Jaden
Když jsme přijeli k němu domů a vešli do kuchyně, rozpovídal se.
A když se mi přiznal k tomu, že je ze mě nervózní, ale myslí si, že mu neublížím, překvapilo mě to.
Když poslal sluhu pryč, a my osaměli, zapřemýšlel jsem, jestli jsem udělal dobře.
"Měl bych se jít umýt, než začnu vařit," vydal jsem se ke dveřím, abych zašel do koupelny, kterou jsem už jednou použil. „Byl bych rád, kdybys tu zůstal, když budu vařit, a něco mi povídal. Cokoliv. Líbí se mi tvůj hlas."
S těmi slovy jsem zmizel za dveřmi a sám nevěřil tomu, co jsem právě ze sebe vypotil.
V koupelně jsem ze sebe znovu shodil špinavé hadry, osprchoval se, což mi tentokrát nezabralo tolik času a strojkem přejel krátké strniště, co mi za ty tři dny vyrašilo.
Když už mě vzal k sobě, tak se aspoň trochu dám do kupy.
Z komory jsem vytáhl triko a kraťasy, abych nechodil jen s ručníkem kolem pasu a vrátil se do kuchyně.
I když jsem to nedal najevo, potěšilo mě, že tu zůstal.
„Neumím vyvařovat nějaké speciality, nevím, na co jsi zvyklý kluku…" zarazil jsem se. „Nevím, na co jsi zvyklý… Chrisi…"
Opravil jsem se a čekal na jeho reakci, když jsem ho oslovil jménem.
Chris
Přijal to. Aspoň jsem si to tak vyvodil z toho, že šel do koupelny, aby se umyl.
Zatímco se sprchoval, svlékl jsem si svetr a odložil ho na židli. Nechal jsem si jen jednu berli, to spíš už jen tak pro jistotu.
Dnešek mě docela unavil, i když bylo teprve poledne. A cítil jsem, že začínám trochu hřát. Nejspíš jsem opravdu měl počkat s tím výletem ven. Usadil jsem se u pultu, naproti kuchyňské linky, a upíjel jsem kávu. A než jsem ji stačil dopít, Jaden vylezl ven.
Prohlédl jsem si ho, a v duchu děkoval bohu, že měl na sobě oblečení. Nejspíš bych to nedal, kdyby vyšel nahý jako posledně, a hned bych ho posílal se oblíct.
Když mě oslovil kluku, stáhl jsem obočí, ale on se hned opravil. A slyšet mé jméno mi vždycky dělá radost, hlavně když ho neříká někdo takovým úlisným tónem, jak to obvykle dělávali mí přátelé.
Vlastně známí, protože to přátelé ani nebyli.
„Je mi jedno, co uvaříš. Když táta žil, občas vařil sám, i když to moc neuměl, ale měl jsem jeho jídlo rád. Vždycky jsem se mu vnutil, že chci pomoct, a ty výtvory někdy vážně stály za to. Možná bych si dal zase nějaký vývar,“ vybral jsem si jednu možnost.
Jo, polévka by mi nejspíš teď udělala dobře.
Nenápadně jsem po něm začal pokukovat, když procházel lednici a mrazák, co by mohl uvařit.
Byl opravdu hodně vysoký, musel mít tak dva metry, a byl to pořádný kus chlapa. Otřepal jsem se, když jsem si vzpomněl, jakou má sílu.
Jeho svaly, i když podle všeho už dávno necvičil, nebo netrénoval, skoro nic neztratily na mohutnosti. Měl velké ruce, a možná, kdyby mi s nimi neudělal to, co tenkrát, nejspíš bych se od něj nechal i pohladit.
Když si chci udělat obrázek o člověku, podám mu ruku. A podle toho ho pak přijmu nebo ne.
A možná právě proto jsem nikomu z těch, kteří tady za mnou chodili a vymetali se mnou večírky, nikdy ruku nepodal. Nejspíš bych byl pak pořád sám po celou dobu, a to já po tátově smrti nechtěl.
„Jestli chceš, můžeš si pak jít zaplavat, nebo jít do sauny,“ ukázal jsem na dveře za sebou, které vedly do chodby a pak k bazénu.
Jaden
Byla to velmi zvláštní situace.
Já a on v jedné místnosti.
Zatímco jsem luxoval ledničku a cítil na sobě jeho pohledy, vrátil jsem se myšlenkami do doby, kdy jsem měl chuť ho zabít, a on na tom nebyl o moc líp.
Občas jsem upil nachystaného kafe a rozhodl se udělat vývar, a restované kuřecí plátky na zelenině a pečené brambory. Snažil jsem se nedát najevo, jak mě to pohltilo, a to, že jsem pro někoho vařil, i potěšilo.
Jenže...
Má tohle nějakou budoucnost?
Co bude zítra? Co až si to rozmyslí?
Pořád jsem si nebyl jistý jeho postojem. A vlastně ani svým. Nebyl jsem schopný rozhodnout se, co vlastně chci.
Být s ním? Nebo daleko od něj?
Během svých myšlenek jsem dovařil, a zadíval se na něj.
„Můžeme..."
Zarazil jsem se a pozorně si ho prohlédl.
Vypnul jsem sporák a přešel až k němu. Zvedl jsem ruku, ale můj pohyb byl příliš rychlý a prudký.
Viděl jsem to na jeho očích. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, zpomalil své pohyby, a pak se dlaní opatrně dotkl jeho čela.
„Myslel jsem si to…" zamumlal jsem, a nějak se nedokázal odtrhnout.
Má dlaň sjela po jeho tváři, a mě napadlo, jestli na mě bude hledět i jinak než že strachem v očích, kdykoliv se přiblížím, a jeho postoj nebude stále tak napjatý.
„Vývar ti pomůže. Měl bys pojíst a jít si lehnout," promluvil jsem konečně, rychle od něho odstoupil a nachystal talíře, abych mohl nalít vývar.
Chris
Když Jaden vařil, většinou jsem mlčel a jen ho sledoval. A dokonce jsem se i přistihl, že mě baví se dívat na to, jak vaří. Možná, kdyby byla situace jiná, už bych stál vedle něj a kazil mu jeho výtvor svým kuchařským uměním.
A tím sledováním, kdy jsme se občas on nebo já na něco zeptali, a zazněla povětšinou krátká odpověď, jsem se docela unavil ještě o něco víc. Opřel jsem si lokty o pult a bradu zabořil do dlaní. Cítil jsem, že mi teplota stoupá, ale nechtěl jsem odejít. Ne teď, když nám chystal jídlo, které mi slíbil uvařit.
Když byl hotový, otočil se na mě. Narovnal jsem se, když se na mě zaměřil, a pak když došel ke mně a zvedl ruku, přestal jsem se opírat o ruce a trochu jsem ucuknul dozadu.
Srdce se mi rychleji rozbušilo, a mu zřejmě došlo, že jsem se ho lekl, i když to bylo bezděčné.
Nejspíš to ještě chvíli potrvá, než mě nebude vyvádět z míry každý jeho prudší pohyb.
„To je dobrý, vezmu si prášek, a bude zase fajn,“ snažil jsem se to okecat. „Ale půjdu si pak na chvíli lehnout, jsem unavený, a potřebuji se dát do pořádku, protože mám ještě práci, kterou musím do tří dnů dodělat, a teď už mám zpoždění.“
Svezl jsem se z barové židle na zem, a popošel ke skříni, kde byl uložený servis a příbory.
Vytáhl jsem talíře a chtěl je odnést do jídelny, když jsem se zarazil. Nějak jsem v tuhle chvíli neměl ani chuť tam jít. Tady mi bylo dobře.
„Najíme se tady, jestli nevadí. Nechce se mi do té velké jídelny,“ položil jsem talíře na pult a šel ještě vytáhnout příbory.
S každým pohybem jsem však začínal víc pociťovat stoupající horečku, jak mě začínalo pobolívat celé tělo.
Vážně se najím a půjdu si hned lehnout.
Jaden nalil polévku do talíře, a usadil se vedle mne. Trochu jsem se cítil nesvůj, poprvé budu s ním jíst, a přišlo mi to takové zvláštní.
Ale i přesto jsem se pustil do polévky, a jen jsem mlaskal, jak byla dobrá, a navíc, udělala mi dobře na žaludek, a celé tělo se mi rozehřálo vnitřním teplem z dobrého jídla. Na čele mi vystoupily krůpěje potu, ale nic jsem nedbal a celou polévku jsem snědl.
„Omlouvám se, ale druhé bych asi teď nezvládl. Ale dám si to, až si odpočinu,“ postavil jsem se, když jsem odsunul prázdný talíř.
Musel jsem se chytit pultu, když jsem mírně zavrávoral. Chtěl jsem to svést na bolavou nohu, ale nevěděl jsem, jestli by mi to Jaden sežral. Přeci jen to byl polda, a jeho úsudek byl nejspíš vždy správný.
Vzal jsem berli, abych měl oporu, a pomalu jsem se šoural do přízemního pokoje, který jsem poslední tři dny obýval.
„Tam jsou tři pokoje,“ ukázal jsem ještě napravo od mého. „Klidně si některý z nich vyber.“
Jaden
Jak dlouho to bylo, kdy jsem naposledy z někým seděl u jednoho stolu?
Cítil jsem mírné napětí a nervozitu, přesto mě potěšilo, s jakou chutí snědl polévku, a ani jsem se nezlobil, když odmítl druhé.
Když zavrávoral automaticky jsem udělal krok k němu, ale nakonec to zvládl sám.
Přesto jsem ho pozoroval celou cestu, co jsem šel za ním.
„Jo…" zabručel jsem, když ukázal na pokoje pro hosty vedle toho svého.
Počkal jsem, dokud nezmizel v tom svém, protože jsem si nebyl jistý tím, jak by reagoval, kdybych ho následoval, a pak si vybral hned ten, který sousedil s jeho.
Nějak jsem ale netušil, co vlastně dělat.
Přecházel jsem po pokoji, pak zašel znovu do kuchyně uklidit nádobí a sníst kousek masa, uklidit koupelnu, hodit staré hadry do velkého koše, aby se neválely na zemi, hlavně prostě dělat něco, abych zaměstnal ruce i mysl.
Jenže po dvou hodinách už nebylo co dělat, a mě to nedalo.
Opatrně jsem otevřel dveře jeho pokoje a přešel k posteli.
Spal, ale klidný spánek to nejspíš nebyl.
Teplota mu stoupla, tak jsem zašel pro malý ručník, namočil ho do studené vody, a pak obklad přiložil na jeho čelo.
Přisedl jsem si k němu, jenže celá ta bláznivá situace, jeho oddechováni a teplo mě začalo pomalu uspávat, a aniž bych pomyslel na následky, vlezl jsem si k němu pod peřinu, přitáhl si ho do náruče a během chvíle usnul.
Chris
Vešel jsem do svého pokoje a dveře jen přivřel. Nechtěl jsem se úplně zavírat, kdyby něco potřeboval.
Opřel jsem berli o křeslo a svlékl se. Hodil jsem na sebe triko a domácí kalhoty, a hned jsem zalezl do postele.
Už jsem se opravdu těšil, až si lehnu a zachumlám se do peřiny. Podložil jsem si hlavu rukou, tak jak to s oblibou dělávám, a zaposlouchal jsem se, co dělá Jaden.
Podle jeho kroků si vybral pokoje hned vedle mého. Chvíli jsem slyšel i to, jak po něm přechází, a ta pravidelnost jeho chůze mě pomalu, ale jistě uspávala, i když jsem původně ani spát nechtěl.
Usnul jsem, ani jsem nevěděl jak, a poslední věc, kterou jsem si uvědomil, ale už se nedokázal ani zvednout, byla, že jsem si nevzal ten zatracený prášek.
Neměl jsem zrovna nejlepší spaní. Brzy mi začala být zima, i přesto, že jsem měl hrubší peřinu, a já se podvědomě tiskl k tomu teplu ještě víc.
Celý jsem se rozklepal, a po těle mi doslova tekl pot. A když jsem trochu odhrnul peřinu a ovanul mě chlad, mokré triko se mi přilepilo na záda a zastudilo, rozklepal jsem se ještě víc.
V polospánku jsem začal máchat rukou kolem sebe, abych mohl zazvonit na sluhu, ale jediný výsledek byl, že jsem se akorát o stolek praštil do ruky…
Jaden
Jak rychle jsem usnul, tak se i vzbudil.
Chris se začal třást a jeho teplota zase stoupla.
Nejspíš si zapomněl vzít ten prášek.
Už jsem se chtěl vymanit z jeho sevření, probudit ho a donutit piluli spolknout, když se ke mně víc přitiskl, a pak začal máchat rukou, až jsem měl strach, že mi jednu ubalí.
Nahmatal jsem ten malý ručník, odhodil ho bokem, a pak si Chrise přitiskl víc k sobě.
„Je to v pořádku," šeptal jsem, hladil ho po zádech, tiskl ho k sobě, aby cítil teplo a konejšil ho.
Nakonec mi to ale nedalo.
Hlavně, když jeho triko a tepláky už byly úplně propocené, a to ještě víc zhoršovalo jeho situaci.
Jenže, jen tak ho převlékat se mi taky nechtělo.
„Chrisi? Chrisi… Vzbuď se… Musím tě převléct a měl by sis vzít prášek," promluvil jsem tiše a trochu s ním zatřásl.
Po pár pokusech oči otevřel, ale nebyl jsem si jistý, na kolik mě vnímá.
Přesto jsem ho pustil, vylezl z postele, ze stolku sebral prášek a sklenici s vodou, podepřel ho a počkal, dokud prášek nespolknul a nezapil ho trochou vody.
Pak jsem ho znovu pustil, přešel ke skříni, vytáhl čisté triko a lehké kalhoty, vrátil se k němu a opatrně ho začal svlékat.
Byl jsem celou dobu napjatý, ale nakonec bez větších problémů ho nasoukal do suchého oblečení, a znovu si k němu zalezl do postele.
Pevně jsem ho objal, přitiskl na sebe, aby cítil mé teplo, a hladil ho, dokud se jeho dech neuklidnil a nezačal pravidelněji oddechovat.
Chris
Někdo mě uklidnil, a já si v tom horečnatém polospánku myslel, že je to sluha.
Ani mi v tu chvíli nedošlo, že on by si ke mně nelehl. A po chvíli, když se mnou někdo zatřásl, jsem pootevřel oči.
Hleděl jsem na někoho, kdo sluha nebyl. Byl jsem tak mimo, že mi ale v tu chvíli bylo jedno, kdo to je. Chtělo se mi spát a pořád jsem se třásl zimou. Až teprve, když jsem spolkl prášek, a jeho ruce mi začaly svlékat zpocené oblečení, došlo mi, kdo to je.
Ale nechtělo se mi ho odhánět, i když jsem na moment ztuhnul s obavami, že mi něco udělá.
Byl jsem však rád, že mi pomohl do suchého oblečení, a ani jsem neprotestoval, když si vedle mě lehnul a přitáhnul mě k sobě.
Bylo u něj příjemně teplo, a to mě zase brzy ukolébalo ke spánku, kdy i prášek začal účinkovat, a já už spal o něco klidněji.
Teprve, když mě po nějaké době probudila žízeň a nutkání jít na záchod, a otevřel jsem oči, zapomněl jsem skoro i dýchat. Měl jsem strach se i pohnout…
Ten velký chlap byl v mé posteli a mě teprve teď znovu došlo to, co těsně předtím, než jsem usnul.
On to byl, kdo mě donutil vzít si prášek, a kdo mě převlékl.
„Musím jít na záchod,“ tiše jsem pípnul a čekal na jeho reakci.
Když jsem se však na něj pořádně zadíval, zjistil jsem, že taky usnul. Měl zavřené oči a pravidelně oddechoval.
A já se tak konečně mohl lépe zadívat na jeho tvář…
Musel jsem uznat, že i když měl malé vrásky kolem očí, zřejmě ze všech starostí, co ho potkaly, protože nebyl tak starý, jeho tvář byla docela hezká. Měl mužné rysy, rovný nos, plné rty, jako by vyšel od nejlepšího plastického chirurga, za což by spousta lidí dala těžký prachy, jen aby mohli vypadat jako on. A když neměl ten porost na bradě, vypadal mnohem lépe.
Vysunul jsem ruku zpod peřiny a opatrně se ho konečky prstů dotkl. A když se trochu prudčeji nadechl a začal otvírat oči, rychle jsem přesunul ruku na jeho rameno.
„Musím na záchod,“ zašeptal jsem znovu a doufal, že povolí své objetí, abych se mohl vysoukat z postele.
Jaden
Ani nevím jak, ale znovu se mi podařilo usnout.
Až teprve lehký dotek na tváři mě probral, a když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že zírám do těch Chrisových, který už vypadal o něco lépe.
„Jo, jistě…" zabručel jsem, když mi docvaklo, co chtěl, pustil ho, aby mohl vstát, a sám se posadil na posteli a spustil nohy na zem.
Sledoval jsem ho celou dobu, a tak nějak… nějak jsem zatoužil po tom, aby přestal ze mě mít strach.
Když se vrátil, podal jsem mu ještě sklenici s vodou a druhý prášek, počkal, až zalehne, ale znovu už si k němu nevlezl.
Nějak jsem nevěděl, jak reagovat, a hlavně, jak bude reagovat on.
„No… Nejspíš, asi půjdu k sobě… Ale rád bych…" zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, jak idiotsky by moje prosba vyzněla. „To je jedno."
Mávl jsem nakonec rukou a pokrčil rameny.
„Jen, no, kdybys něco chtěl…" přešlápl jsem a otočil se, abych mohl odejít.
Chris
Konečně se probral, a já hned dal ruku z něho dolů.
Když mu došlo, co chci, pustil mě a nechal odejít na záchod.
Měl jsem smíšené pocity, když jsem močil a nepřítomně hleděl do mísy.
Bylo mi fajn, vedle někoho ležet, ale byl to on…
Ale uvařil mi oběd a postaral se o mně, když jsem měl horečku, a nejspíš ještě i mám, i když už ne tak vysokou. Pomohl mi, když mě napadli ti tři…
A snažil se na mě nebýt hrubý. Jako by chtěl odčinit to, co se stalo. Možná i to, co jsem mu potom udělal já, ho změnilo. Nebo to změnilo mě… Nevím. Ale tak nějak jsem přestával mít pocit, že to dělám jen pro dobrou věc, aby nějaký bezdomovec neumrznul venku, když bude brzy zima.
Pocit, že nejsem sám, i když to ještě pořád nebude úplně ono a naprosto v pohodě, mi dělal dobře.
Umyl jsem si ruce a vyšel ven. Dal mi ještě jeden prášek a chtěl odejít, když jsem si znovu připomněl, na co jsem na záchodě myslel, a nějak jsem nechtěl zůstat sám.
I když tu sluha se mnou býval, když jsem byl nemocný, ale většinou mě jen obsloužil, a pak byl vedle a čekal, až se ozvu, nebo mě jen krátce přišel zkontrolovat.
„Nemůžu spát,“ odhodil jsem rychle peřinu, když jsem viděl, že odchází z pokoje. „Musím pracovat. Mohl bys mi prosím s něčím pomoct? Potřeboval bych něco donést.“
Ani jsem nečekal odpověď, vzal jsem si berli a vyšel z pokoje.
Zamířil jsem na druhý konec domu, kde jsem měl svůj ateliér, odemkl jsem ho a vešel dovnitř,
Zahrabal jsem jednou rukou ve skříni, vytáhl velký skicák a otočil se k Jadenovi, který už za mnou stihl dojít. Podal jsem mu ho, a pak ještě šel ke stolu, kde jsem do krabice naházel tužky, pastelky, zvýrazňovače a fixy, které jsem potřeboval a podal mu i to.
Vyšli jsme z ateliéru, zamkl jsem ho, a vrátili jsme se zpátky do pokoje. Zvedl jsem si postel, abych mohl sedět, a přikryl se.
„Mohl bys mi prosím podat ten stolek, a ten skicák a tužky?“ ukázal jsem na zem, kde na zemi ležel stolek, na kterém jsem mohl malovat, i když jsem musel být v posteli.
„A… no… mohl bys tu zůstat? Nebude mi to vadit. Klidně si tu můžeš přitáhnout křeslo, je pohodlné, a já potřebuji prostor pro malování. Víš… Nechci… nechci být sám…“ špitnul jsem poslední slova a doufal, že je uslyší a nebude nic namítat.
Nedivil bych se. Ode mě, který se ho bojí, bál, to pro něj musí být zvláštní prosba.
Jaden
Ten kluk mě překvapoval čím dál víc.
Už jsem byl na cestě v jeho pokoje, a najednou ani nevím jak, měl jsem plnou náruč všeho možného, a sledoval, jak se uvelebuje v posteli, a já mu tam podávám věci.
Jeho žádost abych zůstal jsem nijak nekomentoval, jen jsem si přitáhl křeslo, pohodlně se usadil a celou dobu byl potopen ve svých myšlenkách.
Díval jsem se na jeho profil a znovu si uvědomil, jak je ten kluk šikovný. Jak krásné má oči, a jak jemná je jeho pleť.
Nebyl to jen hloupý zbohatlík, kterých jsem znal spousty.
Během doby, co maloval, a já musel znovu uznat, že je opravdu šikovný, jsem nepromluvil ani slovo. Snad abych ho nerušil, možná proto, že jsem nevěděl, co říct.
Ale když se začalo stmívat, a viděl jsem, jak jeho tváře znovu zčervenaly, rozhodl jsem se to zarazit.
Vstal jsem, přešel až k němu, a pak mu nesmlouvavě vzal věci z ruky a odložil je opatrně na stolek.
„Potřebuješ si ještě odpočinout. Práce ti neuteče," pomohl jsem mu lehnout a chtěl odejít, ale nakonec mi to nedalo.
Sedl jsem si na kraj postele a dlaň jedné ruky opřel o matrací vedle jeho hlavy a sklonil se k němu.
„Tvůj otec by na tebe byl hrdý," promluvil jsem tiše. „A doufám, že najdeš skutečného přítele. Půjdu ohřát polévku a přinesu ti ji. Pak si zase lehneš."
Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, sklonil jsem se a políbil ho na čelo.
Chris
Zabral jsem se do kreslení, že jsem úplně zapomněl na svět. Tady se vždycky odpoutám od běžných starostí, a i když jsem pak unavený, mám pocit, že jsem odpočatý.
Z mého kreslení mě vytrhnul až Jaden, který náhle přistoupil a vzal mi práci z pod ruky.
Udiveně jsem se na něj podíval, jako by mi teprve teď došlo, že je vlastně tady.
Ale neprotestoval jsem. Opravdu jsem cítil, že mi teplota znovu stoupá a začínaly mě pálit i oči. Ale s prací jsem trochu pohnul a mohl bych to stihnout do těch tří dnů, jak jsem slíbil.
Přikývl jsem na jeho návrh, že ohřeje polévku, a já se najím. Ale když si přisedl a sklonil se nade mnou, na moment jsem ztuhnul.
A to, co udělal potom…
Zavřel jsem oči, když se přiblížil. Tiše jsem vydechl, když jsem ucítil jeho polibek na mém horkém čele.
Jindy bych ho hned seřval a vyhodil ho s velkou parádou. Ale teď jsem jen tiše seděl a moje ruka cukla, když jsem se ho, snad bezděčně, chtěl dotknout.
„Jo, polívku bych si dal…“ zašeptal jsem a neměl ani odvahu otevřít oči, jak jsem byl zmatený sám sebou.
Moje druhé já, malinké a schované uvnitř mě, toužilo po něčí blízkosti. Toužilo po tom, aby tu se mnou zůstal. Ale neměl jsem odvahu to vyslovit nahlas. Byl jsem sám sebou zmatený tak moc, že to snad ani víc nešlo.
Člověk, který mi ublížil, a já chci, aby zůstal…
Nevyznám se v sobě.
„Děkuji,“ zašeptal jsem poděkování.
Jaden
Nevím, jestli ten polibek překvapil víc mě nebo jeho.
Zvedl jsem hlavu, zadíval se do jeho červené tváře a sledoval, jak se mu chvěji víčka.
Skoro jsem ho ani neslyšel, když zašeptal, že si dá polévku, a pak poděkoval.
„Jsi zvláštní kluk. Asi jsem se v tobě spletl. I když nevím, kdo z nás dvou je blbější, jestli ty, když mě tu necháváš, nebo já, že tu zůstávám," zvedl jsem se, a ještě se na něj zadíval.
„Ale… nelituju, že jsem sem šel. Tvoje přítomnost mě teď kupodivu uklidňuje, i když ty sám se mě nejspíš pořád bojíš," zabručel jsem, a pak teprve vyšel z pokoje a zanechal ho jeho myšlenkám.
Já sám se v nich taky utápěl.
Není to tak dávno, kdy mě jeho přítomnost vytáčela k nepříčetnosti. A teď?
Skutečně jsem byl klidnější, když jsem sledoval jeho práci, a předtím jeho spánek.
A taky…
Pocit, že někoho chráním…
Ale… Dokážu já vůbec někoho ochránit?
Ohřál jsem polévku, maso s bramborem schoval do lednice, k polévce přidal ještě kousek pečiva, a pak s nákladem šel zpátky do jeho pokoje.
Postavil jsem tácek na stůl, nalil do misky, a i s pečivem mu to podal.
Sledoval jsem ho celou dobu, co jedl.
Nějak jsem od něj nedokázal odtrhnout oči.
Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, že budu sedět u postele bohatého kluka, který si kupuje přátelství za prachy, nejspíš bych mu rozbil hubu.
Ale teď…
Nebyl zas tak špatný.
Paradoxně, já, který mu ublížil, jsem viděl jeho druhou stránku, kterou nejspíš jen tak někdo neviděl.
Měl bych se mu omluvit za to, co jsem udělal? Otevírat znovu staré rány? Připomínat mu to? To, co jsem udělal, nebylo fér, ale zpátky už to nevrátím. A nejsem typ člověka, co se utápí v lítosti.
I když… Podle jeho reakci mu to neustále připomínala jen moje samotná přítomnost.
Když pojedl, donesl jsem mu ještě sklenici vody, dál jsem mu znovu prášek a počkal až zalehne.
„No… Budu vedle, kdybys třeba něco potřeboval," natáhl jsem ruku, jako bych ho chtěl pohladit, ale pak jsem ji zase spustil, zavrtěl hlavou, zamračil jsem se, a pořád dokola se ptal sám sebe, co se to tu děje.
Vyšel jsem z pokoje, nechal dveře přivřené, a za chvilku už ležel v posteli a hleděl do stropu.
Přemýšlel jsem nad celou touhle prapodivnou situaci, a i když jsem nakonec usnul, stejně to nebyl tvrdý spánek.
Chris
Sám sebe jsem nepoznával. Nikdy bych někoho takového nevzal k sobě domů, zvlášť po tom, co mi udělal. Nechal jsem ho, ať se o mě stará, a i když to normálně dělal sluha, a byl jsem na to zvyklý, tak tady tohle bylo jiné.
Dva dny jsem ještě pro jistotu zůstal v posteli, a on tu k mému překvapení zůstal.
Sluha byl také překvapený, zvlášť, když si vzpomněl, co je Jaden zač. Díval se na něj nedůvěřivě a ptal se mně, jestli si tím jsem jistý.
Ujistil jsem ho, že je to v pořádku, a pan Chase odejde, až sám bude chtít. Zatím je tu jako můj host, a podle toho se tak k němu bude chovat. Nepotřebuje nějaké extra zacházení, jako mí bývalí přátelé, ale bude se k němu chovat uctivě a bez předsudků.
Nakonec s povzdechem souhlasil, a se slibem, že bez váhání kdykoliv zasáhne, kdyby bylo potřeba, slíbil, že ho bude respektovat.
Fred byl dobrý chlap. Kdysi mi ho najal táta, abych měl někoho po ruce, když jsem zpočátku hodně cestoval. A já si ho vážil. A věděl jsem, že má o mě starost, a tenkrát se to stalo jen proto, že jsem mu zakázal chodit do mého pokoje, i kdyby na mě měl spadnout strop. Stejně si to vyčítal, i když jsem mu snad stokrát řekl, že není jeho vina, co se tenkrát stalo.
A tak to nakonec dopadlo tak, že se ve vaření střídal s Jadenem, a Fred mu na oplátku zajistil potřebné oblečení a obuv, aby nechodil pořád ve stejných věcech, nebo v něčem, co tu někdo nechal. Jeho věci, v kterých sem přišel, jsme nevyhazovali. Nechal jsem je vyprat a vyčistit, a měly své místo ve skříni v pokoji, ve kterém spal.
Třetí den, když mi opravdu už bylo dobře, jsem zalezl do ateliéru, abych dokončil své návrhy a mohl je další den odvézt.
V těchto případech jsem nikdy nejezdil sám. Svých návrhů jsem si cenil, a byly žádané, navíc, pokud bylo potřeba, vozil jsem s sebou i diamanty jen se základním brusem, proto jsem vždy používal Bentleyho a svého řidiče, který v těchto případech byl vždy ozbrojený.
Ani nevím proč, ale za ty tři dny jsem Jadenovi povykládal docela dost věcí.
Kdyby chtěl, mohl si po mých informacích klidně naplánovat můj únos, a s jeho hlavou by to rozhodně nebyl problém. Ale tak nějak jsem mu věřil čím dál víc…
„Zítra mám obchodní schůzku v centru,“ podíval jsem se na něho, když jsem zavíral ateliér, kde jsem měl už připraveny věci.
Zamířil jsem do kuchyně, abych si dal něco studeného k pití, jak mi vyprahlo, a když jsem tam došel, nabídl jsem i jemu, že si může vzít, co chce, kdykoliv chce.
„Budu pryč asi celé dopoledne. Můžeš dělat, co chceš, je ti tu všechno k dispozici,“ nalil jsem džus do sklenic a jednu mu posunul.
„Nebo… nebo jestli chceš… mohl bys se mnou…“ špitnul jsem nerozhodně, ale po chvilce jsem si uvědomil, že bohaté lidi moc nemusí, i když je to jen obchodní schůzka s dvěma zástupci jedné firmy.
„Ne, asi je to blbý nápad… promiň…“ dodal jsem raději, aby neměl pocit, že ho do něčeho nutím, a rychle jsem se napil džusu.
Jaden
Následující dva dny byly skutečně zvláštní.
Zažil jsem toho už hodně, viděl jsem toho hodně, hlavně ve válce, ale tyhle dny byly pro mě zase nová zkušenost.
Fred, Chrisův sluha, byl celkem fajn chlapík, a docela jsme si nakonec i rozuměli, i když mi dal jasně najevo, že mě bude hlídat na každém kroku.
Líbil se mi. Byl férový, a bylo vidět, že mu na Chrisovi skutečně záleží.
Chris sám byl pro mě velkou záhadou.
Celou dobu jsme si od sebe udržovali odstup, oťukávali se navzájem, Chris mi o sobě řekl možná víc věcí, než by sám chtěl, i když já jsem naproti tomu neřekl skoro nic.
Sledoval jsem jeho práci s čím dál větším zaujetím, a opravdu mě nepřestával překvapovat.
Přesto jsem ale měl chvíle, kdy jsem chtěl prostě vypadnout a zapomenout na něj.
Stejně jako byli chvíle, kdy jsem se zavřel v pokoji s flaškou v ruce.
Jedna z těch chvil byla, když mi Fred opatřil čisté věci, a ty staré nechal Chris vyčistit.
S Fredem jsem se kvůli tomu pohádal, a ten o tom nejspíš Chrisovi ani neřekl, ale v ten moment jsem měl chuť prostě vypadnout, protože jsem žádné milodary nechtěl.
Nakonec jsem se jen zavřel v pokoji s flaškou v ruce, a utápěl svou zlost v chlastu.
Třetí den bylo už Chrisovi natolik líp, že dokončil svou práci a rozhodl se vyrazit na smluvenou schůzku.
Málem mi zaskočilo, když tiše promluvil, sotva jsem ho slyšel. Chvilku jsem na něho zíral a váhal s odpovědí. Normálně bych ho hned poslal do hajzlu, ale teď…
Usrkl jsem džusu a zadíval se na hladinu ve sklenici.
„Vážně bys mě vzal s sebou? Víš, že nemám rád zazobance. A navíc… Taky si už nejspíš zjistil, že se snadno naseru… A i přesto bys mě vzal?“
Zvedl jsem k němu hlavu, zadíval se mu do očí, a pak sklenici odložil na stůl.
Překonal jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi, sevřel jeho bradu v prstech, a víc se k němu naklonil.
„Pokud skutečně chceš, abych jel, i za cenu rizika, že se může cokoliv zesrat, tak pojedu,“ promluvil jsem tiše a sledoval výraz jeho tváře.
Chris
Zastavil se mi dech, když přešel ke mně a chytl mě za bradu. V první chvíli jsem nevěděl, co udělá, jestli je naštvaný, nebo co…
Hlavou jsem tentokrát neucuknul, ale po jeho otázce jsem ho opatrně chytil za zápěstí a pomalu stáhl jeho ruku dolů.
„Byl bych rád, ale… rozhodnutí je na tobě,“ odpověděl jsem, aniž bych uhnul pohledem.
Ani to nešlo. Už párkrát jsem se do jeho očí podíval, ale vždy jsem uhnul, když se na mě zadíval zpátky. Ale teď, když byl tak blízko…
Viděl jsem tu nádhernou barvu a strukturu jeho očí tak dobře, že nešlo od něj odtrhnout zrak.
A v duchu jsem už měl představu na jeden šperk…
„Pojedu zítra ráno. Mám tam být v deset hodin. Většinou tyhle schůzky trvají tak dvě hodiny nejvíc, vyberou si návrhy, které se jim líbí, k tomu si vyberou kameny, které budou chtít do šperku zasadit. Já to sepíšu, a tím schůzka končí. Doma jim pak vyčíslím cenu, pošlu jim to, a pokud souhlasí, tak jim posílám smlouvu na odkoupení objednaných šperků. Když nesouhlasí, tak se jede na další schůzku, ale to nemám moc rád, protože se pak většinou dohadujeme jak babky na trhu,“ mírně jsem se zamračil, když jsem si uvědomil, že právě tahle firma je jedna z těch, která se snaží usmlouvat cenu co nejníž, často ani ne v hodnotě šperku.
„Jestli teda pojedeš se mnou, tak bys ale musel být připravený kolem deváté hodiny. Já teď ještě musím vybrat vhodné kameny, ale nezlob se, tam tě vzít s sebou nemůžu,“ dodal jsem s mírnými obavami, že se naštve.
Ale doufal jsem, že jako bývalý policajt to pochopí. Jde přeci jen o velmi hodnotnou záležitost, a nemůžu jen tak někoho vzít dolů, kde jsou trezory s uloženými diamanty a dalšími drahými kameny.
Jaden
Jeho zaváhání bylo menší než obvykle, ale přesto tam bylo.
Potěšilo mě však, že mi oplácel upřený pohled, a když se dotkl mé ruky, tentokrát jsem to byl já, komu málem cukla.
Odstoupil jsem bokem, znovu vzal do ruky sklenici s džusem a lokl si.
Zašklebil jsem se, když mi najednou jeho chuť přišla trpká, proto jsem přešel k baru, otevřel flašku whisky, a i když to bylo zvěrstvo, sklenici dolil.
Teprve pak jsem obsah vypil.
„Budu připravený. A v pohodě, chápu to,“ řekl jsem na oko klidně na jeho poslední žádost, ale když to vyslovil, napjal jsem se, zamračil a ruka s prázdnou sklenicí mi cukla.
„Jdu k sobě,“ oznámil jsem možná trochu víc stroze, když jsem sklenici položil do myčky, a pak vyšel z kuchyně.
Zrovna tohle byla ta chvíle, kdy jsem si říkal, proč se na to nevyseru.
Pořád mi nevěřil a očividně mi nikdy ani zcela neuvěří.
Tak proč si mě tu nechává?
Jen pro pobavení?
Abych zahnal jeho nudu?
Co až si někoho najde?
Pak si na mě ani nevzpomene, a já skončím znovu na ulici.
Starý blázen, co si chtěl něco dokázat.
Pořád se nějak snažím ospravedlnit svůj pobyt zde, místo toho, abych se sebral a už dávno vypadl.
Stáhl jsem zbytek flašky, co jsem měl u sebe v pokoji, abych se trochu uklidnil, a zatoužil potom se k tomu ještě zkouřit, nebo si aspoň šňupnout.
Ruce se mi mírně roztřásly a musel jsem na chvilku zhluboka dýchat, abych tu chuť zahnal.
Teprve pak jsem vyšel znovu z pokoje, abych našel Freda a poprosil ho, jestli by mi nesehnal nějaký oblek.
Nesnášel jsem je, ale když už jsem přikývl na ten stupidní nápad jet s Chrisem na tu schůzku, tak ať aspoň nejedu v teplákách.
Jeho jsem naštěstí nikde nepotkal, a Fred slíbil, že udělá, co bude moct.
Vzal mi míry a o dvě hodiny později už klepal na mé dveře s oblekem v ruce.
Řekl mi, že je to jen zápůjčka z jeho peněz, a prý, až si něco vydělám, splatím mu to.
Chris
Cítil jsem to jeho naštvání, a potvrdil mi to, když si dolil chlast do džusu.
Ale nakonec souhlasil a hned na to zmizel ve svém pokoji.
Zašel jsem do suterénu, kde byl trezor a tam strávil další dvě hodiny přebíráním kamenů a ukládáním do pytlíků a přenosného trezoru, který jsem pak vložil do kabely, aby to bylo přichystáno na druhý den.
Když jsem vyšel nahoru, byl Jaden zavřený ve svém pokoji, a Fred za ním právě šel s oblekem v ruce.
„Chtěl oblek, aby s vámi nešel v teplákách,“ odpověděl na moji otázku, proč to.
Potěšilo mě, že Jaden měl snahu vypadat i dobře a nechtěl mi udělat ostudu, i když jsem mu o oblečení nic neřekl. Ale vážně jsem z toho měl radost.
Potěšilo mě už jen to, že souhlasil se mnou jet, ale tohle bylo něco navíc…
Chtěl jsem mu jít poděkovat, ale Fred mě zastavil, že by to nebyl dobrý nápad, že pan Jaden není v nejlepší náladě.
Tak jsem zalezl do svého pokoje, šel se umýt a připravit věci na druhý den. A kvůli Jadena, aby v tom nebyl sám, jsem si také vzal oblek. Ale nachystal jsem si ten nejobyčejnější, který jsem měl, aby neměl pocit, že jsem něco víc, a chci se ukázat jako správný bohatý kluk.
Tentokrát jsem večeřel sám, a druhý den snídal také sám. Jaden nejspíš potřeboval svůj klid na to, aby se srovnal s tím, že jede se mnou a obléká si něco jiného než rifle a mikinu.
Ale když bylo tak pět minut před devátou, a já vylezl z trezoru s kabelou v ruce, a Fred už čekal u dveří s mými návrhy, nedalo mi to, a šel jsem zaklepat na Jadenův pokoj.
„Nechci rušit, ale za pět minut odjíždíme,“ ozval jsem se opatrně, a ucho tašky s diamanty jsem nervózně sevřel v ruce.
Jaden
Byl jsem z toho všeho nesvůj.
Když jsem si zkoušel oblek, který mi úplně skvěle padl, vzpomněl jsem si, kdy jsem ho měl na sobě naposledy, a v tu chvíli jsem byl totálně v hajzlu.
Spravilo to další půl vypité flašky, ale raději jsem ten den nešel ani na večeři, vlastně jsem ani nevylézal z pokoje, abych náhodou nepotkal Chrise.
Nebyl jsem na něj naštvaný, to já idiotsky souhlasil, ale věděl jsem, že bych svůj vztek nejspíš tak snadno neovládl, a odnesl by to on.
Ráno jsem se probudil na své poměry docela pozdě, ke snídani si dal panáka na uklidnění, vlezl do sprchy, kde jsem strávil tak hodinu, úplně ztratil pojem o čase, a proto mě překvapilo zaklepání na dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem se pral s kravatou.
Nikdy jsem si ji neuměl zavázat, přesto, že jsem byl chlap.
Vždy to za mě někdo dělal, nebo jsem ji nenosil vůbec, ale zapomněl jsem to Fredovi říct, a když už si s tím dal takovou práci, nechtěl jsem ji tady nechat.
Obul jsem si boty, které mi Fred taky donesl, oblékl si sako, a s povzdechem otevřel dveře.
„Mmm… potřebuju asi pomoct s kravatou… Neumím ji zavazovat,“ zabručel jsem.
Chris
Udiveně jsem na něho pohlédl, když otevřel dveře. Chybělo mu sice obléct už jen sako a uvázat kravatu, ale když jsem ho teď takhle uviděl… Jeho výška, sportovní postava, svaly, široká ramena… To všechno bylo tímhle oblečení ještě víc zvýrazněno, a já na moment i zapomněl dýchat, jak mi to imponovalo. Snad až teď mi došlo, v jakých rukách jsem tenkrát byl, a že kromě znásilnění mě mohl klidně i lehce zabít, a nemusel by ani použít žádnou zbraň.
„Pomůžu ti,“ vešel jsem do jeho pokoje.
Odložil jsem tašku na jeho postel a vzal mu z ruky kravatu. Natáhl jsem ruce, že mu ji uvážu, ale zarazil jsem se. Při jeho výšce na něj sice dosáhnu, ale kdybych mu ji dával na krk, musel bych se přitisknout až na něj. A špatně by se mi to tak vázalo.
„Posaď se, bude to tak lepší,“ ukázal jsem mu na stoličku naproti toaletnímu stolku.
Počkal jsem, až to udělá, a pak jsem si stoupl za něj. Budu mu ji vázat a dívat se na odraz v zrcadle, jako bych ji vázal sám sobě. To bude lepší.
Zvedl jsem mu límec a přehodil kravatu přes krk. Dal jsem ruce dopředu, a s pohledem upřeným do zrcadla mu ji začal vázat. Měl jsem v tom celkem praxi, tak mi to šlo rychle, a dokonce jsem správně odhadl i délku.
Přešel jsem před něj, srovnal mu límec a chtěl mu přitáhnout a upravit uzel na kravatě, když jsem klopýtnul o jeho nohu.
Aniž bych chtěl, přepadl jsem dopředu na něj, ale co bylo horší, kravatu jsem nestihl pustit, a Jadena jsem trochu přiškrtil.
„Promiň,“ snažil jsem se vyhrabat z jeho klína co nejrychleji.
Byl jsem červený až za ušima, ale navíc to byl zvláštně divný pocit skončit v náruči někoho, jehož nevyžádaná těsná blízkost mi hodně ublížila, a někoho, k němuž si teprve hledám cestu. Nehledě na to, že kravatu jsem utáhl opravdu hodně…
Jaden
Šlo mu to vážně od ruky.
Na tyhle věci měl nejspíš talent.
Sledoval jsem jeho odraz v zrcadle a snažil se nevnímat ty lehké doteky.
Když však předešel přede mě, zakopl o moji nohu a přepadl, aniž by pustil kravatu, málem mi vylezly oči z důlků.
Chytl jsem ho jednou rukou za pas, protože se nějak nemohl vyhrabat, a já už skoro necítil krk. Postavil jsem se, a tím postavil i Chrise, a druhou rukou jsem si povolil kravatu.
„V pohodě… díky…“ zachrčel jsem a zhluboka se nadechl.
Až teprve po chvíli jsem si uvědomil, že Chrise stále objímám kolem pasu, a tisknu ho na sebe.
Zadíval jsem se do jeho krásných modrých očí, a až teď mi došlo, jak křehké je jeho tělo.
Natáhl jsem ruku, strčil mu neposlušné vlasy za ucho a palcem okopíroval spodní čelist.
„Sluší ti to,“ zašeptal jsem, ale najednou, jako by mi došlo, co dělám, cuknul jsem sebou, zamračil se a pustil ho.
Přešel jsem k posteli, sebral sako, oblékl se a zapnul knoflíčky.
„Můžeme?“ zahučel jsem, počkal až si sebere tašku, zabouchl za námi dveře, a pak rázným krokem zamířil ven.
Jeli jsme do centra města, ale v tuhle hodinu naštěstí nebyl moc velký provoz, za což jsem děkoval všem svatým i nesvatým, protože jakmile jsem se ocitl v autě, začal jsem být…
No, jako lev v kleci.
Čučel jsem z okna, klepal nohou a zatínal pěsti, abych aspoň trochu uvolnil ze sebe to napětí, a v hlavě si pořád přehrával scénu z pokoje.
Asi bude fakt lepší, když odejdu.
Tu schůzku si odbydu, slíbil jsem mu to, ale pak odejdu.
Bude to lepší pro nás oba.
Když jsme konečně dojeli na místo, a já vystoupil z auta, zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
Trochu jsem se uklidnil, otázkou však zůstávalo, jak dlouho mi ten klid vydrží.