Naděje, že tohle vše je jen velký vtip, byla již dávno ztracena. Naplno jí pohltil fakt, že jsem Nejvyšší.
To, co jsem zjistil, mě tížilo jako kámen. Vše v co jsem věřil, bylo najednou ztraceno. Jak mě celý život vychovávali, nedávalo smysl. Zkrátka nic nebylo pravdou.
Učili nás, že válka vznikla na popud Werewolfů...
Blbost!!!
V tomhle deníku bylo popsáno vše, od samého začátku celého spiknutí. Meriland to vše nejspíš dělal, abych poznal pravdu a to jeho slovy.
Zápis 38 - Plán a jeho následky:
Byl jsem jen figurkou, kterou ovládal Anael, to on vymyslel tuhle hru. Jen jsem plnil jeho příkazy, čehož nyní lituji. Celý plán spočíval v tom, že mně přemění na Werewolfa a já se infiltruji mezi hlavní smečku. Získám jejich důvěru a společně s nimi vyvolám válku proti lidstvu.
Po dlouhá léta lidstvo ničilo tuto zemi, vyčerpalo jakékoliv zásoby živočišného u rostlinného původu. Nebylo jediné neosídlené místo, kde by mohla příroda ještě volně bujet. Angelusové se rozhodli pro vyhlazení nejméně poloviny lidstva, aby se země znovu pohnula kupředu a mohla se obnovit rovnováha. To však znamenalo veliké oběti i ze stran samotných Angelusů. Samael nic nevěděl, a když to zjistil, chtěl to zastavit. Vystupoval proti válce po dobu jednoho roku, poté byl umlčen tak, že jeho i s Ametist popravili.
Když Ametist porodila, tak se pro bezpečí svého dítěte obětovala. Všem jsme namluvili, že dítě při porodu zemřelo, aby ho nikdo nehledal a místo Raziho pohřbili nějaké jiné miminko, které umřelo při porodu. Potřebovali jsme zamést všechny stopy, aby nic nenaznačovalo Raziho přežití.
Postaral jsem se o výběr rodičů a odnesl Raziho za prověřenými pěstouny, kteří mu dali opravdu dobrý domov plný lásky a bezpečí.
Ta bolest, z odloučení od svého dítěte, Ametist zničila, ale byla to jediná možnost, aby Raziho ochránili. Poctivě jsem se o Raziho staral, hlídal ho, byl jeho věrným stínem a strážcem. Po celé roky jsem si dával záležet, aby mne nezahlédl a já s ním mohl být i nadále.
Náhle mi hlavou létaly tisíce vzpomínek, kdy jsem cítil přítomnost někoho, kdo mně sledoval, a když jsem se podíval, nikdy tam nikdo nebyl. Ve tmě jsem kolikrát zahlédl něco se pohnout, ale přesto se mi to vše zdálo jako sen. Po celé ty roky, co jsem si myslel, že je vše jen má fantazie, to byla pravda. Meriland byl můj stín.
Meriland vše splnil, tak jak slíbil svému příteli, bohužel splnil i povinnosti, kterými ho zavazovala smlouva s Anaelem. Dostal se do hlavní skupiny a vedl válku, přesně podle plánu. Byl velitelem a hlavním organizátorem celého tažení proti lidstvu. Werewolfové jej poslouchali, byly to jen tupá zvířata, bez citu, která ale byla věrná svému vládci. Žít s nimi bylo hrozné. Trpěl odloučením od svých nejdražších. Častokrát se vyplížil z hnízda a zpovzdálí sledoval moji tvář. Nemohl se ke mně přiblížit, nebo se mě dotknout, ale přesto byl, co nejblíž to šlo. Jeho ruce cítily samotu. Jedině s Anaelem se mohl vidět, jenže z něho se mu chtělo zvracet. Bohužel, neustále si ho bral i bez jeho svolení. Patřil mu a to byl obrovský fakt. Zničilo ho, když zabili mé rodiče. Nemohl s tím nic udělat. Nebyli to Werewolfové, ale Angelusové.
Zápis 56 – Jejich smrt, má bolest:
Dostal jsem se k nim, až když bylo po všem. Mělo to vypadat jako smrt, kterou způsobily drápy Werewolfa. Seděl jsem mezi roztrhanými těly a očima kmital z jednoho místa na druhé. Slzy mi po tváři stékaly na zem a mísily se s jejich krví a jen slabě naznačovaly mou obrovskou bolest. Kusy těl byly po celé místnosti, a i kdybych se je snažil jako puzzle spojit, nedokázal bych je oživit. Srdce mi krvácelo tak obrovskou ztrátou, že i pouhý nádech znamenal jeho zástavu. Nejraději bych tu ležel já místo nich.
Chtěl jsem zabít Anaela a všechny z rady, dokonce se mou hlavou mihla myšlenka na vyhlazení lidstva. Ale byl tu Razi, má poslední láska. Musel jsem ho ochránit za každou cenu. Štval mě fakt, že nejspíš nikdy nezjistí, kdo opravdu je, nebo jak úžasní lidé jeho rodiče byli.
Seděl jsem tam a pomalu ztrácel pojem o světě, nebo o tom, kdo jsem, tak hluboko mě trýznil fakt, že jsem jim nepomohl.
Po dlouhé době, co jsem se jen díval kolem sebe a snažil se najít smysl tak bestiálního činu, nebo jen zkrotit svůj vztek, jsem se zvedl a zmizel.
Tolik mě bolelo, že jsem je nemohl pohřbít, nebo alespoň přikrýt jejich těla, ale vše by mě prozradilo a já nemohl riskovat Raziho život.
Vedl jsem dál válku, osamocen, jen s jedinou myšlenkou na to roztomilé škvrně. To mi rostlo před očima v muže, který se tolik podobal svému otci.
.
„Copak tady děláš v tuhle hodinu? Čteš ten deník?“ vyrušil mě Derek od čtení.
Opíral se o dveře koupelny a pozoroval mě svým zkoumavým pohledem. Stál tam jen v teplácích, které mu padaly na boky, a ve světle z pokoje vypadal skvěle.
„Jak víš o tom deníku?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Všechno jsem viděl. Vím, že ti ho Meriland vecpal a ty jsi ho celou cestu schovával pod tričkem. Je tam něco důležitého? Co ti Meriland řekl?“
„Dereku je to složité. Mám strach, že když si to přečteš, nebude se ti to líbit. Ta pravda, co je napsaná na těch stránkách, je velmi zničující,“ odpověděl jsem mu, ale můj hlas místy zakolísal.
„Nebudu tě nutit, abys mi to dal přečíst, jen… Chci ti pomoct. Víš, Gabriel je v hlavní radě už celkem dlouhou dobu. Zkus si s ním promluvit, může vědět spoustu informací, které tolik potřebuješ,“ řekl Derek a pomalu se ke mně přibližoval.
Došel až ke mně, aby vzápětí chytil jednou rukou za pas a druhou pod zadek. Rychlým tahem mně vyhoupnul do své náruče. Nohy jsem mu omotal kolem pasu a pevněji se na něj natiskl. Přesně vycítil, co potřebuji. Začal mě líbat, dlouze a divoce, tak, jak to mám rád. Jazykem kroužil v mých ústech a rukou mi mnul zadek. Chtěl jsem pokračovat a nechat ho, aby si mě vzal, ale ještě víc jsem potřeboval informace, které mi on nemohl dát.
I beze slov to pochopil a postavil mě na zem. Začínal jsem si myslet, že naše spojení je hlubší, než vypadá. Pohladil mně po vlasech, jako kdyby se mě snažil uklidnit a povolil sevření. Vydal jsem se promluvit si s Gabrielem. Cestou jsem však sebral deník ze země a podal ho Derekovi.
„Přečti si to, chci, abys to věděl. Jen mi slib, že to nikomu neřekneš!“ řekl jsem zcela vážně.
„Slibuji,“ odpověděl mi a deník si vzal.
Ještě jsem ho políbil a odešel z koupelny. V rychlosti jsem na sebe hodil pohodlné kalhoty a lehkou košili, aby mě nic nestísnilo. Potom jsem odešel z pokoje a dlouhou chodbou si to namířil ke Gabrielovi. Zaťukal jsem na dveře a ty se vzápětí otevřely.
„Jdeš mě zabít, nebo ses rozhodl podvést Dereka?“ promluvil rozespalý Gabriel, který přede mnou stál jen v trenýrkách.
„Blbečku, jako by to bylo možné! Chci si s tebou promluvit,“ odsekl jsem.
„Pojď dál. Odpovím ti na všechno.“
Rukou víc otevřel dveře a pustil mě dovnitř. Musel jsem uznat, že postavu měl opravdu skvělou a bez známek jizev, či zranění. Gabriel se pohodlně posadil do křesla a pozoroval mé reakce. Nervózně jsem přecházel po místnosti a nedokázal se uklidnit.
„Znal jsi mého otce a matku? Víš, co se jim stalo?“ vyslovil jsem své první otázky.
„I kdybych ti řekl, že jsem je moc neznal, nevěřil bys mi. Znal jsem je, tvůj otec mě vycvičil. Byl to skvělý Angelus a veliká osobnost. Nevím, co se jim stalo,“ odpověděl mi se stále kamennou tváří.
Udeřil jsem do stěny za sebou a udělal do ní díru, jak moc naštvaný jsem byl.
„Lžeš mi do očí! Meriland mě dal svůj deník, přečetl jsem ho a znám pravdu. Takže znovu a opovaž se mi lhát!“ zvýšil jsem na něj hlas.
„Takže pravdu a myslíš, že jsi schopen ji přijmout?“ odpověděl mi s ironií v hlase.
„Neštvi mě a mluv!“ vykřikl jsem naštvaně. Už mě jeho hry nebavily.
„Fajn, jak chceš…“ odpověděl a opřel se o opěradlo křesla.
Ukázal mi na pohovku a důrazně naznačil, abych se posadil. Nakonec jsem uposlechl a sedl si.
„Byl to dobře promyšlený plán. Vše šlo jako na drátkách. Byla to domluva mezi nejstaršími. Tvůj otec o ničem nevěděl. Nesměl. Chtěl by to zastavit a to se taky stalo, proto je ten večer Anael zabil. Po roce války se z něj stal blázen a maniak, který věřil jen ve svou vlastní pravdu. Ta válka měla trvat jen rok, ale on pokračoval. Chtěl zabít ještě více lidí a ten zbytek přeměnit na Night Walkery. Byl naprosto pohlcen svým snem. Nevím, kdo zabil Anaela, ale nejspíš se již nedokázal koukat na jeho řádění…“ pročísl si prsty vlasy a stáhl si je z čela.
„Je mi to líto, ale tvá role v tomto příběhu je jasně daná. Musíš zabít Merilanda, nebo to neskončí. Znal jsem i Merilanda, byl to dobrý chlap, ale Anael ho až bestiálně ovládal. Já jsem nesouhlasil s tímto plánem, ale musel jsem ustoupit většině. Věděl jsem, že budou obrovské oběti, ale podívej se okolo sebe, začínáme znovu žít. Země se vzpamatovává. Nebude trvat dlouho a my se budeme moct znovu nadechnout čerstvého vzduchu. Copak jsi nepochopil hlubší podstatu věci? Proč se všichni obětovali? Tvůj otec věděl, že zemře a přesto šel proti nám. Obdivoval jsem ho, ale to nestačilo. Dobro světa bylo mnohem důležitější. Razi, nechej si to ještě jednou projít hlavou a uvidíš pravdu.“
Říkal to s takovým přesvědčením a já ho víc a víc nenáviděl. Jak jsem měl pochopit hlubší podstatu věci, když mi vzali rodinu a málem zabili i mě? Neomlouvali si tím svou vlastní potřebu ovládat celý svět?
„Jděte všichni do háje. To jste na nějaké dávce nebo co? Jen zabíjet? Vy neznáte jiný způsob? Jdu pryč.“
Zvedl jsem se tak rychle, že se křeslo převrátilo a s tupým nárazem dopadlo na zem. Naštvaně jsem odešel z místnosti a ještě prudce bouchnul s dveřmi. Potřeboval jsem zmizet… Ztratit se… Nebo…
Tak rád jsem se vracel za Derekem, který jediný mě dokázal pochopit.
Vešel jsem do pokoje a byl v šoku. Derek ho během chvíle tedy pěkně upravil. Všude se válely kusy rozbitého skla a všechno bylo rozházené po celé bytě. Stál v rohu naproti mně a byl napolo změněný v Night Walkera.
„Podle tvého chování soudím, že jsi to četl. Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně, když se jeho oči krvavě zaleskly, bylo vidět jak je plný hněvu.
„Nejsem… Tohle není pravda, že? Není možné, aby nás dělali svými, cvičili pro ochranu lidí a potom je sami pozabíjeli jako svou lovnou zvěř?! Kolik životů kvůli tomu zhaslo? Copak je tohle v pořádku?“
Přešel jsem místnost až k němu a chytil ho z obou stran za tváře, aby mi nevyklouzl.
„Uklidni se, tohle se už změnit nedá,“ rozkázal jsem mu.
„Četl jsi tu poslední stránku?“
Jeho otázka mě zaskočila.
„Jakou?“ zeptal jsem se.
„Na konci deníku byly slepené dva listy. Meriland tu poslední stránku psal teď někdy a je to jenom pro tebe. Nečetl jsem ji, když jsem viděl nadpis.“
Podával mi deník a já otevřel knihu na poslední stránce. Četl jsem nahlas:
Jen pro tebe, Razi!!!
„Zabij mě, Razi! Už tu s těmi bestiemi žiji tak dlouho, že se sám stávám jednou z nich. Tohle je jediná možnost, aby tahle krvelačná válka skončila. Nemám strach a neuteču. Tohle se musí stát a já chci umřít tvojí rukou. Rukou toho, kterého tak dlouho chráním. Nevyčítej si to, je to mé rozhodnutí a já to břímě ponesu se vztyčenou hlavou. Mám tě rád, Razi. Ty jsi má jediná rodina.“
„Proč mi tohle dělá? Bohužel já i on víme, co je potřeba udělat, nebo lidstvo opravdu vyhyne a my s ním. Nezbývá než…“
Na moment jsem se zamyslel a promítal si jeho slova v hlavě. Snažil jsem se přijít na dobrý plán…
„Zítra vyrazíme za Merilandem! Budeš stopovat! Půjde i Gabriel, Michael a Jonathan, jako svědkové.“
Říkal jsem Derekovi postup, který jsem s chladnou hlavou zvolil, ale ne plán, který se během té chvíle prohnal mým mozkem. Nemohl ho vědět, ani slyšet, to by vše pokazilo.
„Razi, tohle není správné…Nedělej to, prosím. Meriland za nic nemůže, on jen plnil rozkazy, proč ho chceš zabít. I když si to přeje, je to zbytečná smrt dobrého člověka. Ještě jednou tě prosím, nedělej to! Já…Nemohl bych si tě potom vážit. Znáš pravdu, tak proč s tím souhlasíš?“
Derekův hlas zněl tak prosebně… Chtěl jsem ho poslechnout, ale nemohl jsem.
„Jak řekl, musí to tak být. Je mi to líto Dereku, ale zítra vyrážíme!“ odpověděl jsem mu, ale můj hlas se nervózně klepal.
Naštvaně se ode mě odvrátil a nechtěl už nic slyšet. Viděl jsem na něm, že ho tohle opravdu ranilo.
„Víš, jak těžké je vás neposlechnout? Když se s někým spojíme, je to na celý život. Angelusové nás můžou podvádět, ubližovat a my se vždy vrátíme jako poslušní pejsci. Nedokážeme je podvést, nebo zradit, jsme totiž naprosto věrni svému pánovi. Ty si myslíš, že zabil Anaela, viď?“
Jeho slova… Tak mě to všechno bolelo… Tolik jsem to chtěl změnit, ale Meriland věděl, proč mi to všechno píše.
„To teď není důležité, ale ano, myslím si to. Dereku nedělej mi to těžší, než to teď je. Prosím, obejmi mě a drž v náručí, dokud neusnu. Dnes chci cítit, že žiju. Ať se stane cokoliv, já tě miluji a pro dnešek, tě chci mít jen pro sebe. Třeba zítřek už ani nenastane…“
Derek byl opravdu vzteky bez sebe, ale moje prosba pro něj byla důležitější, než cokoliv jiného.
Dnes již nebude nic řešit, zítřek přinese smrt. Nechtěl jsem se podílet na něčem takovém, ale znamená to konec války a já ji chtěl.