Jaden
Neměl jsem stání a zhoršovalo se to.
Takový strach jsem naposledy cítil…
Zarazil jsem se, a pak se zhluboka nadechl.
Měl bych to nechat být. Neměl bych se do toho ještě víc zaplétat.
Pořád jsem nevěřil tomu, že my dva… Že by to mezi námi mohlo v poklidu klapat.
On byl z úplně jiného světa a až začne zase naplno pracovat, nejspíš pro něj budu jen další do počtu.
Ale i když jsem se o tom snažil přesvědčit, v hloubi duše, to mé malinké já, neustále opakovalo, že Chris takový není, a že jen s ním, se můžu znovu stát člověkem.
Když jsme zastavili před budovou, houkl jsem na řidiče ať počká a vběhl dovnitř.
Nejspíš nebyli zvyklí na to, že jim po budově běhá velký nasraný chlap v trenclích, triku a kabátě, protože za chvilku jsem měl v patách ochranku.
Donovanovy jsem našel v jejich kanceláři, spolu s jedním Chrisovým právníkem, a taky tou malou úlisnou krysou, ale Chris sám tam nebyl.
Všichni zmlkli a otočili se ke mně, když jsem rozrazil dveře, a nevím, kdo z nich byl překvapenější.
„Kde je?!“ vyštěkl jsem a zabouchl ochrance dveře před nosem.
„Jak se opovažujete-“ zrudla Donovanová a začala nabírat na hysterák.
„Zmlkni ty proradná, úlisná mrcho! Buď ráda, že s tebou nevytřu podlahu! Ptám se, kde je!“ zařval jsem, až se přikrčila a v očích se jí objevil strach.
Mrkla na Chrisova právníka, ale ten z nějakého důvodu mlčel, jen si mě zvědavě prohlížel.
„Vidíte to? A tohle si Florese drží u sebe! Skutečně chcete spolupracovat s někým, kdo má vedle sebe takové monstrum? Florese z toho všeho nejspíš zešílel-“
Úlisný hlas té krysy mi zatemnil mozek. Přistoupil jsem k němu, chytl ho pod krkem a zvedl do výšky.
„Ty jeden zasraný… Jestli tě ještě někdy potkám, jestli vystrčíš ten svůj krysí ksicht, urvu ti ptáka a narvu ti ho do prdele. A jestli se Chrisovi něco stane… Jestli se mu zkřiví jediný vlásek na hlavě, budeš si přát, abys mě nikdy nepotkal,“ vrčel jsem mu do obličeje a nevšímal si křiku Donovanových, ani jeho obličeje, který začal rudnout.
Teprve až když mi někdo položil ruku na paži, vrátil jsem se do reality.
„Pane Chase, pan Flores jel do nemocnice. Nebojte, postarám se tady o to. Ale jestli ho tady před svědky zabijete, ani já bych vám nemohl pomoct,“ promluvil klidně, a já se na něj překvapeně podíval.
Nevěděl jsem, co mu Chris všechno řekl o mé přítomnosti, nebo si sám domyslel, nebo jen prostě neměl toho zmrda rád, ale nakonec jsem toho červa pustil a jen přikývl.
„Odvolejte ochranku, aby pan Chase mohl v klidu odejít. A pokud to neuděláte,“ zvýšil právník hlas, když chtěla Donovanová namítat, „přistane vám na stole tolik obvinění, že se z toho do smrti nevyhrabete.“
Chvilku bylo ticho, než Donovanová s velkým sebezapřením, přikývla, a já mohl konečně vypadnout.
Chris
Do nemocnice jsem dojel asi za deset minut. A taky nebylo volné místo pro VIP. Nesnáším podzemní garáže. Mám z nich vždycky divný pocit, ale nemohl jsem stát na místě určeném pro sanitky, tak jsem musel vjet dolů až na konec, kde byly jen dvě volná místa, a kde to mou blbou náladu ještě víc umocňovalo.
Byl jsem naštvaný, jak se zachovali, a úplně jsem zuřil nad tím, že mi Joseph ukradl moje návrhy. Často u mě sedával, stejně jako teď Jaden, když jsem maloval a vymýšlel. I on byl pro mne jednu chvíli inspirace. Ale je to minulost. Ať se těmi návrhy třeba zadáví, nechci už s ním mít nic společného. Je to podrazák největšího kalibru. Ale tu žalobu si rozhodně nenechám ujít.
Ani jsem si neuvědomil, že i když jsem dojel do garáže, tak tu pořád sedím, hledím před sebe na zeď garáže a nic dalšího. Jen přemýšlím nad tím, jak se věci mají a snažím se uklidnit. Trochu jsem ztratil pojem o čase. Ale když vedle mne zaparkovalo auto, probral jsem se a vystoupil.
Nestačil jsem moje auto ani zamknout, když jsem periferně zahlédl pohyb blízko mě, a když jsem se otočil, zatmělo se mi před očima.
Ránu pěstí, kterou jsem dostal, jsem rozhodně nečekal. Zavrávoral jsem a přepadl zády na svoje auto. A po další ráně jsem se svezl na zem.
„Máme tě už akorát tak dost!“ zavrčel mi u obličeje hlas, který jsem už někde slyšel.
Ale v tuhle chvíli, kdy jsem měl co dělat, abych neodpadl po další ráně a kopanci, jsem si ho nebyl schopen k nikomu přiřadit.
„Co… co… chcete…“ zasípal jsem, když mě silná ruka chytla za krk a docela dost přidusila.
„Vyser se na Josepha! Rozumíš? Necháš ho na pokoji, a jestli ho budeš žalovat, jestli kvůli tobě přijde o prachy a klienty, už si s tebou nebudeme hrát! Minule ti to nestačilo?!“
Stihl jsem jen zvednout ruce v chabé obraně, když se na mě sesypaly další rány. Chránil jsem si jen hlavu, a snažil se zavolat pomoc. Ale jeden mě držel a další mě doslova svými ranami přibil k podlaze vedle mého auta.
Proč jsem neřekl Jadenovi, aby mě doprovodil?
V duchu jsem prosil, aby mi už dali pokoj, aby mě nechali být a odešli. Ale když se v jejich ruce zaleskl nůž, už jsem ztratil všechny iluze, že se z toho dostanu živý.
„To je poslední varování!“ zavrčel jeden z nich, a rozmáchl se.
Ale v tu chvíli se ozvalo hvízdání brzd, a on svůj rozmach nedokončil. Prudce se otočil, a já jen mohl doufat, že mi někdo pomůže.
Napjal jsem se, a jak jen to šlo, zakřičel jsem o pomoc.
Jaden
Když jsem skočil do auta, řidič neřekl ani půl slova a okamžitě vyjel k nemocnici, kam jsem ho nasměroval.
Musel jsem obdivovat jeho řidičské umění, a nevím, jestli to bylo mnou nebo tím, že tušil, že by s Chrisem mohlo něco být, ale bravurně se proplétal městským provozem a za necelou čtvrt hodinku jsme projížděli kolem nemocnice.
Řekl mi, že Chris parkuje na VIP, ale nikde jsem jeho auto neviděl, a hlavně bylo plno.
Vjel proto do garáží a v momentě, kdy jsem u jednoho auta zahlédl hlouček postav, vyskakoval jsem ještě za jízdy.
Chrisův hlas se mi zařízl hluboko do mozku a já začal vidět rudě.
„Vy zasraní zkurvenci!“ zařval jsem, až mi zalehlo v uších a vřítil se mezi ně, jako rozzuřený buldok.
Tomu s nožem jsem přerazil ruku, druhému nos a třetímu jsem vzal všechen vzduch z plic.
Vytřel jsem s nimi podlahu, a teprve až slabé zakašlání mě vrátilo zpátky do reality.
Nechal jsem je válet se v křečích na zemi, a sklonil se nad Chrisem.
Sundal jsem si kabát, protože mi začínalo být stejně horko, zabalil do něj Chrise a zvedl ho do náruče.
„Už je dobře… Jsem s tebou… Už ti nikdo neublíží,“ hladil jsem ho po vlasech, několikrát políbil do vlasů, na čelo i tváře, jako bych chtěl zmírnit jeho bolest, a pustil ho až v okamžiku, kdy se v garáži objevili doktoři, které zavolal Chrisův řidič.
V nemocnici jsme strávili něco přes hodinu, kvůli ošetření a všemožným vyšetřením, ale když řekli, že by si ho chtěli nechat v nemocnici přes noc, a že by se měla zavolat policie, po chvilce zaváhání jsem to zamítl.
Doktor se snažil prohlédnout i mě, protože mi horečka zase stoupla, ale i to jsem zamítl, a za chvilku, s léky proti bolesti pro Chrise a příslibem, že pokud se jeho stav zhorší, má okamžitě přijet, vypadl spolu s Chrisem v náruči z nemocnice.
Byl mu nařízen minimálně týdenní klid, ale já tušil, že to, co se stalo, jen tak nenechá.
Chris
Myslel jsem, že bude po mně. Nebo mi přinejmenším udělají něco s rukou, jak mi při jednom kopanci slíbil, a já nebudu moct pracovat na svých návrzích. To by ale zase hrálo do karet Donovanovým.
Ale najednou se nade mnou strhla mela, a já se jen krčil ke svému autu, div jsem nezalezl pod něj.
Za chvilku u mě stál můj řidič, a chtěl mi pomoct, ale to už ho odstrčil Jaden.
Strašně moc jsem si oddechl. Nikdy jsem ho neviděl raději než právě teď. Když mě zabalil do svého kabátu a zvedl do náruče, ani jsem neprotestoval a přitiskl se k němu.
Cítil jsem se u něj bezpečně, a byl jsem rád, že u mě byl po celou dobu vyšetření, i když mi už nic vlastně ani nehrozilo.
„Proberu to s právníkem,“ zabručel jsem, když doktor zmínil policii.
A Jaden se tím taky nechtěl zdržovat. A teprve potom, když mě znovu vzal do náruče, teprve jsem si všiml, že je oblečený v tom, v čem spal.
„Děkuji,“ přitiskl jsem se k němu, než mě odnesl do garáže. „Vážně děkuji.“
Zhluboka jsem se nadechl a sevřel v rukách jeho triko.
Nechali jsme se odvézt a poprosil jsem ještě řidiče, aby mi přivezl auto, které v nemocnici zůstalo.
Byl jsem rád, že jsme jeli domů a nechtěl jsem se od Jadena už vzdálit. Opravdu jsem se u něj cítil bezpečně.
Fred byl zděšený, když viděl, jak jsem vypadal, a hned začal kolem nás obou běhat, jako kolem malých děcek. I Jaden dostal přikázáno si jít lehnout, ale snad poprvé jsem ho požádal, aby si lehnul ke mně.
I když jsem použil spíš prosebný a mírný tón, věděl jsem, že to chci určitě. Nebylo to žádné kdyby, možná, nebo je to hloupý nápad, jestli nechceš nebudu se zlobit… Prostě jsem ho požádal a doufal, že neodmítne.
Chtěl jsem vedle něj ležet a vedle něj i usnout.
Jaden
Ani v autě, jsem Chrise nepustil.
Tentokrát ne.
A když jsme přišli domů a poprosil mě, jestli bych si lehl k němu, jen jsem ho od sebe mírně odtáhl, abych se mu zadíval do očí, než jsem si povzdechl.
Fred mezitím uvařil snad kotel čaje, i polévky, kterou jsem ale prozatím odmítl, že si když tak dáme, až si odpočineme, ale čaj i léky stejně odnesl do Chrisova pokoje a počkal, ještě několikrát se zeptal, jestli něco nepotřebujeme, a teprve po ujištění, že je to opravdu všechno, zmizel za dveřmi.
Teprve tady jsem si uvědomil, že Chrise stále držím v náruči, tisknu ho k sobě a on mezi prsty svírá mé triko.
Postavil jsem ho na zem, vybalil z kabátu a přejel prsty po náplasti, na čele, které si odřel o zem.
„Zůstanu s tebou,“ zašeptal jsem a konečně mu tak i odpověděl.
Na moment jsem se od něj vzdálil, jen abych sebral triko a tepláky, ve kterých spal a znovu se k němu vrátil.
S pohledem do jeho očí, jsem ho začal pomalu a opatrně svlékat, abych ho mohl obléknout do čistých věcí.
Umýt nepotřeboval, o to se postarali už doktoři, a když byl převlečený, sedl jsem si na postel a jeho si stáhl na klín. Posadil jsem ho obkročmo na sebe, pevně ho objal kolem pasu, čelem se zapřel o jeho hruď a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce.
„Měl jsem o tebe opravdu strach… Tohle jsem nezažil od,“ mumlal jsem do trika a na chvilku se zarazil. „No, prostě už je to dávno… Ale nevím, jestli to dokážu. Chránit tě… Ne před všemi ostatními, ale…“
Zvedl jsem hlavu a prsty přejel po jeho tváři.
„Nevím, jestli tě dokážu ochránit před sebou samým,“ zašeptal jsem a mírně se pousmál.
Chris
Byl jsem z toho všeho tak mimo, že mi ani nevadilo, když mi Jaden pomáhal s převlečením do domácích věcí.
A když si mě stáhnul k sobě na klín, neprotestoval jsem. Snad poprvé za ty dny, co ho mám poblíž, jsem to vzal úplně v pohodě. Možná za to mohlo to, co se stalo u Donovanových a pak v nemocnici. Ať už to bylo, jak chtělo, po jeho slovech jsem se mu zadíval do očí a naprázdno polkl.
„Věřím ti,“ chytl jsem ho za ruku, kterou mě pohladil po tváři.
Vážně jsem mu věřil. Nebylo to ten samý Jaden, co tenkrát, kdy jsme se poprvé potkali. Tohle jeho já, které mi teď ukázal, v něm prostě spalo, bylo z nějakého důvodu ukryto hluboko v něm. A já si přál, aby ho už nikdy neschovával.
„Kdykoliv můžeš odejít. Nechci tě ničím zavazovat. Ale… Budu rád, když zůstaneš. Jsem rád, že jsi za mnou přišel. Moc si toho vážím. Děkuji,“ sklonil jsem se k němu a lehce ho políbil na rty.
Když jsem si ale uvědomil, co jsem udělal, polilo mě horko. Musel jsem být červený, tak jsem raději sklonil hlavu a opřel ji o jeho rameno. Ruky jsem protáhl kolem něj a pevně ho objal.
Poprvé za celou dobu jsem sám projevil něco víc než jen slabé kuňkání, strach a obavy. Poprvé jsem ukázal nejen slovy, ale i gestem, že mu věřím, a neutekl a neuhnul jsem před ním.
„Měl bych si lehnout. Bolí mě celý člověk,“ slabě jsem se pousmál do jeho trika, ale i tak jsem se ještě chvilku na něj tiskl, než jsem sevření povolil, abych si mohl lehnout, a on také, protože jsem cítil, že jeho teplota opravdu šla rapidně nahoru.
Jaden
Málem jsem zapomněl i dýchat, když se sklonil a lehce se svými rty otřel o ty mé.
Čekal jsem, že vyletí, až mu dojde, co udělal, a vyhodí mě, ale on se na mě víc natiskl a objal mě.
Z nějakého důvodu mi to udělalo radost.
Byla to maličkost, a i když jsem nebyl žádný zamilovaný puberťák, strašně mě to potěšilo.
Hladil jsem ho po zádech, než se ode mne odsunul s tím, že si chce lehnout.
Neprotestoval jsem, protože i na mě to začalo nějak doléhat, a za chvilku jsem ho znovu svíral v náruči a tiskl k sobě.
„Strašně ti to sluší… když se červenáš…" zamumlal jsem do jeho vlasů, a než jsem se stačil nadechnout, usnul jsem jak špalek.
Druhý den jsem ani nevylezl z postele, v podstatě jsem ani pořádně nevnímal, co se děje, protože nervy, stres, a celé to šílenství se na mě podepsalo.
Teprve až následující den jsem byl schopen vylézt, a že to bylo potřeba, protože jak jsem předpokládal, Chris po tom útoku na jeho osobu nedokázal být v klidu a začal to řešit.
Víc jsem se seznámil i s jeho dvěma právníky, Bredem, který se mi docela zamlouval a nebyl takový idiot, jak jsem si ze začátku myslel, a Winks, kterého jsem ale moc nemusel, protože to vypadalo, že se snaží Chrise přesvědčit, že není dobrý nápad mít mě u sebe.
Začal jsem docela silně uvažovat o tom, že příjmu Chrisovu nabídku, abych mu dělal ochranku, hlavně i z toho důvodu, že jsem potřeboval vydělávat peníze, a ne, jen žít z těch jeho.
Chris
Když jsme si lehli, bez problémů jsem se k němu nechal přitáhnout blíž. A když mi řekl, že mi to moc sluší, když se červenám, byl jsem rudý snad ještě víc.
Vždyť je mi čtyři a dvacet, tak proč tohle?
Ale ať už to bylo, jak chtělo, pozoroval jsem Jadena, jak spí, a brzy po něm jsem usnul taky.
A stejně jako on jsem ani druhý den nevylezl skoro vůbec z postele. Jen na záchod, do sprchy a na jídlo. Byl jsem celý bolavý, a ten druhý den se to začínalo ozývat ještě víc.
I právníci mi dali den odpočinout. Jen jsme si zatelefonovali, abychom se domluvili, co po nich chci.
Podal jsem trestní oznámení na Josephovy bratry, a dořešili jsme i zrušení smlouvy s Donovanovými. Donovanová se mi ještě snažila volat, přemluvit mě, ale neztrácel jsem s ní už ani slovo. Pouze jsem ji suše oznámil, že bude jednat jen s mými právníky, kteří se ji brzy ozvou, a taky jsem ji připomněl, že tohle jejich chování by se mému otci rozhodně nelíbilo.
Seděli jsme spolu a řešili to docela dlouho. Začínal jsem také ztrácet trpělivost, když jsem si vyžádal smlouvu pro Jadena. Chtěl jsem mu ji předložit, a pak by se rozhodl, jestli to přijme nebo ne.
K ničemu, kromě mlčenlivosti, jsem ho nezavazoval. Náplň práce měl jasně danou jako moje ochranka se všemi pravomocemi. Když jsem Winksovi oznámil výši platu pro Jadena, jen se na mě nedůvěřivě podíval.
„Co se vám nelíbí? Je to moje rozhodnutí. A navíc, platím mu tolik, co mě stála celá bezpečnostní agentura, která opravdu nestála za nic. A věřím, že udělá víc než oni všichni dohromady,“ ukončil jsem rázně jeho debatu o tom, abych si to rozmyslel.
Byla pravda, že pro jednoho člověka to byl víc než velký plat. Ale mohl jsem si to dovolit a nestálo mě to tolik, co celá ta zatracená agentura s pěti lidmi.
Právě jsme dodělávali papíry, když se objevil Jaden.
Byl ještě rozespalý, ale když jsem se na něj zadíval, musel jsem si v duchu přiznat, že byl roztomilý. Divné, když je mu skoro čtyřicet.
Nechal jsem ho, ať se trochu probere, a pak jsem ho požádal, aby se k nám posadil.
„Jestli sis to nerozmyslel, chtěl bych tě jako svou ochranku. A chci ti za to platit. Pokud souhlasíš, pokud si to ještě nerozmyslíš, pan Winks s tebou doplní tvé osobní údaje, a já to pak podepíšu. Přečti si to, a pokud budeš mít nějaké námitky, tak je klidně řekni. Ale jednu věc nemíním měnit. A to je výše tvého platu. Nechci, abys to bral jako nějaký milodar, nebo tak nějak. Je to normální cena, kterou bych platil bezpečnostní agentuře, a na mizinu mě to rozhodně nedostane,“ usmál jsem se na něj. „Pokud přijmeš, tvoje první práce bude můj doprovod na policii, abychom sepsali moji i tvoji výpověď ohledně toho, co se předevčírem stalo."
Mluvil jsem sice přímo a odhodlaně, ale i přesto ve mně byla malá dušička, jestli to přijme, jestli to nakonec neodmítne.
Jaden
Za pět dní po incidentu s Donovanovými i bratry Galahanovými jsem s Chrisem, tentokrát už jako jeho oficiální ochranka jel na policii podat výpověď.
Předem jsem ho varoval, že jsou lidé, kteří mě nejspíš neuvidí rádi, a mohla by utrpět i jeho pověst.
Taky jsem si stále nebyl jistý tím, jestli je to skutečně dobrý nápad.
Ale za těch pět dní, co jsme strávili spolu doma, jsem víc a víc chápal, že Chris je obyčejný kluk s hodně penězma, co jen touží po vlastním obchodě, a aby měl pár skutečně dobrých přátel. Já sám mu toho o sobě moc neřekl, nějak jsem nevěděl, co bych mu pověděl, a hlavně jsem o tom nerad mluvil.
Často jsem se ale přistihl, že na něj jen hledím poslouchám jeho hlas, a přeji si, aby se víc usmíval, protože mu to neuvěřitelně slušelo.
Vybudoval jsem si k němu prazvláštní vztah, přestal tolik chlastat, a víc se zamyslel nad tím, co od života vlastně chci, a jak chci pokračovat dál.
Otázkou ale zůstávalo, jak dlouho tohle všechno vydrží, protože zatím jsem neměl příležitost k tomu, dostat se s někým dalším do kontaktu.
Co se stane, až mi znovu rupnou nervy?
Až zase po mě vyjede nějaký přidrzlý cápek, kterému ještě teče mléko po bradě?
A, co bude až se Chris dostane více mezi „své" lidí?
„Až sepíšeme výpověď, rád bych zašel ještě za Nolanem, jestli ti to nebude vadit," zabručel jsem, když jsme vystoupili před policejní stanicí, a já se zahleděl na Chrise.
Chris
Byl jsem rád, že Jaden moji nabídku neodmítl. Sice u kolonky s platem se zasekl, nadzvedl obočí a možná chtěl i něco říct, ale nakonec to nechal být, a smlouvu podepsal a já také.
Na můj příkaz tam také bylo uvedeno datum, kdy mě poprvé doprovázel k Donovanovým, hlavně kvůli tomu, kdyby si náhodou na něj chtěli stěžovat.
Ještě dva dny jsme spíš polehávali, ale pak, jak už nám bylo lépe, provedl jsem ho po celém domě.
Tentokrát jsem ho vzal i dolů k trezoru. Vysvětlil jsem mu, že většina drahých kamenů je uložena v bankách, ale tady mám ty, které potřebuji pro práci. Ukázal jsem mu, i svou zlatnickou dílnu, jak se brousí diamanty, a taky jak se zasazují do šperku. Vysvětlil jsem mu zhruba, co obnáší starat se o tyto drahé kameny.
Pověděl jsem mu toho celkem hodně. Dal jsem mu i přístupové kódy do trezoru a do dílny, a dostal všechny klíče, které potřeboval. A taky jsem mu ukázal jeho pracovnu, se všemi sledovacími přístroji a vysvětlil, kde všude kamery jsou. Nechal jsem už na něm, aby si to přizpůsobil podle sebe, ale většinou se stejně bude zdržovat poblíž mě. Takže tu kancelář asi moc nevyužije.
Bylo toho hodně, co jsme za těch pět dní stihli, a já se ho přestal už bát a necukal jsem sebou pokaždé, když se přiblížil.
Jedno však zůstávalo obestřeno tajemstvím. A to byla jeho minulost. Bylo vidět, že se mu o tom moc nechce mluvit, ale já ho nenutil. Právníci ho samozřejmě ještě prověřili, protože to je běžný postup, ale kromě incidentu se mnou a nějakého jiného z minulosti, neměl nic, co by mu vytkli.
Když jsme pak jeli na policii, byl to zvláštní pocit. Jaden byl trochu nervózní, ale možná proto, že tu dlouho nebyl, a také o něm věděli že skončil na ulici.
Už když jsme vcházeli dovnitř, se na naši dvojku zvědavě dívali. Zřejmě nechápali, že zrovna my dva někdy půjdeme vedle sebe, a ještě v pohodě.
„Určitě za ním můžeš jít, nemusíš se ptát. Počkám na tebe v autě, nebo tady na chodbě,“ uklidnil jsem ho, že mi to nevadí, a pak už jsem se nechal dovést do místnosti, kde se měla sepsat výpověď.
Vzhledem k tomu, že se toho účastnil i Jaden, nemohli jsme jít dovnitř spolu. Ale věděl jsem, že tady se mi nic nestane, tak jsem byl v klidu.
„Počkám na tebe potom tady na chodbě, ano?“ otočil jsem se ještě na něho, když jsem vcházel dovnitř, a služba za mnou zavírala dveře.
Jaden
Viděl jsem ty pohledy, které po nás někteří házeli.
Bylo mi to celkem jedno, nestaral jsem se o to, co si o mě myslí ostatní, ale nebylo mi to jedno vůči Chrisovi.
Čekal jsem před výslechovou místnosti, kam šel Chris jako první, a přecházel po chodbě sem a tam.
Ani jsem netušil z čeho jsem tak nervózní.
Možná jsem se bál toho, co poldové o mě Chrisovi navykládají?
Možná vyjde ven a ani se na mě nepodívá?
„Chase?" z myšlenek mě vytrhl známý hlas, a já se zarazil uprostřed kroku.
Stál jsem otočený zády k tomu, co mě oslovil, takže nemohl vidět mé zamračení, a ani to, jak jsem se napjal.
„Wallere," oslovil jsem dotyčného, když jsem se otočil a pokusil se o něco jako úsměv.
“Co tady děláš?" vyjel po mě a vypadal, že by mě nejradši zastřelil na místě.
Nesnášel mě za to, co se stalo Owenovi, a já k němu taky zrovna nepřekypoval sympatiemi.
„Pracuju, i když to ten svůj slepičí mozek nejspíš nepochopí," ušklíbl jsem se na něj.
„Nemysli si, že ti to projde. Zaplatíš za všechno. Zničím tě," zasyčel na mě a přiblížil se těsně ke mně.
Měl jsem co dělat, abych se udržel a jednu mu nenapálil, ale v té chvíli vyšel Chris ven, a byl jsem na řadě já.
„Neskončili jsme, Chase!" křikl za mnou, když jsem se, jak nasupený býk, hnal do výslechové místnosti.
Chris
Moje výpověď a sepsání trvala skoro hodinu. Trval jsem na tom, že na případné další otázky, budu odpovídat pouze za přítomnosti mých právníků. Když to bylo sepsáno, přečetl jsem si každé slovo, abych měl jistotu, že nic nebylo zmíněno jinak, než jsem řekl. Nakonec jsem spokojeně vstal a šel na chodbu, když mě ve dveřích málem srazil Jaden.
„Je všechno v pořádku?“ udiveně jsem na něj pohlédl.
Jen něco zabručel, a pak už mě policajt vystrčil ven, aby mohl zavřít dveře.
„Není nic v pořádku,“ zaslechl jsem však za sebou. „Tenhle… Nechápu, jak se tady ještě může ukázat. Měli ho zavřít. Nemá co dělat mezi slušnými lidmi. Nechápu, jak s ním můžete…“
„Můžu co?“ narovnal jsem se a zpříma se zahleděl tomu chlapíkovi do očí. „Vy jste kdo, že si dovolujete takové věci? Jaden je můj zaměstnanec. Vím dobře, co je zač. Vím to líp než kdokoliv z vás. A pokud máte dojem, že mi můžete dávat kázání, tak jste na velkém omylu. A nepřeji si, abyste slovně, či jakkoliv jinak napadal moji ochranku. Zvlášť na takovém místě a zvlášť, když jste ten, kdo má chránit občany téhle země. Ještě jste chtěl něco říct?“
Ten policajt se taky narovnal, zbrunátněl hned při mých prvních slovech, a už se nadechoval, že mi něco dosekne.
„Wallere! Na slovíčko!“ ozvalo se docela ostře od jedné kanceláře, zřejmě jeho nadřízeného.
Hned se zarazil, pohlédl tam, pak na mě, a než se otočil, ještě se ke mně naklonil.
„Budete litovat toho, že jste si někoho takového najal.“
„Mám to brát jako vyhrožování?“ ozval jsem se dost hlasitě a couvnul jsem s docela výmluvným pohledem.
„Wallere!“
V tu chvíli už jen zatnul pěst, otočil se na patě, a šel do té otevřené kanceláře.
Já se konečně nadechl, a s několika dalšími nádechy se musel uklidnit. A pak jsem si uvědomil, že je tu nějaké ticho. Rozhlédl jsem se kolem sebe… Všichni byli opravdu zticha a jen sledovali naši slovní přestřelku a zřejmě si teď v hlavě přerovnávali, čeho byli svědkem. Posadil jsem se raději na lavici, a se založenýma rukama na hrudi jsem čekal, až Jaden vyjde ven.
Jaden
Byl jsem vzteky bez sebe, když jsem si sedal ve výslechové místnosti naproti dvěma poldům, kteří si mě prohlíželi.
Ani jednoho jsem neznal, ale to nebylo nic divného.
Okrsek byl hodně velký, a s některými poldy jsem nepřišel vůbec do styku, nehledě na to, že to mohli být před pár měsíci pochůzkáři, nebo dělali v archívech, a pak povýšili.
„Pane Chase. Vaše pověst vás předchází. Vážně nechápu-" ozval se ten starší.
„Můžeme přejít k věci? Nemám na to náladu. Navíc, vím, jak to chodí. Tahle hra na hodného a zlého poldu na mě neplatí. A mám jen podat svědectví, ne?" vyštěkl jsem na něj a založil ruce na hrudi.
„Nevím, kdo si myslíš, že jsi, ale neprojde ti to. Budeš hnít v base-" ten mladší se po mých slovech napřímil, snad aby se mi pokusil nahnat strach, ale ten starší ho přerušil.
„Dobrá. Přejdeme k věci. Pane Chase, povězte nám, co se ten den stalo."
Nevím, co na mě zkoušeli, ale když jsem jim dopodrobna řekl, co se událo i den předem u Donovanových, kde to v podstatě začalo, nevypadalo to, že by mi nějak věřili.
A pak jsem pochopil proč a málem je prohodil dveřmi.
Celou dobu si ze mě dělali blázny.
Vůbec jim nešlo o to, aby mě poslechli.
„Takhle děláte svou práci?! A slovo Chrise, chci říct pana Florese nic neznamená?! To chcete říct, že si to vymyslel?! O co se to tu, kurva, snažíte?!" zařval jsem, až se rozrazily dveře a dovnitř vpadli dva poldové s rukama na zbraních.
„Co?! Chcete mě zastřelit?! Jen do toho! Vím, že víc jak polovina z vás mě chce vidět chcíplého někde ve škarpě jako prašivého psa!" zařval jsem, jak nejhlasitěji jsem mohl, a udělal krok ke dveřím.
„Zůstaň, kde-"
Jeden z nich tu zbraň skutečně vytáhl a namířil proti mně, ale byl přerušen.
„Co se to tu děje?"
Z kanceláře vyšel Wallerův šéf, a zadíval se na mě a na Chrise, který už stál u dveří, a jeho oči se ptaly na to samé.
„Galahanové na mě podali trestní oznámení za napadení, a nikoho tady očividně nezajímá, že jsem chránil pana Florese. To se děje," zavrčel jsem a zaťal ruce v pěst.
Chris
Seděl jsem tam mlčky asi půl hodiny a začínal jsem být netrpělivý a nervózní. I když jsem věděl, že to nebude hned, stejně jsem měl pocit, že se ta doba, co byl Jaden vevnitř, strašně dlouho vlekla.
A pak to přišlo. Opravdu to byl klid před bouří. Když se zevnitř ozval vzteklý Jadenův řev, byl jsem okamžitě na nohách. Dva policisti vrazili dovnitř, a já jim byl hned v patách.
„Vysvětlete mi to!“ ozval se přísně jejich šéf, který se zastavil před Jadenem, ale podíval se na ty dva, co s ním sepisovali výpověď.
„Na Jadena Chase byla podána žaloba za napadení. Bratři Galahanové ji podali předevčírem a také dodali lékařské zprávy. Měl je napadnout v nemocnici, v garáži, když tam mluvili s panem Floresem, když ho tam náhodou potkali,“ odpověděl ten starší z nich.
„Proč o tom nemám žádné informace?“ popošel k nim blíže. „Dva dny máte jejich obvinění, a já o tom nic nevím? Tohle jsem měl mít na stole okamžitě, když se jedná o policistu!“ zvýšil hlas, a bylo vidět, že je mírně naštvaný.
A já nezůstával pozadu. Byl jsem vytočený úplně na maximum. Nejprve ten Waller, a teď tohle?
„Jak dlouho jste u policie?“ odstrčil jsem vztekle Jadena bokem, a bouchlo to, když jsem se prudce opřel dlaněmi o stůl, abych se k nim mohl naklonit. „Obvinili jste ho? Máte důkazy, že se tak opravdu stalo, nebo ho prostě chcete potopit? Nejste náhodou jeden z těch, co mě vyšetřoval v případu křivého obvinění ze znásilnění jedné slečny? Jste mi totiž celkem dost povědomý!“
Dobře jsem viděl, jak ten mladší sebou cuknul.
„Že by vám Nataly slíbila telefonní číslo, a třeba rande?!“ pokračoval jsem vztekle, protože tohle byla její obvyklá praxe.
„Dejte si pozor na to, co říkáte!“ nevydržel to a vyskočil na nohy.
Wallerův šéf se na mě zamračil, ale pak se přísně podíval na toho mladýho policajta.
„Tenhle případ převezme někdo jiný. Vy se seberte a jděte do mé kanceláře.“
„Žádám omluvu za vaše chování! A nejen teď, ale i za ten špatný postup při vyšetřování zmíněného případu. Byl jsem křivě obviněn a mohli mě odsoudit neprávem jen proto, že jste odbyl svou práci! A ještě k tomuhle!“ vztekle jsem zaťukal prstem na papíry na stole a hned pokračoval, aby mě nikdo nemohl přerušit.
„Pan Chase je moje ochranka, má řádně sepsanou smlouvu, a v ní jasně stojí, že mě má chránit před jakýmkoliv útokem. Dobře víte, kdo jsem, podle mě jste si to dávno zjistil, a tak je vám jasné, co dělám, a co je ve hře. A s každým krokem ven z mého domu, se mi může stát cokoliv! Proto jsem si najal toho nejlepšího člověka na svou ochranu, co znám! Kdyby nepřijel do té garáže, tak byste mohli vyšetřovat napadení a těžké ublížení na zdraví mé osoby, nebo dokonce i vraždu. Klidně se zeptejte i mého řidiče, byl u toho! Jasně jsem vám řekl, že už dvakrát mě ohrožovali nožem. A nepřišli jsme dříve, protože jsem byl na tom špatně! A potřeboval jsem klid! A je… Je… “ ze všech těch nervů a rozčílení jsem začal lapat po dechu a nebyl jsem schopen pokračovat.
Narovnal jsem se, chtěl se nadechnout, ale zatočila se mi hlava. Zavrávoral jsem, a cítil jsem, jak ztrácím oporu v nohách a padám na zem.
Jaden
Z toho, co nastalo potom jsem byl úplně v šoku.
Wallerův šéf, Farson, byl jeden z těch, kteří ještě pořád věřili tomu, že bych se mohl vrátit zpět do jejich řad. I když nesouhlasil s metodami, které jsem používal, a samozřejmě odsoudil útok na Chrise před těmi bezmála čtyřmi měsíci, přesto na mě nezanevřel.
Když se objevil, věděl jsem, že se to nějak urovná, ale dech mi vyrazil Chris, který se do toho obul a začal se mě zastávat. Civěl jsem jak chleba z tašky, ale začal se pomalu uklidňovat.
Ovšem klid mi nevydržel dlouho.
Stačil mi jeden krok a pevně jsem sevřel Chrise v náruči, když po svém výbuchu zavrávoral, a vypadalo to, že sebou sekne.
„Myslím, že jsme skončili," zavrčel jsem na všechny, podebral jsem Chrise do náruče a vynesl ho ven.
„Farsone, přines mi sklenici vody, prosím," obrátil jsem se na něj a ostatních si už nevšímal.
„Už je dobře. Pojedeme domů. Vidíš, říkal jsem ti, že není dobrý nápad tahat se se mnou," smutně jsem se na něho usmál a podal mu sklenici, aby se napil.
Pak jsem ho odnesl do auta, řekl řidiči ať počká, že budu hned zpátky, ale, kdyby viděl, že se Chrisův stav zhoršuje, aby ho okamžitě odvezl domů.
Vyběhl jsem znovu do budovy, a i když jsem Nolana viděl rád, a on měl spoustu otázek, neměl jsem stání.
Nakonec jsem se asi po deseti minutách omluvil s tím, že se mu ještě určitě ozvu, a vypadl jsem.
„Jedeme domů," zabouchl jsem za sebou dveře a sevřel Chrise v náruči.
Chris
Ještě že mě Jaden zachytil, jinak bych určitě skončil na zemi. Měl jsem toho vážně dost, ale ujišťoval jsem ho, že budu v pořádku. Vypil jsem celou sklenici vody, a nechal se pak odnést do auta, i když bych mohl odejít po svých. Ale takhle to bylo lepší, už kvůli těm policajtům, kteří se obuli do Jadena a dávali mu to pěkně sežrat. Obvinili ho, že si to vymyslel, a tím pádem obvinili i mě.
Proč mi něco neřekli, když jsem s nimi sepisoval výpověď? Vyloženě si to nechali pro Jadena, aby ho mohli v tom vymáchat. Jako by se mu za něco mstili.
Ale na druhou stranu kopli tím i do mě. A já, naučený z dřívějška, si to nenechal líbit a sehrál jsem jim tam pěkný výbuch emocí a nervů, až měli v kalhotách naděláno.
A proto jsem nic nenamítal, když mě Jaden nesl v náruči, a tím se to celé jen umocnilo.
V autě jsem však nakonec pocítil slabost. Když Jaden odběhl za Nolanem, sesunul jsem se na zadní sedačce na ležato, a zavřel jsem oči.
„Jste v pořádku?“ zadíval se na mě Luke. „Mám jet do nemocnice?“
„Ne,“ zamával jsem jen rukou, že jsem ok. „Jen si potřebuji odpočinout. Počkáme na Jadena, a pak pojedeme.“
Řidič přikývl, otočil se zpátky dopředu a sledoval dění kolem auta.
Když pak po nějaké chvíli klaply dveře, narovnal jsem se, aby si Jaden mohl přisednout, a jen co jsme se rozjeli, opřel jsem se o něj.
Bylo mi u něho vážně dobře…
„Těším se domů,“ povzdychl jsem si.
„Ale víš co?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí. „Už nikdy neříkej, že jsi špatný nápad. A ty, pokud po tobě budou něco chtít, půjdeš vždycky jen s Bredem a necháš ho mluvit. Nechci, aby ses kvůli nim zbytečně vztekal. Slíbíš mi to? Bred je nejlepší právník na trestní právo. Mám jich kromě něho a Winkse ještě několik, ale ti se specializují spíš na jiné věci. Ale Bred je vážně na trestní právo machr.“
Jaden
Chris se během cesty o mě ještě víc opřel, a i když jsem to nedal najevo, potěšilo mě to.
Cenil jsem si toho, že už neustupuje pokaždé, když udělám nějaký prudký pohyb, že se nevyhýbá pohledu do mých očí, necouvá přede mnou a nekuňká, jako by se bál říct něco, co by mě mohlo rozzuřit.
Líbil se mi takový, jaký byl.
Trochu bojácný, ale přesto i silný a schopný se postavit a říct: „Já jsem tady".
Když pak ke mně zdvihl pohled a promluvil, díval jsem se mu do očí a na chvíli úplně zapomněl, kde jsme.
Zvedl jsem ruku, palcem jemně přejel po jeho krásných rtech a sklonil se níž.
Jenže v tu chvíli, jako bych si uvědomil, co dělám, zamračil jsem se a zase se stáhl zpátky.
Podíval jsem se z okna a trochu se napjal.
„Taky se těším domů. A udělám, co říkáš, kdyby něco, obrátím se na Breda. Zdá se to být fajn chlap," zabručel jsem po chvíli.
Zbytek cesty jsem mlčel a zíral z okna. Chrise jsem sice stále držel v náruči, ale odmítal se na něj podívat.
Když jsme dojeli domů a já pomohl Chrisovi z auta, který už šel po svých, mé kroky, jen co za námi zapadly dveře, vedly do salonku, abych si z baru mohl vytáhnout flašku.
Fred měl na zbytek dne volno, ale podle vzkazů ještě navařil. abysme asi neumřeli hlady.
Já však momentálně na jídlo neměl ani pomyšlení, místo toho jsem si mocně přihnul a spokojeně vydechl, když alkohol začal rozehřívat mě tělo.
Chris
Když jsme dojeli domů, zalezl jsem hned do svého pokoje. Sice to nebyl ten můj původní nahoře, ale tak nějak jsem si na tenhle už zvykl a nechtělo se mi zpátky nahoru. A možná jsem podvědomě chtěl být Jadenovi co nejblíže.
Každým dnem, každou hodinou a minutou, co jsme byli vedle sebe, jsem pociťoval, že s ním chci trávit víc času. To špatné sice nebylo ještě úplně zapomenuto, a občas jsem si na to vzpomněl, ale většinou mi bylo v jeho společnosti dobře.
Proč se tenkrát stalo, co se stalo?
On byl naštvaný na celý svět, na všechna bohatá děcka, a kdo ví na co ještě.
Já se choval jako rozmazlený spratek, a tím, jak se projevil hned na začátku, jsem si o něm udělal špatný obrázek a dal jsem mu to pěkně sežrat.
Kdyby nebylo těchto okolností, nejspíš by to všechno vypadalo jinak.
A možná… Je sice starší, ale je to hezký muž. Líbí se mi, a jak už jsem zjistil, povahově není zas tak špatný, jak se jeví na první dojem. Nejspíš to neměl v životě moc lehké…
Ponořen ve svých myšlenkách jsem se převlékl, a abych byl v pohodě i později, jsem si lehl hned do postele.
Ale nějak jsem nedokázal v klidu ležet. Myslel jsem, že Jaden přijde, ale vedle bylo ticho.
Znovu jsem vylezl z postele, a opatrně a tiše se šel podívat, co dělá.
Našel jsem ho v salonku právě ve chvíli, kdy si přihnul z flašky.
Povzdechl jsem si a vrátil se zpátky k sobě. Lehl jsem si a sevřel ruce mezi stehny, abych zahnal nervozitu, která mě chytí pokaždé, když vím, že se něčeho napije.
A tak jsem si přál, aby přišel a dělal mi společnost…
Proč to tak chci? Byl jsem přece pořád sám. Měl bych na to být zvyklý… Nevyznám se v sobě, sakra…
Jaden
Dostal jsem do sebe asi čtvrt flašky, než jsem se trochu uklidnil.
Byl jsem rád, že Chris hned zapadl ve svém pokoji.
Nechtěl jsem ho vidět.
Nechápal jsem, co se to se mnou děje,
Mladí kluci mě nikdy moc nebrali, spíš jsem si vybíral věkově stejné, pokud teda nešlo jen o záležitost ohnout někoho venku, abych se uvolnil, navíc pracháče jsem nemusel vůbec, ale v tom autě...
Touha mě zasáhla jako blesk, a já věděl, že to musím dostat z hlavy, protože bych se jinak neudržel.
Kromě toho, kdybych to na něj zkusil, nejspíš bych seděl v lochu tak rychle, že bych nestačil ani mrknout.
Zašel jsem do kuchyně, abych si přece jen něčeho zobnul, a pak se rozhodl trochu protáhnout svaly v bazénu, když už jsem měl tu možnost.
Celou tu dobu jsem se snažil na Chrise nemyslet.
Na jeho oči, občasný úsměv, jeho hlas, krásné rty, jeho doteky, kdykoliv se mě, ať už záměrně nebo neúmyslně, dotkl…
Jenže, čím víc jsem se snažil zapomenout, tím víc jsem na něj myslel.
A s každým dalším lokem bourbonu to bylo horší a horší, proto jsem toho raději rychle nechal, aniž bych vypil, byť jen půlku flašky.
Zašel jsem ještě do posilovny, ale to taky moc nepomohlo.
Nakonec jsem skončil asi po pěti hodinách u sebe v pokoji, na hodinu se naložil do vany, kde jsem na chvilku usnul, jenže mé sny se točily zas a jen kolem Chrise, a mě už to začalo přerůstat přes hlavu.
S brbláním jsem vylezl z vody, lehce se osušil, natáhl na sebe akorát spoďáry, a pak s razancí sobě vlastní se tenhle problém rozhodl vyřešit.
Vletěl jsem k Chrisovi do pokoje a s uspokojením zjistil, že ještě nespí.
Seděl na posteli a něco četl.
Stoupl jsem si k posteli a zahleděl se na něj.
„Už je mi asi jedno, co se stane. Klidně mě vyhoď, nech mě zavřít, nebo mě zabij, ale já už to nezvládnu. Vím, že si dovoluju hodně. Vím, že jsi nezapomněl. Že ani nedokážeš zapomenout. Ale… Nedokážu…“ zavrčel jsem, a pak si přiklekl na postel a naklonil k němu hlavu.
„Nedokážu na tebe přestat myslet, Chrisi. Nevím, co jsi se mnou provedl, ale chci být s tebou. Nechci spát ve vedlejším pokoji, ale vedle tebe v jedné posteli. Chci se tě dotýkat. A… chci tě políbit…“ zašeptal jsem už mírně, a zadíval se mu do očí.