„Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach,
ani starost o vlastní prospěch.
Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.“
-Seneca (římský filozof)-
Město Forest
Někde ve Spodním městě
-Fabian-
Když Leon pojedl a znovu si lehl, zůstal Fabian sedět u jeho lůžka a zápasil sám se sebou.
Teď, když se mu Leon netřásl v náručí a ta silná touha ochránit ho, na okamžik polevila, znovu se ozvalo jeho druhé já, které ho nabádalo, ať se Leona zbaví.
Možná kdyby to byl někdo jiný z nich, neváhal by tak. Bylo by to pro jejich dobro. Jenže Leon...
Jeho oříškově hnědé oči byly vždy tak upřímné a laskavé, jeho plné rty se často usmívaly a rozjasňovaly jeho jemnou tvář. Jeho malý nosík se při smíchu vždy nakrčil a Fabian se tomu hodně často smál, ale nikdy to samozřejmě nemyslel zle. Světlé vlasy, které míval vždy dlouhé skoro do půli zad, teď byly ostřihané nakrátko a tím vynikl jeho štíhlý krk a zvýraznilo to rysy jeho obličeje.
Fabian natáhl ruku, aby odsunul pramen vlasů, který spadl Leonovi přes čelo, a když se jeho prsty dotkly té jemné kůže, sykl, zamračil se a ruku rychle stáhl zpátky.
Ne. Nemůže si ho nechat u sebe.
Je pro něj příliš nebezpečný.
Musí ho donutit odejít.
S těmi myšlenkami Fabian vstal a odešel pryč...
-Leon-
Uběhly tři dny od chvíle, kdy se setkal s Fabianem, který ho zachránil.
Myslel si, že když si spolu promluvili, začnou zase spolu vycházet jako dřív, ale opak byl pravdou.
Fabian trávil víc času někde venku, skoro na něj ani nepromluvil a na Leonovi otázky neodpovídal.
Leon měl dojem, že se ho chce Fabian zbavit, a o to víc se zatvrdil, protože cítil, že jeho přítel někde hluboko uvnitř trpí a potřebuje pomoct.
A on mu chtěl pomoct. Protože byl jeho skutečný přítel a vážil si ho.
Kdyby ho totiž Fabian nenáviděl, tak by si ho u sebe nenechával a dávno ho vyhodil.
A i když se k němu choval odtažitě a nejednou mu řekl, ať odejde, nepokusil se ho vyhodit násilím.
Tušil, že Fabian bojuje sám se sebou, že ho uvnitř něco moc sžírá a nechce, aby to Leon věděl.
Ale Leon to nevzdával.
„Fabiane, prosím, promluvme si. Řekni mi, co tě trápí a spolu to překonáme. Já od tebe neodejdu, i když řekneš cokoliv, už tě neopustím. Musel bys mě jedině zabít. Tak mi řekni, co tě trápí.“
Začal znovu naléhat Leon, když se po třech dnech nic nezměnilo a Fabian chtěl zase, tak jako každý večer, odejít pryč a nejspíš by se opět vrátil až někdy druhý den kolem poledne
-Fabian-
Každou chvilku co strávil s Leonem, se odhodlával, aby ho vyhodil. Jeho slova totiž očividně na Leona nepůsobila a nejspíš jediná možnost, jak se ho zbavit bylo chytit ho a jednoduše vyhodit na ulici.
Jenže kdykoliv se k němu přiblížil a zadíval se do těch jeho očí, byl ztracený.
A zmatený sám sebou.
Nechápal se.
Své srdce, už dávno zatvrdil, nemělo by tam být místo pro nikoho.
Jenže Leon byl jiný. A hlavně neústupný. Jen, co se Fabian vždycky objevil, už mu byl v patách a pořád a znovu na něj naléhal.
Až nakonec Fabianovi nervy povolily...
Další den se vrátil po poledni, trochu si zdřímnul, Leona si nevšímal, pak se osprchoval, něco rychlého snědl, nachystal si zbraně, oblékl se a byl rozhodnutý odejít, když ho opět zastavila Leonova slova, stejně jako prsty, které sevřely jeho paži.
Fabian byl podrážděný, nervózní, nejen z Leonovi přítomnosti, ale i z toho, že po něm zase začali pátrat ti špinaví psi a byli mu stále víc a víc v patách, a kromě toho byl i zraněný.
Nebylo to nic vážného, jen škrábnutí, ale bolelo to jako čert a dráždilo to jeho mysl.
Prudce se otočil čelem k Leonovi, chytl ho za triko pod krkem a přitáhl k sobě.
„Chceš vědět, co mě trápí? Tak já ti to řeknu. To že mě furt otravuješ! Pořád se na něco ptáš, nedáš mi pokoj a sereš se do věcí, po kterých je ti hovno. Jasně jsem ti řekl, že už nejsem, jako jsem býval. Nepotřebuju tvé přátelství, ani tvůj soucit!“
-Leon-
Fabianova slova bodala jako nůž.
Kdyby to byl kdokoliv jiný, už by odešel a nechal by ho, ať si dělá, co chce.
Jenže v těch jeho očích, které na něj nenávistně hleděli, viděl i smutek, strach, bolest a beznaděj.
A i přesto, že jeho slova byla krutá, zatvrdil se a rozhodl se svému příteli pomoct.
Zvedl ruku, položil svou dlaň na Fabianovu tvář a mírně se pousmál.
„Jsi pořád stejný. A já tě mám pořád stejně rád. Nezměním na tebe svůj názor, ať řekneš nebo uděláš cokoliv. Zopakuju ti to, co jsem řekl na začátku. I když mě vyhodíš, stejně se vrátím. Znovu a znovu a znovu. Nenechám tě samotného. Chci ti pomoct, protože ty potřebuješ pomoct a někde hluboko uvnitř sebe to víš.“
Mluvil tiše, ale přesto důrazně, chtěl, aby Fabian pochopil, že svá slova myslí vážně a upřímně.
-Fabian-
Ten Leonův dotek, jeho soucitný úsměv a slova, vyvolala lavinu, kterou Fabian už nedokázal a možná ani nechtěl zastavit.
Smýkl s Leonem a táhl ho za sebou do pokoje, kde ho hodil na postel.
„Takže ať řeknu nebo udělám cokoli, jo?“
Zavrčel a během slov si sundal mikinu, odložil zbraně a zaklekl nad Leona, který se snažil vstát.
Sevřel mu v jedné ruce za zápěstí ty jeho, druhou rukou si sundal opasek, a pak ho připoutal k pelesti postele.
Se zadostiučiněním zahlédl, jak se v Leonových očích mihl strach.
„Uvidíme, co budeš říkat po tomhle,“ zavrčel Fabian znovu a začal Leonovi stahovat kalhoty.
„Fabiane, prosím... tohle nejsi ty,“ zaskučel Leon a do očí mu vstoupily slzy.
„Nejsem to já? Jak ty můžeš, kurva, vědět, co jsem zač?! Nic nevíš! Nic! Říkáš, že jsi přítel, ale když jsem tě nejvíc potřeboval, nebyl jsi tu! Nebyl jsi tu v době, kdy ze mě udělali vraždící stroj, kdy jsem musel malé Julii useknout hlavu, kdy mě s ní zavřeli do jedné místnosti, a já ji pak zabil, musel jsem ji ulovit, protože tímhle, se tu oni baví! Baví se lovem! Vybírají ty slabé, ty silné, a pak je poštvou proti sobě! Kde jsi byl tehdy? Kde byl Otec? Byl jsem za ním. Přinesl jsem mu Juliinu hlavu v batohu, ale on se choval stejně jako ty! Stejně! Nenávidím ten váš soucit!“
-Leon-
Se zatajeným dechem Leon poslouchal Fabianova krutá slova.
A nechtěl tomu věřit.
Jenže Fabianovi oči říkaly pravdu.
Leon měl Strach. Bál se. Nechtěl, aby Fabian udělal něco, čeho by potom mohl litovat, jenže neměl sílu se bránit.
Zpanikařil, když z něj Fabian serval kalhoty, a pak si rozepnul ty svoje.
„Fabiane...prosím...“ zaúpěl a slzy máčely jeho tvář.
Snažil se soustředit veškerou svou sílu na uvolnění řemenu, kterými měl svázané ruce a s bušícím srdcem sledoval Fabianovu hněvem staženou tvář i jeho ruce, kterými roztáhl jeho nohy a napasoval se mezi ně.
I když Fabian nebyl vzrušený, přesto ho jeho velikost zděsila, a pokud mu nezabrání, aby si ho tu násilím vzal, věděl, že to bude zatraceně bolet.
Zvlášť když byl ještě panic.
Přál si, už dávno si tajně ve svých snech přál, aby jeho prvním byl právě Fabian, ale ne takhle.
Sledoval, jak se jedna jeho ruka přesunula k penisu a začala ho třít, aby ztvrdl.
Měl ještě šanci. Měl ještě pár vteřin na to, aby se osvobodil a zabránil nejhoršímu.
Nebo spíš, aby zabránil tomu, aby to Fabian udělal bez rozmyslu.
I když už měl zápěstí celé sedřené a prsty skoro necítil, nepolevoval, a nakonec se ze sevření vytrhl právě v okamžiku, kdy si ho Fabian nastavil, aby do něj mohl najet.
Vymrštil své ruce, objal Fabiana kolem krku a stáhl ho na sebe. Nohy pak omotal kolem jeho pasu a přitiskl si ho co nejvíc na hruď.
„Pokud...pokud se ti uleví...pokud ti to pomůže...vem si mé tělo...vem si mou duši, i můj život...vem si mě celého...ale ne takhle...takhle to bude bolet i tebe a to já nechci...“
Zašeptal mu do ucha a začal ho hladit po vlasech i zádech.
Cítil, jak se Fabian brání, ale nepustil ho.
-Fabian-
Snad nic v jeho životě ho tak nepřekvapilo jako to, co se stalo teď.
Když si na poslední chvíli všiml, že Leon uvolnil své ruce, čekal, že mu natáhne nebo ho ze sebe shodí a uteče.
Ale místo toho vzápětí ležel na tom štíhlém těle, cítil jeho ruce, poslouchal jeho slova a vdechoval jeho vůni.
Bránil se. Nebo se o to aspoň pokoušel, ale bylo to marné.
Jeho druhé já, to, které v sobě už dávno pohřbil, se začalo ozývat a pomalu vytlačovalo to jeho horší já, které nad ním mělo doteď kontrolu.
„Leone...“ zaúpěl, když to nakonec vzdal, sesunul se na jeho tělo a zabořil mu tvář do ramene.
„Proč jsi musel zrovna ty, přijít do tohoto města? Proč?“
Zašeptal a po chvilce zvedl hlavu.
Zadíval se do Leonových očí a zvedl ruku, aby mohl palcem setřít slzy z jeho tváří.
Cítil, jak mu buší srdce i to, jak ho pevně objímá svýma nohama.
A on...
Jak to už bylo dlouho, co někoho měl?
„Leone...“ zašeptal a svými rty se lehce otřel o ty jeho.
Trochu se nadzvedl a jednou rukou sjel k jeho pasu a zasunul ji pod triko.
Pohladil tu jemnou a horkou kůži a začal se sunout výš.
„Leone...“ zašeptal znovu a v momentě, kdy jeho prsty narazily na Leonovy bradavky, se natiskl na jeho rty a jazykem se vedral do jeho úst.
-Leon-
Fabian svou snahu vzepřít se mu nakonec vzdal. A Leon byl za to jedině rád.
Slyšel jeho otázku, ve které bylo tolik bolesti, že na ni ani nedokázal odpovědět.
A když pak Fabian zvedl hlavu a začal si ho prohlížet, dech se mu zadrhl v hrdle.
Zvláště, když mu pak palcem setřel slzy.
A co teprve, když se Fabianovy rty otřely o ty jeho a svou rukou vklouznul pod Leonovo triko.
Leonovi se zatočila hlava a nevěděl, jestli má Fabianovi dovolit pokračovat nebo to zarazit.
Pak si ale vzpomněl na svá slova.
Nabídl mu celé své tělo. I svou duši. Pokud to Fabian chce, a pokud ho to uklidní, tak ať si ho vezme.
Navíc...
Teď už by asi ani nedokázal protestovat, protože v momentě, kdy ho Fabian políbil a svými prsty začal dráždit jeho bradavky, všechno se mu vykouřilo z hlavy.
Snažil se mu vycházet při polibku vstříc, oplácet mu ho, jak nejlépe dovedl.
Netušil, kde se to v něm bere, ale chtěl aspoň nějak Fabianovi dokázat, že je tu pro něj.
Sám rukama sjel po jeho zádech, a pak mu prsty zahrábl do vlasů.
-Fabian-
Nechtěl, aby se na něj Leon upnul, ale nemohl prostě přestat. Jeho chuť byla tak uklidňující, stejně jako ruce, kterými ho hladil, a pak si hrál s jeho vlasy.
Aspoň na malý moment se cítil zase jako člověk. Cítil to příjemné teplo, které nejen sálalo z Leonova těla, ale prostupovalo i jím samotným.
Zahnal tu nepříjemnou myšlenku, co by se asi stalo, kdyby si ho vzal násilím, jak moc by utrpěla Leonova duše, která byla pořád tak čistá.
Nakonec se ale od polibku odtrhl, chvilku si prohlížel Leonovu lehce červenou tvář, jeho upřímné oči, i krásné rty, které teď byly lehce napuchlé a vlhké od polibků.
Povzdechl si a zvedl se do kleku.
Beze slova se upravil, vzal Leonovy kalhoty a znovu ho oblekl.
Pak spustil nohy z postele a lokty se opřel o kolena.
„Jestli budeš chtít se mnou zůstat, musíš zapomenout na všechno. Budeš se muset naučit bránit, dokonce i zabíjet. Budeš muset být nelítostný a nemilosrdný. Tohle není svět, ve kterém nás vychovával Adrian. Tohle je Peklo. A přežijí tu jen ti nejsilnější.“
Samozřejmě, i když to říkal, byl odhodlaný Leona chránit a zabránit tomu, aby se jeho ruce pošpinily krví, ale nemělo smysl mu cokoliv nalhávat.
-Leon-
Vydechl, když se Fabian najednou beze slova zvedl a upravil jak sebe, tak i jeho.
Najednou nevěděl, co dělat.
Byl zklamaný, že to nezašlo dál?
Nebo se bál, že si to Fabian rozmyslel?
Či pro něj nebyl dost dobrý?
Zvedl se na loktech a posadil se ve chvíli, kdy Fabian promluvil.
Ruka, která chtěla pohladit Fabianova záda, se v polovině pohybu zastavila.
Bude muset zabít?
Srdce mu vynechalo jeden úder při té myšlence a na okamžik se mu vybavila vlídná tvář Otce Adriana a ostatních dětí.
Jenže nikdo z nich tu nebyl.
A i když se to Leonovi nelíbilo, měl v jedné věci pravdu.
Tohle bylo Peklo.
Nebyl to žádný ráj, jakýsi představovali, když si bláhově plánovali, co budou dělat, až se do města dostanou. Jistě, nečekali, aspoň oni, co byli starší, že to budou mít jednoduché.
Ale že budou čelit až takhle kruté realitě, to netušil nikdo z nich.
Nakonec si Leon povzdechl, dokončil pohyb ruky a dotkl se Fabianových zad.
Přisunul se blíž, natiskl se na něj i svou hrudí a druhou rukou ho zezadu objal kolem pasu.
„Nevím, jestli to zvládnu. Nevím, jestli dokážu někomu vzít život. Bojím se, Fabiane. Ale udělám všechno, co řekneš. Nechci tě ztratit... Prosím, Fabiane. Řekni mi všechno.“
Leonův tichý hlas se otřel o Fabianovo ucho a on cítil, jak se jeho přítel napjal.
Už se bál, že se mu vyškubne, ale nakonec uslyšel jen Fabianův povzdech, který se o chvilku později nakonec rozmluvil...
Město Forest
O pár kilometrů dále – klub Stars
-Ruben-
Se zalíbením sledoval Deana, který se v průsvitných kalhotech a košilce ladně svíjel do rytmu hudby kolem tyče, a nejraději by se nafoukl jako páv, protože si moc dobře všiml toho lačného a obdivujícího lesku v očích u dalších pěti mužů, kteří s ním seděli v soukromém salonku v nejvyšším patře jeho klubu.
„Vycvičil sis ho pěkně, jen co je pravda, ale myslíš si, že si tímhle divadýlkem zachráníš krk?“
Chladný hlas vytrhl Rubena ze snění, pootočil hlavu k mluvčímu a povzdechl si.
„Proč jsi pořád tak negativní, Jafare? Škodí to tvému zdraví. Kromě toho, ten maličký, je mojí zárukou,“ odpověděl s lehkostí v hlase a přitáhl pozornost zbývajících čtyř mužů.
„Za dva měsíce začíná Hon a my nemáme nic,“ zavrčel ten, který se jmenoval Jafar a probodl Rubena pohledem svých sytě zelených očí.
Byl to ten druh muže, za kterým se na ulici otočí všichni. Snědá pleť, černé krátké vlasy, na spáncích už protkané šedinami, oválná tvář, sytě zelené oči, přísné úzké rty a drobnější nos. Na rozdíl od Rubena byl bisexuál a byl známý tím, že dvakrát s jedním člověkem do postele nevleze. Taky o něm slýchal různé historky, že je velmi obdařený, snad že dokonce podstoupil nějakou operaci na zvětšení, má obdivuhodnou výdrž a rozhodně nejde pro ránu daleko.
Ruben věděl, že Jafar je nejnebezpečnější muž z těch, co v místnosti byli, vlastně jeden z nejnebezpečnějších vůbec, takže nebylo radno si s ním zahrávat, ale Ruben měl v kapse malý trumf.
Sebe.
Jafar byl také známý tím, že sbíral trofeje. A čím vlivnější a známější osoba, kterou chtěl, byla, tím víc po ní toužil.
„A k tomu všemu se proslýchá, že sis najal Ohaře,“ přerušil jeho myšlenky tlustý muž, který se skoro ani nevešel do křesla a svýma prasečíma očkama se mlsně zadíval na Deana.
Ruben sledoval jeho pohled a zamračil se.
Pak si ale uvědomil, že ostatní muži na něj civí a nejspíš čekají na odpověď.
„Tak hele. Kdybyste to nechali od začátku na mně, jak jsem vám říkal, nic z toho se nemuselo stát,“ odpověděl rázně Ruben a zamračil se.
Byl ze všech nejmladší, dalo by se říct, že i zelenáčem mezi nimi, ale měl nejlepší výsledky a rozhodně si teď nechtěl nechat srát na hlavu za chybu, kterou neudělal.
„Měl bys-“ zasyčel jeden z mužů, ale Ruben ho zastavil zvednutím ruky, a pak vstal.
Přešel k Deanovi, hodil mu župan a poslal ho zpátky do pokoje. Sluhovi naznačil, ať vypne hudbu a jeho, spolu s dalšími dvěma číšníky, taky poslal pryč.
Pak se vrátil zpět a na malý skleněný stolek, kolem kterého v křeslech sedělo všech pět mužů, položil svou zbraň.
Pak si sám stoupl za své křeslo a mezi prsty pevně sevřel opěradlo.
„Tak aby bylo jasno. Nejsem žádný váš šukací panák,“ začal zostra a na každého z nich se podíval. „Mám mnohem lepší výsledky než kdokoliv z vás. Než kdokoliv, kdo byl přede mnou. Za posledních pět let, co jsem se dostal až sem, vždy vyhrálo mé zboží. Mé zboží, pokud se vám to náhodou vykouřilo z hlavy. A nehodlám na tom nic měnit. Existence toho sirotčince nám všem poskytla skvělou příležitost. I když toho nejlepšího jste zahodili. Nadopovat ho a zavřít s tou holkou...znovu říkám, že to byla pitomost. Ale ne moje pitomost. Naštěstí, já se podle toho zařídil.“
Ruben se usmál a jeho pauzy využil Jafar.
„Nechal jsi zabít další zboží.“
„Nebyla k ničemu. Navíc...potřeboval jsem se o něčem ujistit. A vyšlo to. Co se týče toho čtvrtého kluka, je vysoká pravděpodobnost, že narazí na našeho vojáčka. A Ohař? Jak se to říká? Přítele měj blízko, nepřítele ještě blíž? Ohař, i když je součástí frakce, která je do Honu taky zapletená, má přece jen nejblíže k těm nejvyšším představitelům vlády. A jak víme, ne všichni souhlasí s tím, co se na okrajích města děje. A kdyby se dozvěděli o Honu, je po nás všech. A Baltazar Nils je v tomhle ohledu ten nejlepší zdroj informací. Neřekl bych sice, že je zrovna mým přítelem, ale...no, sneseme se.“
„Baltazar Nils?“ v hlase dalšího z mužů uslyšel něco jako obdiv.
„Přesto nechápu, jakou tohle všechno má souvislost s Honem. Kromě toho, před vládou se úspěšně ukrýváme už od doby, co tobě ještě teklo mléko po bradě a nikdy jsme nepotřebovali ničí pomoc,“ zamračil se Jafar.
„Je nová doba. A některé vaše metody jsou...no, poněkud zastaralé, jak bych tak řekl. Cvičím ty nejlepší a dokážu z každého vytáhnout maximum. Ano, trochu se to zkomplikovalo a my přišli o cenné zboží, ale to neznamená, že si z toho sednu na prdel a budu lamentovat rukama a ostatní obviňovat ze svých chyb. Ale mám řešení,“ zvýšil Ruben hlas, když po jeho slovech proběhlo mezi muži nesouhlasné mručení a dva z nich vyskočili na nohy s nepřátelským pohledem.
„Tady na stole leží moje zbraň. Buď mě zabijte, pokud si myslíte, že jsem vám už k ničemu nebo mě nechte to dotáhnout do konce.“
Ruben se zadíval na Jafara a přísahal by, že v jeho pohledu zahlédl něco jako překvapení se směsicí vzrušení.
Chvilku bylo ticho, ale po zbrani nakonec nikdo nesáhl.
„Jaké je to tvé řešení?“ ozval se Jafar a jeho hlas zněl stejně chladně jako předtím.
„Do plného počtu nabídky nám chybí pět kusů zboží. Chce to něco nového, něco vzrušujícího něco... co bude mít ten správný šmrnc. A já vím, kde to sehnat. A právě i proto, jsem si najal Baltazara,“ na Rubenově tváři se objevil úšklebek.
A na tvářích třech mužů si všiml pochopení a úsměvu.
„Poslal jsem Baltazara k našemu pobožnému samaritánovi nejen proto, aby vyzjistil informace o našem vojákovi, ale taky proto, aby ho zaměstnal. Ty jeho zbylé ovečky jsou teď na nějakém trapném výletě s místními. Kolik si myslíte, že mi dá práce je sem dovléct?“
„Mnohem snazší by bylo sebrat děcka z ulice,“ ozval se tlusťoch.
„Ano, ale to by nebylo tak vzrušující.“
Ruben zatajil dech, když se ostatní zadívali na Jafara. Teď záleželo jen na něm.
Oplácel mu jeho upřený pohled, dokud se sám Jafar neodvrátil a nepohlédl na zbylé muže v místnosti.
„Mám sice výhrady k Rubenovu chování, ale souhlasím s jeho návrhem.“
Nic víc nebylo třeba dodávat a Ruben si oddechl.
O pár minut později se muži začali zvedat a dovnitř nakráčela jejich ochranka a sluhové, aby jim pomohli do nákladných kabátů, a pak je vyvedli ven.
Ruben se za nimi díval a úplně pozapomněl na Jafara, který jako jediný neodešel.
Ten se mu ale sám připomněl, když najednou ucítil jeho dech na krku.
„Myslím, že tě budu muset naučit slušnému chování. Až moc ti narostl hřebínek.“
Z Jafarova tichého hlasu naskočila Rubenovi husí kůže a dech se mu zadrhl v hrdle.
Pootočil hlavu, střetl se s pohledem těch zelených očí, a pak se ušklíbl.
„Opravdu? A jak mě chceš donutit, abych poslouchal? Nejsem žádná loutka, na kterou uděláš baf a ona se lekne.“
Ruben věděl, že se pohybuje na tenkém ledě, ale nemohl odolat. Ne potom všem, co už dneska řekl.
Otočil se k Jafarovi čelem, trochu do něj drcl a povalil ho do křesla.
Sám se vzápětí vyhoupl na jeho klín a sevřel mu ramena. Věděl, co na Jafara platí. Věděl, jak ho dostat tam, kam chtěl on sám.
„Jednou tě zabiju a vezmu si tvé místo. Stanu se králem tohoto města a budu mu vládnout tak, jak jsi to ty nikdy nedokázal. Ale než se k tomu dostanu, budu ti odmlouvat, provokovat tě, vzpírat se ti, bránit se,“ šeptal Ruben Jafarovi do ucha a sám pocítil, jak jím při té představě proběhlo to příjemné mravenčení.
Vzápětí ale vyhekl, když mu Jafar sevřel vlasy a škubl mu hlavou dozadu.
„Neprovokuj.“
Zavrčel mu Jafar do krku.
„Řekni...Jafe...nenudí tě už všechny ty kurvičky, které ti omdlévají po jednom protáhnutí a vždy udělají přesně, co řekneš a nikdy se nebrání?“ vydechl Ruben.
A v momentě, kdy ucítil, že Jafarovo sevření o něco povolilo, a slyšel ho zasyčet, věděl, že má vyhráno.
Vymanil se z jeho sevření a vstal.
„Musím jít, ale budu se těšit na naše příští shledání,“ zakřenil se Ruben, a pak staršího muže ponechal jeho myšlenkám...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak. Konečně po delší době tu máme zase další kapitolu tohoto díla. A jako obvykle, se mi tam nevlezlo všechno, co jsem chtěla. Každopádně, příště už se podíváme za ostatními dětmi, zjistíme, jestli Rubenův plán vyšel a mrkneme za Adrianem.