Zamířil jsem přímo do svého pokoje. Doufal jsem, že tam už Maki bude, protože práce bylo to jediné, co mě mohlo zbavit myšlenek na Dereka. Nemohl jsem dostat z hlavy představu toho, co bych mu chtěl udělat a že toho bylo požehnaně. Byl jsem pořád naštvaný. Tak snadno mi proklouzl mezi prsty a to se mi nestávalo. Ne, do téhle chvíle… Nějak jsem pocítil tu touhu vlastnit něco, co se mi vzepřelo. Tohle se mi nedělo, mě ne... Měl jsem vždy to, co jsem chtěl, tak proč sakra jeho ne? Iritovalo mě to.
Když jsem docházel k pokoji, spatřil jsem něco, co mou vzteklost ještě popostrčilo kupředu. Maki byl opřený o dveře mého pokoje a Gabriel ho vášnivě líbal. Dokonce jeho ruka, jak bludný holanďan, zamířila do Makiho rozkroku a snažila se mu dostat do kalhot. Opravdu velká provokace, která přišla ve správnou chvíli. Já sám jsem se nemohl Dereka dotýkat a oni si to tu div nerozdávali. Ještě k tomu, což jsem bral jako největší dloubanec do žeber, u mých dveří.
To si sakra na to sexování nemohli najít třeba jeho kancelář?
Měl jsem chuť je oba narvat do ledové sprchy, jenže jsem se nakonec zmohl jen na zakašlání. Maki Gabriela odstrčil tak rychle, že ten zavrávoral a musel ubalancovat tenhle nečekaný pohyb. Maki byl celý červený z této trapné situace, ale mě to bylo jedno. I kdyby měl na čele napsané, právě jsme to dělali, pořád bych je nenáviděl, protože měli to, co já ne a to ve mně bublalo jak šampaňské.
„Půjdu. Zajdi pak za mnou, budeme pokračovat,“ promluvil Gabriel na Makiho.
Tak to mě nasralo ještě víc, ale zase se mi hlavou prolítla myšlenka na to, jak i já půjdu za svým cílem a trochu se mi ulevilo.
Maki souhlasně kývnul, a když mě Gabriel míjel, jen se potutelně usmál. Pohladil mi zadek a zamířil pryč. Měl jsem chuť vytáhnout zbraň a říct, že mi selhala pojistka, ale bohužel jí tenhle nový tip neměl. Jaká škoda pro mne...
Štval mě. Nafoukaný blbec, jistý si svou nadřazeností, kterého bych nejraději nakopal do koulí a koukal se, jak se svíjí bolestí. Jak blažený pocit by to byl. Otočil jsem se na Makiho a zatáhl jej do pokoje.
„Vím, že mi do toho nic není, ale žádný Angelus si nezačne vztah s člověkem. Jen si s tebou hraje. Já jen... Aby tě to potom nemrzelo a ty ses z toho nesložil. Práce je na prvním místě.“
No... Zajímavé, že tuhle blbost říkám zrovna já?
„Je to v pohodě, já ani žádný vztah nechci. Je to jen sex, nic víc. On mi nic neslibuje a já ho nemiluji. Chtěl bych někoho jiného, ale ten mě nevidí, tak proč se snažit?“ odpověděl se zklamáním v hlase Maki.
„Tak to potom beru. A kdo je tvůj vyvolený?“
Byl jsem prostě zvědavý. Ani jsem netušil proč, ale zajímalo mě to.
„Jsi to ty!“ odpověděl lehce váhavě Maki.
„Co?“
V krku mě zaskočil knedlík, jak jsem to nečekal, a vyjeveně jsem se na něj podíval. Co mu hrabe? Zná mě jen chvíli a už mi říká, že miluje mě?
„Neboj, ani se tě nesnažím sbalit. Nejsem ten, koho chceš, že? Tuhle práci jsem si zařídil přes otce. Sleduji tvou práci již dva roky. Jsi jeden z mála co vyšel akademii a nastoupil hned na pozici hlavního vyšetřovatele,“ Maki se na chvíli odmlčel a zadíval se mi do očí.
„Obdivuji tě. Rychlost s jakou řešíš případy a zapálenost pro věc. Netušil jsem, že jsi tak krásný, nikdy jsem neviděl tvoji tvář v realitě, jen na fotkách, které mi otec ukazoval. Chápu, že se ti líbí někdo jiný. Ber mě spíš jako takového fanouška, roztleskávačku.“
Jeho slova byla tak váhavá, jakoby si za nimi vůbec nestál. Prostě říkal opak toho, co cítil. Jenže i kdybych ho chtěl, stejně se ke mně jeho slova nedostanou. Zničil bych ho stejně, jako všechny jemu podobné před ním. Je to jen další zajíček vhodný jen na... Sakra... Zase myslím na to, jak si beru Dereka. Jak nepříjemná situace, když se mi ten můj kamarád tísní v kalhotách.
„Promiň, kdybych neměl už někoho vyhlédnutého, byl bys můj typ. Ale teď to nejde. Jestli chceš, rád tě budu nazývat kamarádem. Moc jich nemám, a já budu rád, když to přijmeš.“
Bylo to jediné, co mě napadlo. Vlastně to byla pravda, neměl jsem srdce mu až tak ublížit, že bych mu řekl, že nemá ani trochu naděje. Takhle aspoň bude mít šanci poznat mou protivnou stránku a jistě na mě zapomene. Ale byl jak zamrzlý v čase a smutně se na mě díval. Jeho pohled připomínal štěně, které marně žadoní o svou kost. Byl to určitě dobrý kluk, jenže prostě... Chtěl jsem něco jiného.
„Beru,“ vyhrkl najednou ze sebe Maki tak rychle, že jsem se ho div nelekl.
„Dobře. Teď nás čeká práce,“ oddechl jsem si a zavedl Makiho k hlavnímu počítači.
Uchopil jsem helmu, která byla pověšená vedle podlouhlého panelu s ovládacím zařízením, a podal mu ji. Já si vzal druhou a nasadil si jí, aby mi nikde neklinkala. Zapnul jsem tlačítko na boku helmy a ta se přisála pevně k mé hlavě, až jsem si myslel, že mi jí chce rozdrtit. Hledí se spustilo před mé oči a zavedlo mě přímo do virtuální prohlídky pokoje.
„Kdyby ti bylo špatně tak vystup ze systému,“ napomínal jsem Makiho.
Ten jen kývnul hlavou a vstoupil do systému CIS semnou. Pár rychlými pohyby ruky jsem se dostat ke složce Anael. Gabriel již poslal záznamy, které jsem urgoval a já jen čekal, co se v nich za tajemství bude schovávat. Náhle jsme se ocitli u výtahu a viděli před sebou pokoj Anaela. Prohledával jsem každé místo před dveřmi a dlouhou chodbu, která byla ponořena po pološera. V systému CIS bylo možné se pohybovat v záznamech, jak kdyby tam člověk byl. Mohl jsem projíždět každý detail téhle chvíle a hledat ztracené informace. Maki se rozešel na druhou stranu chodby a začal také hledat důkazy, které jsme v těch krvavých jatkách mohli přehlídnout.
„Dívej se všude a hledej cokoliv podezřelého,“ upozornil jsem ho na fakt, že moc času na to nemáme.
Projížděli jsme hodinu za hodinou. Dlouhé záznamy stále stejného místa vůbec neutíkaly. Uběhly dvě hodiny, když jsme se dostali na konec a před námi se objevila hodina Anaelovy smrti. Přesně deset minut před jeho smrtí a my stále nic neměli. Vše bylo zcela klidné, až se mi z té nudy chtělo spát. Posledních pět vteřin mi odhalilo překvapení a to, když se na vteřinu v záznamu mihl stín, který byl nejspíš v koutě pokoje a směroval ke dveřím. Nebylo viditelné co, nebo kdo to je, jen rozmazaná čmouha, která nic neupřesňovala. Snažil jsem se to zpomalit, ale sekunda nestačila na zaměření objektu.
„Počítači urči, zda je ten stín živočišného původu,“ řekl jsem po chvilce do ztichlého pokoje.
„Nelze určit,“ oznámil počítač.
„Počítači, zaměř a uprav stín, tak aby byl čitelný.“
„Není dostatečné množství údajů,“ odpověděl znovu počítač.
Záznamy jsem přejel až na konec a našel místo, které se začal nahrávat půl hodiny po Anaelově smrti. Hledal jsem jakýkoliv lepší záběr. Podařilo se mi to hned na začátku záznamu, kde byl stín čitelnější.
„Počítači zaměř, uprav a urči původ stínu.“
Stín byl ostřejší, ale i tak nebylo možné určení původu. Počítač určil, jen výšku postavy a ta odpovídala člověku. Před dveře se však vykutálela lahvička. Řinčivý a cinkavý zvuk byl slyšet celou dobu, než se zastavila před dveřmi. Byla malá skleněná a uvnitř se leskla červenající tekutina. Na fotografiích, ani v důkazech nebyla, proto mě ihned upoutala. K lahvičce se přibližovala osoba, jejíž rysy mi byly povědomé, jen jsem si nebyl jistý odkud. Až když se přiblížil a já překontroloval postavu stojící přede mnou, bylo vše jasné. Byl to Derek. Sehnul a sebral lahvičku, kterou následně schoval do kapsy, jako kdyby to bylo něco tajného. Hned za ním se objevil Gabriel, spolu zamířili do pokoje, kde nalezli mrtvého Anaela.
Byl jsem z toho rozrušený a nechápal, co se tam právě stalo. Ne... Já to chápal, ale nechtěl jsem si to připustit. Derek odcizil důkazy z místa činu a nejspíš velmi důležité. Musel jsem s ním okamžitě mluvit. Vyšel jsem ze systému a sundal si helmu a Maki mě záhy následoval.
„Půjdu se zeptat Dereka. Prosím vyfoť po snímkách Anaelův byt. Je potřeba udělat i fotky z bytu na chodbu, abych viděl úhly a určit, odkud se lahvička vykutálela,“ rozkázal jsem Makimu a chtěl odejít, jenže on mě zastavil.
„Samozřejmě, hned tam zamířím. Můžu mít ale ještě otázku?“ zeptal se mě.
„Jakou?“
„Je ta tvá vyhlídnutá oběť Derek?“
Ani jsem nad jeho otázkou neměl čas přemýšlet, protože mé tělo bylo rychlejší, než mozek. Jen jsem souhlasně přikývnul a zamířil ze dveří.
„Spoléhám na tebe,“ řekl jsem ještě směrem k Makimu.
„Nezklamu tě,“ odpověděl s velikým odhodláním v hlase.
Snad se mi rozhodl dokázat svou dobrou práci, abych si ho všimnul, ale nějak jsem to v tu chvíli nedokázal ocenit.
Rozdělili jsme se tedy a já zamířil do Derekova pokoje. Po zaklepání jsem zjistil, že ještě nedorazil z mise, tak jsem se vloupal do jeho bytu a lehl si na gauč. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem si ani neuvědomil, že takhle by mě mohli zavřít. Ale pochybuji, že by to udělali. Mám konexe a mě v tu chvíli bylo hlavně všechno jedno. Já chtěl jeho a musel jsem ho mít. Nezbylo mi nic jiného než na Dereka počkat. Jenže z celkového a celodenního vyčerpání jsem usnul a přispělo k tomu i dlouhé čekání, což nebylo nic pro mě. Ve snu jsem znovu procházel každé místo, které jsem na záznamu viděl. Opět jsem zahlédl tu lahvičku na zemi a Dereka stojícího přede mnou. Nelíbila se mi ta myšlenka, že by byl podezřelý, ale proč to tedy udělal?
Probudila mě až rána, která se ozvala z chodby. Ihned jsem se posadil na gauči a podíval se ke dveřím. Jenže... V tu chvíli jsem zjistil, že jsem v průseru.
Ve dveřích stál Derek. Ale ne ten, kterého jsem znal, tohle bylo něco... Jiného. Byl náhle o hlavu větší než já a jeho postava zmohutněla. Můj pohled ale upoutaly jeho ruce, měl na nich drápy, z kterých odkapávala krev. Za jeho zády se pohyboval ocas s lesknoucím se trnem, který místy cinknul o futra dveří. Tělo neměl pokryté srstí, což naznačovalo, že se již měnil zpět do lidské podoby. Jeho zčernalé oči byly zaměřeny pouze na mě a nepříjemně sledovaly vše, co udělám. Věděl jsem, že jakýkoliv prudký pohyb znamená mou smrt. Dalo se to číst z jeho pohledu. Derek byl připraven kdykoliv zaútočit a mírně se přikrčoval, jako kdyby po mě chtěl skočit.
V tomto stavu, mě nejspíš neviděl jako člověka, ale vetřelce, který neoprávněně vešel do jeho teritoria. Stáhl se mi z jeho podoby žaludek a prohloubil dech, jak jsem se snažil vymyslet jakýkoliv únikový plán. Začal se ke mně přibližovat a zmenšovat prostor, který jsem se snažil tak úzkostlivě střežit. Kdybych jen na minutku zaváhal a pohnul se někam bokem, hned by toho využil. Našel jsem skulinku a naznačil, že jdu napravo, ale zrychlil jsem vlevo, abych proklouzl kolem něj. Ale Derek, jako by měl oči i vzadu na hlavě, mě chytil a hodil na postel. Velmi tvrdě jsem dopadl na matraci, až jsem slyšel, jak mi bolestivě prokřupala páteř. Derek byl ve vteřině nade mnou a trhal mé oblečení na cáry. Jeho drápy řezaly do mého těla jak nejostřejší břitvy a zanechávaly po sobě krvavé cestičky. Zdálo se mi, jak kdyby mě porcoval na fláky masa. Ta rychlost, kterou to dělal, mě dostávala do šoku a tlačila do pozadí bolest, která se začala probíjet mým tělem jak žhavý uhlík. Těsně u mé hlavy se pohyboval ocas s ostrým trnem, který byl připravený mě kdykoliv popravit. Z trička zbyly jen rukávy a kalhoty se Derekovi již také podařilo odstranit. Ležel jsem celý obnažený pod svým mučitelem a ani se nesnažil bránit.
Jakýkoliv vzdor byl nesmyslný, jsem jen člověk, nevyhraju nad Night Walkerem.
Derek mě prudce otočil obličejem dolů a zajel ruku pod můj pas. Nadzvedl si můj zadek do takové výšky, aby pro něj byl akt, který se chystal vykonat příjemnější, jenže pro mě bolestivější. Velmi hrubě bez žádné přípravy, o kterou jsem zasténáním požádal, do mě tvrdě vnořil svůj penis.
Zaúpěl jsem bolestí a pevně sevřel prostěradlo, které krylo jeho postel. Měl jsem mnoho mužů, ale všichni se svíjeli touhou pode mnou, tohle bylo mé první v pozici ženy. Na tomto aktu, nebylo nic hezkého, ale přesto... Proč jsem měl pocit, že se moje tělo brání méně, než má? Proč jsem mu to dovolil a neumřel při boji s ním? Nedokázal jsem si odpovědět a cítil jsem, jak se snažím uvolnit, abych snesl jeho velikost.
Derek byl hrubý a neovládal se, stále mi přidržoval hlavu zabořenou do polštáře, tak hrubě, že mi div nevyrazil dech. Další a další řezná rána se tvořila na mých zádech. Už jsem ani nic necítil, vše se slilo do jedné bolesti, která přecházela ve ztráty vědomí. Prostěradlo bylo celé pokryté krví, která vytékala z mých zranění a pojila se se zvláštní vůní našich těl. Derek pokračoval v přirážení, bylo rychlejší a rychlejší a s každým dalším průnikem do mého těla rostla i jejich síla. Nedostatek krve mě přibližoval k smrti. Poslední prudký náraz do mého nitra ohlásil Derekův orgasmus. Sperma se rozlilo do mého vstupu a já cítil, jak spaluje mou duši, nebo alespoň zbytek z ní. Vzdal jsem to. Nejspíš jsem si až pozdě uvědomil fakt, že se mi Derek líbí víc, než si chci přiznat. Něco ve mně k němu patřilo a muselo to najít pravdu, která se v tomhle zvířeti schovávala. Jenže... Derek mě prudce otočil a praštil se mnou opět na postel. Nejspíš chtěl pokračovat v likvidaci mého těla a tak jsem zavřel oči, abych neviděl tuhle jeho podobu. Z posledních sil jsem jen tiše řekl:
„Dost, prosím.“
Jemně mé prsty přejely po Derekově tváři a než mi ruka spadla na postel. Zahlédl jsem, jak jeho oči světlají a vrací se do nich ta čokoládová barva. Bylo vidět, jak nechápe, co se tu stalo a já ho ani nechtěl vinit. Vlastně jsem si za tohle všechno mohl sám, neměl jsem tu strkat ten svůj rypák. Varoval mě a já? Byl jsem hlupák a tohle je trest za blbost.
Z mého těla vyprchával život a já se smířil s tím, že odsud již neodejdu. Celý můj život se mi promítal před očima. Cítil jsem máminu sladkou vůni po upečených čokoládových sušenkách. Slyšel tátův hlas, když nadával televizi, jako kdyby dokázal něco změnit. Viděl jsem svůj život od této chvíle po narození. Všichni ti zajíčci, co mi prošli postelí a kterým jsem ublížil. Jen jsem doufal, že oni nikdy ode mě nezažili bolest, kterou jsem cítil já nyní. Vnímal jsem, jak mi nějaká teplá tekutina vtéká do úst a zároveň s tím se objevila ostrá bolest v rameni.
Někdo mě svíral v náruči a místy se mnou zahrkal, jak s panenkou. Ještě jsem dýchal, ale každý další nádech mě tížil víc a víc. Nelitoval jsem, že se Derek objevil v mém životě. Všechno má svůj důvod a já věřil v osud. Pokud jsem tu měl umřít a to takto, tak se to mělo stát, stejně bych to neovlivnil. Jen kdybych mohl Dereka obejmout a říct mu, že se na něj nezlobím.
Jenže mi to mohl aspoň naznačit, co je vlastně zač a já bych se držel... Ne, nedržel bych se, stejně bych to udělal.
Ale už se stalo, nic se nedá vrátit. Moje tělo chladlo a já padal do prázdnoty. Cítil jsem, jak mě Derek pevně drží a tiskne ke svému tělu ve snaze mě zahřát.
A tak se stala z kočky myš.