"Divide et impera"
Rozděl a panuj
-latinské přísloví-
Město Forest
Někde ve Spodním městě
-Leon-
Leona probralo příjemné teplo a povědomá vůně.
V první chvíli, potom, co se dostatečně vzpamatoval a jeho mozek začal fungovat, ho napadlo, že to všechno byla jen strašná noční můra, nic z toho se doopravdy nestalo a on leží ve své posteli v sirotčinci.
Otevřel oči a zamrkal do světla, které do místnosti padalo skrz malé okno vedle postele, na které ležel.
A v tu chvíli pochopil, že to noční můra nebyla.
Poplašeně se posadil na posteli a rozhlédl se kolem. V místnosti stál uprostřed velký stůl s třemi židlemi, v rohu stála ošoupaná skříň a na zemi prožraný koberec od myší. Přesto místo vypadalo útulně a čistě. Otevřenými dveřmi naproti postele viděl další místnost, která zřejmě sloužila jako kuchyň podle šramocení, které z ní slyšel a vůně, co se z ní linula.
Leon nevěděl, kde je, ale byl tak slabý a malátný, že po chvilce znovu klesl do peřin.
Mezitím si ale uvědomil, že je zcela nahý, vykoupaný a jeho rány jsou ošetřené.
Jediné, co ho teď trápilo, byl bolavý žaludek a hlava.
„Už jsem myslel, že se ani neprobereš. Spal jsi dva dny," ozval se ve dveřích známý hlas a Leon se vzepřel na loktech.
Zíral na Fabiana, který se k němu blížil s tácem, na kterém byl čerstvý chléb, sýr a miska husté horké polévky a snažil se pochopit, o co tu vlastně jde.
„Fabiane?" vydechl, když si starší kluk sedl k němu na okraj postele a tác odložil na noční stolek vedle Leonovi hlavy.
„Vypadáš, jako bys viděl ducha," ušklíbl se Fabian.
„Slyšel jsem... Říkali..." vydechl Leon a natáhl ruku.
Tenhle Fabian, který seděl před ním, byl tak jiný.
A nejen vzhledově. Dětské rysy nabyly na mužnosti, což ještě víc podtrhovaly černé, nakrátko střižené vlasy, vyrostl a díky černému nátělníku vynikly pružné svaly na pažích. Ale největší změnu prodělaly jeho oči.
Jakoby...
Byl tak jiný než před téměř šesti lety, kdy opouštěl sirotčinec a slíbil mu, že jakmile přijde do města i on, setkají se.
Ze všech dětí mu Fabian přirostl k srdci nejvíc, a cítil, že je to oboustranné, proto ho Fabianovo zmizení trápilo ze všeho nejvíc. A teď?
Po tak dlouhé době se před ním ukáže jakoby nic?
V Leonovi se něco pohnulo.
Bezmoc, frustrace, strach, stres, to všechno najednou vyplulo na povrch.
Zvedl se do sedu a Fabianovi natáhl.
Nebyla to silná rána, přesto ho překvapila a on tak zvrátil hlavu na bok.
„Hledal jsem tě! Celou tu dobu!" vykřikl Leon a do očí mu vstoupily slzy.
Zapřel se pěstmi o Fabianovu hruď a začal ho tlouct.
„Slyšel jsem povídačky o tobě, Nataly, Deanovi. Ale nikdo z vás o sobě nedal vědět! Myslel jsem, že jsi mrtvý! A pak se najednou objevíš?! Proč teď?! Proč?! Slíbil jsi mi... Slíbil..." Leonův nesouvislý křik přešel do žalostného pláče.
-Fabian-
Fabian si povzdechl, když Leon nechal své city vyplout na povrch.
Napřed ho překvapila rána, kterou mu uštědřil a vzápětí měl co dělat, aby se pod sprškou drobných ran nesvalil na postel.
Když Leonova hysterie přešla do pláče a konečně ho přestal mlátit, jednou rukou ho objal kolem pasu a přivinul si ho víc do náruče.
Bradu si opřel o temeno jeho hlavy a sám sebe se zeptal proč.
Proč ho zachraňoval?
Sám měl šanci se ve městě ztratit, ale když budou dva?
I když se snažil první den přesvědčit sám sebe, že jakmile Leona postaví na nohy, tak ho hned opustí, potom, co skoro celý druhý den proseděl u jeho lůžka, hlídal jeho neklidný spánek a ošetřoval rány, si uvědomil, že ho nenechá odejít.
Nemohl.
Leon pro něj znamenal víc, než tušil. Byl pro něj důkazem, že je stále naživu.
Jenže... Bude to chtít i Leon? Bude s ním chtít po tom všem zůstat? Když mu řekne pravdu?
„Musíš se najíst," ozval se po chvíli Fabian a na délku paže od sebe Leona odsunul.
„Tady, ať si nezasoplíš jídlo," podal mu kapesník a počkal, až se vysmrká.
„Nedokážu ti odpovědět na tvé otázky. A nebudu se ti ani omlouvat. Popravdě... Sleduju tě už týden a původně jsem tě chtěl nechat být. Pro tvé vlastní dobro. Věř mi, že bys byl raději mrtvý než si projít tím, čím já. Ale..." pokrčil rameny a zamyslel se, jakoby hledal správná slova, „vlastně ani nevím, proč jsem tě zachránil. Instinkt? Pocit viny? Zodpovědnost? Touha něco změnit? Ospravedlnit se? Ale komu?"
Fabian si povzdechl a zakroutil hlavou.
„Nejsem stejný jako před šesti lety, Leone. Udělal jsem věci, za které skončím v pekle, ne-li hůř. Bůh už mě dávno odsoudil a já ztratil svou víru v něj. Nechtěl jsem, abys mě viděl takhle. Už nejsem to dítě ze sirotčince. Jsem vrah a démon."
-Leon-
Leon nechápavě zíral na Fabiana a poslouchal krutá slova, tak lhostejně vycházející z jeho úst.
A pak...
Leon si uvědomil, že se na Fabiana nedokáže zlobit. I když se navenek tvářil drsně a tvrdě, cítil, že hluboko uvnitř neuvěřitelně trpí.
Netušil, co celou tu dobu dělal, čím si prošel, proč sám sebe nazývá vrahem a démonem a proč ztratil svou víru.
Ale během těch pár slov pochopil, že by teď Fabiana nedokázal opustit.
„Nevím, co sis prožil, ani čím sis musel projít, ale doufám, že mi to jednou řekneš. Chci zůstat po tvém boku. Chci ti pomoct, i když teď nevím jak, a jestli budu vůbec k něčemu. Ale nechci... Nechci, aby ses trápil. Nechci, abys o sobě říkal takové věci. Víš, že jsi pro mně znamenal vždy víc než všichni ostatní a stále znamenáš, a i když mě od sebe odeženeš, vrátím se," promluvil po chvilce ticha Leon a položil svou dlaň na Fabianovu tvář.
Město Forest
O pár kilometrů dále
-Nataly-
Ta bolest byla zničující. Nebylo na jejím těle kousek místa, který by ji nebolel.
Mozek měla na kaši, zničený drogami a zničujícím zacházením, ponížením, pošlapáním její lidskosti a důstojnosti. Nebyla teď nic než skučící zvíře čekající na každou další dávku, která aspoň na pár chvil zažene tu ukrutnou bolest.
Ale přesto, minulou noc, kdy ji přišli opět ti muži znásilnit, se do jejího ztrápeného mozku donesla slova jednoho z nich.
Malý Dean, její Dean, její bratříček. Prý si ho vydržuje místní drogový lord. A to dokonce jen pár pater nad ní.
Musela zjistit, co je na tom pravdy.
Sebrala poslední zbytky sil a donutila mozek aspoň trochu fungovat. Věděla, že muži dnes nepřijdou. Vždycky ji dávali den na odpočinek.
A co víc, místnost, ve které Nataly byla, poslední dobou nezamykali.
Byli si totiž jistí, že neuteče.
Na to by neměla dostatek sil.
Jenže podcenili ženu, co chce chránit svou rodinu.
Netušila, kam má jít, netušila, kde vůbec vlastně je, ani jestli se k Deanovi dostane, ale musela to zkusit.
Doplazila se ke dveřím a vytáhla se na roztřesené nohy.
Málem upadla, ale silou vůle se nakonec udržela.
Stehna se jí lepila k sobě díky krvi smíchané se semenem, tenká košilka sotva zakrývala zubožené a zbídačené tělo, pravá ruka ji bezvládně visela a pokoušela se ignorovat smrad z hnijícího masa. I když byla pouze asistentkou dětského lékaře, věděla, že nejspíš za pár dnů zemře na infekci.
Ale teď měla pouze jediný cíl. Dostat se k Deanovi.
Když vyšla ze dveří, obklopilo ji šero. Stála v dlouhé chodbě s mnoha dveřmi a schodištěm na druhém konci, které vedlo nahoru nebo dolů.
Šinula se podél stěny, na které zanechávala špinavé otisky a její bosé nohy se bořily do drahého vysokého koberce, tolik rozdílného od chladné země její cely.
Každý krok ji stál nesmírné úsilí. Bojovala s dechem, mžitky před očima s pulzující bolestí, která vystřelovala až do mozku, ale přesto...
Nevzdám to!
Okřikla v duchu sama sebe.
Co když je to znamení? Co když se tohle má stát, abych se vykoupila ze svých hříchů?
Ale jakých hříchů?
Co jsem tak strašného spáchala?
A opravdu by Bůh chtěl, abych takhle trpěla?
Může to být ale zkouška.
Zkouška tvé oddanosti.
Zkouška tvé víry.
Její popletená mysl si s ní pohrávala jako kočka s myší.
Kdyby tu tak byl Otec Adrian...
Se vzpomínkou na něj, jí do očí vstoupily slzy.
Proč se to všechno muselo tak pokazit?
Město Forest
O pár pater výše – klub Stars
-Dean-
„Prosím, já nechci..." vzlykl Dean, když se ho muž před ním pokusil svléknout.
Dean byl po delší době opět částečně při smyslech, aspoň, jak mu to jeho abstinenční stav dovoloval a snažil se uniknout před mužem, který před pár minutami zabloudil do salonku, ve kterém Dean trávil většinu času.
Muž byl tlustý, smrděl potem a alkoholem a mastnými prsty se pokoušel Deana vysvléknout, když ho před tím shodil na rozloženou pohovku.
Dean se bránil, aspoň se o to snažil, ale tělo měl nesmírně zesláblé, navíc muže posiloval alkohol a chtíč.
Dean fňukal, prosil a kopal, ale nakonec se muži přece jen podařilo mu svléknout volné kalhoty, pod kterými už nic neměl.
„Neboj, bude se ti to líbit," zafuněl mu muž do ucha, když ho zalehl a jeho ruka objala Deanův ochablý penis.
„Prosím!" zaskučel Dean a zavřel pevně oči, aby se na muže nemusel dívat.
Málem se pozvracel, když mu muž vzápětí doslova narval svůj slizký, tlustý jazyk mezi rty.
Po tvářích mu stékaly slzy a vpíjely se do bílých polštářů.
Prosím!
Vzápětí vyhekl, jak z něj tíha těla najednou zmizela, stejně jako odporný jazyk v puse a on se tak mohl konečně nadechnout a rozkašlat.
Stočil se na bok do klubíčka a jeho tělo se roztřáslo.
K uším mu doléhaly zvuky boje, ale on neměl sílu na to, aby se obrátil a podíval, co se děje.
Nakonec uslyšel chrapot, a pak vše utichlo.
Ztuhl, když za sebou na posteli ucítil pohyb.
„Už je to dobré, můj maličký. Jsem tady. Nikomu nedovolím, aby ti ublížil," Dean úlevně zavzlykal, když uslyšel Rubenův hlas a ucítil jeho rty na své paži.
teprve teď se otočil a doslova se staršímu muži vrhl kolem krku.
„Bál jsem se," zavzlykal mu do ramene.
„Nic takového už se nebude opakovat. Slibuju," zašeptal mu Ruben do ucha a dlaní přejel po jeho stehnu až ke klínu, kde se chvilku zdržel.
Odpovědí mu bylo slastné Deanovo vydechnutí.
„Myslím, že si zasloužíš mou omluvu a odměnu, za svou statečnost," zachraptěl Ruben Deanovi do ucha a odtáhl ho od sebe, aby ho mohl položit na záda a naklonit se nad něj.
A tentokrát, když ho Ruben zaléhal svým tělem a jeho jazyk kopíroval linky jeho mladého těla, mu ze rtů uniklo slastné zasténání a víc než ochotně se poddal jeho dotekům.
Město Forest
Vilová čtvrť Charity
-Baltazar-
Uběhly dva dny od chvíle, co se setkal s tím biskupem v tom zapadákově.
Ležel na obrovské posteli s rukama složenýma za hlavou, zíral do stropu a přemýšlel.
I když žil v jedné z nejbohatších čtvrtí na stylu jeho bydlení to nebylo znát. Čtyři pokoje pro hosty byly doposud netknuté a nábytek stále přikrytý plachtami, v ložnici kromě obrovské postele měl pouze skříň a noční stolek, na nábytek v obývacím pokoji a přijímacím salonku sedal prach, jak tam nechodil, kuchyň přežívala jen díky tomu, že měl v lednici jídlo a byl tam bar s chlastem.
Jediné místnosti v domě, které využíval pořádně, byla jeho pracovna, obrovská místnost, která se se svým vybavením tak trochu nehodila do zbytku domu, a jeho svatyně, kterou měl hned vedle a která obsahovala zbraně a trofeje, které získal od svých obětí.
Do svého domu si nikdy nikoho nevodil. Jediný, kdo tam měl přístup, byla stará uklízečka, a to ještě pouze v případě, že nebyl doma. A samozřejmě měla zákaz vstupu do pracovny a jeho svatyně.
Když před necelým týdnem vzal tuhle práci, i když to bral v podstatě jen jako službičku pro Rubena, který byl... Hmmm... Přítelem? Asi.
Baltazar neměl přátele, ale Ruben byl asi nejblíže, čemu se tak dalo říkat, protože stále ještě žil, a občas se sešli.
Za normálních okolností by musel žádat o svolení vládu, ale on měl výjimku kvůli jeho doposud skvělým výsledkům. Takže nebylo žádným tajemstvím, že občas přijal nějakou bokovku.
Když tu práci bral, považoval to zas za jednu z těch nudných zakázek. Kdyby mu to nedohodil Ruben, nejspíš by se na to vykašlal.
Měl postrašit nějakého panbíčkáře a vydolovat z něj informace o nějakém klukovi.
Ale ten biskup... Jak se jmenoval?
Adrian...
Baltazar si povzdechl, přivřel oči a olízl si rty, když si vzpomněl na to hubené, ale přesto pevné a šlachovité tělo, které svíral v náruči, na jeho vůni, tolik odlišnou od jiných, na jeho pohled a vzdor.
Vzrušeně vydechl a jednou rukou si sjel do klína pod boxerky, které trochu stáhl, aby měl více místa.
Stačila jen představa Adriana ležícího pod ním a už byl tvrdý tak, že musel svůj penis sevřít ještě víc, aby vůbec pocítil své tahy.
Chtěl ho...
Chtěl ho donutit prosit, sténat, svíjet se pod ním.
Zlomit ho.
Zničit.
Ukázat mu, že jeho hloupá víra ho neochrání.
S těmito myšlenkami zrychlil své tahy a vzápětí se ložnicí ozvalo jeho úlevné vydechnutí a na břicho dopadly první kapky semene.
„Myslím, že se velmi brzy zase uvidíme, kněžíčku," zachrčel, když ho přešly dozvuky orgasmu, ušklíbl se a z prstů slízal svou vlastní chuť.
Městečko Midle
Kostel Sv. Jakuba
-Adrian-
Od toho dne, kdy se Adrian poprvé setkal s Baltazarem Nilsem, se všechno změnilo.
Dokonce, až si to nerad přiznával, byl rád, že děti jsou pryč, protože nechtěl, aby ho viděli v takovém rozpoložení.
Každý den prosil Boha o odpuštění, kál se ze svých hříchů, o kterých ani nevěděl, prosil o smilování. Nechtěl se s tím mužem znovu setkat, ale tušil, že jeho prosby nejspíše nebudou vyslyšeny.
Znal je. Z vyprávění. Muže jako byl Baltazar.
Říkalo se jim Ohaři. Honící psi vládního systému, kteří se s ničím nepárali a nikomu se nezodpovídali. Slyšel, že mezi nimi jsou tací, co se přímo vyžívají v mučení a znásilňování, a že je mezi nimi jeden, který se přímo zaměřuje na muže církve.
Přemýšlel nad tím, do čeho tak hrozného se mohl Fabian zaplést, že to teď vyšetřuje Ohař.
Pokud by šlo o normální vraždu, byť jakkoliv brutálně provedenou, a následný útěk, řešila by to nejspíše vojenská policie nebo městská garda.
Ohaři byli nasazováni až ve chvíli, kdy to přímo ohrožovalo samotnou vládu a nejvýše postavené občany města. Teď Adrian zalitoval, že na Fabiana víc nezatlačil, aby mu řekl, co se stalo.
Z Baltazarových otázek se toho totiž moc nedozvěděl.
Ten se jen ptal, jestli ho za posledních necelých šest let viděl, jestli s ním je v kontaktu a co ostatní děti, které přišly do města.
Na všechno odpověděl negativně, ale bylo vidět, že mu Baltazar nevěří. Zvláště, když Adrian řekl, že Fabiana od jeho odchodu ze sirotčince neviděl.
Nechtěl lhát, ale tentokrát musel.
Měl pocit, že kdyby Baltazarovi řekl pravdu, celé by to ještě zhoršil.
Jediné, co ho teď uklidňovalo, byla práce ve skleníku.
I dnes se věnoval rajčatům a paprikám, které uvazoval k podpěrám, protože dorostly do správné výšky. Vypadalo to, že letos bude úroda více než bohatá a alespoň tohle teď Adriana hřálo u srdce.
Byl tak zabraný do myšlenek, že si nevšiml stínu, který proklouzl do skleníku a vztyčil se za jeho zády.
Teprve až horký dech, který ovanul jeho zátylek, ho varoval před nebezpečím.
Prudce se otočil a zalapal po dechu.
„Co to překvapení, kněžíčku. Říkal jsem ti, že si spolu užijeme ještě spoustu zábavy," Baltazarův hlas Adrianovi rezonoval v hlavě a jeho srdce sevřel ledový pařát strachu.
Přesto se ale nechtěl tak snadno vzdát.
„Prosím, odejděte. Pokud tu nejste pracovně, odejděte," řekl Adrian a byl rád, že se mu nechvěje hlas.
Vzápětí však vykřikl bolestí, když mu Baltazar sevřel vlasy, škubnul hlavou nazad a nešetrně se zakousl do jeho hrdla.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Máme tu další kapču, cesty se nám začínají pomalu spojovat, příště mrkneme na to, jak to dopadlo s Nataly, Deanem a Adrianem, mrkneme k Fabianovi s Leonem, a pokud se mi vleze, mrkneme i na další děcka, co se vrátí z výletu. Ano, každý v příběhu sehraje svou určitou roli =)).