Tiras
Musel jsem se zasmát, když Efraim řekl, že jsem krásný alfa samec. Nikdy jsem se tak neviděl, i když jsem kdysi dělal modela. Ale potěšilo mě to, a zvlášť, když pak dodal, že jsem ho zaujal na první pohled a měl co dělat, aby se na těch záchodcích ovládl.
„Neomlouvej se," zachraptěl jsem a přitáhl si ho ještě víc na sebe. „Pravda je, že já ani nechtěl původně zajít tak daleko. Ale úplně jsi mě dostal."
Zasmál jsem se znovu a políbil Efraima do vlasů.
Cítil jsem se opravdu mnohem líp. Uvolněný, spokojený, uspokojený. I když bych nejraději ještě pokračoval, věděl jsem, že tohle musí pro dnešek stačit.
„A určitě se vyjdeme ven. I když… teď mě tak napadlo…“ zapřemýšlel jsem nahlas, a pak se zachechtal nad tím, co mě napadlo.
Znovu jsem políbil Efraima, ale pak už zhasnul lampičku a popřál mu dobrou noc.
Stejně byl nejspíš už v pánu, ještě, než jsem to udělal.
Druhý den jsem se rozhodl realizovat svůj plán. Samozřejmě tajně, aby Efraim nic nezjistil. Teda tajně s jeho rodiči, od kterých jsem potřeboval některé informace. Byli docela v šoku, ale já je ujistil, že to udělám rád, peněz mám dost, a oni mi opravdu nebudou nic dlužní.
Efraima jsem vždycky něco poslal udělat, aby mi nenakukoval přes rameno a ve stejném duchu se opakovaly další tři dny.
Ruční práci jsme od toho večera nezopakovali, ale nejspíš to bylo dané tím, že já měl plnou hlavu toho, co jsem dělal, a Efraim byl po mých úkolech vždycky trochu unavenější. Přesto jsem si neodpustil drobné mazlení, abych mu vynahradil chvíle, kdy jsem se mu za celý den nevěnoval.
Myslím, že bych si docela i na tohle zvykl. Teda samozřejmě s tím sexem navíc a už jsem začal přemýšlet, jak celou situaci ohledně Gideona urychlit. Když jsme čtvrtý den vstali a já udělal pořádnou snídani, dotlačil jsem Efraima do ložnice, kde jsem ho pomuchloval, a pak mu řekl, ať chvilku počká.
„Vím, že je to náhlé, ale chtěl jsem, abys věděl, že svou pomoc jsem myslel vážně," sedl jsem si vedle něj, když jsem se vrátil a podal mu obálku z prospekty školy, kterou jsem s jeho rodiči vybral, a i pozvánku na dnešní den. „Pokud to nebudeš chtít, nebo se ti ta škola nelíbí, nevadí. Vím, že jsem to měl vybírat s tebou, ale chtěl jsem, aby to bylo překvapení. Pomohli mi tvoji rodiče. A dneska na jedenáctou máme schůzku, pokud budeš souhlasit."
Zadíval jsem se na Efraima a připadal si jako někdo, kdo čeká na odpověď ohledně žádosti o ruku.
Efraim
Vím, že Tir ještě něco říkal, ale už jsem nebyl schopný ho vnímat. Takže jsem vůbec netušil, co vlastně chtěl. A ráno, když jsme pak vstali, tak se o ničem nezmiňoval, takže jsem to bral tak, že to bylo nepodstatné.
Ten večer, i když jsme se nemilovali úplně do konce, byl moc fajn. Prolomil tu zeď, která tu po mém únosu byla, a já věděl, že to se mnou nebude zas tak špatné.
Ale i přesto jsme se další tři dny k ničemu víc nedostali. Ale nevadilo mi to. A taky jsem byl celkem večer vždy unavený, jak mě Tir pořád něčím zaměstnával. Možná chtěl, abych se i po fyzické stránce dal co nejdříve do pořádku.
Čtvrtý den ráno, když jsme vstali a on mě usadil na posteli, a prý má pro mě překvapení, napjatě jsem čekal, co to bude.
A když potom vytáhl prospekt školy, na které mi domluvil schůzku, překvapeně jsem je sevřel v ruce a jen hleděl střídavě na obálku a na Tira.
Pak jsem s roztřesenýma rukama obálku otevřel, abych se podíval, jakou školu vybral.
„Já…“ polkl jsem, abych srovnal hlas. „Já se tam rád podívám. A vážně ti pomáhali rodiče? Ani nevím, jestli si to vůbec zasloužím. Nepočítal jsem… Myslel jsem si, že to chvíli potrvá, než se postavím na vlastní nohy a budu si moct dodělat maturitu. Určitě tam chci jít… Já… já…“
Najednou mi zaslzely oči dojetím. Otočil jsem se na Tira, popadl ho kolem krku a vrhl se na jeho rty, abych mu polibkem mohl poděkovat.
„Děkuji… Vážně děkuji… Kdy pojedeme?“
Tiras
Měl jsem radost. Opravdu, že jo. Vidět Efraima šťastného mi za to všechno stálo.
A musel jsem se i pousmát nad jeho roztržitostí. Jemně jsem ho kousnul do nosíku a políbil na čelo.
„Pojedeme hned. Teda, až se převlečeme. Cesta trvá zhruba hodinku, takže to budeme mít akorát. A já jsem moc rád, že jsi to přijal," přitáhl jsem si ho pro polibek, a pak už vstal, protože bychom jinak nejspíš neodjeli.
Tentokrát jsem Efraimovi řekl, ať si nebere žádnou paruku a nemaskuje se. Škola byla ve vedlejším městě, a co jsem si pozjišťoval, nikdo z personálu neměl s White Rose co dočinění. Kromě toho, Efraim se bude muset naučit žít i s tím, že ho někdo někde pozná. I když se vypořádám s Gideonem, nemůžu zatknout všechny, co šukají s kdejakou kurvou. I když jsou to lidi na vysokých místech, ne všichni jsou zapleteni do nelegálních obchodů. Někdo prostě chodí do bordelu, protože nemá, za kým jiným jít, někdo chce vypustit páru, někomu to už neklape v manželství. Důvodů byla spousta, a ty šly tak nějak mimo mě.
Bylo přesně na čas, když jsme se konečně vyhrabali z domu, potom, co jsem Efraimovi upletl cop, se kterým jsem trochu bojoval, protože jsem už vyšel ze cviku.
„Po cestě zpátky bysme se mohli stavit někam do restaurace na oběd? Co říkáš?" otočil jsem se na Efraima, když jsme vyjížděli na parkoviště školy.
Efraim
Zastyděl jsem se, když mi došlo, že vlastně už říkal, kdy pojedeme. Ale byl jsem z toho tak vedle, že mi to vůbec nedošlo do mozku.
A velmi rád jsem mu oplácel ty polibky, kterými mě potom častoval, než jsme konečně sebrali, oblíkli a vyjeli.
Byl jsem nervózní, jak středoškolák na prvním rande. Už jen to, že jsem se nemaskoval. A tak, než jsme vyjeli z města, nervózně jsem se potahoval za cop, a pořád jsem měl tendenci se ohlížet, jestli za námi někdo nejede.
Škola se mi líbila, už jen když jsme vjížděli na parkoviště. Byl tu docela prostor, i sportovní areál. Dokonce i dost místa na parkování, i když nejspíš budu jezdit autobusem, vzhledem k tomu, že nemám řidičák.
Ještě, než jsme vystoupili, pořádně jsem si to prohlédl, a pak se otočil na Tira.
„Jsem nervózní. Budeš se mnou celou dobu? Bojím se, že se jim nebudu líbit a nebudou mě chtít přijmout. Nejspíš budu muset dělat nějaké vyrovnávací zkoušky, vzhledem k tomu, že jsem tak dlouho ze školy pryč. Ale budu se snažit, slibuji. A,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho, „na oběd bych šel rád. Nemůžu se pořád nechat omezovat strachem z… no z nich.“
Ještě jednou jsem Tira políbil, a pak konečně vystoupil. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, a pak, společně s Tirem, jsme vstoupili do budovy.
Bylo zvláštní procházet školou, když jsem ji vlastně nedokončil. Byl to pocit, jako kdybych přišel zpátky do školy po prázdninách, a je jedno, jestli to byl měsíc, dva, nebo šest let.
Schůzka, ač jsem byl z toho opravdu nervózní, pak dopadla úplně skvěle. Dostal jsem možnost studovat dálkově, abych nemusel denně docházet mezi teenagery, ale s tím, že musím složit vyrovnávací zkoušky, přesně jak jsem si myslel.
Domluvili jsme se na zkouškách za měsíc, a pak, pokud všechno dobře dopadne, bych měl zvládnout nástup na začátku nového školního roku. Ještě jsem přislíbil dodat všechny podklady o bývalém studiu, a dostal jsem seznam toho, z čeho se mé zkoušky budou skládat.
Budu mít co dělat, ale věřil jsem tomu, že to zvládnu, a už jsem se i začínal těšit.
Když jsme konečně vyšli za školy ven a došli k autu, objal jsem Tira, až jsem zmačkal všechny papíry v ruce a musel je pak rovnat. Ale potřeboval jsem to. Potřeboval jsem mu poděkovat objetím a pořádným polibkem. A pak jsem si hned vytáhl cigaretu, a společně, než jsme vyjeli, jsme si zapálili a povídali si o tom, jak se mi tu líbilo.
„Teď bych si dal ten oběd, z té nervozity mi pořádně vyhládlo,“ zamáčkl jsem nedopalek, a musel jsem se zasmát, jak moc mi zakručelo v břiše.
Tiras
Na Efraimovi bylo vidět, jak moc je nervózní, ale jakmile jsme došli k řediteli školy, věděl jsem, že to zvládne. Nejspíš bude mít co dělat, ale Efraim byl chytrý kluk, a přinejhorším mu, když tak, s něčím pomůžu, nebo mu domluvím nějakého soukromého učitele.
Po cigaretě, polibku, a ještě jednom objetí jsme se konečně naskládali do auta a vyjeli zpátky. Chtěl jsem vybrat nějakou lepší restauraci, ale zase ne úplně nóbl, kde by byla šance, že narazíme na některého z bývalých Efraimových klientů. Ani jsem nechtěl nic v centru města, takže, i když to byla trochu zajížďka, vybral jsem jednu skoro na druhém konci Jacksonville. Nedaleko bydlel jeden známý, co pracoval jako soukromý detektiv a jednou mě do té restaurace vzal. Ani nevím, proč jsem si na ni teď vzpomněl. Napadlo mě, že jsme přece jen mohli vzít paruku aspoň s sebou, ale Efraim se stejně nemůže schovávat věčně. A když jsem s ním, nic se mu nestane.
„Tak pojď. Není to nic nóbl, ale docela se mi tu líbilo, i když už je to pár let, co jsem tu byl naposledy," pomohl jsem Efraimovi z auta, když jsem zaparkoval na nevelkém parkovišti.
Kdybych neměl oči jen pro Efraima, který doslova zářil, všiml bych si jednoho auta a do restaurace ani nevešel.
Nečekal jsem, že tu bude, a už vůbec ne, se svojí rodinou. Přitiskl jsem Efraima víc k sobě a snažil se nenápadně vycouvat zase ven, jenže to by nesměla mít Elizabetha oči všude.
„Tirasi! Zlato! Dlouho jsme se neviděli, ty neřáde jeden!" hnala se ke mně, a pak mě mlaskavě políbila na obě tváře.
Popadla mě za ruku, a než jsem se stačil nadechnout, táhla mě ke stolu, zatímco já jsem k sobě stále tiskl Efraima.
„Tristane, podívej, kdo tu je! A už se ani nedivím, že na nás nemá čas!" zasmála se a podívala se na Efraima.
Já jen sevřel ruku v pěst a díval se na Tristana, který zbledl, pak zbrunátněl, a nakonec se pokusil nasadit něco jako úsměv.
„No tak! Povídej! Koho pak to máš s sebou? Posaď se a-"
„Promiň, Elli," přerušil jsem ji.
Byť jsem ji měl moc rád, to, že tu teď s nimi Tristan seděl, jako by se nic nedělo, popíjel si vínečko, zatímco se Efraim třásl v mé náruči, to bylo na mě prostě moc.
„Měla by ses zeptat svého manžela, kdo můj přítel je. Moc dobře to totiž ví a moc dobře ho zná. Viď Tristane?" otočil jsem se na něj, ignoroval jeho nasraný pohled i to, že vyskočil na nohy a pokoušel se nejspíš něco říct.
„Raději mlč! Než se opravdu naseru a jednu ti vrazím! Řekl jsi Elli, co provádíš každé úterý?! Řekl?! Pověděl jsi jí o svých skutečných choutkách?! O svém nejlepším kámošovi Gideonovi?! Pověděl?! Ne?! Tak bys to měl udělat dřív než já, protože už toho mám všeho akorát po krk! Jediné, čeho lituju je, že jsem ti kdy věřil! Měl jsem tě jako otce, a Shay k tobě vzhlížel! Nikdy! Nikdy ti to neodpustím!" zasyčel jsem a měl co dělat, abych se skutečně ovládl.
„Tirasi! Co-" vykřikla pohoršeně Elli a podívala se na mě, jako bych se snad zbláznil.
„Promiň, ale hodlám tvého manžela dohnat k zodpovědnosti za všechno, co udělal. Mimochodem, tvé příjmení za svobodna bylo Madoxová, že? No, je s podivem, že jeden vážený klient jistého bordelu se zapisoval jako Tristan Madox. Užijte si pěkné odpoledne!" vyštěkl jsem, a pak se otočil na patě a zamířil ven.
Efraim
Když jsme konečně zastavili u restaurace, už jsem se nemohl dočkat oběda. Plánoval jsem si dát pořádný středně propečený steak a kupu pečených brambor, protože jsem vážně měl hlad jako vlk.
A ani jsem se po restauraci moc nerozhlížel, jen jsem hledal nejbližší volný stůl. A tak jsem byl překvapený, když se k Tirovi přihnala nějaká žena a promluvila na něho.
Podíval jsem se na ní, a v ten moment by se ve mně krve nedořezal. I když jsem ji osobně nikdy nepotkal, její tvář jsem poznal okamžitě. Ne, jednou se mi Tristan chlubil svou manželkou a dětmi.
Paní vypadala mile, a usmála se na mě, ale já zbledl ještě víc, když vyslovila Tristanovo jméno.
Kdyby mě Tir nedržel, nejspíš bych okamžitě utekl a běžel bych sprintem asi až do Kanady. Pokud ne dál.
Měl jsem strach se na něho jen podívat. Nenápadně jsem zkoušel potáhnout Tira, abychom hned odešli, ale on se nejspíš rozhodl dát Tristanovi konečně najevo, jak to všechno je.
Ten Tristanův vražedný pohled mě bude provázet snad až do smrti.
Třásl jsem se, sotva jsem stál, a na Tristana jsem se podíval jen jednou, pak už jsem toho nebyl schopný. Chtěl jsem odejít, ale Tir mě držel pevně. Ještě jednou jsem se podíval na Tristanovu manželku. Byla z toho všeho tak v šoku, že ji došla řeč. Nechápala, co se děje. Bylo mi ji líto. Jindy bych se ji pokoušel utěšit, ale teď jsem měl co dělat sám se sebou.
Jen vzdáleně mi docházelo, co všechno Tir řekl, i to příjmení… Proto ho hned nenapadlo, že ten Tristan by mohl být právě on, a proto se tak tenkrát rozčílil.
Když mě táhl ven, ještě jsem se po nich ohlédl. Vážně… Kdyby mohl, nejspíš bychom teď oba měli kulku v hlavě.
Venku na parkovišti jsem se konečně vytrhl Tirovi z držení. Došel jsem rychle k jeho autu, předklonil jsem se a opřel se rukama o kapotu. Zhluboka jsem dýchal a snažil se nepozvracet, i když jsem neměl co, přesto mi to všechno obrátilo žaludek naruby.
Když jsem uklidnil žaludek, svezl jsem se do dřepu, jak jsem měl nohy slabé.
„Musíme se schovat… Ví o nás…“ zakňoural jsem tiše, aniž bych se podíval, kde vlastně Tir je.
Tiras
Byl jsem naštvaný. Vážně. Takhle zkazit hezký den. Co tady Tristan, sakra, dělal? A vzápětí mi to došlo. Údajně tu dělali nejlepšího pstruha a Elli ryby milovala. Nejspíš se jí chtěl Tristan za něco odvděčit, tak ji pozval sem. Blbá souhra náhod. Ale na jednu stranu jsem byl rád. Aspoň jsem to ze sebe částečně dostal a nemusel se už skrývat. Horší to bylo s Efraimem, kterého to úplně odrovnalo.
Za normálních okolností bych ho vzal do náruče a utěšoval, ale na to teď nebyl čas.
„Pojď!" chytl jsem ho za paži, když jsem i já došel k autu a postavil ho na nohy. „Vím, že je to těžké a omlouvám se, že se pěkný den tak zkazil, ale uklidni se! Nedej jim žádnou záminku, aby mohli vyhrát! Jsi silnější než oni! Chytřejší! Postav se, Efraime, a bojuj! Nikdo ti neublíží, protože tě ochráním, ale potřebuju, aby ses sebral, prosím!"
Mluvil jsem naléhavě, přesto tiše, a než stihl odpovědět, už jsem ho táhl dál za roh.
A sotva jsme se schovali za popelnici u parkoviště, z restaurace vyběhl Tristan s mobilem na uchu, do kterého něco řval. Nemělo smysl ujet. Teď už by bylo snadné nás najít i podle auta, a jít přes město nebo si vzít taxíka bylo stejně nebezpečné.
„Pojď," znovu jsem potáhl Efraima.
Asi půl hodiny pěšky od restaurace bydlel Frank, soukromý detektiv, kterému jsem věřil, a který mi už několikrát pomohl a já jemu.
Jen jsem doufal, že bude doma.
„Bude to v pořádku, ano? Věř mi, Efraime. Vyřeší se to. Tristan teď ztratí půdu pod nohama a udělá chybu, kterou já využiju. Už brzo to skončí, tak ještě vydrž. Hlavně se tím nenech převálcovat. Zvládl jsi horší věci, ukaž jim, jaký bojovník jsi!" zadíval jsem se Efraimovi do očí, a pak ho chytl za ruku a vedl pryč od restaurace, směrem k Frankovu domu.
Efraim
Tím, co se teď stalo, došlo zřejmě k vyhlášení války proti nám dvěma.
Slyšel jsem Tristana, jak telefonuje. Byl tak rozčílený, že ho bylo slyšet skoro po celém parkovišti, i když jsme byli schovaní za rohem. Ale mohl nás vidět odcházet tímhle směrem, tak jsem raději ani nepípl, když mě Tir táhl někam dál.
Má pravdu. Musím se tomu postavit a bojovat. Normálně by mě to možná tak nesebralo, ale teď, tahle nečekaná konfrontace tváří v tvář, zvlášť když u toho byla přítomna jeho rodina, jsem byl v šoku, a o to víc mě to dostalo.
Věřil jsem každému slovu, které po cestě Tir řekl. Určitě teď má Tristan podlomenou jistotu, hlavně, když nás dva viděl spolu. A kdo ví, jestli mu vůbec Greg řekl, že jsem neodletěl do Brazílie. Možná i proto byl tak rozčílený a v šoku, když mě viděl, a ještě navíc s Tirem.
Ale kdo ví, předtím se snažil Tira zdržet, a on mu o mě nic neřekl…
Veškeré myšlenky se mi nakonec rozutíkaly, a já se soustředil už jen na to, abych nezakopl o své nohy, když jsme spěchali od restaurace pryč. Měl jsem strach, že nás chytí, stále jsem se otáčel…
Netušil jsem, kam jdeme, ale důvěřoval jsem Tirovi. Říkal přece, že mě ochrání. Ale… musí teď chránit i sebe… Neodpustil bych si, kdyby se mu něco stalo.
Tiras
Snažil jsem se být v klidu už jen kvůli Efraimovi. Sice jsem měl všechny ty kecy, ale i já byl napjatý k prasknutí, jak jsem nevěděl odkud přiletí. Na mě mi ani tak nezáleželo. Když jsem začínal s touhle prací, šel jsem do toho i přesto, že jsem věděl o riziku smrti.
Nebyl jsem žádný naivní hlupák. Věděl jsem, že si nadělám spoustu nepřátel.
Ale teď tu šlo hlavně o Efraima. Slíbil jsem mu, že ho ochráním a tentokrát jsem svůj slib chtěl dodržet, i kdybych se před kulku měl postavit sám.
Netrvalo dlouho a všiml jsem si, jak nás někdo sleduje. Moc se nesnažili skrýt, nejspíš proto, že už to asi nemělo cenu. Musel jsem je ale setřást. Jistě, kdyby se dostali k Frankovi, ten by si s nimi nejspíš poradil, ale nechtěl jsem ho jen tak doma přepadnout, aniž bych mu cokoliv vysvětlil.
Teda, já ho doma přepadnu, ale nemusím mít za prdelí Gideonovy čokly s bouchačkama.
Cítil jsem napětí z Efraimova těla, ale na utěšování teď nebyl čas.
Protahoval jsem nás mezi domy, což bylo částečně dané i tím, že jsem se tu sám nevyznal, takže jsem několikrát i nechtěně zabloudil, ale to naši pronásledovatelé nevěděli, což byla naše výhoda.
A jak se ukázala o pár hodin později, vyplatila se, když jsme se jim konečně ztratili a já se dostal do míst, kde už jsem to trochu znal.
Byla spousta soukromých detektivů a lovců odměn, kteří nespolupracovali s policií jako já, ba právě naopak ještě pomalu proti sobě stáli. A Frank byl jedním z nich. Proto jsem věděl, že o něm Tristan ani nemůže vědět, maximálně podle jména by si dokázal přiřadit tvář, ale to je tak všechno.
Jo, v tomhle je výhoda těch, co pracovali mimo policii.
„Už jsme tady,“ řekl jsem zadýchaně, když jsme se zastavili před malým domkem ze zadní strany, kde byla taková mini zahrádečka. Spíš tam teda rostly dva stromy, a pár trsů plevele, vše ohrazené dřevěným plůtkem, který jsem lehce překoval a pomohl i Efraimovi.
Bohužel se zdálo, že Frank není doma, podle toho, jak že se nesvítilo, a když jsem pak zazvonil a nikdo nepřišel otevřít, mé zdání se potvrdilo.
„Pojď,“ chytl jsem Efraima za ruku a znovu ho táhl k zadní části domu, kde byly další dveře.
Jo, vloupat se někomu do baráku není asi to nejlepší, ale nic jiného nám nezbývalo.
Efraim
Dlouho trvalo, co jsme běhali po městě a schovávali se všude, kde se jen dalo. Pořád nám byli v patách, a nemohli jsme je setřást. Musel jsem věřit Tirovi a nechal se táhnout tam, kam on právě běžel. A dělal jsem všechno, co chtěl.
V některých místech jsme byli schovaní dýl, někde kratší dobu. Ale oni to stále nevzdávali, a jakmile jsme se jim ztratili, hned prohledávali místa, kde bychom mohli být schovaní. A jakmile se dostali moc blízko k nám, museli jsme změnit místo.
Byli jak honicí psi…
Začínal jsem z toho všeho být už unavený, vyčerpaný, a ten strach z nich mi k tomu moc nepřidával.
Dokonce jsem zaslechl známý hlas jednoho z Gideonových mužů a jednoho z Gregorovy ochranky. A to už jsem byl úplně v háji…
Naháněli jsme se tak až skoro do setmění. Už se šeřilo a pouliční lampy se začínaly rozsvěcovat.
Ale to nám pomohlo, abychom je konečně setřásli.
Mlel jsem z posledního, když mě Tir dotáhl k nějakému domu. A když zjistil, že jeho známý není doma, tak se tam jednoduše vloupal zadním vchodem.
Měl jsem strach. Ať už jsem ve svém životě udělal cokoliv, ještě nikdy jsem se k nikomu nevloupal.
Ale byl jsem rád za cokoliv, kde bych si mohl odpočinout.
Tir to v domě nejspíš znal, protože nerozsvěcoval, jen mě protáhl chodbou, kde jsem zahlédl otevřené dveře do koupelny, a pak mě vrazil do sedačky.
Byl jsem úplně vyčerpaný, snažil jsem se popadnout dech. Tolik běhání a skrývání jsem zažil naposledy před víc jak třemi lety, když mě naháněla mafie, a potom když jsem utekl od Grega.
Nohy i ruce se mi třásly, byl jsem celý propocený, čůrky potu mi tekly i po spáncích a zádech až na zadek.
Tir přecházel po domě, nenápadně vyhlížel z oken, aby měl jistotu, že nás nenašli, a já se z toho všeho snažil vzpamatovat.
Postupně si mé oči přivykly tmě, která byla čím dál větší, a začal jsem se kolem sebe rozhlížet.
Ale i tak jsem toho moc neviděl. Ale bylo mi to jedno. Hlavně že jsem mohl nechat odpočinout nohám…
„Musím se opláchnout,“ zachraptěl jsem, jak jsem měl stále sucho v krku.
Vážně jsem byl špinavý jak čuně a zpocený, a potřeboval jsem se napít.
Po Tirově instrukci, kam mám jít a nerozsvěcovat, jsem se opatrně vypravil do koupelny.
Konečně jsem nahmatal umyvadlo a otočil kohoutek a doufal, že to bude studená, a ne horká voda. Když jsem se přesvědčil, že jsem se trefil, sklonil jsem se a začal si oplachovat tvář a krk, a lokal jsem tu studenou vodu, jak žíznivý čokl.
Bylo mi konečně o něco lépe…
Už jsem chtěl vodu zastavit, když jsem za sebou zaslechl šramot.
Chtěl jsem se narovnat a podívat se po Tirovi, ale ani jsem se nestačil nadechnout a byl jsem sražený k zemi, těžké tělo mě doslova znehybnilo. a do zátylku mi tlačila hlaveň…
„Co tu chceš!“ zasyčel mi nějaký cizí hlas tiše u ucha.
Tiras
Vypadalo to, že si Frank jen odběhl, nebo něco řeší. Nevypadalo to, že by odjel mimo město, nebo byl delší dobu pryč, aspoň z toho mála, co jsem v té tmě poznal.
Nechtěl jsem svítit, kdyby se náhodou Frank vrátil, aby to nebylo ještě horší, než už to je.
Nejspíš si to u něj budu muset řádně vyžehlit.
Přikývl jsem, když Efraim řekl, že se potřebuje opláchnout.
Jo, pro něj to bylo asi mnohem horší než pro mě. Jednak mu to nejspíš připomínalo staré časy, taky musel být vyděšený i z toho, co se odehrálo, když ho před pár dny zase unesli, a pak taky nebyl fyzicky na něco takového připravený.
Svlékl jsem si košili, když jsem zaslechl nějakou tupou ránu, šramot a šepot.
Na moment jsem ztuhl, neschopen pohybu, než mi strach o Efraima dodal takový adrenalin, že jsem proletěl chodbou, vrazil do koupelny a vzápětí i do vetřelce, který tiskl Efraima k zemi.
Oba jsme narazili do zdi a už jsem chtěl zaútočit, když mi došlo, že to tělo, které mě tlačí k zemi a které se pokouším ze sebe sundat, znám.
A uvědomil si to nejspíš i ten druhý.
„Tirasi?“ zaslechl jsem známý chrapot a rozeznal i jeho obličej, když jsem se vzpamatoval.
Jeho váha po chvíli ze mě zmizela a já si uvědomil, že musí vážit snad tunu. O vteřinu později jsem zamrkal do ostrého světla a zadíval se na Franka, který stál pořád vytaženou zbraní a přeskakoval pohledem ze mě na Efraima.
Zvedl jsem se, přešel k Efovi a pomohl mu na nohy.
„Efraime, tohle je můj přítel Frank. Můžeme mu stoprocentně věřit. Doufám…“ ostražitě se na něj zadíval.
Frank mi chvilku pohled oplácel, než si povzdechl, zašklebil se, zbraň schoval, a pak nám pokynul rukou.
„Takže? Čemu vděčím za to, že ses mi vloupal do baráku?“ zabručel, když jsme se usadili na pohovce a on se naproti nám posadil na konferenční stolek, o který jsem měl trochu obavu.
Zhluboka jsem se nadechl, a pak Frankovi vylíčil všechno od momentu, kdy jsem vešel poprvé do baru Whitte Rose, až do této chvíle.
Efraim
Nedokázal jsem se nadechnout, jak jsem byl v šoku a on byl těžký.
V první chvíli mě přepadl strach, že nás snad našli.
Moje tělo se však najednou uvolnilo, ale zase jsem pro změnu zaslechl zvuky zápasu, který však netrval dlouho. Byl jsem pořád celý roztřesený, když se Tir a potom ten druhý ozvali, a koupelnou se rozlilo světlo, které mě v tu chvíli málem oslepilo.
Byl jsem ze všeho pořád pryč, i když už jsme seděli v obýváku na sedačce a on naproti nám na tom malém stolku.
Ten Frank, byl fakt obr. Dokonce větší než Tiras. Díval jsem se na něho, zatímco mu Tir vykládal, co všechno se stalo. Frank, ve chvílích, kdy se o mě Tir zmínil, na mě pohlédl, ale pak se zase vrátil zpátky pohledem k Tirovi, aby mu snad neuniklo jediné slovo.
„Kolem baráku nikdo není. Tím jsem si na beton jistý. Věděl jsem, že se mi sem někdo vloupal. Mám nastavený tichý alarm. A než jsem se dostal dovnitř, raději jsem pořádně zkontroloval okolí domu. Jeden nikdy neví. Však to znáš, Tire,“ plácl se nakonec Frank dlaněmi do stehen a stolek pod ním povážlivě zaskřípal.
„No, vypadá to tak, že tu nejspíš dneska přespíte. Máme toho hodně co probrat. A možná bych ti mohl nějak pomoct, když už jsi tady. Hele,“ prohrábl si své mírně šedivé vlasy a promnul si bradu, na které měl fakt strniště a nejspíš by mu žiletka neuškodila. „Jako pomůžu, ale kdyby šlo o něco víc… Z něčeho žít musím. A ty jsi taky lovec odměn. Chce to zkontaktovat někoho z vnitřního, a nahlásit křivé poldy. Vím, že ti to asi není příjemný, když jde o Trisiho, ale takhle to bude jistější, to mi věř. A počítám, že na ně pak může být i vypsaná nějaká odměna. A tak… Jedna věc je to tam rozmlátit, vytáhnout z toho nějaké důkazy a vymáchat jim v tom držku... Ale oni by se rychle vzpamatovali, takže na to se musí chytře, Tire. Pokud nebudeš chtít helfnout, tak v poho. Na prdel si z toho nesednu. Jdeme udělat dlabanec, mladej má hlad. Slyším to až ke mně.“
Při vyslovení jména Trisi jsem se otřásl a víc přitiskl na Tira. Ale on pak plynule přešel k tomu, že se půjde udělat večeře, až jsem se podivil a zapomněl na všechny strachy.
Ten chlap měl něco do sebe.
„Omlouvám se, ale… mohl bych se u vás osprchovat?“ pípnul jsem opatrně, když ten kolos vstal a já musel hodně zaklonit hlavu, abych mu z té sedačky viděl do tváře.
Tiras
Věděl jsem, že na Franka je spoleh.
Hodně lidí z něho mělo respekt nebo se ho bálo, a nebylo se čemu divit, protože to byl fakt obr a silou se mu vyrovnal jen málokdo. Nešel pro ránu daleko, ale jen když věděl, že není zbytí. Jinak jednal s rozvahou a chladnou hlavou. Byl jeden z nejlepších a naše cesty se zkřížily ještě před Shayovou smrtí při jednom případu, kdy jsem mu nechtěně dostal do cesty.
No, vyříkali jsme si to, popili, a než jsme se oba nadáli, byli z nás přátelé. Hodně při mně stál, když pak Shay umřel, ale měl svou práci a já zase svou, takže jsme nemohli spolu trávit moc času.
Frank byl samotář. Nikdy se neoženil a nikdy neměl děti, možná kvůli své práci, možná proto, že byl bisexuál, tak trochu volnomyšlenkář, a hlavně posedlý sexem ve trojici. A nejlépe, když to byli dva kluci nebo kluk a holka. Na věku mu nezáleželo. Sice nevymetal bary a bordely jako já, držel se spíš u země, ale když na to došlo…
Byl jsem rád, že mě vyslechl, a ještě k tomu přidal svoje.
„Budu rád, když mi pomůžeš. Mám jistý plán, ale opravdu si ho asi řekneme, až po jídle,“ otočil jsem se na Efraima a chtě nechtě se musel usmát.
Očividně na něj Frank zapůsobil, a to tak, že ani neslyšel vlastní kručení v břiše.
„Jasně, že se můžeš osprchovat, štěně,“ zasmál se nahlas Frank, který nejspíš pomyslel na to, na co já a nahnul se, aby Efraimovi rozcuchal vlasy.
„Tak šup, než se umyješ, my s Frankem něco sesmolíme,“ vytáhl jsem Efraima se smíchem na nohy, když jsem viděl, jak se tváří a napětí ze mě zcela opadlo.
Než se Efraim nadál, sundal jsem z něj oblečení, a pak ho pleskl po prdelce.
„Šup do sprchy a ne, že tam budeš dlouho, jinak ti dojdu pomoct,“ ušklíbl jsem se, abych trochu uvolnil i Efraima, a pak vzal jeho oblečení a přenesl k pračce, kterou měl Frank na chodbě.
„Je to vážně hezké štěně. A docela si tě omotal kolem prstu, jak tak koukám,“ zachechtal se mi Frank za zády, když jsem do pračky ládoval i svoje oblečení a zůstal jen ve spodkách. „Kdo by to byl řekl, že někdo zkrotí takového proutníka jako jsi ty.“
Mrkl jsem ke dveřím do koupelny, které byly pootevřené, a jen něco zabrčel.
Frank se zase zasmál a poplácal mě po zádech, až jsem málem v té pračce skončil taky.
Pak přešel do obyváku, aby mě i Efraimovi vybral nějaké věci, zatímco já šel okupovat jeho kuchyň.
Efraim
Poslušně jsem za Tirovy asistence odkráčel do koupelny, nechal se svléknout a pak šoupnout do sprchového koutu.
Byl jsem z toho Franka tak mimo, že jsem se choval, jako bych ani neměl vlastní rozum nebo vlastní vůli. Ještě jsem nikoho tak velkého neviděl. A přitom měl přátelský pohled i vystupování. Nebál jsem se ho…
Když jsem se konečně vzpamatoval, pustil jsem na sebe vodu a blaženě vydechl. Nejprve vlažnou, abych nechal vzpamatovat své tělo, a pak jsem přidal teplou, aby se mi prohřály namožené svaly.
Vážně jsem byl zpocený snad všude, i pod pytlíkem.
Vydrhnul jsem se, jako bych se týden nemyl, a ještě chvilku stál pod tou teplou vodou, když mě z myšlenek vytrhlo klapnutí dveří.
„Tady jsem ti hodil triko a…“ otevřely se dvířka sprchového koutu a Frank si mě prohlédl od hlavy až k patě. „…no nevím, jestli ti ty tepláky budou. Když tak najdeme něco jinčího. A tady máš osušku.“
Ukázal na stoličku, kde byla malá hromádka oblečení a na ní vévodila velká osuška.
„Hm, pěkný… hezká prdelka…“ uznale pokýval hlavou, když si mě znovu prohlídnul. „Ty… mladej… tobě to nevadí? Nestydíš se před cizím chlapem?“
„Ani ne. Jsem zvyklý na ledacos,“ odpověděl jsem a taky jsem si ho znovu prohlédnul. „Ale… rád bych se doumýval a nějak…“
„Jo, jasný, už jdu. Doval se pak do kuchyně, prcku,“ nahodil něco jako úsměv, a pak už mě konečně nechal na pokoji a odešel za Tirem.
Když jsem osaměl, pořádně jsem si ještě opláchl vlasy, zastavil vodu a konečně vylezl ze sprchy ven.
Utřel jsem se, oblékl si triko, které jsem měl skoro jako noční košili, a pak si chtěl obléct tepláky. Jenže když jsem je natáhl, měl jsem je snad až pod paží a musel jsem si je držet.
Tak jsem je zase svléknul, vzal je do ruky, na hlavu si hodil osušku a konečně se vymotal z koupelny.
„Díky za půjčení, ale z tohle je na mě moc velké,“ odložil jsem tepláky na židli, když jsem došel do kuchyně, posadil jsem se a pokračoval jsem v sušení vlasů.
Celé to napětí, co mě provázelo od chvíle setkání s Tristanem, ze mě už skoro opadlo. Jen mírná občasná nervozita mě přepadla, když jsem chvílemi pohlédl k oknu.
Ale sprcha, ten velký Frank, a vůně jídla, která se už pomalu linula kuchyní, mě postupně uklidňovaly, a já se začínal cítit o něco lépe, ale taky i unaveněji…
Tiras
Než se Efraim vrátil ze sprchy, ještě jsme s Frankem probrali nějaké věci, ale už bylo jasné, že mám na své straně důležitého chlapa, s jehož pomocí můžu počítat.
Nedělali jsme nic složitého, jen pořádný kus pečeného masa a brambory k tomu.
„Myslím, že to stačí i takhle,“ usmál jsem se, když Efraim přišel v triku, co vypadalo jako šaty, a řekl, že mu tepláky nejsou.
Přešel jsem k němu, vzal do ruky osušku a začal mu automaticky vysoušet vlasy.
„Co je?“ prskl jsem, jakmile jsem zaregistroval Frankův pohled i jeho škleb.
„To štěně tě má vážně v hrsti,“ zachechtal se a já měl chuť po něm něco mrsknout.
Něco jsem zabrblal pod nosem, zamračil se, ale vytírat vodu z vlasů jsem nepřestal.
„Mimochodem,“ ozval se Frank, když zkontroloval maso, „nemám problém s tím, abyste tu přespali, ale musíme taky vyřešit kde.“
Zadíval se na mě a já pochopil.
„A jo, to mi nedošlo,“ zabručel jsem a povzdechl si. „Nějaké nápady?“
„Buď se vlezeme všichni do ložnice na postel nebo tady štěně bude spát samo v obýváku, a ty se mnou v posteli,“ pokrčil rameny Frank, a pak se podíval na Efraima.
„Mám malý gauč. Já se tam nevlezu vůbec a Tiras se na něm taky moc nevyspí. A pokoj pro hosty nebo něco takového nemám. A je nesmysl, aby někdo z nás nespal vůbec nebo za zemi. Kromě toho, tady štěně vypadá, že stejně každou chvíli odpadne,“ vysvětlil Frank a já si povzdechl.
„No, potřebujeme si odpočinout a moc se mi nechce Efraima nechávat samotného, takže to asi přežijeme s tebou, ale záleží taky na Efraimovi,“ zabručel jsem nakonec, dosušil mu vlasy, osušku přehodil přes opěrku židle a vrátil se k lince, abych pomohl Frankovi se servírováním.
Efraim
Štěně… Tak takhle mi ještě nikdo neřekl.
Ale od Franka jsem to bral. Bylo to přirozené a nic urážlivého. A taky… Je podstatně straší než já, takže si to může dovolit.
Ale stejně jsem se pro sebe usmál, když řekl, že jsem si Tira omotal kolem prstu. Jo, to by měl vidět, jak se na mě rozzuřil a málem mě přizabil. A rovnou dvakrát.
Ale teď už je to fajn, a já jsem rád za Tirovu společnost.
To, že jsem unavený na mě fakt muselo být vidět, když si toho všiml i Frank. A tak jsem se už ani nesnažil zakrýt zívání, a byl jsem rád, když přede mnou přistál talíř s pořádnou porcí jídla.
A i když jsem měl velký hlad, nakonec jsem to nesnědl všechno. Porce byla opravdu velká a moje únava taky. Už jsem do sebe nedokázal nic víc nacpat.
„Je mi jedno, kde budu spát. Klidně i na zemi, jsem zvykl-“ zarazil jsem se, úkosem pohlédl na Tira a konečně přestal dlubat vidličkou do brambory.
„Budu rád za postel. Vyspím se všude,“ dodal jsem nakonec a odsunul talíř.
Jídlo bylo výborné, a klidně bych to jindy snědl celé. Ale teď, když můj žaludek moc nespolupracoval z veškeré té předchozí nervozity, jsem už do sebe nedokázal víc nacpat. Vzal jsem talíř, odnesl ho na linku a pak se otočil k těm dvěma.
„Můžete mi to, Franku, nechat, zítra si to dojím. Je to moc dobré, ale už vážně nemůžu. Ale chtěl bych… No, nasměrujete mě do ložnice? Jsem fakt utahaný, a vy si určitě máte co povídat,“ potáhl jsem si triko níž, abych skryl některé skoro zhojené rány na stehnech, a kouknul jsem ještě na Tira, který už taky dojídal svou porci.
Tiras
Oddechl jsem si, když Efraim neprotestoval. Nechtělo se mi dohadovat, a i kdybych si na gauči nakonec ustlal i já, nevím, jestli bych se vyspal při vědomí, že Frank má v posteli nakvartýrovaného Efraima. Moc dobře jsem si všiml těch jeho pohledů na Efraimův dokonalý zadeček.
A nevím, kdo od koho to pochytil, ale stejně jako to byla moje úchylka, i Frank na téhle části těla ujížděl, a bylo jedno, jestli je to kluk nebo holka.
Přesto jsem se mírně zamračil, když Efraim naznačil něco z jeho minulosti. Ne, kvůli Frankovi, stejně mu to všechno povím, ale kvůli tomu, že jsem nechtěl, aby na to Ef myslel.
Vím, že se s tím bude srovnávat těžko, ale čeká ho nový život a já prostě nechtěl, aby si pořád něčím připomínal minulost.
„Pojď, odvedu tě tam,“ vstal jsem a Frankovi ukázal prostředníček, když se na mě zašklebil a zamrkal.
Odvedl jsem Efraima do koupelny, aby se umyl, a pak jsme přešli do ložnice, zastlal ho do postele, a pak si k němu ještě na moment přisedl.
„Bude to dobré, uvidíš. Frank je velká pomoc, a pokud vyjde i to, co mám v plánu, tak je dostaneme.
Teď už to půjde rychle, když jsem Tristanovi naznačil, že vím. Bude to ještě hektické a náročné, ale tebe už čeká nová etapa života, tak se na to zaměř a nemysli na to špatné, ano?“ pohladil jsem Efraima po tváři, usmál se, a pak se sklonil těsně k jeho rtům. „Štěně… líbí se mi to. Asi ti tak budu taky říkat.“
Ušklíbl jsem se, a pak se vpil do jeho rtů a věnoval mu dlouhý polibek na dobrou noc.
„Pokud tě vzbudíme, tak se předem omlouvám,“ zašeptal jsem ještě, a pak vstal, abych se mohl vrátit k Frankovi a říct mu zbytek toho, co jsem nestihl.
Efraim
V koupelně jsem si ještě vypláchl pusu ústní vodou, kterou tam Frank měl. Nebyl to sice zubní kartáček, ale pořád lepší než nic. Došli jsme do ložnice a já jen zíral na tu obrovskou postel. Ale pak mi došlo, že na jiné by se Frank nejspíš nevyspal.
Byl jsem nakonec rád, že jsem si mohl lehnout. Nechal jsem se přikrýt, a přivřel oči, když mě Tir políbil.
„Budu rád, až to všechno skončí,“ řekl jsem tiše, ještě, než Tir odešel.
Budu opravdu rád, ať už to skončí jakkoliv. Jsem z toho všeho už vyčerpaný. Jsem z toho opravdu už na samé hranici.
Tir zhasnul, přivřel dveře a dovnitř šel jen proužek světla z předsíně. Chvíli jsem ho pozoroval, než se mi začaly klížit oči a já nakonec usnul.
Přesto se mi předtím hlavou stihlo honit ještě tolik myšlenek, že jsem nebyl schopen je pořádně srovnat. Myslel jsem na všechno možné. Ale nejvíc se mi vracel obrázek naštvaného Tristana a jeho manželky. Vážně mi ji bylo líto, ale bohužel, s tím já nic nenadělám. Já nebyl ten, kdo ji podváděl, i když jsem se cítil špatně, když jsem ji stál tváří v tvář.
Když jsem se v noci probudil, bylo mi tak teplo, že jsem se musel odkrýt. Po chvilce, než jsem znovu zabral, mi došlo proč.
Z každé strany mě hřálo velké silné mužské tělo… Tiše pochrupovali oba, a vypadalo to, že je jen tak něco nevzbudí.
Kdo ví, v kolik hodin šli spát.
I když jsem oči neotevřel, přesto jsem podle vůně neomylně poznal, na které straně spí Tir. Shrnul jsem si peřinu mezi nohy, aby mi nebylo horko, a víc se k němu přisunul. Opřel jsem se o něho, spokojeně vdechoval jeho vůni, a vzápětí jsem už byl zase v limbu.