Chris
Jen jsem se mohl dívat na Jadenovy záda, když se zvedl, oblékl se a odešel. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli udělat. Jestli ho zastavit, nebo mu mám něco říct. Nechápal jsem to.
Opřel jsem se o pelest a jen hleděl před sebe do zdi. Přemýšlel jsem nad Jadenovou reakcí. Čím to mohlo být.
A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tak mi pomalu začalo docházet, že jsem nejspíš na vině já. Asi jsem to na něho neměl takhle vybalit.
Někdy nejsem schopen se vymáčknout, a pak se zeptám nebo něco řeknu nečekaně, že ostatní tím šokuji. A to je věc, která mi zůstala z mého předchozího já… Říct, co si myslím, a nehledět na to, co to s tím druhým udělá.
Bylo mi líto, že jsem to takhle pokazil. Ale nevěděl jsem, jak to napravit.
Nakonec jsem se oblékl do županu a sešel dolů, odkud jsem zaslechl Jadena a cinknutí skla.
Viděl jsem ho stát u lednice a došlo mi, že jsem ho nejspíš donutil se jít napít.
„Promiň, neměl jsem se tě ptát,“ špitnul jsem ode dveří. „Podívám se, co bychom mohli sníst.“
Došel jsem k němu a odstrčil ho od lednice. Sám jsem ji potom otevřel a zamyšleně do ní zíral a přemýšlel, co si dáme na jídlo, i když já v tuhle chvíli moc hlad neměl.
Jaden
Skoro jsem nadskočil, když se Chris najednou ozval za mými zády.
Nechtěl jsem to nijak rozebírat, ale když mě Chris odstrčil od ledničky, uvědomil jsem si, že vlastně hlad ani nemám. Prostě jsem jen chtěl utéct před odpovědí, na kterou jsem nebyl připravený.
Nejspíš mu to někdy budu muset říct, ale teď jsem jen zíral na linku, zatímco Chris stál u lednice a nejspíš vybíral jídlo.
„Vlastně, ani hlad nemám. Jestli chceš, něco ti ale udělám," zabručel jsem po chvilce.
Nějak jsem nevěděl, co říct nebo udělat. Cítil jsem, jak se něco změnilo, a s tím nastoupilo mé staré já, které před vším utíkalo.
„Asi si půjdu místo toho zaplavat."
Věděl jsem, že to není vůči Chrisovi fér, ale já momentálně nevěděl, jak se zachovat, abych mu neublížil, nebo situaci ještě víc nezhoršil.
Aniž bych čekal na odpověď, vyšel jsem z kuchyně a zamířil k bazénu.
Chris
Ještě chvíli jsem stál a hleděl do lednice. Jadenovy kroky už dávno utichly, když odešel k bazénu, ale já se nehnul z místa. Až teprve po chvíli ticha jsem praštil s dveřma lednice, až uvnitř zarachotily věci.
„Tak si jdi,“ zabručel jsem polohlasně.
Pak se ve mně ale probudila ještě větší zlost. Vztekle jsem došel do ložnice, kde jsem ze sebe serval župan, a rychle se oblékl, a pak jsem ještě vztekleji nakráčel za Jadenem k bazénu, postavil se na břeh, a ve chvíli, kdy se Jaden na druhé straně zastavil, tak jsem na něho zahulákal.
„Tak si to nechej pro sebe! Klidně se v těch výčitkách utop! Když mi to nechceš říct, tak prosím, ale už to přede mnou nikdy nezmiňuj! A pokud znovu potkám někoho, kdo na tebe bude hnusně nadávat, jen se usměju a půjdu dál, protože nebudu vědět, o co jde! Nech si to pro sebe, srabe!“
Vztekle jsem se otočil a vyběhl jsem nahoru, oblíkl si kabát a boty, a šel do garáže, kde jsem hned nastoupil do svého auta. Potřeboval jsem se uklidnit, a nejlepší bylo, se projet ve svém autě, i když mi zrovna přimrzaly ruce k volantu. Ale nechtěl jsem se s Jadenem hádat, i když mi teď nejspíš dá přes hubu, že jsem utekl.
Jaden
Zíral jsem jako puk, když Chris přišel k bazénu, ale ne proto, aby si promluvil, ale proto, aby mě seřval.
A pak prostě odešel.
Než jsem se vzpamatoval a vylezl z bazénu, uslyšel jsem prásknutí dveří a než jsem doběhl ke dveřím, Chris startoval motor auta a odjížděl.
„Fajn, tak si jdi!" zařval jsem vztekle a pěstí praštil do futer.
Pak jsem za sebou zabouchl dveře a nasupeně odešel do Chrisovy ložnice. Celou dobu jsem nadával, a ani nevěděl, na co jsem víc naštvaný. Jestli sám na sebe, na Chrise, že po mě vyjel, nebo na to, že nehleděl na nebezpečí a prostě odjel.
Jenže já byl teď ve stavu, kdy jsem rozumně neuvažoval, takže jsem na sebe naházel věci, vzal si mobil a peněženku.
V kuchyni jsem načmáral vzkaz, že vím, že jsem srab, a pokud se mu to nelíbí, tak nevím, proč si se mnou vůbec začínal, a připíchl ho na ledničku magnetem.
Pak jsem vešel do předsíně, hodil na sebe bundu, sebral klíče, zamkl barák, a stejně jako Chris, i já za chvilku opouštěl jeho pozemek.
Zamířil jsem k Nolanovi, ale i když jsem věděl, že má být doma, nebyl tam.
Zkoušel jsem mu volat na mobil, ale nezvedal to, a za chvilku mi přišla zpráva, že na mě teď nemá čas, protože řeší něco důležitého.
To mě nasralo ještě víc, připadal jsem si odmítnutý všemi, tak jako kdysi.
Nasedl jsem do auta, párkrát zabušil na volant, zanadával, a pak zamířil do prvního baru.
Jenže hluk a množství lidí mi na náladě zrovna nepřidaly, tak jsem si koupil jen flašku a opět nasedl do auta.
Aniž bych nějak přemýšlel nad tím, kam jedu, najednou jsem zastavoval před branou hřbitova a mé kroky zamířily k Owenovu hrobu.
Bylo mi jedno, že mrzne, že je zem studená, že se mi třesou ruce, prostě jsem se posadil na zem a mocně si přihnul.
Chris
Bylo mi jedno, kam jedu. Hlavně že jsem řídil auto, a to byla druhá věc, která mě dokázala uklidnit. Tu první jsem nemohl dělat, protože v domě byl Jaden. A nejspíš bych na dělání návrhů neměl teď klid.
Projížděl jsem městem, pořád byl celkem provoz, a na uklidnění mi to nakonec nestačilo. Spíš jsem byl ještě víc nervózní.
Ale po nějaké době se moje vzteklá nálada začínala měnit. Začínal jsem z toho být rozladěný, a přecházelo to do smutku. A ve chvíli, kdy se mi zastesklo po Jadenovi, rozmlžil se mi zrak, když mi do očí hrkly slzy, a já musel na chvíli zastavit.
Nemá to cenu…. Takhle to prostě nejde. Možná jsem se měl brzdit, ale už je pozdě.
Naštval jsem sebe a naštval jsem Jadena. Vyběhl jsem z baráku tak rychle, že to snad ani nestihl postřehnout. Měl bych se vrátit. Určitě má už o mě strach, a můj telefon leží doma v kuchyni na stole.
Otřel jsem si slzy, několikrát jsem popotáhl, zařadil jsem rychlost a otočil auto zpátky ke svému domu.
Už se šeřilo, když jsem najížděl na cestu k bráně. Přišlápl jsem plyn, a i když jsem měl strach, že dostanu vynadáno, že možná chytím i jednu do zubů, přesto jsem se nemohl dočkat toho, až Jadena znovu uvidím a schovám se v jeho náruči. Nepustím se ho, i kdyby mě od sebe odstrkoval.
Ani jsem nezajížděl do garáže. Nechal jsem auto před domem a vešel hned dovnitř. Ani jsem se nezouval, jen jsem shodil kabát, klíče jsem mrsknul na botník a rozběhl se k bazénu. Ale v půlce cesty jsem se zarazil a otočil se.
V bazénu už určitě nebude, byl jsem pryč skoro dvě hodiny.
Jenže…
I když se všude svítilo, bylo tu takové zvláštní ticho. Nikde jsem neslyšel šramot, ani mumlání či nadávky.
Opatrně jsem nakouknul do kuchyně, která byla nejblíže.
„Jadene?“ ozval jsem se a rozhlédl se.
Ale i když jsem viděl, že je kuchyň prázdná, pocítil jsem zklamání, že se mi neozval.
A pak jsem to uviděl. Něco, co tam předtím nebylo. Lístek na lednici.
Došel jsem blíž a zastavil se před ní. Opřel jsem se dlaněmi o lednici a nechápavě si četl jeho vzkaz.
Roztřásl jsem se, když mi to konečně došlo do toho mého přimrzlého mozku.
Jaden odešel… Není tady… Vykašlal se na mě, protože se chovám jak rozmazlený spratek…
Jen to jsem si z toho odvodil, a nic jiného mě teď nezajímalo.
Jak se může ptát, proč jsem si s ním začal? Jak může? Proč tu není? Už mě nechce?
Slzy, které se mi znovu spustily jsem ani nestíral. Jen jsem tam stál a brečel jsem.
Neslyšel jsem ani ty tiché kroky za sebou. Až teprve tiše pronesená slova mě probrala.
„Není tady, už tě měl dost a zdrhnul, jak to umí je on…“
Prudce jsem se otočil, ale ten pohyb šel přímo naproti pěsti, která mě trefila rovnou do obličeje.
Vyvrátil jsem se, a ani nestihl poděkovat tomu, kdo mě v tuhle chvíli poslal k zemi do bezvědomí.
Jaden
Seděl jsem na té zmrzlé zemi, a ani nějak nevnímal to, že se začalo šeřit a chlast ve flašce pomalu ubýval. Když jsem konečně promrzl na kost, a můj mozek se schladil, uvědomil jsem si, jakou pitomost jsem udělal.
Mám Chrise chránit a místo toho trucuju u hrobu mrtvého milence.
S Chrisem jsem si začal právě proto jaký je, a láska je o tom, odpouštět tomu druhému jeho občasné výstřelky a chyby. Jenže, já si na to nějak pořád nezvykl a vyřešil problém tak, jako kdysi.
Asi bych mu měl zavolat.
Když se mobil rozeřval, málem jsem nadskočil a okamžitě ho zmrzlými prsty vytáhl z kapsy.
„Chrisi, já-" vyhrkl jsem do mobilu hned, jak jsem to zvedl.
„Chceš mu říct jaký jsi srab a zbabělec? Tak to musíš počkat, až se princátko probere. Mimochodem, nejspíš je ti to ukradené, ale až s ním skončím, nezbude z něho nic."
Chvilku mi trvalo, než mi ta slova došla a poznal jsem hlas.
„Greysone! Ty zkurvysyne! Jestli mu zkřivíš jediný vlásek-" zařval jsem na celé kolo a v momentě byl na nohou.
„Tak co? Nic nedokážeš, ty trosko! Dopadne stejně jako tvůj předchozí milenec. Ale budu rád, až uvidíš jeho konec. Takže ti řeknu, kde nás najdeš."
„Ty hajzle!"
Víc jsem ale říct nestihl, protože na mě vychrlil adresu jedné bývalé fabriky, která teď byla zavřená a stála na okraji města, a pak hned zavěsil.
Mrštil jsem flaškou o ledovou zem a prsty si vjel do vlasů.
Jak jsem mohl? Jak se můžu teď Chrisovi podívat do očí?
Přesto jsem neváhal ani vteřinu. V autě jsem hrábl do přihrádky, kde jsem schovával starší kolt, který se mi podařilo za levně koupit, když jsme s Chrisem měli těžký týden, a zkontroloval bubínek.
Šest nábojů. Bude to muset stačit.
Chris
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe. Ale probralo mě něco ledového.
Trhnul jsem sebou, ale stihl jsem jen vykřiknout bolestí, když mě provazy pevně držely na místě a bolestivě se mi zařízly do rukou a do nohou.
A nejen to… Měl jsem problém otevřít oči, jak moc mě bolela hlava. Jako by se mi chtěla rozletět na několik kusů.
„Tak se prober!“ dopadla na můj obličej další dávka studené vody.
Rozkašlal jsem se, začal vodu prskat kolem sebe, ale po chvíli se mi konečně povedlo otevřít oči.
Seděl jsem na jakési rozhrkané židli, a jen provazy mě na ní držely, jinak bych se nejspíš svezl na zem. Byla to nějaká hala, nejspíš nějaká fabrika nebo sklad, a byla tu pořádná zima. Měl jsem na sobě jen to, v čem jsem se doma poroučel k zemi. Košile byla mokrá, když na mě chrstnul vodu, a měl jsem pocit, jako by mi přimrzávala ke kůži.
A přede mnou…
Přede mnou stála nejhorší noční můra mého života. Greyson držel v ruce menší kyblík, z kterého na mě chrstnul ještě zbytek vody, a pak ho s úšklebkem odhodil.
„Jsem zvědav, jak dlouho to tu v té zimě vydržíš,“ popošel ke mně, chytl mě za bradu a trhnul mi s hlavou nahoru, aby mi viděl do obličeje.
„Nes-nesahej na mě… těma špina-výma rukama…“ plivnul jsem na něho, když se přiblížil.
V tu chvíli mi ale přistála jedna do obličeje, až se mi znovu zatmělo před očima.
„Ty…“ zavrčel na mě a vztekle si otřel slinu z tváře. „Dlouho odporovat nebudeš!“
Obešel mě a zastavil se za mnou. Jen po sluchu jsem mohl odhadovat, co dělá. A to že si za mnou dřepl, mi došlo okamžitě, jakmile chytl prsty mé pravé ruky, a zvuk křupnutí ukazováčku se ztratil v mém zařvání.
„Ale ale… snad bys nebrečel… vždyť to ani nemůže bolet…“ ozval se posměšný hlas Greysona, když vstal a vrátil se zpátky přede mne.
Do očí mi vhrkly slzy, třásl jsem se neskutečnou zimou, hlava mi padla na prsa, a já dokázal jen prudce oddechovat a skučet bolestí. Nebyl jsem schopen teď říct ani ň… Jen jsem se snažil vzpamatovat, a něco vymyslet.
Ale byl jsem úplně v háji.
„Víš, co bolí víc?“ sáhl Greyson do kapsy a vytáhl motýlka.
Naučeným pohybem, který jsem tak často vídával ve filmech, ho otevřel, jednou rukou mě popadl za vlasy a zvedl mi prudce hlavu, až mi křuplo v páteři, a vzápětí mi přiložil ostří ke krku.
„Víc bolí, když tě o ten prst připravím…“ mírně pohnul rukou a ostří nože mi prořízlo kůži.
Nebylo to hluboko, nejspíš mě nechtěl zabít, ale stačilo to na to, abych cítil bolest a teplou krev, která mi po krku stékala na už tak mokrou košili.
„A teď,“ sáhl znovu do kapsy a vytáhl můj telefon. „Pěkně zavoláš své milované maceše a poprosíš ji, aby tě zachránila. Bude ráda, když ji poprosíš o pomoc. Všichni ji budou oslavovat, ona ti zařídí tu nejlepší lékařskou péči, perfektního psychiatra a léčení, to nejlepší v zemi. A postará se o společnost, zatímco ty budeš zdravotně indisponovaný. Ale i když se budeš snažit, nebude to nic platné, protože ty už…“
Nedořekl to a jen vytočil zpaměti číslo a telefon mi přiložil k uchu.
„Tak mluv!“ zavrčel na mě tiše a čekal, až se na druhé straně ozve Chalsey.
„Chrisi? Miláčku, copak se děje?“ zaslechl jsem ten úlisný hlas.
Jaden
Jel jsem jako o život, a najednou ze mě vyprchal i všechen ten alkohol.
Necítil jsem ani zimu, jen jsem v duchu modlil, což jsem nikdy předtím nedělal, ať je Chris v pořádku.
Nadával jsem si do idiotů a byl rozhodnutý přijmout následky, i kdyby mě Chris za tohle vykopl nejen z baráku, ale i ze svého života.
Zkusil jsem Chrisovi zavolat znovu na jeho mobil, ale ozval se obsazovací tón.
Zavolal jsem i Nolanovi, ale ten mi to stále nebral, což mou náladu ještě víc zhoršilo.
Greyson byl parchant, a já věděl, že každá vteřina znamená pro Chrise větší bolest a utrpení, protože ten hajzl se s ním srát nebude, i když možná měl před tím nařízeno, aby Chrise nechal naživu.
Ale jak už jsem měl tu čest poznat, jakmile mu hrábne, nehledí na následky a převálcuje všechno, co mu stojí v cestě.
Fabrika nebyla až tak daleko od hřbitova, navíc po setmění v téhle části nebyl moc velký provoz, přesto se mi zdálo, že jedu strašně pomalu.
Málem jsem ani nestihl zabrzdit a narval to do zdi, když jsem smykem konečně vjel do areálu fabriky a zastavil před vchodem, kde jsem skrz špinavé okno uviděl tlumené světlo.
Revolver jsem si strčil za pas a ani nezabouchl dveře auta, jak rychle jsem vyskočil ven.
Chris
Posbíral jsem všechny své síly a pootočil jsem hlavu víc k telefonu.
„Táhni do hajzlu, ty mrcho! A ty taky Greysone! Jestli mě zabijete, Chalsey, nic nedostanete! Ani penny! Zažaluji vás, oba vás za-“
Víc jsem nestihl doříct, protože silná rána mě umlčela a poslala k zemi i se židlí.
„Tak znovu! Uděláš, co jsem ti řekl! Pokud nechceš odejít odsud po kouskách!“ zařval na mě Greyson a dupnul mi na ruku.
I když jsem znovu zakřičel bolestí, nehleděl na to, popadl mě a dost nešetrně zvedl zpátky i se židlí.
„A vlastně… Je mi jedno, co s tebou bude. Jen se nemůžu dočkat, až tě tvá skvělá ochranka bude tady sbírat a skládat dohromady!“ začal se Greyson smát jak šílený, a praštil mě pěstí do břicha, až mi vyrazil dech.
Nebyl jsem schopen se na něho už ani podívat. Snažil jsem se nadechnout, a měl jsem pocit, že se udusím. Ale další rána mě vrátila zpátky, ani jsem nemrknul.
„Tak co? Princátko se už nadechlo?“ zašklebil se Greyson, když se přede mnou sklonil a zadíval se na mě s velkým uspokojením.
Ale vysloužil si další krvavý plivanec do tváře.
Narovnal se, vztekle si třel tvář do rukávu a pak se rozzuřeně rozmáchl. Zavřel jsem oči a čekal tu ránu, ale nepřišla…
Otevřel jsem oči. Greyson s nataženou rukou zmrznul uprostřed pohybu a hlavu měl natočenou ke vchodu.
„Vypadá to, že si pro tebe někdo dojel…“ zavrčel a spustil ruku dolů. „Tak tady hezky poslušně počkáš.“
Poplácal mě po tváři jako nejlepší kámoš, a pak mi zmizel z dohledu, když zašel dozadu za mě. Slyšel jsem, jak se jeho kroky vzdalují, až po chvíli úplně utichly…
„Greysone! Rozvaž mě, ty hajzle! Slyšíš?!“ zařval jsem do toho ticha, které najednou ovládlo celou tuhle halu.
Jaden
Ještě jsem ani nerozrazil dveře, a odněkud zepředu uslyšel tlumeně Chrisův hlas.
Slovům jsem nerozuměl, ale aspoň byl naživu.
Dveře jsem skoro vylomil z pantů, uklouzl na zmrzlé podlaze a rameno si bolestivě narazil o futra, ale to mě nezastavilo.
„Chrisi!" zahulákal jsem na celé kolo a bylo mi jedno, jestli mě Greyson slyší, nebo tu má někoho k ruce a jen na mě číhají, aby mě mohli přepadnout ze zálohy.
Bylo mi to jedno. I kdybych tady chcípl, Chrise prostě odsud dostanu živého.
Rozrazil jsem další dveře a na moment se mi zastavilo srdce.
Chris seděl přivázaný k židli, třásl se, byl celý mokrý, krvácel z rány na krku, měl roztržený ret, a tvář na levé straně mu začala napuchat nejspíš od rány, kterou schytal.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatoval.
„Dostanu tě odsud. Nejspíš jsem ten poslední, koho bys tu chtěl vidět, ale dostanu tě pryč, i kdyby to byla poslední věc, kterou v životě udělám. I kdybych tu měl chcípnout jako prašivý čokl, nedovolím, aby ti víc ublížil,“ procedil jsem skrz zuby, když jsem doběhl k Chrisovi, dopadl na kolena a začal mu rozvazovat nohy.
Když jsem ho obešel, abych mu rozvázal ruce, jen jsem sykl, protože zlomený prst prostě nešlo přehlédnout.
Podepřel jsem ho, aby nespadl, a pak si sundal bundu i košili a navlekl to na Chrise, aby se zahřál.
„Dokážeš chodit? Venku mám auto."
Vytáhl jsem zbraň, abych ji měl při ruce, druhou rukou Chrise objal kolem pasu a pokusil se ho postavit.
Chris
Křičel jsem na toho zmetka, ale on se neozval. Snažil jsem se otočit hlavu, ale šlo to jen velmi omezeně. Naslouchal jsem, jestli ho odněkud uslyším, ale nic.
Ale po chvilce se ozval rachot přede mnou. Úplně jsem zapomněl na bolest… Překotně jsem dýchal, krátké nádechy ani nestihly naplnit plíce. Napjal jsem se, až se mi provazy víc zařízly do zápěstí, a se strachem, který mě teď už naplno ovládl, jsem hleděl před sebe. Levé oko jsem měl přivřené, nejspíš mi napuchla tvář, a druhým jsem viděl rozmlženě.
A tak, když se rozletěly prudce dveře, mi chvilku trvalo, než mi došlo, kdo to je.
A zavolání mého jména mě utvrdilo, že ten, kdo sem tak vletěl, je Jaden.
„Jadene!“ vykřikl jsem i já, a ještě víc jsem se roztřásl.
Pořád jsem měl strach, ale zároveň jsem cítil úlevu, že je tady. Ale chtěl jsem se odsud dostat co nejdříve pryč. Když mi rozvazoval ruce, zaskučel jsem bolestí a málem jsem přepadl dopředu, ale zachytil mě a pomohl mi vstát. Chtěl jsem ho obejmout, přitisknout se k němu do jeho velké náruče, ale jen jsem se třásl, snažil se popadnout dech a nebyl schopen pohybu. Byl jsem jak paralyzovaný…
Jaden mě rychle zabalil do svého oblečení a táhl mě na mých vratkých nohách z té promrzlé haly ven.
„Zvl… zvlád…nu… to…“ vykoktal jsem ze sebe a víc se o něj zapřel.
Byl jsem tak rád, že je tady, že jsem v tu chvíli na nic jiného nemyslel. Ale když jsme ušli pár kroků…
„Greyson… Je tu… někde…“ zachraptěl jsem, a v tu samou chvíli se kolem nás mihl stín a silná rána mě vyrvala Jadenovi z ruky.
Odletěl jsem kus dál a shrnul jsem všechen bordel na té betonové podlaze až skoro ke stěně, o kterou jsem se nakonec zastavil.
Jaden
Úplně jsem na toho hajzla zapomněl. Ale on se sám připomenul.
Jen jsem zařval, když odhodil Chrise stranou a zamířil na něho zbraň.
Ale měl výhodu.
Byl nejspíš protažený, neměl v sobě alkohol, a navíc byl oblečený.
Já byl do pasu nahý, protože oblečení jsem dal Chrisovi, a mé pohyby byly o pár vteřin pomalejší než ty jeho.
Naučeným pohybem mi vyrazil zbraň z ruky, a já se jen tak, tak vyhnul pěsti, která mířila na mé břicho. Odkulil jsem se stranou a vyhrabal se na nohy.
Skluzem jsem se dostal ke Chrisovi, který byl naštěstí při vědomí, jen omráčený, a stihl ho akorát zakrýt svým tělem, když jsem periferně zahlédl stín, a vzápětí se mi ostří nože svezlo po paži.
Ohnal jsem se pěstí, abych získal aspoň pár vteřin, ale Greyson se jen posměšně zachechtal.
„Tomuhle říkáš boj? Jsi směšný. A ten zazobaný parchant taky! Vzal jsi mi něco, co patřilo mě, a za to mi zaplatíš!" zařval na mě, a když jsem se konečně otočil, uviděl jsem šílenství v jeho očích.
„Ty zaplatíš, hajzle! Za tohle tě dostanu!" zařval jsem já, a pak se proti němu vrhl.
Srazil jsem ho k zemi a snažil se ho od Chrise dostat, co nejdál. Chvilku jsme se váleli po zemi, ale měl převahu. Snadno se mi vykroutil, a pak mě nabral do břicha.
Zůstal jsem na zemi, zatímco on vstal a vzápětí mě silně nakopnul do břicha.
Zaťal jsem svaly, přesto jsem každý další kopanec citelně pocítil. Sebral mi vzduch z plic, a vzápětí jsem zvracel na špinavou podlahu žaludeční šťávy.
Jeho posměšný smích se rozlehl halou, když mě obešel a dupl mi na záda. Přikurtoval mě k podlaze, a pak si na mě sedl.
„Podříznu tě jako prase. pěkně pomalu, a ten malý sráč se bude dívat!“ zasyčel mi do ucha.
Sevřel mi vlasy, škubl hlavou dozadu, a ostří jeho nože se mi otřelo o napjatou kůži na krku.
„Uteč, Chrisi… Uteč…" podařilo se mi zachrčet, když se mé oči střetly s těmi Chrisovými.
Chris
Praštil jsem se do hlavy, když jsem narazil do stěny. Už tak mě bolela, a po tomhle nárazu jsem měl pocit, že mi snad uletí z krku. Zůstal jsem ležet a otřeseně jsem jen zíral před sebe. Nebyl jsem schopen se chvíli vzpamatovat.
Až teprve Gresyonovo nepříčetné zařvání, mě probralo natolik, že jsem začal víc vnímat. Opřel jsem se o ruce a chtěl se zvednout, ale byl jsem otřesený a slabé ruce mě neudržely, a já znovu skončil na zemi.
Když jsem to zkusil znovu, opět jsem skončil na zemi, přitlačen Jadenovým tělem.
Greyson se rozmáchl a pár kapek krve dopadlo na mou tvář, když Jaden nastavil ruku proti noži.
Trhaně jsem se nadechl, když tlak na mém těle povolil. Otočil jsem hlavu právě ve chvíli, kdy se Jaden vrhnul na Greysona.
Omráčeně jsem se díval na ně dva, jak se rvou jak dva rozzuření býci, ale bylo jasné, že v tuhle chvíli měl Greyson převahu.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem odsud pryč, bál jsem se toho člověka, který dával Jadenovi zabrat, a po chvíli ho poslal k zemi. Bál jsem se ho a chtěl jsem utéct. Ale zároveň jsem nechtěl Jadena opustit. Chtěl jsem mu nějak pomoct…
Rozhlédl jsem se, kde mám telefon, který Greyson předtím pustil z ruky, když mě mlátil. Ale nikde jsem ho neviděl. A vzápětí mi došlo, že i kdybych stihl někomu zavolat, tak, než by sem někdo dojel, mohlo by být pozdě. A já vlastně ani nevěděl, kde jsme.
Snažil jsem se tou bolavou hlavou rychle něco vymyslet, ale mohl jsem se jen bezradně dívat na to, jak Greyson surově kope do Jadena a doslova ho přikurtoval k zemi.
Zvedl jsem se na kolena s úmyslem vstát a aspoň po něm skočit. Ale byl jsem tak slabý, že jsem se po stěně sesunul zpátky k zemi, a jen se díval do Jadenových očí a nechápal, co po mně chce.
A v tu chvíli jsem ji viděl… Zbraň, kterou Greyson vyrazil Jadenovi z ruky.
Po čtyřech jsem se k ní doplazil a vzal ji do ruky.
Nikdy jsem to nedržel v ruce. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat, jestli mám natáhnout nějaký kohoutek, nebo odjistit nějakou pojistku. Ale jedno jsem věděl jistě.
Musím Greysona nějak zastavit.
„Zabiju tě!“ zakřičel jsem ochraptělým hlasem ve chvíli, kdy mu ruka cukla, a já už viděl, jak se ostří zahryzává Jadenovi do krku.
Držel jsem ten revolver a podpíral ho pravou rukou. Bál jsem se vystřelit, třásl jsem se strachy, že trefím Jadena. Nikdy jsem nestřílel ani na terč. Ale doufal jsem, že to Greysona zastaví aspoň na chvíli.
Nechtěl jsem o Jadena přijít. Nechtěl jsem, aby umřel. Miluji ho tak moc, že nevím, co bych dělal, kdyby ho Greyson zabil. Bál jsem se o něho, a na strach o svůj vlastní život jsem v tuhle chvíli už zcela zapomněl.
Bylo to pár vteřin, možná jedna nebo dvě, kdy se Greyson na mě podíval. Na chvilku, jako by zaváhal, ale pak se od Jadena se zuřivým výrazem odrazil, a vyskočil proti mně.
I když jsem byl připravený, vyděsilo mě to. Leknutím jsem zavřel oči, a jak jsem sebou trhnul, jsem stiskl kohoutek…
Jaden
Nevěřícně jsem sledoval, jak Chris zvedá zbraň a míří ji na Greysona.
Snažil jsem se mu to rozmluvit, nechtěl jsem, aby měl na rukou krev jako já, ale vyšlo ze mě jen zachrčení.
Když Chris zakřičel, tlak na mém krku povolil, protože Greyson přenesl svou pozornost na něj.
A pak zařval a vrhl se proti němu.
Tlak na mé tělo zmizel, ale chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.
Na nohy jsem vyskočil zároveň s výstřelem, a nejspíš proto, že jsem v ten moment strhl Greysona k zemi a mu kulka zaryla jen do ramene. Jenže on, jako by si toho ani nevšiml, dál se natahoval po Chrisovi.
A možná právě to mi dodalo novou sílu.
To, že mi Chris svým odvážným činem nejspíš zachránil život, a já ho nemínil jen tak promarnit.
„Ani se ho nedotkneš!" zařval jsem, chytl mu ruku, kterou se natahoval po Chrisovi a škubnul mu s ní dozadu.
Slyšitelně v ní luplo, a tentokrát to byl Greyson, kdo zařval bolestí.
Křičel jsem a nadával, a na moment se mi zatmělo před očima. Sedl jsem si na Greysonova záda a koleno mu přitlačil na střelnou ránu. Chytl jsem ho za hlavu, kousek ji zvedl, a pak s ní praštil o betonovou podlahu až to zadunělo. Několikrát jsem to zopakoval, dokud mi nezemdlel pod rukama, ale i potom, co jsem vrávoravě vstal a prudce oddechoval, jsem ho několikrát nakopl do žeber.
Klekl jsem si před Chrise, který stále křečovitě držel zbraň, opatrně mu ji vypáčil z prstů, a pak ho sevřel do náruče.
„Je to moje chyba…" zachrčel jsem, i když jsem měl na jazyku mnohem víc slov, a chtěl mu toho tolik říct.
„Pojedeme domů," vstal jsem a pomohl Chrisovi na nohy.
Dovlekli jsme se k autu, Chrisovi jsem pomohl na sedadlo, připásal ho a sám si sedl za volant.
Sice jsem říkal, že pojedeme domů, ale Chris musel do nemocnice.
Cestu si ani nepamatuju, protože se mi začal zamlžovat zrak, a ostrá bolest se změnila v tupou, jak mé tělo začalo ztrácet cit.
Z posledních sil jsem zastavil před nemocnicí a pootočil hlavu ke Chrisovi.
„Miluju tě…"
Ani nevím, jestli jsem ta slova vyslovil nahlas, protože pak všechno zčernalo, a já už ani nepocítil, jak moje hlava dopadla na volant a ruce se svezly podél těla.
Chris
Nečekal jsem, že to bude mít takovou sílu, a zpětný náraz zbraně mě z kleku poslal zpátky na zadek.
Ale konečně jsem otevřel oči a se strachem se podíval, jestli jsem netrefil Jadena.
Byl jsem z toho výstřelu tak v šoku, že jsem ani nereagoval, když se na mě Greyson znovu vrhl. Nebyl bych schopen už teď nic udělat. Ani znovu vystřelit. Měl jsem křeč v prstech, a nedokázal jsem je uvolnit.
Celý roztřesený jsem se díval na to, jak najednou Jaden vyskočil na Greysona, a i když to byla chvilka, mě se to zdálo jako věčnost, než ho Jaden poslal do bezvědomí. Slyšel jsem jasně to křupnutí jeho ruky, jeho zařvání a každý náraz jeho hlavy o beton. Ale byl jsem tak vyděšený, že jsem se jen díval, a kdybych se netřásl, nejspíš bych se vůbec ani nehnul.
„Jade… Jady…“ zaskuhral jsem, když se najednou přede mnou objevil.
Ani nevím, jak se mu podařilo mi vzít zbraň z ruky, ani nevím, jak jsme se dostali do auta. Byl jsem z toho úplně mimo, a ani jsem mu neuhnul, když mě usadil v autě a otevřel přihrádku, aby do ní hodil zbraň. Nevím ani, že mě připásal. Všechno to bylo jako ve snu, jako bych se díval na nějaký film.
Jen jsem se třásl, stále rychle oddechoval, a třel si ruce bez ohledu na to, jak moc mě bolel ten zlomený prst, který už měl všechny možné barvy a byl pěkně napuchlý.
Až teprve jeho hlas a následné troubení auta mě probralo a já otočil hlavu k Jadenovi.
„Jadene!“ vykřikl jsem.
Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, když mi došlo, že jsme zastavili. Byli jsme před nemocnicí, a v tom večerním tichu se troubení auta rozléhalo skoro jako siréna sanitky. Otevřel jsem dveře a zařval jsem bolestí, když jsem zlomeným prstem narazil do kliky. Ale ani to mě nezastavilo a já chtěl vyběhnout ven a zavolat pomoc.
Vztekle jsem škubal pásem, který mě držel na místě. Potřeboval jsem někoho zavolat. Kohokoliv, třeba i uklízečku…
„Pomozte mi někdo!“ zařval jsem z auta a dál se rval s tím zatraceným pásem.
Nevím, jestli to byl klakson, o který se Jaden opíral, nebo můj zoufalý křik, ale najednou z nemocnice vyběhl zřízenec, a když viděl, co se děje, okamžitě vběhl dovnitř a zavolal pomoc.
To, co bylo potom, se seběhlo strašně rychle. Najednou bylo kolem nás živo, a já nestíhal sledovat, co se děje.
Chtěli mě vytáhnout z auta, ale já je odstrčil, aby se postarali o Jadena, který byl v bezvědomí.
Brečel jsem, prosil jsem je, aby mu pomohli, aby ho nenechali umřít, protože já ten pocit měl. Měl jsem opravdu strach, že mi umře, a já tu zůstanu bez něj.
Byl jsem skoro hysterický, když ho vytahovali z auta a nakládali na nosítka. Chtěl jsem jít za nimi, být s ním, vědět, že bude v pořádku. Ale museli mě držet dva, a doktor mi hned něco píchnul ještě venku, abych se uklidnil.
„Floresi!“ ozval se náhle známý hlas, když mě vedli dovnitř. „Co se stalo?!“
Přede mnou se objevil Aiden, kterého sem zřejmě přilákal hluk, který jsem způsobil.
„Kde je Jaden?!“
I když jsem byl mimo, zděšení v jeho obličeji nešlo přehlédnout.
„Nevím!“ vyjel jsem po něm. „Odvezli ho! Nevím, kde je! Nechci, aby umřel! Prosím! Aidene! Greyson… to on… Prosím, Aidene! Jaden… on… nesmí umřít!“
Ještě chvíli jsem hystericky křičel, než mi pomalu začínaly ubývat síly, a já po chvíli nakonec zmlknul, a jen jsem zůstal viset ošetřovatelům v rukách, kteří mě pak odváděli na vyšetřovnu. A když se za mnou zavíraly dveře, jen jsem se celý ubrečený bezradně díval na to, jak se Nolan rozběhl po chodbě a začal zjišťovat, co je s Jadenem…
Jaden
Probralo mě několik věcí najednou.
Světlo, které pronikalo i skrz zavřené víčka, podivný zápach, pípaní a nějaké hlasy.
Jen s námahou jsem rozlepil oči a zasténal. Pokusil jsem se pohnout, ale jako bych měl tělo z ocele.
„Nehýbej se…"
Někdo se dotkl mé ruky, a když můj mozek zpracoval slova, poznal jsem Nolanův hlas. S námahou jsem otočil hlavu na stranu a uviděl, jak se nade mnou sklání a vedle něj sedí na vozíčku Lory.
„Kde…" zachrčel jsem, ale hned se rozkašlal.
Nolan mi hned podal sklenici s vodou, opatrně mě podepřel, a i když jsem stejně polovinu vycintal na sebe, přesto mi to málo, co mi sklouzlo do krku pomohlo. Trochu jsem se rozhlédl a začal víc vnímat.
Ležel jsem v nemocničním pokoji, za oknem už svítilo slunce, a mě se pomalu začaly vracet události z večera.
„Chris!" vyhrkl jsem, a rukou, ve které jsem neměl zapíchlou kapačku sevřel tu Nolanovu.
„Klid. Je v pořádku," utěšoval mě Nolan a jemným tlakem se mě pokoušel dostat zpátky na záda.
„Utrpěl lehký otřes mozku, má zlomený prst a několik naraženin a odřenin."
Zavřel jsem na okamžik oči, jak mi spadl kámen ze srdce a slyšitelně si oddechl.
„Měl bych jít za ním," zamumlal jsem po chvilce a zase se pokusil zvednout.
„Ty budeš odpočívat. Greyson si tě pěkně podal. Jen se štěstím nemáš nic zlomeného a neutrpěl si vážná vnitřní zranění, ale ztratil jsi poměrně dost krve. Ránu na ruce i krku museli zašít, a navíc jsi utrpěl šok z podchlazení."
Greysonovo jméno ve mě vzedmulo vlnu zlosti, a já se zamračil.
„V klidu. Toho hajzla máme. Florese… chci říct, Chris, nám podal hrubý popis místa a moc opuštěných továren tu není. Hned jsem rozjel pátrání a za hodinu už ho měli. Zrovna se probíral, ale naštěstí nebyl v takové stavu, aby něco zmohl, takže ho hned zatkli a odvezli na ošetření. A co víc, máme i Wilsona. Greyson měl v té fabrice svou skrýš, a díky stopám jsme se dostali k Wilsonovu úkrytu. Ten je teď ve vazbě a čeká na výslech."
Nolan si sedl na volnou židli vedle Loryho a já si všiml jeho kruhů pod očima.
„Volal jsem ti," zachrčel jsem mírně obviňujícím tónem.
„Jo… No, já…" ošil se Nolan a prohrábl si prsty vlasy.
„Za to můžu já," špitl Lory a omluvně se na mě podíval. „Zavolal jsem Nolanovi včera odpoledne, jestli by za mnou nepřijel, protože mi bylo smutno."
Chvilku jsem zíral z jednoho na druhého, než jsem si povzdechl.
„Chtěl bych vidět Chrise," zamumlal jsem a zahleděl se do stropu.
V tu chvíli dovnitř vešla sestra, a když viděla, že jsem vzhůru začala kolem mě pobíhat a všechno měřit a kontrolovat.
„Jsem v pořádku, zatraceně, ještě neumírám," zavrčel jsem na ni, když to začalo být už fakt otravné.
„Utrpěl jste-"
„To je v pořádku. Jeho jen tak něco neskolí. A když nadává, tak je všechno v pořádku..." přerušil sestru Nolan, která se po mých slovech urazila, a omluvně se na ni podíval.
Nakonec si jen povzdechla, pokrčila rameny, a se slovy, že se stejně zase vrátí, odkráčela.
„Pokud chcete, abych byl v pořádku, řekněte panu Floresovi, že bych ho rád viděl!" křikl jsem na ni ještě, než zavřela dveře.
Odpověď jsem neslyšel, protože jsem musel na moment rozdýchat bolest, která najednou sevřela mé tělo.
Chris
Bylo to otravné, zdlouhavé a hlavně bolestivé. I když jsem měl v sobě něco, co mě mělo uklidnit, bolest to neutlumilo.
Po rentgenu, kdy jsem už nadával, že budu svítit brzy jak žárovka, mi konečně zasádrovali ruku, protože kromě zlomeného prstu jsem měl i silně namožené zápěstí, jak mi na něho Greyson dupnul. Na naražené žebra jsem si už za poslední měsíce začínal zvykat. Ale hlava mě bolela pořád…
Pomohli mi umýt, a když mě rozklepala zimnice, tak mě hned narvali i přes mé protesty do postele, a nacpali do mě nějaké prášky.
I přesto jsem měl tendenci vstát a jít za Jadenem. Potřeboval jsem ho vidět. Nevěděl jsem, co s ním je, a měl jsem stále strach, že mi umře a já ho už nikdy neuvidím.
V jednu chvíli jsem už začínal být docela i hysterický a skoro se porval s personálem, když do pokoje vrazil Aiden.
Když viděl, co se děje, hned mě uklidnil, že je Jaden po ošetření, relativně v pořádku, ale dostal léky a teď spí. A on že potřebuje co nejrychleji informace, co se vlastně stalo.
Cítil jsem, jak mě síla léků přemáhá, a začínalo se mi chtít spát, když jsem se i uklidnil, že je Jaden na živu, ale snažil jsem se neusnout a vzpomenout si na všechno, co by mohlo pomoci najít Greysona.
Upozornil jsem Nolana, že na místě by měl zůstat i můj mobil, a ten, pokud není úplně vypnutý, by měl vysílat signál. A ještě jsem ani nestihl zavřít oči a usnout, a Nolan už žhavil svůj telefon a rozjížděl akci.
V noci jsem se ještě asi dvakrát vzbudil bolestí, a hlavně mi vyskočila teplota. Nebylo divu, když jsem v té promrzlé fabrice seděl v mokrých hadrech, a nějaká zranění a šok k tomu ještě dopomohly.
Ráno to už bylo o něco lepší, ale zvýšenou teplotu jsem měl pořád. A proto mě ani nechtěli pustit z postele, když jsem se dožadoval návštěvy u Jadena.
Krátce po snídani se otevřely dveře, a dovnitř vpadl Fred a Luke, celí vyděšení, co se stalo, protože je ještě v noci navštívila policie.
Musel jsem znovu převyprávět, co se přihodilo, a uklidnit je, že nejsou ničím na vině. Že by se to stalo tak, jako tak, i kdyby mě hlídali. Prostě Greyson to měl naplánované a jen čekal na vhodnou příležitost.
„Chci jít za Jadenem,“ povzdechl jsem si, když mi Fred podal moje pyžamo, které mi donesl z domu.
Podíval se na sestru, která právě vešla dovnitř, s otázkou v očích, protože slyšela mé povzdechnutí.
„Jeden horší jak druhý,“ zabrblala, ale nakonec mi z ruky vytáhla jehlu, když roztok dokapal, a přistrčila vozík. Prý pěšky ani náhodou.
„Ale jen na deset minut, a pokud pak nebudete v posteli, přijdu si pro vás osobně!“ pohrozila ještě, když jsem už oblečený v pyžamu a županu seděl v křesle, a Fred mě vezl na chodbu a mířil se mnou do pokoje na druhém konci, kde měl být Jaden.
Zaklepal, a aniž by čekal na vyzvání, hned dveře otevřel a natlačil mě dovnitř.
Srdce se mi málem zastavilo, když jsem uviděl Jadena. Chtěl jsem vyskočit z vozíku, ale Fredova ruka na rameni mě zastavila. Bylo mi jedno, kdo tu všechno je a v momentě, kdy jsme zastavili vedle Jadenovy postele, jsem se na něho vrhl a pevně objal, nehledě na to, že ho může něco bolet.
„Straš… strašně jsem se… o tebe… bál…“ rozbrečel jsem se, jak to na mě všechno dolehlo.
Jaden
Když Nolan viděl, že se kroutím bolestí, jeho první reakcí bylo, že zavolá sestru, ale já to okamžitě zamítl. Stačilo jen pár vteřin, a to nejhorší odeznělo.
Nolan mi pak ještě podal vodu a s Lorym povykládali, co se za poslední dny událo, a co všechno na Wilsona s Greysonem mají. Taky jsem se dozvěděl, že poldu, který měl sledovat Chrise, Greyson napadl, ale naštěstí je v pořádku. Taky mají zatykač na Chrisovu macechu, jen stačí podpis soudce, až budou mít něco pevného v ruce.
Všechno jsem to pozorně poslouchal, ale tak nějak mi to bylo všechno jedno.
Přál jsem si jen jediné. Mít u sebe Chrise.
A snad jako by někdo vyslyšel mou prosbu, otevřely se dveře a dovnitř vjel Chris na vozíku, který tlačil Fred. Nestačil jsem ani nic říct, a už jsem ho měl v náruči.
Sykl jsem bolestí, ale nebylo to nic v porovnání s tím strachem, jaký jsem o Chrise měl. Volnou rukou jsem ho objal kolem pasu, víc ho přitiskl k sobě a tvář zabořil do jeho vlasů.
„Můžete… Můžete nás nechat chvilku o samotě…" zachrčel jsem a podíval se na ty čtyři.
Nolan se jen zamračil, ale nakonec kývl a chytl Loryho vozík.
„Nevím, co bych dělal, kdybych o tebe přišel. Já… Nezachoval jsem se nejlíp. Mám tě chránit, a svým tvrdohlavým a zbabělým jednáním jsem tě ohrozil,“ povzdechl jsem si, když jsme osaměli.
Zvedl jsem Chrisovu hlavu, setřel mu hřebem ruky slzy, a zadíval se do jeho krásných očí.
I přesto, že se na něm podepsala únava, měl teplotu a nateklou tvář, přesto byl pro mě tím krásným andělem, co mě vytáhl z pekla a já ho chtěl za to udělat šťastným, i když se mi to zatím nejspíš moc nedařilo.
Chris
Nedíval jsem se na ostatní. Nechtěl jsem se s nikým bavit. Chtěl jsem jen Jadena. Ani bych nezvedl hlavu, kdyby mě Jaden nechytil.
Zadíval jsem se do jeho očí a pocítil strašně velkou úlevu, že se mu nestalo nic horšího. Bylo vidět, že toho má dost, že je hodně unavený a bolavý. Ale i přesto jsem se zvedl z toho vozíku, nacpal jsem se k němu do postele, i když jsme se na ni sotva vešli, a znovu jsem ho objal, ale už o poznání opatrněji.
„Vystrašil jsi mě,“ ignoroval jsem jeho poslední slova o tom, že se nezachoval nejlépe.
„Když jsi v tom autě odpadl, myslel jsem, že jsi umřel,“ zafuněl jsem do látky toho nemocničního pyžama.
Ale po chvilce jsem se k jeho slovům stejně vrátil.
„Neměl jsem utéct. Kdybych to neudělal, nemuselo se to stát. Možná by mezitím našli Greysona, a tohle by ani nestihl udělat. Prý kolem domu špehoval celou dobu, a hlídal a sledoval, co se děje, kdo je uvnitř, kdo odešel. A když jsem se vrátil, byl už vevnitř. Musel tě vidět, že jsi odešel. Není to tvoje chyba. Neměl jsem na tebe být takový, omlouvám se, že jsem na tebe křičel, a že jsem utekl.“
O něco víc jsem s posledními slovy sevřel prsty na jeho ruce.
„Bál jsem se, že jsem tě střelil. Nikdy jsem to nedržel v ruce. Vážně jsem se bál… o tebe… bál jsem… se… že… že mě zab… zabije… měl jsem… strašně… bál… jsem se…“ celý jsem se najednou rozklepal a křečovitě jsem chytil Jadena ještě víc.
Nedokázal jsem se nadechnout, ruka v sádře mě rozbolela, když jsem se i tou rukou snažil Jadena chytit, jako by mi to mělo pomoct.
Byl jsem úplně v háji, i když jsem chtěl být silný, v pohodě. Ale nedokázal jsem to… Jako bych si najednou naplno uvědomil, že jsem to svým útěkem podělal a mohl jsem umřít. Oba dva jsme mohli umřít…
Jaden
Sice na posteli nebylo moc místa, když se ke mně Chris vecpal, ale za žádnou cenu bych ho teď nevyhodil. Poslouchal jsem ho, jednou rukou ho držel kolem pasu, a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdybych přijel o chvilku později.
Když se ale Chris najednou zasekl a cítil jsem, jak se jeho tělo roztřáslo, kašlal jsem na sebe, kašlal jsem na bolest, vytrhl si kapačku z ruky, sevřel Chrise v náruči, posadil se, a kolébal se s ním dopředu a dozadu.
Hladil jsem ho po zádech, líbal ho do vlasů, něco mu šeptal, aniž bych přemýšlel nad slovy a snažil se ho nějak utěšit.
"Všechno dobře dopadlo. Už je dobře. Já jsem rád, že se ti nic nestalo. To já se bál o tebe, když mi Greyson zavolal. Ani netušíš, jak moc…"
Sevřel jsem Chrise pevněji v náruči a ignoroval tupou bolest, která se začala měnit v ostrou.
Nejspíš bych tak Chrise držel ještě hodně dlouho, kdyby najednou do pokoje nevešla sestra.
"Zbláznili jste se?!"
Vykřikla a její hlas přitáhl pozornost ostatních, kteří najednou vběhli do pokoje, zjistit, co se stalo.
Okamžitě jsem dostal kázaní o tom, jak oba riskujeme, a že bych měl mít aspoň já rozum, když jsem starší, a skoro násilím ode mě museli Chrise dostávat, protože jsem ho nechtěl pustit.
No, nejspíš měla sestra pravdu v tom, že asi nejsem úplně v cajku, protože vteřinu na to jsem znovu odpadl.