Chris
Horší to snad už ani být nemohlo. Když mě chytil kolem pasu, ztuhnul jsem. Jen jsem se zapřel rukama o jeho hruď a čekal, až mě pustí. Ale nebylo to hned. Na chvíli, jako by ztuhnul i on, a já nevěděl, co mám dělat a co si o tom mám myslet.
Bylo to vlastně poprvé, co jsem se ho takhle dotknul. Svaly na prsou se mu napjaly, když jsem rukama sklouznul po jeho hrudi, ale vzápětí mě už pustil, a já si uvědomil, co jsem vlastně udělal.
Rychle jsem popadl tašku a vyšel ven, abychom už mohli jet.
Celou cestu jsem se díval z okna, nebo dopředu. Sem tam jsem se střetl ve zpětném zrcátku s pohledem řidiče, který nechápal, co se děje.
Ale já se na něj jen usmál a dál se díval z okna.
Luke byl pozorný, všímal si všeho a každého auta, které kolem nás projelo, nebo jelo delší dobu za námi. Byl dobře vycvičený, a tohle auto bylo obrněné a s neprůstřelnými skly, tak jsem se nebál, a vždy odmítal doprovod ochranky, která by vzbudila daleko větší pozornost.
Ale když jsme vystoupili v podzemní garáži na vyhrazeném místě, už se k nám přidala ochranka jejich firmy a doprovodili nás nahoru do desátého patra.
Vešli jsem do menšího salonku, kde jsme se pozdravili s panem Donovanem a jeho manželkou, kteří tuhle firmu vlastnili z šedesáti procent. Nikdy nedovolili, aby měl nad jejich rodinným podnikem někdo rozhodující hlas. Ale někdy by jim neuškodilo poslouchat dobře míněné rady akcionářů.
Představil jsem jim Chase, kterého si nedůvěřivě prohlédli, ale pak ho také pozdravili. A na to jsme se už vrhli na vybírání z návrhů a vybíráním kamenů.
Ve chvíli, kdy jsem otevřel příruční trezor s diamanty, salonek se zamkl a před dveře se postavila ozbrojená ochranka.
Tentokrát jsem nechal Chase u sebe. I když jsem věděl, že mi Donovanovi nic neudělají, ale neměl jsem je moc rád, a tak jsem se s Jadenem cítil trochu jistěji. Nervózně jsem v ruce svíral malou oční lupu a v druhé pinzetu, a čekal, až si ti dva vyberou… Ostřížím zrakem jsem sledoval každý jejich pohyb a kámen který vzali do pinzety, aby se na něho mohli podívat blíže a prozkoumat jeho kvality.
Jaden
Už jenom ta ochranka, co nás přišla vyzvednout, mě nasrala.
Ti by nechytli ani králíčka Duracella, kdyby jim před očima mával diamantem velkým jako jejich hlavy.
A pak ten postoj těch Donovanů, nebo jak se jmenovali.
O obchodování jsem toho moc nevěděl, zvláště v tomhle druhu, ale měl jsem čuch na lidi a ti dva se mi vůbec nezamlouvali.
Když se zamkl salonek, popošel jsem o něco blíže k Chrisovi, a ještě víc se napjal.
Bedlivě jsem sledoval jejich ruce, výrazy ve tváři, každé mrknutí oka.
Viděl jsem Chrisovo lehké chvění rukou, tiky Donovanové, i nervózní mrkání Donovana.
Přišlo mi to strašně zdlouhavé na to, že si měli vybrat z několika šutrů a nákresů.
Z toho, co jsem se dozvěděl od Freda, Chris je v lásce příliš neměl, ale obchodovali už s jeho otcem, a on s nimi nechtěl rozvázat smlouvu už jen z principu.
Navíc patřili mezi čtyři největší odběratele.
Mrkl jsem na hodiny na stěně a zjistil, že uběhly už dvě hodiny a stále se nic nedělo.
„Ehm...“ odkašlal jsem si, abych na sebe přitáhl pozornost. „Můžeme už tuhle šaškárnu ukončit? Pan Flores má ještě jednu důležitou schůzku, a vy o nic z toho, co přinesl očividně nemáte zájem, tak se přestaňte tvářit, jakože vás to zajímá.“
Mé vrčení se rozlehlo salonkem a postoupil jsem o krok dopředu.
Donovanová zbrunátněla, až jsem si myslel, že to s ní šlehne, a obrátila se na manžela.
„Narušujete obchodní jednání! Můžu vás odsud klidně nechat vyvést, i přesto, že jste doprovod pana Florese!“ zaječel Donovan a vypnul hruď, snad aby se předvedl před manželkou.
„Při obchodním jednání se jedná, ale to, co tu předvádíte má k tomu daleko,“ zavrčel jsem znovu a popošel ještě o krok blíže.
Začínal jsem zuřit a mé tělo se napjalo, což museli poznat i ti dva, protože najednou zmlkli a poplašeně se na sebe podívali.
Pak ale Donovanová znovu našla svou jistotu a zatvářila se jako pravá dáma.
„Je mi líto, pane Floresi, ale dnes obchod neuzavřeme. Víte... Všechno jde strašně dopředu a lidé žádají víc. Vaše návrhy jsou… poněkud obyčejné a zastaralé. Potřebujeme něco, co nás vyzdvihne, nějakou inovaci, a předevčírem se nám ozval jeden začínající umělec, který nám předložil své návrhy a… jsou vážně famózní. Samozřejmě kvůli úctě k vašemu otci jsme ochotní s vámi nadále obchodovat, v oblasti drahých kamenů, ale z uměleckého hlediska, zatím o pokračování neuvažujeme...“
Chris
Bylo to vážně zdlouhavé, a já z toho začínal být nervózní.
Když odsunuli větší část diamantů, začínal jsem je sklízet, aby toho nebylo na stole moc, a ukládal jsem je hned do trezoru.
Zatím, co stále přemýšleli, schoval jsem většinu návrhů do složky, a jejich vybrané jsem označil a uložil také.
Už jsem chtěl promluvit, že jim ještě dnes pošlu vyčíslení objednávky, když se ozval Jaden.
Trhnul jsem sebou a rychle se na všechny otočil.
„Moje návrhy…“ špitnul jsem, a jak jsem byl v šoku po jejich slovech, nebyl jsem schopen říct nic na svou obranu.
Kdyby mi řekla cokoliv. Třeba mi i vynadala, že jsou ceny vysoké, diamanty mají špatnou kvalitu, cokoliv jiného, neublížilo by mi to tolik, jako to, co řekla o mých návrzích.
Před mým otcem by nikdy tohle nevyslovili. Nikdy.
Vždycky mu chválili, jak dobře to vypadá, jak jsou kameny kvalitní a šperky nádherné. Vím, že moje výtvory se u nich dlouho nezdrží…
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem nebyl schopen nic dalšího říct, jen jsem jako robot schovával poslední diamanty do trezoru, a také ty, které si vybrali, uložené zvlášť jsem k nim přidal také.
Měl jsem na krajíčku… Neměl jsem snahu ani nic říct, jak mě její slova zasáhla…
Jaden
Nemusel jsem se na Chrise ani dívat, abych pochopil, jak mu teď muselo být.
„Kdo je ten začínající umělec?“ zeptal jsem se s rukama v pěst.
„Joseph Galahan.“
Tentokrát jsem to byl já, komu se na chvíli nedostávalo řeči po téhle odpovědi, ale pak...
„Vy zasraní podrazáci!“ zařval jsem a praštil pěstí do stolu.
„Joseph Galahan?! Víte, kdo to je?! Nejspíš už jste zapomněli, co?! Jak můžete dát přednost někomu, kdo lhal a málem mu zničil život!“ řval jsem a mávl rukou směrem ke Chrisovi.
Možná bych i pokračoval, kdyby se neobjevila ochranka.
Klidně bych se s nimi serval, ale pohled na Chrise mi stačil.
Musel pryč.
„Jdeme...“ vytrhl jsem mu věci z ruky, všechno naházel do tašky, vzal ji, druhou rukou ho objal kolem pasu a nasměroval ke dveřím.
„Odcházíme a nemusíte se obtěžovat s doprovodem!“ prskl jsem na jednoho z ochranky, který se snažil tvářit drsně, ale kdybych mu liskl, urval bych mu hlavu.
Nevnímal jsem, co na nás ještě ječela, zatímco jsme odcházeli, protože jsem si uvědomil, že já mám co nejmíň někomu dělat kázání.
Skoro jsem Chrise do auta strčil, ale sám si nenastoupil.
„Myslím, že je čas to ukončit,“ ušklíbl jsem se, „dělal jsem jim kázání, a přitom jsem to já, kdo ti nejvíc zničil život. Jsi velmi talentovaný a máš šikovné ruce. Drž se toho. A doufám, že najdeš někoho, komu budeš moc věřit. Nejsi špatný kluk. Jo a Fredovi vzkaž, že mu ten oblek zaplatím. A pokud bys měl nějaké problémy, myslím, že bys měl mít ještě někde číslo na Nolana. Pomůže ti.“
Pousmál jsem se na něj a zabouchl dveře.
V ten moment se spustil liják a ledové kapky bodaly jako drobné jehličky.
Strčil jsem ruce do kapes, a pak se otočil, abych odešel někam složit hlavu.
Chris
Zalapal jsem po dechu, když jsem uslyšel Josephovo jméno. Kdyby to byl kdokoliv… Ale on!
Nestačil jsem ani pípnout, a najednou tu bylo moc hlučno. Úplně jsem nadskočil, když Jaden praštil pěstí do stolu, ale ani tohle ty dva nevyvedlo z míry.
Šokovaně jsem se na všechny díval, ale nebyl jsem schopen nic říct. Jako by mě najednou moje odvaha a výřečnost nadobro opustily.
On se na mě najednou také podíval, naházel zbytek věcí do tašky, sebral ze stolu kabelu i složku s návrhy, popadl mě, a vytáhl mě ze salonku ven, že jsem sotva stačil odemknout, abychom neprošli zavřenými dveřmi.
Nebyl jsem schopen promluvit ani celou cestu do auta. Byl jsem v šoku z toho, co Donovanovi řekli, i z toho, jak se Jaden choval. Bránil mě…
„Pane?“ otočil se na mě řidič, když se dveře zabouchly.
Podíval se na mě a pak na Jadena, který stál venku a mokl, jak se spustil hustý déšť.
Po jeho oslovení jsem se konečně probral. Rychle jsem otevřel dveře a vyběhl jsem za Jadenem ven. Bylo mi jedno, že moknu s ním. Najednou jsem prostě nechtěl, aby odešel.
Popadl jsem ho za rukáv a zastavil.
„Promiň. Omlouvám se za ně. A děkuji, cením si toho, co jsi tam nahoře udělal. Nevadí mi to,“ promluvil jsem polohlasně, jako bych měl strach, že se rozzlobí i na mě. „Nasedni si, prosím. Pojedeme domů. Nachladneš, když budeš venku na dešti.“
Jaden
Stihl jsem ujít jen pár kroků, když mě najednou někdo zatahal za rukáv, a když jsem se otočil, zíral jsem na Chrise a skoro přeslechl jeho slova.
Civěl jsem na něj a přemýšlel, kdy se to všechno takhle zvrtlo.
Proč se mu nedokážu vytrhnout, poslat ho do hajzlu a prostě odejít.
Místo toho jsem si svlékl už promočené sako a celkem zbytečně ho přehodil přes jeho ramena.
„Ty bys tu neměl být. Jsi po nemoci...“ zabručel jsem, a pak se prostě neudržel.
Sevřel jsem ho v náruči a přitiskl k sobě.
„Zatraceně, Chrisi. Proč mě prostě nepošleš do hajzlu? Jsem nicka, nemám prachy, nemám domov, chlastám a neovládám svůj vztek. Ty sám máš ze mě pořád strach, a já nevím, jestli kolem tebe dokážu pořád chodit po špičkách. Potřebuješ přítele… Potřebuješ…“ vyrážel jsem ze sebe rozlétané myšlenky a svým dechem zahříval jeho krk.
„Pojď, musíš do tepla,“ pustil jsem ho, když se zvedl vítr, a postrčil ho před sebe.
Chris
Byl jsem tak plný rozporuplných pocitů, že jsem ani nic nenamítal, když přese mě přehodil sako, a pak mě objal. Jen jsem funěl do jeho košile, a v nose se mi usazovala jeho vůně, která mi najednou přišla tak příjemná a uklidňující, stejně jako jeho mírně chraplavý hlas.
Když mě pak dostrkal do auta, kam si také nasedl, řidič se už na nic neptal, a rozjel se přímo domů.
Vážně se to ve mně pralo. Seděl jsem sice tak, abych se ho nedotýkal, ale už nebyla mezi námi taková veliká mezera.
Jaden mi pomohl s věcmi do salonku, kde jsme je odložili, a pak jsem zamířil do svého pokoje, abych se zbavil mokrých hader, stejně jako on.
Nicméně, celou cestu, a pak i doma, kdy jsem ze sebe rychle sundával promočené hadry a šel se ohřát do teplé vody, jsem přemýšlel nad tím, co se to dneska vlastně stalo.
A pak jsem si uvědomil jednu věc.
Spíš několik věcí. Ale tu jednu jsem chtěl vyřešit hned, protože to ve mně stále hlodalo, bolelo mě to, a to že dost, zvlášť, když zmínili mého tátu.
Vyběhl jsem z vany ven, div jsem se nepřerazil. Hodil jsem na sebe župan a běžel do salonku, kde jsme odložili při příchodu mé věci.
Vyhrabal jsem svůj telefon a hned jsem vytočil Breda.
„Chci okamžitě rozvázat dohodu s Donovanovými. Nezajímá mě, kolik to bude stát. Ale už pro ně nebudu pracovat. Ne! Nepřipomínejte mi otce. Dám vám pádný důkaz, že je moje rozhodnutí správné. Zítra přijeďte i s Winksem a všemi podklady, ať to můžeme ukončit! Ano! Je to moje rozhodnutí a za tím si stojím!“ vypnul jsem telefon a hodil ho vztekle na sedačku.
Chvíli jsem rozčíleně přecházel tam a sem, než jsem znovu telefon vzal do ruky. Hodil jsem to na hlasitý odposlech, zapojil nahrávání, několikrát se zhluboka nadechl, a pak jsem vytočil číslo na Donovanovou.
Jaden
Cesta zpátky proběhla opět mlčky. A nepromluvili jsme ani v momentě, kdy jsme každý zapadli do svého pokoje.
Věděl jsem, že se musím vysvléct a vlézt si do horké vody, navíc sako, které jsem dal Chrisovi bylo přece jen teplejší než tenoučká košile, co mi zůstala, ale byl jsem ze všeho tak mimo, že první, co jsem udělal, bylo, že jsem vzal flašku a pořádně si přihnul.
V mokrých hadrech jsem se pak svalil do křesla a klopil to do sebe, dokud flaška nebyla skoro prázdná.
Na moment to rozehřálo mé tělo, snad jsem na chvilku i zadřímnul v křesle, protože se vzápětí dostavil chlad.
„Zatraceně,“ zamumlal jsem dopil zbytek flašky, povolil jsem a sundal kravatu, rozepnul knoflíčky košile a vstal.
Zimnici vystřídalo horko a dech se mi zkrátil. Nejspíš jsem se krapet přecenil. Ale věděl jsem, co mi pomůže.
Vylezl jsem z pokoje a zamířil k salonku. U dveří jsem se ale zastavil, protože jsem zaslechl Chrisův hlas, a pak další, ženský, který mi byl povědomý.
Po chvilce jsem ho poznal a pochopil, o co jde.
Počkal jsem za dveřmi, dokud neskončí, a pak teprve vešel dovnitř.
„Nebudu rušit. Neboj. Jen si něco vezmu,“ zabručel jsem, přešel k baru a vytáhl si novou flašku.
Chris
Jakmile se ozvala Donovanová, ani nečekala, co řeknu, a hned spustila, že tohle, co jsme předvedli, je vrchol všeho. Že kdyby žil můj otec, jistě by nic z toho nedopustil, a že se teď musí otáčet v hrobě.
Počkal jsem, až domluví, i když ve mně vřela krev, a pak jsem spustil já.
„Mého otce si už nikdy neberte do pusy. Kdyby žil, nikdy byste si nedovolili to, co jste předvedli dneska! Nikdy, co si pamatuji, jste takhle nesmlouvali. Nikdy za celou dobu, co žil můj otec. Máte ty nejlepší ceny a najednou se vám to nelíbí? Trpím to už delší dobu, ale přestává se mi to líbit!“ rozčílil jsem se, ale pak jsem o něco ztišil hlas. „Jako první jste řekla, že mé návrhy nestojí za nic. Také jste mi dala jasně najevo, že už o mě nemáte zájem a máte někoho lepšího. Tak se zeptám ještě jednou, kdo je ten umělec, který vás oslovil, nějak jsem to jeho jméno v tom kraválu přeslechl…“
„Joseph Galahan, jeho návrhy jsou prostě daleko zajímavější, jak jsem už řekla. Je to něco nového…“
„Rád bych ty návrhy viděl,“ přerušil jsem ji, ale ona to vzápětí odmítla.
„Proč?“
„Pan Galahan si to nepřeje, bojí se toho, že by ho někdo kopíroval. Že, by mu mohly být návrhy ukradeny. A víte… Nejste zrovna v přátelském kontaktu.“
„Takže mě podezíráte z toho, že bych mohl jeho návrhy okopírovat nebo ukrást? A na to jste přišla vy nebo on? Nebo je to proto, že vám návrhy dává pod cenou?“
Odpovědí mi bylo mlčení. Bylo mi jasné, že odpovědět ani nechce, protože něco z toho, co jsem řekl,
byla pravda. Nebo obojí.
Ale pak, když jsem chtěl pokračovat, promluvila.
„Vaše návrhy už nejsou žádané, uzavřeli jsme kontrakt s panem Galahanem, bude mít přednost. Ale ze staré známosti, klidně můžete něco donést, a když se nám bude návrh líbit a bude se nám zamlouvat i cena, mohli bychom se nějak domluvit. Ale už předem vám říkám, že se budete muset hodně snažit, abyste nám dal lepší nabídku než pan Galahan. Víte, že s námi máte smlouvu ještě na několik let, jsme vaši přední odběratelé a zrušení smlouvy by vás stálo spoustu peněz. Ale pokud se nebudeme moct dohodnout, může se stát, že těch pár let se z vašich šperků neprodá vůbec nic. Ale myslím, že hlady nebudete. Zdědil jste dost peněz na to, abyste těch pět let nějak přežil, ne?“
Na moment jsem se mlčel, jako bych si potřeboval přebrat její slova. Pak jsem se zhluboka nadechl, a odpověděl jsem jediným slovem.
„Rozumím…“
„Jsem ráda, že jsme se domluvili. V pondělí vám budu k dispozici, už se těším na vaše nové návrhy a dobré cenové nabídky…“
Nevím, jestli ještě něco říkala, ale měl jsem dost. Vypl jsem to, a kdybych nepotřeboval vypnout i nahrávání, a mít důkaz, nejspíš bych s tím telefonem mrsknul proti zdi.
Byl jsem naštvaný, jak už dlouho ne. Ale tohle bylo to, co jsem potřeboval. A ona tady jasně a neoddiskutovatelně porušila smlouvu. Teď už nebude problém ji zrušit, a ještě z nich dostat těžké prachy.
„Se mnou si nikdo zahrávat nebude,“ zavrčel jsem vztekle a konečně odložil telefon na stolek.
Ale v tu chvíli promluvil i Jaden.
Prudce jsem se otočil a chtěl něco říct, ale jen jsem se díval, jak v těch promočených hadrech jde k baru, aby si vytáhl další flašku.
Zadíval jsem se na něho, a jak jsem byl v ráži, tak jsem k němu rychle došel, vzal jsem mu z ruky flašku a položil mu ruku na čelo.
„Máš horečku!“ vyjel jsem i na něho.
„A tohle ti nepomůže,“ strčil jsem flašku zpátky do baru a zabouchnul dvířka a zůstal o ně opřený.
Ale pak jsem si uvědomil, že jsem pořád rozčílený a co jsem vlastně teď udělal. Couvnul jsem o krok a s obavami se na něho díval.
„Promiň. Ale… měl by sis jít lehnout, a vypotit se. Rád bych ti taky uvařil polévku, ale neumím to,“ zatvářil jsem se o něco mírněji. „Jestli by ti to nevadilo, postaral bych se o tebe. Napustím ti vanu, to ještě umím. No, a donesu ti prášek, na horečku… Nechci abys onemocněl ještě víc… To kvůli mně jsi zmokl… Udělám ti čaj… Já… počkám u tebe, než usneš… no… nechci být sám…“ konečně to na mě všechno dolehlo plnou silou, a já opravdu pocítil, že potřebuji něčí společnost. I kdybych měl sedět vedle jeho postele.
Jaden
Ruka mi cukla a na moment jsem viděl rudě, když po mě vyjel, sebral mi flašku, a pak se ještě postavil před dvířka.
Ale když pak promluvil, a hlavně zase couvnul...
„Kurva, Chrisi!“ zařval jsem, „tak si vyber! Říkáš, že chceš být se mnou, ale pořád se mě bojíš! Tak co, přesně chceš?!“
Praštil jsem do stolku vedle něj a cítil jsem, jak mé tělo začíná otupovat.
„Kurva!“ zaklel jsem už o něco tišeji, otočil se a vypadl ze salonku.
Jenže ty jeho modré oči… Jeho slova, která mi pořád zněla v hlavě…
Otočil jsem se a zamířil zase zpátky.
„Omlouvám se… nechtěl jsem křičet,“ zamumlal jsem a popošel až k němu.
Zůstal jsem stát kousek od něj a jen sklonil hlavu, abych se mohl čelem opřít o jeho rameno.
„Já… mohl bys… chtěl bych…“ zvedl jsem hlavu a prsty si prohrábl vlasy, jak jsem nedokázal vyslovit myšlenky, které jsem měl v hlavě.
Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, a pak se mu zadíval do očí.
„Půjdu se vysprchovat. Kdybys chtěl… já… chtěl bych, abys dnes zůstal se mnou. Chci, abys byl se mnou. Potřebuju tě, Chrisi, nechci být sám. Počkám na tebe… Jestli nepřijdeš, pochopím to, " promluvil jsem nezvykle tiše, a pak znovu vyšel ze salonku.
Tentokrát jsem se ale nevrátil, a rovnou zamířil do koupelny, kde jsem ze sebe shodil hadry a stoupl si do sprchy pod horkou vodu.
Moc dlouho jsem se ale zdržovat nechtěl, protože jsem měl najednou nohy jak z rosolu, takže jsem po chvilce vylezl, otřel se a oblékl si spodky a triko, které jsem tam měl nachystané od rána.
Chris v pokoji nebyl, a ani mě to nepřekvapilo, potom, co jsem předvedl.
Povzdechl jsem si, vylezl si na postel, s nějakým přikrýváním se neobtěžoval, lehl si na záda, složil ruce pod hlavou a nepřítomně zíral do stropu.
Chris
Vystrašilo mě, když na mě vyletěl. Čekal jsem to, ale pořád ve mně přetrvává ta vzpomínka, co dokáže, jakmile se rozzuří. Možná si na to jednou zvyknu, protože se to netýká jen jeho. Ale nevím, jak dlouho to ještě bude trvat. A tak, když se pak vrátil a opřel si o mě hlavu, byl jsem překvapený natolik, že jsem nevěděl, co říct.
Poslouchal jsem jeho slova a měl chuť ho obejmout. Už jsem skoro zvedal ruce, když se otočil a odešel. Položil jsem si ruku na rameno, o které se mi opíral. Stále jsem cítil jeho horkost, jako by byl o mně pořád opřený…
Konečně jsem se nadechl, otočil se na patě a vyrazil do kuchyně, abych mu udělal aspoň čaj.
„Děje se něco?“ potkal jsem po cestě Freda, který se šel podívat, proč ten hluk.
„Ne, všechno je v pořádku. Ale potřebuji nějaký silný čaj, prášek na horečku, a nějaké jídlo, třeba nějaký silný vývar nebo něco, co může jíst člověk s teplotou,“ zastavil jsem se před ním, a on na mě udiveně hleděl a snažil si přebrat v hlavě, co jsem mu říkal.
Pak mi sáhnul na čelo…
„To není pro mě, ale pro Jadena. Kvůli mně zmokl a dostal teplotu,“ zatvářil jsem se provinile.
Na víc se Fred neptal a šel rovnou udělat čaj do konvice. Postavil ho na tác i se sklenicí vody, prázdným hrnkem a krabičkou s léky.
„Já to vezmu,“ rychle jsem si to přisunul, když už to chtěl vzít a odnést Jadenovi.
„Udělejte prosím tu polévku. Dám si taky.“
Nechal jsem ho překvapeného stát u linky, málem že zapomněl zavřít pusu, a spěchal jsem za Jadenem, abych se podíval, jestli se opravdu převlékl.
Byl jsem rád, když jsem ho viděl už ležet na posteli a mokré věci byly hozené bokem. A když jsem přistoupil blíž, cítil jsem i sprchový gel a šampon. Takže se opravdu osprchoval.
„Tady máš prášek vodu a čaj. Fred nám udělá ten vývar. Vážně to neumím. Připálil bych i vodu,“ omluvně jsem se na něho podíval.
Položil jsem tác na stolek vedle postele, a snad automaticky jsem se natáhl pro peřinu a přikryl ho.
Přitáhl jsem si křeslo a posadil se. Ale pak jsem si uvědomil, že si nevzal prášek, tak jsem zase vyskočil na nohy, abych mu to podal, až jsem málem převrhnul sklenici s vodou.
Jaden
Byl jsem tak v šoku z toho, že skutečně přišel, že jsem ani nic nenamítal, když mě přikryl jako malé dítě a cpal mi prášek, vodu a čaj.
Bylo vidět, že je nervózní, jen jsem přesně netušil z čeho, ale raději jsem mlčel, spolkl prášek, zapil ho vodou, usrkl čaje a jen ho mlčky pozoroval.
Pozoroval jsem ho i během jídla, když Fred donesl vývar a nechápavě na nás na oba hleděl, jako by čekal, že mu to vysvětlíme.
Když jsme dojedli a Fred se vrátil, aby nádobí odnesl a zeptal se, jestli ještě něco nepotřebujeme, což jsme já i Chris odmítli, lehl jsem si a znovu se zahleděl do stropu.
Snažil jsem se usnout, čekal až prášek zabere, stejně jako vývar, protože horečka začala stoupat, jenže mi to moc nešlo, a pak jsem přišel na to, proč.
Sedl jsem si, spustil nohy z postele, takže jsem seděl naproti Chrisovi a vzal jeho ruku do své.
„Mohl bys… neusnu… lehni si ke mně… nic ti neudělám, jen… potřebuju tě… tvou blízkost,“ zamumlal jsem a lehce ho zatahal za ruku.
Chris
Měl jsem vážně pocit, jako bych já mohl za to, že dostal teplotu, že onemocněl. Kdo ví, jak žil tam venku. Pořádně se neživil, jeho tělo nedostávalo správné živiny. Nemluvě o tom, že si rád přihne. Staral se o mě, když jsem měl horečku já, a navíc promokl. Asi je to vážně moje vina, že takhle dopadl.
Ale i přesto, když mě požádal, abych s ním zůstal, spíš, abych si k němu lehl do postele, zaváhal jsem.
Chvilku jsem se díval do těch jeho krásných oči, které teď ale byly zastřené teplotou. A když mě znovu zatahal za ruku, přikývl jsem.
„Jen,“ vymanil jsem se z jeho držení a vstal jsem. „No, jdu se převléct. Hned se vrátím.“
Musel jsem to udělat. Uvědomil jsem si, že od chvíle, kdy jsem vyběhl z vany, měl jsem na sobě pořád jen župan a pod ním nic. A cítil bych se nesvůj, kdybych si tak k němu lehl.
Vstal jsem, odsunul křeslo a zašel se do pokoje převléct. Po celou dobu jsem ale přemýšlel, jestli je to dobrý nápad. Jestli se zas do něčeho neženu po hlavě a bez rozmyslu, a pak jen zapláču nad výdělkem.
Přesto jsem si nakonec oblékl volné domácí kalhoty a triko a vrátil se za ním. Dveře jsem nedovřel, nechal jsem aspoň malinkou škvírku, jako bych si nechával únikovou cestu.
Jaden se už zase uložil, a já se ještě na moment zastavil u postele a ptal se sám sebe, jestli dělám správně. Ale když jsem viděl jeho pohled, a připomněl si slib, že mi nic neudělá, i když mírně nervózní, přesto jsem si vlezl do postele a lehl si vedle něj…
Jaden
I přesto, že jsem na něho naléhal, z části jsem očekával, že odmítne.
K mému překvapení ale souhlasil, jen řekl, že se musí převléknout.
Napadlo mě, že si to možná rozmyslí po cestě, ale vrátil se, a pak opatrně zalezl do postele.
Bylo na něm vidět, jak je nervózní a možná…
„Jestli to děláš jen z pocitu viny, tak to nedělej. Není to tvoje vina… prostě jsem se přecenil,“ zabručel jsem, zvedl se na loktu a zadíval se na něj.
„Děkuji ti,“ zašeptal jsem a sklonil se k němu.
Na vteřinu jsem zaváhal, ale pak přece jen lehce otřel své rty o ty jeho.
Znovu jsem si lehl na záda a přitáhl si ho na hruď, jako bych se bál, že si to rozmyslí a uteče.
Jednou rukou jsem ho objal kolem pasu a prsty té druhé si pohrával s jeho vlasy.
„Víš, když jsem tě dneska viděl při tom jednání… Myslel jsem si, že jsi jen rozmazlený fracek, co se bude ohánět otcovým jménem, ale ty jsi jiný a… každý den mi to dokazuješ víc a víc. Jsi silný, plný odhodlání a touhy dokázat, co v tobě je… jen… jsi možná až příliš naivní… Řekni sám, kdyby se nestala ta kauza s Josephem, a pak… se mnou… co bys teď dělal? Dál bys vymetal večírky, kupoval si přátelství, ale ty to nepotřebuješ. Máš ohromný talent, ale nedokážeš ho plně využít,“ odfrkl jsem si a krátce se zasmál.
Vlastně jsem nevěděl pořádně, ani co melu. Myšlenky se mi míhaly v hlavě a rty se pohybovaly skoro samy.
„Je mi jasné, že já jsem ten poslední, od koho bys to chtěl slyšet, ale prostě... No, chci tím říct… Máš talent, jsi krásný, chytrý, dokážeš být arogantní spratek, ale i laskavý a hodný kluk... A já… Nabídl bych ti, že tě budu chránit, ale… koho já dokážu ochránit…“
Povzdechl jsem si, pohladil Chrise po tváři a lehce mu za bradu zvedl hlavu.
Jeho krásné modré oči byly jak otevřená kniha.
„Škoda, že jsem tě nepotkal o pár let dříve,“ zamumlal jsem.
Chris
Myslel jsem si, že mu bude stačit jen to, když si lehnu vedle něho. Ale on si mě přitáhl k sobě, a ještě mě objal. A když mi pak zasunul prsty do vlasů, přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že mi tohle dělá dobře, a už dlouho si nikdo nehrál s mými vlasy.
Trochu to uvolnilo mé napětí, ale to lehké mrazení stále přetrvávalo. Jen jsem nevěděl, jestli z obavy z jeho blízkosti a toho, že jsem u něj v posteli, nebo z toho, že mi to dělalo dobře.
I když chtěl, abych si to nedával za vinu, stejně jsem nemohl.
„Chtěl bych si jednou otevřít svůj obchod. Dodával bych pořád své šperky i jiným obchodníkům, kteří by měli zájem, ale mít svůj vlastní obchod… Se svým jménem… Mít svou vlastní značku, to byl vždycky můj sen. Jen… no, nedokázal jsem to. Mám spoustu starostí s rodinným byznysem. I když se zdá, že toho moc nedělám, že jsem většinou jen doma, ale to je jen teď. A jen proto, že jsem málem zkolaboval. No… když jsem neřešil podnik, měl jsem pořád co dělat, a taky… no… večírky a podobně… kamarádi… Byl jsem pořád v jednom kole… Nechtěl jsem být sám…“ přiznal jsem nakonec.
Mírně jsem se posunul blíž k němu, abych nebyl zkřivený jak paragraf, když mě držel kolem pasu.
Zavřel jsem oči a zamyslel se nad tím, co jsem řekl. Vážně to tak bylo. Můj táta mi tak moc chyběl, že jsem potřeboval mít pořád společnost, a bylo mi jedno, kdo to je, nebo co za to chtějí. Ztrácel jsem se v tom všem…
A teprve Jaden, tenkrát před čtyřmi měsíci, byl první, kdo mi to řekl do očí. Uvědomil jsem si, že má pravdu, ale nechtěl jsem si to přiznat. A proto jsem kopal kolem sebe tak moc, až jsem ho rozzuřil a stalo se, co se stalo.
„Zítra začne kolotoč. Ještě musím na kontrolu k doktorovi s tou nohou, ale pak už zase budu pracovat víc, a nebudu tak často doma,“ povzdechl jsem si. „Ale ty zůstaň. Nemusíš nikam chodit. A… no… snad, jestli bys chtěl… byl bych rád, kdybys mě doprovázel na schůzkách… Ale vím, že je to blbý nápad. Nemusíš… kašli na to, nic jsi neslyšel.“
Dnešní situace, a to, jak se zachoval… Nejspíš bych se vedle něj cítil jistěji, kdyby mě doprovázel,
Jaden
Potěšilo mě, když se sám ke mně víc přitiskl.
Poslouchal jsem jeho slova a v duchu si to představil.
„To je dobrý sen. Drž se ho. Myslím, že by ti to šlo. Navíc… nemyslím si, že by se na tebe otec zlobil, kdybys dal přednost vlastnímu snu před rodinným byznysem… Taky jeden mám… Ale ten je nesplnitelný, pro někoho jako jsem já,“ mumlal jsem do jeho vlasů a cítil, že prášky začínají spolu s horkým silným vývarem plnit svou funkci.
Skoro jsem už usínal, když jsem si vzpomněl na jeho poslední slova.
Aniž bych si uvědomoval, co dělám, přitiskl jsem si ho víc k sobě a políbil ho do vlasů.
„Jsi vážně… neuvěřitelný… po někom jako já… i přesto, co jsem ti udělal, mi dáváš něco, co už dlouho ne, ale já nevím… z nějakého důvodu chci… chci tě chránit, ale… nesnáším pracháče a nejspíš… bych se neudržel… jako dneska… chtěl bych s tebou…“
Jeho vůně, tlukot jeho srdce, jeho dech a přítomnost, to všechno na mě začalo účinkovat stejně jako léky a polévka, takže jsem nesouvisle mumlal svá poslední slova, ani jsem vlastně sám nevěděl, co říkám, a někde uprostřed, s jednou rukou kolem jeho pasu, druhou v jeho vlasech, ve kterých jsem měl zabořený ještě i obličej, jsem usnul.
Neměl jsem sny, nevnímal nic kolem sebe, teprve až ostré sluneční světlo, které proniklo do pokoje, protože jsem večer nezatáhl žaluzie, mě probudilo.
Chvilku jsem jen tupě zíral do zdi, než jsem si všechno přebral v hlavě a uvědomil si, co se stalo.
Chris už vedle mne neležel, a při pohledu na hodinky jsem zjistil, že je skoro poledne.
Nebylo mi ještě úplně nejlépe, přesto jsem se nějak vykotil z postele, abych mohl najít Freda.
Ten v kuchyni dělal další vývar a řekl mi, že Chris odjel na schůzku, a nechtěl mě budit, abych si pořádně odpočinul.
Chris
Poslouchal jsem Jadena, co říká, ale už na půl spal, tak to ani nedořekl. Ale i tak, než jsem usnul, jsem celou dobu přemýšlel nad jeho slovy.
Ne, jen nad tím, co říkal o rodinném podniku, ale taky to, co říkal potom.
Chce mě chránit? Proč? Dělá to snad proto, aby nějak splatil to, co mi před tím udělal? A taky má svůj sen? Jaký může mít takový člověk sen, o který by stál a je mu nedosažitelný?
Ať už to všechno bylo, jak chtělo, z toho přemýšlení jsem nakonec usnul v jeho náruči.
A spalo se mi opravdu dobře. Bylo to strašně dlouho, co jsem takhle u někoho usínal…
Nechtělo se mi ani vstávat, když se mě Fred pokoušel vzbudit.
Neříkal nic na to, že jsem u Jadena v posteli, jen se na nás trochu nedůvěřivě podíval, ale nic neříkal.
„Je tady pan Winks s panem Bredem,“ sklonil se nade mnou a zašeptal, aby nevzbudil Jadena, který ještě trochu hřál.
Opatrně jsem se vysoukal z postele, a Fred ho dobře přikryl, aby mu nebyla zima,
Předal jsem právníkům nahrávku a řekl jim, co se včera u Donovanových stalo. Nic jsem nezatajil, řekl jsem jim i to, jak se zachoval Jaden a jak jsem to vnímal já, aby pak nebyli překvapení, kdyby na ně Donovanovi s něčím takovým vyrukovali.
Chvíli mi trvalo, než jsem se úplně probral. Mezitím, co jsem se sprchoval, oblékal a snídal, poslechli si nahrávku, co jsem jim dal, a oni zpracovávali nahrubo podklady proto, abych s Donovanovými mohl ukončit smlouvu.
Jejich přikývnutí na to, že by to mělo být v pohodě, jsem přivítal. Právě jsem si prohlížel připravené podklady, když mi zazvonil telefon. Zamračil jsem se, když jsem viděl, kdo mi volá. Dal jsem to znovu na hlasitý odposlech a nahrál jsem si to.
„Zřejmě si to rozmysleli, možná jim došlo, co udělali,“ zamračil jsem se, když jsem ukončil hovor.
„Nevadí. Pojedeme k nim, pane Brede, vy jedete se mnou,“ šel jsem si obléct kabát a nazout boty.
Zapřemýšlel jsem na Jadenovým návrhem, že by mě chránil, doprovázel na schůzkách, ale kdo ví, jestli si vůbec bude pamatovat, co v polospánku říkal, a navíc, co mi potvrdil i Fred, který ho kontroloval, měl Jaden stále teplotu. Tak jsem ho raději nechal spát.
Tentokrát jsem si vzal svého mustanga a Bred jel svým. Nevezli jsme žádné návrhy, ani diamanty, tak nebylo potřeba Bentley. A já se už i s nohou cítil o dost lépe a chtěl jsem zase řídit. Už mi to chybělo.
Přijeli jsme k Donovanovým, a bez žádného doprovodu jsme dojeli do desátého patra. Většinou mě někdo čeká, ale tentokrát ne.
„Jestli vás chtějí zpátky, proč se o vás víc nestarají? Kde je doprovod?“ podivil se Bred.
Jen jsem pokrčil rameny. Ale v duchu jsem si říkal to samé. Jako bych byl poslední poslíček, který jim nestojí ani za dobrý den.
Jaden
Zůstal jsem s Fredem v kuchyni, i když to odmítal, a pokoušel se mě poslat do postele.
Ale nedalo mi to.
Přecházel jsem po kuchyni a ten divný pocit, který se mi rozléval tělem, potom, co Fred oznámil, že Chris odjel na schůzku, mě neopouštěl.
Vždy jsem dal na své instinkty a ty mě teď varovaly, že je Chris v nebezpečí.
Fred mi pověděl, že jeli i s jedním právníkem k Donovanovým, kvůli tomu, co se stalo včera, ale bližší podrobnosti neznal.
Nakonec jsem se usadil, když přede mnou přistál talíř s polévkou, prášek a sklenice s vodou.
Zamračil jsem se na to, a naopak se toužebně zadíval na bar, kde stála flaška s bourbonem.
„Nevím, jak to mezi tebou a panem Chrisem je, ale vypadá to, že mladý pán si k tobě začíná nacházet cestu. Už jsme se bavili o tom, co jsem ochotný udělat, pokud bys mu ublížil, takže znovu ti to vykládat nebudu. Ale… Měl bych prosbu,“ Fredův hlas odvrátil mou pozornost od flašky, a zatímco jsem s nechutí spolkl prášek, zapil ho vodou, a pak se pustil do polévky, zamyšleně jsem se na něj díval.
„Nejsi špatný chlap. Poznám to. A proto… Chtěl bych tě požádat... Chraň pana Chrise. Ochraňuj ho. Vím, že ty to dokážeš. Nebudeš hledět na peníze, nebudeš hledět jen na prestiž jako všichni ostatní, ale budeš poctivě odvádět svou práci. Vím... Vím, že žádám hodně, pan Chris to možná ani nepřijme, ale kupodivu jsi jeden z mála, komu bych svěřil jeho život, i přesto, co se tehdy stalo.“
Zamyšleně jsem žvýkal maso v polévce a přemýšlel nad paradoxem celé téhle situace.
Před víc jak třemi měsíci jsem toho kluka málem zabil.
A teď jak on, tak jeho sluha mě žádají o ochranu.
Matně se mi vybavily ty žvásty, které jsem Chrisovi řekl během svého blouznění a zamračil se.
Na jednu stranu jsem to chtěl z nějakého důvodu přijmout, ale na stranu druhou, při představě, že potkávám takové úlisné svině, jako včera ty Donovanovi, se mi otevírala kudla v kapse.
„Uvidíme…“ zabručel jsem nakonec a byl rád, že to Fredovi jako odpověď stačilo.
Fred mi pak ještě povídal o svém životě u Chrise, jak se k tomu dostal, ale já se přistihl, že ho poslouchám miň a míň, a můj neklid víc a víc narůstá.
„Potřebuju půjčit auto nebo odvést. Mám divný pocit, a když mám divný pocit, většinou se něco špatného stane,“ přerušil jsem Fredovo vyprávění.
Nejspíš se chtěl na něco zeptat, ale když viděl, jak se tvářím, přikývl a řekl, že zavolá řidiče.
S převlékáním jsem se neobtěžoval, jen popadl kabát a boty a skoro s rozběhem naskakoval do Bentleye.
Chris
„Neměl jste ještě řídit auto, mohli jsme jet spolu,“ ozval se ve výtahu Bred, když viděl, jak jsem si promnul nohu.
„To je v pořádku, jen to trochu táhne, ale je to dobrý. Jen potom odsud pojedu ještě za doktorem na kontrolu a vytáhnout stehy. Byl bych rád, ať už řeknou cokoliv, abyste potom jel za Winksem, a společně dodělali to zrušení smlouvy. Nesmí tam být žádná klička, rozumíte? Chci s nimi ukončit spolupráci a to okamžitě. Neříkejte jim nic navíc, mlčte, a až dám vědět, tak jim jen řeknete, že ukončuji smlouvu. Jinak jenom všechno sledujte. I když si myslím, že před vámi se budou chovat jinak než včera před J-“ přerušilo mě cinknutí výtahu.
Dveře se otevřely a my vystoupili. Od této chvíle jsem neřekl nic navíc. Chtěl jsem jít do salónku, ale ten byl zavřený. I Bred se zamračil, když jsme museli Donovanovy hledat, a našli je pak v jejich prostorné kanceláři.
Ukázali nám, abychom si sedli, ale nenabídli nám ani nic k pití, i když se mírně nad Bredem zarazili, protože mé právníky znají.
„Věřím, že to, co se stalo včera, co tu předvedl váš doprovod, bylo politování hodné a už se to nebude opakovat,“ začala Donovanová a mě se už křivily všechny prsty, jak úlisně zněla.
Její proslov o tom, že takového společníka bych si měl příště dobře rozmyslet, že ji mrzí, jak jsem se k celé věci stavěl, a že doufá, že budeme pokračovat v celé spolupráci, jsem přešel s naprostou mlčenlivostí.
A když se mě zeptala, kde jsou mé návrhy, udiveně jsem se na ni podíval.
„Myslím, že jste mi dala jasně najevo, že o mě nestojíte, že se vám nelíbí, a že si na mě uděláte maximálně čas tak v pondělí, s tím, že musím přinést opravdu velmi dobrou nabídku,“ postavil jsem se, protože jsem toho měl právě dost.
„Ale to jste si nejspíš špatně vysvětlil, pane Floresi,“ také se postavila. „Nebo jste mi v tom rozčílení špatně rozuměl.“
„Děláte si ze mě srandu?!“ vyjel jsem na ni. „Rozuměl jsem vám velmi dobře! Vyhrožovala jste, že za těch pět let, co má trvat naše smlouva, ode mne neprodáte nic, pokud nepůjdu dolů s cenou, vlastně vy tomu říkáte zajímavá nabídka… Myslíte si, že jsem hlupák?!“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli se ozvalo zaklepání, a po vyzvání Donovana, který zatím stál opodál, se dveře otevřely.
Myslel jsem, že větší šok nezažiju. Ale teď… Zíral jsem na Josepha, který vešel dovnitř a se spokojeným úsměvem.
„Tady to máte,“ podal Donovanovi složku, ve které byly evidentně jeho návrhy.
Ten se na mě úkosem podíval, složku si hned vzal a chtěl ji zavřít do stolu. Ale to už jsem se k němu rozběhl a vyrval mu ji z ruky.
„Co to děláte?!“ vykřikl stejně jako jeho žena.
Ale uhnul jsem a rozevřel složku. Hodil jsem to na stůl a jednotlivé skicy se rozletěly po jeho desce.
„Jak jsi mohl?!“ zavrčel jsem a pomalu se otočil na Josepha. „To jsou moje návrhy! Okopíroval jsi je!“
V tu chvíli zavládlo v kanceláři naprosté ticho. Ale když jsem se podíval na Donovanovy, bylo jasné, že o tom ví.
„Zažaluji tě, Galahane,“ zavrčel jsem, a když jsem kolem něho procházel, ještě jsem do něho ramenem drcnul, až musel couvnout.
„A vy mlčte!“ otočil jsem se ještě na Donovanou, která už začínala nabírat a mluvit něco o neslušném chování.
„Zažaluji vás všechny a zničím vás! Už si tady ani neškrtnete! A ty Josephe, ty nejvíc! Moje jméno a moje peníze platí víc, než tahle podělaná firma! Než tvoje ubohé návrhy, které nestojí za nic! Jsi jen nicka, která krade nápady, aby se nějak uplatnil! Nikdy nebudeš lepší než já! Brede, udělejte, co jsem říkal a hned odjeďte. Vysvětlete jim, co a jak, já odcházím, mám schůzku s doktorem. A teď ji budu potřebovat ještě víc, protože je mi z vás na blití!“
Ani jsem se nerozloučil a vyrazil jsem z kanceláře pryč rovnou k výtahu. Joseph za mnou vyběhl, ale zavřel jsem mu výtah před nosem.
„Zaplatíš mi za to!“ bylo poslední, co jsem slyšel, když zuřivě pěstí prašti do nerezových dveří výtahu.