„Člověk nemůže ničím vládnout, dokud se bojí smrti.
Kdo se jí však nebojí, tomu patří všechno.“
- Lev Nikolajevič Tolstoj (ruský spisovatel)
Městečko Middle – kostel Sv. Jakuba
-Adrian-
Už dva dny nespal.
Bolela ho šíleně hlava, a kdykoliv si lehl, uslyšel ten hlas.
Teď vlastně stačilo jen zavřít oči, trochu se uvolnit a byl tady.
A něco mu říkalo, že za to může ten muž, co mu přišel zničit život.
Baltazar Nils.
Uběhlo pět dní od chvíle, kdy se spolu střetli ve skleníku.
A doufal, že to bylo naposledy. Pozítří se měli vrátit děti z výletu a on nechtěl, aby tu toho muže viděli.
Ne...
Nechtěl, aby viděli, jaký má ten muž na něj vliv.
Musí zůstat silný kvůli dětem. Nesmí ukázat, že se bojí.
Povzdechl si a rozhodl se, že zajde do skleníku, aby se trochu uklidnil.
Zrovna douklízel to, čemu se odborně říkalo chrámová loď, místo, které sloužilo pro schromáždění věřících, ale on tomu jednoduše říkal motlitebna, vyhodil dohořelé svíce a nahradil je novými, stejně jako přidal svěcenou vodu do kropenky a uklidil kadidelnici.
Aspoň nějak se zabavil a uklidnil, když všichni odešli a kostelík byl najednou tak prázdný.
Když byl se svou prací spokojen, chtěl odejít bočními dveřmi, které vedly přímo ven, ale v půli cesty se zarazil.
Najednou mu přejel mráz po zádech a on se z nejasných důvodů roztřásl.
Nedokázal udělat ani krok, stejně jako se nedokázal pořádně nadechnout.
A vzápětí zjistil důvod.
Napřed ucítil tu vůni.
Jemnou, nevtíravou, ale lehce zapamatovatelnou vůni jehličí a čerstvě posečené trávy.
Pak uslyšel kroky.
Lehké, pomalé, snad trochu vysmívající se.
Nakonec uslyšel ten hlas.
Chladný, hluboký, chraplavý.
Adrian zavřel oči a spojil ruce jako při modlitbě.
-Baltazar-
Sledoval ho od první chvíle, kdy začal uklízet.
Jeho ladné pohyby, to, jak se občas pousmál nebo mírně zamračil, když něco nešlo podle jeho představ, jeho štíhlé prsty, které snad jakoby mimochodem sem tam sevřely jeho křížek na krku.
Všechno to sledoval zpovzdálí a číhal jako lovec na svou kořist.
Když se rozhodl ten pánbíčkář odejít, udělal krok za ním a nejspíš šestý smysl nebo něco jiného, ho upozornilo na jeho přítomnost.
Viděl, jak se zastavil, jak se napjal, mírně roztřásl.
„Znovu se setkáváme...“ pronesl do ticha a jeho hlas se rozlehl celou chrámovou lodí jako temná ozvěna.
„Za co, se modlíš?“ zašeptal, když přišel až k Adrianovi, natiskl se mu hrudí na záda a jednou rukou sevřel obě jeho zápěstí, když mě ruce spojené v modlitbě.
„Snad za to, abych odešel?“ zeptal se znovu, pak Adriana prudce otočil čelem k sobě a zády ho natiskl na dveře.
Naklonil se až těsně k němu a palcem přejel po Adrianových rtech.
„Zdává se mi o tobě...o tvém těle, přitisknutém na mém o tvé zpocené kůži, o tvém těsném zadečku, do kterého pronikám, o tom, jak krásně sténáš, prosíš mě, abych ti dal víc, o tom, jak se mi sám nabízíš, jak se na mě sám nabodneš, a pak to rozjedeš tak, že ti ani nestačím stíhat.“
-Adrian-
Sykl, když mu ten muž sevřel pevně zápěstí, až to zabolelo.
Ale nestačil ani odpovědět na jeho otázku, když ho přetočil čelem k sobě a jeho dotek způsobil, že se ještě víc rozechvěl.
A jeho slova...
„Ne-nechte mě...pusťte...jak můžete...jak můžete o něčem takovém mluvit? Měl byste si uvědomit...kde jste...vždyť...je to rouhání!“ vykřikl Adrian poslední slova skoro hystericky a pokoušel se dostat z toho pevného sevření.
Jenže bylo to zcela nemožné.
A Adrian přemožen tou bezmocí a frustrací nedostatkem spánku, zapřel se dlaněmi o hruď toho muže a několikrát do ní zabušil pěstmi.
„Prosím...“ vzlykl, když si ho Baltazar přitiskl víc na hruď potom, co se Adrianovi podlomily kolena, „prosím...nechte mě být...proč mi to děláte? Proč? Vždyť jsem vám nic neudělal...nikomu jsem nic neudělal...tak, prosím, nechte mě být...“
Aniž by si Adrian nejspíš uvědomil, co dělá, podvědomě se přitiskl k té velké hrudi, která vydávala tolik tepla a začal Baltazarovu košili máčet svými slzami.
-Baltazar-
Zadrhl se mu dech v hrdle a hlava zatočila, když se k němu to štíhlé drobné tělo přitiskl a on vdechl jeho podmanivou vůni, směsici jeho samého, vosku, dřeva a květinového šamponu.
Tohle přesně chtěl.
I když v jiné části místnosti a v trochu jiné poloze, ale aspoň něco.
Kromě toho poznal, že Adrian je sám ze sebe nejspíš zmatený.
Zmatený z toho, co chce a co se děje.
Přemýšlel nad jeho slovy.
„Proč? Protože mám práci. A taky proto, že tě chci a vzrušuješ mě.“
Odpověděl po chvilce a víc si ho na sebe přitiskl.
Cítil, jak se Adrian snaží vzepřít, ale byla to jen mizerná a chabá obrana.
-Adrian-
Baltazarova slova ho šokovala.
Stejně jako jeho chování, tolik rozdílné od chvil, kdy se k němu chová tak násilně.
„Jsme...v příbytku...božím...jste muž...nemůžeme...“ vydechl Adrian mezi vzlyky, když v prstech křečovitě svíral Baltazarovu košili a byl sám na sebe naštvaný, že se nedokáže vzepřít.
Jeho velká náruč poskytovala tolik ochrany...
„Ne! Nemůžu!“ vzpamatoval se Adrian a přerušil tak své myšlenky i pevné objetí, když se vysmekl a odtáhl.
Cítil, jak mu zběsile buší srdce a neměl odvahu zvednout hlavu, protože se bál, že ho zradí jeho vlastní tvář a emoce do ní vepsané.
Pak si znovu vzpomněl na jeho slova.
„Kvůli práci jste tady zbytečně,“ řekl tiše, „už jsem vám řekl, že o Fabianovi nic nevím. Nevím nic u nikom z nich.“
Povzdechl si smutně a teprve teď zvedl hlavu, aby se mohl zadívat Baltazarovi do očí.
-Baltazar-
Ušklíbl se, když uslyšel slova o příbytku božím, a pak zatnul ruce v pěst, když se mu vysmekl z náruče a odstoupil.
Chtěl začít zuřit, ale když po svých slovech Adrian zvedl hlavu a zadíval se mu do očí, na moment ztuhl.
Byl krásný. Nádherný. A nebezpečný. A ani si to neuvědomoval.
A to mu připomnělo jeho slova.
Přistoupil k Adrianovi a sevřel mu bradu v prstech.
„A co je na tom? Co je na tom, že je tohle boží příbytek? Co je na tom, že jsem chlap? Neříká Bůh náhodou, že jsou si všichni rovni? Nešukala náhodou Eva s Adamem? A to mu nevadilo? Nemiluje náhodou všechny ovečky stejně? Není to to, co všem říkáš a kážeš? Nemilují se snad všichni kolem tebe? Tak proč bz sis to měl odpírat? Proč by mělo vadit, že jsem muž? A když už jsme u toho...“ naklonil se k Adrianově uchu a zasmál se, „jedna z tvých oveček ve městě, myslím, že se jmenuje Dean, zrovna s chlapem šuká. A co vím, náramně si to užívá a líbí se mu to.“
Cítil, jak po jeho slovech Adrian ztuhl a slyšel jeho zalapání po dechu.
Zvedl hlavu, ale vzápětí sykl a nastalým tichem se rozlehlo hlasité plesknutí.
-Adrian-
Nemohl tomu uvěřit.
Ani ne tak slovům o tom, co Bůh zakazuje a nezakazuje, ani ne tak o tom, co on může a nemůže, často takové otázky slýchával, hlavně od dětí, když byly malé a než pochopily, že jeho jedinou láskou je Bůh, kterému zasvětil svůj život, a proto žije jinak než ostatní.
Nevadilo mu ani to, že mluvil o spojení dvou mužů.
Adrian nebyl žádný puritán, který by vyhodil každého, kdo by jen trochu odporoval nějakým standardům, co měli někteří určené, dokonce znal v jejich městečku pár homosexuálů.
Ale to, co mu vadilo, to, proč mu jednu vrazil a teď tu stál a nenávistně se na něj díval, byla slova, která řekl o jeho Deanovi. A hlavně způsob, jakým to řekl.
„Vypadněte!“ zaječel, „okamžitě vypadněte a už se nevracejte! Nevím, kde je Fabian! Nevím, kde jsou ostatní! A myslím si, že vy to moc dobře víte a jen mě sem chodíte obtěžovat! Jste přece detektiv, tak si to zjistěte sám! Nehodlám už dál poslouchat vaše urážky a neustálé obvinění, stejně jako sexuální narážky a vaše chlíp-“
Adrian nestačil ani dopovědět.
Nestačil se ani nadechnout.
Jen ztuhl a zmateně zamrkal, když se na něj Baltazar přitiskl svými rty.
Nedokázal ani zabránit tomu, aby se Baltazar svým jazykem nevecpal do jeho úst, a ani tomu, že se jeho vlastní jazyk o ten jeho otřel.
Bylo to, jakoby dostal ránu, jakoby ho sežehl blesk.
Zapřel se znovu dlaněmi o Baltazarovu hruď a zatlačil. K jeho překvapení se mu staršího muže podařilo odstrčit, a než se Baltazar zmohl na cokoliv dalšího, Adrian se otočil a vyběhl ven.
Utekl, jako malý kluk, po cestě si stíral slzy, stejně jako se snažil ze rtů odstranit Baltazarovu chuť.
Utíkal, dokud nezakopl o vlastní nohy a nezhroutil se do trávy, kde se schoulil do klubíčka a doufal, že ten muž, který mu tak úspěšně ničí život, ho nepůjde hledat.
-Baltazar-
Musel uznat, že ho ten pánbíčkář znovu překvapil.
Najednou byl až moc bojovný.
Jenže on z duše nesnášel tyhle hysterické scény, a pokud ho nechtěl zabít, tak ho napadla jediná věc, jak jeho pitomé žvanění a ječení ukončit.
Adrianovy rty byly jemné a horké, jazyk až příliš dráždivý, a i když to nemělo dlouhého trvání, snad jen pár vteřin, Baltazar věděl, že toho muže získá, i kdyby to měla být poslední věc na světě, kterou stihne udělat a měl by se kvůli němu vzepřít všemu a všem.
Nechal ho utéct, protože se sám musel vzpamatovat z toho, co s ním tenhle...vlastně se tomu nedalo ani říkat polibek...co s ním tohle udělalo.
Pak se ale zamračil.
Nesmí se tímhle nechat ovládnout. Je tu kvůli práci.
Teda...
Vlastně se tomu ani práce říkat nedalo.
Spíš byl zvědavý.
Ruben byl...velmi zajímavý. Chtěl vědět, jak daleko to dotáhne.
I když teď v podstatě nejednal z příkazů vlády a vlastně kryl něco, co by mohlo ohrozit i jeho samotného, nějak se tím vyloženě netrápil.
O Honu věděl už dávno. Jednou si dokonce vsadil.
Považoval to za zpestření nudy, ale pokud by dostal přímý rozkaz, zastavil by to a zničil.
Byl mužem rozporů a často mu to každý rád připomínal.
Pravda byla, že moc dobře věděl, že Adrian není z žádným z děcek ve městě ve spojení, i když se to samozřejmě ze dne na den mohlo změnit, ale o tom pochyboval.
Ta holka byla mrtvá, toho hezkého hošíka měl Ruben omotaného kolem prstu a jejich vojáček byl až moc hrdý, než aby si sám řekl o pomoc.
Zbýval ten poslední. U něho možná nějaká šance byla¨, otázkou ale bylo, jestli už čumákem někde neryje do hlíny.
Teď měl ale i jiný důvod, proč tu být.
Ruben ho poslal, aby chytil ty zbývající děcka a odvedl je do města. V celku a živé.
Chtěl odmítnout, není přece žádná Matka Tereza. Jeho úkolem je zabíjet, ne někomu dělat chůvu, ale pak si uvědomil, že by se tak mohl dostat ještě blíže ke svému pánbíčkáři.
Až bude zlomený a zničený, bude to jeho náruč, do které se schová.
Uchechtl se, pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
Musel splnit svůj úkol...
Několik kilometrů před městečkem Middle
-skupina Adrianových dětí, včetně pětičlenné rodiny farmářů-
Flora, stejně jako ostatní děti, seděla na korbě vozu, který se drkocal po kamenité cestě zpět, do městečka Middle.
Nedokázala pochopit, jak ti mladší mohli při všem tom skákání a kolébání usnout.
Ale byla šťastná.
Úsměv se jí permanentně držel od chvíle, kdy si je rodina farmářů před více jak týdnem vyzvedla a odjeli spolu ke dva dny vzdálené řece, kde kempovali, jak tomu starší říkali.
Prý se to tak kdysi dávno dělalo hodně často.
Lidé si vyjížděli do přírody, jen tak nebo si stavěly plátěné přístřešky nebo dokonce dřevěné, lovili ryby nebo zvěř, rozdělávali ohně, na kterých pak pekli maso, tančili, zpívali, bavili se.
Flora měla zpočátku trochu obavy, jak to všechno zvládnou a hlavně, jak budou ti mladší reagovat na delší nepřítomnost otce Adriana, ale po prvních pár probrečených nocích si zvykli, a pak už si jen užívali tu zábavu a krásu přírody.
Flora si občas vzpomněla i na Nataly, Deana, Leona a Fabiana, mrzelo ji, že nemohli být s nimi a hlavně ji mrzelo, že se nikdo z nich už delší dobu neozval.
Stejně jako ji mrzelo, že neví nic o malé Julii, kterou si jednoho dne odvedli.
A za necelý rok bude muset otce Adriana opustit i ona.
Ale měla v plánu zůstat ve městečku.
Nechtěla jít tam, kde se nejspíš její sourozenci ztratili nebo pod nějakými okolnostmi zapomněli na všechny děti i Otce.
Nechtěla dopadnout jako oni.
Chtěla pomáhat.
Věděla, že se to Otci nebude zamlouvat, věděla, že nebude nejspíš nikdo, kdo by si ji vzal k sobě, protože jí nikdo nemohl platit, věděla, že nejspíš jednoho dne bude muset odejít, ale chtěla se aspoň pokusit o to, to změnit.
Napadlo ji, že si od někoho půjčí peníze, udělá si zahrádku, bude pěstovat zeleninu, možná ji i zpracuje, a pak bude jezdit někam dál a své zboží prodávat.
Možná by si tak mohla vydělat dost peněz, aby odjela jinam než do Forestu.
Někam dál.
Po tíhnou těchto myšlenek si povzdechla a úsměv se jí stáhl.
„Zase přemýšlíš nad tím, co uděláš?“
Ozvala se Emily, která seděla naproti ní, a i když jí bylo teprve dvanáct let, vypadala starší než Flora, a taky byla velmi zručná, co se ručních prací týkalo.
Ona jediná věděla, co Floru trápí. Hlavně i proto, že si byli blízké věkem, a taky proto, že byly jediné dvě holky, co Adrianovi zůstali.
Flora jen pokrčila rameny a pohladila po hlavě Jonathana, který ji spal na klíně.
Výlet mu prospěl.
On jediný z nich trpěl po odchodu dětí nejvíce, hlavně, když tak nečekaně odešla i Julie nebo spíš, když siji tak nečekaně odvedli a trvalo dlouho, než s nimi zase začal komunikovat.
Ale až teprve na výletě úplně pookřál, často se smál a Flora za to byla jen ráda.
Už se těšila na to, až všechno povypráví Otci, až mu budou všichni vyprávět, jak se měli, a i když pro ni to byl nejspíš první a poslední výlet do přírody, přála si, aby se ostatní děti ještě aspoň jednou takhle pobavili.
Byla moc vděčná rodině, kteří je s sebou vzali a po celou dobu jim děkovala, až je z toho musela bolet hlava. Taky se hodně skamarádili z jejich třemi dětmi, které byly v Danielově a Miriho věku, byli to takoví neposední rarášci, ale Flora si je zamilovala.
„Už se strašně těším na Adriho. Až mu všechno povyprávíme.“
Přerušila její myšlenky Emily, a pak vyjekla, když auto přejelo přes kámen a ona nadskočila.
Zasmála se tomu a Flora se k ní přidala.
Pomyslela si, že to nějak dopadne, přece jen byla optimistka.
Chtěla Emily odpovědět, když auto najednou prudce zabrzdilo, až jedno z farmářových dětí spadlo z malé lavičky na zem, což probudilo i ostatní.
Emily si k němu hned klekla, ale kromě šoku to vypadalo, že je v pořádku.
„Už jsme doma?“ zeptal se rozespalý Jonathan a rukama si protřel oči.
Flora najednou pocítila neznámý záchvěv strachu.
Tak silný, až se rozklepala a zbledla jako stěna.
Nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku a měla pocit, jakoby jí nějaká ledová ruka sevřela srdce.
Jen podvědomě vnímala, jak se kolem ní děti zmateně ptají, co se děje.
Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy se jí dotkla něčí ruka.
„Jsi v pořádku?“ Emily se na ni dívala starostlivě, ale i v jejích očích zahlédla Flora stopu strachu.
„Já-“
„Děti! Rychle dolů! Honem!“ přerušil Floru naléhavý hlas farmářovy ženy Marie, kterou si Flora za tu krátkou dobu velice oblíbila a v duchu si usmyslela, že jednou bude taky tak laskavá a dobrosrdečná, jako tahle žena.
„Pospěšte! Ale potichu! Musíme-“
Její další slova se změnila v mlaskavé bublání, když se za ní jako stín najednou objevil obrovský muž a plynulým pohybem jí rozřízl hrdlo.
Flora nedokázala uhnout pohledem a fascinovaně hleděla na rudou krev, která okamžitě smáčela Mariiny světlé šaty a sprška krve potřísnila jedno z dětí, které sedělo nejblíže.
Jakoby se v tu chvíli zastavil čas.
Dokonce i ptáci přestali zpívat a vítr se utišil.
Flora jen uslyšela dutou ránu, když Marie dopadla na prašnou cestu.
O pár vteřin později se vzpamatoval Erik, jeho tvář byla potřísněná kapkami krve.
Jekot prořízl ticho a Flora viděla, jak si Emily zakryla uši a vzlykla.
Ostatní děti se začaly přidávat a všichni se začaly hrnout k Floře, jakoby je snad dokázala ochránit.
Jenže Erikův jekot skončil tak rychle jako začal.
Velký muž jen natáhl svou obrovskou tlapu a škubnul.
Flora i přes křik dětí zřetelně slyšela to odporné křupnutí, a pak už jen sledovala, jak Erikovo bezvládné tělo padá dolů.
Pokoušela se dětem zakrýt oči, pokoušela se je ukonejšit slovy, ale sama byla tak vyděšená, že se jen stěží udržela, aby nezačala křičet.
Muž se znovu natáhl pro další z Mariiných dětí a o pár vteřin později bezvládné tělo dopadlo na prašnou cestu. Stejně tak skončilo i třetí.
Flora už nedokázala zadržet slzy, pevně objímala Jonathana, Emily, Daniela a Miriho, tiskla se s nimi v rohu a cítila mokro mezi nohama.
Už nedokázala zabránit vyjeknutí, když muž najednou vyskočil na korbu, až se auto zhouplo.
Z jeho obrovského nože zkapávala krev a tvořila tak malou loužičku.
Floře se zvedl žaludek a kyseliny ji popálily hrdlo.
„Kdo...“ zachraptěla, ale nebyla ze sebe schopna dostat nic dalšího.
„Milé děti. Vyprávěl vám někdy ten váš pánbíčkář pohádku o ovcích a vlkovi?“ promluvil ten muž a ve slunci se zaleskly jeho bílé zuby, když roztáhl rty v úsměvu.
„Ano? Tak vlk je tady...“
Poslední, co si Flora pamatovala, než ji obestřela temnota byla ta obrovská ruka a chechot...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak to tu máte, konečně se mi sem vlezlo, co jsem chtěla. Možná to někomu bude připadat drsné, ale tahle povídka taková prostě je.
Co příště?
To se nechte překvapit =).