Jaden
Na chvilku to vypadalo, že mě odstrčí nebo mi vynadá, ale on se ke mně nakonec přitiskl víc, rozbrečel se a začal se omlouvat.
Když se trochu uklidnil a utřel si uslzené oči, malinko jsem ho od sebe odtáhl, abych mohl ze sebe sundat ten mokrý kus hadru, který už byl stejně k ničemu.
„Pomůžu ti… A… Jmenuju se Jaden. Nevykej mi," zamumlal jsem a trochu ho postrčil pod vodu.
Vzal jsem do ruky sprcháč, a pak ho začal opatrně omývat.
„Nejsi blbec… Jen potřebuješ někoho, komu bys mohl věřit. Skutečného přítele. Navíc… Před… Když jsem řešil ten případ, něco jsem si o tobě zjistil. Překvapilo mě, jak šikovné máš ruce," vzal jsem jeho ruce do svých a zadíval se mu do očí.
„Promiň, já… Vím, že jsem ti ublížil. Vlastně, ani nevím, co to dělám, ale z nějakého důvodu… Prostě… Chci ti pomoct."
Pustil jsem ho, doumýval ho, pomohl mu ze sprchy, osušil ho, naražená místa potřel hojivou mastí, a pak ho znovu zvedl do náruče, abych ho odnesl do ložnice a uložil do postele.
Zády jsem ho opřel o pelest postele, přešel ke skříni, abych mu vyndal nějaké spodní prádlo a tílko, přešel zpátky k posteli a oblékl ho.
„Půjdu uvařit ten vývar, pak ti převážu nohu a můžeme si… třeba promluvit, jestli budeš chtít," přešlápl jsem a pak odešel do kuchyně.
Tam jsem se opřel o linku a přemýšlel, co dál.
Nechápal jsem sám sebe.
Nechápal jsem jeho.
Nechápal jsem vůbec nic.
Uvařil jsem silný kuřecí vývar, který byl rychle hotový, nasypal do něj zeleninu a nakrájel uvařené maso na kousky.
Nalil jsem ho do velké misky, kterou jsem našel, vzal kus pečiva a lžíci, naložil to všechno na tác, odběhl jsem do komory pro jiné triko, a konečně ze sebe stáhl i mokré šortky, které se mi nepříjemně lepily na tělo, oblékl si jiné, a pak i s jídlem vyšel do jeho pokoje.
„Ovážu ti tu nohu, a pak se najíš," položil jsem tác na stolek vedle postele, sedl si na její okraj a natáhl ruku, abych mu z obličeje shrnul mokré vlasy.
Chris
Potěšilo mě, že někdo jako on řekl, že mám šikovné ruce. Jo… Lidi to nedokážou ocenit, jen málo z nich, a jeden byl právě můj táta, který mě v tom podporoval už odmalička, a zařídil mi i tu nejlepší školu.
Cítil jsem úlevu, když jsem nechal průchod svým emocím. A bylo mi jedno, že to byl člověk, kterého jsem od oné chvíle nenáviděl a pronásledoval mě ještě dlouho i ve snech.
Teď byl tady, aby mi pomohl…
Cesty osudu jsou vážně někdy hodně podivné. Kdo by si pomyslel, že budu jednou odkázaný na pomoc někoho, s kým jsme se chtěli doslova zabít.
Nechal jsem ho, ať mě umyje, a i když jsem byl přesto všechno stále trochu napjatý, když se mě dotýkal, přivítal jsem, že nemusím dělat sám nějaké ty pohyby navíc, jak mě všechno bolelo.
Byl opatrný dokonce i když mě utíral, když mě mazal nějakou mastí, když mi pomohl zpátky do pokoje, a když mi oblékl věci. Už jsem ani neprotestoval, když mi natahoval trenky.
Naskládal jsem si polštáře na jednu velkou hromadu, tlačítkem jsem trochu zvedl záhlaví postele, a pak jsem se pohodlně opřel a zachumlal se do peřiny. Při čekání, až se vrátí zpátky nahoru, jsem přemýšlel o spoustě věcí. A nejvíc mi hlavu zaměstnával právě tenhle člověk.
Jeho auto stále stojí v mé garáži. Jen jednou jsem v něm seděl, když jsem ho vezl ze servisu ke mně domů. Ale od té doby se z garáže nehnulo, jen tam tiše čeká na někoho, kdo otočí klíčkem v zapalování a nastartuje motor.
A když jsem vzpomínal, jak je teď krásně vypucované, servisované a naleštěné, musel jsem se usmát, co by na to asi říkal.
Skoro jsem usínal, když se ozval jeho hlas. Jídlo vonělo nádherně, a dostal jsem hned chuť se do toho pustit. Ale obvaz byl mokrý a opravdu se musel vyměnit.
Odhrnul jsem peřinu a posunul se tak, aby mi ho mohl sundat.
„Kde… kde ses to naučil?“ zeptal jsem se, když mi sundal obvaz a já uviděl to šití.
Nebylo to jako od doktora, ale viděl jsem, že si dal záležet. A já nakonec ani nechtěl celou dobu jen trapně mlčet, když už se o mě tak staral.
Jaden
Sundal jsem mu obvaz, opatrně ránu prohmatal, abych zjistil, jestli voda nepoškodila stehy, a překvapeně se na něho podíval, když mi položil svou otázku.
Znovu jsem sklonil hlavu, položil vedle sebe lékárničku, ránu ještě pro jistotu přetřel desinfekcí, a pak ji stáhl čistým obvazem.
Starý jsem vyhodil do koše, lékárničku položil na křeslo v rohu místnosti, a pak si k němu znovu přisedl a do menší misky nabral horkou polévku, kterou jsem mu hned podal.
„Ve válce… naučil jsem se to ve válce,“ promluvil jsem konečně, trochu se posunul, abych mu dal prostor k jídlu, lokty si opřel o kolena a zadíval se na drahý koberec.
„Když kolem tebe lidé umírají, když umírají ti, se kterými si jen pár hodin před tím hrál karty, pil pivo a vtipkoval na účet velitele, naučíš se spoustu věcí. A jak někoho ošetřit je jedna z nich. Vlastně ta nejdůležitější... Hned po zabíjení.“
Počkal jsem, až dojí, a pak mu nalil ještě trochu.
„Nejsem žádný samaritán. Nejsem dobrý chlap a ani nevím, jestli jím vůbec chci být, protože vlastně nemám ani žádný důvod, abych jím byl. V té uličce… Na okamžik jsem zauvažoval, že tě tam nechám ležet. Ne, proto, že jsi to byl ty, ale už z principu. Jenže… Mrtvých jsem už viděl dost a… Prostě… Nechápu to… Nechápu sám sebe…“
Zadíval jsem se na své ruce a sevřel je v pěst.
„Klidně se mi můžeš vysmát. Jsem na to zvyklý,“ pokrčil jsem rameny, když jsem se k němu znovu otočil, sebral mu prázdnou misku a odložil ji na tác.
„Klidně mě můžeš zažalovat, klidně mě můžeš vyhodit, nechat mě zabásnout, cokoliv, ale až ráno. Jsem unavený a ty si potřebuješ taky odpočinout.“
S těmi slovy, jsem odhrnul peřinu, lehl si vedle něj, přikryl nás, a přitáhl si ho do náruče.
Napjal jsem se, zaryl mu nehty do kůže a ostře vydechl.
Teprve až jeho cuknutí mě probralo.
Pohladil jsem ho po vlasech a zádech, a zvedl mu kousek hlavu, abych se mu podíval do očí.
„Promiň. Jen… Je to už strašně dávno, co jsem z někým takhle mluvil, co jsem spal v posteli a cítil něčí teplo,“ povzdechl jsem si a jednu ruku složil pod hlavu.
„A ty? Řekneš mi, kde ses naučil vyrábět šperky?“
Chris
Bolest, na kterou jsem na chvíli zapomněl, se přihlásila zpátky, když mi ránu prohmatal, a zaštípalo to, když mi ji čistil desinfekcí.
Mlčky jsem ho sledoval, jak mi znovu obvazuje nohu. Bylo vidět, že v tom měl praxi. A podle toho, co říkal, stalo se to nejednou.
Jaký to musí být pocit, někoho zabít? Určitě to člověka poznamená, a možná i proto se choval, jak se choval.
Když jsem pak dojedl polévku, která opravdu byla výborná, znovu jsem si pohodlně lehl a chtěl se přikrýt, když si vlezl ke mně do postele, a v mžiku jsem se ocitl v zajetí jeho dlouhých a silných paží.
Zatrnulo ve mně, hlavně, když jsem ucítil jeho nehty.
Okamžitě mi zpátky naskočila vzpomínka na to, co se stalo, a já znehybněl, očekávajíc, co se bude dít.
Ale on se mi jen omluvil a mírně se odtáhl. Ale přesto mě dál objímal, a dokonce mě začal i hladit.
To už jsem začínal být o něco víc nervózní, protože jsem si to neuměl vysvětlit.
A nevěděl jsem, co bude následovat. Jestli je to spíš bezděčné, nebo ne, jestli to tak zůstane, nebo přitvrdí, jako to udělal John tam venku.
Skoro jsem nedýchal a bál jsem se pohnout, i když se mi zadíval do očí, a barva těch jeho byla tak zvláštní, že jsem se do nich prostě musel koukat.
„No, bavilo mě odmalička něco vymýšlet. Možná už to byl náznak toho, že nejsem normální. Ale… no, řeknu ti to, až se najíš. Udělal jsi mi večeři a sám sis nic nedal,“ konečně jsem pohnul rukou a ukázal jsem mu na tác s prázdným nádobím.
„Víš, dal bych si něco k pití, mám žízeň,“ přiznal jsem i to, proč ho vlastně posílám do kuchyně.
Ale i tak jsem věděl, že nic nejedl, a kdo ví, co měl tam venku.
A taky, musím se nadechnout, abych zahnal tu nervozitu, a to se mi zatím nedaří, když je tak blízko.
Ale na druhou stranu bych i přivítal něčí společnost. A je opravdu paradox, že právě on je ten, kdo mi ji poskytuje.
Jaden
Cítil jsem jeho napětí, i přesto, že jsem se snažil přivést jeho myšlenky jinam.
A když mě pak poslal pro pití, jen jsem se hořce pousmál.
„Chápu to. V pořádku... Vyspím se na zemi. Nejspíš ti to není zrovna nepříjemnější, že na tebe sahám zrovna já...“
Vysoukal jsem se z pod peřiny, prohrábl si už proschlé vlasy a sevřel je v prstech.
„Co to, do prdele, dělám?!“ zamumlal jsem spíš pro sebe a ruce sevřel v pěst.
Umyl jsem se, oholil, ošetřil ho, navařil mu, omluvil se mu, snažil se ho uklidnit a přitom…
Ještě před pár hodinami jsem ho proklínal a nadával mu do zazobaných hajzlíků.
„Přinesu ti to pití,“ pootočil jsem k němu hlavu, vzal nádobí ze stolku, a pak vyšel z pokoje.
Když jsem přešel do kuchyně a odložil tác, vztekle jsem praštil pěstí do stolu.
„Kurva!“ zařval jsem na celé kolo.
Rozhlédl jsem se kolem a hledal něco, čím bych zahnal ten dusivý pocit uvnitř mě.
Pootvíral jsem snad všechny skříňky, než jsem našel to, co jsem hledal.
Ruce se mi třásly jak té největší fetce, když jsem otvíral flašku bourbonu a mocně si lokl.
Tekutina, která měla stejnou barvu jako mé oči mi spálila hrdlo a rozehřála krev v těle.
Ještě jednou jsem si pořádně přihnul, než jsem flašku vrátil zpátky, napustil do sklenice čistou vodu, prohrábl ledničku, abych si udělal aspoň dva sendviče, i když jsem kupodivu moc velký hlad neměl, a pak s talířkem a sklenicí vyšel nahoru.
„Tady,“ zavrčel jsem a vrazil mu sklenici skoro pod nos.
Jenže pak jsem si uvědomil svou chybu a ustoupil o krok zpátky.
Svezl jsem se do sedu na zem a zády se opřel o hranu postele.
„Promiň… nejsem zvyklý… na lidskou společnost… když… než jsem skončil na ulici, do bytu za mnou chodíval jeden zmrzačený kocour. Dával jsem mu nažrat a on mi za to dělal společnost. Zajímalo by mě, kde skončil,“ povzdechl jsem si a zaklonil hlavu, kterou jsem si opřel o matraci.
„Říkal jsi, že mi něco povíš. A… nemyslím si, že bys nebyl normální… Jak už jsem řekl, viděl jsem tvou práci a vážně jsi v tom dobrý.“
Chris
Nic jsem neřekl na to, když zmínil, že bude spát na zemi. Však je tu dost dalších pokojů, může se pohodlně vyspat v kterémkoliv z nich.
Ale nejspíš i on potřebuje společnost. Kdo ví, jak celou tu dobu žil…
Když odešel, vydechl jsem si. Opravdu jsem byl celou dobu napjatý a dýchal jen povrchně. A když šel dolů, mohl jsem se konečně několikrát zhluboka nadechnout. Slyšel jsem i tu jeho nadávku ze spodu. Sice tlumeně, ale slyšel.
Kdo ví, proč se vzteká. Možná ho štve, že tu zůstal? Že se stará o někoho, kdo mu zničil život?
Znovu se mi začaly klížit oči, když mu to trvalo teď trochu dýl, než se vrátil zpátky. Ale když jsem uslyšel jeho kroky blížící se k pokoji, byl jsem hned vzhůru.
Mrknul jsem na budík… Blížilo se ke čtvrté hodině ranní. Ani jsem nepostřehl, jak ten čas utíká.
Převzal jsem si od něho sklenici, pořádně se napil, a pak ji postavil na stolek.
Díval jsem se na jeho záda, mohutná ramena, která se pohybovala podle toho, jak zvedal ruku, když ukusoval sendvič, a podivil jsem se, že někdo jako on, se staral o kocoura.
„Já jsem nikdy zvíře neměl, chtěl jsem psa, ale nikdy mi to nedovolili. Ale to byla asi jediná věc, kterou mi táta nepovolil. Jinak mi dal všechno, co mohl. Měl jsem jen jeho. Chválil mě za každou věc, co jsem udělal, nevyčítal mi nikdy, když jsem udělal nějakou chybu. Jen mi prostě v klidu vysvětlil, co bylo špatně. A on si všiml, že rád maluji. Podle ostatních to byly blbosti a nějaké čmáranice, ale nebylo to tak. A táta to poznal. Zaplatil mi učitele, a později i jednu z nejlepších uměleckých škol. Prý se má talent podporovat. A pak později, když jsem odpromoval, jsem začal pracovat v rodinném byznyse jako návrhář šperků, a některé jsem si dělal i sám. Naučil mě všechno o drahých kamenech, dokonce i brousit diamanty. Ale musel jsem studovat i ekonomiku a podnikání. Než jsem skončil školu, našel si novou manželku, mám nevlastního bratra. Ale těm se moc nelíbilo, že dělám něco takového. Jen před tátou to tajili… Nejspíš měli spadeno na náš majetek, a tímhle bylo jasné, že jsem jediný v rodině, po tátovi, kdo se v tomhle vyzná, a jsem pro ně nejspíš hrozba.“
Nakonec jsem se rozvykládal, ani jsem nevěděl jak. Postupně se mi však ztišoval hlas, jak jsem tím mluvením uspával sám sebe, a podvědomě jsem se sunul blíž k tomu teplu na kraji postele.
Mírně jsem se o něj opřel, jen malinko, ale stačilo mi to, abych s posledními slovy o tom, jak moc jsem měl tátu rád, nakonec usnul.
Jaden
Během jídla jsem poslouchal jeho povídání a uvědomil si, jak příjemný jeho hlas je.
Jak už to bylo dlouho, co jsem někoho slyšel normálně mluvit, bez toho, aniž by na mě řval?
Málem jsem nadskočil, když jsem ucítil, jak se o mě lehce opřel, a pak ztichl.
Chvilku jsem nehnutě seděl, poslouchal jeho pravidelnému oddechování, než jsem si dovolil se trochu posunout a zadívat se na něj.
Byl mladý, bohatý, krásný, mohl mít cokoliv, jako každý z těch zazobaných namyšlených pracháčů.
Tak proč mi najednou přišlo, že je ten kluk vlastně nešťastný, osamělý, a jediné po čem skutečně touží je něčí blízkost a skutečný přítel?
Ale co já vím o skutečném přátelství…
Zatřepal jsem hlavou a kousek ho odtáhl, abych mohl vstát, vzít talíř a sejít zpátky do kuchyně.
Znovu jsem vytáhl flašku a napil se.
Měl bych odejít. I přesto, že jsem říkal, že u něj zůstanu až do rána. Stejně se nejspíš vrátí jeho sluha, a on už tak bude mít někoho, kdo se o něj postará.
Jo, měl bych…
Znovu jsem si přihnul, a pak se vrátil nahoru.
Přešel jsem k posteli, chvilku se na něj díval, a pak ho posunul, aby nespadl z postele, a přikryl.
Rozhlédl jsem se kolem a prsty přejel po oholené bradě.
Musím odejít.
Nepatřím sem. Tohle není můj svět. Je jeho, a ten můj je na míle vzdálený.
A navíc…
Až se z toho vyspí, kdo ví, co by udělal?
Znovu jsem sešel dolů a zamířil do koupelny, kde jsem odhodil své věci.
Sebral je, koupelnu uklidil, a pak se do těch hadrů znovu navlekl.
Ty, které jsem si vypůjčil, jsem poskládal na křeslo v salonku.
V kuchyni jsem vzal papírek a načmáral na něj vzkaz: „S tou nohou raději zajeď do nemocnice. Koupelnu jsem uklidil a vzal ti flašku bourbonu. Až si dost vyžebrám, zaplatím ti ji. Jestli si budeš chtít někdy popovídat-“
Poslední slova jsem přeškrtal, když jsem si uvědomil význam jejich slov, a pak papírek odnesl znovu do jeho pokoje a položil ho pod sklenici.
Pak jsem z kuchyně sebral flašku a vyšel do chladného rána.
Chris
Spalo se mi špatně. Budil jsem se, jak mě noha i žebra bolely. Ale byl jsem tak unavený, že jsem se vždy jen přetočil a vzápětí zas na nějakou chvíli usnul.
Vzbudil mě až hlas sluhy.
„Pane Floresi,“ ucítil jsem opatrný dotek.
Otevřel jsem oči a chtěl se otočit, ale přilehl jsem si bolavou nohu a zaskučel jsem. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych tu nejhorší bolest rozehnal a pak se teprve otočil na Freda.
„Jste v pořádku? Co se vám stalo? Dole je krev, a vaše věci…“ starostlivě se na mě podíval.
„Kde je?“ zachraptěl jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Kdo? Jste tady sám,“ zatvářil se překvapeně a taky se rozhlédl.
Opatrně jsem se posadil, odhodil jsem peřinu a spustil nohy dolů. Sykl jsem, když mi vráně zaškubalo.
„Co se vám stalo?“
„Přepadli mě, včera v noci…“
„Tak proto volal ráno právník, pan Winks vás sháněl, prý jste zmizel z párty, a nikdo už o vás pak nevěděl,“ zvedl Fred sklenici, aby ji mohl odnést, když se zarazil.
Něco z něho vzal, podíval se na to, a pak mi ten papírek podal.
„Aha,“ konstatoval jsem suše, když jsem si to přečetl.
„Mám to nějak řešit?“ podíval se na mě Fred.
„Ne,“ zamítl jsem. „Pomohl mi a pak odešel.“
„A kdo to byl?“ odložil zpátky sklenici a natáhl se pro župan, aby mi ho pomohl obléct.
„Jeden starý známý,“ hořce jsem se pousmál.
Opatrně jsem vstal, oblékl si župan a celý zkroucený se vydal do koupelny, abych se mohl dát do pořádku.
„Zavolejte mi řidiče, potřebuji do nemocnice a sám řídit nemůžu. Ať vezme Bentley. A pak mi nechte prosím dovézt auto, které jsem včera nechal u galerie, a všechny moje věci, které tam zůstaly. Nasnídám se, a pak pojedu. Ještě chci poprosit, jestli byste mi pak pomohl s oblékáním. Sám to nezvládnu.“
Fred přikývl a pomohl mi ještě dojít do koupelny, aby se pak vrátil do kuchyně a mohl mi připravit snídani.
„Pomůžu vám, a pak připravím snídani,“ zůstal nakonec se mnou v koupelně. „Co mám udělat s tím křeslem dole? Nepůjde vyčistit.“
„Vyhoďte ho…“
Jaden
Cesta zpátky byla dlouhá a na místo, kde jsem přebýval jsem došel až dlouho po svítání.
Ale nevadilo mi to.
Vyčistil jsem si hlavu a stejně jsem neměl nic jiného na práci.
Jenže kdykoliv jsem vzal do ruky flašku, vzpomněl jsem si na tvář toho kluka a jeho oči zalité slzami.
Na jeho strach ze mě, i teplo jeho těla, když jsem ho k sobě tiskl.
U sebe jsem z tašky vyhrabal starou šálu, kterou jsem si omotal kolem tváře, protože bez vousů mi byla najednou zima a já se cítil podivně nahý.
Starý chlápek, co měl rozložené hadry kousek ode mě, na mě civěl, jak na zjevení, až jsem ho musel okřiknout, ať si hledí svého.
Pak jsem se vydal ke svému místu k menšímu kostelíku, kde jsem žebral, abych splnil svůj slib a co nejdříve si vydělal na flašku, kterou jsem si u toho kluka vzal.
Celou dobu se ve mně praly dvě mé já.
Znovu jsem zapřemýšlel nad tím, proč jsem to vlastně udělal. Co si tím chci dokázat.
Chci snad podvědomě odčinit to, co jsem mu udělal?
Nebo se snažím dokázat si sám sobě, že jsem ještě pořád člověk?
Nebo se jen nudím?
Přemýšlel jsem, co ten kluk asi dělá.
Jakže se jmenoval?
Christophe... Chris...
Několikrát jsem to jméno poválel na jazyku a zauvažoval, jestli jel skutečně do nemocnice, nebo jestli si vyčítá to, že mě k sobě pozval a nechal mě, ať mu pomůžu.
Chris
Než jsem se umyl, upravil a oblékl, přivezl mi řidič moje auto a věci, a už čekal, až posnídám, a mohli jsme odjet do nemocnice.
Nešel jsem na pohotovost, ale k mému privátnímu lékaři, který mě hned vzal a prohlédl.
„Který lékař vám to šil? Není to ideální,“ zamračil se nad mojí nohou.
„Nebyl to lékař, ale bývalý voják, a nemohl jsem čekat na odvoz do nemocnice, neměl jsem se tu jak dostat,“ zamračil jsem se i já.
Doktor na mě udiveně pohlédl, ale když viděl, jak se tvářím, víc to nekomentoval. A mě bylo jedno, jestli mi tam zůstane menší nebo větší jizva. Hlavní bylo, že se o mě někdo postaral. Nechal jsem ho sepsat podrobnou zprávu všech mých zranění, a nechal jsem to poslat svému právníkovi.
Když jsem odcházel, nechal jsem se odvézt na vozíku až k autu, zaparkovaném před nemocnicí.
Byl jsem rád, že jsem konečně doma. Celá ta prohlídka měla za následek, že mě všechno rozbolelo ještě víc. Neměl jsem chuť ani na oběd. Prostě jsem zalezl do pokoje pro hosty v přízemí, abych se nemusel courat po schodech. Netrvalo dlouho a přihlásila se teplota. I když rána nebyla zanícená, a dobře zašitá, přesto to moje tělo špatně zvládalo.
Ležel jsem dva dny, než mi teplota klesla, bral jsem léky, a snažil se dát opravdu do pořádku, abych mohl nějak fungovat co nejdříve.
Třetí den jsem se cítil o dost lépe, i když noha i žebra stále bolely. Ale už jsem neměl stání. Nedokázal jsem ležet a pořád mě to nutilo něco dělat nebo chodit, i když s obtížemi.
„Pojedu na hřbitov,“ začal jsem se pomocí sluhy oblékat.
„Jste si tím jistý? Měl byste ještě ležet,“ zkoušel mě odradit Fred a přiložil mi ruku na čelo.
„Jsem v pořádku, vezmu si berle, abych nohu nezatěžoval,“ odmítl jsem jeho starost.
Venku už mě, na můj příkaz, čekal řidič Luke. Otevřel mi zadní dveře Bentley, auta, které mi jako jediné zůstalo po otci. Měl jsem jich ve dvou garážích několik, ale ty jsem si už pořídil sám. Ostatní auta po otci si pobrali macecha s bratrem. Ale mě to bylo jedno, protože k tomuto autu, jako jedinému, jsem měl citový vztah právě kvůli táty.
Před hřbitov jsme dojeli za půl hodiny. Řidič mi pomohl vystoupit, já se zachumlal do šály, protože foukal silný studený vítr, a pak jsem se už zapřel do berlí a zamířil za tátou, abych mu povykládal, co všechno se za poslední dny událo. Jak člověk, kterého jsem naštval, který mě znásilnil, mě nakonec potkal, aby mi pomohl a zachránil před dalším takovým potupením, které mě čekalo…
Jaden
Dny ubíhaly rychleji než kdy dřív.
Brzo po ránu jsem se vždy sebral, šel žebrat a byl tam až do večera, abych to měl, co nejdříve za sebou.
Třetí den se mi konečně podařilo nahrabat dost drobných.
Chvilku jsem zapřemýšlel, co bude nejlepší udělat, než jsem se rozhodl zajít do obchodu, koupit stejnou flašku, s plánem nechat se odvést známým taxikářem k baráku toho kluka, a flašku mu nechat přede dveřma.
Dokonce mi zůstalo ještě pár drobných, ale když jsem se vracel zpátky, zarazil jsem se u květinářství.
Nebyl jsem tam dlouho...
Aniž bych jakkoliv dál přemýšlel, za chvilku jsem s menší kyticí mířil na hřbitov.
Foukal silný vítr ve vzduchu byla cítit zima, ale mě to nějak nevadilo.
Za hodinu a půl jsem dorazil na místo, a přešel až ke hrobu, na který jsem zůstal překvapeně hledět.
Byl čistý, květiny ve váze sice už seschlé, ale jiné, než jsem mu sem dal naposledy já.
Chvilku jsem postál, květiny vyměnil, a pak se rozhodl vydat za správcem hřbitova, abych zjistil, kdo to má na svědomí.
Popsal mi mladého kluka, který mu nařídil se o hrob starat, a já vydechl, když jsem si uvědomil, že popsal toho zbohatlého kluka.
Nechápal jsem to...
Zavrtěl jsem hlavou a vracel se zpátky, ale uprostřed uličky k jeho hrobu jsem se zarazil.
Tak tohle byla rána pod pás.
Zatímco jsem se bavil se správcem, ke hrobu dorazila jeho sestra i s manželem.
A jakmile mě poznala, věděl jsem, že je zle.
„Co tady chceš?! Ty hajzle!“ rozječela se hystericky na celé kolo. „Nemáš právo sem chodit! Vrahu! Slyšela jsem, že jsi znásilnil nějakého kluka! Jsi odporné prase, a doufám, že chcípneš jako prašivý pes! Jsi zrůda! Zmizni odsud a už se nevracej!“
Vzala vázu i s květinami, které jsem přinesl a mrskla ji po mě.
Chvilku jsem zíral, jak květy dopadají na zem a vzedmul se ve mně vztek.
„Ty jedna zasraná čubko! Co ty můžeš vědět! Sotva jsi přišla na jeho pohřeb! U jeho hrobu stojíš po druhé od jeho smrti! A když žil, chodila jsi za ním, jen když si potřebovala prachy!“ řval jsem jako smyslu zbavený a viděl, jak se lidé na hřbitově otáčejí, aby zjistili, co se děje.
S každým slovem jsem udělal krok k těm dvěma.
„Co?! Chceš mě taky zabít, zrůdo?! Nazýval tě přítelem! A tys ho zabil! Nezasloužíš si žít! Nezasloužíš si nikoho! Ty nevíš, co to je přátelství!“ zaječela na mě, jako by mě ani neslyšela, ale po jejích slovech jsem se zarazil.
Zůstal jsem na ni civět, a pak svěsil hlavu.
Měla pravdu.
Zavrtěl jsem hlavou, a pak bez dalšího slova odešel.
Už jsem nevnímal to, jak na mě znovu ječí nějaké urážky, ani to, jak se ji její manžel a správce pokoušeli uklidnit.
Před bránou jsem se zastavil, vytáhl flašku, kterou jsem koupil tomu klukovi a mocně si přihnul.
„Kurva! Kurva! Kurva!“ zařval jsem, a pak s ní mrsknul o zem, až se střepy rozletěly dokola.
Koutkem oka jsem postřehl pohyb, a když jsem otočil hlavu, zíral jsem ho očí toho zbohatlíka.
„Slyšel jsi to…“ zavrčel jsem a zaťal ruce v pěst. „Klidně se mi můžeš vysmát. Jen do toho.“
Pak jsem pohlédl na rozbité střepy a povzdechl si.
„Ta flaška měla být pro tebe. Vyžebrám si znovu prachy a koupím ti novou,“ řekl jsem už o něco klidněji, jako by se před chvilkou nic nestalo, pokrčil rameny a rozhodl se odejít.
Chris
Tentokrát jsem pro tátu nic neměl. Jen jsem se potřeboval vymluvit, a on, ať už živý, nebo mrtvý, byl vždycky ten nejlepší posluchač. Šoural jsem se k jeho hrobu, když mě zaujal křik, který se nesl z druhé strany.
Zastavil jsem se kousek za bránou a zaposlouchal se. Někdo se tam šíleně dohadoval, a ten kravál byl slyšet až ke mně. Nelíbilo se mi, že dělají kravál na takovém místě. Hlavně ta ženská ječela jak pominutá. Moc jsem na ně neviděl, protože byli až u hrobu, ale slyšet byli dost. Belhavě jsem se rozešel k nim, ale ve chvíli, kdy se jeden z nich znovu ozval, zarazil jsem se.
Byl to on…
Okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak umí zuřit, a couvnul jsem, že odejdu. Schoval jsem se za velkou hrobkou, a když kolem mě rozzuřeně prošel, vykoukl jsem.
Chtěl jsem za ním jít, že mu ještě jednou poděkuji, a i když jsem měl strach, protože vím, jak umí zuřit, pomalu jsem se k němu šoural. Byl rozčílený až k nepříčetnosti, a také to dal najevo tím, jak mrsknul flaškou, a ta se rozletěla na plno střepů. Lekl jsem se, a raději jsem chtěl odejít, ale v tu chvíli mě zaregistroval a otočil se na mě.
„Slyšel jsem jen kravál, a moc se mi nelíbilo, že právě tady na hřbitově,“ zalhal jsem, protože bylo dost zřetelně slyšet, o čem mluvili. Spíš řvali.
„Já…“ přešlápl jsem opatrně, a mírně sklonil hlavu. „Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat. Tu flašku nemusíš vracet.“
Otočil jsem se, že půjdu ke hrobu, ale pak jsem se zarazil a otočil se zpátky na Jadena.
„Nevadilo by ti… Víš, vyprávěl jsem ti o tátovi… Šel bys mě tam prosím doprovodit?“ kývl jsem hlavou směrem ke hrobům.
Jaden
Jeho tichá slova mě překvapila a zarazila na místě. Nejen jeho poděkování, ale i jeho prosba.
Chvilku jsem na něj zíral, než jsem udělal krok směrem k němu.
„Jsi si jistý, že chceš, abych tě doprovodil zrovna já? Myslím, že jsi to slyšel, jsem zrůda, nemám právo na život. A když tě uvidí se mnou, tak vyjede i po tobě," ušklíbl jsem se, ale nakonec si povzdechl a kývl hlavou na znamení souhlasu.
Šel jsem těsně za ním, snad jako bych ho chtěl chránit.
Sledoval každý jeho krok, a když mě dovedl před rodinou hrobku, překvapilo mě, jak udržovaná je.
Stoupl jsem si vedle něj, a s rukama v kapsách se na okamžik ztratil ve vzpomínkách.
„Musel to být fajn chlap," přerušil jsem ticho mezi námi a sehnul se, abych mu pomohl smést těch pár listů, co na náhrobní desce zůstaly.
„Proč…“ zarazil jsem se, když mi došlo, co dělám a zase si stoupnul.
Chris
Na jeho otázku jsem jen pokrčil rameny a šel jsem k hrobu. I když se mě ptal, nakonec za mnou šel. Pomalu jsme se dostali až k hrobu mého táty. Chtěl jsem ho otřít, sundat spadané listí, ale měl jsem problém se ohnout, a už vůbec ne dřepnout. Přivítal jsem, když to Jaden udělal za mě.
„Byl to ten nejlepší táta na světě. Jen umřel moc brzy,“ posteskl jsem si.
Sehnul jsem se a popelník se zapalovačem, který tu stále byl, jsem uložil do schránky na náhrobku. Příště až sem přijdu, koupím mu další a brzy napadne sníh a nechci, aby se zapalovač zničil.
„Proč co?“ otočil jsem se na Jadena, když se zvedl a položil tuhle otázku.
Nevěděl jsem, na co se ptá, ale tak nějak v duchu, jsem si stejnou otázku pokládal i já.
Proč se s ním vůbec bavím, když jsem z něho stále nervózní?
Proč ho prostě neobejdu velkým obloukem?
Proč jsem ho požádal, aby mě sem doprovodil?
Proč… Proč mám najednou pocit, že je jedním z mála, komu můžu věřit, i přesto, co se stalo?
„Říkal jsi něco o kocourovi. Myslíš, že by tam ještě mohl být? Nechceš se po něm podívat? Odvezl bych tě tam. A pak… No… Pomohl jsi mi a nejednou… no… nechtěl bys na oběd? Máš vlastně kde spát? Brzy bude zima a nebude možné venku přespávat. Už teď je teplota skoro pod nulou.“
Proč se ho na to vlastně ptám?
Proč mu tohle vlastně nabízím?
Nevím… Ale moje důvěřivost, moje blbá povaha, mě tohle prostě nutí dělat.
„Přivítal bych nějakou společnost,“ špitnul jsem nakonec popravdě a sklonil jsem hlavu, protože jsem se za to styděl.
Jaden
Když se ke mně otočil, a zeptal se mě na otázku proč, netušil jsem, jak odpovědět.
Sám sebe jsem se ptal, proč tu vlastně s ním stojím.
Proč mám potřebu se ho dotknout.
Proč nechci, aby byl sám.
Proč s ním z nějakého důvodu chci být.
Proč mě najednou napadá, že by mohl být mým přítelem…
Nad svou poslední myšlenkou jsem se zarazil a skoro přeslechl jeho další slova.
Když sklonil hlavu, natáhl jsem automaticky ruku, abych mu shrnul vlasy, ale v půlce cesty ji zase vrátil zpátky.
„Není dobrý nápad se se mnou zaplétat. Slyšel jsi. Jsem vrah. A ty… Bohatý kluk, co je všem na očích. Moc dobré jméno by sis neudělal, kdyby tě lidé viděli se mnou," otočil jsem se a vydal se zpátky k bráně.
Nechal jsem ho tam stát se sklopenou hlavou.
Ale ušel jsem tak do poloviny cesty, když jsem zaťal ruce v pěst a zakurvoval.
Otočil jsem se a dlouhými kroky se v okamžiku vrátil zpátky.
Pořád tam stál.
Stoupl jsem si před něj a zadíval se mu do očí.
Zamračil jsem se a ostře se nadechl.
„Bojíš se mě, a přesto…" procedil jsem skrz zuby, ale pak jsem potlačil vztek a povzdechl si.
„Toho kocoura bych rád viděl… s tebou… ale… no, nechci to zadarmo. Oběd bych ti uvařil… pokud…" nervózně jsem přešlápl a poškrábal se přes čepici na hlavě.
Chris
Někdy člověk může důvěřovat víc vrahovi než někomu jinému, kdo vypadá jako svatoušek. U vraha si je člověk jistý tím, co od něj může čekat, a navíc, oni nemají co ztratit, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem na to nic neřekl.
Ale to je možná jen má další blbá a naivní představa o lidech.
Myslel jsem si, že se nevrátí. Dokonce jsem ho svými slovy zase naštval. Už jsem se bál, že začne zuřit a nadávat, že žádné milodary ode mne nechce, že jsem rozmazlený bohatý synek, ale nakonec se vrátil.
I když v jeho hlase byla cítit zlost, přesto nakonec už o něco klidněji souhlasil.
„Tam mám auto,“ ukázal jsem na druhý konec parkoviště na Bentleyho, kde už řidič otvíral dveře, a doufal jsem, že neodmítne, když ho uvidí.
Vykročil jsem k němu, ale po pár krocích jsem se zastavil a otočil se. Jaden se ani nehnul, bylo vidět, že se mu do toho auta moc nechce.
„Jestli chceš, pojedeme taxíkem,“ nabídl jsem mu jiný odvoz.
Chvilku přešlapoval na místě, chvilku se díval na mě a na auto, ale nakonec se rozešel, a společně jsme nastoupili dozadu.
Řidič se nejdříve podivil, ale když jsem se na něho zamračil, otočil se dopředu a zeptal se kam má jet.
Když jsme dojeli před dům, kde kdysi Jaden bydlel, vystoupili jsme, a já jsem se rozhlédl.
„Kde by mohl být? Rád bych ho poznal. Nikdy jsem neměl zvíře, i když jsem chtěl. Ale to jsem ti vlastně už říkal,“ opřel jsem se o berle.
Jaden
Mohlo mě napadnout, že bude mít luxusní auto a řidiče.
Nechtělo se mi nasedat, ale nakonec jsem se přemohl a nasoukal se na zadní sedadlo.
Celou cestu jsem mlčel a díval se z okna.
O čem bych mu taky měl vyprávět?
Když jsme vystoupili, vykročil jsem vpřed, abych ho zavedl k zahradě, kde byly okna od mého bytu, ale po chvilce jsem zastavil a počkal, až mě dojde.
Srovnal jsem s ním krok a spolu jsme došli až k místu, kde bylo mé okno a k mému překvapení jsem ho uviděl. Ležel na trávě.
Myslel jsem si, že spí, ale když jsem došel blíž, zjistil jsem, že nespí.
Byl mrtvý.
Přiklekl jsem k němu, pohladil jeho z části vypelichanou srst a opatrně podebral do náruče.
„Promiň, kámo. I tobě jsem přivodil smrt. Svému příteli," zamumlal jsem a úplně zapomněl, že je tu se mnou i ten kluk.
Přešel jsem ke stromu, vyhrabal prsty díru uložil ho do ní a hlínu zahrnul.
„Byl zrůda. Jako já. Společnost ho zavrhla. Mohl bys skončit taky tak. Není dobré se se mnou zaple-"
Nedořekl jsem, protože se na zahradě najednou objevil správce.
„Chase! Co tady děláte?! Zavolám policii! Tohle je vniknutí na soukromý pozemek! Navíc mi ještě dlužíte nájem! Vždycky jsem věděl, že nejste normální! Ale tohle je neslýchaná drzost sem takhle vpadnout!" ječel na celé kolo, až začali všichni v baráku otevírat okna, co se to děje.
Chris
Poprvé jsem vlastně byl u jeho domu. I když tu měl jen byt, já ho vlastně odsud vyhnal.
Došli jsme dozadu na zahradu, pod okna jeho bývalého bytu, a já už se radoval, že jsme ho našli.
Ale předčasně…
Kocour byl mrtvý, a zřejmě už nějakou dobu.
Přišlo mi to líto, i když byl zmrzačený. Bylo to zvíře, které se muselo protloukat samo, a co neukradlo, nebo nevyžebralo tím svým mňoukáním, tak zřejmě nemělo.
Díval jsem se tiše, jak mu Jaden hrabe holýma rukama hrobeček, a jeho slova, které byly pro kocoura i pro mne, jsem přešel mlčením. Nevím, jak mám v těchto situacích reagovat…
Ale to mlčení za mě vyřešil Jadenův bývalý domácí, když začal hulákat po celé zahradě, až lidi vykukovali ven.
Mrknul jsem na Jadena. Bylo vidět, že okamžitě nabral na svém vzteku, který prozatím udržoval na uzdě. Ale po správcově slovech, už to nevydržel. Udělal k němu několik kroků blíž, zatnul ruce v pěst, a už se nadechoval, že mu něco pěkně od plic řekne, když jsem promluvil já a zabrzdil ho.
„Vy jste správce tohoto domu?“ ozval jsem se dostatečně hlasitě, aby mě oba slyšeli.
„Jsem. Proč?! Kdo jste vy?!“ vyjel na mě celkem nepříjemným tónem, až jsem sebou trhnul.
„Mám dotaz. Co se stalo s nábytkem, který jsem poslal panu Chaseovi, než se odsud musel odstěhovat?“
Správce se zarazil, nedůvěřivě se na mě podíval, ale pak, nejspíš podle mého oblečení a auta, které stálo na dohled, kam se i podíval, mu došlo, že nejsem jen tak hej nebo počkej.
„Promiňte,“ hned změnil tón a přistoupil ke mně blíž.
„Nechoďte ke mně!“ vyjel jsem o něco hlasitěji. „Nemám zájem se bavit s někým důvěrně, kdo tu po mně řval!“
Můj naštvaný tón jsem zvolil záměrně, aby to viděli a slyšeli i ti, kteří pořád čuměli z oken.
„Nemám zájem se blíž seznámit s někým, kdo je na vaší úrovni!“ bylo mi jedno, že si o mně zase budou myslet, že jsem rozmazlený spratek. „Tak kde je ten nábytek? Vím, že si ho pan Chase s sebou nevzal a do exekuční aukce nebyl přihlášený! Řeknete mi to, nebo si to mám nechat zjistit sám?!“
Můj naštvaný tón správce doslova zmrazil na místě. Byl nervózní ještě víc, a přešlapoval na místě, jak nevěděl, nebo neměl odvahu mi odpovědět.
„Tak co?!“
„No, víte… Pan Chase ho tu nechal a neodklidil ho… Tak… no… nechal jsem si ho. Byla škoda to vyhazovat.“
„Takže jste si nechal něco, co vám nepatří?! A narval jste si ho do téhle špíny?!“ ukázal jsem k baráku a znovu jsem zvýšil hlas. „Víte, že se tomu říká krádež?! Ukradl jste ho!“
Správce v tenhle moment couvnul a podíval se nahoru do oken. Veřejně jsem ho tady před ostatními nazval zlodějem.
„Kolik vám dluží na nájmu?!“ pokračoval jsem.
„Pět set osmdesát dolarů,“ zabreptal
„A to tu neplatil nájem dva roky? Jste snad hotel Hilton?!“ vyjel jsem na něj překvapeně, když řekl tu sumu. „A víte vy, kolik ten nábytek, co jste si nechal, vlastně stojí? Mohl bych si za něj koupit celý váš barák! Byl to dar, a vy jste si ho bez mého nebo jeho svolení přivlastnil. Užívejte si ho, dokud můžete, protože dlouhého trvání to mít nebude! Očekávejte v nejbližší době návštěvu mých právníků!“
Sáhl jsem do kapsy, z peněženky vytáhl vizitku a mrsknul ji po něm. Schoval jsem peněženku zpátky, zapřel se o berle a podíval jsem se na Jadena.
„Můžeme jít?“ zeptal jsem se ho a kývl hlavou k autu.
Jaden
Dostal jsem vztek.
Mohl tomu kocourovi dat nažrat, mohl ho zakopat. Neležel tu pár hodin.
Vykročil jsem, ale v tu chvíli se ozval kluk.
Jen jsem překvapeně zamrkal a stáhl se dozadu.
Teď se ukázal v tom pravém světle.
Jako bohatý spratek.
Ale…
„Proč jsi to udělal?" zeptal jsem se ho tiše, když jsme došli k jeho autu.
„Já… Díky. No, jen jsem teď tvým dlužníkem. Takže ten oběd ti uvařím. Nechci se ukazovat nikde na veřejnosti. Dva výstupy za dnešní den bohatě stačí," ušklíbl jsem se.
Znovu jsem se nasoukal do auta a počkal, dokud jsme nevyjeli.
Sundal jsem čepici, šálu, a nakonec se rozesmál.
„Musím uznat, že jsi mě překvapil. Jsi vážně cvok. Ten jeho výraz stal za to," vydechl jsem.
Pak jsem ale zvážněl.
„Nejspíš ti to ale přinese problémy. Není dobré se se mnou zaplétat," dokončil jsem větu, kterou jsem nedořekl u stromu.
Chris
Správce zaplul do toho svého špinavého baráku rychleji, než by nastartoval tryskový motor vojenského letectva.
A já spokojeně mířil k autu. Nasedli jsme, a konečně se rozjeli ke mně domů. Už ani neprotestoval, že nepojede. A ani nevím proč, ale byl jsem rád.
Snad jsem měl i dobrý pocit z toho, že jsem aspoň trochu odčinil to, že takhle skončil na ulici?
Ale tenkrát jsem to viděl jinak. Měl jsem právo se zlobit, a mohl být rád, že neskončil ve vězení…
Jenže ta zlost a strach z něj pomalu vyprchávaly s každou minutou, kterou jsem s ním trávil.
„Jo, no, netvářil se moc nadšeně, a počítám, že teď sedí doma a nadává mi do všeho možného, nebo se narychlo zbavuje toho nábytku.“
Na jeho další slova jsem nereagoval. Nevěděl jsem, co na to říct. Sám jsem poznal, jaký umí být, když zuří, poznal jsem to na vlastní kůži. Ale na druhou stranu… Nechtěl jsem ho litovat, nebo chlácholit, že to tak není.
„Budu mít problémy?“ promluvil jsem konečně, když jsme vešli do mého domu, svlékli se a překvapenému sluhovi jsme podali věci, aby je pověsil.
„Myslíš si, že mám problémů málo? Jsem na to zvyklý,“ zamířil jsem do kuchyně a požádal Freda, aby nám udělal preso. Opřel jsem se o linku a zadíval se na Jadena.
„Ani netušíš, kolikrát za týden musím odmítat žádosti podvodníků o peníze. Kolikrát za dobu, co jsem převzal rodinný byznys, jsem musel čelit urážkám, podvodům, podrazům, výhružkám. Dvakrát se mě snažili unést, a jen díky tomu, že mám výborného a dobře vycvičeného řidiče, se to nestalo.“
Po posledních slovech jsem zmlknul, protože jsem si uvědomil, že jsem těmto věcem vždy unikl o vlásek, abych se sám potom vrhnul svou neuvážeností do nebezpečí. A ani ta pitomá ochranka nezabránila tomu, aby tenkrát Chase nevešel do mého domu a neznásilnil mě.
„No, prostě je mi to jedno, Slíbil jsem ti oběd, tak jsi tady. A moje otázka, jestli máš kde přespat, pořád zůstala nezodpovězená. Tady v přízemí jsou volné pokoje, můžeš tu klidně přespat. Pořád jsem z tebe trochu nervózní, ale nějak si myslím, že mi neublížíš.“
Řekl jsem mu přímo, co si myslím, a buď to vezme nebo ne. Tím výstupem se správcem jsem se tak nějak trochu uklidnil, a snad i proto jsem mu přestal odpovídat vyhýbavě, přestal jsem mlčet, a přestal jsem kuňkat.
„Dneska nemusíte vařit oběd, udělejte si volno,“ otočil jsem se na Freda, když se zeptal, jestli něco má ještě něco dalšího nachystat.