promluvil o věcech, plácl jsem se do čela a vstal.
„Pojď. Úplně jsem na to zapomněl," sevřel jsem jeho ruku ve své, společně jsme přešli zase do domu a zamířili do ložnice, kde jsem otevřel jednu skříň. „Něco jsem ti nakoupil, protože jsem netušil, kdy ti bude lépe, abychom spolu mohli jet nakoupit, ale úplně jsem na to zapomněl, protože v mých věcech ti to strašně sluší."
Neodpustil jsem si svůj typický úšklebek a pocuchal Efraimovi vlasy.
„Podívej se na to, přinejhorším bychom něco dojeli dokoupit nebo vyměnit," udělal jsem mu místo, aby se mohl na věci podívat.
Snažil jsem se nakoupit od každého něco, tak aby měl třeba i potom, co se odstěhuje a nemusel hned utrácet za hadry.
Tucet spodního prádla včetně ponožek, trika s krátkým i dlouhým rukávem, košile, kalhoty, kraťasy, nějaká bunda i mikina, tenisky.
Nechal jsem ho, ať se probírá věcmi a zašel do předsíně, kde jsem měl v komodě peněženku, ze které jsem vytáhl svazek bankovek.
„A tady. Můžeš to brát jako omluvu nebo mi to pak můžeš splatit tím, že až budu starý slintající dědek a budou mě trápit větry, poskytneš mi zdarma konzultace," uchechtl jsem se a podal Efraimovi peníze.
Efraim
Byl to příjemný den, a oběd venku chutnal úžasně. Strašně rád bych si to zopakoval, a doufal jsem, že i já si jednou budu moct koupit nějaký domeček se zahradou.
Když jsem zmínil oblečení, Tir mě zavedl rovnou do ložnice, kde otevřel skříň. Hleděl jsem na všechny ty věci, a nevěděl, co říct.
Hřálo mě u srdce, že se postaral. Byl to dobrý pocit, když se o mně někdo stará sám, aniž bych si pozornost musel vynucovat. Bral jsem jednotlivé věci do ruky a zas je skládal zpátky. Přemýšlel jsem, že bych si něco oblékl, ale když jsem si vzpomněl, jak říkal, že v jeho věcech mi to víc sluší, nakonec jsem skříň zavřel.
O něco jsem si přitáhl župan víc k tělu, ale pak jsem udělal ten krok k Tirovi. Objal jsem ho rukama kolem pasu a natiskl se na něho. Peníze, které mi dal, jsem krčil v ruce, čelem se opíral o jeho hruď, a nevěděl, co mám říct jiného, než děkuji.
Několikrát jsem to zopakoval, než jsem nakonec zvedl hlavu, stoupl si na špičky a políbil ho.
„Vážně děkuji,“ znovu jsem ho políbil.
„Klidně ti budu utírat oslintanou pusu a pomáhat s větry…“ krátce jsem se zasmál.
Ještě jsem ho znovu políbil, ale pak už jsem odstoupil, schoval peníze k ponožkám do šuplíku, a poprosil Tira, jestli bychom si mohli jít zase sednout ven.
Uvařil novou kávu, já jsem spolkl prášky, a pak už jsme jen seděli a znovu si povídali o všem možném.
A stejně tak probíhaly i další dny. Usínali jsme vedle sebe, vstávali jsme spolu, jedli, povídali si…
Bylo to několik moc fajn dní, během kterých jsem se už dostával do pořádku.
Čtvrtý den mi ale Tir nahlásil, že musí do svého bytu. Chtěl jsem jít s ním, ale nakonec jsem uznal, že by to bylo riziko. Tak jsem slíbil, že na něho počkám tady doma, a kdyby něco, tak ať mi zavolá.
Když odjížděl, ještě jsem ho políbil a poprosil, aby byl opatrný a nehrál si na hrdinu. A kdyby něco, tak ať raději uteče.
Přesto jsem se s malou dušičkou díval na jeho odjíždějící auto, a stál jsem tam snad ještě dalších deset minut, než jsem se konečně vrátil do domu…