Tiras
Opravdu jsem doufal a věřil tomu, že se Efraim postaví na nohy a na to zle, co teď zažil, časem zapomene. Pevné jsem doufal v to, že se v něm nepletu a opravdu se bude snažit postavit na vlastní nohy. A taky jsem mu to přál. No, teď už to záleželo jen na něm a na jeho snaze.
Další tři dny utekly jako voda, Efraim se čím dál víc dával dohromady a jeho tělo už skoro neneslo známky toho, že ho někdo před necelým týdnem mučili a znásilnili. Čtvrtý den ráno jsem se ale rozhodl, že zajedu do svého bytu. Bylo načase se podívat, co je nového ve "světě". Slíbil jsem Efraimovi, že nejpozději do dvou hodin jsem zpátky a kdyby něco, ať mi okamžitě zavolá. Připadal jsem si docela zvláštně, když jsem odjížděl a Efraim mě doprovázel jako milenec.
Potřásl jsem hlavou a raději se soustředil na cestu.
Zastavil jsem pro jistotu kousek dál ve vedlejší ulici, na hlavu nasadil kšiltovku, a pak se vydal pěšky dál. Celou cestu jsem pozoroval okolí, ale nic podezřelého jsem nespatřil.
V pohodě jsem se dostal až do bytu, který vypadal…
Pokud by tam přišel někdo jako Efraim, rozdíl by neviděl. Na první pohled to vypadalo stejně, jako když jsem ho opouštěl. Ale byly tu malé detaily, které ten, kdo se snažil po sobě zahladit stopy, poněkud opomněl.
Teď už bylo jasné, že odstěhovat se, byl dobrý nápad. Věděl jsem ale, že tohle schovávání nevydrží věčně. Budu muset podniknout kroky k tomu, abych mohl zaútočit jako první. A klíčem k tomu byl Whitte Rose. Záznamy z kamer, pokud se jich už nezbavili, o čemž jsem pochyboval, všem, co jsou do tohoto zapojeni, zatnou tipec.
Málem jsem nadskočil, když mi najednou zazvonil mobil.
V první chvíli jsem se lekl, že se něco stalo Efraimovi, ale vzápětí jsem se zamračil a chvilku bojoval s touhou to nevzít.
„Tristane! Promiň, že jsem se neozval. Děje se něco?" zeptal jsem se naprosto nevinně, a o deset minut později mířil pěšky k nedaleké restauraci na schůzku, která prý byla nutná.
Efraim
Vrátil jsem se do domu a zůstal stát uprostřed obýváku. Rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel, co vlastně budu dělat.
Možná bych si mohl jít lehnout?
Ne, vyspaný jsem do zásoby, jak jsem se skoro týden jen válel v posteli.
Uklidit?
Rozhlédl jsem se kolem sebe ještě jednou, prošel ostatní místnosti, a pak se rozhodl, že ano.
Nebyl tu moc velký nepořádek, protože tu Tir nebydlel dlouho. Ale byly tu věci, které by s hodily udělat. A jako první, vyprat prádlo. Toho bylo požehnaně, už kvůli mně, jak mi měnil propocená trika, i povlečení, špinavé osušky a Tirovo oblečení, které bylo i od krve.
Vzhledem k tomu, že se celá věc stala snad už víc jak před týdnem, měl jsem obavu, že to oblečení od krve se už nevypere. A doufal jsem, že půjde vyprat aspoň to povlečení a osušky, které jsem zas zašpinil od krve a od masti já.
Postupně jsem to přebral, nadělal hromádky, a pak dal prát první várku. Jeho věci, které měl při mém zachraňování na sobě, jsem nakonec hodil do koše, a doufal jsem, že mě za to Tir nezabije.
Potřeboval jsem se nějak zabavit.
A tak, když pračka začala dělat svou práci, já začal uklízet. Trochu jsem bojoval s myčkou, protože byla jiná, než měl na bytě. Ale po důkladném přečtení manuálu, jsem to nakonec zvládl.
A když už jsem byl v ráži, pokračoval jsem v úklidu.
Ale moje tělo, i když už bylo skoro v pořádku, pořád ještě nezvládalo větší fyzickou námahu. A tak, když jsem už nedokázal zvednout ruce a pořád jsem zíval, zaběhl jsem ještě pověsit vyprané prádlo, dal prát další várku, a pak už jsem se poskládal do ložnice, s telefonem vedle sebe, abych nepřeslechl, kdyby mi Tir volal.
Usnul jsem rychle a tvrdě.
A vzbudil mě teprve nepříjemný sen, ve kterém jsem utíkal před Gideonem a spadl jsem přitom do jakési jámy, která vypadala jako čerstvě vykopaný hrob. A v ten moment sebou silně škublo celé mé tělo, a já se probral.
Chvíli jsem jen hleděl do stropu, snažil se uklidnit rychle bušící srdce i dech, a říkal si, že je po všem. Že to byl jen sen, nic jiného…
Ale pak, veden náhlým popudem, jsem sáhnul po telefonu a s hrůzou zjistil, že jsou skoro čtyři hodiny a podle toho, jak je ticho, tak se Tir ještě nevrátil.
Přesto jsem vyletěl z postele, proběhl jsem celý dům i zahradu, abych se přesvědčil a zbytečně neplašil.
Dosedl jsem v obýváku na gauč, a hlavou se mi začaly honit ty nejhorší představy, co se mohlo stát.
Opatrně, jako bych se toho bál, jsem vytočil jediné číslo, které jsem měl v telefonu uloženo a přiložil telefon k uchu…
Tiras
Nevěděl jsem, co po mě bude Tristan chtít, ale vzhledem k tomu, že se chtěl sejít na veřejném místě, usuzoval jsem z toho, že to past nebude.
Po cestě jsem si však uvědomil, jak perfektně to bylo načasované. Sledovali mě? Nebo mi napíchli byt? Schválně jsem šel pomalu, nespěchal, pokoušel jsem se nenápadně sledovat okolí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mě někdo sledoval. Takže platila spíš druhá možnost.
No, nebylo se čemu divit. Tristan je nespíš přede mnou varoval a popsal jim, i jak pracuju.
Nenuceně jsem vešel do kavárny, sundal si kšiltovku a mávl rukou na pozdrav, když jsem zahlédl Tristana. V jednu chvíli se mi dokonce i zvedl žaludek, a to v té, když mě pevně objal, a ještě k tomu z úsměvem. Připadal mi nervózní, trochu bledý s kruhy pod očima a neustále sledoval hodinky nebo mobil, jako by na něco čekal.
Popravdě, důvod schůzky jsem nechápal. Dvě hodiny jsme se v podstatě bavili úplně o ničem. Vyčítal mi, že se neozvu, že si na něj neudělám čas a vždycky zruším schůzku, že jeho žena už si o mě dělá starosti, a že děti se na mě ptají, taky se ptal, jestli jsem si někoho nenašel, že nemám vůbec čas a různé podobné narážky, které bych jindy přešel se smíchem, ale teď jsem v tom cítil něco víc. Jistě, taky jsem to přešel s úsměvem, choval se stejně jako vždy, ale pořád jsem se měl na pozoru a napětí ze mě neopadávalo.
O další hodinu později už jsem ale začínal být netrpělivý, a pak ještě víc, když jsem ucítil vibrace na mobilu. Tušil jsem, že to bude nejspíš Efraim, který mě sháněl, nebál jsem se, že by se mu něco stalo, ale pro jistotu hovor ani nepřijal. Za normálních okolností bych už Tristana poslal do háje a odešel, jako jsem to udělal už několikrát, ale jeho narůstající nervozita, kterou nedokázal skrýt, a to neustálé pokukování po mobilu a hodinkách mi nešlo do hlavy a zdrželo mě na místě.
Došlo mi to až o půl hodiny později, kdy Tristanovi konečně někdo zavolal.
Tvářil se... značně nasraně, a jak byl do této chvíle hovorný, tak v ten moment, co zavěsil se zvedl se slovy, že se něco nepovedlo a musí okamžitě odejít.
A tím, jak se na mě podíval, když si myslel, že ho nevidím, mi bylo jasné, co bylo jeho úkolem. Zdržet mě tu, zatímco oni hledalo Efraima a místo, kde se teď zdržuju.
Musel jsem skrýt úšklebek a tvářit se lítostivě, dokonce jsem i Tristanovi vyčinil, že mě teď opouští on, ale v duchu jsem jásal.
Přesto jsem ještě neměl vyhráno. A tak, když jsem vyšel z restaurace, mé kroky vedly do jednoho bordelu nedaleko, kam jsem docela často chodíval.
Efraim
V telefonu se ozývalo vyzvánění, ale to bylo vše. Nic víc.
Napadlo mě, jestli třeba zrovna neřídí. Měl teď jiné auto než to velké co předtím, a tak jsem netušil, jestli může telefonovat, když řídí.
Tak jsem telefon tipnul a odložil na stůl.
Přesto jsem však byl nervózní, celou dobu seděl a jen koukal na telefon, kdy se mi Tir ozve.
Když se tak nestalo ani za další hodinu, moje nervozita značně stoupla. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a žádná z nich se mi nelíbila.
Od té, kdy odešel a už se nevrátí, protože si rozmyslel se mnou být, až po tu, kdy jsem ho v představách viděl s prostřelenou hlavou.
Po další půl hodině jsem to už nevydržel, vyskočil na nohy a ze skříně si vytáhl něco z těch věcí, které mi koupil. Oblékl jsem se a pak jsem si vytáhl ještě tašku, do které jsem naskládal ostatní věci, včetně peněz, které mi zanechal.
Nachystal jsem si to ke dveřím na verandu, kterou jsem otevřel dokořán, a pak jsem se znovu usadil do křesla, abych viděl jak na hlavní vchodové dveře, tak i na zahradu.
Byl jsem připravený na variantu, že se něco pokazilo a já odsud budu muset odejít. A kdyby se tu náhodou objevil někdo z těch, před kterými utíkám, tak jsem byl připravený okamžitě vystartovat.
Byl jsem strašně nervózní. Vážně jsem začínal dostával strach, ruce se mi třásly a já si je celou dobu mnul, abych ten třes zastavil. Přesto jsem si řekl, že zkusím vydržet co nejdéle, a znovu jsem celou dobu hypnotizoval mobil a čekal na Tirovu odpověď.
Tiras
V první chvíli, kdy jsem vešel do útulného pokoje, kde na mě čekal velice pěkný mladík, jsem si řekl, že se odreaguju. Vždyť sex jsem neměl už víc jak týden a divil jsem se, že ještě vůbec dokážu fungovat. Ale když se kluk svlékl a já zaklekl mezi jeho nohy, vybavila se mi Efraimova tvář a já sprostě zaklel.
Jednak proto, že on na mě čeká doma a já bych si tu šukal, a taky proto… Trochu mě zarazila ta myšlenka, která mi proletěla hlavou. Proč se vlastně kvůli němu držím zpátky? Nabídl jsem mu jen společné bydlení. Nic víc. Kromě toho, vzhledem k tomu, čím si prošel, pochybuju, že v nejbližší době bude chtít mít sex. A taky, kde je napsáno, že se mnou. Povzdechl jsem si a slezl z postele.
Naštěstí byl Sunny, jak si nechával kluk říkat, docela v pohodě, nebo to možná bylo kvůli Efraimovi, díky kterému jsem trochu změnil názor na kurvy, takže jsme zbytek času prokecali, ale samozřejmě jen tak o blbostech. Namluvil jsem mu, že jsem učitel tělocviku, a jak je to někdy strašně těžké, vidět mladé kluky cvičit a nemoct si dovolit sáhnout.
Když jsem vyšel ven, potom, co si kluk vydělal nejspíš nejvíc za celou svou dobu "kariéru", s trochou nevole jsem zjistil, že mě nejspíš pořád někdo sleduje. Zašel jsem proto znovu do bytu, něco tam udělal, aby to vypadalo, jako bych se zrovna vrátil, ale na večer zase vyšel ven a zamířil do obchoďáku. Když už nic jiného, aspoň něco nakoupím. Napadlo mě, že Efraimovi zavolám, ale raději jsem se ani neodvažoval vytahovat mobil. Mohli mít rušičku nebo mohl někdo někde odposlouchávat, mohli by se pak přiblížit, až budu mít mobil u ucha, prostě to bylo moc riskantní.
Naštěstí se začalo stmívat, a to byla moje šance. Nenápadně se protáhnout uličkami, ztratit se v davu, zapadnout do známé hospody, kde mě nechali projít zadními dveřmi, které vedly na zahradu, a pak už se jen vrátit k autu, zatímco ti, co mě hlídali, žili v představě, že nejspíš teď nasávám nebo někoho balím. Domů jsem dorazil asi kolem desáté večer, a s docela staženým žaludkem se už z dálky díval na dům. Trochu jsem si oddechl, když jsem zahlédl světlo, zaparkoval, vyndal nákup a málem se přerazil, jak rychle jsem spěchal.
Docela jsem se ale zarazil, když jsem spatřil sbalenou tašku a oblečeného Efraima v obýváku.
„Promiň. Sledovali mě a zdržel mě Tristan. Musel jsem být opatrný," řekl jsem trochu zaraženě, a pak kývl hlavou k tašce. „Ty… odcházíš?"
Efraim
Čekal jsem dlouho. Z obýváku jsem se hnul jen ve chvíli, kdy jsem potřeboval na záchod a zašel se napít. Neměl jsem pomyšlení ani na to, abych se najedl. Žaludek jsem měl stáhnutý, když se blížil večer a Tir se pořád nevracel.
V jednu chvíli jsem už stál u dveří s taškou v ruce, že odejdu, že pro jistotu uteču, ale nakonec jsem se vrátil zpátky do obýváku a zase seděl v křesle.
Skoro jsem podřimoval, když najednou klaply dveře. Otočil jsem se, kde mám tašku, abych mohl utéct, ale v tu samou chvíli se v obýváku ukázal Tir.
Sledovali ho? A zdržel ho Tristan?
Zkoumavě jsem se na Tira podíval, protože jsem v tu chvíli nevěděl, jak si to přebrat. To sledování… OK. Ale zdržení s Tristanem?
Snad bezděčně jsem pohlédl přes jeho rameno, jestli opravdu přišel sám. Najednou jsem dostal strach, že by to celé mohlo být jinak.
„Já… já jsem chtěl,“ vzpamatoval jsem se, když se mě zeptal, zda odcházím. „No, ne. Ale nešel jsi tak dlouho a nebral jsi mi telefon. Měl jsem strach… Nevěděl jsem, co se děje. Byl jsem… připravený, že… že uteču. Měl jsem strach, že… že mě tu najdou, že se ti něco stalo.“
Přikročil jsem k Tirovi, zadíval se mu do očí.
„Jsi v pořádku? Neudělali ti nic? Překvapuje mě, že jsi mluvil s Tristanem. Zmínil se o něčem?“ objal jsem ho rukama kolem pasu, ale stále se mu díval do očí.
Měl jsem spíš na mysli, jestli se Tristan zmínil o mně, ale nevěděl jsem, jestli se můžu zeptat takhle napřímo.
Jak rád bych byl, aby tohle všechno už skončilo. Nevím, jestli se z toho dřív nezblázním…
Tiras
Efraim si to možná neuvědomuje, ale když se nehlídá nebo je rozrušený, jde v něm číst, jako v otevřené knize.
Stiskl jsem rty, ale tentokrát Efraima neobjal.
Nevím proč, ale najednou jsem se cítil… unavený a hlavně… proč mě pomyšlení na to, že mi Efraim nevěří, tak citelně zasáhla?
Zmatený sám sebou, zmatený tím, co jsem cítil, jsem se vyprostil z Efraimova sevření, abych se mohl vysvléknout.
Byl připravený, že uteče? Přede mnou?
Uchechtl jsem se a potřásl hlavou.
„Tristan se mě snažil zdržet, aby zjistili, kde jsi. Samozřejmě, že jsem mu nic neřekl a žádnou stopu ani nezískali. Byl značně nasraný, když odcházel. Víš, Efraime, chápu, že je těžké někomu věřit, vím, že jsem hajzl a nezachoval se nejlíp, ale nejsem Tristan. Nikdy bych svou práci a svůj slib nezradil," řekl jsem možná odměřeněji s výtkou v hlase víc, než jsem původně chtěl.
Povzdechl jsem si, zadíval se na Efraima a pohladil ho po tváři.
„Promiň. Nemohl jsem ti dát ani vědět, ale aspoň teď víme, že o tomhle domě nemají ani ponětí," zadíval jsem se znovu na tu sbalenou tašku a byl to snad smutek, co mi sevřel žaludek?
Až vyjdu ze sprchy, bude tady Efraim ještě?
A proč nad tím tak uvažuju?
Raději jsem se obrátil, stáhl ze sebe zbytek oblečení a vešel jsem do ložnice a koupelny, abych se osprchoval.
Pustil jsem si vlažnou vodu, dlaněmi se zapřel o kachličky a svěsil hlavu mezi ramena.
Poznal jsem spoustu mladých mužů, ať už přes postel nebo jen tak, ale nikdo… zatím nikdo mi neudělal v hlavě takový bordel, jako Efraim.
Efraim
Sevřel jsem rty, když mě od sebe odstrčil.
Nejspíš jsem si špatně vyložil ty intimnější doteky, které mezi námi kdy proběhly. A zvlášť, když potom promluvil o tom, jaký je.
Díval jsem se na něho, jak odchází do koupelny, a přemýšlel, jestli má cenu tady zůstávat. Ale pak jsem si řekl, že se možná jen špatně chápeme. Já jeho a on mě…
Vzal jsem tašku, vybalil si věci a poskládal je zpátky do skříně. Převlékl jsem se do trika na spaní a lehkých kalhot.
Zašel jsem do koupelny, odkud jsem slyšel sprchu. Zastavil jsem se ve dveřích, chvilku se na něho díval, ale pak jsem to nevydržel a promluvil.
„Nechtěl jsem tě nijak urazit. Já… já se bál, že se ti něco mohlo stát, a že mě tu najdou. Proto jsem byl připravený utéct. Mrzí mě, že tenkrát, když si mě… Když jsem odešel z tvého bytu, že jsem po tobě řval, že jsi hajzl. Ale byl jsem naštvaný a nemyslel jsem to tak. Teď jsem se opravdu jen bál o to, že se ti mohlo něco stát a oni mě najdou a přijdou si sem pro mne. Omlouvám se, jestli jsem něco špatně řekl, nebo špatně pochopil s ohledem na Tristana. Omlouvám se…“ dodal jsem ještě jednou omluvu a pak jsem se otočil a vyšel z koupelny ven.
Měl jsem hlad, ale byl jsem i unavený a nervózní. Celý rozklepaný, jak se mi s těmi pochybami vrátil ten strach, na který jsem chtěl zapomenout. A tak jsem šel rovnou do ložnice a hned se zachumlal do peřiny.
Najím se, až se trochu vyspím a uklidním.
Tristan
Zničí mě to. Pokud takhle dál budeme spolu žít, zničí mě to.
Možná jsem měl Sunnyho nechat, ať udělá, co má. Efraim mi byl možná vděčný za záchranu, ale nějak už jsem z něho necítil to, co před tím, než… než jsem ho vyhodil. Nejspíš jsem si jen něco namlouval, možná to, že mě potřeboval a byl na mě závislý, ve mě vzbudilo něco víc, a teď, když už to vypadalo, že se dokáže pomalu postavit na vlastní nohy, jsem zase o něco přicházel.
Možná jsem ho až moc přirovnával ke Shayovi. Možná jsem si chtěl jen vynahradit to, co jsem u bratra nestihl. Možná jen…
Nejspíš bych se brzo pod tíhou svých myšlenek ve sprše i rozpustil, tak jsem se nakonec po chvíli rozhodl ji vypnout a vyšourat se ven.
Měl jsem nápadu pod psa. Vůbec jsem se nezdržoval utíráním, ale v ložnici jsem se zarazil, když jsem viděl, že se Efraim zahrabal pod peřinu, ze které čouhaly akorát prameny vlasů.
Nepřemýšlel jsem. Můj mozek prostě vypnul a jednalo za něj tělo. Dvěma kroky jsem byl u postele, doslova z Efraima serval deku a odhodil ji někam za sebe a než se stihl vzpamatovat, klečel jsem nad ním a tlačil ho zády do matrace.
„Měl jsem strach, kurva!" vyštěkl jsem a zamračil se, jak jsem najednou nevěděl, co říct. „Měl jsem strach, že… je to moje chyba! Všechno! Shay, Tristan, ty… Kdybys tu nebyl, až bych se vrátil… já… já… prostě… nevím, co si mám myslet, nevím, co mám dělat! Nedokážu se vyjádřit! Nikdy jsem ani Shayovi neřekl, že ho mám rád, kurva!"
Zafuněl jsem a o něco povolil sevření, když se mi zdálo, že za chvíli Efraimovi rozdrtím i kosti. Svěsil jsem hlavu mezi ramena a několikrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Pak jsem se teprve na Efraima znovu zadíval a tentokrát se pokusil i o něco, jako úsměv.
„Promiň, jen… Tři roky jsem se o nic a nikoho nezajímal. Šel jsem jen slepě za svým cílem a nehleděl pod nohy. A pak jsi do mého života spadl ty. I přes všechny své předsudky vůči kurvám, jsem ti nabídl střechu nad hlavou. A ty… tys postupně začal měnit můj názor. Tak krásný, chytrý, laskavý. Bojovník, který se snaží napravit své chyby. Dostal jsi mě. A teď…“ pokrčil jsem rameny, „chtěl bych vidět, jak se stavíš na vlastní nohy. Chtěl bych být u toho, až se budeš usmívat nad prvními svými úspěchy, chtěl bych být u toho, až se budeš zlobit, že se ti něco nepovedlo. Chci vidět, jak se měníš v silného muže. Jenže… někdy mám pocit, že ty to nechceš. Že odejdeš, jakmile se ti udělá o něco líp, a já jsem jen jakýsi přechodník mezi tvým špatným a dobrým stavem. Ale i kdyby to tak bylo, nic ti vyčítat nebudu. Slíbil jsem ti pomoc do začátku, a to taky dodržím."
Sklonil jsem se, políbil ho na čelo a zůstal tak o pár vteřin déle, než jsem se zvedl a sehnul se pro deku.
„Půjdu udělat něco k jídlu. Určitě musíš mít hlad," zabručel jsem do skříně, když jsem se snažil vybrat si nějaké spodky a lehké kalhoty.
Efraim
Lekl jsem se, když ze mě Tir najednou serval deku a doslova mě přišpendlil k matraci.
Díval jsem se na něho, poslouchal, a skoro nedýchal. Měl jsem v první chvíli strach, že jsem zase něco řekl špatně, a on se teď naštval a dá mi co proto.
Ještě chvíli potom, co se zvedl z postele, jsem si snažil v hlavě přebrat, co všechno mi vlastně řekl, a snažil jsem se z toho udělat nějaký závěr.
Šlo to trochu hůř, protože to bylo zmatené, a nevěděl jsem, jestli jsou mé úvahy správné.
Ale něco jsem si z toho vzal.
Změnil jsem jeho názor, změnil jsem jeho chování, a taky… Pochválil mě. A nebylo to nějaké pochlebování. Bylo to myšleno vážně.
Vstal jsem z postele, rychle k němu došel a přilepil se mu na záda tak prudce, že jsme málem v té skříni skončili oba dva. Objal jsem ho pevně kolem pasu a zabořil tvář mezi jeho lopatky.
„Prosím… Zůstaň tak a poslouchej… Jen na chvíli…“ požádal jsem ho, když vyrovnal balanc. „Neřekli jsme si, že bych tu měl zůstat déle než do vyřešení případu. Já tak nějak s tím počítal, že jak bude hotovo, tak budu muset odejít. Ale pokud bys mě u sebe nechal dýl… Není to jen o vděčnosti, víš? A ten strach o tebe byl opravdový. A rád bych, abys byl u toho, pokud se mi podaří dostat se zpátky na školu a dokončit ji. I když jsi na mě křičel, i když jsi mě předtím vyhodil, stejně bych byl rád, kdybys to byl právě ty, kdo by se mnou došel až k úspěšně složeným zkouškám. Nějak… no… nevím, co říct. Ale hodně jsi na mě zapůsobil, a nedokázal bych ti potom říct jen: ‚Ahoj, snad se někdy uvidíme,‘ a zavřít za sebou dveře. Ale nechtěl jsem si dělat plané naděje, pořád mám strach, pořád jsem si nejistý, co přinese další den.“
Pak mi došlo, že se chovám nejspíš divně, a nevěděl jsem, jestli jsem Tira až moc nezahltil svými pocity. Políbil jsem ho mezi lopatky, a pak jsem odstoupil.
„I kdyby to měla být jen tahle pomoc, do smrti ti za ní budu vděčný. Za poslední roky toho pro mne nikdo neudělal tolik, co ty. A ano, mám hlad, nedokázal jsem sníst ani blbý rohlík, jak jsem se bál, že se nevrátíš. Pomůžu ti s večeří.“
Jakmile jsem domluvil, hned jsem zamířil do kuchyně. Potřeboval jsem se napít, jak mi z toho všeho vyschlo v krku.
Tiras
Sotva jsem udržel balanc, jak na mě Efraim vletěl, a už poslouchal, co říká.
Nejspíš měl stejné problémy jako já, vyjádřit to, co cítí, ale jeho slova mě potěšily. A zároveň pohladily mé ego.
Ať je to, jak chce, i kdyby si Efraim někoho našel a chtěl by se odstěhovat, nikdy mu nic nebudu vyčítat. Budu rád za každou chvíli, kterou mi věnuje. A, i proto jsem doufal, že se případ vyřeší co nejrychleji a v tu chvíli mě něco napadlo.
Ale to až potom. Teď byla na řadě večeře. A aspoň na moment jsem chtěl na práci zapomenout.
Třemi kroky jsem došel Efraima, který se rozešel ke kuchyni hned potom, co domluvil, otočil ho k sobě, popadl za tu jeho úžasnou prdelku, vyhodil si ho do klína, a pak se bez jakéhokoliv slova přitiskl na jeho rty.
Věnoval jsem mu vášnivý, prudký, jemný, něžný dech beroucí polibek, kterým jsem vyjádřil všechno, co slovy nešlo.
Líbal jsem Efraima, dokud jsem i s ním nepřešel do kuchyně, kde jsem ho posadil na stůl, a pak se konečně odtrhl od jeho rtů.
„Tak," zachrčel jsem zadýchaně, ještě jednou Efraima políbil, a pak ho pustil, „teď ta večeře. Zítra si ještě užijeme klid, a pak mám něco v plánu, co by konečně mohlo tuhle záležitost ukončit. Ale teď se o tom nechci bavit."
Jemně jsem kousnul Efraima do brady, a pak už se otočil k lince, abych se mohl věnovat vaření.
Efraim
Ještěže jsme se rozhodli udělat něco k jídlu. Takhle jsme skončili v kuchyni, a snad se už přestaneme nahánět po domě.
Každopádně mě Tir překvapil, když mě chytil uprostřed cesty a odnesl mě a posadil na kuchyňský stůl.
Čekal jsem, že ještě něco řekne, ale on mi vtisknul jen polibek.
Byl ale jiný než doposud. A já ho rozechvěle přijímal a cítil jsem se v tu chvíli jak na obláčku.
Jako bych v tom cítil něco víc než do teď. Z mé strany určitě, a z Tirovy… Snad jsem se nespletl, a od něj taky.
Když mě konečně pustil, jen jsem jak idiot přikývl, ale dál jsem seděl na stole. Až teprve, když zarachotil se šuplíkem, aby vytáhl desku na krájení a nůž, vzpamatoval jsem se.
Seskočil jsem dolů, a musel se hned zachytit stolu, jak se mi podlomily kolena. Pořád jsem je měl roztřesené z toho, co se stalo.
„Co mám dělat?“ podíval jsem se na něho, a pak jsem si uvědomil, že se culím jak idiot.
Začervenal jsem se, a rychle odvrátil pohled ke kuchyňské lince.
„Chtěl-“ musel jsem si odkašlat, jak se mi udělal knedlík v krku. „Chtělo by to něco lehkého, je už dost hodin, ať nemáme pak špatné sny.“
A po chvíli jsme už vařili oba. Teda Tir vařil a já se snažil něco vytvořit podle toho, jak mě navigoval.
Konečně jsem se uvolnil, uklidnil, a opravdu jsem už měl daleko lepší náladu než před chvílí, kdy jsem nevěděl, co bude dál.
Tiras
Během dělání večeře se napětí zcela uvolnilo a já uvnitř sebe ucítil jakousi radost, když jsem viděl Efraima se usmívat. Vážně by to měl dělat častěji. Má moc pěkný úsměv.
Udělali jsme jen lehký těstovinový salát, i když to pak v kuchyni vypadalo jako po boji, ale oba jsme se najedli, a přitom nám to nezatížilo žaludek.
Po večeři a úklidu jsme si ještě zašli chvilku sednout na terasu, zakouřit si a něco popít, protože byl teplý večer a nám aspoň vytrávilo.
Povídali jsme si o hloupostech nebo mlčeli, ale nebylo mezi námi takové to trapné ticho, spíš jsme si rozuměli i tak.
Až když se blížilo kolem půlnoci, vrátili jsme se do domu, umyli se, a pak zalezli do postele, kde jsem si Efraima přitáhl do náruče.
„Za chvíli si budu muset roztáhnout na zahradě stan,“ zabrčel jsem, zatímco rukou jsem přejížděl po Efraimových zádech, občas letmo pohladil jeho prdelku a při tom všem mu okusoval ten jeho ladný krček. „Vím, že teď nemáš náladu provádět cokoliv neřestného a já bych tě do toho nikdy ani nenutil, ale už tak držím půst víc jak týden a ty jsi hrozně sexy, takže nevím, jak dlouho to takhle vydržím.“
Snažil jsem se ovládat, opravdu snažil a nechtěl jsem naléhat, ale už tak jsem byl na samotné hranici.
Nejspíš to asi budu muset tím bordelem vyřešit.
Převrátil jsem Efraima na záda, chvilku se díval do jeho očí, než jsem se sklonil a vzal si jeho rty, které mě tolik lákaly.
Efraim
Společné dělání večeře ještě víc zlepšilo mou náladu. Dokonce jsem se začal smát i nahlas, když jsem měl propláchnout a protřepat těstoviny. Pustil jsem se do toho s takovou vervou, že těstoviny lítaly všude možně, byly v dřezu, na lince i po zemi. A to nemluvím o tom, jak ro pokračovalo.
Ale Tirovi se to naštěstí povedlo ukočírovat, a tak jsme se nakonec mohli na terase navečeřet.
I když byl už dost večer, byla tma, přesto venku bylo příjemně teplo.
Pokuřovali jsme, pili kávu, dokonce jsem si už dal i skleničku, co mi Tir koupil podle toho, co jsem měl u něj v bytě, než jsem z tama odešel.
A já si to opravdu užíval a v duchu si přál, aby takových večerů bylo ještě hodně.
Později, když jsem začínal zívat, šli jsme se osprchovat a hned zalezli do postele.
A přesto, že jsem zprvu cítil únavu, tak po Tirových dotecích jsem na ni úplně zapomněl.
Měl jsem z toho strach. Sice jsem se více méně dal už skoro do pořádku, ale stále byly na mém těle místa, která hůř snášela dotek, jak ještě něco málo chybělo k tomu, aby se to všechno zahojilo.
A už jsem vůbec neměl pomyšlení na to, že bych Tirovi nastavil zadek. Ani na jeden prst.
Věděl jsem, že to přejde. To, že mě znásilnili jsem bral jako práci, kterou jsem u nich dělal předtím. To bych musel říct, že mě každý klient znásilnil. A v přístavu jsem zažil taky hodně.
Ale spíš šlo o dobrý pocit. Chtěl jsem se cítit příjemně, vědět, že jsem už stoprocentně fit, až bych Tira do sebe vpustil, a neměl bych přitom strach, že to bude bolet.
Ale po jeho slovech jsem to nemohl jen tak přejít.
Chápal jsem ho. Byl docela náruživý, měl snad nekonečnou zásobu sperma, a ty mršky prostě chtěly ven. A on se ode mne prakticky skoro vůbec nehnul za všechny ty dny, co mě sem přivezl.
„Ty jsi sexy,“ usmál jsem se a mírně se zachvěl, když jeho jazyk okopíroval můj krk.
Odstrčil jsem ho tak, aby se posadil a já slezl z postele. Chytl jsem ho za nohy a potáhl mu je dolů.
Klekl jsem si před něho, nohy mu roztáhl a vměstnal se mezi ně. Zvedl jsem se v kolenou a věnoval mu pořádný polibek, zatímco moje ruka masírovala jeho rozkrok.
Oba dva jsme po koupeli byli nazí, nebylo potřeba se trápit se svlékáním. A tak jsem to měl o dost jednodušší.
„Opři se o ruce a nechej je tak. Vůbec se mě nedotýkej,“ přikázal jsem mu.
Počkal jsem, až se opře o ruce, čímž se mírně zaklonil. Znovu jsem mu věnoval polibek, a pak jsem polibky, doteky a vlhkými cestičkami od vypláznutého jazyka postupoval níž.
Pohrál jsem si s jeho bradavkami, pupíkem, několikrát jsem ho políbil na břiše i podbřišku.
Chytl jsem ho za boky, trochu si ho víc posunul k sobě a vzápětí jsem sklonil hlavu k jeho klínu.
Hrál jsem si s jeho penisem, i jeho pytlíkem.
Věnoval jsem mu náležitou péči svými ústy, masíroval jsem ho po hrázi a mírně na povrchu dráždil jeho dírku. Věděl jsem, že i když nezasunu prst dovnitř, protože na to zřejmě není, i tak je tohle dráždění příjemné, zvlášť pokud mu ho přitom vykouřím…
Tiras
Nečekal jsem, že by to mohlo pokračovat dál. A ani bych na Efraima nenaléhal. Kdo ví, kdy se přes to dostane, abychom si užili pořádný sex. A kromě toho, vůbec jsem si taky nebyl jistý, jestli ten sex se mnou chce mít.
Každopádně mě překvapilo, když najednou Efraim převzal iniciativu a já najednou seděl s roztaženýma nohama, můj penis byl tvrdý jak beton a já se snažil rozdýchat to Efraimovo dráždění, tím svým mrštným jazýčkem.
Říkal, že se ho nemám dotýkat, že to mám nechat na něm.
Ale já nemohl. Nemohl jsem v tom být sám a ani jsem nechtěl. Tohle prostě musí prožít oba, jinak to není ono. Přesto jsem měl co dělat, abych Efraima nakonec zastavil, když si mě vzal do úst a začal kouřit. A že to uměl sakra dobře.
„Promiň, ale… takhle to není ono. Vím, že je na tebe ještě brzo… ale dovol mi, prosím, aspoň tohle… chci to s tebou…“ zachraptěl jsem, když jsem si Efraima posadil na klín, lehl si na záda a jeho i svůj penis sevřel v ruce.
Zároveň jsem volnou rukou objal Efraima kolem pasu a několikrát ho o sebe otřel.
„Pokud je ti to ale nepříjemné, tak toho nechám,“ zašeptal jsem a stáhl si ho pro polibek.
Efraim
Myslel jsem si, že mu ho vykouřím. Že mě to nechá dodělat do konce. A mě by to stačilo. Měl bych příjemný pocit už jen z toho, že jsem mu mohl to potěšení dopřát.
Ale Tir změnil plány…
Najednou jsem se ocitl na něm. Jen chvilku jsem na něm seděl, než si mě přitáhl pro polibek a začal se o mě i otírat.
Ač jsem s tím nepočítal, nakonec mě to vzrušení přepadlo tak silně, že jsem už ani neměl snahu se vymanit z jeho držení a sám jsem se začal o něj otírat. Chvílemi jsem přirážel proti jeho ruce, a tu druhou jsem si přesunul na svůj zadek, abych cítil jeho stisk.
Chvění mého těla pomalu přecházelo v třes, jak jsem to vzrušení cítil intenzivněji a docela tomu začal propadat.
I když jsem měl strach, jaké to bude, nakonec jsem zapomněl na všechno to zlé a nechal se laskat a obšťastňovat. Jeho péči jsem si dokonale užíval.
Cítil jsem, jak se to postupně mění. Jak to postupně přechází v ten moment, kdy mě to donutí zavřít oči, nahlas sténat, propnout se proti němu ještě víc.
Opravdu už jen malá chvilička mě dělila od toho, abych potřísnil jeho břicho svým spermatem.
Zapřel jsem se o ruce, trošku se nadzvedl a pak v křeči, která mě postihla s tím nejnádhernějším pocitem za několik uplynulých dní, dal volný průchod mému vyvrcholení, a bylo mi jedno, kam ty bílé mršky dopadají, jestli je jich málo nebo moc.
Prostě jsem si užíval ten příjemně osvobozující pocit, který mi teď Tir dopřával…
Tiras
Oddechl jsem si, že mě Efraim neodpálkoval, a nakonec se sám zapojil.
Byla krása se na něho jen dívat, a to víc podnítilo mé vzrušení, které už tak bylo na maximu.
Opravdu byl nádherný. Pomačkal jsem jeho zadeček, jak si přál, tlačil ho víc na sebe, rukou pevně svíral oba naše penisy, aby si to pořádně užil a když to na něj přišlo, trochu víc jsem zesílil stisk, ale své pohyby skoro zastavil, abych se na něj mohl jen dívat.
Nikdo se mu nevyrovnal. Teď už jsem to věděl. I kdybych měl chrápat na zahradě a honit si ho ve sprše, nejspíš bude chvíli trvat, než se odhodlám jít za někým jiným.
Nic jsme si s Efraimem neslíbili, přesto mě k němu něco táhlo, něco, co mě nutilo zůstat a nechodit jinam. Sledoval jsem jeho tvář staženou vzrušením, poslouchal jeho vzdechy, hladil roztřesené tělo a vnímal vůni jeho orgasmu, dokud se aspoň trochu neuvolnil a já mohl pokračovat.
„Jsi vážně nádherný,“ zachrčel jsem, vzal jeho ruku, potlačil ji na svůj penis a sevřel ve své.
Zároveň jsem si ho stáhl níž, abych mohl své vzdechy věnovat jeho ústům a s pohledem do jeho očí jsem stupňoval pohyby rukou, dokud i mě nezachvátila ta slastná křeč.
Myslím, že se mi na moment zatmělo i před očima a vyrazil jsem ze sebe i několik nadávek, když mé tělo ztuhlo v křeči, a pak jsem naše těla pošpinil i svým spermatem.
Chvilku trvalo, než jsem se vrátil do reality, sevření povolil, vyprostil ruku z pod našich těl, sperma vetřel do Efraimovy kůže na zadečku, který jsem pohladil, a pak už se mu přisál na rty v hlubokém polibku.
„Jsi opravdu krásný…“ pousmál jsem se, když jsem se od sebe odtrhli a já jen lehce ožužlával jeho krk.
Efraim
Nemyslel jsem si, že bychom se udělali zároveň. To jen někteří spisovatelé z toho ve svých románech dělají pohádku pro dospělé, aby se snad cítili lépe při čtení.
Ale netušil jsem, že se udělám dříve než Tir. Už jsem vzhledem k jeho nadrženosti.
Nebylo to samo sebou, že jsem byl opravdu první, kdo to nevydržel. Ale v tu danou chvíli jsem nad tím ani nepřemýšlel.
Byl jsem prostě myšlenkami někde jinde. Nebo jsem spíš myšlenkami nebyl nikde. Úplně mi vypnul mozek, a zpátky do reality mě vrátil ustupující pocity provázející orgasmus, a Tirova ruka, která navedla tu mou, abych ji i já přiložil k dílu.
Stále jsem se chvěl, příjemně se to ve mně stahovalo, dokonce jsem pocítil i to, jak se mi stahuje dírka, jako by si přes to všechno chtěl i můj zadeček užít.
Ale nic z toho mi nebránilo v tom, abych konečně pootevřel oči a pozoroval Tira, jak si teď užívá on tu svoji chvíli opojného blaha.
A, i když nadával hůř jak dlaždič, přesto byl na něho krásný pohled. A ten jeho chraplavý hlas byl tak sexy, že jsem se znovu několikrát zachvěl příjemným pocitem, i když jsem se už udělal.
A hlavně, když s tím hlasem pak řekl, že jsem krásný…
V tu chvíli jsem se na něm rozplácnul jako žába, podsunul jsem pod něho ruce a pevně ho objal.
Nemůžu popsat, jak moc dobře mi bylo. Jak skvěle jsem se cítil. A byl jsem… šťastný…
Ani nevím proč, ale opravdu jsem byl šťastný.
„Ty jsi… krásný alfa samec…“ políbil jsem ho na hrudi, pak na krku, a aniž bych si uvědomil, co dělám, zanechal jsem mu tam menší značku.
„Vážně… Jsi moc hezký a zaujal jsi mě hned poprvé. Věř mi, že už tenkrát jsem měl co dělat, abych to škádlení na tom záchodě rozchodil natolik, abych se mohl vrátit za bar.“
Pak jsem si uvědomil, že mluvím o White Rose, a rychle jsem tiše zamumlal omluvu.
Nechtěl jsem ten večer už ničím kazit.
„Myslíš,“ zvedl jsem hlavu, opřel se bradou o jeho hruď a zadíval se mu do tváře. „Myslíš, že bychom se pak mohli některý den projít aspoň po okolí? Aspoň malou procházku bych přivítal.“
Jenže vzápětí jsem se neubránil mohutnému zazívání, tak jsem pootočil hlavu a položil ji na něho, abych mohl poslouchat tlukot jeho srdce.
I kdyby mi neodpověděl, bylo mi teď tak moc dobře, že jsem se na něm rozhodl ustlat a usnout.