Duše třetí
Lex Philips – část první
"Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla."
Paulo Coelho
Lex měl v životě vždy vše, po čem toužil. Jako jedináček vyrůstal v rodině zbohatlíků a rodiče ho už od malička rozmazlovali. Všechno zlé, co udělal mu omlouvali nebo přehlíželi. Nebylo proto divu, že když se dostal na soukromou elitní školu, moc skutečných přátel si neudělal.
Většina těch se kterými se bavil byla stejná jako on, nebo jen využívali jeho postavení.
Brzo začal vymetat každý večírek, užíval si sexu, alkoholu a později dokonce i drog, ale i přes tohle všechno byl pořád mazánek a rodiče mu vše odpouštěli.
Jenže pak v jeden osudný den o všechno přišel. Rodiče se právě vraceli ze služební cesty a na křižovatce je srazil kamion, když řidič za volantem usnul. Oba byli na místě mrtví a z Lexe se tak stal sirotek.
Člověk by řekl, že ztráta blízkých ho změní, že si uvědomí, jak je život důležitý a že nikdy neví, kdy může skončit, ale jeho jakoby to ani nezajímalo. Dokonce přišel pozdě na pohřeb, protože den předtím slavil něčí narozeniny.
Bujaré večírky byli později na denním pořádku, ale jak už to bývá, zdroje nejsou neomezené a i jemu musely jednou zákonitě dojít peníze.
A když se pak po jedné obzvlášť divoké akci dostal do vězení, nikdo ho nepřišel vysvobodit.
Všichni jeho přátelé na něho okamžitě zapomněli, právník mu oznámil, že končí s jeho obhajobou, protože si ho už nemůže dovolit a zbytek majetku mu zabavuje stát za škody na cizím majetku, které svým řáděním způsobil.
Lex vyhrožoval, dělal hysterické scény, prosil, žadonil, ale nikdo ho neposlouchal. Byl odsouzen na tři roky podmínečně bez možnosti odvolání a byla mu soudem nařízena protidrogová a protialkoholní léčba na kterou musel docházet.
První půl rok byl pro něj nejhorší. Dokonce se během té doby pokusil jednou i o sebevraždu.
Vše se ale změnilo, když do skupiny drogově závislých kam chodil, přišel nový pacient. Po několika sezeních se Lex dozvěděl, že je jen o tři roky mladší než on, život se s ním vůbec nemazlil, až se nakonec dostal do špatné společnosti, která ho svedla na zcestí.
Narozdíl od Lexe si plně uvědomoval dopad svých činů a chtěl to všechno napravit, chtěl se změnit a pokusit se zase znovu žít.
Lex, který se vždy považoval za neodolatelného nadsamce a ojel každou sukni, která se mu nabídla, nepochopil, jak mu mohl učarovat ten drobný klučina, který byl jeho přesným opakem.
Nebyl ctižádostivý, nikdy nic neměl, vyrůstal úplně v jiných poměrech a prostředí a jejich cesty by se za normálních okolností nikdy nestřetly.
Jenže... Ať se snažil sebevíc, nedokázal ho vymazat z paměti.
Zašlo to dokonce tak daleko, že se po několika dnech na jejich sezení těšil a přistihl se, že rád poslouchá jeho jemný hlas, který hladil jeho duši.
Po nocích pak snil o tom, že jsou spolu, volní a užívají si blízkosti toho druhého.
Jenže se zdálo, že se osud otočil k Lexovi zády, protože tohle jediné rozptýlení, které ho zase dokázalo postavit na nohy, ze dne na den zmizelo.
Nikdy se nedozvěděl co se stalo, ale ten, který mohl za jeho změnu už nikdy nepřišel.
Tři roky uplynuly jako voda, Lex se skutečně změnil k lepšímu a den jeho propuštění se blížil. Uvědomoval si, že nemá kam jít, že neví co bude dělat, protože nikdy nic neuměl a školu nedodělal. A tak pár dnů před odchodem z vězení, se začal modlit. Bylo mu jedno, jak hloupě to vypadá, ale nic než naděje už mu nezůstalo. A tak se stalo, že někdo jeho prosby vyslyšel.
„Dám ti druhou šanci," ozvalo se za ním v jeho poslední večer ve vězení, když se zase modlil.
Lex sebou škubl a otočil se.
Za ním stál vysoký muž s rudýma očima a mírným úsměvem na rtech.
„Dám ti druhou šanci, ale něco za to chci," řekl znovu ten neznámý a sklonil se nad Lexe.
Tomu se prudce rozbušilo srdce a snažil se něco říct, ale z jeho hrdla vyšlo jen nesouvislé zaskučení.
Mozek odmítal přijmout to, co oči viděly a jeho mysl zaplavila spousta otázek, které ale nedokázal poskládat dohromady.
Když Bel viděl, že z muže nedostane kloudnou odpověď, povzdechl si.
„Dáš mi svou duši. Za to ti dám deset let dokonalého života, ve kterém dostaneš vše, co budeš chtít. Pak si přijdu pro to, co mi náleží," řekl a stejně jak se objevil, tak i zmizel.
Lex jen nechápavě zamrkal a než usnul, celou záležitost připisoval jen svým podrážděným nervům.
O deset let později
„Detektive Philipsi, máme tu další případ. Jeďte do hotelu Saint na rohu čtvrté Madisonovi. U vchodu už na vás bude čekat policista, který vám sdělí veškeré informace," ozvalo se ve sluchátku, když Lex se zabručením zvedl mobil.
„Jistě, hned tam jsem," odpověděl ochraptěle a začal se soukat z peřin, do kterých se během spánku zase zamotal. Poslední dobou ho trápily divné sny, které mu dovolily spát jen málo.
Po několika měsících, kdy se po propuštění z vězení stal doslova přes noc hrdinou a o pár měsíců později i detektivem, mu samozřejmě došlo, čemu asi za to vděčí, proto si zapamatoval onen osudný den, kdy za ním přišel on a dal mu nový život.
Nikdy by nevěřil, že se takhle změní. Dokonce i ti, kteří ho v mládí znali jen kroutili hlavou a ptali se, co stojí za tou jeho obrovskou změnou. Nikdy to samozřejmě nikomu neřekl.
A i když měl jako detektiv spoustu zdrojů, do dnešního dne se mu toho mladíka, který změnil jeho život, aniž by to sám tušil, najít nepodařilo...