„Strach ze smrti jest horší nežli smrt sama.“
— Publilius Syrus latinský spisovatel
Město Forest – o dva dny později
-Leon-
Fabian mu ten den pověděl všechno.
Leon ho nechal. Věděl, že se potřebuje vypovídat. Že to ze sebe potřebuje dostat.
Ale to, co se dozvěděl, ho zasáhlo víc, než tušil.
Když pak ten den usínal, v tom nejmenším koutku duše si přál, aby mu to Fabian nikdy neřekl. Protože teď bude s tou krutou pravdou muset žít i on.
Ráno, když se probudil, byl Fabian pryč. A neukázal se celý den. Ani přes noc nepřišel domů, a když Leon další den vstával, byl zase sám.
A dostal strach.
Uvědomil si, že se na Fabiana tak upnul, že vlastně teď netuší, co udělat.
Co když se už nevrátí?
Co když se mu něco stalo?
Leon přecházel po pokoji, začal si okusovat nehty a nadskakoval při sebemenším zvuku.
Napadlo ho, že se podívá ven, ale hned to zase zavrhl.
Nemohl tam jít.
Ne potom, co mu Fabian řekl.
Kam vůbec šel?
Rozmyslel si to, potom, co Leonovi řekl celou pravdu?
S povzdechem Leon dosedl na postel a zadíval se na své okousané nehty.
Svalil se na záda, překryl si jednou paží oči a možná aniž by to plánoval, tak na chvilku usnul.
Jinak si totiž nedokázal vysvětli to, že neslyšel Fabianův příchod, dokud si na něj neklekl a na krku ho nezastudila chladná čepel nože...
Městečko Middle – kostel Sv. Jakuba
-Adrian-
Klečel před malým oltářkem ve svém pokoji a znovu se modlil.
Znovu se ptal, proč?
Proč se tohle muselo stát?
Je to snad kvůli tomu, že na něm leží hřích?
Je to všechno snad kvůli tomu, že dovolil Baltazaru Nilsovi vstoupit do jeho života?
Že mu podléhá?
Že se nedokáže bránit?
První noc proplakal.
Když k němu vrazil místní kovář a přinesl mu tu strašnou zprávu.
Zhroutil se, neschopný cokoliv udělat.
Věděl, že musí být silný pro ostatní, ale kdo bude silný pro něj?
O koho se opře on?
Myslel, že o Boha.
Jenže když dnešní ráno při pohřbu odříkával Boží slova, najednou se cítil strašně prázdný.
Připadalo mu, že zestárnul tak o dvacet let.
Kruhy pod očima, pokožka jakoby zešedla, jeho oči ztratily lesk.
Proč se to jen muselo stát?
Po pohřbu zavřel kostel. Poprvé ve svém životě odmítl kohokoliv, kdo by chtěl najít v jeho příbytku útěchu.
Nemohl jinak.
Jak by mohl někomu nabízet útěchu, když on sám nevěděl, kde ji hledat?
Aspoň, že slzy už ustaly.
Už je nejspíš všechny vypotřeboval.
„Prosím, pane, prosím tě, dej mi nějaké znamení, odpověď na otázky. Dokážu být trpělivý, ale přece... byly to ještě děti... tak nevinné, tak čisté, tak proč...“ zašeptal a sklonil hlavu, kterou si opřel o sepnuté ruce.
Jenže Bůh mlčel.
Místo toho, se však ozval Ďábel.
Město Forest – klub Stars
-Dean-
Takhle si představoval ráj, o kterém slýchával.
Každý den byl pro něj lepší než ten předchozí, hlavně díky Rubenově péči, který ho hýčkal a rozmazloval.
Když se neviděli několik hodin, cítil se sám a opuštěný, ale vzápětí Ruben přišel a všechno mu to vynahradil.
Přál si, aby to tak zůstalo napořád.
Chtěl, aby to tak zůstalo.
Chtěl být jen Rubenův a udělal by proto cokoliv.
Proto, když za ním včera večer Ruben přišel a řekl mu, že by po něm něco potřeboval, ale neví, jestli mu to má říct, Dean skoro prosil na kolenou.
Nakonec mu to Ruben řekl.
A i když se Dean napřed zarazil nad tou žádostí, potom, co si ho Ruben vzal a šeptal mu do ouška ta sladká slůvka, která tolik miloval, cítil jeho vůni a vnímal ten krásně podmanivý hlas, souhlasil se vším.
V podstatě šlo o jediné.
Vyhrát nějakou soutěž.
Podle všeho je to místní specialita, co se pořádá pravidelně jednou za určité období.
Dean v tu chvíli moc neposlouchal, protože mu Ruben zrovna okusoval krk.
Začal vnímat až ve chvíli, kdy mu řekl, že se v podstatě skupina dětí vyšle do nějaké arény nebo spíš na část území někde za městem, a tam mezi sebou bojují a hledají cestu ven.
A mezi dětmi je pár šampiónů, které si cvičí bohatí lidé, učí je a připravují.
A Rubenův šampion má být právě on.
Zrovna, když se Ruben svou rukou natlačil do Deanových kalhot, vysvětloval mu, že jedině on je pro něj tím pravým pro tuhle soutěž.
Že jedině jemu věří, že to dokáže.
Že jedině on je natolik silný, aby porazil všechny ostatní.
A Dean v záchvatu vzrušení souhlasil se vším.
Cítil se jako vítěz už teď.
Vědět, že byl vybrán pro tak důležitý úkol.
Že Ruben o něm nepochyboval a byl přesvědčený, že to zvládne.
Co na tom, že se bude muset prát s jinými dětmi.
To nebylo důležité.
Ale důležité bylo to, že svým souhlasem Rubena potěšil.
Pak se spolu milovali dlouho do noci a Dean tak Rubenovi prokazoval svůj vděk.
Město Forest – Baltazarova rezidence
-Baltazar-
Bylo to snadnější, než čekal.
Hloupí vesničané s ještě blbějšími koňmi.
Ušklíbl se, převalil se na své široké posteli, a pak vstal.
Uplynuly dva dny od chvíle, kdy zastoupil cestu tomu koňskému spřežení.
Jako první zařval ten chlap.
Nestačil ani ceknout.
Pak přišli na řadu koně. Musel napřed přeseknout postroje, aby nepovalili vůz, a to dalo jistý čas a šanci té ženské.
Bože, miloval, když jeho oběti utíkaly.
Napřed ho napadlo, že je nechá utéct všechny.
Mohl by je pak lovit, jeho vzrušení by stouplo, a pak by zašel za svým pánbíčkářem a ukázal by se mu v celé své kráse.
Jenže to musel zavrhnout.
Takový lov by ho stál čas a ten bohužel neměl.
A pak to vymyslel.
Nechá toho svatouška tak den dva dusit v sebelítosti a zoufalství, a pak ho přijde zachránit.
Nabídne mu svou náruč, nabídne mu rozhřešení, nabídne mu svou duši.
A on se mu poddá. Propadne mu a bude chtít víc.
Stane se na něm závislý, stane se jeho modlou.
Roztříští jeho víru, zatemní jeho duši, vezme si jeho srdce i tělo.
Už se na to těšil.
Těšil se na to, jako na nic jiného.
A s tím potěšením přišlo i vzrušení.
Strávil ve sprše o trochu déle a přitom si představoval svého pánbíčkáře, jak se mu sám nabízí.
Vážně úžasný pocit.
No, nejspíš ho půjde navštívit...
Město Forest – o několik kilometrů dál
-Fabian-
Všechno mu to řekl. Nic nezatajil.
Viděl v Leonových očích strach, bolest, smutek, soucit, lítost.
Pak odešel.
Nemohl to dál snášet.
Bál se, že Leon začne dělat kázání.
Že ho převálcuje svým soucitem.
To nepotřeboval.
Nechtěl lítost ani soucit.
Nechtěl pochopení.
Nechtěl nic.
Chtěl jen být svobodný.
Chtěl být zase sám sebou.
Chtěl vyjít ven, aniž by se musel bát, že ho za prvním rohem někdo podřízne.
A toho mohl docílit jen tak, že zničí ten pitomý Hon.
Musí to zastavit. I kdyby měl všechny zabít.
Už tak měl na rukou krve dost.
O pár litrů víc na tom nic nezmění.
Jenže i když se snažil, Leona z hlavy nedokázal dostat.
Přemýšlel i o tom, že se zpátky do toho domu nevrátí, nechá Leona, ať si poradí sám, i přesto, že mu řekl něco jiného.
Jenže po necelých dvou dnech strávených venku zjistil, že ten tlak, co uvnitř sebe celou dobu cítil, byl strach.
Strach o toho, který jako jediný znal jeho tajemství a viděl jeho pravou tvář.
Musel se k němu vrátit.
Potřeboval ho, jako poušť potřebuje vodu.
A když otevíral dveře, věděl, že už ho nikdy neopustí.
Město Forest – klub Stars
-Ruben-
Všechno šlo jako po másle.
Získal, co chtěl a jako bonus se Dean rozhodl stát se jeho šampionem na Honu.
Co na tom, že mu trochu pomohl.
Že možná ani Dean vlastně nepochopil, co po něm chtěl, protože polovinu času byl uvězněný ve své vášni a touze, kterou k němu cítil.
To nic neměnilo na faktu, že ho měl v hrsti.
A teď ho ještě čekalo setkání s Jafarem.
Nechal si ho zavolat do jednoho ze salonků, a protože netušil, o co půjde, Deanovi řekl, že neví, kdy se vrátí a možná bude muset kvůli obchodním záležitostem zůstat mimo i přes noc.
Do Honu chybělo jen pár dní a Jafar byl nejdůležitější člověk.
Bylo tedy nasnadě, že s ním chce probrat všechno do detailů, aby je nepotkali nějaké nepředloženosti.
Vstoupil do salonku, kde už v křesle seděl Jafar a z broušené sklenice upíjel whisky.
Ruben si svlékl sako, aby se mu pohodlněji sedělo a pokynem přivolal číšníka od kterého si nechal nalít to samé, co pil Jafar.
Pak číšníka poslal pryč s tím, že si nepřeje, aby byli rušeni.
Přesně jak Ruben tušil, konverzace se stočila na nedávné problémy a z Jafarova hlasu bylo jasné, že žádné další už nepřipustí.
Ruben se musel už asi posté dokola obhájit a trochu mu to zkazilo náladu.
S překvapením zjistil, že během hovoru vypil i svou whisky, ale měl chuť na další, proto vstal, přešel k menšímu baru a nalil si víc jak polovinu.
Nejspíš se opije, ale na to měl právo.
„Počkej.“ zarazil ho Jafar, když si chtěl znovu sednout do křesla a Ruben jen překvapivě zamrkal.
Podíval se na Jafara, který si ho prohlížel přivřenýma očima, a v jeho tváři se neodrážela žádná emoce.
„Co-“
„Svlékni se.“
Ten příkaz zazněl jako prásknutí bičem, až Rubenovi spadla čelist.
„Cože?“ zeptal se trochu nechápavě.
Jafar se mírně zamračil a nespokojeně mlaskl.
„Buď se svlékni, nebo vypadni.“
Ruben se ostře nadechl a trochu prudčeji postavil na stůl svou sklenku.
Jafar byl nevyzpytatelný, to věděl.
Věděl i o jeho choutkách a touze získat všechno, na co si ukáže.
Ale že to udělá takhle...
Když nabyl znovu svou ztracenou sebejistotu, ušklíbl se.
On nebude žádná Jafarova děvka, co poslouchá na slovo.
Obešel své křeslo, obešel pohovku, obešel další křeslo a obloukem přešel za Jafarovými zády.
Mezitím si pomalu rozepínal knoflíčky košile, dokud se znovu neocitl před Jafarem a košili si nesundal z ramen.
Pak se prsty dotkl knoflíku u kalhot, ale pak si to jakoby rozmyslel.
„A co když to neudělám? Co když neudělám ani jednu věc? Co když tě neposlechnu? Co když nebudu poslouchat tvé příkazy? Co mi uděláš?“ protahoval Ruben každé slovo a přešel až k Jafarovi.
„Kromě toho,“ zašeptal Ruben a sevřel v prstech Jafarovu košili, „proč já mám být vysvlečený a ty ne?“
S posledními slovy škubl, košile se roztrhla a knoflíčky se rozletěly po salonku.
„Rubene...“ zasyčel Jafar a ohnal se po něm rukou, ale Ruben uskočil a odstoupil.
Viděl hněv v Jafarových očích, ale taky obrovskou touhu a chtíč.
A přesně toho chtěl docílit.
Jafar vstal, shodil s ramen cár látky a udělal krok směrem k Rubenovi.
Ten počkal, dokud se Jafar nepřiblížil, a pak mu zase proklouzl se smíchem pod rukama.
„Říkal jsem ti, že tak snadné to mít nebudeš. Nejsem jedna z tvých děvek, co tě poslouchají na slovo,“ ušklíbl se Ruben, couval před Jafarem a pomalu si začal rozepínat kalhoty.
Jeho samotného tahle malá hra vzrušila natolik, že věděl, že je jen otázkou času, než ho Jafar dostane do svých rukou a on tak zažije nezměrnou rozkoš.
Dech se mu prohluboval a srdce začalo bít rychleji.
Ale ještě si chtěl tuhle jejich malou hru na kočku a myš chvilku užít.
„Tohle bys chtěl?“ zeptal se Ruben, když se otočil zády k Jafarovi, stáhl si kalhoty přes zadek, a ten pak na něj vyšpulil.
„Rubene...“ zavrčel znovu Jafar.
Ještě několikrát mu Ruben uskočil z dosahu, ještě několikrát spolu naproti sobě zakroužili po salonku, než se Ruben rozhodl přejít do protiútoku.
Počkal si, až bude Jafar u křesla, a pak vyrazil.
Jafar dosedl a v jeho očích se mihlo překvapení.
Ruben se vyhoupl obkročmo na něj, jednou rukou sevřel Jafarovi vlasy, zaklonil mu hlavu a tváří se skoro natiskl na tu jeho.
„Jafare...“ zašeptal vzrušeným hlasem, otřel se o něj klínem a špičkou jazyka přejel po jeho rtech.
„Copak bys rád, hm?“ zeptal se Jafar a přivřenýma očima sledoval Rubena.
Pak se najednou pohnul, shodil si Rubena z klína, sám se postavil nad něj a tentokrát to byl on, kdo sevřel na oplátku Rubenovy vlasy a zaklonil mu hlavu, aby na něj dobře viděl.
„Jsi neposlušný kluk. A neposlušní kluci se trestají. Dokaž, že jsi lepší než všichni ostatní. Ukaž, že máš něco, co jiní ne a možná u tebe udělám výjimku a nebudu tě brát jen jako svou děvku. Jsem náročný muž, Rubene, a jen tak něco mě už nepřekvapí a nevzruší. Ukaž, že jsi jiný,“ s těmi slovy si jednou rukou rozepnul kalhoty a potáhl je dolů, „vykuř mi ho tak, jak nikdo před tebou. Vykuř mi ho tak, že ti vystříkám tu tvou nevymáchanou hubu a moje semeno ti poteče i ušima.“
Jafarova slova, stejně jako jeho nadřazený tón, pronikly Rubenovi až do morku kostí, stejně jako ho omámila silná vůně, když si Jafar natiskl jeho hlavu ke svému klínu, takže se Ruben sotva stačil nadechnout.
Jedna věc ale byla jistá.
Zvěsti nelhaly.
Ruben netušil, jestli je to příroda nebo skutečně prodělal nějakou operaci, ale mimoděk se zachvěl, když do ruky bral Jafarův penis, který i v klidu vyrážel dech.
Tušil, že ho to nejspíš bude bolet, ale tuhle bolest smísenou se slastí, přijímal rád.
A kromě toho, hrdost by mu ani nedovolila ustoupit.
Chtěl Jafarovi dokázat, že jen on je ten nejlepší, chtěl, aby mu starší muž propadl.
Byl chamtivý, chtěl všechno.
Nespokojil se s málem.
A s touhle myšlenkou, i když se skoro zalkl, si nasunul Jafarův penis co nejhlouběji do krku a zamručel.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je tu další kapitola, ve které se toho sice moc nestane, za to tu máte všechny hlavní aktéry.
Co příště?
Dozvíte se, jestli se Rubenův plán ohledně Jafara povedl a zbytek povídky se z větší části budeme věnovat Baltazarovi a Adrianovi (speciálně pro Kanji).