Aequam memento rebus in arduis servare mentem
Hleď zachovati v neštěstí klidnou mysl
-(Horatius, Ódy)-
Město Forest
Klub Stars
-Dean-
Ležel přitisknutý k Rubenově boku a jeho mladé chvějící se tělo se lesklo potem. Cítil, jak ho Ruben hladí po zádech a spokojeně vydechl.
Ze začátku se toho muže bál. Když ho jeho muži sebrali na tržišti a doslova ho přivlekli k němu, strachem nebyl schopen ani mluvit.
Ale teď? Neudělal by nic, co by mohlo Rubena zklamat.
„Nad čím přemýšlíš, můj maličký," přerušil jeho myšlenky Ruben, který ho zároveň chytil kolem pasu a posadil si ho na klín.
„Nad tím, že jsem se tě před pár dny ještě bál," zašeptal Dean a sklonil se nad jeho rty. „A taky nad tím, že bych neudělal nic, co by tě mohlo zklamat."
„Hodný chlapec," zasmál se Ruben a přitáhl si Deana pro polibek.
Dean slastně vydechl a ihned vyšel Rubenovi vstříc. Ani nevěděl, proč to dělá. Když si ho Ruben poprvé vzal, několik hodin potom se svíjel v bolestech a křečích. Netušil, proč ho Bůh takto trestá, když nic zlého neudělal. Ale když pak Ruben přišel znovu a znovu, jeho omamná chuť a touha, stejně jako extáze z drog postupně bolest i pochyby vyhnala a nahradila je slast.
Teď už se Rubenovi nabízel sám. Chtěl ho. Slabý hlásek v hlavě mu říkal, že je to špatné, to co dělá, ale ten druhý, silnější hlas ho naopak povzbuzoval. Co je na tom, mít se dobře?
Celý život nic neměl. Ano, život s Otcem Adrianem a ostatními dětmi považoval za to nejlepší, co ho v životě potkalo, ale pouze do té doby, než propadl Rubenovi.
Teď byl on pro něj vším a oddal se mu celou duší i tělem.
„Rubene..." vydechl Dean, když mu starší muž přejel prsty po zádech a pak sevřel jeho pevný zadeček.
„Copak, copak? Můj nenasytný malý koloušku? Ještě jsi neměl dost?" zasmál se Ruben, když se Deanovo vzrušení otřelo o jeho břicho.
„Nikdy nebudu mít dost," zamrkal Dean laškovně, a pak drobnými polibky sjel až k Rubenovu klínu, kde se i jeho mužství začalo znovu probouzet k životu...
-Ruben-
Už když poprvé, před několika dny, uviděl toho kluka, věděl, že s ním budou jen problémy. Tak krásný. Tak mladý. Tak nezkažený. Tak čistý.
Když si ho poprvé vzal, aby ho zlomil, a nechal ho pak ležet ve vlastní krvi, moči, zvratkách a výkalech, myslel si, že to bude jako s ostatními. Párkrát si užít, zdrogovat, a pak svou hračku prodat nebo z něj udělat prostituta. Když pak za ním přišel podruhé, nechal ho důkladně okoupat a znovu si ho nešetrně vzal, říkal si, že to dělá jen kvůli tomu, aby získal informace o klukovi, kterého hledají. Stejně jako to řekl tehdy i Calebovi.
Jenže čím víc si toho kluka bral, čím víc se ho snažil zlomit, tím víc ho to k němu přitahovalo. A v momentě, kdy se mu sám nabídl, a řekl, že chce víc, byl ztracen.
Přestal mu ve větším množství dávat drogy, svůj salonek skoro přeměnil na Deanův pokoj, nechal mu ošetřit rány a začal se k němu chovat jako k malému princi.
Každý den za ním chodil, kdykoliv měl chvilku, aby si vzal jeho tělo, kterého se nemohl nabažit, stejně jako polibků a poslouchání jeho sténání, které znělo jako rajská hudba.
A za těch několik dnů poznal, že jeho maličký koloušek je víc než nenasytný. Od té doby na žádného jiného svého hocha nesáhl, většinu z nich dokonce už i prodal. Zjistil totiž, že potřebuje jen jednoho. Byl pro něj jako droga. A o to víc byl potěšen, že je to vzájemné. Věděl, že by Dean teď udělal cokoliv, aby ho nezklamal. A to se bude určitě hodit. Mít někoho tak oddaného, bylo neskutečnou výhodou.
„Ano, můj maličký, tak je to správně," zachraptěl Ruben, když si Dean začal pohrávat s jeho penisem, který pod letmými doteky prstů a rtů začal rychle tvrdnout.
Nikdo jiný ho nedokázal tak rychle vzrušit. I když byl Dean stále nezkušený, velice rychle se učil a poddával se všemu, co po něm Ruben chtěl. Mohl s ním vyzkoušet prakticky všechno a Dean mu víc než ochotně vyšel ve všem vstříc.
Možná proto byl na něm tak závislý. Otázkou bylo, jestli se i tohle po čase neomrzí. To Ruben nevěděl. Ale zatím... Zatím se rozhodl využít všech výhod, které mu spojení s tímhle klukem přinášelo.
„Otevři pořádně tu svou nenasytnou pusinku," zachrčel Ruben, když mu letmé doteky přestaly stačit.
Jednou rukou sevřel Deanovy vlasy a trochu mu zvedl hlavu, druhou rukou si promnul penis a pak ho sevřel u kořene.
-Dean-
Dean věděl, co přijde a jeho tělo se roztřáslo nedočkavostí. I když věděl, že to bude bolet, přesto to strašně moc chtěl. Nedočkavě zakňučel, když mu Ruben přejížděl žaludem po tváři a zanechával na ní vlhkou stopu.
Několikrát se pokusil si ho sám vzít, ale Ruben vždy ucuknul a zatahal ho za vlasy.
„Teď, můj maličký," uslyšel konečně Dean pokyn a pak měl co dělat, aby ustál dávící reflex, když mu Ruben najednou vrazil svůj úd do pusy a druhou rukou, kterou držel jeho hlavu, si ho doslova narval do klína a chvilku ho tak nechal.
Deanovi vyhrkly slzy, ale i přes bolest cítil nesmírné vzrušení. Ona vlastně ta bolest samotná byla vzrušující. Zatímco si ho Ruben víc tiskl do klína a připravoval ho o vzduch, jednou rukou si sjel do klína a začal protahovat svůj vlastní penis.
„Neuděláš se, dokud ti neřeknu!" Rubenovo zavrčení zaznělo Deanovi jako prásknutí bičem.
Pak mu Ruben zvedl za vlasy hlavu a Dean se tak konečně mohl nadechnout. Prudce oddechoval, z koutku úst mu tekly sliny a hrdlo ho pálilo, přesto nespokojeně zafňukal.
„Och, ty můj nadržený koloušku. Chceš ještě, že? Tak se přestaň honit, jinak ti nic nedám," uslyšel Dean skrz clonu vzrušení, která mu zastřela mysl.
„Pro-sí..." zachrčel, když poslušně splnil rozkaz.
Vzápětí do jeho mozku proniklo Rubenovo nevrlé zabručení a nějaká melodie, kterou napřed neměl k čemu přiřadit.
Teprve až když ho Ruben pustil a uslyšel jeho klení, došlo mu, že je to vyzváněcí melodie jeho mobilu.
-Ruben-
Už dávno poznal, že jeho maličký má rád tvrdší zacházení. A jemu to vyhovovalo. Neměl rád prkna, co se jen položí, roztáhnou nohy a při sebemenším drobném škrábnutí začnou fňukat.
Všechno prožíval tak intenzivně, jako by to bylo poprvé. Provokoval, prosil o odpuštění, žadonil o přídavek. Už jenom tohle Rubena často vzrušilo, když na to jen pomyslel.
Dnes ho sice ještě večer čekala důležitá schůzka, ale do té doby si stihnou dostatečně vyhrát a to víc než jednou.
Po krátkém přerušení, kdy Deanovi rozkázal, že se nemá sám honit, chtěl zase strčit svůj naběhlý úd do toho krásného tepla a vlhka, ale snaha vzala za své, když mu najednou začal zvonit mobil.
A nepřestával. V jeho práci by mohl být každý hovor důležitý, proto ho nemohl ignorovat, i když se o to sebe víc snažil.
„Kurva, kurva, kurva..." zasyčel vztekle, odstrčil od sebe Deana, aby se mohl posadit a natáhnout se pro kalhoty.
Vztekle vyndal telefon a přijal hovor.
„Jestli to nebude nic důležitého, vlastnoručně ti urvu ptáka a narvu ti ho do prdele!" zavrčel výhružně.
Věděl, že Vain, jeho pravá ruka, by ho jen tak nerušil, ale pořádek dělá přátele.
Chvilku ho poslouchal, a jeho vztek se pomalu měnil na vzrušení. Tentokrát ale z lovu.
„Kde, že, je?" zeptal se.
„V pořádku. Nezasahujte. Nikdo ať nehne ani prstem. Nechte ji. Ať si myslí, že má šanci. Dostal jsem nápad, jak to vyřešit," ušklíbl se a zaletěl pohledem k Deanovi, který ležel v klubíčku kousek od něj a lehce se třásl.
Zavěsil hovor, drapl Deana za paži, aby si ho k sobě přitáhl a sevřel jeho penis ve své ruce.
„Teď dostaneš příležitost mi ukázat svou loajalitu a svá slova potvrdit činy," zašeptal mu do ucha, zatímco ho začal rychle a drsně protahovat.
-Dean-
Když si ho Ruben k sobě přitáhl do klína a začal ho drsně protahovat, věděl, že dlouho nevydrží. Jeho slova poslouchal jen napůl, jeho mozek nedokázal zpracovat jejich význam, ale to mu bylo v tuhle chvíli jedno. Jeho tělo toužilo jen po uvolnění. Zaklonil hlavu a víc roztáhl nohy. Jeho dírka se stahovala vzrušením, a ještě víc se sevřela, když ho Ruben pustil, takže se svalil na záda a dva prsty volné ruky mu dost nešetrně strčil dovnitř.
Dean se ještě víc natiskl na prsty, které ho barbarsky plenily, hlasitě sténal, svíjel se pod náporem vzrušení. Netrvalo dlouho a svým semenem začal plnit Rubenovu ruku, který se snažil toho pochytat co nejvíce.
„Hodný chlapec," uslyšel vzdáleně Rubenův hlas přes dozvuky orgasmu, a pak ucítil, jak ho vytahuje do sedu.
„A teď budeš hodný a pěkně to uklidíš," přikázal mu ještě, a pak na svých rtech ucítil svou chuť, když mu Ruben přiložil dlaň, do které nachytal semeno k ústům.
Nedovolil si ale neposlechnout, proto zatímco se vzpamatovával, postupně slízal všechno své mlíčí, dokud Ruben spokojeně nemlaskl.
„A teď..."
Dean se musel plně soustředit, aby pochopil význam všech slov.
„…mi dokážeš svou loajalitu. Jedna z tvých bývalých sester se tě snaží zachránit. Odvést tě ode mě. Snaží se nás rozdělit..." uslyšel Dean Rubenův podmanivý hlas, když se sklonil k jeho uchu.
„Chceš, aby nás rozdělila?"
„Nechci!" vyjekl Dean a skočil Rubenovi po krku, aby ho mohl obejmout a přitisknout k sobě.
„Jenže ona nás rozdělí. Použije cokoliv, řekne cokoliv, aby nás rozdělila," Dean dál poslouchal podmanivé Rubenovo šeptání a zuřivě vrtěl hlavou.
„Nechci!" zavyl Dean.
Nevšiml si Rubenova spokojeného úšklebku, a i kdyby, stejně by to nic nezměnilo.
„Musíš, se jí zbavit..." vyslovil konečně ta čtyři slova Ruben a odtáhl Deana, aby mu mohl pohlédnout do očí.
„Dokážeš to?"
Deanův mozek zpracovával ta slova a slabý hlásek uvnitř něj křičel a prosil.
Nakonec byl ale nemilosrdně zašlapán tím silnějším.
„Udělám cokoliv. Nedovolím, aby nás někdo rozdělil," odpověděl pevným hlasem a setřel si slzy.
-Nataly-
Zdolání schodů pro ni bylo doslova utrpením. Když asi potřetí spadla, narazila si kotník, a ještě víc rozedřela kolena, na chvilku zauvažovala nad tím, že to vzdá.
Ale pak si vzpomněla na jejich společné dny v sirotčinci, a to jí dodalo potřebnou sílu k tomu, aby schody přece jen zdolala.
Čekaly ji ovšem ještě minimálně troje a ona už byla u konce se silami, i když se snažila sebevíc nutit a přesvědčovat, tělo ji neposlouchalo.
Naštěstí to vypadalo, že si ji zatím nikdo nevšiml, protože chodby byly tiché a ani ze zavřených místností neslyšela žádný podezřelý hluk.
Napadlo ji, že tu možná mají kamery a ona je takhle na volném prostředí na ráně, ale buď usoudili, že tenhle její zoufalý pokus o něco je neohrozí nebo ji momentálně nikdo nesledoval.
Ale to neznamenalo, že si mohla dovolit odpočívat. Musela jít svého brášku zachránit. Byla starší a měla za ty mladší zodpovědnost. Vždycky to tak bylo. Otec Adrian je to tak učil.
Při vzpomínce na něj ji vyhrkly slzy. Co by dělal, kdyby ji teď viděl v takovém stavu? A jak je vůbec možné, že takto skončila? Najednou si přála vrátit čas. Zavřít oči a probudit se v pokoji s ostatními, zasmát se hloupostem, pohádat se kvůli hloupostem. Jak ráda by teď všem řekla, že jí moc chybí! Že se omlouvá, že na ně zapomněla a starala se jen o sebe!
Vzlykla a se slzami v očích se plahočila dál.
Zdolala druhé i třetí schodiště a konečně se ocitla v chodbě, která se tak lišila od těch spodních.
A na konci chodby...
„Deane! Můj bratříčku!" vzlykla, udělala dva kroky vpřed, a pak se jí podlomily kolena.
Ale byla šťastná, našla ho!
„Přišla jsem tě zachránit! Musíme...musíme jít!" snažila se postavit, ale nohy neposlouchaly.
-Dean-
Nataly pro něj vždy znamenala víc než ostatní děti. Vážil si ji, poslouchal její rady, když měl trápení nebo problém, byla vždy první, za kým šel.
Ale teď...
Nevěděl, jestli k té věci před ním cítí lítost nebo odpor.
To už nebyla jeho Nataly.
V jeho očích to byl démon.
„Vidíš? Co jsem ti říkal. Chce tě odvést," uslyšel u ucha Rubenův hlas, a pak v ruce ucítil chladnou rukojeť 4 palce dlouhé ostré dýky, v jejímž odlesku spatřil své oči.
„Nechci s tebou jít! Mám tu všechno, co potřebuju!" zakřičel.
-Nataly-
Její unavený mozek nedokázal zpracovat to, co viděly oči a slyšely uši.
„Prosím, bratříčku. Já jsem tvá rodina! Jen s tebou manipulují! Copak nevidíš, co mi udělali?! Znásilnili mě, zdrogovali, zmlátili, jen se podívej! To samé udělají i tobě, ale já jim to nedovolím! Jsme přece rodina!" vzlykla Nataly.
Dokonce se jí podařilo stoupnout a udělat jeden váhavý krok vpřed.
-Dean-
Ano. Byli rodina. Kdysi.
Zavzpomínal na časy, které mu teď připadaly ale strašně vzdálené.
Přesto...
Na okamžik zaváhal.
„Co ti může ona dát, co ti nedám já, můj maličký?" otřel se o jeho ucho podmanivý hlas.
„Já ti dám všechno. Já jsem teď tvá rodina a nikdy tě neopustím. Nikdy. Budu navždy s tebou," Dean přivřel oči a slabý hlásek, který by mohl nazývat svědomím, se začal pomalu ale jistě vytrácet.
„Ty už nejsi moje rodina! Mám novou! Postavil jsem se na nohy tak, jak jste to vždycky chtěli!" řekl Dean pevným hlasem a zamračeně sledoval, jak se k němu Nataly plahočí.
-Nataly-
Nechtěla to vzdát. Nemohla. I přes jeho slova, i přesto, že ji to zraňovalo, nemohla zastavit.
Došla až k němu a pověsila se mu na krk.
Jak za tu dobu vyrostl! Vždy byla o hlavu větší než on, ale teď byli skoro stejně vysocí. I když jeho tělo bylo pořád útlé, skoro dívčí, jako si ho pamatovala z dob, kdy byli v sirotčinci, přece jen pocítila i jistou mužnost.
„Prosím, bratříčku," vzlykla mu do ucha, a kdyby ho pevně nedržela, nejspíš by se mu skácela k nohám.
-Dean-
Nechtěl to udělat. Možná by to nakonec ani neudělal, ale když se mu pověsila na krk a své zničené tělo přitiskla na to jeho, otřásl se odporem.
A když ucítil její dech na svém krku...
Takhle se ho může dotýkat pouze jeden člověk!
Zatmělo se mu před očima a v hlavě měl úplně prázdno.
Už neviděl tu věčně usměvavou holku, která všem pomáhala, když to potřebovali.
Už neviděl jejich společné hašteření, společné učení, společné procházky.
Teď viděl jen lidskou trosku, co se pokouší zničit jeho štěstí, protože samotné se jí ho nedostalo.
Neviděl nic z toho, co bylo.
Necítil žádnou lítost, když škubl rukou a ostří dýky až překvapivě snadno zajelo do jejího masa na břiše.
Neukápla mu ani slza, když spatřil její nevěřícný pohled, a když znovu a znovu bodal do jejího těla.
Neslyšel její křik a pláč měnící se v chropot, když její tělo opouštěl život.
Nepřestával bodat, dokud nezemdlela a nesesunula se mu k nohám.
Ale ani potom, když se mu mysl rozjasnila, se v jeho tváři neobjevil ani náznak lítosti.
Místo toho se na ten kus masa, kolem kterého se rozlévala kaluž krve, s odporem podíval.
Pak se otočil a beze slova odešel pryč.
Neviděl nevyslovenou otázku v Natalyiných mrtvých očích, ani poslední slzu, která se ji svezla po ztrhané tváři.
Městečko Midle
Kostel Sv. Jakuba
-Adrian-
Adrianovi vyhrkly slzy bolesti a zachroptěl, když se mu Baltazar ostře zakousl do hrdla.
Snažil se ho odstrčit, mlátil ho do ramenou, pokusil se ho chytnout za vlasy a škubnout mu hlavou i za cenu toho, že by se sám nejspíš víc zranil, ale všechno bylo marné.
Šanci na obranu však dostal v momentě, kdy ho Baltazar pustil, přetočil si ho zády k sobě, jednou rukou mu zepředu zajel pod albu a sevřel jeho rozkrok.
V tu chvíli dostal nefalšovaný strach. Zachvátila ho panika, a tak v tu chvíli udělal jedinou možnou věc, co ho napadla. Nechal se ovládnout svými instinkty.
Byly to možná pouhé tři vteřiny, ale v momentě, kdy začal znovu vnímat, si uvědomil, že v ruce svírá zahradnické nůžky, stojí čelem k Baltazarovi, který od něj odstoupil a třel si tvář s bolestivě vypadajícím, dlouhým škrábancem, táhnoucím se od ucha až k nosu, který krvácel.
Nejspíš to nebylo moc hluboké, ale svůj účel to splnilo.
Adrian se třásl jako osika, oběma rukama nůžky pevněji sevřel ve výšce prsou a ostří namířil na Baltazara.
„Žádám vás, abyste okamžitě odešel!" zachrčel roztřeseným hlasem.
-Baltazar-
Ta jeho snaha o obranu ho víc nabudila, ovšem jen do doby, než se ohnal těmi zasranými nůžkami a rozřízl mu tvář.
Naštěstí to bylo jen povrchové, přesto to sviňsky bolelo, a taky...
Vztekle se na něho zadíval.
Jak se třese, sotva stojí na nohou, ale když se střetl s jeho pohledem...
Tak dobrá.
Zkusíme to jinak.
Uvidíme, jak dlouho budeš odolávat, než mi tvá čistá a neposkvrněná dušička propadne.
Zašklebil se nad svým nápadem a jen napůl ucha poslouchal, co to ten pánbíčkář mele.
Udělal krok dopředu, a pak další.
Natiskl se na Adriana a cítil, jak mu špička nůžek pronikla oblečením a zabodla se do kůže.
A cítil i zaváhání.
Rukama se zapřel o okraje kamenného stolu a uvěznil tak to třesoucí se tělo pod sebou.
„Odlož ty nůžky. Nezabiješ mě. To sám přece víš..." zašeptal mu do ucha, které následně až překvapivě něžně olízl a skousl.
Drobnými polibky a svým horkým dechem pohladil holou kůži na krku a pokračoval až k hrdlu, které olízl jazykem, jako by se chtěl omluvit za své předchozí jednání.
-Adrian-
Ten muž před ním byl ztělesněním samotného Ďábla. Viděl vztek v jeho očích, škleb, který se mu usadil na rtech. Byl to výraz lovce, který ví, že svou kořist stejně chytí.
Cukl sebou, když ho Baltazar znovu přitiskl na stůl a uvěznil pod sebou.
Instinktivně stáhl ruku s nůžkami, které ho musely zranit, ale vypadalo to, že na to nedbá.
Po jeho slovech svěsil ruce, protože věděl, že má pravdu. Neublížil by ani mouše, byť by byla sebeotravnější. Věděl, že i z toho, co teď udělal, se bude dlouho vzpamatovávat.
Neznamenalo to, že by se ale tak snadno vzdal, chtěl zakřičet, ale v tom na svém uchu ucítil horký dech, stejně jako později na krku, rty i vlhký jazyk, který až s neuvěřitelnou lehkostí a jemností dráždil jeho kůži.
A když pak Baltazar přejel po rudé značce na krku, nůžky mu vypadly z ruky a on nevědomky zaklonil hlavu a poskytl mu tak víc prostoru.
Vzápětí se ale vzpamatoval, zapřel se dlaněmi o jeho hruď a zatlačil.
K jeho překvapení se mu ho podařilo kousek odstrčit, a on se tak mohl nadechnout.
„Prosím, odejděte," zašeptal s pohledem sklopeným k zemi, protože nechtěl, aby muž před ním viděl ruměnec, který pokryl jeho tvář, když si uvědomil svoji chvilkovou slabost, za kterou se zastyděl.
„Odejdu. Ale zase se vrátím. Nikam se přede mnou neschováš. Nikam přede mnou neutečeš. Najdu si tě kdekoliv. Navíc... Spolu máme nedořešenou práci," ucítil Baltazarovy prsty na své bradě a byl nucen zvednout hlavu, když poslouchal ty šepotem pronášená slova.
Hleděl do jeho očí, cítil jeho kůži na svých rtech, když mu po nich něžně přejel palcem, dokonce by přísahal, že slyší i tlukot jeho srdce.
Chtěl něco říct, ale než mozek dokázal zpracovat slova, Baltazar ho pustil a odešel.
Adrian ještě pár vteřin stál jako zkoprnělý, než ho opustily síly a on se zhroutil na špinavou zem skleníku, kde si pažemi objal kolena, roztřásl se a rozvzlykal.
Byl zmaten jako nikdy v životě a prosil Boha o odpuštění.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak jo, na Leona s Fabianem nedošlo, stejně jako na ostatní, ale nebojte, budou další kapitoly =))). Co jinak k tomuhle napsat? Asi není nic potřeba. Snad jen... Já vám říkala, že to nebude pohádka, a pokud jste si doteď mysleli, že to nemyslím vážně, tak myslím... Smrtelně...