Beliu
"Být šťastný po celý život? To by žádný smrtelník nesnesl. Bylo by to peklo na zemi."
George Bernard Shaw
Bel procházel dlouhou tmavou chodbou a netvářil se nadšeně. Věděl, že tento den jednou přijde, ale nečekal, že to bude tak brzo, přece jen zatím odmítl pouze dvě duše. Nepochyboval o tom, že jeho pán a vládce pekelného vězení Adras se to hned dozví, ale proč musel kvůli něčemu tak malichernému okamžitě zanechat všeho a vrátit se do pekla?
Neměl z toho dobrý pocit, i když na druhou stranu dostal se z daleko větších problémů, takže by mohl okecat i tohle, přesto, podvědomý strach v něm stále zůstával.
Když došel na konec chodby, krátce zaklepal na mahagonové dveře s klikou ve tvaru hada a hned, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil. Místnost byla obrovská, ale větší část z ní zabírala knihovna a těžký dřevěný stůl, za kterým seděl štíhlý muž s černými vlasy a zlatýma očima.
Na první pohled působil příjemně, dokonce až mile ale Bel věděl, že je to jen přetvářka.
Svým vzhledem uklidňoval duše, které k nim přicházely, dával jim naději a pak je nemilosrdně shodil do Očistce a liboval si v jejich utrpení.
Bel ho neměl moc rád pro tuhle jeho krutou povahu a hlavně protože tvrdil, že si nikdo nezaslouží druhou šanci, ale respektoval ho pro jeho moc a sílu.
Beliu nebyl jediný "sběrač" bylo jich samozřejmě mnohem víc, protože při tom množství duší, které se na světě nacházely, a které od nich vědomky či nevědomky žádalo pomoc bylo tolik, že jeden by se z toho nejspíš zbláznil.
„Pokud vím, nevyzval jsem tě dál," ozval se Adras a jeho hlas příjemně hladil, přesto měl Bel pocit, jakoby mu někdo vrazil dýku do zad.
„Než bys mě pozval dál, vystál bych venku důlek a na to nemám čas," prskl Bel a snažil se nedat najevo tu trochu strachu, která ho svírala.
„Nemáš čas? Jistě já zapomněl, ty teď máš hromadu práce s tím, jak nechávat volně pobíhat duše, které už mají být tady," usmál se Adras.
Bel měl co dělat, aby nepadl na kolena a nezačal zvracet. Zatím, ale měl výhodu v tom, že Adras pořád seděl. Až se zvedne, bude to horší. Doufal, že v tu dobu, už bude dávno pryč.
„Jsou to jen dvě duše a mám to plně pod kontrolou. Stejně tu máš jiné, tak nevím, proč ti záleží na tom, jestli je přivedu o něco později," pokrčil rameny Bel.
„A víš, jak by to vypadalo, kdyby mi tohle přišel říct každý?"
„Jenže já nejsem každý, Adrasi. Své duše dostaneš, jen to možná nebude hned," prskl trochu naštvaně Bel.
A pak, během jednoho úderu srdce, stál Adras před ním a přivřenýma očima ho pozorně sledoval.
Belovi se zadrhl dech v hrdle.
Na jednu strachu ho svazoval příšerný podvědomý strach, na stranu druhou ho sžírala neuvěřitelná touha po tom démonovi, který teď stál až těsně u něj a jen svým postojem mu dával najevo svou nadřazenost a povýšenost, a který si ho už několikrát vzal, ať už se to Belovi líbilo nebo ne.
„Máš strach, Belíčku? V tom případě dělej, co máš!" zasyčel poslední slova Adras, mezi prsty sevřel Belovi bradu, přitáhl si ho blíž a tvrdě ho kousl do spodního rtu, až ucítil kovovou pachuť krve.
Snažil se mu vytrhnout, protože zrovna teď neměl na něho náladu, ale Adras byl silnější. Ledabyle si vzpouzejícího Bela přitáhl za pas až k sobě a dýchl mu do tváře.
„Neprovokuj mě, Belie. Nemám moc dobrou náladu, a i když jsi jeden z mých nejlepších, pokud nebudeš poslouchat mé příkazy, nebudu váhat a exemplárně tě potrestám, aby někoho jiného podobná blbost už nikdy nenapadla. Ale vzhledem k tomu, že mám taky srdce a máme spolu jistý vztah ti to pro tentokrát prominu a nechám tě jít. Ovšem ty duše chci mít u sebe co nejdřív," zašeptal mu do ucha a něžně, skoro jakoby se mu omlouval, přejel palcem po prokousnutém rtu.
Bel cítil, jak mu začíná trnout klín, přestože se tomu urputně bránil a podle Adrasovy reakce v podobě škodolibého smíchu mu bylo jasné, že to cítí taky.
„Jistěže své duše dostaneš," řekl a z posledního kousku sebeovládání, který mu ještě zbyl, se vymanil z Adrasovy náruče, "ale když mě tu budeš zdržovat, tak je nedostaneš. Takže pokud nemáš nic jiného, rád bych se vrátil do práce."
„Mě neutečeš Belie. Stejně tě dostanu jako vždycky," uslyšel ještě mezi dveřma Adrasův zlomyslný smích.
Až teprve na chodbě si mohl pořádně vydechnout a musel se opřít o stěnu, protože se mu klepala kolena, jako by byl nějaký školák, kterého učitelka přistihla při kouření na záchodcích.
Věděl, že Adrasovi neuteče. Přesně jak řekl, dostane ho, jako vždy, ale teď ne...
Ani nevěděl, co se to s ním děje. Sice to byl vždycky rebel a tak trochu si dělal věci po svém, ale netušil, proč tak moc chrání ty dvě duše, které už měl dávno odvést.
Možná proto, že se nebránily?
Možná proto, že byly smířeny se svým osudem?
Možná proto, komu patřily?
Bel už při své práci zažil ledacos.
Prosby, výhružky, podplácení, scény, nářky, sliby, ale tohle bylo pro něj zase něco nového, i když si myslel, že lidé už ho v ničem nedokáží překvapit.
Jenže co by měl dělat?
I když je nechtěl odvést, Adras ho stejně nakonec donutí. A kdyby neuposlechl a vzepřel se mu, stály by mu ty dvě duše za to, aby musel kvůli nim být mučen nebo zabit? Na druhou stranu, když umře všechny duše, které svázal a nestihl odvést, budou volné, protože smlouva přestane platit a žádný jiný "sběrač" jeho duše převzít nesmí. Musel by s nimi uzavřít novou smlouvu.
Takže, co by měl dělat? A chtěl vůbec Adrasovi odporovat? Jistě, byl to neuvěřitelný parchant, který ho po většinu času štval, ale byl jediný, který dokázal v Beliovi vidět potenciál, když byl ještě bezvýznamný démonek, a udělat z něj jednoho z nejlepších "sběračů".
Bel mu dlužil hodně, navíc dříve byl do něj beznadějně zamilovaný a doufal, že ho dokáže změnit.
A možná tyhle city v něm pořád přetrvávaly, i když je Adras už několikrát pošlapal.
Takže, co by měl dělat?