Duše druhá
Alex a Nikola Silvanovi
"K tomu, aby se lidé sešli, je třeba hloubky jejich duší; aby se rozešli, stačí už jen jejich povrchnost."
Sergej Davydov
Před 10 lety...
Nocí se rozléhalo ječení sirén.
Na nedalekém náměstíčku se to hemžilo lidmi a noční oblohu protínaly odlesky modré a červené.
Na zemi v prachu a špíně ležel asi dvánáctiletý kluk a pod ním se tvořila temně rudá kaluž.
Nad ním klečel asi stejně starý chlapec, svíral toho druhého v náručí a jeho slzy dopadaly na jeho tělo. Zamlženým pohledem viděl, jak se k nim blíží skupinka lidí v oranžových oblecích, vnímal něčí křik, jen nevěděl, jestli to křičí on nebo někdo jiný, a pak najednou všechno utichlo.
Čas se zastavil.
Mladý chlapec překvapeně zamrkal a podíval se na to stvoření, co se k němu najednou jakoby odnikud blížilo.
Nevěděl, jestli má ječet hrůzou, jestli se mu to zdá, jestli začal bláznit nebo si s ním někdo pohrává.
Stvoření mezitím přišlo až k němu a dřeplo si.
„Vyslyším tvé přání. Tvůj bratr bude žít, ale za to mi za deset let dáš svou duši," řeklo.
Chlapec jen zamrkal.
Chápal jen málo z těch slov, přesto...
Mohl jeho bratr skutečně zase žít?
Bezmyšlenkovitě přikývl...
O deset let později...
„Alexi, prosím..."
Stáli naproti sobě, tolik si podobní a přesto úplně odlišní.
„Si snad moje chůva nebo co?!"
„Ne, jen... Neměl bys tak pohrdat životem, který ti byl dán..."
„Je to můj život a já si s ním můžu dělat co chci. Pokud se ti to nelíbí, tak se odstěhuj!"
Když se zabouchli dveře, mladík v pokoji si povzdechl a posadil se na postel.
Pak překvapeně zamrkal a trhl sebou, když v pokoji pocítil přítomnost i někoho jiného.
Rychle se otočil a zjistil, že se dívá do rudých očí velmi hezkého muže.
Měl pocit, že už ho někde viděl, že ho zná, ale nemohl si vpomenout.
„Před deseti lety jsi mi dal svou duši," promluvil muž hlubokým hlasem, aniž by se představil.
A v ten moment si Nikola vzpomněl.
Tohle je ten, který Alexovi daroval znovu život.
A on mu na oplátku upsal svou duši.
„Teď, když vidíš, co se z tvého bratra stalo, nelituješ toho? On bude žít dál, ale ty zemřeš. Je to spravedlivé? Skutečně to tak chceš?"
„Já... Je to můj bratr. Udělal bych to znovu, i když vím jaký je..."
„Proč? Ubližuje nejen tobě, ale i všem okolo. I přesto co dělá, jsi ochotný za něj položit život?"
„Jsem... Navíc, nerad porušuju sliby," pousmál se smutně Nikola a zadíval se Beliovi do očí.
Ten si jen povzdechl a přešel až těsně k mladému muži.
„Poslední dobou to mám čím dál těžší..." zamumlal spíš pro sebe.
Nikola se na něj nechápavě podíval, ale Bel jen zavrtěl hlavou.
„Možná, že tě nechám žít, ale věř tomu, že tvůj bratr už má u nás své místo vyhrazené. Svému trestu neunikne, i když se budeš snažit sebevíc. Jednou dojde i na něho. Otázkou zůstává, jestli půjdeš dřív ty nebo on..."
„Já... Nějak nevím, co na tohle říct. Proč bys mě nechával naživu?"
„Možná proto, že mám slabost pro mladé chlapečky," zazubil se Bel a bavil se ještě víc, když viděl, jak Nikola zbledl a málem se zkácel na zem strachy.
„Hech, nemusíš to brát tak doslovně. Byl to jen vtip. Každopádně abych ti odpověděl... No, možná proto, že se docela nudím a jsem zvědavý, co budeš dělat dál..."
„A co... Co za to chceš?" zeptal se s obavou Nikola.
„Hmmm... Mám takový dojem, že kdybych teď po tobě chtěl, ať mi dáš své tělo, tak se mi tu zhroutíš," ušklíbl se Bel.
Nikola se začervenal a uhnul pohledem.
Beliu si povzdechl a donutil ho podívat se na něj.
Ta nevinná tvář a fialkové oči ho doslova uchvátily.
„Nebo se mýlím?" zašeptal a zlehka, jakoby jen zkoumal jeho reakce se otřel svými rty o ty jeho.
Nikola jen vzdechl, dlaněmi se opřel o Belovi ramena a nevědomky pootevřel rty, jakoby se mu nabízel.
Bel toho hned využil a víc se na něj přitiskl. Jednou rukou ho objal kolem pasu a druhou mu vjel do světlých po ramena dlouhých vlasů. Svými rty se lehce otíral o ty jeho, poslouchal rychlé bušení jeho srdce, jeho tep, cítil jeho vůni, jemné rty a teplý dech.
„Pamatuj. Budu tě sledovat. A věř mi, že jednou přijdu a nic mě nezastaví..." zašeptal nakonec Beliu a odstoupil od zmateného Nikoly, který zavrávoral, když ztratil oporu.
Když zamrkal, aby se vzpamatoval, zjistil, že už je v pokoji zcela sám...