Efraim
Nespal jsem skoro celou noc. Nešlo to. Když už jsem nemohl brečet, jen jsem tak zíral do tmy, nebo na stíny, které tvořily pouliční lampy a projíždějící auta. Nechtěl jsem na nic myslet. Vůbec na nic. Ale nešlo to. Pořád se mi Tir tlačil do hlavy, i když jsem ho v duchu snad už stokrát seřval, ať vypadne.
Bylo mi líto, jak to všechno dopadlo. Byla to příjemná neděle. Dobře jsme se bavili, až do chvíle, kdy jsem promluvil o Tristanovi.
V tu chvíli se mi znovu zalily oči slzami, ale tentokrát jsem po chvíli už z únavy usnul.
Spal jsem pár hodin. Když jsem se konečně probral, bylo už poledne. Aspoň podle toho, jak bylo slunko vysoko a pralo mi do okna pokoje.
Slezl jsem z postele, shodil ze sebe všechno oblečení, které jsem na sobě měl ještě od včerejšího dne, a hned jsem zalezl pod sprchu.
Měl jsem náladu pod psa. Neměl jsem na nic náladu, a navíc jsem si hned po probuzení znovu vzpomněl na Tira.
Cítil jsem se takový… prázdný…
Stál jsem pod sprchou dost dlouho, než jsem si uvědomil, že nejsem doma, ale v hotelu. Tak jsem vypnul vodu, utřel se, a z tašky si vytáhl čisté věci, včetně boxerek. Když už se mám cítit mizerně, tak i s trenkama.
To, že mám hlad, mi připomněl žaludek, který se dost hlasitě ozval. A nebylo divu, když jsem jedl naposledy včera oběd. Vytáhl jsem si z kapsy peníze, přepočítal je, odložil jsem na zaplacení hotelu aspoň na pět dní, a zbytek si strčil do kapsy.
Byl čas vyrazit ven, něco sníst, a poohlídnout se po tom, co bych mohl dělat. A snad se poštěstí nějaká brigáda.
Ale, i když jsem vyšel ven, kde bylo příjemně teplo, lidi se usmívali, já měl pocit, že mrznu, a všechno jsem dělal jako naprogramovaný stroj…
Tiras
Ráno jsem se probudil a na chvilku měl pocit, že mě nejspíš někdo pořádně zmlátil.
Automaticky jsem sáhl vedle sebe a chtěl si Efraima přivinout blíž k sobě, jak jsem byl za poslední dny zvyklý, protože mi byla nějaká zima, ale místo toho jsem se rukou praštil do něčeho tvrdého.
Trvalo mi pár vteřin, než mému mozku, který se po včerejší alkoholové jízdě zapínal pomalu, došlo, kde vlastně jsem, a že si Efraima do náruče nepřivinu.
Znovu se ve mně vzedmul vztek, když jsem si na to vzpoměl, ale pořád jsem byl mimo, tak jsem si nezvládl ani pořádně zanadávat.
Místo toho jsem se vyhrabal na vratké nohy a odšoural se do koupelny, kde jsem stál pod ledovou vodou, dokud jsem neměl pocit, že mi zamrzají části těla.
Ale pomohlo to. Opilecký opar se zcela rozplynul a ustoupil i vztek.
Místo toho jsem si sedl v ložnici na postel a zadumaně zíral před sebe.
Efraim mi za celou dobu, co tady byl, nelhal. To jsem věděl a i poznal. A i kdyby byl sebe lepší herec, jsou věci, které prostě člověk zahrát nedokáže.
Jenže na druhou stranu, znal jsem Tristana snad od malička. Vím, jak si s ním táta rozuměl, znám jeho ženu i děti, někdo jako on by se s kurvou nezahazoval. A navíc sado-maso? Vždyť ani nedokáže zabít blbou mouchu! Policejním šéfem se stal právě proto, že měl dost všeho toho násilí a chtěl ho vymýtit, a za celou dobu, co jsem ho znal, jsem ho viděl vytáhnout zbraň snad jen třikrát.
Ne, to nemohl být ten Tristan o kterém Efraim mluvil.
Možná někdo z jiného města? Ale to by byla až moc velká náhoda.
Vstal jsem, že si uvařím aspoň kafe, když v tom mě to praštilo tak silně, až jsem dosedl zase na prdel a nevěřícně vytřeštil oči.
Efraim říkal, že chodil každé úterý… každé úterý… ne… to nemůže být pravda…
Efraim
Zastavil jsem se ve fastfoodu, koupil jsem si hambáč s hranolkama, a usadil se u okna, kde jsem jedl a pozoroval život na ulici. A než jsem snědl aspoň polovinu, protože jsem toho víc nezvládal, jak jsem měl stažený žaludek, posmrkal jsem snad všechny ubrousky, které tu na stole byly.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy ke mně přistoupila slečna z obsluhy, a zeptala se, co se děje, proč jsem tak smutný.
Zalhal jsem ji, že mi umřela kočka, kterou jsem měl několik roků, a kupodivu to zabralo. Slečna mě politovala, a dala mi ještě jeden milk shake zadarmo.
Poděkoval jsem, vzal jsem si ho a s ním v ruce jsem konečně vyšel ven.
Musím se vzpamatovat. Přeci nebudu jak troska kvůli někomu, s kým jsem byl čtrnáct dní, a stejně mě bral jen jako kurvu.
Procházel jsem se ulicemi, u dalšího velkého nákupního střediska jsem se posadil na lavičku u fontánky, a znovu se rozhlížel kolem sebe.
Byl to prostě pěkný teplý den, nebýt toho, co se stalo v neděli…
Nakonec jsem se zvedl a šel do toho nákupáku, abych se poptal po brigádě. Strávil jsem tam asi tři hodiny, než jsem všechno prošel, ale aspoň jsem nějak zabil čas. A nakonec jsem slavil úspěch. Sice ne tak úplně, protože řekli: Přijď zítra, uvidíme. Ale pořád něco než nic. Aspoň naděje byla.
Bylo k večeru, když jsem se konečně vracel na hotel. V igelitce jsem měl dvě bagety, abych do rána neumřel hlady, a lahev vody. Chtěl jsem si koupit i cigarety, ale musel jsem šetřit.
Pozdravil jsem se s recepčním, který si mě prohlédl od hlavy až k patě, a pak se už věnoval čemusi, co si vytáhl ze šuplíku a vypadalo to jako nějaký sešit s poznámkami.
Vystoupal jsem ke svému pokoji, a tentokrát už více v klidu jsem vešel dovnitř. Pro jistotu jsem za sebou zamknul, a i když tu ani nebyla televize, ani rádio, nevadilo mi to.
Posadil jsem se do křesla, otevřel jsem si časák, co jsem vytáhl z koše před hotelem, vytáhl jsem si bagetu, a pustil se do jídla.
Tiras
Potřeboval jsem se uklidnit. Musel jsem se uklidnit, abych zase neudělal chybu jako včera. Jo, i když mi to chvilku trvalo, nakonec jsem si musel přiznat, že jsem to nejspíš přehnal.
Že jsem měl napřed Efraima vyslechnout, i když se mi to nelíbilo. Ale…
Pořád tam pochybnost byla, a dokud si nebudu úplně jistý, zatím je pro mě Efraim pořád někdo, kdo spolupracuje s Gideonem a celou dobu mě tahal za nos.
Natáhl jsem na sebe spodky a kalhoty, uvařil si konečně to kafe, a pak se zavřel v pracovně. Musím si to nějak uspořádat. Protože jinak z toho zešílím.
Napřed mě napadlo zajít za Tristanem přímo na velitelství, překvapit ho, ale nejspíš bych se neudržel a všechno mu řekl. A z nějakého důvodu mě vědomí nabádalo, ať to nedělám.
Možná bych mohl zavolat jeho ženě, ale to jsem vzápětí taky zavrhl. Nevolal jsem ji roky, a nejspíš by to Tristanovi řekla a on by mohl začít něco tušit.
Počkat!
Opravdu uvažuju, jako by to byla pravda? Jako by byl Tristan spojený s Gideonem, i když třeba nepřímo? Ten Tristan, který se o mě a Shaye staral?!
Ne! Ne! Musím se uklidnit!
Po další silné dávce nikotinu a litru kofeinu jsem si začal procházet všechny případy ve kterých se Tristan angažoval, a ke kterým jsem se mohl dostat, stejně, jako jsem dával dohromady to, co mi řekl Efraim a hledal něco, co by mě donutilo pochybovat o jeho slovech.
Efraim
Bagetu jsem už tentokrát snědl celou a vypil polovinu vody, co jsem si koupil. Prolistoval jsem časák, zkouknul jsem nové moderní trendy, podíval se na to, jak jeden politik slibuje změny k lepšímu pro nižší vrstvy. Jo, to se to slibuje, když má sám peněz, že neví, co s nima, a tak je rozhazuje po bordelech. A občas i u mě.
Začínal jsem mít pocit, že celý svět je jedna velká lež. Všichni mi lhali. Ale vlastně všichni ne…
Vyskočil jsem na nohy a seběhl dolů. Recepční se na mě podíval, jestli někam jdu a mrknul na hodiny a ke dveřím. Ale já ho ujistil, že nikam nejdu, že si potřebuji jen zavolat.
Viditelně si oddechl, ale pak to vysvětlil tím, že už je tma, a je lepší zůstat doma. Teda v pokoji. Aby se mi prý nic nestalo.
Poděkoval jsem mu za starost a hned si šel k telefonu, co visel vedle dveří. Hodil jsem do něho drobné a vytočil číslo, které jsem nepoužil už několik let. A v duchu se modlil, aby ho nezměnili.
Když se asi po třetím zazvonění na druhé straně ozval ženský hlas, mlčel jsem. A teprve po druhém zavolání, kdo to je, jsem se ozval tichým hlasem.
„Mami, to jsem já, Efraim,“ řekl jsem tiše roztřeseným hlasem.
V tu chvíli se máma rozplakala, a já s ní. Ani nevím jak, ale nakonec to šlo ze mě samo. Omluvil jsem se ji, že jsem utekl, stejně jako tátovi, který přiběhl k telefonu taky. Omluvil jsem se, že jsem se neozýval, i za to, jak jsem se choval. Na otázku, co se děje, jsem se je snažil uklidnit, že jsem v pořádku, jen že mi je po nich smutno. A chtěl jsem vědět, jak se jim daří a jestli jsou v pořádku oni.
Mluvili jsme spolu asi deset minut. Měli spoustu otázek, na které jsem jim ale nemohl odpovědět.
Ale nakonec, když jsem se znovu rozbrečel, mi řekli, abych přišel domů. I kdyby jen na oběd, ale že mám přijít, že se na mě už nezlobí, a moc rádi mě uvidí.
„Přijdu, hned zítra přijdu na oběd, ano?“ vzlyknul jsem.
Byl jsem z toho na měkko. Netušil jsem, že jim na mě tak záleží. A nepočítal jsem s tím, že by mi někdy odpustili a chtěli, abych se vrátil. Jsou věci, které ještě nechápu, které mi nedochází. A tohle je jedna z nich.
Ale strašně moc se mi ulevilo. Ještě jednou jsem jim slíbil, že zítra se ukážu a popovídáme si, a teprve potom jsem se rozloučil a zavěsil sluchátko zpátky do vidlice.
Recepční mě po celou dobu pozoroval, a když jsem kolem něho procházel povzbudivě se na mě usmál. A prý si mám s rodiči promluvit, že se to spraví. A když jsem pak začal stoupat po schodech nahoru, ještě jsem se po něm otočil, abych mu popřál dobrou noc. Stále se na mě díval, a znovu se usmál a kývnul hlavou na odpověď.
Tiras
Byla to mravenčí práce a já se při ní necítil moc dobře.
V jednu chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat, pokud je to pravda, vzápětí si zase vynadal do kreténů a snažil se najít něco, co by očernilo Efraima.
Dokonce jsem v jednu chvíli měl i nakročeno k tomu, že zavolám Tristanovi a na rovinu se ho zeptám.
Stejně jsme se měli večer sejít, tak bych schůzku uspíšil.
Pochyboval jsem, že by vydržel tlak, když bych uhodil přímo a apeloval na jeho city.
Jenže téměř okamžitě jsem to zavrhl.
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem se po chvíli přistihl, jak jenom hledím do blba a vzpomínám na všechno, co jsme s Tristanem zažili.
Bylo mi zle. Opravdu.
Svěřil bych mu svůj život. Já i Shay oba bychom mu ho svěřili, protože byl jako náš…
V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce.
Znovu jsem si otevřel případ Shaye a teď hledal něco, co mě předtím nikdy hledat nenapadlo.
Efraim
Na pokoji jsem zrušil asi polovinu toaleťáku, jak mi pořád slzely oči a tekl sopel.
Ale později jsem se už uklidnil, a docela se už začínal těšit na to, až uvidím mámu a tátu. Osprchoval jsem se, hodil na sebe jen triko a spodky, a zalezl jsem do postele jako normální člověk.
Ono se to dá do pořádku, určitě.
A s tímhle pocitem jsem pak už o dost klidnější usínal.
To, že mě vzbudí něčí hlas uprostřed noci, jsem nečekal. To, že ten hlas poznám okamžitě, taky ne. A to, že mě to šokovalo, jsem se ani nedivil.
„Je to on?“ ozval se tichý hlas recepčního.
Postel se mírně zhoupla a já skoro nedýchal Ucítil jsem známou vůni, a v tu chvíli jsem chtěl utéct. Rozmáchl jsem se rukou a chtěl vystřelit z postele, ale nestihl jsem se ani zvednout, a už jsem měl obličej zaražený do polštáře, a na sobě těžké tělo, které mě tlačilo do postele. Chtěl jsem se vyškubnout, ale někdo další mě chytil a zkroutil mi ruce za záda. V momentě jsem je měl spoutané, a vzápětí jsem ležel na zádech a díval se na Pabla a dalšího z ochranky, kteří se nade mnou tyčili s vítězným úsměvem.
Věděl jsem, že je zle. Celý jsem se napjal, abych zastavil třes v těle, když jsem dostal neskutečný strach. Našli mě. Nebyl jsem dost opatrný, a zas jsem někomu uvěřil. Zas mě někdo zradil. Zamračeně jsem se podíval na recepčního, který pod mým pohledem couvnul o krok zpátky.
Nechci jít zpátky. Nechci… Raději se zabiju sám, než tohle!
„Jo, je to on. Tady jsou slíbené prachy,“ na moment se Pablo vzdálil a strčil recepčnímu svazek bankovek.
Využil jsem toho a skopnul jsem toho druhého z postele. Byl jsem ochotný se třeba zabít, vyskočit z okna i se spoutanýma rukama. Rozběhl jsem se k otevřenému oknu, ale než jsem se k němu dostal, Pablo přeskočil postel, popadnul mě za vlasy a škubnul se mnou dozadu. A než jsem dopadl na postel, stihl mi uštědřit ránu do hlavy, po které se mi zajiskřilo před očima a pak všechno zmizelo.
Tiras
Další asi tři hodiny mi trvalo, než jsem se jakž takž sebral.
Musel jsem. Byl jsem realista. A něco jsem slíbil. I když tohle bych raději vědět nechtěl.
Teď už mi začínala spousta věcí dávat smysl.
Jenže, neměl jsem důkaz, a jen tak s ničím, přijít za Tristanem jsem nemohl.
Začal jsem se taky obávat o Efraima, ale pořád nebyla jistota, jestli v tom nejede taky.
Skoro jsem nadskočil, když mi najednou začal zvonit mobil. Úplně jsem na tu schůzku s Tristanem zapomněl.
Raději jsem mu to ani nezvedl, protože bych se nejspíš neudržel, a místo toho mu poslal jen krátkou zprávu, že se omlouvám, ale něco mi do toho vlezlo, ale jak to půjde, hned mu zavolám, protože teď mluvit nemůžu. Úplně se mi u toho křivily palce, ale musel jsem to překousnout.
A když se začalo stmívat, rozhodl jsem se, že si prověřím ještě další věc.
Oblékl jsem se a za chvilku už mířil do přístavu.
Efraim
Když jsem se začínal probírat, jako první jsem vnímal tři věci.
Bolela mě hlava.
Byla mi zima.
A nic jsem neviděl.
V první moment jsem se lekl, že jsem snad oslepl. Ale pak mi to v té bolavé hlavě došlo.
Vzpomněl jsem si na to, co se stalo v hotelu a málem se mi zastavilo srdce.
Začal jsem sebou škubat, chtěl jsem se dostat z těch pout. Ale už jsem neměl svázané jen ruce, ale i nohy. Ležel jsem na něčem měkčím. Nebylo to přímo na zemi, ale ten všudy přítomný chlad mě donutil si vzpomenout na další věc.
Znovu jsem sebou začal škubat, snažil jsem se dostat z těch pout. Po chvíli jsem to vzdal.
Věděl jsem, že v tomhle Pablo nikdy nezklame. Vždycky dělal svou práci dobře. No, možná jednou selhal, když mě nechal vlastní vinou utéct. Ale to teď znamenalo, že mi nic nedaruje. Nejspíš Greg pořádně zuřil a on si to pěkně vyžral. A teď mi to vrátí i s úroky.
Ale i přesto, že jsem věděl, jaké mám, spíš nemám, vyhlídky, začal jsem křičet a doufal jsem, že mě někdo uslyší a bude se zajímat.
„Jen si řvi, tady tě nikdo neuslyší. Nebo už jsi zapomněl, Honey?“ ozval se hlas odněkud za mými zády.
Pootočil jsem hlavu, a začal jsem tváří třít o tu matraci, abych si stáhnul šátek z očí a já viděl aspoň něco.
„Pěkně si nám zatopil, ty malá couro,“ zasyčel na mě Pablo, a já se tak lekl, až jsem sebou celý trhnul.
Jeho hlas byl tak blízko… Ani jsem nepostřehl, kdy ke mně došel. Trhnul se mnou a převrátil mě prudce na záda, až jsem vykřikl, když jsem si pod sebou zalehl ruce.
Serval mi šátek z očí, a já zamrkal a rozmlženým pohledem se na něho zadíval.
Byl tak blízko, že jsem cítil i jeho dech prosycený alkoholem. Svým pohledem doslova metal kolem sebe blesky. Jeho ztvrdlé rysy dávaly najevo, jak moc zuří.
„Pablo... prosím… pusť mě… nikomu jsem… nic neřekl… já… já nechci… zpá-“ má slova se ztratila v chrčení, když mi nečekaně sevřel krk, že jsem se nemohl ani nadechnout.
„Nemysli si, že tě pošleme zpátky. Nepojedeš ani do přístavu. Půjdeš někam, kde tě nikdo už nenajde, tomu věř, jako že jsem teď na tebe tak vytočený, že bych tě nejraději okamžitě zabil,“ ještě víc stáhl prsty kolem mého krku.
Tiras
Všechno se ve mně sevřelo. Úplně všechno.
Takže je to nejspíš pravda?
Jak to, kurva, mohl udělat? Jak to mohl dopustit? A proč?
Vždyť mu nic nechybělo! A neřekl bych, že by mu práce vadila, spíš naopak! Nebo možná právě proto? Čím větší moc tím větší chtíč?! Kurva!
Byl jsem v hajzlu, když jsem se dostal znovu do auta a roztřesenýma rukama si zapálil.
Musel jsem se uklidnit, protože takhle bych to asi narval do prvního sloupu.
Tak rychle nemohli své doupě v přístavu obnovit, pokud by jim někdo nepomohl.
Jakoby se ani nic nestalo. I když byli lidé jiní a drtivá většina šlapek taky, aspoň z toho, co jsem viděl, přesto se nic nezměnilo!
Nasraně jsem několikrát pěstí zabušil do volantu a zapálil si ještě jednou.
Asi po půl hodině jsem se konečně rozhoupal, abych nastartoval auto.
Napadlo mě, že si zajedu do nějakého baru, ale tím bych asi nic nevyřešil.
Pořád jsem neměl důkaz a hlavně nevěděl, jak do toho všeho zapadá Efraim.
Doma jsem se znovu zavřel v pracovně, ale únava a nervy mě nakonec přemohly, a já někdy po půlnoci skončil s hlavou na stole, aniž bych se dostal někam dál.
Efraim Honey
Chvíli mi trvalo, než jsem znovu popadl dech, a pak jsem se rozkašlal, až jsem se málem sám udusil.
Pablo nade mnou klečel, a sice mě přestal škrtit, ale ruce měl pořád na mém krku.
„Kde jsi byl celý ten půl rok?“ znovu na mě zasyčel. „Nevypadáš, že by ses měl špatně…“
Jen jsem zavrtěl hlavou a mlčel.
„Kdo si tě platí? Komu jsi nabídl svou prdel a za co?“
Znovu jsem jen zavrtěl hlavou.
Jeho prsty se znovu stáhly víc kolem mého krku.
„Tiras Grayson Killian… co mi o něm řekneš?“
Chtěl jsem znovu zavrtět hlavou, ale v tu chvíli jsem ztuhnul. Myslí si snad, že… Nebo něco ví?
„Neznám ho…“ zachrčel jsem.
„Aspoň se nauč lhát, kurva!“ zařval mi Pablo do obličeje, až mě poprskal. „To on ti pomohl utéct výměnou za informace?!“
„Nic nevím!“ vykřikl jsem teď já. „Nevím, kdo to je! Neznám ho. Nikomu jsem nic-“
Znovu jsem začal chrčet, když mi opět svým stiskem sebral možnost se nadechnout, Do očí mi vhrkly slzy, a hrudník mě bolel, jak se marně snažil bojovat aspoň o trochu vzduchu Začínalo se mi dělat černo před očima, možná jsem i modral, přes šustění v uších jsem ani pořádně neslyšel, co Pablo říká. Ale po chvíli stisk povolil, a rána do tváře mě probrala.
Znovu jsem se rozkašlal, a když Pablo vstal, převrátil jsem se na bok a stočil se do klubíčka.
Ale vzápětí jsem se celý napjal a prohnul, když mi uštědřil kopanec do zad a vzápětí na mě skončila ledová voda, snad z celého kyble, který Pablo držel v ruce.
„Nemysli si, že tu budeš jen tak chrápat!“ zařval na mě.
Vůbec jsem ho nepoznával. Byl to úplně jiný Pablo než ten, kterého jsem znal.
Odhodil kýbl, sehnul se ke mně a dost necitelně mě vytáhl na nohy.
Konečně jsem se mohl rozhlédnout po místnosti. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistil, kde jsem. Betonová podlaha, jedna židle, velký stůl, na kterém byla spousta nějakých věcí. Některé jsem poznával, o jiných jsem neměl tušení, k čemu slouží. Okamžitě jsem se celý rozklepal, a nebylo to jen tou zimou. Pochopil jsem, kam mě zavřeli. Už jsem tu jednou byl…
„Dereku!“ křiknul Pablo a chvilku počkal, než se otevřely dveře a Derek vešel dovnitř.
Jeho pohled na mě byl pořád stejný, jako předtím, než jsem utekl. Aspoň tenhle chlap nelhal. U něho jsem hned věděl, na čem jsem.
Derek k nám došel a společně s Pablem mě dotáhli ke stěně, kde v určitých výškách a vzdálenostech od sebe, byly nabité železné oka. Rozvázali mi ruce, a i když jsem se snažil bránit, servali ze mě triko, pak mi ruce zvedli a připoutali mě ke stěně. Rozvázali mi nohy, stáhli mi i spodky a pak nohy taky připoutali k těm okům ve zdi.
„Nahatej aspoň nezdrhneš. Greg už o tobě ví. Prý si s tebou potřebuje promluvit. Takže tu na něho pěkně počkáš. Ale netuším, kdy dorazí…“ uchechtl se Pablo.
Ještě mi zavázal oči, a pak už jsem slyšel jejich kroky mířící ke dveřím.
„A klidně si zakřič, nebo zazpívej, stejně tě nikdo neuslyší. No, možná by ses mohl začít modlit, protože má na tebe pár otázek i Gideon. A nejen oni dva. Jsi jenom děvka, coura, která neumí držet jazyk za zuby. A Gideon teď měl kvůli tobě potíže. Takže se už můžeš na vaše společné chvíle opravdu těšit.“
Po těch slovech se zabouchly dveře a nastalo ticho. Tíživé ticho, které mě doslova drtilo na kaši…
Tiras
Ráno mě probudily křeče a bolest.
Jo, ani jsem se nedivil, když jsem zachrápal s hlavou na stole.
Byl jsem úplně celý nakřivo, když jsem šel do koupelny, abych si trochu rozehřál svaly a dal se do pucu. Když jsem se pak na sebe podíval do zrcadla, úplně jsem se lekl.
Pytle pod očima, zarostlá huba a ten smrad, co z ní šel.
Sice nebylo proč a pro koho, ale udělal jsem ze sebe člověka a vydal se do kuchyně na svou pravidelnou dávku kofeinu, a taky mi dost povážlivě zakručelo v břiše.
Pořád jsem přemýšlel nad tím, co jsem zjistil, a nebylo mi z toho nejlíp.
Ale pokud se teď na to vyseru, pokud se zhroutím, ničemu tím nepomůžu. Musím se sebrat a fungovat dál. Sice nevím, jak se pak budu moct podívat Tristanově ženě do očí, ale přítel nebo ne, něco takového bych neodpustil ani vlastnímu bráchovi.
Když jsem pak s jídlem přešel do pracovny a pustil se zase do práce, myšlenky se mi několikrát stočily na Efraima. Trochu jsem toho začal i litovat. Nejspíš jsem ho měl napřed vyslechnout, a ne jednat hned takhle. Jenže já si prostě pořád nebyl jistý, jak s ním na tom jsem.
Sice na mě řval, že jsem ho chtěl stejně jen kvůli informacím, ale co on?
Nedělal to všechno jen proto, aby měl střechu nad hlavou, co jíst a kde chrápat?
Mohl mě odmítnout. Nemusel mi roztahovat nohy. A že je měl opravdu pěkné.
Zatřepal jsem hlavou, když se mé myšlenky ubraly směrem, kterým jsem nechtěl a zabořil raději nos do papírů, abych pokračoval v práci.
Efraim Honey
Při tom všem jsem byl i rád, že mám zavázané oči. Bylo traumatizující, být takhle ve tmě, ale lepší než vidět tu místnost. Ani jsem se nemusel dívat, a dobře jsem věděl, že mám pod nohama odtokový kanálek. Že napravo ode mne je ten stůl. Že nalevo je ve zdi vodovodní kohoutek a k němu přišroubovaná dlouhá hadice. A jediné světlo, je to stropní, které svítí dost ostře, aby se do něho člověk nedíval. Pamatoval jsem si, jak mě z něho tenkrát bolely oči. Ale pamatoval jsem si i další věci, které se tady v téhle místnosti staly.
Všechno, co se tady stalo, jsem měl v živé paměti, i když to bylo už víc jak rok.
Nejhorší pro mne však bylo tohle psychické mučení.
Nevědět, jak dlouho tady budu, nevědět, co se mnou udělají, a jestli se vůbec ven dostanu živý.
Stál jsem u té zdi dlouho. Nedokázal jsem odhadnout čas. Ale muselo to být dlouho.
Zima byla po chvíli tak vlezlá, že jsem doslova drkotal zubama a nohy mě už bolely od té studené betonové podlahy. Ale netřásl jsem se jen zimou.
Měl jsem strach. Velký strach. A chvílemi, kdy jsem to už nezvládal, jsem brečel. Šátek na očích jsem měl od slz celý mokrý, ale nevydal jsem ani hlásku. Zatvrzele jsem mlčel, abych jim nedopřál tu radost z mého křiku. Ono je přestane nudit mě pozorovat přes kameru, když se nic neděje a brzy přijdou. A pokud nic jiného, tak to se mnou brzy skončí.
Jak moc mi v tuhle chvíli bylo líto, že jsem tenkrát u Tira nedržel hubu. Jak rád bych teď byl u něj doma, v teplé posteli. Měl jsem dneska jít k rodičům, ale ani tam už nedojdu Budou mě hledat? Nebo jen mávnou rukou s tím, že jsem jim zase lhal a vůbec jsem nechtěl přijít?
Když už mě bolelo celé tělo, a bylo to na hraně, na chvíli jsem i odpadl. Jen mi spadla hlava a nevěděl jsem o světě.
A to zřejmě byl povel proto, aby přišli.
Hezky rychle mě probrali k životu proudem studené vody, až jsem vykřikl a zaškubal jsem sebou.
„Dobré ráno, princezno,“ zaslechl jsem uchechtnutí, když jsem se konečně přestal zmítat v těch poutech, které se mi bolestivě zařízly do zápěstí a do kotníků.
Oklepal jsem se, když jsem ho uslyšel. A pak i uviděl, když mi strhl šátek z očí.
Přede mnou stál Greg, a kousek za ním, s rukama založenýma na hrudi, stál Gideon. Zamračeně se na mě díval, a mě bylo hned jasné, co tenhle pohled znamená. Už jsem ho u něj párkrát viděl a hlavně… zažil.
„Tak si hezky promluvíme, ano? Ty nám teď řekneš, jak ses celý ten půlrok měl, kdo ti pomohl zdrhnout, co všechno jsi vyzpíval, a hlavně… komu. A nezkoušej lhát,“ pevně mě chytil za bradu a výmluvně mi ukázal druhou ruku, ve které držel konec hadice, z které ještě kapala voda.
„No, a tady Gideon má na tebe taky pár otázek,“ odstoupil bokem a já se díval, jak Gideon pomalu kráčí ke stolu a přemýšlí, kterou věc má použít jako první.
Tiras
Bylo kolem poledne, když jsem se rozhodl protáhnout a zakouřit si.
S povzdechem jsem ale zjistil, že mi cigára v pracovně došly, takže nezbývalo nic jiného než pro ně dojít do předsíně, kde jsem je schovával v šuplíku.
No, aspoň jsem si protáhl nohy.
Sotva jsem však v obýváku udělal tři kroky, málem jsem letěl na hubu, jak jsem zakopl o flašku, která tam ležela už kdoví jak dlouho.
Zakurvoval jsem a sehnul se, abych ji zvedl, když můj pohled padl na konferenční stolek.
Ve spodní poličce, kam jsem ukládal noviny, letáky a nejrůznější blbosti, leželo něco, co rozhodně nepatřilo mě. Poklekl jsem, abych vzal deník do ruky a zamračil se.
Že by ho tu někdo někdy nechal? Ne, Efraim tu přece uklízel, upozornil by mě na to.
Efraim! On si přece něco poslední dny psal!
Vyskočil jsem na nohy a hned ho otevřel. Prolistoval jsem pár prvních stránek, kde bylo, jak žil s rodiči, přeskočil i ty, kde psal, co se dělo, když byl v přístavu, protože na to jsem momentálně neměl žaludek, a zastavil se až na stránce, kde se začal zmiňovat o svých klientech.
O necelých patnáct minut později, jsem se cítil jak ten největší kretén.
Měl pravdu. Efraim. Ve všem. Nemohl tušit, že si ten deník přečtu, navíc, nebyly tam psaná jména a on nemohl tudíž tušit, že se jedná o mě nebo Tristana, ale já to poznal.
Navíc tam napsal pár věcí, které nikdo jiný vědět nemohl a Tristan mu je nejspíš vyžvanil, když si u něho vytřepal pytel.
Věděl jsem to! Celou dobu jsem to věděl! Tušil jsem, že Efraim mluví pravdu, ale vyhodil jsem ho jen proto, že jsem se zalekl toho, co by pro mě mohl znamenat!
Ano, nebral jsem ho jako kurvu, jako šlapku, od které jsem chtěl informace.
Začal jsem ho brát jako něco víc, a nejspíš se toho podvědomě zalekl.
Vyhodil jsem ho bez toho, aniž bych si napřed všechno prověřil!
Efraim Honey
„Honey, Honey, Honey,“ odstoupil ode mne Gideon, a prohlédl si mé tělo. „Myslím, že nám lžeš. Copak jsme se o tebe nestarali dost hezky? Takhle ses nám odvděčil, když jsme tě zachránili před popravou mafiánů? Víš, začínám ztrácet trpělivost…“
Nevím, jak dlouho už tam se mnou byli. Ale pomalu jsem začínal ztrácet svou bojovnost.
Byl jsem celý bolavý. Ani nevím, kolikrát jsem odpadl, ale vždycky mě probrali dalším proudem ledové vody.
Při tom všem si dávali záležet, aby mi neublížili tak, že by se to nedalo už zvrátit. To byla Gideonova specialita. Ale o to horší bolesti jsem zažíval, a brzy jsem měl tělo v jednom ohni, jak mě začínala zachvacovat i horečka. Krev, která mi stékala po stehnech z řezných ran, hned smyla voda do odtokového kanálku. Rány po důtkách už vytvořily jednolité červené fleky. A bylo jim jedno, na jakou část ty kožené řemínky dopadnou. Hrdlo mě pálilo a skoro jsem nemohl mluvit, jak mě znovu přiškrtili, ale tentokrát širokým koženým obojkem, který utáhli tak, že jsem vážně šel do mdlob.
„Dobře, nechceš mluvit, tak nemluv. Ale nemysli si, že z toho vyjdeš tak lacino,“ povolil Gideon obojek o jednu dírku, abych mohl aspoň trošku dýchat.
Odepnul mi jedno ruku a jednu nohu a škubnul se mnou do boku, až jsem se hrudí narazil na tu studenou zeď. Znovu mi ruku připoutal, ale nohu mi nechal volně. A já věděl, co bude následovat.
„Jen si řvi, měl jsi možnost se z toho dostat. Teď už je pozdě,“ zahryznul se mi Gideon do ucha, když jsem zakřičel bolestí v momentě, kdy do mě narval snad celou ruku, aniž by si ji namazal, nebo mě na to připravil.
Bolestí jsem se celý stáhnul, byl jsem v křeči a skoro jsem nedýchal. Ale pro něj to bylo, jako bych říkal: „Jen do toho…“
„Kvůli tobě, ty malá ukecaná kurvo, jsme přišli o prachy. Ale nemysli si, že nás to položilo. Tristan se postaral o to, aby se to smetlo, a přístaviště už zase funguje, jak má. A když už mluvím o Tristanovi,“ na chvíli se odmlčel, když jsem znovu zařval bolestí, jak se mi začal v zadku projíždět těma svýma prstama a druhou rukou mi bolestivě zmáčkl pytlík. „Proto, že byl tak hodný, slíbili jsme mu dáreček. A co myslíš, že to bude? Zkus hádat. Chce něco hezkého, sladkého, a něco, co bude hodně křičet, až si tě vezme do parády. Můžeš se těšit. Přijde dneska. Však je úterý, ne? Tvůj den vyhrazený pro něho. Musím tě pro něho připravit, přijde za dvě hodiny. A tentokrát má dovoleno všechno… Stejně se k ničemu jinému nehodíš.“
Tiras
Vážně. Mohlo být většího kreténa, než jsem já?
Jen díky své zahleděnosti jsem ublížil někomu, kdo v tom všem byl naprosto nevinně a chtěl začít fungovat aspoň trochu normálně. Jak mu asi teď je?
Doufal jsem jen, že ho Gideon a jeho poskoci nedostali.
Pokud ano, pokud ho… zabijí, nejspíš si to do smrti neodpustím. A skončil bych i se svou prací, protože jsem udělal tak obrovskou chybu, že se za mě Shay i děda teď musí stydět a obracet v hrobě.
Musel jsem ale doufat, že je naděje.
Podařilo se Efraimovi schovávat přece půl roku, ne? Zvládne to. Musí.
Najdu ho. Za každou cenu. Je mi jedno, jestli mě pošle do prdele a nebude chtít se mnou mluvit. Ani by mě to nepřekvapilo. Ale chci hlavně vědět, že bude v pořádku. Někam ho uklidím. Někam, kde budu vědět, že je v bezpečí a nikdo se na něj nedostane, dokud to všechno neskončí.
Nějaká škola ve vzdáleném městě, kde by mohl i bydlet by byla fajn.
Vystřelil jsem z pohovky a málem se přerazil, když jsem vletěl do pracovny.
Jako první mě napadlo zavolat jeho rodičům. Za zkoušku nic nedám.
Jenže to, co mi Efraimova máma řekla, mě úplně zkosilo.
Domluvili se, že přijde, ale neozval se a ani nepřišel. A už má tři hodiny zpoždění.
To nebylo dobré. To, kurva, nebylo dobré. Věděl jsem, jak Efraimovi na rodičích záleží a moc si přeje to mezi nimi udobřit. Pokud volal, že přijde, přišel by i kdyby měl doskákat po jedné noze.
Chvilku jsem pochodoval po bytě a přemýšlel, co dál.
Možná se zranil a je v nemocnici? Tak buď nepoužil své pravé jméno, nebo nebyl nikde.
Pořád jsem odmítal přemýšlet nad tím, že by ležel někde v příkopě. Zbývalo ještě, že by ho unesli, ale tak rychle? Nebo prostě jen ztratil odvahu se před rodiči ukázat?
Nezbývalo nic jiného než projít okolí, a tak jsem popadl klíče, cigára a peněženku a vyrazil ven.
Efraim Honey
Nevím, jak dlouho jsem tam tak visel, jak dlouho mě Gideon i Greg trápili. V jednu chvíli, kdy jsem už tělo skoro necítil a zadek jsem měl jsem v jednom ohni a celý ulepený, když se na mě Gideon vyřádil, jsem to opravdu už nezvládl a znovu jsem omdlel. Tentokrát mě neprobrala už ani voda.
Když jsem se začínal konečně probírat, ležel jsem na matraci, která tentokrát byla suchá. Nejspíš ji vyměnili, než mě odpoutali z okovů.
Ležel jsem na boku a na sobě jsem cítil něčí ruce. Mírně jsem sebou škubnul, ale vzápětí jsem vykřikl bolestí.
„Buď zticha, Honey,“ ozval se hlas Valerie. „Jestli sebou nepřestaneš házet, tak tě neošetřím.“
Rychle jsem dýchal, ale poslechl jsem ji a snažil se ležet v klidu, jak nejvíc to šlo. A že to šlo těžko.
„Proč? Stejně to nemá cenu,“ zašeptal jsem a znovu mi zvlhly oči. „Říkal že… že tu nezůstanu, tak proč se starat…“
„Honey, měl bys raději mlčet. Nebo spíš… Měl bys jim říct, co všechno víš a na co se tě ptali. Ale ty ne… Zas stejně tvrdohlavý jako na začátku, Stojí ti to za to?“ Valerie mě potlačila a já dolehl na břicho, aby mi mohla pořádně ošetřit zadek a záda a stehna.
Sevřel jsem ruce v pěst a zatnul zuby, jak mě každý její dotek bolel.
„Vykašlala bych se na to, ale nemůžeme tě předhodit Tristanovi jako nějakou špínu z ulice. Sice si potrpí na tyhle věci, a nejspíš se mu budeš líbit, ale nemůžeš být celý zasraný od krve a sperma jiného chlapa. To by nerozchodil.“
Měl jsem pocit, že je něco jinak. Vážně mě umyli, a Valerie mi teď čistila rány. A když se zaměřila na můj zadek, tak na můj vkus mi tam narvala až moc masti…
„No, tak se drž,“ pleskla mě po zadku, až jsem vykřikl. „A pokud se tě něco zeptá, tak raději mluv. Bude to pro tebe menší trápení, Honey…“
Tiras
Prošel jsem napřed místa, kde jsme byli spolu, a které byly nejblíž mého bytu.
Díval jsem se i do parků, prošel známá místa, kde se ukrývali bezdomovci, ptal se, ale nikdo nic neviděl, nebo říct nechtěli. Ale spíše to první.
Začínal jsem být opravdu zoufalý. Nejen po osobní stránce, ale i po té pracovní.
Udělal jsem obrovskou školáckou chybu. Nechal se ovlivnit city, vztekem, a přitom…
Nebýval jsem takový. I když táta vždy říkal, že jsme se Shayem jako oheň a voda, až takový jsem nebýval. Spíše obyčejné klukovské rvačky nebo pošťuchování. To až ze smrtí Shaye, nebo spíš z toho, jak jsem začal být unavený a otrávený z celého toho podělaného systému. Až tohle skončí, asi se na to vyseru a odstěhuju se někam pryč. Stejně mi přelidněné město leze na nervy, stejně jako to neustálé horko a vlhkost. Vždycky se mi líbilo Irsko nebo Skotsko, nějaká menší vesnice nebo městečko. Tam bych si mohl zařídit soukromou kancelář a měl bych klid.
Mimoděk mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby se tam se mnou odstěhoval i Efraim a dělal mi poradce a konzultanta. Zatřepal jsem hlavou a jako další se rozhodl projít ubytovny a hotely.
„Mladíku?“ zastavil mě skřehotavý hlas, a když jsem se otočil, uviděl jsem starší bezdomovkyni s nákupním vozíkem, jak na mě mává.
„Slyšela jsem, že někoho hledáš a možná jsem něco viděla,“ vytasila na mě jeden zub v něčemu, co mělo být úsměv a já ji div nepopadl pod krkem, abych to z ní vytřepal.
Efraim Honey
Myslel jsem, že zůstanu zase sám, ale její kroky nahradily jiné. Vešel Pablo s Derekem, zvedli mě z matrace a hned mě dotáhli ke stěně, kde mě znovu připoutali čelem ke zdi. Pomalu, skoro až trýznivě mi oblékli a pozapínali kožený postroj a evidentně se u toho dobře bavili.
„Jak vám Greg slíbil. Tady máte dárek,“ otočil se Pablo ke dveřím.
Zamrazilo mě v páteři, když jsem slyšel ten spokojený výdech a pak kroky ke mně.
„Honey, tak moc jsi mi chyběl. Nikdo to se mnou neumí tak, jako ty,“ promluvil Tristan hlasem, z kterého se mi dělalo blbě. „Ale slyšel jsem, že jsi zlobil.“
Tristan počkal, až ti dva odejdou, a pak, podle šustění, se svlékl, došel ke mně a opřel se o mé dobité záda.
Opravdu byl nahý a já se roztřásl ještě víc, protože jsem věděl, co mě čeká, když mi otočil hlavu a ukázal mi bič, který držel.
„No, jsme spolu naposled. Bude mi po tobě smutno, Honey,“ olízl mi celou tvář. „Ale užijeme si spolu co nejvíc, a taky… Mám pro tebe dárek.
Na moment poodešel a pak se vrátil a něco mi strčil před oči.
Zprvu jsem nemohl zaostřit, ale když se mi to povedlo, zapomněl jsem dýchat. Pas, pro mě. S mou fotkou a mými iniciálami. A v něm založená letenka… Do Brazilie.
„Budeš se tam mít dobře, Honey. Jen nesmíš zlobit. Ale zpátky se už nevrátíš. Jen se pokusíš o útěk a zastřelí tě. A že jsem se za tebe přimluvil, tak budeš teď hodný a dělat všechno, co mi na očích uvidíš, ano?“ odstoupil o krok a já vykřikl bolestí, když se mi do bolavých zad zaryl konec bičíku.
Tiras
Samozřejmě, že to nebylo zadarmo! Musel jsem běžet do obchoďáku, koupit pět flašek levného chlastu a karton cigár. Jen jsem doufal, že to bude něco platné.
„Všimla jsem si ho hned. Tak pěkňoučký a bulel. Celou dobu, co seděl na lavce. Pak se vysmrkal do spoďárů a vyhodil je. Ty spoďáry jsem prodala! Neměl by něčím takovým plýtvat. No, ale pak jsem ho viděla, jak jde tímhle směrem,“ ukázala kousek dál za sebe.
No aspoň něco. Raději jsem nekomentoval ty trencle a rozběhl se směrem, kterým ukázala.
Začalo se stmívat a já už obešel všechny penziony, levné hotely a ubytovny směrem kterým ukázala bezdomovkyně a už zbýval jen jeden.
Doufal jsem jen, že jsem se nespletl a Efraim neskončil někde v popelnici.
Recepční se na mě zadíval a podezíravě si mě prohlédl, nejspíš nevěřil tomu, že si chce někdo jako já pronajmout pokoj.
„Šlapky tu nenabízíme. Nejsme laciný hotel,“ zamračil se na mě.
Proč si každý hned myslí, že chci šukat?
„Nejsem tu kvůli tomu. Přišel jsem se zeptat na jednoho kluka. Tak den, dva zpátky. S blonďatým melírem, hezoučký, pěkná prdelka, možná ubrečený,“ začal jsem popisovat Efraima a ve chvíli, kdy jsem to udělal, jsem věděl, že jsem na správném místě.
Recepční na moment zbledl, cukl s sebou, a i když se vzápětí ovládl, bylo vidět, že ho nejspíš trápí svědomí. A já se rozhodl toho využít.
„Hele, frajere. Raději řekni, co víš. Ten malý zmetek mi dluží hromadu prachů. Říkal, že pro mě bude šlapat, protože tam, kde byl před tím, se mu nelíbilo, a protože to byl fakt kus, tak jsem ho vzal. Jo, dírku měl obstojnou a vážně mi první dva měsíce přinesl balík, protože nejspíš nastavil, komu mohl, ale pak nic! Chápeš, kurva?! Nic! A pak zmizel úplně! Chci svoje prachy zpátky, kurva, jasné?!“ rozlítil jsem se při posledních slovech jako správný pasák, ale vůbec mi z těch slov nebylo dobře a v duchu se Efraimovi omlouval.
„No, já… totiž…“
„Nekoktej a mluv, kurva! Nemám celý den!“ zařval jsem znovu a praštil pěstí do stolu.
Efraim Honey
Bylo to peklo. Peklo na zemi.
Jestli existuje peklo, tak musí vypadat nějak takhle.
Tristan se opravdu nedržel zpátky. Dokonce si nechal donést i kozu, aby mě přes ní později mohl přehnout.
Byl jsem tak hotový, že mi bylo i jedno, že se neudělám. Jediné, co mi vadilo bylo to, jak mě ten malý kožený postroj tlačil bolestivě na varlata a penis. Ale při tom všem, co se mnou Tristan dělal, by se mi nepostavil ani náhodou.
Ze začátku mu to nevadilo, ale později už to začínal vnímat dost nevrle.
Když se mu zdálo, že jsem moc dlouho zticha, tak ještě přitvrdil. A opravdu měl tentokrát dovoleno vše. Jen na jednu věc musel dát pozor, a to byl můj obličej. Ne snad proto, abych vypadal dobře. Ale proto, abych neměl modřiny nebo otoky a na letišti neměli celníci zbytečné otázky.
I Tristan se ze mě snažil vytáhnout nějaké informace. Ale já jsem mlčel. A když už jsem odpověděl, tak jen to, že jsem utekl sám, a taky to, že jsem Cordera zabil opravdu v sebeobraně.
Ale prý mi to nepomůže. Prý, pokud se budu cukat, a snažit se neodletět nebo zavolat pomoc, tak má lidi, co dosvědčí, že jsem Cordera napadl a zabil ho. Prý jsem se mu sám nabídl, a když mi nechtěl dát peníze, tak jsem na něho vytáhl nůž a v nestřežené chvíli jsem ho bodnul. A komu uvěří? Váženému podnikateli, nebo obyčejné kurvě? A není problém podstrčit důkazy, že jsem na drogách.
Věděl jsem, že mluví pravdu, a že mi vážně už nic nepomůže. Odletím do Brazílie a zůstanu tam do konce života. Ale ten zřejmě dlouhý nebude, protože při první příležitosti budu chtít utéct, a tak mě budou muset zastřelit. Jen mi bylo líto, že už nikdy neuvidím rodiče. Ale aspoň jsem se jim omluvil. To jediné mě utěšovalo v téhle bezvýchodné situaci.
Na moment jsem taky pomyslel na to, co asi dělá Tir. Ale ten se nejspíš nezajímá. Myslí si, že jsem ho podrazil a zařadil mě zpátky mezi kurvy, na které měl svůj vlastní názor.
Po nějaké chvíli jsem už ani nebrečel. Přijímal jsem všechno tiše, apaticky, úplně jsem se stáhl do sebe. Bohužel to Tristana rozzuřilo a on ještě víc přitvrdil, dokud nebyl spokojený, když konečně mohl slyšet můj křik. Podle toho, co říkal, když odcházel, strávil u mě čtyři hodiny.
Ale já měl pocit, že to byly čtyři dny.
Když odešel, nechali mě připoutaného ke koze ještě hodně dlouho. Snad jako další trest?
Ale muselo být už někdy hodně pozdě v noci, když konečně přišli, odpoutali mě, hodili mě na matraci a vedle mě tác s nějakou šlichtou. A prý se mám najíst a zase odešli.
Ale já nebyl schopen hnout ani prstem. Už jsem nevnímal ani tu zimu, a po chvíli, kdy jsem osaměl a oni pro jistotu sbalili všechny věci, abych si ničím neublížil, jsem odpadl, a to už tentokrát definitivně, jen na moment jsem se probral, když mě Valerie přišla zkontrolovat, jestli žiju. Nic víc je nezajímalo, nestarali se ani o to, aby mě ošetřili nebo umyli...