Duše třetí
Lex Philips - část druhá
"Žárlivost je buď projev hloupého děcka v člověku nebo chorobné zatmění duše."
Pierre-augustin Caron De Beaumarchais
Když Lex dojel na místo, celý prostor kolem hotelu už byl obehnaný žlutou páskou, za kterou postávaly hloučky čumilů a uniformovaní muži se je pokoušeli přemluvit, ať se rozejdou a nechají je pracovat. Pár z nich kývl na pozdrav, když ho pouštěli za pásku a mířil ke dveřím, kde na něj čekal zmíněný doprovod.
„Takže? Jak to tu vypadá?" přešel Lex hned k věci.
„Hodně zle. Něco takého jsem ještě neviděl, a když dovolíte, doprovodím vás jen ke dveřím, protože...dovnitř už nejdu..." řekl mladý policista a při posledních slovech výrazně zezelenal, až se Lex bál, že ho ohodí.
„V pořádku. Stačí mi jen informace a dovnitř už půjdu sám."
Během cesty k pokoji, který byl v pátém patře, se Lex dozvěděl vše, co potřeboval.
Skutečně to vypadalo, že to bude ještě zapeklitý případ, který je bude stát hodně sil.
U dveří do pokoje se s policistou rozloučil a vešel dovnitř. Okamžitě ho do nosu praštil silný zápach krve, stejně jako výkalů.
V předpokoji, kde na křesle seděla mladá pokojská, zabalená do deky a nepřítomným pohledem hleděla do země, stáli další dva policisté a lékař, kteří vypadali, že chtějí z tohoto pekla, co nejrychleji pryč.
„Koupelna je támhle. Zůstal tam jen patalog, kterého sem zavolali z druhého okrsku, protože Jacob si zlomil nohu a nemohl tudíž přijít," mávnul rukou jeden z policistů ke dveřím, které byly jako jediné zavřené.
„V ložnici se nic nenašlo, všechno se odehrálo v koupelně," dodal ještě, když Lexův pohled přeskočil k těm dalším dveřím, které byly otevřené.
Lex kývl hlavou a vypadl se směrem ke dveřím koupelny.
Pach byl intenzivnější a on na chvilku zaváhal, než stiskl kliku.
Ten pohled vyrazil dech i jemu a musel dokonce několikrát polknout, aby žaludeční šťávy, které se mu nahrnuly do krku, dostal zase zpět dolů.
Celá, původně bílá prostorná koupelna, ve které byl sprchový kout, a velká vana, byla teď vymalovaná načerveno. Kam se podíval, všude byly cákance krve, dokonce i na stropě, občas zahlédl i kousek kůže nebo masa, které ještě patolog nestačil sesbírat.
Samotná mrtvola visela nad vanou, ruce obmotané ocelovým lankem, které se zařízly hluboko do masa a jejíž konce byly pevně svázané k velké skobě, která byla připevněná ke stropu.
Za normálních okolností, by se pozastavil nad tím, jak nikdo nemohl slyšet rány, které musel vrah vydávat, když skobu upevňoval, ale z vyprávění už věděl, že šesté patro se rekonstruuje, tudíž tam nikdo nebývá. Otázkou zůstávalo, jestli oběť byla náhodná, nebo si ji vrah vyhlédl právě kvůli téhle situaci.
Celkově z mrtvoly toho už moc nezůstalo. Oční důlky na něj hleděly svou prázdnotou, rozdrcený nos, rozedrané rty a odřezané uši celkově znemožňovali identifikaci. Břicho bylo rozpárané svislým řezem od pupku až po prsa a veškeré vnitřnosti byly vylezlé ven a padaly do vany, ve které už byla zčásti sražená kaluž krve. Když sjel pohledem až dolů, zalapal po dechu.
„Ten kdo to udělal, měl obrovskou sílu, protože obě nohy zlomil v koleni, a pak je prostě a jednoduše utrhl. Něco takového obyčejný člověk nedokáže. A nejhorší na tom je to, že to udělal zaživa. Ta žena musela nesmírně trpět," ozval se kousek od něj tichý hlas, který mu připadal nějak povědomý, ale momentálně mu mozek zpracovával jen tu hrůznou scénu před sebou a tudíž se nezabíval něčím tak nepodstatným.
„Tsss. Ten kdo to udělal... Ani nezaslouží vězení. I když zastřelení by pro něj bylo moc jednoduché vysvobození," zavrčel vztekle Lex.
Za tu dobu, co tuhle práci dělal, věděl, že si nesmí nic brát osobně, a i když se mu to občas nelíbilo, musel jednat podle pravidel, ale tohle bylo něco jiného.
Ten, co to udělal, se v tom nejspíš náramně vyžíval a vychutnával si bolest své oběti.
„Jenže o tom mi bohužel nemůžeme rozhodnout. Mám tu ještě hodně práce, a rád bych vám podal co nejdřív závěrečnou zprávu, takže pokud nutně nepotřebujete nic vědět, dokončil bych to tady, a pak se zastavím u vás na stanici. Detektiv Philips, že?" ozval se znovu ten muž.
„Ano, detektiv Lex Philips a rád bych měl tu zprávu, co nejdří-" přikývl Lex a pomalu se otočil k muži, který měl až moc mladý hlas na to, aby byl zkušeným patologem.
Ovšem větu už nedořekl.
Místo toho zbledl, zalapal po dechu, a pak, aniž by dbal na místo, kde je, se sesunul na kolena.
Rázem přestal vnímat zakrvavenou koupelnu, strašný smrad i mrtvolu, která visela jen kousek od něj. Nevěřícný pohled upíral pouze před sebe, na tvář toho, který byl jeho andělem.
„Ty..." zašeptal, když se trochu vzpamatoval a natáhl ruku, aby se ho mohl doknout.
Z očí mu vyhrkly slzy a musel se kousnout do rtu, aby nezaúpěl.
„Takže to jsi byl ty?" zašeptal jeho anděl, který se lehce pousmál.
„Hledal jsem tě tak dlouho," řekl Lex a potřásl hlavou, "je tohle snad je nějaký divný sen?"
„Není. Jsem skutečný. I já tě hledal, a když jsem se dozvěděl, že bys ten slavný detektiv mohl být ty, přestěhoval jsem se sem a začal pracovat na vedlejším okrsku, kde se uvolnilo místo, doufajíc, že tě jednou zase uvidím," odpověděl a příblížil se k Lexovi, který klečel stále z nataženou rukou, aby se ho mohl konečně dotknout.
Stačilo udělat už jen jeden krok a natáhnout se.
Jenže místnost najednou potemněla a vzduch zhoustl. Lexovu ruku chytl někdo jiný, jen pár centimetrů od prstů jeho anděla.
„Je čas, splnit část naší dohody," ušlyšel hluboký hlas u svého ucha.
Lex zapalal po dechu, když konečně mozek zpracoval ty slova a hrůzou a bolestí se mu zkřivila tvář.
„Ne, prosím! Ještě ne! Ještě malý okamžik! Teď ne!" vykřikl, ale nebylo mu to nic platné.
Poslední věc, kterou uviděl než se úplně propadl do tmy, byla natažená ruka a jasně modré oči zalité slzami, ve kterých se odrážela bolestná otázka...
PROČ?!
.