autor povídky - Peg-sama
Elisha Weston
Eli žije se svým partnerem v malém městečku Warwick a na první pohled vypadají jako krásný a šťastný pár.
Jenže Eli už delší domu uvnitř sebe cítí prázdno a smutek. Jednoho večera, když se vrací domů, najde v tmavé uličce zraněného muže. Pomůže mu a ošetří ho. Jenže tím to nekončí...
Když jsme se sem přestěhovali, byl jsem nadšený. Krásné malé městečko s dvaceti třemi tisíci obyvateli, ležící na řece Avoně, bylo přesně to pravé. Zabydleli jsme se v klidné čtvrti, v malém domku s předzahrádkou a menší zahradou vzadu, a všechno bylo dokonalé.
Adrian miloval mě a já jeho. Byli jsme nádherný pár a brzo si nás oblíbili i zdejší obyvatelé.
I když byl Adrian zpočátku nedůvěřivý a držel se stranou, nakonec se i on uvolnil.
Rád jsem se s ním ruku v ruce procházel po parku a všem ukazoval naši lásku.
Byl pro mě tím pravým. Tohle místo bylo to pravé.
Jediné, co mi chybělo byl můj bratr Remy. Chtěl jsem, aby to viděl taky.
Jenže...
Nic netrvá věčně, jak se říká.
„Adriane, prosím... Prosím, nekřič...“ vzlykl jsem a snažil se co nejvíc zadržet slzy.
Věděl jsem, že pokud začnu víc brečet, Adriana to ještě víc rozzuří.
„Nemám křičet?! Tak mi k tomu nedávej důvod!“ zařval ještě víc a praštil pěstí do dubového stolu v kuchyni tak silně, až ho zlomil.
„Já ti důvod nedávám...“ zašeptal jsem tiše a víc se na židli skrčil.
„Nedáváš mi důvod?! Tak, kde jsi byl skoro celé dopoledne?! Byl ses projít?! Děláš si ze mě prdel?! Myslíš, že jsem tak blbý?! Myslíš, že z tebe necítím toho pitomého pekaře, který na tebe dělá oči, kdykoliv tě vidí?! Ale s ním si to taky vyřídím! A teď mi zmizni z očí!“
„Adriane...“
„Táhni mi z očí! A nevytáhneš paty z baráku!“
I přesto, jak jsem se snažil, slzy jsem nakonec zadržet nedokázal. A, i když jsem si při cestě do naší společné ložnice snažil zakrýt rukou pusu, tušil jsem, že Adrianovi to neunikne.
„A neřvi! To na mě neplatí! Měl sis dřív rozmyslet, co děláš!“ zaslechl jsem ještě, když jsem zavíral dveře od ložnice.
Kdy se to takhle všechno pokazilo? Bylo to už dřív, jen jsem se to snažil nevidět? Nebo byla vina na mé straně, že jsem se snažil se všemi vyjít?
Nejhorší bylo, že nic z toho, z čeho mě Adrian obviňoval, nebyla pravda. Nepodvedl jsem ho. Nikdy. Jen...
Poslední dobou mě tenhle dům strašně dusil.
A tak jsem se chodil procházet. Chodil jsem do míst, kam jsem chodíval s Adrianem, sedával na lavičky, kde jsme sedávali s Adrianem.
A při svých procházkách jsem potkával samozřejmě lidi, které jsem znal.
Stejně jako dneska, když jsem se rozhodl, že zajdu do našeho oblíbeného pekařství, abych Adrianovi koupil pečivo, které měl tak rád. Netušil jsem, že tam bude i Carlo.
A tak jsem se trochu zdržel, uvařil mi kávu, povykládali jsme si, a když jsem odcházel, krátce mě objal. A jeho vůni pak z mého oblečení Adrian ucítil.
Oblíbené pečivo skončilo v koši, jak ho vzteky vyhodil a já si mohl oči vyplakat.
Miloval jsem Adriana. Pořád jsem ho miloval. Ale nevěděl jsem, co udělat, abych ho přesvědčil, že nikdo jiný kromě něj v mém životě není.
„Jdu ven! Tak mě nečekej!“
Nejspíš jsem musel na chvíli usnout, nebo nevím, protože jsem sebou škubnul, když jsem zaslechl Adrianův hlas, a zmateně se zadíval do stropu.
Chvilku mi trvalo, než mi jeho slova došla, ale když jsem vyletěl, abych ho zastavil, byl pryč.
Stál jsem chvíli mezi dveřmi domu se sklopenou hlavou, než jsem se otočil a vešel zase dovnitř.
Odšoural jsem se do kuchyně, zadíval se na balíček z pekárny v koši, a pak zavolal do nábytkářské firmy kvůli novému stolu.
Nechtěl jsem Adriana znovu zbytečně vyprovokovat, a proto jsem zůstal doma. Počítal jsem, že se za chvíli vrátí, ale den ubíhal a on pořád nikde.
Když slunce zapadlo, začínal jsem mít o něj strach, a tak jsem mu raději zavolal.
To, že mi hovor odmítl, mi na náladě moc nepřidalo, a když se tak stalo i podruhé, počkal jsem ještě hodinu, než jsem se odšoural do ložnice a lehl si.
Počítal jsem, že neusnu, ale nejspíš mě celý den unavil, protože mě probraly sluneční paprsky pronikající oknem do ložnice.
Pohnul jsem rukou, ale k mému překvapení byla postel vedle mě prázdná.
To se ještě nikdy nestalo. Ať už byl Adrian naštvaný jakkoliv, vždycky se ke mně vrátil.
Srdce mi vynechalo úder. Co když se mu opravdu něco stalo?
Vyletěl jsem z postele, až jsem se přerazil, seběhl těch pár schodů a vletěl do obýváku.
Tam jsem se ale zarazil a nechápavě zíral na pohovku.
Celá místnost byla prosycená vůní, která Adrianovi rozhodně nepatřila a nebyl to jen alkohol, co jsem cítil.
Nejspíš byl v nějaké baru, ale...
Do očí mi znovu hrkly slzy, ale pak jsem prudce zavrtěl hlavou.
Ne! Adrian by mě nikdy nepodvedl! Vždyť přece kvůli tomu se na mě poslední dobou pořád zlobí! Neudělal by sám něco takového.
Zhluboka jsem se nadechl, přešel k Adrianovi, pohladil ho po vlasech a upravil mu trochu deku.
Posbíral jsem oblečení, které měl rozházené po pokoji a odnesl ho do koupelny.
Udělám Adrianovi oblíbenou snídani a navrhnu mu nějaký společný výlet.
Bude to dobré. Určitě. Věřil jsem tomu.
Nakonec jsem se tak zabral do dělání snídaně, že jsem i přeslechl, jak Adrian vstává. Až teprve jeho dotek, kdy mě objal kolem pasu a natiskl se na mé záda mě probral.
„Omlouvám se,“ zašeptal mi do ucha a políbil na odhalené rameno.
„Mrzí mě, že jsem tak křičel. Ale... Miluju tě. Strašně moc. A vadí mi, jak se na tebe někteří dívají. Svlékají tě očima, a já z toho šílím. Jsi tak nádherný, a já si vedle tebe připadám tak nicotný.“
Otočil jsem se čelem k němu, dal si ruce v bok a přísně se na něj zadíval.
„To neříkej, rozumíš? Nikdy! Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, a nikdy, nikdy, nikdy v životě bych tě nepodvedl. Nikdy!“ zadíval jsem se Adrianovi do očí, a pak si stoupl na špičky a líbnul ho na rty.
Adrian se pousmál a povzdechl si.
„Jsi neuvěřitelný...“ zabručel.
O chvíli později jsem se rukama opíral o linku a snažil se udýchat útok na mé tělo. Kolena se mi podlamovala a hlas jsem neovládal.
Věděl jsem, že Adrian má rád, když jsem víc povolnější, a může si se mnou dělat, co chce. Věděl jsem, že má rád, když může ukazovat, jak moc má nade mnou navrch.
A já mu to teď víc, než rád dopřál, abych mu ukázal, že ho opravdu miluju.
Od toho dne se zdálo, že je vše na dobré cestě. Týdny plynuly, léto se pomalu chýlilo je konci, začal jsem víc pracovat z domu a vyhýbal se kontaktům s lidmi. Snažil jsem se, aby Adrian měl co nejmenší důvod žárlit a stejně tak se mu snažil každý den ukazovat, jak moc ho miluju.
Naopak to teď býval Adrian, který byl často mimo dům, ale já mu to ani jednou nevyčetl, i když jsem občas z jeho oblečení cítil cizí vůni nebo v kapsách našel něco, co jeho rozhodně nebylo.
Ale věřil jsem mu. O tom přece vztah je.
Posledních pár dnů jsem ale neměl moc času nad tím přemýšlet.
„...neměl by tě takhle zanedbávat...“
Trhl jsem s sebou, když mi došlo, že jsem se až moc ztratil v myšlenkách a přestal poslouchat, co mi Charlie říká.
„On... Adrian... má moc práce...“ zamumlal jsem na obranu svého partnera a raději se soustředil na ránu, kterou jsem Charliemu ošetřoval.
Charlie si jen odfrkl a zavrtěl hlavou.
Byl to první jiný, kterého jsme v tomhle městečku s Adrianem poznali. Byl to kožoměnec a Adrian zpočátku nebyl rád, že k nám chodí, ale Charlie se nenechal jen tak odbýt. Oba měli svou hlavu, takže jejich vztah skončil někde na vzájemném respektu a toleranci.
Věděl jsem ale, že se navzájem moc rádi nemají, a oba to samostatně dávali najevo, kdykoliv měli příležitost.
„Kromě toho by tě teď neměl nechávat samotného. A to myslím vážně, Elisho. Útoků přibývá a ani lovci si neví moc rady. Hodně z nás už zemřelo,“ promluvil vážně Charlie a zadíval se na mě.
„Zítra si obvaz sundej, a pokud to nebude vypadat dobře, zase přijď,“ zamluvil jsem jeho slova a schoval mastičku a zbytek lékařských pomůcek do brašny.
Nebyl jsem doktor. Spíš by se dalo říct, že jsem byl něco jako léčitel. Vyráběl jsem různé mastičky, tinktury, kapky a jiné věci, které jsem pak dával hlavně jiným, když měli nějaký problém.
Ale pomohl jsem už i pár lidem, i když to Adrian neviděl rád. Ale v tomhle ohledu jsem to chápal.
Charlie dneska přišel s hlubokou ránou na ruce, a taky, aby mi řekl, jako to vypadá s událostmi, které v posledních pár dnech otřásají světem jiných.
Adrian zase nebyl doma a Charlieho slova mi na klidu moc nepřidala.
„Určitě přijdu. Hlavně i proto, abych tě zkontroloval,“ zvedl se Charlie a pohladil mě po vlasech.
Cítil jsem, jak se mi hrne teplo do tváří, proto jsem raději vstal a rychle Charlieho vyprovodil.
Nebylo to tak, že bych k němu něco cítil.
Jen jsem nebyl zvyklý, že někdo ke mně projevuje nějakou náklonost kromě Adriana.
Ten den se Adrian nevrátil. I přesto, že jsem na něj trpělivě čekal. Přišel druhý den ráno, a sotva mě políbil zapadl do postele.
Byl cítit alkoholem, kouřem, laciným parfémem a něčím, co jsem raději nechtěl vědět ani co je.
Než se vyspal, uvařil jsem, trochu uklidil, postaral se o zahrádku s nastupujícím podzimem, a rozdrtil si pár bylin do dalších mastí.
„Všechno v pořádku, lásko? Měl jsem o tebe strach. Byl tu Charlie a říkal-“
„Proč tu byl?!“ přerušil mě vztekle Adrian. „A co se staráš? Pracoval jsem a měl těžký den! Tak jsem večer zašel do baru! Na rozdíl od tebe toho mám mnohem víc! Očividně máš času dost, když sem za tebou chodí ten prašivec! Kolikrát tu za tebou byl?! Šuká se s ním dobře?! Je v projíždění tvé dírky lepší než já?! Proto se mnou už nespíš?! A když jsi měl takový strach, proč jsi mi nezavolal nebo nenapsal?!“
Nechápavě jsem na Adriana zíral a snažil se pochopit jeho náhlý výbuch vzteku. Ani jsem nevnímal to, že smetl veškeré nádobí ze stolu, a to se roztříštilo o dlažbu v kuchyni. Ani jsem nevnímal to, že jsem stoupl do jednoho střepu, když mě prudce odstrčil, aby mohl kolem mě projít ven.
„Adriane...“ zmohl jsem se konečně na slovo, když kolem kuchyně za chvíli procházel zpátky už oblečený.
„Jdu ven a nevím, kdy se vrátím!“ zaslechl jsem, než se dveře zabouchly tak silně, až to otřáslo okenicemi.
Vůbec nic jsem nechápal. Adrian přece taky pracuje z domu, nikdy kvůli práci nechodí ven. Navíc posledních pár dní byl vždycky víc venku než doma. Nikdy dřív do baru nechodil. Buď jsme si dali spolu něco doma, nebo zašli do nějaké restaurace. Ale vymetat bary nebyl Adrianův styl. Času mám možná hodně, ale to jen proto, že nechci chodit ven, abych Adriana nenaštval. Charlie se tu ukázal po dlouhé době, věděl, jaký na to má Adrian názor. A ne, nemůžu s Adrianem spát, když není věčně doma. Na ty ostatní slova jsem raději znovu ani nemyslel.
Nedokázal jsem to pochopit. Ani když jsem uklízel kuchyni, nedokázal jsem pochopit, proč tohle Adrian udělal. Vždyť jsem mu žádnou záminku nedal!
Povzdechl jsem si, zbytek jídla schoval do lednice, protože už jsem neměl na nic chuť, a přešel do obýváku.
Zabalil jsem se do deky, pustil televizi a zbytek dne strávil zíráním na romantické filmy.
Ten večer se Adrian vrátil.
Odbyl mě slovy, že je unavený a jde spát.
Druhý den ráno zase odešel, aniž by mi dal pusu, nebo si vzal něco na jídlo, a vrátil se večer.
Čtvrtý den jsem už ani neměl sílu plakat. Myslím, že jsem už ani neměl co. Pátý den se na mě Adrian znovu rozkřičel, když jsem mu chtěl naznačit, že mám o něj strach, a pokud jsem něco udělal, ať mi to řekne.
Tentokrát to bylo tak zlé, až jsem se bál, že mě dokonce uhodí, což nikdy neudělal. Nakonec mi ale jen řekl svou oblíbenou větu, že neví, kdy se vrátí, a odešel.
Myslím, že ten den jsem si pomalu začal uvědomovat, že náš vztah pomalu končí.
Netušil jsem, proč, nebo kvůli čemu, a to mě trápilo asi nejvíc.
Osmý den mi volal jeden z lovců, kterého jsme znali, a který věděl o našem pobytu zde a uznal nás za neškodné, aby mi řekl, že našli Charlieho mrtvého.
Byla to pro mě rána. Už tak, že jsem se snažil nějak udržet svůj vztah s Adrianem nad vodou.
Ale to nebylo to nejhorší.
Adrian se výjimečně vrátil domů ještě za světla, a když mě našel ubrečeného v obýváku, nezúčastněně, ale přesto se zeptal, co mi je.
„Jeho problém. Neměl se srát do věcí, kterým nerozuměl. A neměl se srát do cizích vztahů. Nebo brečíš, protože už tě nemá kdo šukat?“
Myslím, že v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Nevím ani, kde jsem vzal tu sílu a odvahu, abych přešel k Adrianovi a vlepil mu facku.
Vždycky jsem se ovládal a snažil se držet stranou. Ale tohle...
I když jsem Adriana pořád miloval, tohle byla neúcta k mrtvému a k našemu příteli, kterou jsem jen tak nemohl přejít.
Naštěstí to ale i Adriana překvapilo, a já tak mohl utéct z domu dřív, než se vzpamatoval.
Utíkal jsem, ani nevím kam, přes slzy v očích jsem neviděl, asi třikrát zakopl a odřel si ruce, kolena i bradu, ale všechno jsem vnímal jen okrajově.
Pořád mi v hlavě rezonoval ostrá Adrianova slova.
Nechápal jsem, kde se ta zloba a nenávist v něm vzaly.
Nakonec jsem se únavou svalil na první lavičku, kterou jsem uviděl, a s hrůzou si uvědomil, že se začíná stmívat. Uběhl jsem opravdu kus cesty.
Zadíval jsem se na nebe a vzpomínal na chvíle, kdy jsem se s Adrianem poznal.
Byla to láska na první pohled. Byl tak pozorný!
Ale teď...
Zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si. Budu se muset vrátit. Jen musím napřed zjistit, kde jsem.
Podle cedulí jsem zanedlouho našel cestu, která by mě měla dovést až domů. Snažil jsem se držet v rušnějších částech, protože mi v hlavě znělo Charlieho varování.
Byla ale místa, která nebyla ani osvětlená, a mimo dohled lidí. Zrovna jako teď, malé parkoviště, zakryté stromy a keři, které jsem mohl buď přejít, abych si ušetřil čas, nebo obejít.
Zvolil jsem tu druhou variantu, zvláště, když jsem zaslechl nějaké podivné zvuky.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem zvuky poznal, proto jsem raději přidal do kroku.
Jenže zrovna, když jsem chtěl přejít na druhou stranu, jsem to zaslechl.
Nadávka, výkřik uspokojení a hlasitý vzdech, který byl vzápětí něčím utlumen.
„Neřvi u toho tak. Tys chtěl jít ven, tak drž.“
Ten hlas jsem moc dobře znal. I přesto, že byl tichý, moc dobře jsem ho znal.
Aniž bych to nějak ovlivnil, nohy mě zavedly zpátky, a já s tlukoucím srdcem nahlédl do mezery v jednom křoví.
Myslím, že ten obraz z mysli nikdy nedostanu.
Ten kočkodlak byl nejspíš mladší než já, a vypadalo to, že si náramně užíval Adrianův penis ve svém zadku. A Adrian...
Teď už mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí. Vzlykl jsem, a pak se rozeběhl pryč.
Znovu jsem přes slzy neviděl. Běžel jsem jen po paměti a snažil se pochopit, co jsem právě viděl.
A zároveň se to snažil z hlavy vytěsnit.
Tohle se přece nemohlo stát!
Běžel jsem, kam mě nohy nesly, a nejspíš bych zase doběhl, kdo ví kam, kdyby mě nezastavil pád.
Bolestivě jsem dopadl na kolena, a když jsem konečně popadl dech a vyhnal mrkáním slzy z očí, zjistil jsem, že klečím v nějaké zapadlé uličce částečně ponořené do nepropustné tmy.
A to bylo nejspíš to, co mě zcela probralo.
Ve světě lidí není místo, které by bylo zcela temné.
Myslím, že jsem přestal i dýchat a snažil se potichu vycouvat z uličky. Najednou mě přepadl pocit strachu.
Tak svíravý, že jsem rázem zapomněl na celého Adriana.
Všechno ve mně křičelo, ať uteču.
Všechno ve mně mě nutilo stočit se do klubíčka a zachovat si aspoň poslední kapku rozumu.
Měl jsem co dělat, abych všechny své tekutiny udržel v sobě a neskončily přede mnou nebo pode mnou.
Zvláště, když jsem zaslechl nějaký tlumený zvuk, nejspíš zavrčení, ze kterého mi ztuhla krev v žilách, a pak tu černočernou temnotu protnul pohled zlatavých očí.
Kdyby tu tak byl Remy! Nebo Charlie!
Pomalu jsem couval pryč z uličky a bylo mi jedno, že si špiním a trhám oblečení a zraňuji si víc kůži. Raději tohle než být roztrhaný.
Ty zlatavé oči mě pořád propalovaly, občas jsem zaslechl to tlumené zavrčení, ale nic víc, což mi dávalo naději, že bych se z toho mohl dostat.
Ještě kousek chybí a už budu v dosahu pouličních lamp a světla.
Zaslechl jsem dokonce i hlasy.
Mohl bych zavolat o pomoc?
Ne, raději ne. Nechtěl jsem, aby se lidem něco stalo.
Už jsem byl jednou nohou venku, zatímco se ten tvor, nebo co to bylo, ani nepohnul, když ke mně slabý vánek přinesl podvědomý pach.
Byl jsem strachy bez sebe, ale taky jsem byl léčitel.
A drak.
Pomalu jsem vstal na roztřesené nohy a zhluboka se nadechl. Všechno ve mně křičelo, ať se otočím a uteču, ale instinkt mi říkal něco jiného.
Za upřeného pohledu zlatých očí a na roztřesených nohou jsem popošel blíž.
Dobré znamení bylo, že se mi zatím nic nestalo.
Kdyby mě chtěl zabít, byl bych už mrtvý.
„Mohl bys... Mohl bys, prosím, odvolat tu temnotu...?“ zachraptěl jsem a lekl se vlastního hlasu.
Srdce mi bušilo tak, že to musel slyšet i ten tvor.
Napřed se nic nedělo, přemýšlel jsem, jestli mi vůbec rozuměl, ale pak se ulička začala nořit do běžné tmy skrz kterou jsem snadno prohlédl.
A ve chvíli, kdy jsem spatřil, komu ty zlatavé oči patří, jsem málem omdlel.
Ale taky už jsem pochopil, proč jsem stále naživu.
Každá bytost, ať je, jakkoliv silná, má nějakou slabinu. Každou bytost dokáže něco zranit.
A tenhle mocný démon, který tu přede mnou seděl s hlubokou dírou v boku nebyl výjimkou.
„Jsem... léčitel. Pomůžu ti...“ zamumlal jsem, když jsem se dostal až k němu.
Odpovědí mi bylo jen zavrčení a pohled zlatavých očí.
Opatrně jsem se sklonil, abych se víc zadíval na tu ránu.
„Musíš... Musíš odsud pryč. Musíme... Já...“ oči se mi znovu zalily slzami.
Vůbec jsem netušil, co dělat. Adrian... Ten by věděl.
Jsem vážně idiot. Co vlastně chci dělat? Vždyť...
Myšlenku jsem ani nerozvinul a srdce mi znovu vynechalo službu, když jsem ucítil démonův prst na své tváři, jak se mi snaží setřít slzy.
„Jsi idiot...“ přerušil ticho hluboký hlas.
Myslím, že jsem v ten moment zapomněl nejen na svůj strach, ale i své trápení.
Trochu mě to ale nakoplo.
„Nevím, kdo z nás dvou je větší...“ odpověděl jsem dřív, než mi došlo, co chci říct.
Tak jo. Teď je ze mě mrtvý drak. Úplně, úplně nadobro mrtvý.
Místo rány jsem však zaslechl něco jako uchechtnutí, a když jsem otevřel oči, které jsem podvědomě zavřel, zjistil jsem, že se na mě démon šklebí a snaží se vstát.
Snažil jsem se mu pomoc a podepřít ho, ale nevím, jestli to vůbec vnímal, když byl pomalu jednou tak velký jako já. Do výšky ne, ale do šířky určitě.
Vyhekl jsem a podklesl v kolenou, když se o mě démon v jednu chvíli víc zapřel.
Když jsem byl takhle blízko něj, došlo mi, že cítím i něco jiného než jeho krev.
Cítil jsem i krev jiných, která mu nejspíš ulpěla na zbytcích oblečení, co měl na sobě.
Moc jsem si toho ale nestihl prohlédnout, protože nás znovu zahalila tma.
Démonovi nejspíš dělalo problémy i létání, protože přesto, že měl křídla, nesnažil se ani jednou vzlétnout.
Netušil jsem, jak takový démon může bydlet, proto mě překvapilo, když jsme došli k domu, tolik podobnému tomu našemu, a vešli dovnitř.
Prošli jsme obývákem až k ložnici, kterou zabírala ohromná postel, ale co se divit.
Démonova křídla se stáhla, a on se s funěním svalil na postel.
Málem mě vzal s sebou, kdybych včas neuskočil. Už tak dost, že jsem ho musel kousek pošoupnout, což mě stálo zbytky mých sil, protože se démon svalil na kraj postele a vypadalo to, že se dál nehne.
Teď, když jsem měl možnost rozsvítit světlo a pořádně se na ránu zadívat, jsem se ptal sám sebe, jak může ještě žít.
Proběhl jsem domem, a i když nerad, prošel jsem každou skříňku, abych našel cokoliv, co mi pomůže aspoň nějak ošetřit ránu.
Potřeboval bych svou brašnu. Ale snad...
Mohlo by to stačit, když ho trochu ošetřím? Je to démon a vypadá silně.
Bohužel jsem nikdy démona neošetřoval, takže jsem neměl ani ponětí, co vydrží.
Posbíral jsem všechno, co jsem našel a vletěl zpátky do ložnice. Démon měl pořád zavřené oči a ani se nepohnul. Jen to, že se mu zvedala hruď, ukazovalo, že žije.
„Po-podívám se na tu ránu...“ promluvil jsem do ticha, když jsem si přikleknul k posteli.
Málem jsem vyjekl, když démon otevřel oči a zase se na mě zadíval.
Už jsem se chystal, že z něj sundám zbytky roztrhaného trika, když mi pohled padl na mé ruce.
Měl jsem je celé špinavé.
Rychle jsem proto vyběhl zase z ložnice, pořádně si je umyl a snažil se nevnímat štípání mýdla na podřené kůži.
Vážně bych tu potřeboval svou brašnu.
Znovu jsem se vrátil za démonem a tentokrát se bez dalšího zdržování pustil do ošetřování rány.
Trvalo to dýl, než jsem čekal, ale když jsem skončil, mohl jsem si aspoň trochu oddechnout.
„Ta rána je ošklivá. Ošetřil jsem, jak se to dalo, ale budu potřebovat svou brašnu. Mám ji doma. Zašel bych si pro ni a-“
„Zůstaň tady...“
Ta žádost mě tak překvapila, že jsem znovu skončil na zemi a jen na démona hleděl.
Netušil jsem, co mám říct nebo dělat. V první moment jsem chtěl odmítnout, ale pak jsem si vzpomněl na Adriana. Srdce se mi stáhlo při vzpomínce na to, co jsem viděl.
„Dobře...“ odpověděl jsem tiše.
S myšlenkami na to, co bude s Adrianem jsem posbíral zbytek věcí a uklidil nepořádek, který po mém ošetření zůstal. V koupelně jsem si aspoň trochu očistil oblečení a opláchl obličej.
„Jmenuji se Elisha,“ řekl jsem potichu a sedl si do křesla, když jsem se vrátil zpátky do ložnice.
Chvíli bylo ticho, už jsem si myslel, že démon usnul, pokud teda vůbec démoni spí, ale pak otevřel oči a znovu se na mě zadíval.
Pořád jsem si nemohl zvyknout na tu podivnou barvu, která mě znepokojovala a fascinovala zároveň.
„Seth,“ uslyšel jsem zabručení.
Spěchal jsem.
Nevím jak, ale podařilo se mi u Setha usnout a vzbudil jsem se jen díky tomu, že mě probudilo vrčení. Seth trpěl bolestmi, a to se mi nelíbilo.
Co se mi nelíbilo ale ještě víc bylo, když jsem zjistil, že už je osm hodin ráno.
Adrian má určitě strach.
I přes to všechno, co jsem viděl, jsem si nedokázal představit, že bysme se rozešli. Určitě pro to bude nějaké vysvětlení.
Slíbil jsem Sethovi, že se vrátím s brašnou a rozeběhl se domů. Kupodivu to nebylo tak daleko, jak jsem si včera večer myslel. Takhle za denního světla bylo všechno jiné.
Sotva jsem popadal dech, když jsem otevíral dveře.
Poznal jsem, že Adrian je už doma. Vždycky jsem to poznal.
Na jednu stranu jsem si oddechl. Když se vrátil domů, znamenalo to, že mu na mě pořád záleží.
Nebo ne?
Už jsem se chystal, že přejdu do koupelny, abych se umyl, převlékl, ošetřil a nachystal si věci, když z kuchyně vyšel Adrian.
„Kde jsi byl?“
Tón jeho hlasu i pohled mě zaskočil.
„Já...“
Co jsem mu měl říct? Že jsem našel zraněného démona, odvedl ho domů a ošetřil?
Kousl jsem se do rtu a provinile sklopil pohled.
„Neřekneš? Fajn! Jak chceš! Musím ale říct, že sis za toho prašivce našel hodně rychle náhradu. Co by na to asi tak řekl?“ odfrkl si pohrdavě Adrian.
Nechápal jsem to. Co jsem mu udělal? Kde se ta zlost v něm najednou bere?
Ale zároveň mě tím, co řekl, naštval.
„Já si našel náhradu?“ řekl jsem potichu a zvedl hlavu.
„Viděl jsem tě. S tím kočkodlakem. Na tom parkovišti.“
Kdybych nebyl tak utahaný, asi bych měl teď dobrý pocit z toho, jak se Adrian zatvářil.
Snad poprvé za celou dobu jsem ho viděl silně vyvedeného z míry.
Pak se ale ovládl a zase se na mě zle zadíval.
„Špehuješ mě?! Tak ty mě špehuješ?!“
Tak jo. Čekal jsem cokoliv, ale tu facku, která mě odhodila až na sedačku opravdu ne.
„Ty jsi... Tak ty si sem vodíš, kdo ví koho, a mě budeš odsuzovat?! Mě?! Který pro tebe udělal všechno?! Kdo tě odvedl ze Států a ochránil tě?! Kdo?! Je to tvoje vina! Všechno je tvoje vina! Neměl jsi-“
„Nikdy jsem tu nikoho neměl!“ vykřikl jsem zoufale, jak už jsem to nevydržel.
„Nikdy jsem neměl nikoho jiného, než jsi ty! Nikdy! Dal jsem ti své srdce! Miluju tě!“
„Miluješ?! Tak kde jsi byl?!“
Vstal jsem ze sedačky a snažil se nevnímat bolest na tváři.
„Když... Když jsem tě uviděl s tím kočkodlakem... Utíkal jsem domů, ale nejspíš jsem někde špatně zabloudil a v jedné uličce narazil na zraněného démona. Odvedl jsem ho domů a ošetřil. Jenže on má pořád bolesti a já potřebuju své věci. Prosím, Adriane. Musím se k němu vrátit a ošetřit ho. Pak si promluvíme, ano? Všechno se vyřeší. Přece víš, že tě miluju,“ zkusil jsem to ještě a pohladil Adriana po tváři.
Ten mi ale ruce odstrčil a zamračil se.
„Jdu pryč. Pokud mě miluješ, zůstaneš tady a počkáš, dokud se nevrátím, což nevím, kdy bude. Jestli je ti náš vztah přednější než nějaký démon, kterého jsi údajně našel, dokážeš mi to tak, že tu zůstaneš.“
Stál jsem na místě ještě chvíli potom, co se ozvalo bouchnutí dveří.
Tohle nebylo fér! Tohle...
Seděl jsem v koutku sprchy a mé slzy smývala voda, která na mě tekla.
Nechtěl jsem Adriana opustit, ale čím víc jsem si to v hlavě přehrával, tím víc mi docházely věci, které jsem před tím přehlížel.
Cizí předměty v kapsách, jeho oblečení načichlé pachem jiného muže, pozdní příchody, a to nemluvím o tom, kdy naposledy jsme spali aspoň v jedné posteli.
Co jsem však nedokázal pochopit bylo, proč. Co jsem udělal tak hrozného, že mě Adrian kvůli tomu začal nenávidět? Co jsem mu udělal, že musel jít za jiným mužem?
Ale...
Co když je to jen nějaká krize a všechno se zase vrátí k normálu? Co když odejdu a Adrian se zrovna vrátí a já tu nebudu?
Stojí mi jeden zraněný démon za to, abych zahodil svou lásku?
Jenže, co když se Adrian nevrátí a ten démon zemře? Dokázal bych s tímhle žít?
Nebo, dokázal bych žít s tím, že mě Adrian opustil kvůli tomu, že jsem odešel?
Měl jsem hlavu plnou otázek. Natolik mě to zaměstnalo, že jsem ani nevěděl, kdy jsem přestal brečet, vyšel ze sprchy, ošetřil se a oblékl.
Už skoro dva dny jsem nejedl, ale při pomyšlení na jídlo...
Když jsem procházel domem, pohled mi padl na gauč. A v tu chvíli jsem se rozhodl.
Bylo po jedné hodině, kdy jsem s brašnou v ruce a tlukoucím srdcem zamykal dům.
Adrian se rozhodl za nás oba. Miluju ho. Respektoval jsem ho a vždycky se mu snažil vyjít vstříc. Nejsem bez chyby. Určitě jsem udělal věci, které se mu nelíbily.
Ale stačilo si o tom promluvit nebo něco.
„Sethe?“ zaklepal jsem na hlavní dveře, když jsem konečně dorazil.
Když jsem ráno vybíhal nenapadlo mě zamknout, nebo tak něco, takže když nikdo neodpovídal, zkusmo jsem vzal za kliku. Bylo odemčené a já se špatným svědomím vstoupil dovnitř.
I přesto, že ložnice byla od hlavních dveří dál, pocítil jsem to.
Sethův stav se zhoršil.
Vběhl jsem do ložnice a zhrozil se. Pokud jsem doteď měl pochybnosti, tak zmizely jako mávnutím proutku.
Dělám dobrou věc. Doufám.
I přesto, že jsem ze Setha cítil krev jiných, něco mi říkalo, že on není ten zabiják, kterého všichni tak hledají.
A pokud ano, pak jsem největší hlupák na světě.
„Omlouvám se, že jdu tak pozdě... Omlouvám se...“ zašeptal jsem a přisedl si na postel.
Seth doslova hořel. Jeho rána se znovu otevřela a krvácela snad ještě víc. Skoro celá postel byla potřísněna černou krví a u boku postele se na zemi začala dělat pořádná kaluž.
„Myslel jsem... Že se... Nevrátíš...“ zachrčel Seth.
„Mrzí mě to... Omlouvám se...“ zamumlal jsem znovu a snažil se Setha přinutit sníst pár lístků Merlíku, které srazí horečku.
„Zase jsi... brečel...“
Jen jsem zavrtěl hlavou a vstal z postele.
„Musíme tě odsud dostat. Ta postel je úplně promočená. Ošetřím tě v obýváku na gauči,“ pokoušel jsem se Sethovy vysvětlit, zatímco jsem se pokoušel ho přinutit se zvednout.
Bylo to ale jako zvedat barák.
Nakonec se smiloval, a i když bylo vidět, že mu to dělá problém, postavil se a přešel ke dveřím.
Dokonce počkal až rozdělám gauč a ve stoje z něj setřu krev, aby si hned nezašpinil další povlečení.
Trvalo mi dvě hodiny, než se mi podařilo zcela zastavit krvácení a ošetřit Setha natolik, abych mohl říct, že bude v pořádku.
Další tři hodiny mi pak trvalo, než se mi podařilo uklidit všechen nepořádek v ložnici, což jsem dělal snad proto, abych nemyslel na Adriana.
Když jsem byl s úklidem spokojený, vrátil jsem se do obýváku a ke gauči přisunul bobek.
Sledoval jsem Setha, a než jsem si to stačil uvědomit, hlava mi padla a začaly se mi zavírat oči...
Než jsem si uvědomil, že to, co mi tak řinčí v hlavě je zvonění mého mobilu, chvilku mi to trvalo.
Ospale jsem zamžoural a snažil se v první chvíli pochopit, co se děje. Hlavou jsem ležel opřený o gauč, přes sebe jsem měl přehozenou nějakou deku, a vybavení bytu jsem nepoznával.
Až po chvíli mi došlo, kde jsem a vyzvánění mobilu mě konečně zcela probralo.
Málem jsem se přerazil, když jsem se k němu hnal a až potom mi došlo, že gauč je prázdný.
„Adriane?“ zvedl jsem hovor, ale už bylo nejspíš pozdě, protože zavěsil.
Snažil jsem se číslo vytočit zpátky, ale ozýval se mi jen obsazovací tón.
Musím domů. Shání se po mě. Určitě má strach.
Otočil jsem se, abych si pobral všechny věci, když mi zapípala textovka.
Zůstal jsem stát jako opařený a na displej začaly pomalu dopadat mé slzy.
Rozhodl ses sám. Jak chceš. Už tě nikdy nechci vidět. Své hadry najdeš před domem. Nevolej mi a nepiš.
Nechci s tebou mít už nic společného.
„Ať je to kdokoliv, nestojí ti za to, abys kvůli němu tak trpěl,“ ozvalo se mi zabručení za zády, které mě vylekalo a zároveň probralo s tranzu.
„Já... Musím jít... Musím...“
I přesto, že mi napsal, že mě nikdy nechce vidět, musel jsem s ním mluvit. Potřeboval jsem to pochopit, potřeboval jsem...
„Říkám, že za to nestojí,“ přerušil mé myšlenky znovu Seth.
Vytrhl mi věci z rukou a objal.
Ztuhl jsem a přestal dýchat. Čekal bych cokoliv, ale ne tohle.
„Jsem démon, ne idiot. A ne všichni démoni touží roztrhat všechno, co vidí. A nejvíc ze všeho nesnáším, když si někdo pohrává s něčími city.“
Ten den jsem od Setha už neodešel. Stejně jako ten další a pak další a další den.
Neřekl mi, co ve Warwicku dělá, ani kdo ho zranil.
Vlastně toho celkově moc nenamluvil, ale nevadilo mi to.
Být v jeho přítomnosti mě svým způsobem uklidňovalo, i když by tomu mělo být opačně vzhledem k jeho věku.
Adrian se mi od té doby už neozval. I přesto, že jsem mu několikrát volal a napsal mu desítky zpráv, ve kterých jsem ho prosil a omlouval se.
Ale i to jsem po několika dnech nakonec vzdal, hlavně díky Sethovi, který pohrozil, že mi mobil vyhodí, pokud toho nenechám.
Prý, kdyby mě opravdu miloval jako já jeho, nemohl by mi takhle ublížit.
Ten večer, kdy jsem se konečně rozhodl, že Adriana nadobro opustím, jsem se opil.
Snad poprvé v životě jsem se skutečně opil.
A ráno se probudil... V Sethově posteli a náruči.
Ubezpečil mě však, že poté, co mě políbil a odnesl do postele jsem vytuhnul jako špalek.
Nevím, jestli mě to mělo uklidnit nebo urazit, ale Seth to dál nekomentoval.
Líbil se mi, to ano, ale já nebyl jako Adrian. Nedokázal bych tak rychle přejít k jinému muži.
Asi měsíc a půl po rozchodu s Adrianem se Seth rozhodl, že mě vytáhne ven.
Ostatně, celou tu dobu jsem byl zavřený doma a maximálně vyšel na zahradu.
Navrhl procházku po parku a já souhlasil.
Byl to krásný podzimní den, kdy slunce neřeklo ještě poslední slovo. Cítil jsem se opravdu skvěle a byl rád, že mě Seth vytáhl ven.
Jenže štěstěna mi nebyla asi moc nakloněna.
Uslyšel jsem ho dřív, než uviděl.
A snad poprvé za celou dobu jsem se za Adriana zastyděl.
Upřímně, vypadal strašně. Strhaně, pohuble i na upíra, s podlitýma očima. Pokud se takhle zřídí člověk, je to zlé, ale pokud takhle vypadá upír...
Vzápětí jsem i pochopil proč. Ten, co mu seděl na klíně a klidně si to s ním rozdával uprostřed dne v parku, nebyl ten kočkodlak, kterého jsem s ním předtím viděl.
Jak mi Seth vzápětí s vrčením potvrdil, byl to sucubus, démon, který se živil vysáváním energie z bytostí i lidí pomocí sexu.
„Pojďme pryč...“ zatahal jsem Setha za rukáv a odvrátil hlavu.
Tohle jsem vidět nechtěl.
Později jsem si uvědomil, že mě Adrian volal. Ale já...
Já se neohlédl.
Stejně jako jsem se neohlížel, když jsem o měsíc později opouštěl Warwick a mířil zpátky do Států.
Jediné, čeho jsem snad litoval, bylo, že jsem Setha nepoznal dříve...