Duše první
Maxmillian Damon
„Tuť mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné."
Žalmy Nového i Starého Zákona 22:26; 23:6; 49:7-9;
Kazatel 12:7; Daniel 12:2-3
Matouš 25:46; a 1 Korintským 15:12-19. Daniel 12:2
Lidská duše je nesmrtelná. Aspoň tak se to tvrdí. Říká se, že ať už jsou lidé zatraceni nebo spaseni, budou žít v nebi nebo pekle.
Ale kdo se o duše stará?
A co když dostaneme na výběr?
Co se stane, když nám někdo nabídne úžasný život za svou duši?
Upsali bysme svou duši ďáblu za několik let poklidného úžasného života?
A uvěřili bysme něčemu takovému, nebo to považovali jen za pohádku?
A co se stane, když to nevyjde podle plánů?
Tohle je soubor krátkých příběhů o Beliovi, pekelném poslovi, který sleduje osudy lidí a za duši jim nabízí cokoliv. Ovšem ne vždy mu plány vyjdou.
Večírek se konal v soukromé rezidenci jeho majitele, momentálně druhého nejbohatšího muže planety, který právě dnes slavil své 35 narozeniny.
Už několik let si žil jako v bavlnce, měl nádherný dům, dokonalý vzhled a pracoval jako ředitel jedné z největších firem.
Ještě před deseti lety jeho jméno nikdo neznal, ale pak se přes noc jako mávnutím proutku stal veřejně známým. Jeden by řekl, že všechen ten lesk a bohatství, kterým byl obklopený se podepíše na jeho charakteru, ale skromějšího a hodnějšího člověka byste hledali lupou.
I večírek byl svým způsobem skromný. Jen pár nejbližších přátel a rodina. Nechtěl zvát nikoho jiného, i když v jeho postavení to byla téměř nutnost, ale neměl zájem dívat se na nafoukané tváře těch patolízalů, kteří jen předstírali přátelství, aby se mohli vetřít do jeho přízně.
Přítelkyni ani děti neměl, před dvěma lety veřejně prohlásil, že je gay, a že nechce zbytečně někomu dávat plané naděje, což bylo z jeho strany další velké gesto.
Zaměstanci ho milovali, nejen proto, že jim dobře platil, ale taky proto, že se skutečně zajímal o jejich práci o jejich životy a rodiny. Dokonce s nimi i slavil své narozeniny, což mu sice někteří měli za zlé, ale on všem říkal, že je taky člověk, jako všichni ostatní a to že má peníze z něho nedělá Boha nebo něco, co ho od ostatních nějak výrazně odlišuje.
Oslava byla už v plném proudu, všichni se skvěle bavili, když do místnostni najednou nikým nepozorován vstoupil muž, oblečený do džínů a černého roláku.
Svůj pohled upřel na oslavence a čekal, dokud si jej nevšimne.
Pak se pomalým krokem vydal až k němu a zároveň pomalu upoutal pozornost všech v sále.
Někdo vyšel z davu, snad aby ho zastavil, ale najednou ztuhnul v pohybu.
Čas se zastavil.
Jediní, kdo se momentálně mohli hýbat byl oslavenec a nově příchozí muž.
Max už začal pomalu tušit, co se to děje.
Napřed se polekal, ale pak jen zavrtěl hlavou.
Najednou se cítil neuvěřitelně klidně, i když věděl co ho čeká.
Muž mezítím pomalu došel až k němu a během chůze měnil svou podobu.
Před Maxem tak teď stál démon.
Černo-rudé dlouhé vlasy měl spletené do copu, dlouhý černý plášť halil jeho tělo a jakoby si žil vlastním životem, rudé oči s černou svislou zorničkou hleděli zkoumavě a podezíravě, úzké rty měl pevně semknuté v ostře řezané tváři.
Byl asi o půl hlavu vyšší než Max, proto, když přišel až k němu, štíhlými dlouhými prsty s ostrými černými nehty mu pozvedl bradu, aby se mu mohl zadívat do očí.
„Pamatuješ se na náš slib?" řekl hlubokým hlasem, který rozechvěl každý nerv v Maxově těle.
„Abych pravdu řekl, tak jsem na něj pozapomněl, ale jakmile jsem tě uviděl, vzpomněl jsem si," pousmál se Max a upřenemému pohledu se nevyhýbal.
„Jsi připraven?"
„Jistě. Dal jsem ti slib a ten splním. I když je mi líto, že tu všechny a všechno zanechám, své slovo dodržím," odpověděl Max.
Beliu na něho napřed jen podezřívavě hleděl, než se zasmál a trochu víc se k němu naklonil.
„Jsi první člověk po hodně dlouhé době, co to přijal s takovým klidem. Víš, většina lidí, když získá bohatsví a slávu se změní v něco, co už snad ani nepatří do pekla, ale ty jsi jiný. Celou dobu jsem tě sledoval a pozoroval. Čekal jsem na tvé uklouznutí na tvé šlápnutí vedle, abych měl důvod si tě odvést, ale tys mě překvapil. A co víc, nebráníš se ani teď. Copak nechceš už žít?"
„Jistěže chci, ale slib je slib. Věděl jsem, že jednou tento den přijde a když jsem s tebou podepisoval smlouvu, věděl jsem do čeho jdu. Čím bych si pomohl, kdybych ti odporoval? Jsi silnější než já, neměl bych proti tobě žádnou šanci," pokrčil rameny Max.
Beliu věděl, že mluví pravdu.
Že skutečně cítí to, co říká.
A proto se rozhodl, že zkusí zariskovat.
„A co mi nabídneš, když tě nechám ještě žít?" řekl a ještě víc se k němu přiblížil.
„Já... Už nic nemám. Svou duši jsem ti dal. Bohatství a slávu asi nepotřebuješ," odpověděl zmateně Max náhlou změnou rozhodnutí.
„Jednu věc jsi mi ještě nedal."
Maxovi se zadrhl dech v hrdle. Samozřejmě nebyl zas takový hlupák, aby mu nedošlo o čem ten démon mluví. Rozhodně byl přitažlivý, ale byl to démon. A taky...
Měl svou hrdost.
„Váháš?" zeptal se překvapeně Beliu.
„Nabízím ti delší život výměnou za tvé tělo. Je to přijatelná platba..."
„Já... Dal jsem ti svou duši. Když ti dám i své tělo, co mi pak zbude? Navíc... Jsem pro tebe jen kus masa, které jen využiješ," odpověděl popravdě Max.
Beliu překvapeně zamrkal, než se rozesmál.
„Vážně mě překvapuješ čím dál víc. Dobrá. Pro dnešek tě nechám jít, ale pamatuj. Tvá duše je má, kdykoliv si pro ni mohu přijít. A taky dobře zvaž mou nabídku," zazubil se Beliu.
Pak Maxe pustil a bezeslova zmizel.
Ještě než se čas zase normálně rozeběhl, uslyšel Max jakoby v ozvěně Beliův hlas.
„Budu se těšit na naše další shledání..."