Efraim
Když mi dal cigaretu, a zapálil mi, labužnicky jsem potáhl. Ale v první moment jsem se rozkašlal, protože měl docela silné cigarety a já dlouho nekouřil.
Ale s dalším opatrným potáhnutím to už bylo lepší, a ten pocit taky.
Mlčky jsme je vykouřili a po celou dobu se navzájem pozorovali. Ale já byl teď tak utahaný, že jsem měl problém udržet oči otevřené, natož nad něčím přemýšlet. Jediné, co mi lítalo v hlavě, bylo, že je Tir opravdu hezký muž.
Na to, že mě chce Gideon a Greg vidět mrtvého, jsem vážně myslel právě na tohle?
Zamáčkl jsem nedopalek, když jsem dokouřil a pořádně se napil vody.
Překvapeně jsem zamrkal, když mě Tir vytáhl na nohy, a já se tak na moment ocitl v jeho objetí,
Měl jsem chuť ho taky obejmout, schovat se v jeho velké náruči, opřít se o jeho hruď.
Ale jen jsem stál se svěšenýma rukama, dokud mě nepustil, a na nic jiného se nevzmohl.
„Honey mi začali říkat v přístavu. Prý si stejně moje jméno nikdo nebude pamatovat a nikoho prý ani nezajímá A stejně jsem už pro všechny napořád pohřešovaný nebo mrtvý,“ konečně jsem promluvil, když začal roztahovat gauč.
Podíval jsem se na triko, co mi dal a zapřemýšlel, jestli je to nutné, když už jedno mám na sobě. Ale nakonec jsem si ho převlékl, abych ho náhodou zase nerozčílil. Jo, byl jsem naučený poslouchat na slovo. Nebo spíš… Naučili mě poslouchat příkazy, protože jsem měl už dost těch tělesných trestů.
„To jméno mi nechali i potom, jak mě převezli do White Rose. Ale Greg ví, jak se jmenuji. On si zjistí všechno, co potřebuje. Ví, i kde jsem bydlel, a já začínám mít obavy, jestli mě tam nehledali. Do smrti bych si vyčítal, kdyby se rodičům něco stalo. Už tak měli se mnou dost trápení,“ dosedl jsem do křesla, jak mi došlo, co všechno se kvůli mně vlastně může stát.
„Ale už nechci být Honey. Jmenuji se Efraim Morgan. Už víc jak dva roky mi tak nikdo neřekl,“ posteskl jsem si.
Tir
Roztahoval jsem gauč a poslouchal, co mi říká.
Takže bezdomovec to není. Rodinu má. Skončil v bordelu proto, že si nadělal problémy? Jo, takových jako on byla spousta. Někteří si své chyby později uvědomili, jiní ne.
Překvapilo mě však, že má strach o rodiče, které nejspíš už dlouho neviděl.
Zrovna jsem natáhl na roztažený gauč přehoz, aby neležel přímo na čalounění, když mi řekl své jméno. Překvapeně jsem se otočil a došel až k němu.
„Efraim… Ef… Pěkné jméno. Je škoda ho schovávat. Mimochodem,“ zamračil jsem se, když jsem ho viděl a vytáhl ho z křesla na nohy, „to triko bylo myšleno jako triko na spaní, abys nemusel spát v těch samých věcech. Sice nejsem extra pořádný, ale jsou dvě věci, na kterých si dávám záležet. Můj Silver, což je moje auto, a pak oblečení. Takže kraťase a ponožky dolů. Pokud ti bude zima na nohy, dám ti nějaké, co mám na spaní. Já spím nahý, takže nic z toho nepotřebuju.“
A než se vzpamatoval, už jsem mu stahoval kraťasy dolů.
Když jsem mu je sundával, povytáhl jsem mu triko skoro až pod bradu, a pak si povzdechl.
Prstem jsem přejel po vytlačené rýze od šňůrky a zavrtěl hlavou.
„Měl bys být opatrnější,“ zabručel jsem a palcem zlehka pohladil jeho bříško, kde měl otlak největší.
Pak, jako bych si uvědomil, co dělám, zabrblal jsem, pustil ho a přešel do ložnice pro deku, polštář a ponožky.
„Tady jsou ponožky, spodní prádlo bohužel na tebe nemám. Tady deka a polštář,“ uložil jsem věci na gauč, a pak se k němu ještě otočil. „Pokud si pamatuješ adresu rodičů, zkusím zjistit, jestli tě někdo u nich nehledal a jestli jsou v pořádku. Pokud něco budeš chtít, kuchyň víš, kde je. A moje ložnice taky. Nechám dveře pootevřené. Pokud se rozhodneš uprostřed noci sbalit a zdrhnout, udělej mi aspoň tu laskavost, že se oblečeš, vezmeš si nějaké jídlo a prachy z peněženky v prvním šuplíku v předsíni. Nerad bych tě totiž zítra zase načapal, jak lovíš potenciální zákazníky. Ale… jsi chytrý kluk. Teda, aspoň myslím. A zdrhnout je teď ta největší kravina, co bys mohl udělat.“
Efraim
Je pravda, že dva roky jsem spal jen nahý. A v Rose, když už to šlo, tak jsem měl na sobě aspoň triko. Nikdy jsem nespal v teplácích nebo trenkách, protože jsem potřeboval ulevit i mým intimním partiím po namáhavé práci. Ale posledního půl roku jsem spal oblečený. Snad abych byl připravený na okamžitý útěk…
A tak, když mi Tir stáhl kraťasy dolů, a pak přejel prsty po vytlačené rýze na břiše, mírně jsem se zachvěl, ale neprotestoval jsem. Byl jsem na takové zacházení zvyklý, a on byl ještě teď navíc jemný.
Převzal jsem si od něho druhé ponožky, sedl si na gauč a začal si je oblíkat.
„Moji rodiče… no… když mi bylo sedmnáct, byl jsem teenager zralý tak akorát na pěst. Myslel jsem si, že mě všichni omezují, nikdo mi nic nedovolí, a já chtěl prostě trochu volnosti. A nakonec to došlo až tak daleko, že jsem utekl z domu, ještě mi nebylo ani osmnáct. Když jsem měl narozeniny, jako první věc jsem hned vybral peníze z pojistky a z toho jsem chvíli žil. Jenže pak peníze došly, a nikdo mě nechtěl zaměstnat. Až na jednoho chlápka. Doručoval jsem mu nějaké zásilky, ale když jsem zjistil, co to je, nechal jsem toho. Ale peníze jsem potřeboval, a jednou jsem se dal do řeči s jiným klukem, který mi půjčil. A pak ještě párkrát, a nakonec jsem zjistil, že byl od mafie a moje půjčka narostla desetinásobně. A já to nestíhal platit. Odmítal jsem prodávat drogy nebo prodávat sebe, tak jsem utekl. Schovával jsem se před nimi tři roky, než mě chytli a prodali Gregovi, a tím jsem měl u nich dluh splacený.“
Zatímco jsem mluvil, dooblíkal jsem si ponožky a rovnou si lehl. Bylo příjemné takhle si jít lehnout a nebát se, že někdo může stát za dveřmi s nožem nebo pistolí. Mohutně jsem si zívnul, a pak se omluvně na Tira podíval.
Bylo něco kolem druhé, ale já byl utahaný, jako kdyby byla půlnoc.
„Greg říkal, že si to u něho odpracuji, a pak mě pustí. Chtěl jsem utéct i jemu, ale v přístavu…“ na moment jsem zmlknul, když se mi vrátily ty děsivé vzpomínky. „No… Neutekl jsem, a nakonec jsem dělal to, co jsem nechtěl. A navíc… Do teď ani nevím, kolik za mě mafiáni chtěli, jaký mám dluh. Nevím ani, kolik jsem si za ty dva roky vydělal. Greg všechno tajil…“
Zavřel jsem oči, a zadržel dech, abych nezačal brečet, když jsem si uvědomil, že Greg zřejmě neměl v plánu mě nikdy pustit. Dokud bych mu vydělával, držel by mě pod zámkem. A až bych mu byl na nic, tak by mě vykopnul. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď to bylo jasné jak facka.
„Kdybys šel zkontrolovat mé rodiče, byl bych moc rád,“ zašeptal jsem po chvíli, a ještě mu řekl adresu.
A než jsem stihl poděkovat, usnul jsem, jako kdyby mě do vody hodili.
Tiras
Hmm, takže spratek, co zdrhl z domova.
Jo, něco takového jsem čekal.
No, rozhodně si užil dost. Možná kdyby šel hned na policii, vyřešilo by se to a nemuselo to dojít až tak daleko. Jenže kluci v jeho věku vždy všemu rozuměli nejvíc a nenechali si nikdy poradit.
Možná nechtěl dělat kurvu, ale mohl utéct.
Je spousta soukromých detektivů, kteří by mu určitě pomohli.
No, ať už to bylo, jak chtělo, má averze vůči němu trochu opadla.
A ten jeho dluh…
Nejspíš to bude složitější, než jsem čekal, povzdechl jsem si, zastlal ho na gauči, poslechl si adresu a vzápětí se díval na to, jak pravidelně oddechuje.
Ještě chvilku jsem nad ním stál a sledoval ho, než jsem s brbláním přešel do své pracovny, která byla z druhé strany obýváku, abych zjistil, jak jsou na tom jeho rodiče.
I kdybych tam nejraději osobně zajel, bylo to docela daleko a nemohl jsem teď riskovat tu Efraima nechávat samotného. Ne, proto, že bych se snad bál, že by zdrhl, ale proto, že nás třeba mohl někdo zahlédnout a já bych se nerad vrátil a našel tu jeho mrtvolu, nebo hůř, zdemolovaný svůj byt.
Naštěstí jsem měl pár známých, o kterých jsem věděl, že se jen tak něčeho nezaleknou a rozhodně nejsou zkorumpovaní, takže stačilo pár telefonátů a za chvilku už jeden z nich mířil k Efraimovým rodičům. Možná to tak bude i lepší, než kdybych se tam objevil já.
Dorian nebyl tak známý, takže i kdyby dům hlídali Gideonovi chlapi, uvidí jen obyčejného opraváře.
Já zatím sklidil flašku a zbytek zeleniny do ledničky. Nádobí naházel do myčky, a pak se rozhodl, že se porozhlédnu venku. Naštěstí to vypadalo, že si nás nikdo nevšiml a o tři hodiny později mi i Dorian hlásil, že Morganovi jsou v pořádku.
Aspoň něco. Navečer jsem se pak ještě na chvilku zavřel do pracovny, abych zapsal všechno, co mi Ef řekl a přiřadil k tomu to, co už vím. Nakonec to možná nebude tak špatný nápad, si ho tu nechat.
Ještě zítra s ním promluvím, a pak uvidíme. Bylo před desátou, když jsem se rozhodl, že taky zapadnu do postele. Dnešek byl rozhodně náročný.
Vysprchoval jsem se, vydrhl svůj chrup, zkontroloval ještě Efraima, a pak hodil šipku do postele.
Efraim
Usnul jsem opravdu rychle. A to bylo teprve odpoledne. A taky jsem prakticky celý den prospal.
Jenže to, že jsem se celou dobu skrýval a měl strach, se podepsalo i na mém spánku. V jednu chvíli se ozvalo nějaké bouchnutí na chodbě, a já okamžitě seděl, zíral upřeně na dveře a překotně dýchal, jak jsem se polekal.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem, a konečně jsem si zase lehl. Ale tentokrát jsem už neusnul tak rychle. Stále jsem měl tendenci se dívat na dveře, vstát a jít přilepit na ně ucho, jestli se někdo nesnaží dostat do bytu. Ale to upřené zírání do tmy mě nakonec unavilo, a znovu jsem zabral. Jen už ne tak tvrdě, jak tomu bylo odpoledne.
Po chvíli jsem se vzbudil znovu a měl čelo celé orosené z toho, co se mi zdálo.
Opět ten samý sen…
Tiše jsem zaúpěl a žadonil, aby to už přestalo. Ale nejspíš to tak brzy nebude. Nejspíš to nebude do té doby, dokud nebudu mít jistotu, že se všechno vyřešilo.
Tentokrát jsem už ale měl strach usnout. Bál jsem se, že když zavřu oči, že znovu je uvidím. Cordera, Gideona, Grega i toho zrádce Pabla…
Trvalo mi asi hodinu trápení, než jsem nakonec vstal, vzal deku a polštář a potichu přešel do ložnice rozhodnutý si ustlat vedle Tirovy postele.
Ale nakonec jsem skončil na ní, ani jsem nevěděl jak. Možná pro ten pocit bezpečí?
Svoji deku jsem nechal ležet na zemi a opatrně jsem se zasunul pod tu jeho, abych mu byl co nejblíže.
A možná tohle bylo právě to, co jsem potřeboval. Během chvilky, kdy jsem poslouchal jeho pravidelné oddechování a cítil to teplo, které jeho tělo vydávalo, jsem zavřel oči a konečně usnul, a tentokrát už bez noční můry.
Tiras
Někdy uprostřed noci jsem se vzbudil s pocitem, že je něco jinak, ale díky všem těm nervům ze dne, jsem jen něco zabručel a chrápal dál.
Ráno ovšem ten dojem zesílil, zvlášť, když jsem pocítil pod rukou něco příjemně hladkého, teplého a měkkého. A taky něco voňavého.
Přičichl jsem k tomu, otřel se o to nosem a pomačkal to, co jsem držel v ruce.
Nejspíš nějaký živý prasácký sen.
No, aspoň si to užiju.
Spokojeně jsem vydechl a dál zkoumal to příjemné, dokud mému nadrženému mozku nedošlo, že tohle nejspíš nebude sen.
Prudce jsem otevřel oči, trochu se odtáhl a povytáhl obočí, když jsem zíral do Efraimovy tváře.
To, co jsem mačkal byl jeho zadeček, který jsem ale nepustil.
Po chvilce zírání a přemýšlení co dál, jsem nakonec jen pokrčil rameny, Efraima přetočil na záda a zalehl ho svým tělem.
„No, co už. Ráno bývám dost nadržený, když si večer nezašukám, takže když už mi tu tak ležíš...“ zachraptěl jsem, omotal si jeho nohy kolem svého pasu, přetáhl přes hlavu ten zbytečný kus hadru, co měl na sobě, pohladil jeho hruď, a pak se sklonil k jeho rtům.
Zadíval jsem se mu do očí a na moment se zastavil, aby pochopil, že může klidně odmítnout, pokud nechce. Pak jsem lehce jazykem naťukl jeho rty, objel jejich konturu, a pak pomalu vklouzl do jeho úst.
Efraim
Když se blížilo k ránu, spal jsem už jen tak lehce. Nebylo divu, když jsem prospal tolik hodin. A tak, když se najednou Tir pohnul a ucítil jsem, jak jeho ruce šmátrají, byl jsem okamžitě vzhůru a díval se na něho, jestli pořád spí, nebo…
Bylo to tak půl na půl. Nejspíš měl živý sen a ten hodlal praktikovat.
V první chvíli jsem nevěděl, jak mám zareagovat. Ví o mně, že jsem šlapka, a možná mě tak i bere? Třeba tím chce říct, že tímhle zaplatím za to, že se o mě postaral?
Nebo je to spíš spontánní a opravdu má jen problém s ranní erekcí, a je mu jedno, kdo jsem, hlavně když zasune?
Ale ve chvíli, kdy mi svlékl triko tak rychle, že jsem nestihl ani mrknout, když na mě dolehl a já tak pocítil naplno jeho nahé tělo… Okamžitě jsem si vzpomněl na to, co se mnou dělal už tenkrát v baru. A kdybych stál nejspíš by se mi podlomily nohy i teď.
A když se na mě zadíval těma úžasnýma očima, a pak mě začal líbat, okamžitě se mi všechno vykouřilo z hlavy.
Jen jsem zasténal do jeho úst, a moje ranní erekce se taky okamžitě projevila na plno.
V tuhle chvíli jsem dost rychle zapomněl na nebezpečí, které na mě číhá tam venku, i na to všechno trápení, které mě dostalo až sem.
Tir je opravdu alfa samec a zatraceně dobře umí využít své přednosti.
Tiras
Polibek jsem prohloubil a víc zdůraznil, když mi Efraim zasténal do úst a já zjistil, že i on má dole malý problémek.
Líbal jsem ho, dokud mi nedošel dech, ale ani pak nenechal jeho tělo vydechnout. Hladil jsem ho všude, kde jsem dostal, mé rty sklouzly na jeho krk a ouško, které jsem lehce okousal, než jsem si znovu vzal jeho ústa.
Můj mozek se zmítal mezi rozhodnutím to ukončit nebo pokračovat.
Pravda ale byla, že jeho tělo bylo prvotřídní, nádherné, jemná kůže, nikde žádný tuk navíc, ale ani přitom žádná vyzáblina. A ten jeho zadeček!
Měl by na něj nosit zbrojní průkaz.
Sklouzl jsem rty po jeho bradě níž, abych si mohl pohrát s jeho bradavkami, dokud nebyly přesně podle mého gusta, jazykem sjel na bříško a v ruce pak promnul Efraimův penis.
Když jsem se však vytáhl nahoru a zadíval se do jeho očí, rozum zvítězil nad chtíčem, i když to bylo sakra těsně.
„Jestli nechceš pokračovat… zvládnu to i sám… nechci, abys měl pocit, že musíš,“ zachraptěl jsem trochu zadýchaně.
„Nemusíme zajít až do konce. Stačí vyhonit nebo vykouřit, záleží na tobě. Neberu si tě proto, že jsi kur… ehm, společník, ani proto, že mi stojí, což je každé ráno, a ne pokaždé mi někdo leží v posteli, abych mohl zastrčit. Je to proto, že prostě proto,“ dopověděl jsem trochu lakonicky.
Jistě, měl jsem averzi vůči prostitutům, ale nebyl jsem hajzl.
Nikdy bych ho do ničeho nenutil a ze včerejšího rozhovoru jsem usoudil, že poslední jeho sex nebyl zrovna něco, na co se dobře vzpomíná a od té doby taky nejspíš nikoho neměl.
Abych ho uklidnil, znovu jsem se vpil do jeho rtů a začal si jen jemně pohrávat s jeho jazykem.
Efraim
Když Tir pokračoval, spokojeně jsem vydechl. Zachvěl jsem se, když jeho ústa putovala po mém těle. Trochu jsem ztuhnul, když se přesunul, níž a já si uvědomil, že jsem o něco zhubnul a mé křivky už nejsou to co před půl rokem. Ale evidentně mu to vůbec nevadilo.
Tohle, co se mnou dělal mě naprosto dostávalo, a já si pomyslel, proč tenkrát, když jsem byl ve White Rose, tam nechodili takoví klienti.
Proč asi. Takoví rozhodně nepotřebují chodit do bordelu, aby si vyklepali pytlík.
Ale všechny mé pochyby šly postupně stranou, dokud mi je nepřipomněl on sám následnými slovy.
Stáhl jsem obočí, když mi začal vysvětlovat, proč to dělá, a chtěl jsem pokrčit rameny, že je mi to jedno. I kdybych tím měl zaplatit oběd a přespání tady, rozhodně mi to za to stálo a neodmítl bych.
A už tak dlouho jsem nikoho neměl. A ještě delší dobu jsem si sex pořádně neužil.
Klidně by mě mohl teď třeba i nabrat a já bych mu ještě poděkoval. Už tenkrát v baru jsem si říkal, že s takovým bych šel třeba zadarmo.
Nestihl jsem však na to nic říct, protože jeho jazyk se znovu hned vecpal do mé pusy, a já měl co dělat, abych stíhal to všechno, co se dělo.
Po chvíli, kdy jsem už sotva dýchal, jsem mu zatlačil na ramena a převrátil ho ze sebe na záda. Hned jsem se na něm usadil a sám jsem se vrhl na jeho rty, ze který jsem pak postupně přecházel níž, jak moc jsem chtěl okusit jeho chuť i jinde. Chtěl jsem ho vzít do pusy, pocítit jeho velikost a jeho dominanci aspoň takhle.
A tak netrvalo dlouho, a já ho obšťastňoval ústy, s myšlenkou, že se nejspíš udělám už jen z tohohle, anebo si ho přinejhorším pak vyhoním sám…
Tiras
Nejspíš to nebyl dobrý nápad.
To jsem pochopil v okamžiku, kdy se jeho pusinka začala činit tam dole.
Zaplašil jsem myšlenku na to, proč mu to jde tak dobře, kolik takových bylo přede mnou, a jak získal praxi, protože jinak bych si to nejspíš neužil. A povedlo se.
Zaklel jsem a zahrábl mu prsty do vlasů, jak příjemné to bylo.
Snažil jsem se nervat se mu moc do krku, aby z toho taky něco měl, až jsem mu po chvilce jednou rukou jemně sevřel vlasy a přidržel mu hlavu nahoře, takže jsem z něj úplně vyjel.
Zadíval jsem se do jeho očí, spokojeně zabručel, druhou rukou sevřel svůj penis u kořene a jen lehce a škádlivě žaludem přejížděl po Efraimových horkých rtech.
„Vyplázni jazyk,“ zachrčel jsem, a když to udělal, začal jsem se o něj otírat penisem, než jsem ho pustil a naznačil mu, že má pokračovat podle sebe.
Moc dlouho mi to netrvalo. Jeho pusinka a jazýček se činily víc než dobře, takže jsem se na konci neovládl a několikrát si ho přirazil až do klína.
„Kurva!“ zasyčel jsem, když se to na mě nahrnulo, a pak jsem úlevně hlasitě zasténal.
S cukáním jsem plnil Efraimovu pusinku a s potěšením zjistil, že to všechno spolykal.
Ještě chvilku jsem ho nechal, ať si hraje, a pak ho vytáhl nahoru.
Poslední zbytky své chuti jsem mu vyhrábl jazykem z pusy vášnivým polibkem, než jsem ho popadl za boky a vysunul si ho ještě výš, až se jeho klín ocitl nad mým obličejem.
Pořádně jsem promnul tu jeho prdelku, než jsem si ho na sebe posadil a jazykem začal přejíždět od jeho rýhy po kořen penisu. Občas jsem zajel do dírky, nebo potrápil jeho kuličky, dráždil ho i zuby, než jsem se rozhodl pohltit jeho penis do svých úst a nasadit hned od začátku ostré tempo, zatímco jsem si rukama pohrával z jeho prdelkou.
Efraim
Měl jsem trochu strach, že si to nakonec rozmyslí, nedokončím to a vyhodí mě z postele, nebo rovnou z bytu. Přece jen jsem pro něho kurva…
Ale nakonec, po jeho krátkém zaváhání, které jsem zřetelně pocítil, mě nechal to dokončit.
A byl jsem rád.
Protože něco takového mít v puse se jen tak někomu nepoštěstí. Když jsem ucítil jeho ruce ve vlasech, byla to pro mne známka, že mu to dělá dobře, a tak jsem pokračoval. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem uměl, aby si to opravdu užil. Nevadilo mi ani to sevření vlasů, ani jeho příkaz, abych vyplázl jazyk, který jsem ochotně splnil.
Když mu v penisu začalo cukat, ještě jsem mu pomohl masírováním jeho hráze a kuliček, a během chvilky mi do krku stékalo jeho sperma. Ani na moment jsem nepřemýšlel, že bych to vyplivl. Spolkl jsem úplně všechno, co mi byl ochoten dát, a s jeho důrazným přitlačením mé hlavy na svůj klín, jsem se málem udělal i já…
Tohle je ta správná dominance, a tenhle člověk na to má… Tenhle muž si to rozhodně může dovolit.
Myslel jsem, že jsme tím skončili, ale k mému překvapení si mě vytáhl nahoru.
Nejdříve pro polibek, a pak…
Málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Vykřikl jsem, když si mě vzal a zároveň jsem v sobě pocítil i jeho prsty.
Rychle jsem se chytil pelesti, ale když mírně zapraskala, zapřel jsem se rukama o stěnu za postelí, abych vůbec vydržel ten nápor slasti, který doslova válcoval mé tělo.
Celý jsem se roztřásl a měl jsem co dělat, abych se udržel a sám nezačal do jeho pusy přirážet.
Tenhle chlap to uměl zatraceně dobře. Klidně bych mohl říct, že i lépe než já. Nebo jsem byl tak nadržený po tom půlročním půstu.
Ať už to bylo, jak chtělo, vší silou jsem se snažil zůstat zapřený o stěnu. Svěsil jsem hlavu mezi ramena a díval se, jak si mě bere do parády, a to byla poslední kapka. Mé vzdechy a steny už se nedaly udržet a decibely hlasitosti se stupňovaly. A když jsem ucítil to známé pnutí, a pak uvolnění, celý jsem se doslova klepal, zvedl jsem hlavu a trhaně se snažil nadechnout. Potichu, propnutý v křeči, se stáhnutým zadkem, dokud jsem nenabral dostatek vzduchu, aby Tir slyšel mé výkřiky, kterými vždy provázím svůj orgasmus, pokud si to opravdu užívám.
A já si to užíval…
Tiras
Jo, tak tomuhle se říká orgasmus.
Byl jsem si jistý, že nic na mě nehraje, a to, co vychází z té jeho pusinky, jsou skutečné projevy toho, jak se cítí. A že se to sakra dobře poslouchalo.
Nepustil jsem ho ani poté, co jsem ho vysál do poslední kapky jeho lahodné chuti. Otíral jsem se o něj jazykem, hrál si s ním, prsty lehce dotíral na jeho dírku, než jsem ho konečně po chvíli pustil, vtáhl do pusy ještě jeho kuličky jednu po druhé, políbil chvějící se dírku, a pak ho teprve stáhl dolů na sebe.
Musel jsem uznat, že na tohle vstávání bych si zvykl.
Teda, ne že bych to občas u někoho nedělal, ale tohle bylo… jiné.
Abych raději nemusel myslet na to, jestli jsem udělal dobře nebo ne, přitáhl jsem si Efraima pro polibek, který jsem o nic neošidil.
Ještě chvilku jsem ho okusoval, vychutnával si ty poslední dozvuky příjemné ranní výpomoci, než jsem ho převalil pod sebe na záda, věnoval mu tentokrát kratší polibek, a pak se zvedl.
„Bré rano,“ zabručel jsem na pozdrav. „Ne, že bys nechutnal úžasně, ale pořád mám hlad, tak udělám snídani. Koupelna víš, kde je.“
Pleskl jsem ho po zadečku, a pak se vyhrabal, abych i já mohl napřed do koupelny, kde jsem si na sebe natáhl aspoň trencle, než se přesunu do kuchyně.
Ne, že by se mi z postele chtělo, ale nějak jsem nevěděl, co říct.
Bylo to super?
Děkuji?
Umíš to skvěle?
Líbilo se ti to?
Tohle nejspíš slýchával denně, kromě toho mi to přišlo děsně lascivní. Buď to umím a dokážu to, nebo to neumím a nedělám to.
S těmi myšlenkami jsem se přesunul do kuchyně, abych napřed uvařil kafe, dal si cigáro, a pak udělal tu snídani.
Efraim
Ta to bylo něco. Kdyby mě Tir nestáhl dolů, nejspíš bych se o tu stěnu opíral ještě tak týden, než bych se vzpamatoval.
Pořád jsem nemohl popadnout dech a stále jsem se ještě chvěl po tom neskutečném prožitku, když mě převalil na záda a věnoval mi ještě polibek.
Když se pak zvedl, popřál dobré ráno, a tak nějak mě poslal do koupelny chtěl jsem mu odpovědět, ale vyšlo ze mě jen jakési zachrčení, které mělo hodně daleko k nějakému slovu.
Když zmizel v koupelně, otočil jsem se na bok a zadíval se do okna.
Kolikrát jsem takhle zůstal ležet, když jsem udělal svou práci. Většinou přede mnou přistálo pár bankovek, v lepším případě se klient sklonil a pošeptal mi do ucha, jak to bylo skvělé.
Ale vždycky jsem zůstal ležet v posteli sám, dokud pro mne nepřišel Pablo.
Většinou jsem byl otrávený, nebo rád, že jsem konečně sám. Ale teď to bylo jiné.
Teď jsem ze sebe dokonce vydoloval úsměv, a ještě jsem si promnul penis, snad abych si připomněl, jak skvělé to bylo.
A co teprve, kdybychom šli až do konce.
Ale o tom se mi může jen zdát. Pořád jsem kurva, a on má na to evidentně svůj názor. Dost osobitý… A nedivím se mu.
Nakonec jsem vstal, když jsem slyšel, že už je v kuchyni. Popadl jsem věci, které mi včera dal, a zašel si do koupelny ulevit a opláchnout se. Snad automaticky jsem očima hledal bidet, i když jsem ho vlastně ani nepotřeboval.
Jo, některé zvyky nejspíš zůstanou ještě dlouho.
Když jsem se opláchl a oblékl, šel jsem za Tirem do kuchyně.
„Nevím, co máš v plánu. Ale já… no… pokud chceš, abych tu zůstal… nemám tu nic. Všechno mám u sebe doma. I kartáček na zuby a hřeben,“ prohrábl jsem si rukou vlasy, ale zůstal jsem stát u dveří, protože jsem nevěděl, co dál.
Tiras
Udělal jsem lívance a vytáhl mražené jahody, abych je mohl rozehřát s cukrem, jako polevu.
Když přišel i Efraim a zůstal nerozhodně stát mezi dveřma, jen jsem si povzdechl. Tohle bude nejspíš ještě hodně těžké.
„Nestůj tam jak tvrdé Y. Ta snídaně za tebou nedojde. Tady je káva, nebo ti můžu udělat čaj,“ zabručel jsem a poškrabal se ve vlasech.
Složil jsem na stůl talíř s lívanci a do misky nalil jahodovou omáčku. Přihodil jsem sirup a smetanu, protože jsem neměl tušení, co jí, a pak se posadil.
„Tví rodiče jsou v pohodě,“ začal jsem a naložil si hromadu lívanců. „Pokud tu chceš zůstat, tak spolu zajedeme pro tvé věci. Po cestě se stavíme ještě do obchodu, abych koupil něco, čím tě zamaskuju. A taky, si můžeš dokoupit, co ti chybí.“
Pak jsem si vzpomněl, že nejspíš nebude mít žádné peníze, a tak jsem zase vstal, ze šuplíku v předsíni vyndal peněženku a vytáhl několik bankovek.
Sedl jsem si zase ke stolu, na který jsem prachy položil a posunul směrem k Efraimovi.
„Není to platba za to, co se teď stalo. Neber to ani jako půjčku, kterou mi musíš splatit. A neber to ani tak, že mi za to musíš děkovat sexem. Považuj to prostě za nutnost proto, abychom… řekněme, spolu vyřešili tenhle případ. Rád bych ti pak položil ještě několik otázek. Potřebuju vědět, jak to ve White Rose vypadá, kolik je tam lidí, kdo z vlivných tam chodil nejčastěji, kolikrát se tam objevil Gideon a jestli chodil nějak pravidelně, kde všude jsou kamery, a kolik tam bylo vás. Až tam vletím, nerad bych, aby mě něco překvapilo.“
Nechtěl jsem na něj tlačit, proto jsem mu dal čas, ale zároveň jsem chtěl, aby rovnou věděl, co po něm budu chtít, aby se pak mých otázek nezalekl.
Efraim
Došel jsem k němu, vzal jsem si hrnek a nalil jsem si kávu, s kterou jsem se usadil ke stolu na stejné místo, jako předešlý den. Včera mě z té židle nevyhodil, tak to zřejmě tak může být.
Když přede mne položil talířek, vzal jsem si dva lívance, na které jsem si dal jahodovou omáčku a smetanu a pustil jsem se do jídla.
Podíval jsem se na peníze.
„Děkuji… za rodiče,“ dodal jsem rychle, protože jsem si vzpomněl, co o těch penězích říkal.
Popřál jsem mu dobrou chuť a pustil se do jídla. Musel jsem uznat, že ty lívance byly opravdu výborné. A nakonec jsem si ještě dva přidal. Ani nevím, kdy jsem se tak dobře najedl. Usrkoval jsem k tomu kávu, a po dobrém jídle se mým tělem rozlilo příjemné teplo.
Tohle ráno zalepilo všechny chmury, které jsem doteď prožil. I kdyby to mělo být jen dneska, stálo mi to za to, tady zůstat.
„Řeknu ti, co vím. Ale bude lepší, když ti postupně budu sepisovat, protože to potřebuji vidět na papíře. Takhle budu vědět, jestli jsem na něco nezapomněl. Nevím, jestli budu schopný ti vyjmenovat všechny klienty, ale jen ti, co chodili za mnou, pokud by nastal nějaký problém a oni se dozvěděli, že jsem mluvil… Myslím, že nejen Gideon by mě chtěl zabít. Ale když tak nad tím přemýšlím, nejspíš mě hledají už všichni, a asi mě začali hledat hned, jakmile zjistili, že jsem zmizel. Nemůžou si dovolit, abych se producíroval svobodně, když mám v hlavě spoustu informací o spoustě lidech,“ poklepal jsem si prstem na spánek.
Odsunul jsem talíř, když jsem dojedl, a dopil jsem zbytek kávy. Zvedl jsem se, poděkoval za snídani, vzal jsem peníze a šel si do koupelny pro své věci, a převlékl se. Jen kalhoty jsem si oblékl na holý zadek, Ne snad proto, že bych potřeboval provětrat rozkrok, ale proto, že jsem sebou neměl žádné spodní prádlo, a nikdy jsem si nebral něco, co bylo nošené den předtím. Z parapetu jsem sundal tenisky. Byly ještě trochu vlhké, ale nic tak tragického, abych si je nemohl obout. Odnesl jsem je do předsíně, kde jsem je odložil, a pak jsem šel do obýváku, abych poskládal gauč.
„Pokud ti to teda nebude vadit, rád bych si došel pro své věci,“ vrátil jsem se zpátky do kuchyně, kde Tir skládal nádobí do myčky.
Tiras
Byl jsem rád, že neprotestoval a peníze si vzal.
Neměl bych náladu se s ním dohadovat.
Celkově mi připadal jiný než včera. Uvolněnější, možná rozhodnější?
Každopádně to bylo lepší než včera, kdy jsem ani já nevěděl, co s ním. Dokonce mě potěšilo i to, že si přidal.
Když se odešel převléct, uklidil jsem nádobí do myčky, a pak ji rovnou zapnul. Chtěl jsem jít složit gauč, ale s překvapením jsem zjistil, že už to Efraim udělal.
No, aspoň vím, že to není žádná princeznička.
Zaběhl jsem se do ložnice obléct, podal Efraimovi větší mikinu, která ho líp skryla, a pak už jsme výtahem sjeli dolů do garáže.
Cesta proběhla mlčky, teda až na to, když mi Efraim nadiktoval svou adresu.
Sbalený byl asi během pěti minut a ani jsem se nedivil, když jsem to viděl.
Majitel bytu byl překvapený, ale ujištění, že bratr už chce domů, a docela slušná částka, umlčela jakékoliv další případné dotazy.
Když jsem pak parkoval před nákupním centrem tak, abych byl co nejmíň nápadný, naklonil jsem se k Efraimovi a vložil mu do ruky blok a tužku.
„Bude lepší, když zůstaneš v autě. Já budu hned zpátky. Jen mi řekni, pokud je něco, co nutně potřebuješ koupit. Tady zatím můžeš začít sepisovat všechno, co si pamatuješ. A neboj se. I když naprášíš ty vlivné prasata, co tě ojížděli, zařídím to tak, aby žádná stopa nevedla k tobě. Skla jsou tónované, takže dovnitř nikdo nevidí. Pro jistotu tě zamknu, ale kdyby něco, tak zatrub.“
Efraim
Tir na mě navlékl svoji mikinu, v které jsem se doslova ztratil. Ale nevadilo mi to. Byla příjemná, a opravdu jsem se v ní schoval.
Netrvalo dlouho a vyrazili jsme. Docela jsem se styděl, když jsme jeli do mého bytu.
Nejen proto, v jaké čtvrti byl, ale i proto, jak to u mě vypadalo. Ale naštěstí Tir nic nekomentoval, a ještě mi zařídil výpověď z nájmu, s čímž jsem ani nepočítal.
Sbalil jsem si věci, ale než jsme vyrazili dál, rychle jsem si umyl zuby, protože jsem se už cítil nepříjemně, když jsem si druhý den zuby nemohl umýt.
O něco s lepším pocitem jsem pak bez řečí nasedl do toho jeho bouráku, a on zamířil rovnou k nákupnímu středisku.
Myslel jsem, že půjdu s ním, ale nakonec mi strčil do ruky tužku a blok a nakupovat šel sám.
Nezapomněl zamknout auto, takže i kdybych chtěl nakrásně utéct, měl jsem smůlu.
Ale… chtěl jsem utéct?
Nejspíš ne. Možná někdy později. Ale zůstat u něj se mi teď jevilo jako ta nejlepší varianta. Aspoň jsem se nemusel pořád otáčet, jestli mě někdo nesleduje.
Vzhledem k tomu, že si vzal klíče, nemohl jsem si otevřít ani okno. A bylo docela teplo. Jen jsem doufal, že mu ten nákup nebude trvat dlouho.
A tak jsem vzal do ruky tužku, zapřemýšlel jsem, a pak jsem začal psát.
Chvilkami jsem musel trochu povzpomínat, protože jsem si nebyl jistý jménem. A koukal jsem přitom z okna ven. A při jednom takovém přemýšlení, jsem ho uviděl.
Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem uviděl Pabla stát vedle Gregova auta. Rozhlížel se kolem sebe, a pak se pohledem zastavil na Tirově autě. Zaměřil se na něho, a pak, jako by se chtěl přesvědčit o tom, co je to za auto, vykročil mým směrem.
Zapomněl jsem na to, co Tir říkal o oknech, a rychle jsem se skrčil, zasunul jsem se až skoro pod palubovku, v ruce jsem svíral blok a tužku, a v duchu se modlil, aby nepřišel blíž. Měl jsem strach jen vystrčit hlavu a podívat se, jestli tam pořád stojí…
Tiras
Snažil jsem se být, co nejrychlejší. Z nějakého důvodu jsem prostě nechtěl Efraima nechávat dlouho samotného, navíc, když jsem ho v autě zamknul.
Nebylo to ale proto, že bych se bál, aby mi neutekl, ostatně to může udělat kdykoliv, vzhledem k tomu, že klíče od bytu nechávám zevnitř v zámku, ale udělal jsem to hlavně proto, aby byl v bezpečí, pokud by se něco stalo.
Samotného mě zaráželo, že se tak starám. Pořád to byl, kdo byl, a můj názor na to, že děvky jsou zlo, se nezměnil.
Stále jsem je nesnášel, i když Efraima jsem aspoň strpěl.
Brblal jsem celou cestu, co jsem procházel obchody. Drogerku, abych dokoupil něco na umývání, trafiku kvůli cigárům, speciální obchod kvůli parukám, oddělení s hadrama pro nějaký klobouk, šátek a oblečení, protože to, co mě Efraim teď byla katastrofa.
Ještě jsem se stavil pro mobil a novou simku, a už spěchal k autu.
Sprostě jsem však zaklel, když jsem z poza rohu zahlédl, jak ho obchází nějaký chlap, a o kousek dál jsem viděl dalšího, který se strašně nenápadně rozhlížel po okolí.
Ještě, že mě osvítil duch svatý a já vyměnil značky. I když tohle auto nebylo ve městě běžné, našlo se tu pár takových, takže mohlo patřit komukoliv.
Naštěstí si mě ani jeden z nich nevšiml, takže jsem vletěl zpátky do centra, vzal čáru rovnou do obchodu s pyrotechnikou, nakoupil pár práskaček a zase vyletěl ven.
Vyhnul jsem se kamerám a proplížil se na opačný konec parkoviště, než jsem měl auto.
Dával jsem si sakra pozor, aby mě nikdo neviděl, a pro jistotu si na lebku nasadil kšiltovku, kterou jsem koupil.
O pár vteřin později jsem už sprintoval zase zpátky se svému autu, a když jsem se ujistil, že ti dva teď mají úplně jiné starosti, vletěl jsem do auta a nákup hodil Efraimovi skoro na hlavu.
„Už jsem tady. V pohodě. Neví o tobě ani o mě. Způsobil jsem malý rozruch, takže teď pomalu odjedeme a domů to vezmu oklikou,“ ani nevím, proč jsem ho tak utěšoval, a ještě k tomu se k němu naklonil a políbil ho na rty, než jsem nastartoval, a pak se pomalu vmísil mezi odjíždějící vozy.
Efraim
Ještě víc jsem se zasunul, když jsem zahlédl Pabla tak blízko. Obcházel auto, prohlížel si ho, jako by ho chtěl koupit. Skoro jsem nedýchal. Byl jsem strachy bez sebe. Ruce se mi třásly jak starci nad hrobem, a musel jsem skousnout spodní ret, abych nedal ani hlásek.
Netušil jsem, jestli Pablo vidí dovnitř, ale ve chvíli, kdy se naklonil a už přikládal ruku na sklo, aby si odstínil slunce a mohl se podívat, rychle jsem si stáhl kapuci až do čela a celý se skrčil ještě víc.
Jenže v tu chvíli se ozvalo odněkud několik prásknutí. Pablo se narovnal, než vůbec stačil nahlédnout dovnitř, a pak se rychlým krokem rozešel pryč.
V duchu jsem si přál, aby ho někdo zastřelil. Nebo Grega. Určitě na něho čekal, jinak by tu nebyl jeho autem. Greg nikdy nikomu auto nepůjčuje. Jen, když potřebuje odvézt a nechce řídit.
Když najednou cvaknul zámek, škubnul jsem sebou, jak jsem se leknul. Snad automaticky jsem si dal ruce přes hlavu, jako bych se chtěl bránit, ale to už na mě přistál nákup.
V mém vystrašeném mozku to zašrotovalo, a rychle jsem se z toho nákupu vyhrabal a posadil se.
Ještě jsem zahlédl, jak Pablo nastupuje rychle na místo řidiče, ale už jsem se o něho víc nezajímal.
Tirova slova a jeho polibek mě konečně probraly.
„To byl… Pablo,“ vyhrkl jsem roztřeseným hlasem. „A uvnitř musí být Greg. Nikdy auto nikomu nepůjčuje. Pokud v něm nejede, tak stojí v garáži. Já… Já se bál… myslel jsem, že mě našli. Díval se dovnitř.“
Snad automaticky jsem po paměti našel Tirovu ruku a sevřel ji, jako bych potřeboval cítit tu jistotu, a přestal se tak třást strachy.
Nejspíš si budu muset dát cigáro a panáka. A pořádnýho…
Ale i přesto, že nám jejich auto zmizelo v provozu, byl jsem celou cestu jak na trní a hlavu jsem měl zaraženou mezi rameny, snad aby mě zvenku neuviděl nikdo ani náhodou.