"Amicus certus in re incerta cernitur"
Pravého přítele poznáme v nejisté době.
(Cicero Laelius o přátelství)
Městečko Midle – kostel Sv. Jakuba
O tři roky později
-Adrian-
Od toho dne už pro Adriana nic nebylo jako dřív. Kdykoliv zavřel oči, i teď viděl mrtvé Juliiny oči, které na něj hleděly s výčitkami, stejně jako ty Fabianovi živé, které na něj hleděly s prosbou.
A tehdy Adrian spáchal svůj první hřích.
Nikomu o Fabianově návštěvě neřekl. Nechal ho u sebe přes noc, dal mu čisté oblečení a jídlo, a ráno, když se probudil, byl Fabian i s Juliinou hlavou zase pryč.
Do teď se nedozvěděl, co se vlastně stalo.
Kdybych tak mohl...
Kdybys mohl co? Jak bys tomu zabránil?
Ozval se posměšný hlásek v jeho hlavě, který se už tři roky snažil neúspěšně ignorovat.
První měsíc se modlil, prosil Boha o odpuštění, žádal o znamení, aby věděl, co udělal špatně, leč odpovědi se nedočkal. Ne, že by zanevřel a přestal po tomhle věřit. Jeho víra zůstala, ale do jeho srdce se vkradl strach, který ho oslaboval.
S povzdechem se odvrátil od okna skleníku a zaměřil svůj pohled na rostlinky pod sebou.
Zaposlouchal se do nepřirozeného ticha a znovu si povzdechl. Doufal, že se děti mají dobře.
Před týdnem za ním přišlo pár lidí z městečka, že by rádi vzali děti na výlet.
Adrianovi, který od oné události žádné nové dítě nepřibral, tak zůstal už jen Jonathan, Daniel, Miri, Emily a nejstarší Flora. Nechtěl místním lidem přidělávat starosti, ale když viděl, jak se děti těší, nakonec souhlasil. Přesto se nemohl zbavit tísnivého pocitu, jestli udělal dobře.
Ne, že by jim to nepřál. Samozřejmě byl místním lidem neskutečně vděčný, protože pro děti byl tohle první výlet vůbec a možná i poslední, přesto by se jim ale rád nějak za to všechno odvděčil.
Zajímalo ho, jak si vede Nataly, co se stalo s Fabianem, co dělá Dean, který odešel minulý rok a jak je na tom Leon, který opustil sirotčinec před dvěma lety.
Zpočátku, mimo Fabiana, od každého z nich dostával pravidelné zprávy, dokonce posílali dětem i dárky, Nataly jednou za dva měsíce poslala i peníze, ale postupně komunikace uvadala, až se zastavila úplně. Přes půl roku neměl o nikom z nich zprávy a ani je nedokázal kontaktovat, což mu na klidu zrovna nepřidalo.
Možná to byla jeho vina? Možná je nedokázal pořádně připravit na život venku? Možná byl moc naivní a věřil, že to bude všechno v pořádku?
Tísnivé myšlenky ho poslední dobou trápily stejně jako noční můry, které pořád přetrvávaly, i když si na ně už začal pomalu zvykat. Přijal je jako trest za to, co se stalo.
Do jeho myšlenek se najednou vloudil pronikavý pískavý zvuk.
Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, že je to zvonek u kostelních dveří.
Překvapilo ho to, protože místní na dveře pouze klepali, takže zvonek většinou nikdo nevyužíval.
Utřel si ruce do zástěry, kterou hned sundal, opláchl se, přes bílou albu přetáhl světle modrý ornát a vyšel ze skleníku.
Vůbec netušil, kdo by to mohl být, ale ten někdo byl zřejmě hodně netrpělivý podle toho, jak na zvonku skoro ležel. Rychle proběhl zadním vchodem, protože to bylo kratší a než doběhl ke dveřím, málem ohluchl.
„Omlouvám se za zpoždění byl jsem-" Adrianovi slova uvízla v hrdle, a dokonce i o krok ustoupil, když uviděl muže, který se tak neodbytně dožadoval jeho pozornosti.
„Omluva je na místě, Otče," mužův hluboký hlas donutil Adriana se přikrčit a roztřásl mu nohy.
„Promluvíme si..." dodal muž, a než mohl Adrian jakkoliv zareagovat, byl nucen ustupovat pozpátku dovnitř kostela, když ho muž neúprosným pohledem tmavě hnědých, skoro černých očí, tlačil vpřed a doslova jej tím pohledem propaloval.
Adrian si uvědomil, že se bojí. Bojí se tak, jako nikdy v životě. Ten muž před ním jej zbavoval dechu. Nikdy si nemyslel, že něco podobného sám zažije. Měl pevnou vůli a víru, každému se snažil pomoci a v každém viděl dobro, ale tento muž zbořil všechny jeho dosavadní zkušenosti.
„Och, dobrotivý Bože..." zachraptěl, když ho muž dotlačil až k malému oltářku na druhé straně místnosti, a Adrian tak neměl kam utéct.
Zvláště, když se nad ním muž naklonil a rukama, kterýma se zapřel o oltářek ho uvěznil mezi svým tělem.
„No, Otče, myslím, že ten si teď vzal dovolenou..." zašklebil se muž a jeho tvář byla tak blízko, že Adrian mohl cítit jeho dech na své tváři stejně jako zašimrání konečků černých polodlouhých vlasů.
Z posledních sil zvedl ruce a zapřel se o mužovu hruď, ale bylo to jako snažit se odtlačit velký balvan. Muž byl celkem mohutný, o hlavu vyšší než Adrian a pevné svaly, které pod svýma rukama cítil, ho nenechali na pochybách, že by mu snadno mohl zlomit zápěstí, jako by to byla jen suchá větvička.
Vzápětí Adrian vyhekl a kolena se mu podlomila, když ho muž jednou rukou chytil za zápěstí, druhou mu sevřel delší světlé vlasy a dost nešetrně mu zaklonil hlavu.
„Z toho pobožného smradu, který je z vás všech cítit na kilometry daleko se mi zvedá kufr," zavrčel muž a nosem přejel po Adrianově krku.
„A čím silnější je, o to víc mě to láká zbavit vás všechny té vaší hloupé víry. A ty, voníš zatím nejvíce ze všech," pokračoval muž, dýchl do Adrianova ucha, a pak se o něj otřel svým rozkrokem.
„Prosím..." Adrian chtěl křičet, ale vyšlo z něj jen zaskřehotání.
Prosím, Bože!
V duchu se modlil a snažil se nemyslet na to nejhorší.
Být znásilněn neznámým mužem uprostřed dne pomalu ve svém vlastním domě nebylo nic příznivého.
„Máte jediné štěstí, Otče, že jsem tu kvůli práci, ne kvůli zábavě," přerušil Adrianovi myšlenky muž, který opět přešel do vykání.
Pak ho bez varování pustil a Adrian, který ztratil pevnou oporu, se svezl na kolena.
Třásl se po celém těle, v hlavě mu hučelo a srdce tlouklo jako zběsilé.
„Seberte se, Otče, co by řekly vaše ovečky, kdyby vás tu teď viděli se takhle nedůstojně válet po zemi," ozval se nad Adrianovou hlavou posměšný mužův hlas.
„Zvláště pak, kdyby vás takhle viděli ty vaše roztomilé dětičky," dodal, když se přesunul za Adrianova záda a sklonil se k jeho uchu.
To Adriana konečně probralo.
Ten tón, jakým to muž řekl...
„Musím vás požádat, pane, abyste opustil tohle místo. Pokud to neuděláte, zavolám policii," řekl Adrian, když si stoupl a podíval se muži do očí.
Byl rád, že už se mu nechvěje hlas.
Muž na Adriana chvilku překvapeně zíral, než zaklonil hlavu a začal se hlasitě smát.
„Nechápu-" začal Adrian, ale byl přerušen, když se muž přestal smát a opět se naklonil až k němu, takže se rty dotýkal jeho ucha.
„Tak se mi to líbí, Otče. Ten vzdor. Ten pohled. Myslím, že si spolu užijeme ještě spoustu legrace."
Než však mohl Adrian jakkoliv zareagovat, muž kousek poodstoupil a z vnitřní kapsy sportovního saka vytáhl průkaz.
„Detektiv Baltazar Nils. Přišel jsem vám položit pár otázek ohledně jednoho z vašich svěřenců," představil se muž a z jiné kapsy vytáhl fotku mladého muže.
Adrianovo srdce vynechalo jeden úder, když se zadíval na fotku.
Z ní se na něj usmívala patnáctiletá Fabianova tvář, tak jak si ji pamatoval před osudnou nocí.
Tu citius vel post peccatum redire ad omne scelus.
Každý spáchaný hřích se ti dříve či později vrátí...
O několik desítek kilometrů dále
Město Forest
-Dean-
Dean slabě zasténal, jak se jeho smysly pomalu probouzely k životu, po silném předávkování, které před několika hodinami absolvoval, a do mysli se mu opět začaly dostávat informace z okolního světa.
Ležel na sofa v salonku klubu Stars v nejbohatší čtvrti města Forest.
„...toho nejlepšího. Zjistí, co se stalo," ten hlas Dean poznal. To byl Ruben.
„Nikdo nemohl tušit, že mu rupne v kouli a udělá něco takového."
„Někdy mám dojem, že všechno bereš na lehkou váhu. Už je to tři roky a stále jste ho nenašli," tenhle hlas Dean nepoznával.
„Sám jsi řekl, že měl pozoruhodný talent," odpověděl nevzrušeně Ruben.
Dean se pokoušel něco říct, ale z úst mu vyšlo jen neurčité, téměř neslyšitelné zabublání.
„To nic nemění na tom, že nejste schopni už tři roky najít jednoho kluka," trpělivost druhého muže zřejmě dosáhla svých hranic.
„Snažíme se. Ale ten kluk je jako stín. A navíc... Kdyby se to tehdy tak nepodělalo, nemuseli bychom teď řešit jeho útěk," odfrkl Ruben.
„Naznačuješ snad, že je to naše chyba?" mužův hlas měl Rubena varovat, ale ten na to nedbal.
Dean se ztěžka nadechl. Vhánět vzduch do plic bylo asi stejně těžké, jako dýchat přes plynovou masku. Bylo mu strašně zle, a to si ještě před chvilkou myslel, že ta úžasná blaženost nikdy neskončí.
„Ne chyba. Jen komplikace. Dát někomu nezkušenému tak velkou dávku a pak ho zavřít do jedné místnosti s tou holkou bylo... Nedomyšlené, abych tak řekl."
„Rubene, važ svá slova," zasyčel neznámý muž.
„Jen se snažím nenechat si srát na hlavu."
Dean pozvolna otevřel oči a pomalu otočil hlavu na bok, aby viděl na místo, odkud slyšel hlasy.
Rubena poznal, druhého muže nikoliv.
„Máš jediné štěstí, že jsi pro naši společnost velkým přínosem. Jinak už by ses tady válel v krvi. Ale varuju tě, Rubene. Každý je nahraditelný. Lidí můžeme ztratit, kolik chceme. Od toho tu ostatně jsou. Takže zbytečně neprovokuj a až se příště setkáme, chci vidět nějaké výsledky," muž se zvedl z křesla a zadíval se na Deana.
„Mimochodem, příště bych ocenil, kdyby sis své zfetované hračky nechával ve své ložnici. Tahle se ti právě probudila."
„Och! Je silnější než jsem čekal. Myslel jsem, že ho ta poslední dávka zabije," řekl Ruben a zvedl se, aby mohl přejít k Deanovi.
„Jen abys věděl, tenhle kluk je ze stejného sirotčince jako ten, co ho hledáme. Sebral jsem ho, abych z něj něco vytáhl, ale vypadá to, že se s ním ve městě nesetkal. Ale nechal jsem si ho. Pokud tohle přežil, bude mou zárukou. Kromě toho, není jediný. Jedno z těch děcek mě k našemu uprchlíkovi dovede, pokud ho dřív nenajde můj člověk," zasmál se Ruben, klekl si před Deana a pohladil ho po hlavě.
„No, doufám, že víš, co děláš. Jediné štěstí je, že ta děcka jsou postradatelná. Nikdo je hledat nebude. Nic neznamenají. Ale neměl bys to přehánět. Kolik jich vlastně ještě je?"
„Dva. Jedna holka, kterou se teď pokouší zlomit moji chlapci a kluk, který se nám ale ztratil," odfrkl si Ruben.
„Kdo by čekal, že budou tak nebojácní a vnímaví, když vyrůstali v nějakém zapadákově a staral se o ně ubohý panbíčkář."
„Víru bys neměl podceňovat, Rubene," zamračil se muž.
Ruben si znovu odfrkl a veškerou svou pozornost teď upřel na kluka, třesoucího se na sofa.
„J-j-j..." Deanovi rty se konečně pohnuly.
„Copak?" usmál se Ruben skoro láskyplně.
„Ch-chci...je-ješ-tě..." zachrčel Dean.
„Ha! Ten se mi líbí, čím dal víc!" zachechtal se Ruben.
A Dean, poslední, co si pamatoval, než ho cosi katapultovalo do extáze, byly Rubenovy rty, které se dotkly těch jeho.
O kousek níže
Město Forest
-Nataly-
Nataly ležela na studené zemi, třásla se a snažila se potlačit vzlyky, které se ji draly přes rty.
Modlila se k Bohu, prosila o odpuštění, snažila se pochopit, kde se stala chyba.
Přitom ještě před nedávnem bylo všechno v naprostém pořádku.
Poté co opustila sirotčinec a přešla do města, kde se na přímluvu Otce Adriana měla zaučit u jednoho dětského lékaře, se zpočátku stranila všeho a všech. Město bylo tak jiné než to malé městečko, ze kterého sem dorazila.
Ale postupně si zvykla, hlavně díky práci, která ji nesmírně bavila a laskavosti doktorovi rodiny, kteří ji přijali pomalu za vlastní, protože sami děti mít nemohli.
Nataly často vzpomínala na ostatní děti ze sirotčince a hlavně těm starším přála, aby se jim poštěstilo jako jí a našli dobrou práci. A samozřejmě hodné lidi.
O tři roky později pak Nataly našla něco, na co jí Otec Adrian nemohl nikdy připravit. Na lásku.
Právě oslavila své osmnácté narozeniny a dostala osvědčení o tom, že se může oficiálně stát doktorovou asistentkou, když jí vstoupil do života mladík, který ji popletl hlavu i srdce.
Nataly zažívala neskutečné štěstí a postupně na své bratry a sestry začala zapomínat.
Matně si během následujících necelých dvou let uvědomila, že by mohla kontaktovat Deana, Fabiana nebo Leona, kteří už byli taky ve městě, a setkat se s nimi, aby viděla aspoň nějakou povědomou tvář, jak rychle ji ta myšlenka napadla, tak ji rychle i zapudila.
Nejspíš mají svých starostí dost.
Fabian, který byl o necelý rok mladší než ona, už mohl mít i svou rodinu.
Leon se nejspíše teď snažil vyrovnat sám se sebou, protože byl právě ve věku, kdy se Nataly zamilovala.
A Dean? Nejmladší z nich? Nejspíše se teď snažil vytvořit si pouto k práci a k člověku, ke kterému se dostal.
Jenže pak přišla rána a Nataly o všechno přišla.
Byl to snad trest za její samolibost? Za to, že tak rychle zapomněla?
Nevěděla.
První den, když se probrala, se jí jeden muž pořád dokola vyptával na Fabiana. A na jejich život v sirotčinci. Nechtěla nic prozradit, ale poté, co jí muž rozdrtil kladivem prsty na pravé ruce, odpověděla na všechno, co chtěl vědět.
Pak jí píchli nějaké drogy, svlékli ji a hodili do cely.
Chtěla se bránit, ale muži, kteří později přišli, byli mnohem silnější.
A takhle už to trvalo týden.
Nataly už neměla sílu na to plakat. Už neměla ani sílu na to se bránit. Jen trpělivě snášela všechno, co s ní bylo prováděno. Ruce měla rozpíchané od jehel, prsty na pravé ruce, které nikdo neošetřil, začaly postupně černat, jak maso začalo uhnívat.
Byla sama.
Zlomená.
Bezmocná.
Nikdo nevyslyšel její modlitby.
Kdyby jen věděla, že o pár pater výše se v extázi svíjí Dean, možná by měla za co bojovat...
O pár set metrů dále
Město Forest
-Leon-
Ještě před nějakou dobou by nikomu nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že ve svých skoro dvaceti letech bude doslova bojovat o holý život.
Nebyl si jistý, co se vlastně děje. Z těch málo útržků, co pochytil, pouze pochopil, že někdo, nějaká společnost, hledá už tři roky Fabiana.
A on, spolu s Nataly a Deanem, kteří už byli taky ve městě, by je k němu údajně měli dovést.
Jenže Leon neměl o nikom z nich žádné informace.
Po vstupu do města se s nimi chtěl spojit, ale měl ze začátku tolik práce, že byl rád, když se najedl a vyspal. Navíc, město bylo úplně jiné než sirotčinec, a i když se připravoval na cokoliv, drsná realita ho přece jen srazila na kolena.
Jenže on nebyl z těch, co se tak snadno vzdával. Hlavně proto, co ho učil Otec Adrian.
A tak se teď proplétal uličkami Spodního města, a snažil se už několik týdnů uniknout svým pronásledovatelům.
Zatím se mu to dařilo, ale cítil, že se smyčka utahuje.
Kromě toho, jeho nepřátelé měli výhodu. Znali tohle město, kdežto Leon se doposud řídil jen svými instinkty.
A poslední dny to bylo jen a jen horší.
Byl nucen jíst zbytky, které našel různě pohozené v odpadcích, pít splaškovou vodu, začala mu hnisat rána na noze, kterou si nemohl pořádně vyčistit a k tomu všemu byl špinavý, propocený a pomlácený.
Ale stejně, i když ho vnitřní hlásek nabádal, stejně to pořád nechtěl vzdát. I když upadl, i když už zvracel jen vodu, jak mu bylo špatně od žaludku z plesnivého jídla, které tělo prostě nechtělo přijmout, i když se brodil splašky, když byl nucen utéct do kanálů před pronásledovateli, pořád pokračoval neústupně vpřed.
Věděl ale, že tohle dlouho nevydrží. Jeho tělo to nevydrží.
A jeho nejhorší obavy se vyplnily následující den.
Jeho pronásledovatelé ho zahnali do kouta. Před sebou měl pouze vysokou zeď, kterou by normálně nejspíše zdolal, ale teď mu sotva stačily síly na to, aby se udržel na nohou.
A hlasy, které mu zněly jako skřek démonů, se blížily.
Přikrčil se za kontejnerem, který byl přeplněn odpadky a krysami, i když věděl, že mu to stejně nepomůže a zakryl si uši, aby je nemusel poslouchat.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, najednou sebou škubl a ohnal se rukou, když na sobě ucítil něčí dotek.
Byl připravený se bránit, i když ten, co ho držel za ruku, byl mnohem silnější.
Jaké však bylo jeho překvapení, když zvedl hlavu a setkal se s upřeným pohledem šedých očí.
„Fa-bi-a..." zachrčel skrz rozpraskané a rozkousané rty.
Pak kolem něj všechno zčernalo.
Okraje města Forest
-Fabian-
Už více jak týden sledoval Fabian svého bývalého sourozence Leona a jeho pronásledovatele. Nechtěl se do toho zaplétat. I když mu bylo Leona líto, on sám měl svých problémů dost. Tři roky na útěku. Tři roky přežívání. Ale zvykl si. Teď už znal Spodní město jako svoje boty a bylo pro něj tak jednodušší se vyhýbat nástrahám, které na něj jeho pronásledovatelé tu a tam nachystali.
Věděl, co se stalo s Nataly. Viděl, jak jejímu klukovi podřízli krk a jejím zaměstnavatelům pohrozili smrtí, pokud jen ceknou. Viděl, jak ji odvádí. Ale nic neudělal. Nemohl... A možná... Nechtěl?
Pak přišel Dean. Sladký Dean. V sirotčinci mu občas říkali princezničko, pokud si ho chtěli popudit, protože opravdu vypadal jako panenka. A pak, když ho Fabian uviděl staršího, věděl, že bude mít zatracené potíže. A o víc jak rok později se jeho obavy naplnily.
Dean si našel práci u místního farmáře a rozhodně se zdálo, že ho to baví, ale když jednou na tržišti prodával vypěstovanou zeleninu, přišli si pro něj.
Fabian netušil, jestli to byla náhoda, nebo ho farmář prodal, což by nebylo tak neobvyklé, nebo si ho ti muži na tržišti vyhlédli, každopádně když ho odvedli, bylo mu tolik, co Fabianovi, když procházel svou první zkouškou.
I jeho chtěl zachránit. Nebo možná nechtěl. Sám byl rozpolcen.
Vzpomněl si na Otcova slova - Dilige proximum – miluj bližního svého.
Jenže Otec tu nebyl. Neměl ani tušení, co se na okrajích města děje.
A Bůh? Ten tohle místo už dávno opustil. Proč se k němu modlit a věřit, když to stejně k ničemu nebylo?
A tak, když odváděli Deana, jen mlčky přihlížel.
Během jednoho týdne tak v podstatě odsoudil další své dva sourozence na smrt.
A pak?
Jako by ho osud zkoušel.
Sledoval Leona a jeho snahu přežít. Vždycky mu na něm záleželo ze všech nejvíce, vždycky si s ním rozuměl nejlépe.
Proto, když viděl, jak vběhl do pasti a jeho pronásledovatelé jsou už mu téměř na dosah, tak tentokrát se rozhodl jinak.
Nedělalo mu potíže ty čtyři muže vyřídit.
Stejně jako ubránit se Leonově snaze ho praštit v domnění, že je to jeden z nepřátel.
A pak, když se jeho šedé oči střetly s uštvanými hnědými a přes rozpraskané rty vyšlo skoro úlevné zasténání, věděl, že se jeho osud právě změnil.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Máme tu další kapitolu tohoto počinu, která je psaná jiným stylem, než na jaký jste nejspíše zvyklí. Doufám, že se vám to bude líbit, děkuju své jedinečné Kanji za kontrolu a psychickou podporu a věrnému čtenáři Mikemu za myšlenku a nápad na tuhle povídku.
Vysvětlivky:
Ornát - Častěji také kasule (nebo kázule) je svrchní liturgické mešní roucho užívané kněžími v římskokatolické církvi (ale také v anglikánské a v některých luteránských církvích). Celebrant si jej obléká jako svrchní roucho na albu a může být doplněno štólou.
Alba - (Z lat. (tunica) alba, bílá košile), volný lněný liturgický šat s rukávy, který se podobá dlouhé košili sahající až ke kotníkům a převazuje se provazcem (cingulem).
Štóla - Zdobená šerpa, která je součástí liturgického oděvu v katolické církvi. Může ji obléknout jen nositel svěcení; biskup, kněz a jáhen (u jiných křesťanských církví nese štóla jiné označení – např. u pravoslavných epitrachil či orarion).
Pluviál - Bohatě zdobený liturgický plášť, původně s kapucí pro nošení do deště. Postupem času se začal nosit i při nedeštivém počasí a kapuci nahradil v zadní části většinou bohatě zdobený štít.