„Raziel Devine.“
To jméno mnou rezonovalo a nutilo mě, abych se klepal jak ratlík. Po těle mi stékal studený pot a kůže na zádech mi praskala pod náporem růstu svalstva. Na lopatkách se vytvářely dvě podlouhlé rýhy, které sahaly až ke kostem. Kousek po kousku, z nich vylézaly peříčka, která odhalovala celý vzhled toho, co se rýsovalo za mnou.
Prudká bolest v bederní páteři naznačila, že se něco dere na povrch a hlásí se o své právo.
Jenže náhle bolest odcházela, tak rychle jako přišla.
Pomalu jsem se postavil na nohy, i když mi to stále dělalo problémy, ale musel jsem odtamtud konečně zmizet, nejlépe s Derekem.
Když jsem se však podíval kolem sebe, zjistil jsem, že se na mě všichni strnule dívají a nikdo nemluví. Naprosté ticho, jehož hlavním zdrojem jsem byl já.
Cítil jsem se jinak… Tak nějak zvláštně. Byl jsem plný síly i přesto, čím moje tělo před chvílí prošlo.
Zahlédl jsem svůj odraz v zrcadle na jevišti a zděsil se. Nechápavě jsem se na sebe díval a stále si neuvědomoval, že to jsem opravdu já.
Moje tělo bylo obrovské. Silné svalnaté paže, vypracované břišní svaly, dokonce jsem o pořádný kus vyrostl. Zmohutněla mi záda, ze kterých se vyklubala obrovská černá křídla. Jejich černá pírka se na světle leskla a jejich barva mě fascinovala.
Lekl jsem se, když mi něco prosvištělo kolem hlavy. Za zády se mi pohyboval ocas, který se místy vztekle vymrštil k mému obličeji.
Tak na tohle, si budu muset zvyknout.
Ostrý trn mi projel pramenem vlasů a znovu se vrátil k mým nohám. Tak nějak jsem začal mít strach, jestli se nezabiju dřív, než se to naučím ovládat.
Moje oči začaly být nebesky modré. Vlasy zbělaly a pnuly se po mém těle, až ke kolenům, úhledně stočené do copu, který končil druhým trnem s háčky.
Co se to se mnou sakra stalo? Co jsem zač? Proč takhle vypadám?
Prohlížel jsem se v zrcadle, jako nějaký narcista a nějak zapomněl na svět kolem sebe. Byl jsem ze své podoby opravdu šokován.
Když jsem se po chvíli podíval na své dva spojence, zjistil jsem, že přede mnou klečí. Měli skloněnou hlavu, zcela odevzdáni mé vůli. Mohl jsem udělat cokoliv a oni by to přijali. Bylo až děsivé, mít takovou moc.
Najednou jsem zbystřil, když se jeden z Werewolfů začal přibližovat k Derekovi. Ani jsem si nevšiml, že můj ocas vyrazil za nepřítelem a jedním prudkým bodnutím je zasekl do jeho kůže. Trn mu s nepříjemným zakřupáním projel krkem až k mozku, kde se zastavil u jeho lebeční kosti.
Prudce jsem zatáhl, abych mu trn vytáhl z těla a nechal jsem jeho tělo padnout k zemi.
Chtěli mě napadnout i další, ale Meriland je rozkazem zastavil. Právě včas, protože do místnosti se jak velká voda vřítili Gabriel s Michael zcela podporováni svými Night Walkery. Všichni změněni a připraveni na boj.
„Dost! Nebudeme bojovat. Ne dnes… Čas teprve nadejde, a pak uvidíme, kdo vyhraje.“
K Merilandovi se přiblížil jeden z jeho poskoků. Pošeptal mu něco do ucha a vzápětí od něj odstoupil.
Meriland došel až ke mně a vrazil mi rukou nějaký hranatý předmět.
Nahnul se až k mému uchu a tiše zašeptal: „Přečti si to, je to důležité. Třeba přijdeš na pravdu, kterou hledáš. Možná i na to kdo byl tvůj otec. Opravdu jsi mu dost podobný.“
Potom se v rychlosti otočil a zmizel i se zbytkem svých lidí za oponou.
Bylo divné, že po celou tu dobu, co byl blízko mě, jsem ani jednou neměl chuť ho zabít. Ani ten bodec, co mi pořád lítal za zadkem, se neobjevil u jeho hlavy.
Gabriel s Michaelem nezaútočili, nejspíš by nebylo jisté, kdo by vyhrál a stále tu byly vysoké ztráty na naší straně potom, co nás Werewolfové napadli. Pro tuto chvíli bylo zcela jasné, že klid zbraní je jediné dobré řešení.
„No kurva. Tak to je nářez. Mám ti teď říkat, můj pane?“
Rychle jsem se otočil a uviděl, že Michael byl skoro u mě a funěl mi za krk. Měl jsem nutkání někoho roztrhat a on byl tak na dosah… Taková škoda pro Michaela, že mi právě zkřížil cestu. Ještě stále jsem se na něj za ten knokaut zlobil. Počkal jsem, až bude úplně u mě a s chutí jsem mu vrazil jednu přímo mezi oči. Michael šel k zemi, a kdyby to nebylo nedůstojné, ještě bych do něj kopnul.
„Teď jsme si kvit,“ řekl jsem.
„No dobře, tohle jsem si zasloužil…“ Michael si promnul nos a pevně ho stisknul, aby mu netekla krev.
„A teď k tobě, co to, do prdele, je?“ ukazoval směrem k mým křídlům.
„A to mám vědět jako jak?“ zavrčel jsem na něj.
„Mám to snad já na sobě?“ uštěpačně odpověděl.
„Nevím. Já sám se ptám, co to se mnou je.“
Bylo mi všelijak, hlavně když jsem stále nevěděl potřebné informace k doplnění tajenky o tom, kdo vlastně jsem.
Gabriel si hlasitě oddechl a přistoupil ke mně. Uklonil se. Velmi vlídně a klidně na mě promluvil.
„Vítám tě doma, Nejvyšší.“
Motala se mi z toho všeho hlava, už jsem nechtěl poslouchat tyhle hovadiny, chtěl jsem jen domů a tohle zaspat. Sehnul jsem se pro Dereka, abych mu pomohl na nohy. Ale když jsem uviděl, že mu to dělá problémy, vzal jsem ho do náruče. Odnášel jsem ho pryč z tohohle chlívu. Mé myšlenky směřovaly jen k jediné věci a to, přečíst si tu knihu, co mi Meriland vrazil do rukou.
Zmetek, velmi dobře ví, jak upoutat moji pozornost. A nemůžu popřít, že se mu to podařilo.
Nezdál se mi nepřátelský, byl spíš milý. Měl jsem z něj pocit, stejně jako z toho divadla, že jsem ho už někde viděl… Jeho přítomnost mi je tak povědomá.
Tolik informací najednou nedokázala moje hlava pobrat.
Mohl jsem letět, nebo to aspoň zkusit, ale křídla mi rychle zajely zpátky do těla a já se ocitl bez nich. Nejspíš jsem byl ještě slabý na to, abych je udržel. Proto jsem přivítal, že tu byla menší pouštní vznášedla, kterými jsme se dostali celkem rychle zpět na velitelství. Celou cestu jsem kontroloval Derekova zranění, ale ten se začal velmi rychle hojit. Konečně se jeho tělo mohlo začít samo léčit.
Když jsme dorazili zpět na velitelství, zamířil jsem s Derekem přímo do pokoje. Mé tělo bylo zpět ve své původní formě, ani náznak, že bych měl být Angelus. Ještě jsem za sebou zaslechl, jak se Jonathan dohaduje s Michaelem. Michael si ho dobíral a Jonathan na něj neustále zvyšoval hlas. Vypadalo to jak milenecká hádka, což mě pobavilo. Otočil jsem se na Dereka a i on se usmíval.
„To je normální, nevšímej si toho. Michael si ho neustále dobírá a Jonathan ho nesnáší. Kdyby si tak oba uvědomili, že jsou si souzeni, bylo by to pro nás všechny lehčí. Pojď domů.“
S poslední Derekovou žádostí jsem naprosto souhlasil.
Dorazili jsme do pokoje a zavřeli dveře… Tím se rozpoutalo peklo…
Věci divoce lítaly po pokoji, jak jsme je ze sebe strhávali. Vůně našich mužských těl se mísila s živočišností, která protékala našim nitrem. Nedokázali jsme potlačit tu strašnou touhu po vzájemných dotecích. Utápěli jsme se ve vášni, která nás pohltila. Naše rty se spojily a jazyky se proplétaly ve svém vlastním tanci.
Povalil jsem Dereka na postel a dostal se nad něj. Prohlédl jsem si jeho tělo a začal jemně olizovat, každé jeho zraněné místo, jako omluvu za jeho bolest.
Derek se už taky nedokázal krotit, převalil mě na záda, aby se mohl natlačit mezi moje nohy. Spojil opět naše rty, byl vášnivější, obratnější, dravější… Každým dalším polibkem se do mě vpíjel víc a víc. Opustil moje rty a zamířil na krk, tím mě vzrušil ještě víc a moje tělo přímo šílelo. Tentokrát se ale opravdu zakousnul a ponechal mi značku na krku. V rychlosti mi přejel po klíční kosti, mírně mě do ní kousl a udělal další červené označení na mojí pokožce. Olízl ho na důkaz, že jsem jeho a zamířil na bradavky.
Jeho jazyk zuřivě kroužil kolem načervenalé výstupků, které ta drsnost přiváděla k ještě větší tvrdosti. Pomalu se přesouval až k mému rozkroku, což jsem s hlasitým zavzdycháním uvítal. Za chvíli už líbal můj penis, který jemně olíznul a potom rychle vsunul do svých úst.
Prohnul jsem se jak prut. Ta rychlost mě nutila přirážet do jeho pusy. Derek si mě bral bez jakéhokoliv slitování. Ani jsem si nevšiml, že mi prstem vjíždí do otvoru a roztahuje si mě podle toho, jak potřebuje. Zajel hluboko, až se polštářky dotknul mé prostaty. Málem jsem se z té rozkoše udělal, ale nechtěl jsem, musel jsem až s ním. Zachvěl jsem se, potřeboval jsem víc, ta touha po Derekovi uvnitř mne byla obrovská. Derek přidal druhý i třetí prst a vjížděl do mě tak dlouho, dokud neucítil uvolnění.
Najednou ze mě vytáhl prsty a já zaúpěl, jak jsem ztrácel něco cenného.
Nadzvedl mi nohy, co nejvýš, aby se odhalil můj otvor. Ponořil se do mého těla a jedním prudkým nájezdem se dostal, co nejhlouběji to šlo. Pocítil jsem menší bolest, která se ale vzápětí proměnila v rozkoš. Přitáhl jsem si Dereka nohami ještě blíž ke svému tělu, abych ho mohl, v sobě cítil mnohem víc, než doposud.
Prožívali jsme naprosté spojení těl. Derek byl nenasytný. Jeho pohyby byly rychlé, prudké, až zvířecí. Projížděl mnou silný elektrický výboj, který mi zahltil i mysl. Jediné co jsem chtěl, jsem v tuhle chvíli měl. Jen z toho, že byl Derek ve mně, přicházelo moje vyvrcholení. Tolik mě to vzrušovalo a tření o mé stěny, kdy jsem ho pevně v sobě svíral, mě připravovalo o rozum.
Poslední prudký příraz a Derek vyvrcholil do mého napnutého zadku. Během chvilky jsem ho následoval a moje sperma se rozprsklo mezi naše těla.
Bylo tak sexy, když bílá tekutina stékala po Derekově těle a kopírovala jeho svaly. Kdybych nebyl tak vyčerpaný, pokračoval bych.
Derek ze mě opatrně vyjel a vzal mě do náruče. Odnesl mě do koupelny, kde napustil příjemně teplou lázeň a ponořil naše těla do vody.
Jak uvolňující, pro rozbolavělá těla.
Derek mě pevně svíral jak poklad v náručí a líbal mě do vlasů. Byl jsem tak spokojený…
„Měl jsem strach, že už tě neuvidím. Ale větší strach jsem měl, když jsi přišel, protože jsem si myslel, že už neodejdeme. Už mi to nikdy nedělej!“ šeptal mi Derek do ucha.
„Teď již nezáleží jen na mě. Bože, proč se tyhle věci musí dít zrovna mě,“ plácl jsem vztekle do vody.
Opřel jsem se o Derekův hrudník a poslouchal jeho bijící srdce. Bilo pomalu a lehce, jeho srdeční rytmus přecházel do mého těla, a konejšil mě ke spánku.
Za hodinu jsme se už uložili ke spaní. Usnul jsem v Derekově objetí. Nespal jsem dlouho, probudily mě noční můry.
Taky aby ne, když jsem toho měl tolik v hlavě.
Pomalu jsem se vyplížil z postele a zamířil ke knize na zemi, kterou jsem tam během naší akcičky zahodil. Zvedl jsem jí a přešel s ní do koupelny.
Zavřel jsem dveře a sedl si na studenou zem. Otevřel jsem ji. Zjistil jsem, že je to deník. Deník Merilanda Norika.
Začal jsem číst stránku po stránce. Obracel jsem list po listu a hltal jeho obsah. Zjistil jsem, že Meriland byl Night Walker a patřil Anaelovi. Ten s ním však nezacházel zrovna hezky. Týral ho a podváděl na každém rohu. Rád mu dělal jizvy a bolestivé rány, ze kterých vytékala krev, kterou si on dával do zkumavek. Měnil se na Angeluse jen proto, aby viděl tu bolest, co mu působí, když se mu osten zabodává do těla. Meriland byl vůdce týmu dva, takže hlavní strážce města. Byl oblíbený a velmi milý.
Narazil jsem na větu, co mě zarazila. Pomalu jsem nahlas opakoval slova z listů.
„Dnes se tu opět objevil Samael Devine. Kdyby jen nebyl s Ametist, hned bych si ho přivlastnil. Přišel vyzvídat, jako vždy. Copak mu můžu říct, co mi Anael dělá? Zabil by ho. Samael je hlavní velitel, nemůže se zabývat psiskem, jako jsem já. Kdybych ho jenom neměl tak rád a Ametist nebyla má nejlepší přítelkyně. Už mě tohle všechno unavuje. Ještě, že sem chodí, aspoň nejsem sám.“
Začetl jsem se tak moc, že se mi to jako film promítalo v hlavě.
Meriland byl pokusná krysa, na Anaelovy pokusy. Neustále mu píchal další a další injekce. Zkoumal jeho reakce na nové látky, které vyvinul. Meriland se měnil na něco, čeho se on sám bál. Dovtípil jsem se, že můj otec má být Samael. Podle Merilandova popisu, byl moc hodný, věrný, milující… Přátelský Angelus a hlavně Nejvyšší. Byl to geniální válečník a vůdce. I když nevědomky byl jsem hrdý, že jsem jeho syn.
Poslední tři stránky jsem přímo hltal očima.
„Přišel opět s tou stříkačkou. Uspokojuje ho pocit, že do mě může píchnout další dávku toho svinstva. Nejradši bych ho roztrhal. Schovává si naše znamení, aby nebylo vidět, že jsem s ním. Zakazuje mi kamkoliv chodit. Zavírá mě tu, jak toulavého psa. Zmetek, strašně to bolí. Včera se povedla přeměna, byl moc šťastný, ale já ne. Bože, jestli udělám, to co má Anael v plánu, je konec. Donesl tajnou misi, schválenou radou Angelusů. Je mi z toho špatně. Nechci to udělat, tohle přece nejsem já. Budu tak daleko od svých milovaných a ani nevím, na jak dlouho. Ametist čeká dítě, jenže já chci být s ní a starat se o toho malého. Sakra, jak jsem se do tohohle zapletl? Kdybych se mohl od Anaela odpoutat… Musel bych ho zabít… Což už není tak hrozná myšlenka…“
Stále jsem nedokázal odtrhnout oči od toho deníku. Listoval jsem stránkami a poslední stránku přečetl na jeden nádech.
Sprásknul jsem prudce listy knihy k sobě a deník odhodil do rohu koupelny. Bylo mi zle a klepal jsem se z toho všeho. Chtělo se mi zvracet z toho, co je tam napsáno. Obličej jsem si opřel do rukou na kolenech. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli mám brečet, nebo se smát. Jestli tohle všechno není jenom hloupý vtip, ze kterého se zítra probudím.
Uchopil jsem ručník a smotal ho do tlusté ruličky. Nacpal jsem si ho před pusu, abych mohl zařvat a nevzbudil Dereka. Zatím jsem si to chtěl nechat jen pro sebe.
Zařval jsem a látka pohltila můj křik. Z očí se mi valily slzy, které se už nedaly zastavit. Nikdy jsem tolik nebrečel, ale za poslední tři dny… Bylo toho na mě prostě moc. Potichu jsem si pro sebe klel.
„Do prdele, co to má znamenat? Proč tohle udělali? Tolik zmařených lidských životů, a kvůli čemu? Anael byl naprostý magor, nebo jen věděl něco víc, než všichni okolo? Proč to mám za ně řešit já? Proč mě nechali žít? Sakra, seru na to!“
Opřel jsem hlavu o stěnu za sebou. Ta bolest z viny, která se na mě valila, mě ničila. Ta zodpovědnost, kterou na mě najednou hodili a já se s ní musel smířit. Oni, ti, jenž stojí za vším. Kdybych mohl, roztrhal bych deník na cáry, ale jsem policista, nemohl jsem zničit jediný důkaz, co jsem měl.
Tak jsem jen seděl a hleděl na deník před sebou. Neschopen jakéhokoliv pohybu. Musel jsem si urovnat myšlenky… Nechat vše projít hlavou a rozmyslet si co jsem si vlastně přečetl. Udělat z toho plán a nastoupit na své místo. To, které mi právem náleží.