Spal jsem v Derekově hřejivé náruči a nehodlal se jen tak probudit. Bylo mi dobře… To co nás čekalo, bylo to nejhorší rozhodnutí, které jsem kdy v životě udělal.
Co kdybychom se už neprobudili? Nebo zaspali tak tisíc let? Oba bychom to tělesně zvládli, tak proč ne? Proč to všechno řešit? Ale nebudeme potom zbabělí? Mohl by si mě potom Derek vážit a bude mě mít po tomhle všem ještě rád?
Bolelo mě to všechno. Strašně moc to bolelo… Příšerně… Konečně jsem našel to, co mi v životě tolik chybělo a špatné rozhodnutí mi to mohlo všechno vzít.
Probudilo mě až klepání na dveře. Moc dobře jsem věděl, co se stane, až ty prokleté dveře otevřu. Ale musel jsem…
Vyplížil jsem se z postele a přešel ke dveřím. Pomalu a potichu jsem vzal za kliku a stlačil ji dolů, aby se mi ukázalo, kdo za nimi stojí.
„Nějak ti to trvá. Už tu bouchám na dveře snad věčnost,“ promluvil Michael.
Gabriel mu ihned udělil pohlavek a podíval se na moje nahé tělo, které okamžitě přivřenýma očima zhodnotil.
„Měl by ses obléct! Neříkám, že tento pohled není vzrušující, ale máme práci. Za hodinu se sejdeme u hlavní brány,“ řekl Gabriel příkře.
Potom se i s Michaelem vydali dlouhou chodbou pryč. Zavřel jsem dveře a podíval se směrem k posteli, kde Derek již seděl a vypadal naštvaně.
„Takže sis to nerozmyslel? A to mám jít s tebou? Dívat se na tu nespravedlnost a dál tě milovat? Nemyslíš si, že je tohle všechno podraz? Chceš mít špinavé ruce? S tou křivdou a vlastně vraždou budeš v klidu žít?“ říkal se zvláštním, až mrazivým tónem v hlase.
„Dereku, já vím, co cítíš, mám to stejně, ale oba známe pravdu a ty moc dobře víš, že já nemám na vybranou. Musím to udělat. I když riskuji, že tě ztratím, jsou povinnosti, které prostě musím vykonat. Je mi to líto. Nemusíš se mnou souhlasit a hlavně, nenutím tě se mnou chodit. Budu rád, když budeš v bezpečí. Třeba se nevrátím, může se stát cokoliv,“ odpovídal jsem mu a hlas se mi nervózně klepal.
Moc dobře jsem věděl, že Derek se mnou jít musí, ale i přesto jsem mu dal jasnou volbu. Nikdy jsem ho nenutil, aby mě poslouchal jako svého pána a on by to ani neudělal. Proto jsem mu dal možnost volby a rozhodnutí, kterého nebude litovat.
Měl jsem jen malou naději, že se tentokrát Derek vzepře a ukáže svůj odpor k tomuto jednání, ale neudělal to. Jen se v rychlosti oblékl a během chvíle stál u mě.
I já jsem na sebe hodil oblečení, protože se tu přeci nebudu potulovat nahý. Potom jsme i s Derekem zamířili k hlavní bráně. Tam nás již čekal Gabriel, Michael a Jonathan, kteří nervózně chodili sem a tam, jako by se do písku snažili vypsat nějaké dějiny.
„Jdeme jenom v pěti?“ zeptal jsem se jich, když jsem viděl počet osob, které jdou na Merilanda.
„To stačí, tohle není válka, jen samostatný boj. Jonathan bude stopovat,“ odpověděl Michael a majetnicky objal Jonathana kolem ramenou.
Jonathan zčervenal, ale záhy se oklepal a proměnil se. Ihned po čichu vyhledával stopu, po které půjdeme, a bylo vidět, že se hlavně chce co nejdál dostat od Michaela. Derek se proměnil také a přistoupil k Jonathanovi. Velmi tiše mu šeptal do ucha:
„Ty jsi Michaelův? Myslel jsem si, že ho nesnášíš?“ potutelně se na něj Derek usmál.
„Kretén jeden, zavřel mě do svého pokoje a připoutal. Potom si mě vzal. Nejhorší na tom je to, že si to moc nepamatuji. Opil mě, tak moc, že mě musel domů přinést. Hovado! A teď mu patřím, fakt skvělý,“ ve vzteku se otočil a ukázal na Michaela prostředníček.
To mě hodně pobavilo a nejen mě i Derek se málem válel po zemi smíchem. Takové menší odpoutání od reality jsme potřebovali.
Konečně jsme vyrazili na dlouhou cestu, která na svém konci nevěstila nic dobrého. Opět nás svou širokou náručí přivítala pustina, která se táhla, jak nekončící smyčka. Písečné a prázdné pláně, které jen ukazovaly svojí nehostinnost. Pevně jsem si převázal šátkem nos, aby se mi písek nedostat všude a pomalu následoval Jonathana. Šli jsme pomalu. Snad všichni jsme se ten okamžik snažili pozdržet co nejvíc a hlavně já po tom toužil. Můj mozek jel naplno, aby pořádně propracoval plán, který se mi narychlo zrodil v hlavě. Byla to jediná možnost. I když ne zrovna propracovaná, ale možnost.
Míjeli jsme prázdné domy, kde to ticho jen děsilo a vlévalo do žil nepříjemný chlad. Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Cítil jsem se jak ve svěráku a pod drobnohledem. Jeden špatný krok a snad bych spadl do propasti. Ale, ať jsem se díval jakkoliv, nikdo tam nebyl.
Pomalu jsme došli do divadla a těmi nádhernými libě vonícími květy vzrostlých rostlin jsme se prodírali ke dveřím, které vedly až do místnosti s oponou. Vešli jsme a po schodech sestoupili na jeviště. Nikdo tu ještě nebyl a to ticho bylo vražedné. Bylo mi víc a víc špatně… S každou sekundou se mi zvedal žaludek a srdce se drtilo v bolestné křeči, která mě ničila. Nechtěl jsem to udělat… Nedokázal jsem se přemluvit, že je to ta jediná možnost. Bojoval jsem se svým vnitřním já, které řvalo jak zběsilé: „Nedělej to!“
Dveře klaply a do místnosti vešel Meriland. V tu chvíli mi srdce vynechalo pár tepů a polil mě studený pot. On se jen usmál a sešel na jeviště za mnou.
„Takže ses rozhodl, že? Čekám na tuhle chvíli, tak dlouho, tak to uděláme zajímavější. Když to je má poslední přeměna, ať je velkolepá,“ říkal mi svým medovým hlasem a já ještě víc litoval svého rozhodnutí.
Bylo slyšet praskání jeho šatů. Rostly mu svaly, které už snad překračovaly jakoukoliv snesitelnou váhu. Byl již o hlavu vyšší než já a asi o polovinu mohutnější. Nechápal jsem, jak takhle můžu vyhrát. I když budu Angelusem, u něj se podepsala genetická mutace, u které jsem naprosto nevěděl, jak se chová. Jeho ostré drápy se leskly jako nejostřejší břitvy, když si je otřel o sebe. Pokožka se mu pokryla dlouhými, černými chlupy. Ocas se mu svíjel u hlavy a ostrý trn byl připraven kdykoliv zaútočit. Díval se na mě bojovně, jakoby si to chtěl užít. Ale co přesně?
„Tak honem, teď ty!“ zavrčel Meriland.
Všichni stáli kolem nás a čekali, až konečně započne očekávaný boj. Potichu jen pohledem kontrolovali situaci a jeden druhého, jako kdyby se měla rozpoutat bitva i mezi nimi.
Dorazili i Werewolfové, kteří poslušně hlídali Merilanda, jak svého pána. Mohla se kdykoliv strhnout válka a já si toho všeho byl vědom.
Cítil jsem, jak se mi ze zad klubají křídla, a krev mi stéká po zádech na křížovou kost. Modré oči mi světlaly a zářily snad do dálky svou jasnou barvou. Vlasy se mi prodloužily a jejich bílá barva osvětlovala místnost, jako nejčistší světlo.
Velikostně jsem byl stejně veliký, jako Meriland. Můj ocas i trn na konci copu mířily na jeho hlavu, a nebezpečně se mrskaly nedočkavostí.
Dívali jsme se na sebe a ani jeden nedokázal tenhle nesmyslný boj začít. Bylo to, jako bychom se vzájemně přemlouvali k prvnímu kroku, který měl jasně určit vítěze. Jen nahrané divadlo, kde bylo vše již jasné.
Meriland si povzdechl a když jsem se k ničemu neměl, tak se vrhl on na mě. Nebral žádné ohledy, prostě mě chtěl vyprovokovat, ale já tak moc nechtěl. Překvapilo mě to a v momentě zaváhání mi udělal ránu přes celou hruď. Krev prosakovala přes tričko, ale pomalu přestávala téct, když se zranění začalo hojit. Neustále jsem v sobě tu zlobu potlačoval, co to šlo. Držel jsem se… Nemohl jsem… I když adrenalin pohltil mé tělo, i když začala převládat ta bestie ve mně… Nemohl jsem…
Proč já musím volit? Proč?
Viděl jsem tu prosbu v jeho očích… Viděl jsem to všechno, o čem psal… Cítil jsem to… Vnímal každý pohyb a má křídla jen do vzduchu jemně plácala, jakoby se snažila morseovkou naznačit, že to nejde.
Vše se ve mně vařilo a strašně to bolelo… Tak moc, že moje kosti pod náporem rostoucí touhy zabíjet, jen bolestivě praskaly. Z posledních sil, a bez přemýšlení, jsem začal bojovat. Tak jak mi velel můj instinkt… Tak jak jsem byl zrozen… Jako čistokrevný Angelus.
Naše těla se začala pokrývat krví, jak vzájemně jsme do sebe zarývali drápy. Ocasy se svíjely v zuřícím boji, kdy do sebe ostny narážely jako nejostřejší čepele mečů. Můj cop se zabodával do jeho ramen a háčky sebou tahaly ven i kusy jeho masa.
Neřval… Jen zaskučel, když už bolest byla nesnesitelná, ale… Co já? Co jsem v tu chvíli prožíval, byla nesnesitelná muka. Zabíjel jsem někoho, na kom mi začalo až příliš záležet. Součást své rodiny.
Jen na moment můj pohled zabloudil k Derekovi a ihned jsem toho zalitoval. Tolik výčitek, které jsem za tu sekundu dokázal jasně vyčíst v jeho očích, jsem ještě nikdy neviděl.
Vyskočili jsme na sedadla a přeskakovali jedno za druhým, jak se naše bitva stávala zvířecí. Ten boj byl bestiální. Nedokázali jsme se už kontrolovat. Navzájem jsme trhali naše těla na kusy a nejhorší bylo, že jsme už necítili bolest. Spíš jsme se ponořili do sebe samých, jak adrenalin pohltil všechno kolem.
Pach krve a potu?, které se na našich tělech leskly, jen připomínaly krutost tohohle okamžiku. Krvácel jsem vnitřně… Srdce mi pomalu explodovalo… To byla ta největší bolest a nic jí nemohlo přehlušit. Nic…
Boj byl opravdu dlouhý, protože naše síly se skoro rovnaly, což byla to nejhorší věc, která mohla nastat. Nekonečná agónie válečné posedlosti, kterou oba naše druhy trpí.
Stačila jen jediná chyba a jeden z nás padne na parkety tohohle pekelného divadla, jako poslední fraška, která má ty nejhorší herce.
Až najednou Meriland odkryl svou hruď a já zarazil svůj ocasní trn přímo do jeho srdce. Zastavil jsem se, jako by mě někdo zamrazil v čase. Pozoroval jsem Merilandovo tělo, jak padá k zemi. Cítil jsem, jak mi z očí proudy stékají slzy, které dopadají na zem. Moje ruce se natáhly, aby jej zachytily v pádu a pomohly mi trochu odlehčit to břímě, co se nebezpečně usadilo na mých zádech, ale nestihl jsem to. Tohle bylo naprosto zbytečné a celá tíha tohoto činu teď padla na mou hlavu. Klesl jsem na kolena a vzal jeho tělo do svých rukou. Omluvně jsem se na něj podíval a pevně sevřel jeho ramena.
Meriland z posledních sil řekl pár slov: „Nelituj tohoto rozhodnutí, byl to tvůj osud. Já se nezlobím, už brzo budu s těmi, co jsem tolik miloval. Mám tě moc rád, můj poklade,“ usmál se a jeho ruka pohladila mou tvář.