Píše se rok 53 Nového kalendáře.
Před 53 lety lidstvo málem zahynulo při obrovské katastrofě způsobené nepovedeným pokusem postavit solární orbitální stanici, která měla vést z jejich domovské planety na Měsíc. Díky tomu se svět posunul v čase a vznikla éra, která se začala nazývat moderní středověk.
Uprostřed planety vznikla díky této katastrofě obrovská propast a země, které přežily, byly nuceny spojit se do jedné.
Na východě tak vznikla země Ladonis s hlavním městem Forest. Dvacet let po Solární katastrofě přišla další rána.
Občanská válka.
Některým lidem se nelíbilo, že jsou děleni na kasty, místo toho, aby táhli za jeden provaz a snažili se vrátit to, co ztratili.
Jenže ne všichni sdíleli tenhle názor.
Válka trvala přes deset let.
Zatímco na okrajích umírali lidé a svět tam chátral, uprostřed rostly moderní budovy, bary, doupata neřesti a jiná místa, kde si zbohatlíci připíjeli na smrt chudých lidí.
Nakonec válka skončila, protože už nebyl nikdo, kdo by vzdoroval.
Ale lidé nezapomněli...
Mladý muž sebou na posteli, ve spoře zařízeném malém pokoji, házel ze strany na stranu a ze spánku slabě sténal.
Věděl, že to přijde, ale nedokázal tomu zabránit. Nedokázal vydržet být vzhůru. Jakoby ho ta síla nutila spát i přes jeho vůli.
Po hodné chvíli se s poplašeným výkřikem posadil na posteli, prudce oddechoval a na čele mu vystoupil pot.
Chvilku nepřítomně zíral před sebe, než spustil nohy z postele, rozsvítil lampičku na nočním stolku a složil hlavu do dlaní.
Proč se to musí dít zrovna jemu?
Je tohle snad zkouška?
Zvedl hlavu a pohledem zalétl k obrázku na protější stěně, kde stálo Ut fides vestra – Měj svou víru.
Já ji přece mám, ale jak dlouho to můžu vydržet?
Věděl, že teď už neusne, proto se rozhodl, že se osprchuje, a pak si bude nejspíše číst.
Jeho myšlenky se opět zatoulaly k jeho snům.
Kdy to začalo?
Před měsícem? Před dvěma? Už ani nevěděl. Napřed to přicházelo jednou za týden. Šepoty ve tmě, které se zarývaly do jeho mozku jako žhavá jehla a nedopřávali mu klidného spánku.
Postupně to ale zesilovalo, z mnoha hlasů se stal jeden a z šepotů konkrétní slova.
A posledních čtrnáct dnů přicházel denně.
Jak se jich ale mohl zbavit? A proč ho trápily? Znepřátelil si snad něčím Boha?
S povzdechem zastavil vlažnou vodu, u umyvadla si vyčistil zuby, oholil rašící chmýří na tvářích a bradě, natáhl si bílé boxerky a bílý nátělník.
Normálně ho nenosil, ale byl podzim a začínalo být docela chladno a i přesto, že kněžská roucha byla teplá, občas mu mezi chladnými zdmi malého kostelíka byla zima.
V pokoji na sebe natáhl bílou albu a přes ni přehodil světle modrý pluviál se zlatým vyšíváním, který si zapnul sponou na krku.
Nakonec se totiž rozhodl, že si nebude číst, ale zajde si do skleníku, kde právě dozrávaly některé druhy zeleniny a trochu si popracovat.
K jeho překvapení ale nebyl skleník prázdný.
V rohu, na pytlích s hlínou, ležel do klubíčka stočený kluk s rozježenými vlasy a pihatou tváří.
Mladý muž si povzdechl a lehce s klukem zatřásl.
„Vstávej, Miri, tady nemůžeš spát, musíš se vrátit za ostatními," řekl jemným hlasem a klekl si, aby mohl Mirimu pohlédnout do očí.
„Nechci tam jít, Adri, Julia je blbá," odpověděl trucovitě Miri, když se konečně probral a sedl si na ne moc pohodlné pytle s hlínou.
Oslovený muž si znovu zhluboka povzdechl, rozepnul sponu pluviálu, aby si ho mohl sundat a přehodit přes ramena třesoucímu se Mirimu.
Skleník byl sice vytápěný, ale přes noc se zvedl ostrý vítr, který se dostal skulinami i dovnitř, a Miri na sobě měl jen tenkou košilku a slabé ponožky.
„Máš mě oslovovat "Otče Adriane" a není hezké mluvit takhle o svých sourozencích. Víš, co jsem vás učil?" zeptal se Adrian.
„Ubi sementem feceris, ita mettes," zamumlal Miri a sklopil pohled.
„Ano. Jak zaseješ, tak sklidíš. Určitě by se ti nelíbilo, kdyby Julia přišla a řekla o tobě to samé, co ty teď o ní. Nebo ano?" usmál se mírně Adrian a prohrábl Mirimu vlasy.
Nikdy se na tyhle děti nedokázal zlobit.
Byli jeho rodinou. Byli pro něj vším.
Už více jak pět let spravoval malý kostelík v městečku Midle, které stálo stranou poblíž hlubokých lesů, asi deset kilometrů od hlavního města Forest země Ladonis.
K malému kostelíku, kam se lidé chodili modlit a svěřovat se se svými tajemstvími náležel i sirotčinec, kde se Adrian staral o deset dětí ve věku od pěti do patnácti let.
Kromě Julie a Jonathana, to byli sirotci, kteří osiřeli po poslední válce, která téměř zničila zemi. U ostatních dětí, hlavně těch starších, se Adrian znal s jejich rodinami a slíbil, že se o ně postará. Nechtěl, aby odešli do nějakého dětského domova v hlavním městě, kde by to měli nejspíše hodně těžké.
Zpočátku měl samozřejmě problémy hlavně se sociálními úřady, kterým se moc nelíbilo, že se nějaký mladý biskup, kterému je sotva pětadvacet let, ze zapadlého městečka bude starat o děti, ale když lidé, kteří stáli po Adrianově boku, sepsali petici, úřady museli stáhnout ocas mezi nohy a sklopit uši.
Přesto si samozřejmě neodpustili to, aby každý půl rok nevyslali nějakého svého úředníka, aby Adriana zkontroloval.
Vždycky se našlo něco, co jim vadilo, ale Adrian se nikdy nenechal nachytat.
Měl s tím spoustu trápení, ale na své straně měl Boha.
Poslední dobou se k jeho uším čím dál víc dostávali informace, že se vláda připravuje na další válku, a pro výcvik nových vojáků využívá právě děti z dětských domovů, které jsou něčím nadané.
Adrian to nepovažoval za nemožné.
Děti se učili a přizpůsobovali mnohem lépe než dospělí, a pokud je někdo dobře motivoval, stávali se z nich v dospělosti velmi nebezpeční jedinci.
„Adri?" vyrušil Mirův hlas Adriana ze vzpomínek, stejně jako chladná ručka, která se dotkla jeho tváře.
„Jen jsem se nad něčím zamyslel," usmál se na něj, aby viděl, že je všechno v pořádku, a pak ho zvedl do náruče.
„Odnesu tě do pokoje a tentokrát tam zůstaneš až do rána. Slibuješ?" řekl naoko přísně Adrian, ale bylo vidět, že se doopravdy nezlobí, protože jeho nebesky modré oči odrážely lásku a štěstí.
Dokonce zapomněl i na svůj strašný sen a na to, že se do skleníku šel původně uklidnit.
Říká se, že oči jsou oknem do lidské duše.
O Adrianovi to platilo dvojnásob. Jeho oči prozradily všechny jeho pocity, i když výraz tváře říkal něco jiného.
Možná proto ho všichni ve městečku tak milovali.
Pro jeho laskavost, upřímnost, dobré srdce a jemnost.
Snad každého znal jménem, a i když se snažil sebevíc, nezabránil tomu, aby ho lidé denně nenavštěvovali, nenosili mu jídlo, čerstvé pečivo různé hračky pro děti nebo oblečení.
Adrian si toho vážil, přesto se pokaždé cítil špatně, když nějaký z darů přebíral.
Všichni ti lidé měli málo sami pro sebe a ještě se starali o něj.
Po válce byla zlá doba. Pouze v centru města, kde žili ti největší zbohatlíci, se nic nezměnilo. Ale ti, kteří měli opravdu málo, byli nuceni město nakonec opustit. Starosta města si prostě nepřál, aby ti, kteří nejsou schopni udržet krok s ostatními, zamořovali jeho město.
Lidé se samozřejmě snažili bránit, ale nebylo jim to nic platné.
Městská garda, společně s dobře vycvičenými vojáky je velmi rychle rozehnala a servítky si nebrali.
Po demonstraci zůstalo více než dvacet mrtvých a přes dvě stovky více či méně raněných.
Po téhle události se menší část skutečně sebrala a stáhla, zatímco ta větší se rozhodla zůstat a pokusit se vyšplhat na vrchol, protože se jim nechtělo opouštět město, které jim přinášelo tolik možností.
Z toho, co se Adrian později doslechl, většina z těch, kteří zůstali, teď pracovali jako drogoví dealeři, kuplíři, pasáci, prostitutky nebo nájemní vrazi.
Jen minimum z nich se dokázalo skutečně vyšplhat výš a pracovali ve slušných společnostech a dokázali se udržet ve zbohatlické společnosti, aniž by ztratili svou hrdost.
Město Forest bylo skrz naskrz prohnilé korupcí, neřestí a intriky, a i z tohoto důvodu tam děti nechtěl poslat, dokud nebudou připravené, nebo dokud jim on sám nesežene někoho, kdo jim pomůže. Nedokázal si ani představit, co by se tam teď s nimi mohlo stát.
Dětská prostituce, feťáci, zlodějíčci, dětští vojáci, to vše se dalo ve městě najít, zvláště na jeho okrajích, kde žila nižší vrstva společnosti.
Během svých myšlenek došel Adrian k menší budově stojící hned vedle kostelíku na menším prostranství, které sloužilo částečně i jako zahrada a bylo olemované ze tří stran vysokými cypřiši, tvořícími živý plot. Na konci zahrady pak stál velký skleník a malá políčka, kde si děti pěstovali svoji zeleninu a přitom se učili, jak je hodnota věcí důležitá.
Vešel do předsíně, a pak chodbičkou do větší místnosti, která sloužila jako pokoj. Rád by, aby měli všichni svůj vlastní, zvláště ti starší, ale bohužel neměl na něco takového finance ani prostředky.
Uložil Miriho, který mu mezitím usnul v náruči, do postele, sundal z něho svůj pluviál a přikryl ho peřinou.
Ráno ho bude muset nechat, aby si postel převlékl, protože byl umazaný od hlíny, ale Adrian neměl srdce na to, aby ho teď budil a posílal se vykoupat.
Potichu za sebou zavřel dveře a vydal se zpátky do skleníku, kde se až do svítání věnoval vysazování nové zeleniny.
S prvními paprsky slunce se pak vrátil do kostelíka, kde měl v prvním patře svůj pokoj s koupelnou, malou kuchyňku, místnost pro návštěvy a knihovničku, aby se mohl umýt od prachu a hlíny a převléknout do světle modrého ornátu a přes ramena si přehodit bílou štolu s vyšívanými ornamenty.
Ranní bohoslužba měla začít za necelou hodinku a ještě musel probudit děti, které se během té doby připraví ke společné snídani.
I když byl biskup, a i když se o děti staral, nikdy jim nevnucoval víru a nenutil je, aby se ranních bohoslužeb účastnili. Bylo jen na nich samotných, jestli Boha přijmou, či nikoliv.
O víře je učil, citoval jim verše a úryvky, učil je laskavosti a pokoře, ale věděl, že i když teď udělá cokoliv, nejvíce je naučí až svět samotný, do kterého po završení patnácti let vstoupí.
On je mohl pouze navést na správnou cestu a připravit je na to, co je čeká, ale nikdy by jim neřekl, co musí nebo nesmí.
Na ranní bohoslužbu se opět sešlo skoro celé městečko, a když o hodinu později Adrian odcházel za dětmi, měl opět plnou náruč čerstvého pečiva, sladkostí a ovoce.
„Dobré ráno," pozdravil, když vešel do rozlehlé jídelny, kde všech deset dětí pobíhalo kolem stolu a v chaosu, který tam vládnul, se pokoušelo pár z nich prostřít stůl.
„Dobré ráno, Otče Adriane. Dobré ráno, Adri," ozvalo se sborově, jak ti starší použili jeho celé jméno i s oslovením a ti mladší použili opět jen zkratku jeho jména.
„Počkejte, než si věci odložím na stůl," vyhekl Adrian, když se k němu hned po pozdravu pár těch nejmladších rozeběhlo a doslova se na něj pověsilo.
Měl co dělat, aby košíky s pečivem, sladkostmi a ovocem udržel v rukou.
„No tak! Nechte Otce Adriana na pokoji!" vykřikla hněvivě Nataly, jedna z nejstarších, které chyběl už jen půl rok do patnáctin, a tudíž i do doby, kdy bude muset sirotčinec opustit.
Poslední dobou byla hodně uzavřená do sebe a často se vyhýbala ostatním.
Adrian věděl, co ji trápí.
V patnácti letech už bude považována za dospělou, bude si muset najít práci a postavit se na vlastní nohy. A to znamenalo přestěhovat se do hlavního města nebo někam dál. V městečku nebyla práce, a i když by ji sám nejraději zaměstnal jako svou pomocnici, neměl na to, aby ji vyplácel peníze.
„Nekřič na ně. Mají radost, tak je nech. Nikdo nemůže za to, že ty se v poslední době chováš jako fúrie," osopil se na ni Fabian, druhý nejstarší ve skupině, který byl na svůj věk neuvěřitelně vyspělý a Adrian nepochyboval o tom, že on se ve světě rozhodně neztratí.
„Hlavně, že ty se vždycky chováš jako pan dokonalý. Vůbec nic nechápeš," zakřičela Nataly a do očí ji vstoupily slzy.
A než mohl Adrian cokoliv říct, hodila utěrku, kterou držela v ruce na stůl, a vyřítila se kolem něj ven.
V místnosti se rozlehlo ticho, které o pár vteřin později narušilo vzlykání nejmladšího Jonathana, který vždycky nejhůře snášel jakékoliv hádky nebo potyčky mezi staršími dětmi. Bylo mu pět let a před půl rokem ho přivezl jeden z dělníků, kteří za prací jezdili do vzdáleného města Hope, který ho našel ležet polomrtvého na polích poblíž Forestu.
Trvalo dva měsíce, než ho Adrian spolu s místním doktorem dali nějak dohromady a další měsíc, než byl schopný začlenit se mezi děti. Teď už byl mnohem silnější, nevyskakoval při sebe menším hluku, nebál se každého pohlazení nebo objetí, přesto, se nepodařilo zcela vymýtit jeho hluboce zakořeněný strach z křiku, stejně jako se nepodařilo zahojit všechny jeho rány, takže jeho drobné tělíčko pokrývala spousta jizev, z nichž některé se nikdy nezahojí.
„Připravte zatím snídani, já ji přivedu," řekl Adrian, odložil košíky na stůl a vyšel z místnosti, zatímco malá Julia začala Jonathana utěšovat. Ti dva si hned padli do oka, možná i proto, že měli podobný osud a nějak to vzájemně vycítili.
Julia byla sice o tři roky starší než Jonathan, ale v jeho blízkosti se chovala jako starostlivá, milující máma. I ona byla nalezenec. Adrian ji jednou v zimě našel na okraji lesa, kam se zatoulala jedna z ovcí místního farmáře a kterou celé městečko tehdy celý den hledalo.
Ovci se najít nepodařilo, ale místo toho si sebou domů přivedl Adrian malou promrzlou Julii. Jediné, co u sebe malá holčička měla, byl náramek se jménem Julie, papučky a pyžamko.
Zbytek dětí pak pocházel přímo z městečka nebo to byli děti uprchlíků z Forestu. Pouze Julia a Jonathan byli dosud pro všechny stále záhadou.
Ale to neznamenalo, že by je Adrian odsunoval na druhou kolej. Miloval všechny děti stejně, bez ohledu na pohlaví nebo jejich povahy. Nikdy na žádné z dětí nezvýšil hlas a nikdy by žádnému z nich neublížil fyzicky.
Stejně, jako žádnému z nich nikdy nevnucoval svou víru.
Nataly našel, jak jinak, ve skleníku. Všechny děti se tam schovávaly, když měly nějaké problémy a Adrianovi tak paradoxně ulehčili práci s hledáním.
„Nemyslel to nijak zle. Všechny nás to trápí, ale tví sourozenci ti můžou být velkou oporou, pokud je necháš," posadil se Adrian vedle Nataly na pytel s hlínou a setřel ji z tváře slzy.
„Jenže oni to nechápou! Já nechci odejít!" vzlykla Nataly.
„Ti nejmladší možná ne. Ale jednou to potká všechny. Fabiana už za necelý rok. Myslíš, že to pro něj není těžké, že to nechápe, zvláště když vidí, jak to prožíváš? Ale snaží se být silný vůči ostatním."
„Já se bojím, Otče Adriane," zašeptala po chvilce ticha Nataly.
„Malum nullum est sine aliquo bono," odpověděl Adrian a pohladil ji po vlasech.
„Všechno zlé je k něčemu dobré," zamumlala, "ale já to dobré teď nevidím, Otče. Tak jak můžu jít dál?"
Na to Adrian neměl odpověď. Rád by řekl, že bude všechno v pořádku, že se určitě najde snadná cesta, jak to všechno zvládnout a vyřešit, jenže ani on sám nevěděl, co přinese zítřek. A navíc, doba pro děti, jako byla Nataly, nebyla zrovna nejpřívětivější.
Ale vzdát to rozhodně nehodlal. Už kvůli těm, kteří na něho spoléhali. Ty děti nikoho jiného neměli, a kdyby to vzdal, v podstatě by je tím skoro odsoudil až na smrt.
„Udělám všechno, co bude v mých silách, abys to dobré uviděla, ano? Ale musíš věřit i ostatním. Teď tu musíš být pro ně víc než kdy před tím, protože každý z nich se bojí loučení. A oni budou zase oporou tobě, jen jim to musíš dovolit," usmál se povzbudivě Adrian, „a teď bychom se měli vrátit, nebo začnou snídat bez nás. Znáš je."
Nataly naposledy popotáhla, setřela slzy, vysmrkala se, několikrát se zhluboka nadechla, a pak už se nechala vytáhnout na nohy a společně s Otcem Adrianem vyšla ze skleníku.
A než došla k malému domku, kterému říkala domov, měla už mnohem lepší náladu.
O půl roku později Nataly sirotčinec u kostela Sv. Jakuba opustila. Po Adrianově tvrdé snaze byla nakonec přijata jako žákyně dětského doktora ve městě Forest.
Adrian doufal, že to zvládne a kdykoliv měl příležitost, tak ji kontaktoval. Naštěstí to vypadalo, že Nataly měla štěstí, a i doktor Lavonis si ji velice chválil jako pilnou, zručnou a soustředěnou.
Děti ze začátku hodně smutnily, ale nakonec si zvykly, zvláště když jim Nataly za svou první výplatu poslala hračky a sladkosti.
Za dalšího necelého půl roku později odešel i Fabian. O něho se Adrian tolik nebál. Věděl, že je chytrý, odvážný a pracovitý. Věděl, že se snadno uchytí a najde si slušnou práci.
O týden později ho Fabian kontaktoval, že si našel místo u pekaře, a že se mu tam líbí. Poděkoval mu za všechno a od té doby o něm Adrian neslyšel.
I když se ho snažil kontaktovat, i když se snažil najít adresu a jméno muže, ke kterému údajně nastoupil, nenašel nic. Trápilo ho to, měl obavy, a jeho instinkt mu napovídal, že není všechno v pořádku. Jenže o necelý rok později přišla další rána.
Na dveře kostelíka zaklepala žena a muž v doprovodu dalšího muže, kteří prohlásili, že jsou Juliinými rodiči. Adrian tomu nechtěl uvěřit, jenže muž, který je doprovázel, mu ukázal papíry a doklady, kde se jasně uvádělo, že Julie je skutečně jejich dcerou. A Adrian nemohl jinak.
Víra mu nedovolovala jinak.
Tohle loučení děti nesly nejhůře, zvláště pak Jonathan, který se úplně uzavřel do sebe a s nikým nepromluvil. Zvláště Adriana bral jako toho nejhoršího a vinil ho za odchod Julie.
Během dalšího půl roku se s tím děti postupně smiřovaly, a i Jonathan se v posledním měsíci začal zase trochu otevírat a komunikovat, i když k Adrianovi se choval pořád chladně.
A pak přišla osudná noc, která změnila vše a otřásla Adrianovou vírou.
Adriana vzbudilo bušení na dveře kostelíka, které neustávalo a v nočním tichu znělo jako burácení.
Bylo něco málo po půlnoci, a i když by nejraději nočního návštěvníka poslal pryč, protože konečně neměl noční můry, musel se zachovat, jak mu víra kázala.
Jaké bylo jeho překvapení, když za dveřmi uviděl stát Fabiana.
Za ty necelé dva roky, co se neviděli, zmužněl a působil dospěleji.
Adrian ho pustil dovnitř, rád, že ho vidí, ale z Fabianovi tváře vyčetl, že je něco špatně.
„Fabiane, dlouho jsme se neviděli. Co tě sem přivádí?" zeptal se Adrian a otočil se k vypínači, aby rozsvítil.
„Je mi to líto, Otče..." zachraptěl Fabian a přitáhl tak Adrianovu pozornost zpět k sobě.
„Fabiane! Co se ti stalo..." vydechl Adrian, když si ho konečně prohlédl ve světle.
Byl tak v šoku, že v první chvíli doslova zamrzl na místě.
Fabianova světlá mikina a kalhoty byly od pasu dolů promáčené.
Ale nebyla to voda, nýbrž krev, která prosakovala z batohu na zádech, a i teď začala dělat malou loužičku na podlaze kostela.
„Je mi to líto, Otče. Ale já musel..."
Po těchto slovech si Fabian sundal batoh, rozepnul ho, a pak vyndal jeho obsah.
Adrian se musel zachytit lavice, aby se neskácel na zem, když spatřil tu hrůzu.
Pohledem přeskakoval z Fabianovi tváře na zkrvavenou ruku, ve které za blonďaté vlásky držel useknutou Juliinu hlavu...