Jaden
Ani nevím, kdy jsem usnul.
Ale za to ráno jsem byl probuzený velice rychle.
Nestihl jsem říct ani popel, když do bytu vtrhli poldové, skočili na mě, přišpendlili mě k zemi a spoutali ruce za záda.
Nebránil jsem se.
Čekal jsem to.
A tentokrát jsem věděl, že mě z toho ani Nolan nevyseká.
Vyslechl jsem si obvinění, strčili mě do výslechové vazby, kde jsem měl čekat na vyjádření.
Cítil jsem jakousi zvláštní úlevu.
Možná jsem si to zasloužil.
Když pro mě za čtyři hodiny přišli znovu, odmítl jsem právníka a vypověděl všechno, co se u Florese doma odehrálo.
Viděl jsem jejich pohrdavé pohledy, jejich odpor ke mně, ale kupodivu mi to nevadilo.
Víc mi vadilo to, že jsem se neudržel.
Neměl jsem to dělat, ale bylo pozdě se litovat.
Byl jsem odhodlaný čelit všemu, co přijde, a vyžrat si to až do dna.
Chris
Byl za mnou hned ráno, jakmile to šlo.
Ale nechtěl jsem s ním mluvit, i když jsem mu chtěl předtím vynadat.
Viděl jsem, jak je zničený z toho, co jeho podřízený udělal, a zřejmě je to jeho přítel, který nad ním drží ochrannou ruku. Ale mě to bylo jedno. Mě teď živila jen zloba na toho zmetka.
A drželo se mě to i následující dny.
Do své ložnice jsem už nevstoupil. Bylo mi špatně, jen jsem chytl za kliku, natož, abych měl spát v té posteli. Přestěhoval jsem se na druhý konec chodby, do nejlepšího pokoje pro hosty.
Věděl jsem o každém kroku, které provázelo vyšetřování. Věděl jsem, že někdo nedržel hubu, a noviny byly zas plné titulků s mou fotkou. Ale nějakým záhadným způsobem tam nebyla fotka jeho a ani jeho jméno. Nejspíš zapracovaly vojenské složky a policie. Ale mě to bylo jedno, i když bulváry psaly, že jsem si to vymyslel, že jsem měl, kdo ví, jaký zas večírek, a vlastně si za to můžu sám. A kdesi cosi.
Věděl jsem, že je v base a čeká na soud.
Jeho šéf se mě pokusil zkontaktovat několikrát. A až teprve po víc jak týdnu jsem svolil ke schůzce.
Omlouval se mi za něj, i když nevím proč. Neměl s tím nic společného, nemusel se v tom vůbec angažovat. Nechával jsem ho vymáchat se v tom až do poslední chvíle, kdy už mělo být stanovené datum předběžného líčení.
„Mimosoudní vyrovnání…“ hodil jsem před něj složku papírů a se založenýma rukama čekal, až si to přečte.
Nechal jsem právníky odejít, abych se s panem Aidenem mohl domluvit v klidu, a oni mi do toho nekecali. Měl jsem svůj plán a toho jsem se hodlal držet. Buď to, nebo vězení. A že by šel sedět na několik let, to bylo jasné. A byl to policajt, Nejspíš by měl v lochu hodně, hodně problémů… Kdo ví, kolik jeho spoluvězňů, které dostal do basy, by ho tam přivítalo.
„Ale to ho naprosto zničí,“ zvedl ke mně pan Aiden zděšený pohled. „Pomohl vyřešit váš případ. Je to nejlepší policajt, nasazoval krk, když byl v armádě, a teď… teď…“
„Nejlepší policajt? Tak se toho dostane. Nemůže to být horší, než je to teď. Nejsem schopný kolem toho pokoje ani projít, nejsem schopný být mezi lidmi, aniž bych měl pocit, že si na mě ukazují prstem. Bojím se velkých chlapů, jen se na mě podívají. Noviny jsou plné článků o tom, jak jsem si všechno vymyslel jen abych byl zajímavý. A vy mi říkáte tohle? Co je horší? Jít do vězení, kde ho čeká spousta těch, které tam sám poslal, nebo tohle? Jsem svolný stáhnout obvinění, už i proto, že mě dostal z toho nesmyslu. Ale to, co potom udělal, mu nemůže jen tak projít. To musíte uznat sám…“
Vážně jsem byl s nervama v háji a byl jsem na práškách. Ale v tomhle jsem měl jasno. Slíbil jsem mu, že ho dostanu na samé dno. Přijde o všechno, jeho majetek půjde do exekuce, protože nebude mít na to, aby to zaplatil…
„Věřím, že i když je tvrdohlavý a klidně by šel sedět, tak vás poslechne. Ať už jsem, jaký jsem, nerad vidím, když se tak skvělý policajt vrhá do něčeho, odkud není návratu.“
I když jsem poslední slova nemyslel vážně, přesto jsem se tvářil že je pravda každé slovo, které říkám.
„Pokud by šel do basy, jeho zásluhy mu budou odebrány a už se nikdy nikde neuplatní. Bude mít všude zavřené dveře. Pokud přistoupí na tohle, bude mít pořád šanci. Musí si uvědomit, že udělal špatnou věc, ale tu šanci začít znovu mu dávám. A já doufám, že mu to vysvětlíte svými slovy, a že na vás dá.“
Jaden
Na celé té věci mě mrzelo to, že to odesral zase Nolan.
Věděl jsem, že se několikrát pokusil Florese kontaktovat, a že s ním dokonce i mluvil.
Na malý okamžik jsem zatoužil si s ním promluvit i já.
I když bych nejspíš nevěděl, co říct.
Ale ta příležitost přišla.
Přišli mě vyzvednout dva policisté, a když mě spoutaného vedli chodbou do výslechové místnosti, potkal jsem ho. Zůstal jsem stát a jen na něho zíral.
Obklopen právníky právě něco vysvětloval, když zpoza rohu vyšel i Nolan.
Až teprve, když mě policisté postrčili dopředu, rozešel jsem se.
Jakmile jsem však procházel kolem nich, nedokázal jsem se mu dál dívat do očí.
„Mrzí mě to,“ zamumlal jsem tiše, sklopil hlavu a nechal se odvést do místnosti.
Tam mi Nolan řekl verdikt.
Nejspíš čekal, že budu protestovat, ale v tuhle chvíli mi bylo vážně všechno jedno.
Přišel jsem o práci, střechu nad hlavou, auto, všechny své peníze, všechen svůj majetek.
A blížil se podzim.
Chris
Pan Aiden se na mě podíval, a když viděl, že neustoupím, přikývl. Vyšel jsem na chodbu, abych sdělil právníkům, co bude. A zatímco jsme tam stáli, diskutovali, já jim vysvětloval, co od nich očekávám, ukázal se na chodbě ten parchant.
Snažil jsem si ho nevšímat. Mírně jsem couvnul, když se přiblížil, jako bych se chtěl schovat za své lidi.
Nemohl jsem se na něho ani dívat. Ale dobře jsem zaslechl jeho slova.
Tak nakonec se mi přeci jen omluvil. Ale… Měl to udělat předtím, když mě poprvé chytil za krk.
A on místo toho…
Zhluboka jsem se nadechl a šel se posadit do druhé místnosti a nechal všechno už na ostatních. Počítal jsem s tím, že se bude cukat, že mu jeho ego nedovolí přijmout tenhle návrh, tak jsem byl překvapený, když se za deset minut objevili právníci, že můžeme jít.
Oddychl jsem si. Už ani ne tak proto, že to podepsal, ale i proto, že jsem si nechtěl procházet soudním procesem a dál plnit titulní strany novin.
Naše akcie klesaly, a já teď budu muset pořádně máknout, abych to dal do pořádku.
Slíbil jsem otci, že nedopustím, aby náš rodinný byznys zkrachoval.
Uběhly tři měsíce, a přihlásil se podzim, který tady nemá dlouhého trvání, a velmi brzy přijde zima.
Od toho incidentu jsem se změnil. Nejen kvůli Chaseovi, ale taky kvůli Josephovi a Nataly, kvůli těm novinářům, kvůli Aidenovi, kvůli mé ochrance, která nezasáhla, když bylo nejhůře.
Nechal jsem je vyhodit, zrušil jsem s agenturou smlouvu. Na co mi taková ochranka, když mě znásilnil přímo jim pod nosem.
Jen sluhu, který si to stále vyčítal, jsem nevyhodil. Nemohl za to. To já dal ten pitomý příkaz, aby mě v pokoji nikdo nerušil, za žádnou cenu.
Když jsem se z toho všeho jakž takž vzpamatoval, a mohl jsem vyjít ven mezi lidi sám, jel jsem na hřbitov. Povykládal jsem tátovi, co se stalo. Zapálil mu další doutník, a kupodivu ten zapalovač tam stále byl i s popelníkem.
A když jsem odcházel, podíval jsem se k tomu druhému hrobu.
Byl zanedbaný, špinavý. Já už dávno věděl, kdo ten člověk je, a taky zhruba jak umřel. Ale jinak okolnosti jeho smrti byly obestřeny mlčenlivostí…
Když jsem odcházel, požádal jsem správce hřbitova, aby ten náhrobek nechal vyčistit a dal mu prachy na kytici. I tohle byl policajt, a zaslouží si to, ať už byl jeho kámoš, jaký chtěl.
Chase přišel o všechno tak, jak jsem říkal. Ale nechal jsem mu na účtu sto dolarů, aby se mohl nějak zařídit do začátku. Jeho auto teď stálo u mě v garáži, odkoupil jsem ho od exekutora.
Byla to jediná věc, co jsem od něj vzal. Ostatní věci jsem nechal, ať s tím naloží, jak chtějí.
Vlastně jsem si tím autem sám sobě zaplatil to odškodnění, které jsem po něm vyžadoval. Ale peníze jsem si nenechal už z principu. Nechal jsem je poslat na charitu.
Blížil se den, kdy jsem měl mít výstavu svých výrobků, a já měl plné ruce práce. Soustředil jsem se jen na to, a přestal jsem díky tomu myslet i na toho chlapa a ten nešťastný večer.
Kam se mi ale vůbec nechtělo, byla zahajovací vernisáž. Ale musel jsem.
Čekal mě dlouhý večer, a od chvíle, kdy na mě Joseph s Nataly udělali podraz, už jsem se takovým akcím snažil vyhýbat…
Jaden
Prvních pár týdnů bylo nejhorších.
Proklínal jsem toho malého smrada, proklínal jsem sám sebe, že jsem podlehl slabosti, podepsal ty papíry a dovolil mu, aby vyhrál.
Během prvních pár hodin jsem přišel i o to málo, co mi zůstalo.
Musel jsem tvrdě bojovat, abych si i mezi bezdomovci udělal nějaké jméno.
Život na ulici byl tvrdý.
Věděl jsem to, ale zažít to takhle na vlastní kůži bylo něco jiného.
Každý měl své teritorium. Místo, kam chodili žebrat, místo, kde věděli, že dostanou zbytky jídel, popelnici, kde vždy našli nějaké staré hadry.
Ale nejen tohle mě smetlo.
Chyběl mi chlast, kterého jsem měl nedostatek, léky, na kterých jsem se stal závislým, každý večer jsem měl nutkání si šlehnout nebo se zkouřit, a to nemluvím o tom, že jsem si nemohl zašukat.
Po prvním měsíci jsem se zklidnil, získal své vlastní teritorium, našel někoho, kdo mi pravidelně sháněl chlast, za těch pár mincí, co jsem si vyžebral, dokonce našel i celkem pohodlné místo na spaní, a hadry ve kterých mi nebyla zima.
Během druhého měsíce jsem se se svým novým životem sžíval, a jediné, čeho jsem litoval byl Nolan, moje auto, a to, že jsem nemohl přijít na jeho hrob.
Třetí měsíc přišel smutek a výčitky.
Jedna moje polovina se zuřivě rvala s tou druhou.
Jedna část tomu zazobanci přála jen to nejhorší, aby se smažil v pekle, chcípl někde jak zatoulaný prašivý pes, doufal jsem, že ho během těch třech měsíců fikl někdo další a pořádně mu pocuchal fasádu, moje druhá polovina byla naštvaná za to, co jsem udělal. Jsem válečný veterán, polda, a i když byl ten zmetek, jaký byl, nedávalo mi to právo zničit mu život, protože to jsem nejspíš částečně udělal.
Chris
Celá ta vernisáž nakonec dopadla dobře, a hned se i vydražilo pár mých výrobků.
Když pak později byla after party, snažil jsem se z tama odejít co nejdříve. Ale nedalo se. Neustále mě někdo zastavoval, chtěl si se mnou povídat, pochlebovali mi, až mi z toho bylo špatně.
Ale přesto všechno se mi zalíbil jeden z návštěvníků.
Od chvíle, kdy jsem to ukončil s Josephem, a kdy se stala potom ta věc, s nikým jsem nebyl. A neměl jsem ani chuť si s někým něco začínat. Nikomu jsem prostě už nevěřil.
Ale tento kluk, odhadem starší o dva tři roky, mi byl velmi sympatický. Nevnucoval se mi, nepochleboval mi, a když jsem se mu přimluvil, držel se spíš zpátky.
Nakonec se se mnou do řeči dal. Zmínil, že se mu líbím, ale neměl odvahu mě oslovit. A později, když bylo dost po půlnoci, měli jsme toho oba dva dost, a já kývnul na jeho nabídku, projít se nočním Edmontonem.
Byla to příjemná procházka. Lehce ovíněný a šťastný, že se můžu s někým konečně normálně bavit, jsme procházeli ulice, a zábava volně a dobře plynula. Ani jsem si neuvědomil, že větší ulice se změnily na menší a tmavší. A došlo mi to až ve chvíli, kdy mě John zastavil a přitáhl k sobě. Začal mě líbat a netrvalo dlouho a stál jsem opřený o oprýskanou zeď a jeho tělo se tlačilo na mé.
Z počátku mi to bylo příjemné, ale po chvíli se jeho jemnost a chování začalo měnit.
Začal na mě víc tlačit, nutit se mi, a začínal jsem cítit, že je vzrušený a nejspíš měl chuť na to skočit hned tady na místě.
Chtěl jsem ho od sebe odtlačit. Takhle jsem si to vážně nepředstavoval. Ale jeho síla převyšovala tu mou, a během chvilky mě svojí neodbytností překonal a já stal čelem ke zdi, odíral si tvář o omítku…
Okamžitě jsem si vzpomněl na to, co bylo s Chasem, a do očí mi vhrkly slzy. Prosil jsem ho, ať mě pustí, ať mě nechá odejít, že to takhle nechci. Ale on jen sevřel mé vlasy, až jsem měl pocit, že mě skalpuje, a vysmál se mi do obličeje.
„Myslíš, že se mi líbíš a chci s tebou chodit? Nevěř všemu, co ti, kdo nakecá. Jsi naivní až hrůza. Já s tebou mám jen nějaké nevyřízené účty. Podívej,“ trhnul mi s vlasama a otočil mi hlavu na bok, až jsem bolestí zakňoural.
Jaden
Ten den jsem měl zase blbou náladu, jako za poslední týden každý den.
Snažil jsem se nemyslet na toho kluka a na to, co asi dělá. Snažil jsem se nemyslet na Nolana, který se mě během prvních pár týdnů pokoušel kontaktovat, ale já to odmítl. Nechtěl jsem. Kvůli němu.
Kostelní hodiny v dálce právě odbily půlnoc, a já se šoural ke svému příbytku, abych mohl konečně složit hlavu, když jsem z vedlejší uličky uslyšel posměšné hlasy, smích a bolestné zaúpění.
Nechtěl jsem si toho všímat, ale mé nohy tím směrem zamířily snad automaticky.
Dorazil jsem do uličky ve chvíli, kdy se ti tři nejspíš náramně bavili tím, jak mlátili někoho, kdo se krčil na zemi.
Ani jednomu jsem neviděl pořádně do obličeje, ale moc dobře jsem viděl, jak se jednomu chuligánovi zaleskla čepel nože v ruce.
Mohl jsem to nechat být.
Mohl jsem se prostě otočit a odejít.
Pouliční rvačky v téhle čtvrti byly na denním pořádku, zvláště v noci, a mě do toho vlastně ani nic nebylo.
Jenže můj smysl pro čest a spravedlnost se ozval znovu.
A to jsem si myslel, že jsem ho dávno pohřbil, zvláště potom, co jsem udělal.
Jenže jsem se musel rozhodnout rychle.
Ten s tím nožem se skláněl k tomu na zemi a já zaslechl trhání látky.
Chris
Díval jsem se, jak se ze tmy vynořily další dvě postavy…
Nevěděl jsem kdo to je, nechápal jsem, co s nimi mám společného.
Ale ve chvíli, kdy se mnou John smýkl dozadu a jeden z těch dvou mě praštil do břicha, měl jsem jasno. Zvlášť když se přiblížili a já jim viděl do obličeje, a taky potom, co řekl.
Jo, Johna jsem k nim hned nebyl schopen přiřadit. Ale pak jsem si vzpomněl, že je to ten, kterého jsem nikdy neviděl, protože pracoval v sousedním městě.
„To máš za Josepha,“ zněla mi jeho slova ještě ve chvíli, kdy na mé tělo dopadaly další rány a kopance.
A i když jsem přivíral oči, chtěl uhnout, drželi mě pevně a nedovolili se mi ani zkroutit. A v momentě, kdy jsem zahlédl, jak se jednomu v ruce zaleskl nůž, začal jsem se loučit se životem. Zavřel jsem oči a čekal na svou poslední vteřinu…
Chtěl jsem namítnout, že si Joseph může sám za to, co s ním potom bylo. Že mě křivě obvinil, a teď se s ním nikdo nechce pořádně bavit, že se mu vyhýbají, že je to jen jeho problém. Ale neměl jsem čas říct ani jedno slovo.
Dopadl jsem na zem, když mi podkopli nohy a jeden z nich ke mně dřepl. Rozmáchl se tím nožem, a když mířil na břicho, vážně jsem si myslel, že je konec.
„Tak se podíváme, koho vlastně Joseph šukal. Jestli stojíš za to, tak bychom možná mohli taky, co? Určitě ti to nebude vadit, když nastavuješ prdel kde komu…“
Prudce jsem vykopnul, když se mi na moment nohy uvolnily, zasáhl jsem ho do břicha a on skončil na zadku. Ale v ten samý moment po mně skočili ostatní, a úplně mě znehybnili. Drželi mě za ruce a za vlasy, a když se ten třetí vzpamatoval, zvedl se a rozmáchl…
Zařval jsem bolestí, když mi nůž projel nohou.
„Takhle tě už nenapadne kopat,“ zavrčel na mě ten s nožem.
Jaden
„Hej! Zasraní zmetci! Vypadněte!“ zařval jsem, abych upoutal jejich pozornost.
Všichni tři se ke mně jako na povel otočili.
Každý, kdo by to měl v hlavě jen trochu v pořádku, by se sebral a zdrhl. Jenže oni si nejspíš mysleli, že když jsou tři, tak mají nade mnou navrch.
„Pfff, nějaký bezďák nám nebude poroučet. Nepleť se do toho, starouši. Tohle je rodinná záležitost,“ ozval se ten s tím nožem a já na ostří zahlédl i v tom přítmí stopu krve.
Vykročil neohroženě v před a ostatní dva ho následovali.
„Je mi u prdele, jaká je to záležitost. Tohle je můj rajón a smradi jako vy mi tu nebudou dělat bordel,“ zavrčel jsem na ně a taky udělal krok vpřed.
Dva z nich se na moment zarazili, protože nejspíš čekali zeschlého starce, ne dvoumetrového chlapa.
„Tak ti ten tvůj rajón trochu vymalujeme…“ zachechtal se ten s nožem a vrhl se proti mně.
Neměl jsem s nimi moc práce.
Nejspíš posilovali, možná dělali i nějaký bojový sport, ale i přesto, že já se tři měsíce jen válel ve sračkách, snadno jsem je složil, až nakonec skoro s pláčem utekli pryč.
Teprve pak jsem se vydal k tomu drobnému tělu na zemi.
Z dálky jsem si myslel, že je to holka, ale když jsem přišel blíž, zalapal jsem po dechu.
„Ty...“ vydechl jsem, když jsem uviděl tvář, která mě v poslední době dost často pronásledovala.
Zamračil jsem se, zaťal ruce v pěst a sklonil se.
Když jsem ale viděl, jak sebou cukl, zarazil jsem se.
Stáhl si rukavici a prsty ho jemně pohladil po tváři.
„Už je dobře. Už ti neublíží. Jsi v bezpečí…“ zašeptal jsem.
Pak jsem ale znovu vyskočil na nohy a zamračil se.
Proč se o něj vůbec starám? Co je mi do něj? Nejspíš si za tohle stejně může sám. Kromě toho, já mu pomůžu, a on mě pak ještě obviní z toho, že jsem ho snad napadl já.
Zavrčel jsem a prohlédl si pořádně jeho tělo.
Měl roztrhané oblečení, lehce odřenou tvář a krvácel z rány na noze.
Nemůžu ho tu tak nechat.
Ne! Je to jeho věc! Seru na něj!
Ale...
„Zavolal bych ti záchranku, ale jaksi nemám z čeho,“ ušklíbl jsem se pohrdavě a obrátil se k odchodu.
Jenže jsem neudělal ani krok, a najednou jsem se nad ním znovu skláněl a bral ho do náruče.
„Kurva, zatraceně, k čertu s tím,“ mumlal jsem polohlasně. „Tady nemůžeš zůstat. Do rána bys prochladl. A já tě k sobě nemůžu vzít, když nemám kam. Tak co s tebou? Chceš odnést do nemocnice? Nebo domů? Vlastně… Mou pomoc nejspíš nechceš, a ani se ti nedivím, takže tě asi odnesu někam mezi lidi a někomu řeknu, ať se o tebe postarají. Nebo někoho zavolám přímo sem, abys nemusel být v blízkosti špíny, jako jsem já.“
Zadíval jsem se mu do očí a hořce se pousmál.
Chris
Sklonili se nade mnou a rozpárali mi bundu. Už mě chytali za košili, když se za nimi ozval hlas.
Myslel jsem si, že je to někdo, kdo se k nim ještě přidá. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem to vidět.
Ale když tlak na mé tělo povolil, nakonec jsem se podíval.
Byl tam velký chlap, a ty tři srovnal na hromadu. Utekli a nechali mě tam svému osudu.
Jeho hlas zněl chraplavě, a moc jsem mu zpočátku nerozuměl.
„Nemám nic sebou,“ zaskučel jsem, když mě zvedl do náruče. „Chci domů, prosím.“
Bylo mi jedno, kdo to je. Já chtěl prostě domů. Všechno mě bolelo a nejvíc asi moje zraněná duše, že jsem zase někomu naletěl…
Tichým, plačtivým hlasem jsem mu nadiktoval adresu, a zavřel jsem oči. Ani nevím, kdo to je, ale pokud mi pomůže, tak to může být klidně i Satan…
„Taxi, zaplatím ho, jak dojedeme…“ zavřel jsem oči a opřel si o něj hlavu.
Měl jsem opravdu dost.
Jaden
Nejspíš mě nepoznal, nebo dělal, že mě nezná.
Ať to bylo jak chtělo, jeho hlas, třesoucí se tělo, to, když se o mě opřel...
Znovu jsem zamumlal pár nadávek, a pak ho zvedl do náruče.
Překvapilo mě, jak lehounký je.
Došel jsem s ním ke stanovišti taxíků, kterých tu bylo po okolí hodně, a našel mezi nimi jednoho, kterého jsem od vidění znal, a občas mě zadarmo svezl.
Stálo mě to hodně přemlouvání, když viděl to bezvládné tělo v mé náruči, ale nakonec kývnul, že mě odveze na místo a nechá si zaplatit až dojedeme.
Bydlel pořád na stejném místě, a mě se stáhl žaludek, jakmile jsem znovu projížděl tou branou, kterou jsem doufal, že už nikdy neuvidím.
Když jsme zastavili, vystoupil jsem z auta, znovu ho podebral do náruče a přenesl k hlavním dveřím.
Ale vypadalo to, že tentokrát nikoho doma nemá.
„Bylo by fajn, kdybys začal vnímat. Nejspíš nikdo není doma a já fakt u sebe nemám prachy na taxíka. A taky se ti musí ošetřit ta rána na noze. Nebo si teď můžeš zavolat tu záchranku,“ ve světle lampy, která visela nad domovními dveřmi, jsem si mohl pořádně prohlédnout jeho tvář i zbytek těla a zhodnotit rozsah zranění.
Chris
Bolelo to jako čert, když mě nesl k taxíkům. Podle toho, jak mě to na noze hřálo, musel jsem mít nohavici celou do krve.
Celou cestu jsem ho nechal, aby mě držel. Nějakým, záhadným mě způsobem, jsem měl k tomu muži důvěru. Nemusel, ale postaral se o mě, pomohl mi. A když mě vynesl z taxíku, konečně jsem mu odpověděl. Zdál se mi povědomý, ale to tihle houmelesáci jsou všichni stejně zanedbaní, stejně špinavé obnošené hadry, stejně zarostlí, stejně páchnoucí…
Zadíval jsem se na něho, když se zastavil pod lampou. Moc jsem mu přes tu kapuci do jeho zarostlé tváře neviděl, ale jeho oči… Byly jiné než od všech, které jsem znal. Zdály se být upřímné.
A pokud se pletu, nebude to poprvé. Je mi teď všechno jedno, pokud mi něco udělá, taky to nebude poprvé. Teď chci hlavně do postele… Dát si něco proti bolesti, a klidně mi to může ošetři i on. Nikdo jiný tu není. Sluhovi jsem dal dneska volno, protože jsem počítal s tím, že se vrátím ráno.
„Zaplatím to, na chodbě v komodě, první šuplík,“ navigoval jsem ho a snažil se z kapsy vyhrabat klíče. Byla to jediná věc, kterou jsem měl u sebe. Ani nevím proč.
Možná jsem doufal, že s Johnem skončím u mě doma?
Všechno ostatní, peněženka, mobil, zůstalo ve výstavní síni.
Ale mám vždy pár bankovek právě v té komodě, když si objednávám třeba pizzu, abych mohl dát dýško poslíčkovi.
Jaden
Nepoznával mě.
Povzdechl jsem si, když mě navigoval, sebral mu z ruky klíče, odemkl, a podle jeho pokynů vyndal peníze a odnesl je taxikáři.
Pak jsem vzal znovu Florese do náruče, zabouchl za námi dveře a odnesl ho do salonku, kde jsem ho posadil do křesla.
„Vidím, že mě pořád nepoznáváš. No, ale když už jsem tady, ošetřím ti aspoň tu nohu. Jen se asi dám trochu do kupy. Abych ti to tady nezasvinil,“ ušklíbl jsem se, sundal si čepku a zadíval se na něj.
„Ano. Jsem to já. Jestli budeš chtít zavolat poldy, zavolej. Bránit ti nebudu,“ s těmi slovy jsem odešel do koupelny, která sousedila se salonkem.
Shodil jsem ze sebe hadry a vlezl si pod sprchu.
Jak už to bylo dlouho? Dřív mi to bylo jedno. Nedbal jsem o sebe, a i několik dnů se nemyl. Ale potom, co jsem se ocitl na ulici, každá příležitost, kdy jsem měl možnost vlézt do vody, pro mě byla jako menší svátek. Stejně jako tady. Ani mi nepřišlo divné, že se sprchuju v domě, ve kterém to všechno začalo, a ani nevím, jak na to bude reagovat on.
Horká voda byla na mé ztuhlé svaly jako balzám. Použil jsem sprchový gel a šampón, vyplýtval asi polovinu lahviček. Vlastně jsem ani nevěděl proč to dělám.
Možná abych mu vynahradil to, co jsem mu udělal?
Znovu jsem si povzdechl, našel holící strojek a po chvilce zaváhání ze sebe sundal celý porost. Dost nepříjemně to už svědilo, za skoro půl roku, kdy jsem se neholil, mě vousy začaly srát, a prostě jsem už tak nějak jednal automaticky. Navíc, pokud někoho zavolá, nerad bych, aby mě hned odpráskli.
Teprve pak jsem vylezl ze sprchy, a přešel k umyvadlu.
Skoro jsem sám sebe po tak dlouhé době nepoznal.
Nebyl jsem klasicky krásný.
Nejvýraznější na mě byly moje jantarové oči, které se teď zvýraznily, když jsem se oholil a mokré umyté vlasy sčesal za uši. Zvýraznily se i drobné vějířky vrásek v koutcích očí.
Vypláchl jsem si pusu ústní vodou, kterou jsem našel a zahleděl se na svoji hruď, kde se vyjímaly jizvy po kulkách a jiné řezné rány, většinou od střepin granátů, když jsem byl ve válce.
Zamračil jsem se a znovu se zeptal sám sebe, proč to vůbec dělám.
Bylo to kvůli mně nebo kvůli němu?
Nakonec jsem popadl věci z lékárničky, omotal si kolem pasu ručník, protože tak velký župan tam neměl, a vyšel jsem z koupelny.
„Teď ti ošetřím tu nohu. Pokud jsi teda nezavolal poldy, kteří si pro mě přijedou,“ zabručel jsem a přešel k němu.
Chris
Když ten chlap šel zaplatit taxi, musel jsem se postavit a počkat na něho. Noha bolela jak čert a nedokázal jsem na ni přenést ani váhu, abych mohl dopajdat dál do domu.
Bylo tady tak děsivé ticho, že jsem se sám sebe ptal, proč tu vlastně ještě bydlím. Vždyť tolik místností a pro nic. A když nastanou dny, jako třeba tenhle, jsem tady úplně sám, občas mám i strach se projít po domě, hlavně v noci. To se vždycky nastěhuji do prostorného obýváku, zapnu televizi, nanosím si jídlo, abych nemusel nikam chodit, a deku a polštář. A většinou usnu na sedačce.
Sluha, Fred, neuklízí všechno. Co dva dny tu dochází dvě ženy, které jsem si, po důkladném prověření, najal na úklid. Jen do mé pracovny a ateliéru nesmí. A dolů k trezorům. Tam si uklízím sám, a občas, když je toho moc, mi pomůže Fred.
A když se teď vrátil ten muž zpátky, a zabouchly se za ním dveře, cukl jsem sebou, jak se to rozlehlo po celém tom domě.
S jeho pomocí jsem se usadil v křesle a udiveně ho poslouchal.
Mám ho znát? Nestýkám se s takovými individui, takže nevím, odkud bych ho měl znát…
A nemám ani náladu teď přemýšlet. Teď se spíš držím zuby nehty, abych nezačal řvát, jak mi v noze škubalo.
Sklonil jsem hlavu, že se na ni podívám, ale v tu chvíli si ten muž sundal čepici, a já zalapal po dechu, jak jsem byl v šoku. Okamžitě jsem se roztřásl, a v hlavě mi lítalo, co mám udělat.
Co když se mi bude chtít pomstít za to, jak jsem ho přivedl na mizinu? Co když mi něco udělá, nebo, mě znovu znásilní? Teď se už nemůžu ani bránit.
Proč jsem nepřijal nabídku od bratra, že mě naučí sebeobraně? Proč jsem takový idiot, naivní idiot, a důvěřivec, i když jsem se už tolikrát spálil?
Nebyl jsem schopen ani slova, a jen jsem na něj prostě zíral. A zíral jsem i na dveře koupelny, kam potom nakráčel.
Přiložil jsem si ruku na hruď, jak mi silně a rychle bilo srdce.
Vážně jsem dostal strach…
Ale opětovné silné zaškubání v noze, že mi až vhrkly další slzy do očí, mě vrátilo zpátky do reality.
Opatrně jsem se postavil a stáhl si kalhoty. Na moment jsem se zabrzdil, že se na to vykašlu a zavolám si doktora, když jsem si vzpomněl, koho mám vedle, a já bych tu měl být jen v trenkách.
Ale další zaškubání v ráně rozhodlo za mě.
Opatrně jsem si kalhoty stahoval dolů Špinil jsem křeslo i podlahu svojí krví. Ztěžka jsem dosedl, když jsem viděl tu ránu ve stehně a zařval z plných plic, když mi tím pohybem znovu zaškubalo a já myslel, že mi to nohu urve.
Měl jsem se nechat odvézt do nemocnice. Jenže neměl jsem na taxi… Neměl jsem nic jen tenhle doprovod…
Ještě že netrefili tepnu, to bych tady už nebyl. A ve chvíli, kdy se bolest přihlásila další vlnou a ještě intenzívnější, zavřel jsem oči a snažil se to rozdýchat.
Přes slzy jsem skoro ani neviděl na Chase, který se konečně uráčil vyjít z koupelny.
Díval jsem se na něho, jak se blíží ke mně, a i když jsem brečel, viděl jsem rozmlženě, přesto pohled na něj mi znovu vzal skoro všechen vzduch z plic.
„V kuchyni je lékárnička…“ zachrčel jsem, když si přede mne dřepl.
Byl jsem z něho i z bolesti vykolejený, a ani mi nedošlo, že věci z lékárničky už nějaké donesl.
„A v komoře vedle kuchyně jsou nějaké věci, které by ti mohly být. Většinou to tu někdo zapomněl, a já to pak nechávám odvézt na charitu, když se o to nikdo nepřihlásí,“ zatínal jsem prsty do područek křesla a snažil se tu bolest rozdýchat.
Jaden
Nejspíš ho to hodně bolelo, ale s bolestí jsem si uměl poradit. Zašel jsem do kuchyně pro sklenici čisté vody a z lékárny vyndal prášek na uklidnění. Rozdrtil jsem ji, hodil do vody, a pak se vrátil zpátky do salonku.
„Na, vypij to. Uleví se ti," přidal jsem mu sklenici, podržel mu hlavu, a počkal, dokud to celé nevypije.
Pak jsem se vrátil do koupelny, vzal několik čistých ručníků a jeden namočil.
Otřel jsem mu tvář a slzy a počkal, dokud prášek nezačal účinkovat.
Nastříkal jsem si na ruce desinfekci, podložil mu zraněnou nohu ručníkem a okolí rány otřel tamponem.
Zvedl jsem k němu hlavu a chvíli se na něj díval. Uvědomil jsem si, že je docela pěkný.
„Nebreč," natáhl jsem ruku a znovu mu setřel slzy z tváře. „Možná jsem ten poslední člověk, kterého bys tu chtěl, ale vykrvácet tě nenechám. Měl jsi štěstí. Rána je sice hluboká, ale za pár dnů o ní nebudeš vědět."
Mluvil jsem klidným hlasem, aby pochopil, že mu ode mě nehrozí žádné nebezpečí, a možná chtěl uklidnit i sám sebe.
„Nejspíš to asi taky nemáš jednoduché," zamumlal jsem a na chvíli nechal svou velkou dlaň opřenou o jeho tvář.
Chris
Opatrně jsem se ohnul a zvedl kalhoty. Chtěl jsem si otřít ránu, ale Chase se vrátil z kuchyně, tak jsem kalhoty zas pustil na zem.
Cukl jsem hlavou, když mě chytil a přistrčil mi sklenici k puse. Ale byl jsem ztuhlý strachem, a nedokázal ani odporovat. Vypil jsem to, a ani jsem neuvažoval nad tím, že by to mohly být třeba drogy.
Když zase na chvíli zmizel v koupelně, otočil jsem hlavu a zadíval se, jak daleko mám telefon.
Chtěl jsem si zavolat aspoň sluhu. Ale než jsem se rozhodl zvednout a dopajdat těch pár kroků ke stolku s telefonem, byl zase zpátky.
Docela citelně to zabolelo, když mi nadzvedl nohu a podložil ji ručníkem. Roztřásl jsem se, když se dotkl mé nohy, a já si zase vzpomněl na to, co mi udělal.
Když mi čistil okolí rány, jen jsem zatnul zuby, područky křesla sevřel ještě víc, až mi zbělely klouby.
Ale po chvilce jsem cítil, jak moje napětí pomalu ustupuje. Pořád jsem z něj byl nervózní, bál jsem se ho, ale už jsem se aspoň tolik netřásl a neskřípal zuby při každém zaškubání v ráně.
Na jeho poznámku, že to nejspíš taky nemám jednoduché, jsem neodpověděl. Jen jsem pootočil hlavu bokem, když se dotkl mé tváře.
„Asi… nevím… možná to bude na šití…“ zamumlal jsem.
Koutkem oka jsem se na něho znovu podíval. Znervózňovalo mě to, že tady byl prakticky nahý. Na rozdíl ode mne, byl ale teď on, kdo byl čistý a já špinavý a svinil jsem i křeslo, na kterém jsem seděl.
„Oblečte si, prosím, aspoň něco,“ poprosil jsem ho tiše a znovu odvrátil pohled.
Jaden
Povzdechl jsem si.
Bylo vidět, že mu moje přítomnost není po chuti, ale z nějakého důvodu mě ještě nevyhodil.
V lékárně byly i věci na šití, takže jsem očistil ránu desinfekcí, a pustil se do práce.
Když jsem skončil, ránu jsem ještě přelepil a ovázal ji obvazem.
Pak jsem beze slova vstal a přešel ke komoře, kde jsem si vybral triko a kraťasy, které mi seděly.
Vrátil jsem se k němu a zadíval se na něj.
„Co teď? Potřebuješ umýt. Nabídl bych ti pomoc, ale vzhledem k tomu, jak to vypadá, bys byl nejraději, abych odsud vypadl," přešel jsem ke stolku, vzal do ruky telefon a podal mu ho.
„Jen do toho. Zavolej poldy. Nech mě zatknout. Nebo se klidně vyřvi. Zmlať mě, pokud máš na to sílu. Jen něco udělej, protože ani já sám nevím, co tu vlastně dělám. Proč jsem tu s tebou, proč mi záleží na tom, abys byl v bezpečí," zamračil jsem se na něj.
Chvilku jsem se na něj jen díval, než jsem začal uklízet bordel a čekal, jak se zachová.
Chris
Myslel jsem, že vypustím duši, když mi ošetřoval ránu. Kompletně mě zalil pot, tekl mi po zádech, po čele až do očí, jak jsem se držel, abych neřval bolestí, když mi tu ránu šil.
Pochopil jsem, že má nejspíš zkušenosti z vojenské služby. Ani bych se nedivil, když měl na sobě tolik jizev.
Zhluboka jsem musel dýchat, abych se uklidnil a nemyslel tolik na tu bolest. Měl jsem to sice zavázané, ale pořád mi v ráně silně škubalo. A navíc… Začínaly mě bolet žebra i tvář, a to nemluvím o rukách a krku, kde jsem měl otlačené prsty od nich, jak mě drželi, než jsem skončil na zemi.
Když jsem se trochu uklidnil a tu největší bolest rozdýchal, odstrčil jsem jeho ruku s telefonem a opatrně jsem vstal.
„Děkuji,“ hlesl jsem, a vydal se ke schodům, abych se mohl jít umýt a zalézt do postele. Nic víc jsem teď nechtěl a ve spodní koupelně… Nejspíš to tam bude vypadat hrozně, když tam nechal většinu svého porostu a špinavé a páchnoucí hadry. Ale tentokrát jsem mu to nezazlíval. Už jen proto, že se umyl, aby tu nechodil špinavý, a pomohl mi a ošetřil mě.
Moje chůze byla spíš šourání nohama po podlaze. Byl jsem daleko od stěny, nemohl jsem se ani opřít. A když jsem neopatrně došlápl, noha mě zabolela tak moc, že jsem nakonec skončil na zemi.
„Pomůžete mi, prosím nahoru? Víc už od vás nebudu chtít,“ tiše jsem pípnul a bál se na něho i podívat.
Stále jsem měl z něho strach, ale byl tady jediný. Od nikoho dalšího bych se pomoci nedočkal. Ani ta pitomá ochranka, kdyby tu ještě byla, by nehla ani prstem, a ještě by se smáli, jak se tu plazím po zemi.
Znovu mi do očí vstoupily slzy bolestí, ale i bezmoci. Byl jsem odkázaný na pomoc člověka, kterého jsem kdysi rozzuřil, a on mi to nepřiměřeně vrátil.
Jaden
Byl jsem překvapený jeho postojem.
Jednak proto, že se držel líp, než jsem předpokládal, ale i proto, že měl ze mě nejspíš strach, ale přesto odstrčil mou ruku s telefonem a vstal.
Když poděkoval, jen jsem zůstal civět a probral jsem se až ve chvíli, kdy se složil na zem.
A pak ta jeho prosba...
Přešel jsem k němu a vzal ho do náruče.
„Zůstanu tu přes noc. V tomhle stavu tě tu samotného nenechám, když už sis nezavolal jinou pomoc. Udělám něco k jídlu, aby tě to postavilo na nohy," šeptal jsem mu do ucha, když jsem ho nesl nahoru do pokoje.
Splnil svůj slib z onoho dne a přestěhoval se do jiného.
Posadil jsem ho do křesla a znovu zapřemýšlel, co dál.
Svléknout ho? Pomoct mu v koupelně?
Jenže vzhledem k tomu, jak se na mě pořád díval…
„Rád bych… Ani nevím… Tohle všechno…" prohrábl jsem si prsty vlasy a zamračil se.
„Půjdu udělat nějaký vývar, ten tě postaví na nohy a pomůže ti. Popravdě, vůbec nevím, co tu dělám, a proč to dělám, ale prostě…" zatřepal jsem hlavou a přešel ke dveřím.
Pak jsem se ale otočil a znovu se na něj zadíval.
„Kruci… Takhle tě tu nechat nemůžu. Vždyť sotva stojíš na nohách," přešel jsem k němu a znovu poklekl.
Natáhl jsem ruce a začal mu sundávat oblečení.
„Neublížím ti… Jsi v bezpečí," mumlal jsem pořád dokola a sám sebe nepoznával.
Proč mi na něm kruci tak záleží? Je to snad proto, že jsem byl tak dlouho sám?
Že i když jsem ho nenáviděl, prostě, nedokázal jsem odejít a nechat ho tu napospas osudu?
Chris
Byl jsem vážně na pokraji zhroucení, jak se to na mě všechno navalilo.
A když zmínil, že tu zůstane přes noc, už jsem otvíral pusu, že odmítnu a pošlu ho pryč, že mu řeknu něco moc nehezkého, ale nakonec jsem pusu zavřel. Byl jsem rád, že mi pomůže nahoru, vyhodit ho můžu potom.
Pořád jsem mu nemohl zapomenout, co mi udělal.
Můj pohled na moment sjel do jeho rozkroku, který měl schovaný v šortkách. Ale dobře jsem si uměl vybavit, jak je velký, a jak to bolelo, když ho do mě narval.
Zatnul jsem zuby a raději se díval jinam. A když odcházel, postavil jsem se, abych mohl jít do koupelny. Zavrávoral jsem a chytil se křesla. Přemýšlel jsem, jestli se na to nakonec nevykašlat a nejít se osprchovat až mi bude lépe. Ale nejspíš bych nedokázal ulehnout do postele špinavý jak prase. Necítil bych se dobře, a můžu být k smrti unavený.
Dosedl jsem zpátky do křesla a jen se nešťastně díval, jak se ke mně vrací. Cuknul jsem sebou, když mi začal rozepínat košili. Ale jeho hlas byl tak uklidňující. Úplně jiný, než jak jsem si ho pamatoval.
Ale když mi chtěl sundat trenky, chytl jsem ho za ruku a zastavil.
„Ne, prosím,“ zašeptal jsem s obavami, aby se nenaštval. „Udělám to sám.“
Odstrčil jsem jeho ruku a opatrně se postavil. Ukázal jsem na dveře do koupelny a opřel se o něj, aby mi tam pomohl dojít. A když jsme vešli, a on šel pustit sprchu, se zaváháním jsem si nakonec trenky sundal. Počkal jsem, až odstoupí, a s mrazením v zádech, jako bych čekal jeho útok, jsem vešel pod sprchu. Ani mi nedošlo, že mám na noze obvaz, který se hned namočil.
Natáhl jsem se na poličku pro gel, ale hned syknul a dal ruku zpátky, jak mě zabolely žebra. Znovu se mi spustily slzy, když jsem pochopil, že se sám nejspíš ani neumyju.
Jaden
Byl jsem v koncích. Nevěděl jsem, co dělat nebo jak se chovat.
Tohle bylo úplně něco jiného, než co jsem doposud zažil.
Znovu jsem zauvažoval, jestli mi to za to stojí.
Cítil jsem, jak se třese, viděl ten strach v jeho očích, když jsem mu chtěl sundat spodní prádlo, i to, jak se snažil, aby byl co nejdál ode mne.
Snažil jsem se ho moc nedotýkat, a jen ho podepřel, když vešel do koupelny, a odstoupil od něj, aby vlezl do sprchy sám.
Jenže jakmile sykl bolestí, když se natáhl pro sprcháč zpozorněl jsem.
A pak…
I přes šumění vody jsem to zaslechl.
A pak už jsem se nedokázal zastavit.
Rozrazil jsem dveře do sprchy, otočil ho směrem k sobě a sevřel ho pevně v náruči. Hladil jsem ho po vlasech a zádech, šeptal mu nějaké nesmysly, aby se uklidnil a jeho tělo se přestalo tak třást.
„Už je to v pořádku… Jsi v bezpečí… Neublížím ti… Neboj se," pevně jsem ho k sobě tiskl, ale tak, abych mu neublížil.
„Postarám se o tebe," mumlal jsem, aniž bych sám chápal to, co říkám.
Chris
Rychle jsem polkl slzy, když Chase nečekaně vrazil do sprchového koutu a chytl mě do svého medvědího objetí.
Ještě víc jsem se roztřásl při vzpomínce, co dokáže, a chtěl jsem ho odstrčit. Ale taky jsem si v tu chvíli naplno uvědomil, že jsem úplně v háji. Moje ruce jen sklouzly po mokrém triku, co měl na sobě, zapřel jsem čelo o jeho mohutnou hruď, a teď už naplno se rozbrečel.
„Om… oml… ouvám se… Nechtěl… jsem…“ vzlykal jsem, a ani jsem nevěděl, proč se omlouvám, a co jsem nechtěl.
„Jsem… prostě blbý… vždycky někomu naletím… Věřím jim, a pak… Proč se mi to děje? Proč jsem… takový… důvěřivý blbec?“ sevřel jsem v rukách triko, a ještě víc se o něj zapřel.
Najednou jsem měl pocit, že mi tohle pomáhá. Nechápal jsem, proč zrovna jemu tohle říkám, když on byl jeden z těch, co mi ublížili, i když… Možná jsem si to i zasloužil, aby mi někdo dal na hubu.
Ale těch facek od života jsem dostal už víc než dost.
„Potřebuji se umýt… a chci si jít… lehnout… vývar by byl fajn…“ zamumlal jsem do zvuku sprchy a otřel si uslzené oči o jeho triko.
„Pomůžete mi, prosím? Asi mám naražené žebra…“
Nějak jsem pod návalem svých emocí i zapomněl, proč se tohoto člověka bojím, a úplně jsem se mu dával všanc. Byl jsem bezmocný a navíc nahý. Ale věděl jsem, že i kdybych byl oblečený, a on mi chtěl něco udělat, nějaké hadry by ho nezastavily.
Proč je jeho hlas teď tak jiný, než byl tenkrát? Proč se o mě tak stará? Ublížil mi, ale já mu všechno vzal. Má právo mě nenávidět. Musí mě nenávidět… Tak proč to dělá?