Tiras
Stiskl jsem Efraimovi ruku a po celou dobu sledoval nejen jeho, ale i zpětné zrcátko. Naštěstí to vypadalo, že za námi nikdo nejede a v duchu jsem si tentokrát gratuloval, že jsem toho nakoupil víc, protože bude teď lepší se pár dní obchoďáku vyhýbat. Aspoň, co se nákupu týče.
Určitě se tam zajdu nenápadně podívat, jestli ti dva znovu nepřijedou.
Stejně by mě zajímalo, co tam dělali.
White Rose není zase tak blízko, navíc kolem toho jejich bordelu je obchoďáků dost, jak jsem si stačil všimnout. Že by lákali nové klienty? Nebo hledali náhradu za Efraima?
No, možné to bylo.
Když jsme dojeli, posbíral jsem nákup i Efraima a za pár vteřin už za námi zapadly dveře bytu.
„Podívej se na mě,“ řekl jsem klidně, ale přesto důrazně a otočil Efraima k sobě, když jsem v kuchyni na stůl hodil tašky s nákupem.
Sundal jsem mu kapuci, jeho obličej sevřel v dlaních a donutil ho se na mě podívat.
„Už je to v pohodě. Nebyli tam kvůli tobě, a ten Pablo tě ani nemohl vidět, ano? Chceš panáka?“
Když přikývl, nasměroval jsem ho ke stolu, usadil na židli, a pak nalil sobě i jemu.
Hodil jsem na stůl cigarety, a když jsem si zapálil a naznačil Efraimovi, že si taky klidně může vzít, začal jsem vybalovat nákup.
„Tohle je pro tebe. Viděl jsem, že toho moc nemáš, a kdo ví, jak dlouho se tu zdržíš. Nerad bych, abys tenčil zásobu mě,“ ušklíbl jsem se a pošoupnul k němu dva šampony a sprcháče, stejně jako zubní pastu, krém na obličej a pleťovou vodu. „Tohle pak budeš nosit, když půjdeme ven.“
Dvě černé paruky, jedna dlouhá, jedna krátká, jedna blond krátká, klobouk, kšiltovka, elegantní šátek, nějaké oblečení navíc, a dokonce jsem koupil i ženské šaty a make-up.
„Pokud bude nejhůř, budu říkat, že jsi moje sestřenice,“ zašklebil jsem se a ukázal na jednoduché šaty na ramínka, které mu nejspíš budou tak po kolena. „A až se trochu uklidníš, zajdeme do pracovny a pustíme se do práce, ano? A pak něco uvaříme. Umíš vůbec vařit?“
Proč se tak vůbec starám!
Byl jsem nasraný sám na sebe. Na jednu stranu mi ho začínalo být líto, ale na druhou stranu, jsem si říkal, že je to jen kurva, co si tohle zaslouží, a je to jeho vina.
Ty dva hlasy spolu sváděly litý boj, a já jen čekal, který zvítězí.
Efraim
Do této doby jsem nikdy neměl potřebu nějak projevovat emoce a city. Až teda na emoce vzteku, zloby, a vzdoru.
Ale teď, když mě držel za ruku, nechal jsem ho. Tak nějak jsem byl rád, pomáhalo mi to se uklidnit, i když jsem věděl, že mu na mě vlastně vůbec nezáleží a trpí mě jen proto, že mu můžu dát informace a nastavit zadek.
Než vybalil nákup, vykouřil jsem jednu cigaretu. Ale zjistil jsem, že víc mě uklidnil on sám, když mě držel za ruku.
Ale když pak přede mne položil ty věci, a řekl, že je to všechno pro mne, překvapeně jsem na něho zůstal hledět. Vzal jsem do ruky ty dámské šaty a přemýšlel, jestli si ze mě dělá srandu. Ale vzhledem k tomu, že koupil i paruky a make-up, který jsem občas musel použít, pokud si klient přál, tak si nejspíš legraci nedělal.
„Vařit neumím,“ konečně jsem promluvil. „Nikdy jsem to nedělal. Buď vařil někdo jiný, nebo jsem jedl hotovky, když jsem byl na útěku. Ale pomůžu ti, jen… kam to mám uklidit?“
Vzal jsem věci ze stolu, abych udělal místo. Toaletní věci jsem hned odnesl do koupelny, ale s oblečením jsem si nebyl jistý a nechtěl jsem mu tady dělat nepořádek.
„A paruky by potřebovaly být na něčem, aby se nezničily a byly větrané.“
Když jsem si ty věci tak prohlížel, napadlo mě si to všechno vyzkoušet. Tir to kupoval beze mě, a doufal jsem, že se do velikosti trefil. Ale chtěl jsem si být jistý, aby se to když tak mohlo hned vrátit a vyměnit.
Tiras
Jak jsem si myslel. Zajímalo by mě, jak si to představoval.
Neuměl v podstatě nic. Teda kromě toho, jak správně nastavit zadek.
Čekal, že ho sbalí nějaký bohatý chlápek, který mu za dobrou šukačku bude podstrojovat až do konce života? Nebo měl v plánu vrátit se domů?
Je sice pravda, že hledal práci, aspoň podle toho, co říkal, ale mohl by se svým tělem makat někde ve fabrice? Na stavbě? U pásu?
Těžko. Je pravda, že při útěku se na takové věci asi nemyslí, ale celkově jsem si teď začínal uvědomovat, že je ten kluk pro život vlastně skoro nepoužitelný.
Povzdechl jsem si a naznačil mu, ať jde za mnou do obýváku.
Měl jsem tam skříň, kterou stačilo vyklidit. Na okamžik jsem zauvažoval, jestli je to nutné.
Pokud to s ním rychle vyřídím, ani se tu dlouho neohřeje.
Ale byl jsem taky realista. Za celé tři roky se mi Gideona nepodařilo chytit. Pochyboval jsem, že i s Efraimovou pomocí by se mi to podařilo za pár dnů.
Ukázal jsem mu, kam složit paruky, a pak ho chvíli pozoroval.
Byl pro mě pořád záhadou. Vzhledem k jeho postavení v bordelu, bych čekal rozmazlenou kurvu, co čeká, že ho všichni budou obskakovat, a proto, aby dostal, co chce, nebude váhat kdykoliv roztáhnout nohy. Jenže podle toho, jak se ráno rychle udělal, a jak ztvrdl, pochyboval jsem, že někoho v poslední době měl.
A taky… Nejspíš se snažil sám postavit na vlastní nohy, bez pomoci druhých.
Povzdechl jsem si znovu, zavrtěl hlavou a když jsem odcházel zabručel jsem, že na něj budu čekat v kuchyni. Nejspíš budu muset jít večer nějak vytřepat pytel, jinak se tu z toho zblázním.
Efraim
Tir mi v obýváku udělal místo ve skříni, kam jsem si začal ukládat věci.
Každou věc jsem si přeskládal, a přitom, aniž bych si je zkoušel, jsem už podle odhadu zjistil, že by mi mohlo všechno sedět. Znovu jsem se zarazil nad dámskými šaty, a pomyslel si, jestli třeba Tir nemá nějakou úchylku. Ale podle toho, jak se ke mně ráno měl, tak si na tyhle věci zřejmě nepotrpí.
Ale jednu věc nedomyslel.
A to, že k takovým šatům si nemůžu obout tenisky, a bude potřeba koupit lodičky. Ale to mu když tak řeknu později. Klidně bych je koupil i sám, ale opravdu jsem měl už jen pár drobných, s tím, co mi ráno dal, a kdybych si koupil boty, byl bych zase skoro na nule. A musím pamatovat na to, že tu nebudu na věky, a budu potřebovat peníze, abych nějak vyžil, dokud si nenajdu práci.
Zavěsil jsem šaty na ramínko, a pak se ještě převlékl do druhých tepláků a trika, co mi včera půjčil svoje.
Vytáhl jsem peníze z kapsy a založil je do poličky pod triko.
Odstoupil jsem od skříně, zkontroloval, jak to vypadá, a pak jsem ji spokojeně zavřel.
Zaběhl jsem si ještě umýt ruce, a pak už jsem šel do kuchyně. Sedl jsem si ke stolu, přitáhl si blok a tužku, podíval jsem se, co jsem stihl napsat, a doplnil klienty, na které jsem si vzpomněl. Pak jsem pod čáru napsal adresu a další jména.
Když jsem byl hotový, došel jsem s blokem k Tirovi.
„Tohle jsou klienti z White Rose, ukázal jsem na horní seznam, a pak na adresu a jména pod tím. „A tohle je adresa, kde drží lidi v přístavu. Tam vždycky každý míří jako první. A ty jména, to jsou ti, kteří to tam mají na starost. Jsou na Grega naštvaní, protože se mu pořád něco nelíbí, ale netroufnou si proti němu ozvat, a tak si to potom vybíjí na těch, které tam přitáhnou. Ale myslím si, že při správné motivaci, by se minimálně s těmito třemi dalo mluvit. Klidně by prodali i bráchu.“
Notes jsem položil na linku, a pak se podíval, co právě dělá.
„S čím ti můžu pomoct? Oloupat brambory bych možná zvládl,“ zvedl jsem k němu pohled a mírně se pousmál, protože to napětí ze mě postupně opadalo, a cítil jsem se zas o něco lépe.
Tiras
Podle Efraimova pohledu jsem ho nejspíš s těmi šaty zarazil.
No, ale lepší krytí mít nemůže. Když z tohoto domu vyjde například černovláska v šatech, těžko si ji budou spojovat s klukem z bordelu.
I když…
Kdo ví, do čeho všeho se tam teda převlékal.
Tohle jediné mě nějak nerajcovalo. Nejraději jsem byl, když si můj milenec na nic nehrál a nejlépe byl nahý. Jo… Asi večer zajdu vytřepat pytlík.
Vzal jsem do ruky blok, který mi Efraim podal a podíval se na ta jména.
Většinu z nich jsem znal, ať už se jednalo o ty v přístavu, nebo o ty prasata z bordelu.
„Ještě budu potřebovat nějaký plánek, jak to tam zhruba vypadá, zvyky těch, co vás hlídali a všechno, co víš o Gideonovi,“ odložil jsem blok a místo toho chytil Efraima.
Postrčil jsem ho před sebe, dal mu do ruky nůž, já sám pak sevřel jeho ruce a postupně mu ukazoval, jak nejlépe naporcovat maso, jaké bylinky a koření se hodí k jakému druhu, a jaká je nelepší příloha k některým jídlům. Nechal jsem ho pak udělat sýrovou omáčku, která nakonec skončila v záchodě, protože ji zvládl připálit, ale druhý pokus už vyšel víc než dobře, a to jsem ho to nechal i dochutit.
Celou dobu jsem ho pozoroval.
Ne, že bych byl nějaký super učitel, nebo si hrál na mecenáše, ale chtěl jsem tímhle způsobem zjistit, jak na tom Efraim je.
Měl snahu, byl šikovný, učenlivý a trpělivý. Něco, co jsem možná vidět nechtěl?
Pořád jsem si namlouval, že je to jen kluk z bordelu.
„Večer půjdu pryč, a nevím, kdy se vrátím,“ zabručel jsem, když jsme byli po obědě a já si spokojeně hověl s cigárem a sklenkou whisky. „Nechám ti tu náhradní klíče a… vlastně málem bych zapomněl.“
Vstal jsem a z kapsy kalhot vytáhl mobil, který jsem Efraimovi koupil a rovnou mu ho nastavil.
„Tady. Jediné číslo je tam na mě. Pokud se něco stane, můžeš mi zavolat, ale ujišťuju tě, že nikdo nemá tušení, že tu jsi, takže můžeš být v klidu. Můžeš se dívat zatím třeba na televizi, nebo nevím,“ pokrčil jsem rameny a podal mu mobil.
Efraim
Pokud Tir pátrá po vrahovi tři roky, nemůžu se divit, že většinu těch lidí ze seznamu zná. Pak ale nevím, proč jsem mu to psal. Zbytečná námaha.
Raději jsem však byl zticha, aby mě hned nevyhodil za dveře, ať se o sebe postarám sám.
Když mě pak přitáhl k vaření, nejdříve jsem se zděsil. Měl jsem strach do ruky vzít ten nůž a krájet to tak těsně vedle svých prstů.
Od jisté doby mám z nožů docela vítr. Ale statečně jsem se tomu postavil, a maso nakonec s Tirovou pomocí nakrájel a ochutil, a dal péct.
Horší to už bylo s omáčkou. Měl jsem strach, že se kvůli tomu naštve, ale on to jen vzal a vylil do záchodu.
Později, když jsme už jedli, a druhá omáčka byla docela jedlá, neřekl ani slovo na to, že by mu nechutnalo. A i když to celé vaření bylo pod jeho režii, přesto mě to potěšilo, a já dokonce snědl o něco víc než včera. Když se usadil do křesla, ještě jsem pouklízel linku a nádobí nastrkal do myčky.
„Já nep…“ zarazil jsem se, když se na mě podíval.
Chtěl jsem říct, že mobil nepotřebuji, ale co když tu nebude, a budu mu potřebovat něco říct?
„Nepoužíval jsem mobil skoro čtyři roky, ale děkuji,“ nakonec jsem si ho vzal a posadil se do křesla naproti němu.
Zapnul jsem ho a začal studovat, co všechno umí. Sice jsem mobil nepoužíval, ale úplný debil jsem nebyl. A narodil jsem se do doby, která přímo přeje vývoji techniky takovým tempem, že to, co se vyrobilo včera, bude zítra už zastaralé.
„Jestli nevadí, na chvíli se natáhnu, jsem docela unavený. A klidně pak večer budu pokračovat v tom sepisování, ale jestli můžu… s mapou by to bylo lepší,“ úkosem jsem se na něho podíval.
Když přikývl, že mi to nachystá, sebral jsem se a zamířil do ložnice, aniž bych si uvědomil, že bych měl spát vlastně na gauči. Tam, poučen z předchozího večera jsem se svlékl a hodil na sebe jen to triko, co mi na spaní dal, a pak už jsem zalezl do postele.
Nevím, co Tir dělal, v jednu chvíli jsem slyšel jakési brblání, pak kroky a pak už nic… Usnul jsem jako dřevo.
Tiras
Už jsem se napjal, když chtěl zaprotestovat, že mobil nechce, ale nakonec si ho vzal.
Sice nevím, jestli mu ho zvednu zrovna ve chvíli, když budu někoho klátit, ale co kdyby náhodou.
Jak jsem říkal. Nerad bych se vrátil do zdemolovaného bytu, i když o mě Gideon a ti jeho poslíčci doposud neví.
Nestačil jsem se však ani nadechnout a najednou byl Efraim u mě v posteli.
Naštvaně jsem zabrblal a dusal za ním, že ho vyhodím, protože to je moje postel, ale když jsem ho tam tak viděl ležet, a ještě na mě špulil tu svou rozkošnou prdelku, jak se mu triko vyhrnulo, jen jsem znovu zaprskal, a pak raději odešel pryč.
Zašel jsem do pracovny, abych si dal dohromady to, co mi sepsal, a spokojeně se díval na to, jak se smyčka utahuje.
Ano. Sice jsem ta jména znal, ale potřeboval jsem jistotu. A tu mi Efraim dal.
Teď, pokud se nic nepokazí, tak bych Gideonovi mohl brzo zatnout tipec.
Jen nesmím udělat nějakou chybu.
Spokojeně jsem mlaskl, když jsem měl práci hotovou, a pak přešel do koupelny, abych se opláchl, vyčistil zuby, oblékl a vypadl ven, protože byl akorát čas.
Tentokrát jsem ale nešel do stejného baru jako minule, vybral jsem si jiný, trochu blíž k bytu, a za tři hodiny už jsem v uličce vedle baru klátil mladého číšníka.
Byl víc než povolný, a hlavně sakra pružný, takže jsem si to užil dokonce dvakrát, a když jsem ho pak pouštěl, stehna se mu lepila k sobě mou nadílkou.
Rozloučil se se mnou polibkem na tvář a řekl, že pokud se budu zase někdy nudit, mám přijít.
No, byla to lákavá nabídka, to určitě.
Spokojený i uspokojený jsem se nakonec kolem druhé konečně vracel domů a skoro i zapomněl na to, co mě tam čeká, dokud jsem už umytý a vyslečený nezůstal v ložnici stát nad postelí.
Nakonec jsem jen zabrblal a vlezl si pod peřinu.
Málem jsem zaskučel, když jsem pod rukama ucítil tu jeho prdelku a horkou, jemnou kůži.
Jo, sice jsem se vytřepal, ale očividně to nestačilo.
Toho kluka mi byl fakt čert dlužen!
Efraim
Když jsem se probudil, byla tma. Bylo tu ticho, a jen budík na stolku na mě zeleně blikal číslice 22:23…
Rozsvítil jsem lampičku a rozhlédl se kolem sebe.
Byl jsem v posteli sám. Prospal jsem celé odpoledne a kus noci.
A taky nejspíš proto se ozval můj močový měchýř.
Byl jsem příjemně rozespalý a moc se mi z postele nechtělo, ale nakonec jsem šel. Snad automaticky jsem si po vykonané potřebě šel umýt komplet celé intimní partie včetně zadku. Měl jsem to už tak naučené, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, že to vlastně nemusím dělat.
Nakonec jsem si ještě pořádně vydrbal zuby, opláchl obličej a pak zamířil do kuchyně, kde jsem se napil vody, protože jsem měl docela žízeň.
Přemýšlel jsem, co dělat, jestli jít spát, nebo něco zase napsat, nebo se jít projít ven…
Dokonce jsem už měl nakročeno, že se půjdu oblíct, ale nakonec jsem skříň zavřel, a protože jsem byl sám, rozhodl jsem si konečně prohlédnout pořádně byt.
Ale prohlídka netrvala dlouho. Ložnici, obývák, kuchyň a koupelnu jsem už viděl. V komoře byl bordel, a pracovna jen střídmě zařízená. A šuplíky jsem mu nehodlal prohrabovat.
Nakonec jsem zase skončil v posteli a asi tři hodiny zíral na budík, jak se postupně mění čísla, dokud jsem neusnul.
Měl jsem pocit, že spím tak deset minut, možná půl hodiny, když jsem měl pocit změny.
Otevřel jsem oči a zahleděl se na budík. Ještě nesvítalo, a hodiny hlásily půl třetí.
A vzápětí mi došlo, v čem spočívá ta změna.
A jakmile to mému mozku začalo víc docházet, skousl jsem si rty, jak mým tělem proběhl ten příjemný pocit, a já nechtěl, aby Tir slyšel, jak na mě působí. Voněl a jeho ruce byly příjemně teplé, celý příjemně hřál, a to se na mě ani moc nelepil. Ale ty jeho ruce na mém zadku…
Zavřel jsem oči a mírně se prohnul zadečkem víc k němu, jako když ve spánku měním polohu, jsem jednu nohu posunul trochu dopředu.
I kdyby mě měl jen držet za ten zadek, klidně tak do rána vydržím…
Tiras
Nevěděl jsem na co nebo na koho mám být víc nasraný.
Měl jsem v tom baru zůstat, i kdybych tam měl šukat až do rána!
Příště to tak udělám!
Zavrčel jsem, když na mě Efraim víc vyšpulil tu svou prdelku a jednu nohu posunul výš.
Nevěděl jsem, jestli spí, nebo dělá, že spí, ale mým rukám to bylo úplně u prdele.
Pohladil jsem ho po zádech, občas někde přitlačil, promasíroval mu ty jeho úžasné půlky, než jsem přes nohy dostal až k hrudi. Ležel ke mně částečně zády, tak pro mě nebyl problém pohladit ho po hrudi, mezi prsty podráždit bradavky, a pak se posunout do klína.
No, aspoň někdo tu byl vzhůru, a zatímco jsem si hrál se jeho kuličkami a palcem jsem masíroval kůžičku kolem dírky, políbil jsem ho na krk, pak na rameno, a stejně tak ho vzápětí polaskal jazykem i zuby.
To už jsem do jeho dírky strčil celý palec a užíval si té těsné nádhery.
Jenže jeho vůně, horkost jeho těla i jemná kůže, stejně jako náročný den i večer, mě ukolébaly ke spánku dřív, než jsem se dostal dál, a aniž bych si to uvědomil, vytuhl jsem s prstem v Efraimově zadečku.
Efraim
Ten zcela „neškodný“ pohyb slavil úspěch. Za chvíli jsem cítil jeho ruce snad všude, a dokonce i polibky.
Možná mě i chtěl vzbudit, ale já si to užíval i takhle. Prostě jsem dělal, že spím. Jen jsem se musel hodně snažit, aby nebyl slyšet můj vzrušený dech.
A když mi pak po tom všem dráždění už prakticky stál, a ucítil jsem jeho prst v mé dírce, kousl jsem se do rtu, abych nevydal ani povzdechnutí, či zasténání.
Bože, to byla paráda…
Jen tak ležet a nechat se obšťastňovat, a dělat že spím. Víc jsem se tak mohl soustředit na sebe, na své vjemy a vzrušení…
Jenže po chvíli jsem zpozorněl.
Něco bylo jinak. Tir byl jinak.
Nehýbal se.
Dokonce ani jeho prst v mé dírce.
Zkusmo jsem se proti němu pohnul, ale on nereagoval, jen se mi jeho prst otřel mírně o vnitřek a otřel se o mou prostatu.
V tu chvíli se staly dvě věci.
Nedokázal jsem udržet hlasité zasténání, a uvědomil jsem si, jak zatraceně dlouhé prsty má.
A taky… Tir usnul.
Zaskučel jsem do polštáře. Ten chlap mě úplně vydráždil a já teď suším…
Natáhl jsem ruku za sebe, popadl ho za zápěstí, a párkrát s jeho rukou pohnul, abych cítil znovu ten správný vzruch, který vysílá do mého těla ty správné pocity.
Ale… Nebylo to ono, i když jsem znovu zasténal. Potřeboval jsem k tomu jeho. To si jinak klidně můžu pořídit vibrátor.
Vytáhl jsem jeho prst z mého zadku a odsunul ji bokem. Trochu jsem se posunul, aby byl mezi námi prostor, a pak jsem se na něho konečně otočil.
Ani jsem nemusel nikam chodit. Byl tak krásný, že jsem snad bez přemýšlení uchopil jeho ruku, a společně s mou jeho prsty obemknul kolem mého penisu. Za chvíli bylo v pokoji slyšet tiché vzdechy a steny, a netrvalo dlouho, a já ho musel pustit, abych s pohledem upřeným na Tira, do své ruky pochytal sperma a nedělal jsem v posteli svinčík…
Tiras
Není nic lepšího než se probudit nasraný.
Jo, byl jsem nasraný. Teda, ještě když jsem se zavrtěl a ucítil pod rukama něco krásně oblého a na hrudi cítil něco příjemně hřejivého, bylo to v pohodě.
Jenže když jsem otevřel oči a zjistil, že držím Efraima za prdelku a tisknu si ho k sobě na hruď, okamžitě se mi vybavilo to, co se stalo v noci.
Já prostě usnul! Usnul! Aniž bych něco udělal!
Jo, jasně, nemělo by mě to tak srát, když je Efraim vlastně kurva, které nesnáším, a původně jsem s ním ani nechtěl nic mít, ale tady šlo o princip! Zasraný princip!
Mít před sebou naprosto výstavní tělo ještě s výstavnější prdelkou a ani nehnout prstem?!
Zafuněl jsem, vysoukal jsem z postele, aniž bych se staral o to, jestli Efraima vzbudím a nasraně oddusal do koupelny, kde jsem se trochu zchladil studenou vodou, vyčistil zobák, abych si hned na to v kuchyni zapálil, zatímco jsem netrpělivě čekal, až se uvaří voda na kafe.
Na snídani jsem udělal pouze sendviče, a pak za sebou práskl dveřma do pracovny, ze které jsem vystrčil nos, jen když jsem šel na záchod.
„K obědu si dej, co zbylo ze včerejška, musím pracovat a večer půjdu do přístaviště. Můžeš vyprat prádlo nebo pouklízet,“ zabrčel jsem, když bylo asi kolem třetí hodiny a já zrovna valil z koupelny do pracovny a procházel kolem Efraima.
Jo, ta blbá nálada mě nepustila ani za několik hodin.
Efraim
Ještě, než jsem usnul, zaběhl jsem do koupeny, abych opláchl to, co jsem měl v ruce a nezůstalo po tom ani stopy. Nechtělo by se mi vysvětlovat ráno, že jsem se vlastně udělal nad spícím Tirovým tělem.
Myslel jsem si, že si Tir nebude ráno nic pamatovat, nebo prostě bude pokračovat, zvlášť, když jsem měl zase jeho ruce na mém zadku tlačil si mě na sebe, že jsem si na něm nakonec ustlal.
Ale pak to jeho vstávání mě okamžitě vrátilo do reality.
Nejsem pro něho nic zvláštního, tak proč by se přetvařoval, proč by mi projevoval nějakou laskavost. To bych asi měl nejspíš dělat já.
Jenže chodil kolem mě celý den jak bubák, pokud teda nebyl zrovna zavřený v pracovně. Chtěl jsem mu říct, jestli by mi teda nedal mapu, abych mu mohl udělat další poznámky, ale netroufal jsem si za ním do pracovny jít.
Bylo vidět, že má opravdu blbý den, a já netušil vlastně ani proč.
Oběd jsem si dal sám. Co zbylo, tak jsem si z toho udělal porci, ohřál to v mikrovlnce, a pomalu jedl s tím, že se ke mně přidá. Ale ani to se nestalo, takže jsem umyl nádobí, uklidil ložnici, a pak jsem seděl v obýváku a jen se díval před sebe.
A když v podvečer vyšel z pracovny, zamířil do ložnice, říkal jsem si, že si jde asi lehnout. Ale on se jen oblékl, a šel ven, tak jak říkal.
Chtěl jsem mu říct, aby na sebe dával pozor, že ti chlapi jsou ozbrojení, ale pokud tam přijde jako klient, tak ho určitě nechají být. Ale on by nejspíš na nikoho z přístavu nesáhl. Kdokoliv přijde a zaplatí pár dolarů si s nimi může dělat co che. A to doslova. Pro všechny tam jsou šlapky špína nejhoršího kalibru a podle toho se k nim taky tak chovají.
Neznají pravou podstatu toho, co se vlastně za těmi zamřížovanými okny děje.
Ještě jsem rychle vykouknul z okna. Ale viděl jsem už jen, jak jeho auto vyjíždí z garáže. Ani nevím proč, zamával jsem mu, a ani mě v tu chvíli nenapadlo, že se nahoru třeba ani raději nedívá, aby si nemusel připomínat, koho v bytě má.
Tiras
Má nálada se ještě zhoršila a celou cestu do přístavu jsem nadával jako špaček.
Důvod?
Vím já, sakra?!
Všechno bylo v hajzlu! Úplně všechno! A to od chvíle, kdy jsem si kluka nastěhoval k sobě! Že já se na to blbec nevysral a místo, abych se zařídil podle sebe, poslechl jsem Shayovo svědomí.
K čertu s ním! Nebyl jsem zrovna dobře naladěn na to, abych řešil případ, ale já prostě potřeboval i upustit páru a přijít na to, proč jsem, kurva, tak nasraný!
Zaparkoval jsem v obytné zóně asi pět kiláků od přístavu, abych nebyl nápadný a zbytek došel pěšky.
Část obrovského přístavu fungovala normálně jak má. Teda, jakože celá část se tvářila, že funguje, jak má. Ale vzhledem k jeho rozloze nebylo divu, že se našly místa, kde zločinný obchod jen vzkvétal.
Policie už několikrát na těch místech provedla razii, ale nikdy se jim nepodařilo chytit ty konkrétní, a jak často říkávali, měli svázané ruce. Od toho jsme tu byli my, detektivové a lovci odměn, co za ně dělali špinavou práci. Já o pár jménech věděl, ale až teprve Efraim mi je potvrdil, takže než jem pošlu zásahovku, napřed jsem se chtěl rozhlédnout, abych pak nebyl za trotla.
Možná jsem tím riskoval, ale zároveň jsem tím i chtěl poslat Gideonovi vzkaz, že se smyčka stahuje. Jen jsem doufal, že to vyjde a nic se neposere.
Měl jsem instrukce od Efraima a doufal jsem, že se od jeho odchodu nic nestalo, nebo, že na mě nenastražil boudu. I když on těžko. A zase jsem myslel na něj!
Čert, aby to spral! Vztekle jsem zafuněl, a pak rychle přeběhl pár posledních metrů, abych se skryl mezi stíny přepravních kontejnerů.
Bylo to jedno velké bludiště a člověk se tu snadno ztratil, občas i napořád, a já tak rozhodně skončit nechtěl. Přikrčil jsem se, když jsem zaslechl nějaké hlasy, mohutné říhnutí a pak smích.
Potřeboval jsem najít budovu, kde podle Efraima držely kurvy, a kde měli sídlo i jejich pasáci.
Rychle jsem se proplížil stíny a zamířil na západní stranu, dál do bludiště kontejnerů.
Efraim
Ještě dlouho jsem hleděl do ulice, kde zmizelo Tirovo auto.
Až teprve, když dole na ulici někdo prošel, zastavil se a pohlédl nahoru, jsem z okna raději rychle zmizel. Nevím, kdo ten dotyčný byl, jestli se nahoru podíval náhodou a jestli byl schopný do pátého patra uvidět. Ale neměl bych dobrý pocit z toho, kdyby někdo viděl, že si tu Tir někoho nastěhoval, a já mu nechtěl přidělávat problémy.
Vrátil jsem se do kuchyně a zkouknul ten nepořádek, co tu zůstal.
A tak jsem začal postupně uklízet. Začal jsem od nádobí, za chvíli se rozjela myčka. Pořádně jsem vydrhnul linku, varnou desku i troubu, která se leskla jako nová. Sice jsem na to spotřeboval hodně tekutého prášku, protože jsem to neodhadl, ale s výsledkem jsem byl spokojený.
Koš doslova přetékal, ale byla to zčásti i má vina, protože jsem používal hodně papírové ubrousky na setření vlhkých míst.
A tak jsem si řekl, že to potom později v noci půjdu vysypat do kontejneru.
S uspokojením jsem zjistil, že mi Tir nechal ty náhradní klíče, takže by neměl být problém.
A když už jsem byl v tom uklízení, pokračoval jsem v koupelně.
Nikdy jsem na pořádek moc nebyl. Neměl jsem sice bordel, ale puntičkář jsem taky nebyl.
Ale tady jsem se do toho tak zabral, že mě to i začalo bavit.
A říkal jsem si, že tím možná Tirovi zlepším náladu, až se vrátí zpátky domů…
Tiras
Trvalo mi snad věčnost, než jsem se dostal na dohled něčeho, co vypadalo jako skladiště, a s tím související dům, nejspíš pro předáky. Podle popisu to bylo přesně to, o čem mluvil Efraim.
Na to, že byla skoro půlnoc a tahle část doků měla být v tuhle dobu uzavřená, tu bylo až moc živo.
Zaklel jsem a skoro hodil šipku za kontejner, když jsem znovu uslyšel hlasy až příliš blízko mě.
Nemohl jsem se prozradit. Jednak jsem nevěděl, kolik je tu těch, co by mě klidně předhodili žralokům, a taky jsem si nefandil, že v tomhle bludišti, které znali líp než své baráky, bych jim utekl. Kromě toho jsem několikrát zaslechl štěkot psů.
A pokud to byli hlídací, tak to bych raději políbil divokého kance. Nebylo moc velkým tajemstvím, že chlapi jako Gideon cvičili ze psů doslova krvelačné stvůry, a dokonce pořádali i psí souboje, které jsou v téhle zemi nelegální.
Přeběhl jsem přes větší volný plácek a v duchu se modlil, aby nestál někdo ve vrchních patrech skladiště, protože jsem byl zrovna na ráně.
Když se nic nedělo, oddechl jsem si, ale jen napůl. Mohla to být taky past, jak mě nalákat blíž.
Od chvíle, co jsem se dostal do přístavu a došel až sem, přišlo mi to jako věčnost.
Hlavou mi proletěla myšlenka, jestli je Efraim v pořádku a hned na to si zanadával do kreténů.
Vyhecovaný adrenalinem jsem zbytek metrů doslova přeletěl.
Teď už šlo jen o čas a štěstí. Podařilo se mi dokonce vyfotit mobilem pár fotek, jednak tváří, o kterých jsem věděl, že mají poldové na mušce, ale taky místo, kde měli zavřené šlapky.
Nedovedl jsem si představit, jak v tomhle Efraim mohl vydržet, a taky to, že se ještě nezbláznil.
Zatřepal jsem hlavou, protože jsem se teď nemohl rozptylovat, a rychle odeslal fotky i vzkaz Tristanovi, což byl šéf místní policie.
Už jsem se zvedal, že se zatím odklidím na nějaké bezpečnější místo a počkám na zásahovku, když mě můj šestý smysl varoval a já na poslední chvíli uskočil stranou.
„Chlapi! Říkal jsem vám, že tu máme krysu!“ zaburácel chlap s rukama jako mé stehna a vedle něj se ze tmy vyloupli další tři…
Efraim
Prošel jsem celý byt, kromě pracovny, a spokojeně se v každé místnosti rozhlédl. Zabralo mi to sice dost času, ale aspoň jsem se nějak zabavil a nemyslel jsem na blbosti.
Když jsem se vrátil do kuchyně, abych se napil, můj pohled padl na přeplněný koš. Ubrousky teď doslova padaly na zem.
A taky… Vypotřeboval jsem snad všechny.
Chvilku jsem se rozmýšlel, ale pak jsem zašel do obýváku, oblékl se a na hlavu jsem si nasadil paruku s černými krátkými vlasy. Když jsem k tomu nasadil kšiltovku, poznal by mě jen někdo, kdo by byl poblíž.
Aspoň to jsem si myslel.
Vytáhl jsem ze šuplíku pár bankovek, v kuchyni jsem sebral pytel s odpadky, v předsíni klíče, a vyrazil jsem ven. Na chodbě jsem se ještě rozhlédl, jestli na někoho nenarazím, ale když byl vzduch čistý, což se k této hodině dalo předpokládat, konečně jsem vyšel ven z domu.
Venku bylo skoro liduprázdno. Pytel s odpadky jsem hodil do kontejneru, rozhlédl jsem se, a když jsem na konci ulice uviděl svítit nápis NONSTOP, rovnou jsem tam zamířil.
Byl to malý obchůdek se vším možným. Když jsem vešel, byl tam právě jeden zákazník, prodavač a já.
Prošel jsem regály, nakoupil asi pět balení papírových ubrousků, koupil jsem velký kyblík zmrzliny a zamířil k pokladně.
„Musím čumáčkovi udělat radost,“ zaslechl jsem akorát mluvit toho zákazníka.
Pořádně jsem se na něho zadíval.
Mladý kluk, možná jak já, celkem slušně oblečení, ale…
Ten byl jasný jak facka. Nejen podle toho, jak vypadal, ale i jak mluvil.
A nejspíš se s prodavačem znal, protože mu právě vysvětloval, že se jeho medvídek nedávno rozzlobil, a on neví proč. Ale že mu dal pár dní, aby se vzpamatoval, a pak mu upeče vynikající dortík se šlehačkou, a třešinkami a jahůdkami, a spolu to spapkají a udobří se…
Jen jsem se otočil bokem a protočil jsem oči, jak může být někdo tak dementní.
Tiras
Sprostě jsem zaklel a tentokrát už nahlas.
Neměl jsem u sebe pistoli, tu jsem nosil málokdy, navíc, tady by mi byla houby platná a nožem bych se proti nim jen těžko v téhle tmě ubránil.
Nebyl jsem srab, ale zase žádný hrdina.
A věděl jsem, kdy je čas ustoupit.
„Ta krysa zdrhá!“ uslyšel jsem za sebou překvapeně, když jsem tryskem zapadl mezi kontejnery.
Po chvilce jsem se opravdu cítil jako ta krysa lapená do pasti, a měl dojem, že běhám pořád dokola.
Dokonce se mi zdálo, že slyším i blíž psy a taky hlasy navíc.
Doufal jsem jen, že Tristan dostal mou zprávu, ale i tak jsem věděl, že dřív jak do svítání nejspíš nedorazí. Jediná výhoda byla, že si mě ti parchanti nestihli v té tmě dobře prohlédnout, protože jinak už by se nejspíš klidili.
Začalo svítat, a já už byl propocený až na prdeli, když mi konečně došla textovka, že zásahovka bude za pět minut u mě, a ať je přesně nasměruji na místo.
Konečně! Že jim to trvalo! Teď už jsem bez obav zastoupil cestu třema chlapům, kteří mě pořád nepřestávali hledat. Odnesl jsem to pouze s drobným zraněním na boku a levé paži, zatímco oni se váleli v prachu zrovna ve chvíli, kdy jsem zaslechl řev a rachot.
Podařilo se pozatýkat většinu těch, co to tam vedli, a ty, co tam drželi, byli odvezeni do nemocnice.
Opravdu to tam vypadalo jako na dobytčí farmě.
Myšlenka na to mě znovu přivedla k Efraimovi, a já s hrůzou zjistil, že se pomalu začíná zase stmívat.
Už to bylo skoro dvacet čtyři hodin, co jsem vypadl z baráku.
Rozloučil jsem se s Tristanem, slíbil jsem mu, že všechno, co vím mu pošlu mejlem, a pak se rychlým krokem vydal ke svému autu, abych mohl odjet domů.
Rány, které jsem si ani nenechal ošetřit štípaly, byl jsem unavený, zpocený a špinavý jako prase, ale měl jsem dobrý pocit z toho, že se nám aspoň něco povedlo.
Teď už jsem jen doufal, že z bytu nemám kůlničku na dříví.
Musím přiznat, že jsem měl docela stažený žaludek, když jsem odemykal dveře, a sotva jsem vešel do předsíně, a pak kuchyně, jen jsem nevěřícně zíral.
Měl jsem uklizeno? Jako vážně?
Efraim
V duchu jsem si říkal, jaký idiot má za partnera tohoto kluka. Nejspíš to bude někdo stejně trhlý jako on. Já bych s ním nejspíš brzy vyběhl.
Ještě jsem se za ním otočil, když odcházel.
Kroutil zadkem, tašky nesla jako primadona, až jsem se divil, že se mu přitom nezlámou ruce a nevykloubí lokty.
Buzerant jak vyšitý. Ten, pokud by držel hubu a nepromluvil, by si ale nejspíš u Grega dost vydělal. Postavu na to měl a zadkem kroutil docela obstojně.
Když jsem se vzpamatoval, otočil jsem se na prodavače, který se mě už podruhé zeptal, jestli to je všechno.
Ještě jsem ukázal na cigára, které by byly jen pro mě, a koupil flašku. Tir sice chlastu měl doma dost, ale já si chtěl po té dřině sednout ke zmrzlině a kávě, zakouřit si o něco jemnější cigaretu a dát si lehčí pití.
Nejsem holka, ale moc tvrdý chlast ze mě brzy udělá opilce. Brzy se nametu a pak si z toho nic neužiju. A já měl pro dnešek plány se konečně odreagovat i jinak, než jen hledět do zdi.
Zaplatil jsem, sebral tašku a konečně zamířil zpátky.
Ta krátká cesta se obešla bez problémů, takže netrvalo dlouho, na lince stály balíky ubrousků pěkně naskládané do pyramidy. Vařila se mi káva, a na stole v obýváku už na mě čekala zmrzlina a flaška se skleničkou. Rychle jsem zaběhl do koupelny se osprchovat, hodil na sebe triko a hrubé ponožky.
Vyšlo mi to akorát, když presovač vytlačil poslední kapku kávy, a tak jsem vzal hrnek a šel se uvelebit do obýváku, a hned si k tomu pustil i televizi.
Koukal jsem se na nějaké pohádky, které jely nonstop, až jsem se divil, kdo se v tuhle dobu dívá na animáky, a jestli je to normální. Byl to pohodový večer… Přesto jsem se po nějaké době už začínal netrpělivě dívat na hodiny, a přemýšlel, kdy se Tir vrátí a jestli je v pořádku.
Ale nevrátil se, a já nakonec usnul na gauči až někdy k ránu.
A když jsem se probudil, bylo skoro poledne, a já byl doma zase sám. A začínal jsem být nervózní, co se děje. Měl jsem už našlápnuto, že mu nakonec zavolám, ale nakonec jsem telefon položil zpátky na stolek.
Je to jeho byt, jeho život a nemusí se mi zpovídat, kde je, a co dělá. Můžu být rád, že mě tu nechal.
A tak, když jsem si na oběd udělal pár toustů s máslem a džemem, a další kávu, a vypil snad dva litry vody, pokračoval jsem v tom, co jsem včera načal. Tentokrát jsem pouklízel a urovnal věci v komoře, přebíral prádlo a postupně vypral všechny věci, převlékl jsem postel, když jsem konečně našel povlečení, a než byl večer, všechno bylo uklizeno. Sláva za sušičku…
A když byla skoro tma, a já už neměl co dělat, skončil jsem zase u televize, v triku a hrubých ponožkách, se zbytkem zmrzliny a zbytkem chlastu, co jsem si koupil. A vykouřil další dvě cigarety. Znovu jsem si pustil pohádky, které mě bavily natolik, že jsem u nich nakonec zase usnul.
Tiras
Efraima jsem našel v obýváku u televize.
Spal. A očividně jsem mu nějak moc nechyběl. Dokonce to vypadalo, že byl i venku, a já jen doufal, že si dával pozor. Ani nevím proč jsem pocítil uvnitř sebe jakési bodnutí.
Možná za to mohlo moje uražené ego, ale tak co bych chtěl.
Efraim byl pořád děvka a já byl jen někdo, kdo mu na chvíli poskytl přístřeší.
Nic jsme si neslíbili, a já mu taky dal dost najevo, co si o takových jako on myslím, tak proč by na mě čekal?
Zabrčel jsem, vrátil se do kuchyně, kde jsem se rovnou z flašky napil whisky, a pak se odporoučel do koupelny. Shodil jsem ze sebe hadry, tak napůl si uvědomil, že i tady je uklizeno, a pak vlezl pod sprchu.
Sprostě jsem zaklel, když jsem zapomněl na zranění, a ty o sobě teď daly dost vědět, ale nakonec jsem se na to vykašlal a pokračoval ve sprchování.
Pořádně jsem se vydrhl, a když jsem byl spokojený, přejel jsem si ještě chrup, popadl pár věcí z lékárničky a přešel do ložnice.
Už jsem se ani nepozastavil nad tím, že i tady je uklizeno, a dokonce převlečená postel, na kterou jsem se posadil a vedle sebe hodil věci na ošetření.
Napadlo mě, že půjdu vzbudit Efraima, aby se v tom křesle nezlámal, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou. Nejspíš je možná už vzhůru, protože mě muselo být slyšet, ale asi nemá zájem o to, mě vidět.
Pocítil jsem další bodnutí, znovu sprostě zaklel, a raději vzal do ruky tampony a desinfekci, abych něco udělal s těmi zraněními a šel chrápat.