Jaden
Uložil jsem Chrise do postele, a pak ho opatrně převlékl do pohodlnějších a čistých věcí.
Když jsem viděl modřiny po jeho těle, znovu se ve mně vzedmula vlna hněvu.
Ale to už mě Chris chytil za ruku a stáhl na postel. Sedl jsem si vedle něj a musel se trochu sklonit, abych ho slyšel. A po jeho slovech jsem na něj zůstal zírat ještě několik minut poté, co odpadl.
Vytřeštil jsem oči a snažil se přebrat si to v hlavě.
Ne, určitě jsem slyšel špatně.
Chris dostal silné léky. Praštili ho do hlavy.
Jo, to bude ono.
Nejspíš blouznil, a až se vzbudí nebude si vůbec pamatovat, že něco takového řekl.
Jo, to bude určitě ono.
Vyprostil jsem se z jeho sevření, vstal, přikryl ho, a pak potichu vyšel z pokoje.
Dveře jsem nechal přivřené, kdyby se náhodou probral dřív, než se k němu vrátím, protože jsem chtěl zůstat s ním, ale potřeboval jsem taky zjistit, co se vlastně stalo.
Freda jsem našel v kuchyni, a když mě uviděl, zavalil mě spoustou otázek, jestli je Chris v pořádku.
Oddechl si, když jsem mu řekl, že spí, a že ho pohlídám.
Chtěl jsem se i Fredovi s Lukem omluvit za problémy, ale Fred mě zarazil mávnutím ruky a řekl mi všechno, co se stalo i to, jak se po mě Chris pořád ptal.
„Zůstaň s ním. Potřebuje tě teď víc než kohokoliv jiného. Tady jsou léky, které má brát, první mu dej kolem osmé večer a pak zítra ráno. Do té doby bude účinkovat to, co mu píchli v nemocnici. A měl by zítra jet na kontrolu. Pojedu s Lukem domů, ale kdyby cokoliv, okamžitě volej. A…“ přišel ke mně a položil mi ruku na rameno, „mrzí mě, co se stalo tam venku.“
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„To je jedno. Jsem zvyklý. Ostatně, kdyby mě Chris nezadržel, šel bych sedět za dvojnásobnou vraždu,“ pokrčil jsem rameny a ušklíbl se.
Fred se na mě tak zvláštně podíval, a pak se vědoucně usmál.
„Myslím, že jste na tom oba stejně. Nevím, jak dlouho bude trvat, než si to oba uvědomíte, ale pan Chris tě nejspíš mi-“
„Neříkej to! Čtyřikrát za jeden den bych to už asi nezvládl!“ přerušil jsem ho a zvedl ruku.
„Co s tím, kruci, všichni máte? Snažím se od vás držet dál a vy všichni...“ brblal jsem si pod nos a mračil se.
„Cože?“ Fred povytáhl obočí, ale já jen mávl rukou.
„Půjdu za Chrisem. Postarám se o něj. A teď už ho nespustím z očí. Kdyby něco, zavolám...“
Za pár minut už jsem se loučil, ale ještě, než jsem odešel za Chrisem, vytáhl jsem z lednice flašku a pořádně si přihnul. Dnes jsem to fakt potřeboval.
V pokoji jsem se převlékl do pohodlnějšího, opatrně si vlezl pod peřinu za Chrisem a stáhl ho do náruče.
Ze všech těch nervů a stresu jsem nakonec usnul i já, a s překvapením se probral až když byla už tma a pohled na hodinky ukázal, že je osm večer.
Chris ještě pořád spal, ale já věděl, že se musí najíst, a tak jsem znovu opatrně vstal, přešel do kuchyně a uvařil opravdu hodně silný vývar.
Vše jsem naložil na tác, jako když jsem poprvé Chrise ošetřoval a vešel zpátky do pokoje.
Postavil jsem to na stolek a zaběhl ještě uvařit bylinkový čaj.
Pak jsem opatrně znovu přilehl k Chrisovi a políbil ho do vlasů.
„Nechci tě budit, ale musíš se najíst, Chrisi. Musíš do sebe něco dostat, aby se ti udělalo líp, ano?“
Chris
Sice jsem spal, ale občas jsem se probral, když mě něco zabolelo. Ale prášky účinkovaly tak dobře, že jsem se nebyl schopen ani zvednout. Jen jsem se přetočil a přitiskl se blíž k tomu teplému tělu vedle sebe, u kterého se cítím tak bezpečně a moc dobře.
Měl jsem pocit, že jsem prospal snad týden, ale přesto, když mě Jaden probral, byl jsem úplně připitomělý, a zprvu nechápal co po mně chce.
Díval jsem se na něho, a kdyby se neozval ten pocit, kdy člověk musí nutně na záchod, jinak bude mít mokrou postel, nejspíš bych na něho hleděl tak další dvě hodiny.
„Musím,“ zachraptěl jsem, jak jsem měl sucho v krku, a jazyk se mi lepil na patro. „Záchod…“
Opatrně jsem se zvedl do sedu a zaskučel, když mě zabolely záda. Hned jsem si vzpomněl na to, co říkal doktor, a snad bezděčně se rozhlédl po pokoji, jestli tu někde nestojí vozík.
„Dojdu tam… budu v pohodě…“ podíval jsem se na Jadena.
Pootočil jsem se a chtěl spustit nohy z postele, ale… nešlo to tak lehce. Všechno se mi rozleželo, a já měl pocit, že mě všechno bolí víc než předtím, když mě přivezli do nemocnice.
„Pomůžeš mi, prosím?“ znovu jsem se pootočil na Jadena.
Ale pak mi došlo, co jsem mu vlastně řekl předtím, než jsem usnul, a přes všechnu bolest jsem se začervenal.
„Víš,“ sklonil jsem hlavu a díval se na jeho ruku položenou na posteli.
Prstem jsem začal přejíždět po jeho dlani, ale pak jsem ji chytil a stiskl ji.
„Myslel jsem vážně, co jsem ti řekl. Všechno… Ale když jsem tu jel, opravdu jsem se bál, že tě zabili, nebo tak… a pak jsem měl strach, že tě zavřou a já tě z vězení už nedostanu… Vážně jsem se o tebe bál… Už nechci… Opravdu tě miluji…“ po posledních slovech jsem sevřel jeho ruku skoro až křečovitě, abych někam přenesl svou nervozitu.
„Vážně musím jít čurat…“ dodal jsem po chvilce, když Jaden mlčel.
Jaden
Když jsem viděl, jak je Chris rozlámaný, skoro jsem zalitoval, že jsem ho budil.
Ale sám řekl, že potřebuje na záchod.
Pomohl bych mu i bez toho, aniž by mě o to poprosil, ale ještě jsem se nestihl ani zvednout, a on zopakoval své slova z rána, než usnul.
Kdyby mě neupozornil na záchod nejspíš bych na něj hleděl asi až, kdo ví, do kdy.
„Jo…“ zabručel jsem, vyprostil se z jeho sevření a pomohl mu vstát.
Nejraději bych ho odnesl, ale potřeboval trochu pohybu, takže jsem ho sevřel kolem pasu a opatrně s ním přešel na záchod.
Nepustil jsem Chrise ani tam, jen si za něj stoupl a přidržel ho kolem pasu, aby ho vratké nohy nezradily, a on se mi nesvalil do záchodu.
Celou dobu jsem mlčel a přemýšlel, co mu na to říct.
Mlčel jsem i během toho, co jsem mu pomohl se umýt, znovu odvést do postele, naložit mu do misky pořádnou porci a začal ho krmit.
Počkal jsem, až s ní tak polovinu, a pak jsem si povzdechl a misku odložil. Poškrábal jsem se na hlavě, a pak sevřel Chrisovu ruku ve své.
„Já… Nevím… Víš to jistě? Chci říct… Nemám ti co nabídnout. Sám v tom mám chaos. Nejsem nejideálnější partner. Máš na mnohem víc, než jsem já. Nechci tě zklamat, Chrisi. Jsi hodný kluk. Chytrý, šikovný, paličatý, drzý a… Zamotal jsi mi hlavu, to přiznávám. Nikdy bych nečekal, že to zajde tak daleko. Jen… Potřebuju si to srovnat v hlavě. Potřebuju čas… Když Owen zemřel, zařekl jsem se, že se už nikdy do nikoho nezamiluju, a že zajistím, aby se nikdo nezamiloval do mě. Jenže, pak jsi do mého života vstoupil ty a nadělal mi v hlavě zmatek. Záleží mi na tobě a chci být s tebou. Jen nevím…“
Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou, jak jsem se snažil vyjádřit své pocity a myšlenky.
„Promiň, že ti nemůžu dát jasnou odpověď,“ zašeptal jsem a smutně se usmál.
Natáhl jsem ruku a pohladil Chrise po tváři, než jsem se kousek posunul a strhl ho k sobě do náruče.
„Bože, Chrisi, ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach. Myslel jsem… Myslel jsem, že jsem o tebe přišel,“ zašeptal jsem mu do vlasů a opatrně ho hladil po zádech.
Chris
Jaden mi na to neřekl nic. Jen mi pomohl na toaletu, umýt se a zase mě zastlal do postele. Krmil mě jak malé děcko, ale neprotestoval jsem, i když jsem se málem pobryndal. Ale bolela mě ruka, po které mě praštili obuškem, a měl jsem ji nad zápěstím pěkně napuchlou. Naštěstí mi ji nezlomili, ale pár dní nejspíš nebudu moct sáhnout na práci. Skoro nic v ní neudržím.
Jsem jak lazar… Vážně to je jako by mě srazil náklaďák.
Když pak Jaden odložil misku a promluvil, jen jsem volnou rukou sevřel peřinu a poslouchal.
Raději měl mlčet. Raději neměl nic říkat než tohle. Měl jsem pocit, jako by mi přímo dal kopačky.
A to jsem v tuhle chvíli docela dost těžce nesl.
Rozbušilo se mi srdce, a měl jsem pocit, že se snad i rozbrečím. Ale on mě stáhl k sobě do náruče, až jsem vyhekl bolestí, ale pak mě začal hladit po zádech.
Vdechoval jsem jeho vůni, která mě vždy tak uklidňovala, a snažil se sám sobě namluvit, že to bude v pohodě. Prostě si budu muset připustit, že mě nemiluje, i když měl o mně strach.
Bál se, protože mě měl chránit. Ne snad proto, že by mě miloval.
Ale nechám si svou představu dokonalé lásky pro sebe.
„Měl bych si dát prášky,“ otřel jsem se o jeho triko, abych setřel těch pár slz, které se i přes mou snahu dostaly ven.
Pak jsem se teprve o Jadena odtáhl a podíval se ke stolku.
„A měl bych pít, říkal to doktor…“ natáhl jsem se po sklenici s vodou, ale vzal jsem ji do bolavé ruky a ona mi vyklouzla, spadla na zem a rozbila se.
„Promiň,“ odsunul jsem se od Jadena. „Uklidím to.“
Chtěl jsem slézt z postele, ale v tu chvíli jsem se už rozbrečel.
„Ne… budu v pohodě… jen… strašně jsem se bál. Myslel jsem, že mě zabijou… že tě už nikdy neuvidím. Měl jsem opravdu strach… Nevyčítám ti to, nemohl jsi nic z toho vědět… Ale myslel jsem v tu chvíli na to, jak moc bych chtěl být s tebou…“ otíral jsem si zaslzené oči do rukávu.
„Budu v pohodě,“ potáhl jsem. „Jen mi dones novou vodu, prosím.“
Brečel jsem kvůli něčeho jiného. Ale nechtěl jsem, aby to Jaden věděl. Nechtěl jsem, aby se mi vysmál, že se chovám jako náctiletá puberťačka, která dostane kopačky a hned se ji zhroutí svět.
„Vážně jsem se strašně moc bál…“ zašeptal jsem a lehl si, abych se mohl schovat do polštáře a on neviděl, jak uboze vypadám.
Jaden
Chtěl jsem něco říct, cokoliv, nebo něco udělat, ale jen jsem seděl, poslouchal Chrise a díval se na něj, jak brečí.
Když si znovu lehl a schoval hlavu pod peřinu, zaťal jsem ruce v pěst.
Bravo, Jadene, jsi pašák. Právě jsi rozbrečel někoho, komu na tobě fakt záleží.
Přísahal bych, že slyším i sarkastický potlesk toho malého zmrda uvnitř mě, co mi nic nepřál.
„Promiň, dojdu ti pro tu vodu, a pak to uklidím," zabručel jsem a vstal.
Nechal jsem dveře přivřené, kdyby náhodou volal, a vlastně úplně zapomněl na to, že na stolku stal hrnek s čajem. Ale možná jsem potřeboval odejít. Potřeboval jsem být chvilku sám.
V kuchyni jsem napustil do sklenice vodu, a pak se dlaněmi opřel o linku. Zavřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Kurva, kurva! Do hajzlu!" vykřikl jsem a praštil pěstí do linky.
Byl jsem nasraný hlavně sám na sebe.
Když jsem se trochu sebral, vzal jsem sebou koš, hadr, lopatku a smetáček, abych mohl setřít podlahu a zamést střepy.
Sklenici s vodou jsem postavil na stolek, uklidil, koš odnesl zpátky do kuchyně, a pak se vrátil a sedl si zase na postel.
Naklonil jsem se nad Chrisem, opatrně ho vybalil z toho jeho kokonu a políbil na paži.
„Neschovávej, prosím, přede mnou svou tvář," zašeptal jsem, opatrně ho převrátil na záda a setřel slzy z tváře.
Pak se k němu ještě víc naklonil a jemně ho políbil na rty.
„Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Zdrželi mě a já... Taky jsem chtěl být s tebou. Pořád s tebou chci být, Chrisi. A slibuju, že už ti nikdo nikdy neublíží," zašeptal jsem a pohladil ho po tváři.
Chris
Když jsem uslyšel, že Jaden odchází, rozbrečel jsem se ještě víc.
Nikdy jsem takhle na nic nereagoval. Ani na to, když mě Joseph podvedl s Nataly. Byl jsem tenkrát naštvaný, ale nerozhodilo mě to tak, jako to, co se stalo teď.
Snažil jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Ale trhnul jsem sebou, když jsem zaslechl Jadenovo klení z kuchyně. Možná si to neuvědomil, ale bylo to slyšet až ke mně.
Možná je naštvaný, protože jsem mu vyznal lásku, a on mě nechce a teď neví, co se mnou. Možná má výčitky svědomí kvůli tomu, co se stalo v noci, a teď neví jak dál, když jsem se mu vyznal, a on mi nechce ještě víc přitížit. Možná, že…
Co vlastně?
Ať jsem myslel na cokoliv, nikde jsem nenašel náznak toho, že by mě mohl milovat.
Proč taky? Jsem pro něho moc mladý. Už to jednou řekl, tak proč by to měl měnit? Možná je pro něho přeci jen lepší někdo, kdo je mu blíž… Třeba někdo jako Nolan Aiden. Se mnou je jen proto, aby splnil svou povinnost, a sex je jen takový zaměstnanecký bonus.
Budeme jen přátelé na sex. Jen zaměstnavatel a zaměstnanec.
Budeme se tvářit, jako by se nic nestalo a pojedeme dál ve vyjetých kolejích.
Musím se vzpamatovat… Nevím, proč jsem kvůli němu tak ztratil hlavu.
Zvyknu si a bude to v pohodě. Budu si muset zvyknout, nic jiného mi nezbývá.
Začal jsem si otírat oči, abych přestal slzet.
Ale to on už dorazil, a když uklidil nepořádek, stáhnul ze mě peřinu.
Proč mě políbil, když nechce milovat? Když mě nechce milovat?
Ale zatím je tady… Nechám ho a budu mít svou představu, že je můj, že to dělá proto, že je do mě zamilovaný. Jak bláhový jsem…
Hořce jsem se pousmál, když řekl, že se mnou chce být pořád.
Jemně jsem ho odstrčil, abych se mohl posadit. Požádal jsem ho, ať mi podá vodu a léky. Vzal jsem si, co mi předepsal doktor, a pak jsem s jeho pomocí znovu zašel na záchod. Bylo to divné, když mě tam usazoval, a pak stál kousek dál a čekal, až budu hotový. Ale nejspíš mě teď opravdu nechce spustit z očí, ani když sedím na míse.
„Potřebuji se osprchovat,“ zamířil jsem pak ke sprše, když jsem byl hotový. „A zítra mám jít na kontrolu. Chci abys jel se mnou, ale řídit bude Luke. Chci, abys seděl v autě vzadu se mnou.“
Musel jsem prostě zapomenout na to fiasko a začít fungovat normálně, jako dříve.
Jaden
Možná si to Chris ani neuvědomoval, ale já to cítil. A slyšel v jeho hlase. Tu menší změnu, ten lehký náznak odtažitosti vůči mně.
Jenže…
Já jsem mu prostě nedokázal dát lepší odpověď.
Líbil se mi, to ano. Měl jsem ho rád. Ano. Chtěl jsem ho chránit a být s ním. Ano. Bylo mi s ním dobře a o sexu ani nemluvím. To všechno ale ještě nestačilo na to, abych se do něj zamiloval. Abych mohl opětovat jeho city. Tohle všechno stačilo akorát na přátelství. Chtěl bych, abychom byli přáteli, to by mi stačilo, nechtěl jsem víc.
Nechtěl jsem…
Povzdechl jsem si, když jsem pomáhal Chrisovi se sprchováním, ale tentokrát jsem už neměl tendenci ho líbat nebo hladit. Jen jsem zkontroloval jeho zranění, a málem v ruce rozdrtil sprchu, když jsem si uvědomil, jak moc ho to musí a muselo bolet.
Pomohl jsem mu do pyžama, a pak do postele, došel mu ohřát polévku a donutil ho, aby aspoň půlku snědl hlavně kvůli práškům.
Pak jsem ho zastlal do postele, ale tentokrát si k němu nelehl.
Zůstal jsem stát vedle postele a automaticky sklonil se, abych ho políbil na čelo.
V polovině jsem se ale zarazil a zase se narovnal.
„Půjdu zavolat Lukemu, ať je na zítra připravený. Bude lepší, když vyjedeme hned ráno, tak tě přijdu vzbudit. Budu s tebou sedět vzadu, a jak se vrátíme domů, něco nám uvařím, a můžeme se třeba dívat na nějaký film nebo něco. Já ještě dneska přes noc zpracuju podklady, které jsem se dozvěděl ohledně smrti tvého táty, ať s tím můžu pohnout, ale nechám dveře přivřené, takže kdybys něco potřeboval, zavolej, ano?“ pousmál jsem se na Chrise, pohladil ho po tváři, a pak už vyšel na chodbu.
Chris
Nechal jsem Jadena, aby mě umyl. Byl jemný, ale jako by se bál mě dotknout, aby mi ještě víc neublížil. Strašně moc jsem ho chtěl obejmout. Chtěl jsem cítit ty jeho doteky, jiné, než pomocné. Chtěl jsem ho políbit, nebo od něj polibek dostat.
Ale jako by po mém vyznání se najednou něco změnilo. I ten polibek na čelo, na který jsem čekal, nakonec nebyl…
„Nemusíš vařit, bude tady Fred. Určitě si chceš taky odpočinout,“ podíval jsem se na jeho zápěstí, kde měl stále červené otlaky od pout. „A budu rád, když se soustředíš na vyšetřování, ale neměl bys kvůli tomu zůstávat vzhůru přes noc. Budeš pak na houby, když budeš unavený a nevyspalý. Stejně teď budu pár dní v posteli, tak u mě nemusíš stát stráž.“
Otočil jsem se na bok a zahleděl jsem se do okna. Venku hustě sněžilo, a mě to tak nějak uklidňovalo. Sníh zakryje i stopy venku, které tam po tom všem zůstaly.
Kdo ví, jak to vypadá dole u trezorů. Ale když jsem s Jadenem prospali celý den, tak to Fred nejspíš stihl i uklidit, aby to neviděly děvčata, až přijedou uklízet.
Ale… co když se stane znovu něco podobného? A jak se sem vlastně dostali, a vůbec… Jak se dostali k trezorům?
„Něco mi na tom všem smrdí,“ promluvil jsem do ticha. „Nikdo, kdo nemá přístup, by se neměl dostat do místnosti k trezorům. Do domu možná, ale určitě ne tam dolů, aniž by spustili alarm. A nic takového se nedělo. Kdybych nespustil skrytý alarm, nikdo by nic nevěděl. Můžeš se na to podívat? No, stejně ještě budu muset sepsat výpověď, takže jim to řeknu. Je to fakt divné…“
Začal jsem nad tím přemýšlet, protože mi to vrtalo hlavou. A hlavně to, že u toho byl Greyson. Nikdy jsem Wilsona nepozval do svého domu. Nikdy u mě nebyl, pouze dvakrát v rodinném sídle. Tak, jak Greyson mohl vědět, co kde je? Jak mohl vědět, že se vrátím domů? Nebo to byla prostě náhoda a chtěli vybrat sejfy, než bychom se vrátili?
Je tu prostě hodně neznámých, a čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě začínala bolet hlava.
Nechal jsem Jadena, ať si dělá, co chce. Zachumlal jsem se do peřiny a jen s díval z okna, a snažil se na nic nemyslet. Ale šlo to těžko, protože se mi stále vracely myšlenky k Jadenovu odmítnutí.
Zavřel jsem nakonec oči, snažil se pravidelně dýchat, a pomohlo to. Brzy jsem nevěděl o světě, i když za to nejspíš mohly i léky…
Jaden
Cestou do pracovny jsem přemýšlel nad Chrisovými slovy.
Když jsem nad tím konečně zapřemýšlel, protože před tím jsem si dělal hlavu jen s tím, jestli je Chris v pořádku, musel jsem uznat, že měl pravdu.
Zavolal jsem Nolanovi, který by sice za normálních okolností nesměl nic říkat, ale u mě udělal výjimku. Pověděl mi, že Greyson je dočasně zadržen, ale nejspíš nejpozději zítra ho právníci za těžké prachy vytáhnou ven, že se ověřuje jeho spojitost s Wallerem, který byl prozatím stažen ze služby a dostal nucenou dovolenou, a že zjišťují, kdo všechno byl do toho zapletený.
I jemu samozřejmě došlo, že dostat se do sejfu bez toho, aniž by spustili alarm, není jen tak, a pokud jsem to nebyl já, tak musel znát přístupové hesla ještě někdo jiný.
A jediný, kdo v tomhle případě připadal v úvahu byla Chrisova bývalá ochranka.
Stále ještě nevěděli, kdo byl druhý útočník, jak zjistili, že Chris není doma, co všechno tomu předcházelo, a jestli si je někdo nenajal.
Zatím prý budou pracovat tak, aby nepotřebovali Chrisovu výpověď, ale bylo by dobré přijet hned, jak to bude možné. A mě doporučil, abych taky přijel podat výpověď, aspoň to bude všechno papírově poznačené, a vyhnou se případným budoucím problémům.
Slíbil jsem mu, že se nejspíš hned zítra zastavím, a pak zavěsil.
Zavolal jsem ještě Lukemu, aby byl zítra ráno připravený, že pojedeme do nemocnice, a Fredovi, který byl docela překvapený, protože předpokládal, že budeme chtít být s Chrisem sami.
To já jsem si myslel taky, ale když mi Chris řekl, že Fred uvaří, tak ten náznak, jakým to podal, mě utvrdil v tom, že jsem ho nejspíš zklamal a nechce být se mnou úplně sám.
Když jsem dotelefonoval, na okamžik jsem zauvažoval, že za ním přece jen půjdu, lehnu si k němu, a budu dělat, jakože se nic nestalo. Jenže jsem se uvědomil, že to nejde.
Nemohl jsem zapomenout na jeho slova, ani na to, jak se zatvářil, když jsem ho v podstatě odmítl.
Abych zahnal černé myšlenky, vytáhl jsem si flašku z menšího baru, který v pracovně byl, a sedl si za velký stůl, abych mohl zapracovat na informacích, které jsem dostal od Loryho.
Nakonec jsem u toho skutečně proseděl celou noc. Obvolal pár lidí ohledně jedu, kterým mohl být David Florese otrávený, a o jeho dostupnosti. Vzbudil jsem pár detektivů, kteří se mnou dříve spolupracovali a pořád mi něco dlužili, a pokoušel se z nich vymámit, jestli třeba někdy v minulosti nedošlo k napadení Florese staršího, nebo jestli on sám nenahlásil nějakou komplikaci. Tak jsem se do toho zabral, že jsem překvapeně zamrkal, když jsem uslyšel přijíždět auto, a pak klíče v zámku a otvírání hlavních dveří.
Vstal jsem, podrbal se na strništi, které mi zase začalo rašit a vyšel na chodbu.
V kuchyni jsem se střetl s Lukem, který už vařil kávu a sdělil mi, že Fred za chvilku dorazí.
Přešel jsem proto do pokoje a sedl si opatrně na postel.
Chvilku jsem spícího Chrise pozoroval a palcem jemně přejížděl po jeho tvářích a konečky prstů se dotýkal jeho zranění, jako bych je chtěl vymazat.
Byl tak krásný a mě se znovu vybavily jeho slova. Zaťal jsem zuby a na chvilku ho přestal hladit.
Ne. Já pro něj nejsem ten pravý. Potřebuje někoho, kdo mu dá mnohem více než já.
Povzdechl jsem si, a pak Chrise znovu pohladil.
„Vstávej, Chrisi. Jedeme do nemocnice,“ zatřepal jsem s ním jemně, a pak ruku stáhl.
Chris
Nechtělo se mi vstávat, ale nemohl jsem už ani ležet.
Byl jsem unavený, bolavý, chtělo se mi spát, ale nevěděl jsem, jak se už mám položit nebo otočit, a tak jsem se nakonec rozhodl otevřít oči.
„Jo, vstávám,“ zabručel jsem.
Protáhl jsem se, ale vzápětí jsem se zkroutil, jak mě všechno zabolelo. Ale aspoň ta hlava už tolik nebolela, už to bylo lepší.
Posadil jsem se, podíval jsem se na Jadena a zapřemýšlel, jestli mu mám říct o pomoc.
Ale nejspíš bych se jen trápil tím, že mě nechce, a mohlo by mu to být nepříjemné.
„Nebudu snídat. Dám si jenom čaj. Řekni prosím tě Fredovi, ať zbytečně nic nechystá,“ spustil jsem nohy z postele, a pak jsem opatrně vstal.
Byl jsem sice křivý jak paragraf, ale dalo se to.
„Osprchuji se sám,“ zamířil jsem do koupelny, aniž bych čekal, co na to Jaden. „Nechci pomáhat, můžeš počkat v kuchyni.“
Jo, potřebuji se rozhýbat, a pokud mi bude pořád někdo pomáhat, bude to na houby.
Bylo mi jedno, jak se na to Jaden dívá. Jestli za mnou do sprchy přijde nebo ne. Jestli bude čekat v pokoji, nebo mi půjde uvařit čaj. Bylo mi to už jedno.
V noci, když jsem se probudil a nemohl jsem spát, hodně jsem přemýšlel.
Nejspíš bude nejlepší tohle naše soužití převést z osobní do profesionální roviny.
Zalezl jsem do koupelny a hned jsem za sebou zavřel. Trvalo mi to sice delší dobu, než jsem se svlékl, umyl se a utřel. Ale měl jsem čas. Nikam jsem nespěchal.
Vrátil jsem se pak do pokoje a povytahoval si věci, které byly volnější a šly v pohodě obléct. Bylo mi jedno, jak vypadám, hlavně že mi bylo teplo. Vlasy jsem si ani nefénoval, jen je vytřel ručníkem, protože se mi na sebe nechtělo do zrcadla ani podívat.
Došel jsem do kuchyně a sedl si na barovou stoličku, která byla v ideální výšce, a já se nemusel moc namáhat se sedáním a vstáváním.
„Našli jste tu někoho, když jste přišli, nebo byl dům prázdný?“ pohlédl jsem přes okraj hrnku na Freda a Lukeho.
Jaden
Tak tohle hodně zabolelo. Ale, co bych tak čekal, po tom, co jsem včera předvedl.
A Chrisovi se to nejspíš přes noc rozleželo v hlavě a došlo mu, že nejsem pro něj ten pravý.
Přesto jsem měl jakýsi zvláštní pocit, když mi došlo, že od teď se to může všechno jen zhoršit. Nechtěl jsem Chrise ztratit úplně, ale on to nejspíš viděl jinak.
Když za nim zapadly dveře do koupelny, chvíli jsem uvažoval, že přece jen půjdu za ním, ale nakonec jsem to zavrhl. Vstal jsem a šel do kuchyně, kde už Fred chystal snídani.
„Chris prý jíst nebude,“ zabručel jsem a postavil mu vodu na čaj a sobě na kafe.
„Stalo se něco?“ vytrhl mě z přemýšlení Fredův hlas. „Pohádali jste se?“
Starostlivě se na mě díval, a já musel uhnout očima, protože mi připadalo, že mi vidí až do žaludku.
„Ne, to ne… Jen… Je to složité,“ pokrčil jsem rameny a zalil hrnky.
Sám jsem se pak posadil za stůl a Chrisův hrnek postavil vedle sebe.
Ale když pak Chris přišel do kuchyně už oblečený a umytý, jen si vzal hrnek, na mě se ani nepodíval a sedl si na barovou stoličku.
Na Fredovy a Lukeho tázavé pohledy, které po mě hodili, jsem jen zavrtěl hlavou a sklopil hlavu k hrnku.
Po Chrisově otázce se oba zamysleli a slovo převzal Luke.
„Nikdo tu nebyl, když jsme přijeli. Procházel jsem pak celý dům, všechno kontroloval, ale nikde nebyla ani známka toho, že by šli i někam jinam než do sejfu. I podle policistů to vypadalo, že přišli hlavním vchodem, šli na jistotu dolů, jen trezory otevřít nemohli. A během toho, co jsem dům kontroloval, přijel i Jaden. Ani jsem ho neslyšel, až pak ten rozruch, proto jsem rychle vyběhl před dům. Ale myslím si, že celou dobu byli ti útočníci, nebo aspoň přinejmenším jeden z nich, schovaní na pozemku nebo poblíž. Jak jinak by se ukradené věci dostali Jadenovi do auta? Počítám, že když Jaden vběhl do domu, aby zjistil, co se děje, uběhlo pár minut, než zase vyběhl ven, takže mu to v klidu mohli podstrčit. Navíc jim nahrálo do karet i to, že se v pohodě dostali dovnitř. Proto ho hned po příjezdu obvinili.“
Poslouchal jsem Lukeho a musel uznat, že to, co řekl, sedí dokonale.
„Nechtěl bys být náhodou polda?“ usmál jsem se na něj, ale pak zvážněl. „Já to nebyl. Ostatně mám poměrně dobré alibi. A Nolan to ví, proto nás nechal být. Byl jsem totiž v noci u něj a…“
Chrisovo nepatrné škubnutí hlavou mi jasně naznačilo, že jsem nejspíš řekl něco, co jsem neměl, a zanadával si v duchu do idiotů.
Jak to asi pro něho muselo vyznít s tím mým včerejším odmítnutím?
„Půjdu se převléknout a pojedeme,“ zabručel jsem, dopil zbytek kafe a vypadl z kuchyně.
Chris
Bodlo mě až v žaludku, když Jaden zmínil Nolana.
Myslel jsem, že byl zjišťovat nějaké informace ohledně tátovy smrti, a ne že…
I když mu možná křivdím. Aiden je přeci jen policajt a mohl by něco vědět. Ale i tak. Nelíbilo se mi to a nedokázal jsem to skrýt.
Když Jaden odešel, dopil jsem čaj a povzdechl si. Je marné se o něco pokoušet…
„Greyson tu zřejmě nebyl schovaný, musel to být ten druhý, nebo tu byl někdo další. Greyson přijel s Wilsonem a tvářil se celou dobu jako borec. Ale udělal chybu tím, že sem vůbec jel. Měl se někde schovat a nevylézat, dokud by se mu ty rány nezahojily,“ poznamenal jsem, když Luke s Fredem ještě přemýšleli, jak to vlastně mohlo být.
Ale rozhodně to někdo z ochranky mohl být. Věděli, jak se dostat k trezorům. Znali kódy na alarmy, takže se v tichosti dostali i do domu. Věděli, kde jsou hluchá místa, kde jsou kamery, a věděli, že v současné chvíli tu není žádná stálá ochranka, protože jsem s nimi rozvázal smlouvu, a kromě Jadena to tu nikdo nehlídá.
„Udělal jste dobře, když jste nikomu neřekl o tom skrytém alarmu. Jinak by to věděli a víc by vás hlídali, když byste otvíral sejf. Takhle jsme měli hned informaci, že se něco děje, a bylo nám jasné, že jedině vy jste ho mohl spustit. Hned jsme se tu s Lukem rozjeli, ale to už nás kontaktovala i policie, protože měli taky echo o spuštění alarmu,“ rozmluvil se Fred. „Když jsem vás našel, myslel jsem, že jste mrtvý. Vážně jsem se o vás bál.“
Pousmál jsem se na Freda, protože tohle bylo upřímné, a já byl rád, že je tu někdo další, kdo se ke mně chová normálně, a ne strojeně či až moc formálně.
„S tím zabitím… No, stala se jedna zajímavá věc, ale to nechci, abyste někde zmiňovali. Ani před policií, až budete sepisovat výpověď. Víte,“ víc jsem se k nim naklonil, „jeden z nich řekl hodně zajímavou věc. Prý mají zakázané mě zabít. Že to prostě nesměli udělat. Kdyby nebyl tenhle příkaz, nejspíš bych už nežil. A je zvláštní, že to řekli. Nepřipomíná vám to něco?“
Oba dva na moment zapřemýšleli, ale pak nadzvedli současně obočí, jak jim to došlo.
„Hm, to je hodně zajímavé,“ pokýval hlavou Luke. „To by ukazovalo, že někdo z vašich blízkých v tom má prsty…“
„A proto nechci, aby se o tom někdo dozvěděl, dokud nebudou důkazy, abych je mohl obvinit,“ upozornil jsem se se vztyčeným prstem. „Jadenovi to řeknu, aby věděl. Ale nikdo další ne.“
Oba přikývli, že rozuměli, a já se konečně pomalu zvedl, abych si mohl obléct bundu a nazout boty.
Šlo to ztuha, ale nakonec mi Fred pomohl, abych se nemusel shýbat k botám, a pomohl mi navléct i hrubou bundu.
„Připravím něco na oběd. Co byste si přál?“ otevřel mi dveře.
„Cokoliv ve smetanovo sýrové omáčce,“ usmál jsem se a šel nastoupit do auta, kde už seděl i Luke a čekal, až se s Jadenem přidáme.
Jaden
Oblečený jsem byl během chvilky.
Napřed jsem zauvažoval, jestli se na to nevykašlu, ale přece jen jsem to Chrisovi slíbil, a pořád jsem mu chtěl být na blízku.
Když jsem sešel, Fred akorát pomáhal Chrisovi do bundy a bot, a já se najednou cítil nějak nepatřičně a zbytečně. Nechápal jsem, proč mi to najednou tak vadí. Byla to Fredova práce a už dřív se o Chrise staral, ale teď…
Jen jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Pomohl jsem Chrisovi aspoň do auta a sedl si vedle něj.
Během jízdy jsem zíral z okna, ale po pár minutách to nevydržel, otočil se na Chrise, posunul se k němu a objal ho. Zabořil jsem tvář do jeho vlasů a zhluboka se nadechl.
„Nechci, aby sis myslel něco špatného. Byl jsem za Nolanem, protože mi volal, kvůli tomu, že na mě Greyson podal žalobu za napadení, jak jsem mu zlomil nos,“ promluvil jsem po chvíli.
Nějak jsem měl prostě potřebu mu to vysvětlit, i když o tom zbytku jsem raději pomlčel, stejně jako o své návštěvě u Loryho.
„A co se týče toho vloupání, Greyson je dočasně zadržen, i když Nolan předpokládá, že ho z toho Wilson nejspíš hned vyseká. Waller, který je do toho nejspíš taky zapletený, byl suspendován, dokud se to nevyřeší. Prošetřují taky spojitosti s tvou bývalou ochrankou, protože jedině tak se mohli dovnitř dostat. A taky zjišťují, jestli to byla jejich iniciativa, nebo je někdo najal. Oba prý ale mlčí, a ani jeden z nich nic neřekl. Na tvoji výpověď prý nespěchají, ale měl bych ji podat aspoň já, tak jsem slíbil, že se za Nolanem dneska zastavím. Když tak si vezmu od nemocnice taxík a domů pak dojedu později. S Lukem budeš v bezpečí, ale chci vědět, že jsi v pořádku, takže odjedu až po tvých vyšetřeních.“
Zbytek cesty vesměs proběhl mlčky, ale Chrise z objetí nepustil.
V nemocnici si Chrise hned přebrali doktoři a zahájili sérii zdlouhavých a únavných vyšetření, u kterých jsem většinou nemohl být, tak jsem jen přešlapoval na chodbě nebo v čekárně. Pokaždé, když Chrise převáželi jinam, stihl jsem ho akorát pohladit po ruce nebo hlavě a povzbudivě se na něho usmát, i když jsem nevěděl, jestli to vůbec vnímá, a jestli je to pro něho příjemné a aspoň trochu uklidňující.
Chris
Nevím, proč měl Jaden snahu mi vysvětlovat svou návštěvu u Nolana. Možná bych měl být klidný, že tam šel právě kvůli tomu, ale nebyl.
Jako by to prostě šlo mimo mě. Ničím se mi nezavázal a může si ve svém volném čase dělat co chce.
Já mu taky neřekl, že jsem byl v rodinném sídle, že na mě brácha něco zkoušel, ale kvůli Jadena jsem mu to nedovolil. Taky jsem mu neřekl, že jsem se pohádal s macechou a utekl jsem ze sídla jen proto, abych mu řekl, že ho miluji.
A jak jsem později zjistil, bylo to zbytečné. Měl jsem raději zůstat v sídle a nemusel jsem se přimotat k tomu přepadení.
Ale i tak mi to do sebe začíná pomalu ale jistě zapadat.
Věděli, že přijdu, čekali na mě… Takže museli dostat echo. A od koho jiného mohli informaci získat než od někoho z domu. Jen pár lidí vědělo, že se vracím.
Už jsem zase přeskakoval myšlenkami s Jadena na přepadení. Snad i podvědomě jsem se snažil tím nemyslet na to, jak mě Jaden poslal do háje.
Každé vyšetření jsem absolvoval s nechutí, ale věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá. Podrobné zprávy o mém zdravotním stavu a zraněních hned doktor posílal v kopii na policii.
Ať si Aiden počte, jak mě zřídili, a to jen proto, že u něho Jaden byl…
Byl jsem hodně unavený, když mi konečně řekli, že můžu jít domů, a dali mi lejstro s instrukcemi a další léky. Ruku mi zafixovali do dlahy, abych ji nenamáhal, záda prý taky nemám namáhat pár dní, a mám dostatečně pít v pravidelných intervalech, aby se vzpamatovala i ta pohmožděná ledvina. Nemám ji prý přetěžovat tím, že vypiju litr vody najednou.
Hlava… No, motorika v pořádku, žaludek se uklidní, ale chvíli mě prý hlava ještě bude pobolívat.
Pokaždé, když mě převáželi jinam, Jaden se ke mně hned přidal a snažil se mě snad utěšit, nebo uklidnit? Nevím. Ale vždy, když se mně dotkl, jen jsem přivřel oči a představoval si, že je to jinak. Že je to stejné jako dříve, než mi dal košem.
„Chci jet ještě do města a na firmu,“ zahlásil jsem, když Luke tlačil vozík k autu. „A bez diskuzí. Prostě pojedu, potřebuji něco vyřídit. Potom si můžeš jet, kam chceš. Domů už dojedu s Lukem.“
Jaden
Když bylo konečně po všem a mohli jsme Chrise se spoustou instrukcí odvést domů, tlačil Luke jeho vozík k autu, a já si připadal opět nepotřebný.
Zvláště pak po jeho prohlášení, že si můžu jet, kam chci, až vyřídí jistou záležitost v kanceláři.
Myslel jsem… Doufal jsem, že třeba řekne, že mě tam odvezou a počkají na mě, nebo že řekne, že chce, abych s ním jel domů a na stanici se zastavil zítra, ale jeho postoj a tón hlasu mě usvědčil v tom, že se mu to nejspíš všechno opravdu rozleželo v hlavě a on mě prostě už nechce.
Ne víc než jako svou ochranku.
Jen jsem zaťal ruce v pěst, počkal, až mu Luke pomůže do auta, a pak si sedl.
Tentokrát jsem ale během jízdy neměl ani snahu ho sevřít v náruči, protože by se to stejně minulo účinkem. Tak, jako když jsme jeli do nemocnice, a Chris neměl ani snahu mě obejmout, nebo mi odpovědět na to, co jsem mu říkal.
Jako bych prostě už nebyl. Jako by to všechno skončilo s tím, co jsem mu včera řekl.
Když jsme zastavili před obchodním centrem, vystoupil jsem, podržel dveře a nabídl Chrisovi ruku, abych mu pomohl z auta.
Chris
Dojeli jsme do nákupního střediska, kde jsem si chtěl koupit nový telefon. Byl jsem unavený, ale tohle jsem potřeboval vyřešit hned. I když by mi to Fred zajistil, ale rád jsem si tyhle věcičky pro sebe kupoval sám.
Na moment jsem zaváhal, když mi Jaden nabídl ruku, ale pak jsme se jí chytil, a s jeho pomocí jsem vystoupil z auta.
Prošli jsme to rovnou do obchodu s mobilními telefony, kam jsem chodíval. Prodavač se už na mě usmíval, jen co jsme se objevil ve dveřích. Byl jsem tu pravidelný zákazník a vždycky jsem tu nechal dost peněz.
Vyžádal jsem si poslední modely telefonů, které jsem běžně používal, a hned si z nich vybíral takový, který splňoval mé standarty. Seděli jsme u stolku, protože jsem nebyl schopen dlouho stát, a dokonce mi nabídl kávu a zákusek.
Ale tentokrát jsem s díky odmítl, protože jsem neměl chuť ani na jídlo, i když jsem měl hlad.
Prodavač se mě ani neptal, co se mi stalo, i když jindy byl docela mluvný. Ale když jsem uviděl noviny, které ležely na pultu, bylo mi jasné, proč se neptal. Byl jsem na titulní straně. Znovu…
Když jsem dokončil nákup, jeli jsme na firmu. Už po cestě jsem si hrál s telefonem, abych nastavil všechno, co jsem potřeboval, abych byl dostupný pro ostatní.
Na firmě jsem se nechtěl moc zdržet. Jen jsem si nechal zavolat výkonného ředitele, který se zhrozil, když mě viděl. Ale chtěl jsem, aby věděl, co stalo, kdyby se náhodou objevili novináři. Aby věděl, co jim má říct. A pod pohrůžkou vyhazovu nebude s nimi mluvit nikdo jiný. Ještě jsem se poptal, jak pokračuje v tom, oč jsem ho požádal, ale řekl mi, že zatím nic zvláštního nenašel, ale je teprve na začátku. Pak už jsem ho propustil a chtěl jsem jít, když jsem se zastavil a zapřemýšlel.
Nakonec jsem vytáhnul ten nový telefon a zavolal jsem Bredovi.
Sice jsem původně nechtěl, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu taky na policii, ať mám výpověď za sebou a nemusím na to myslet.
„Potřebuji, abyste byl do deseti minut na stanici a počkal tam na mě. Půjdu sepsat výpověď, a pan Chase taky, takže chci, abyste byl u mě i u něj. A potřebuji, abyste se ještě podíval na obvinění pana Chase za napadení Greysona. Je to nesmysl, a já chci, abyste jim to jasně vysvětlil.“
Když Bred potvrdil, že tam bude, schoval jsem telefon, a pak už jsme mohli jet.
Jaden
Potom, co si Chris koupil nový mobil, jsme jeli do firmy, kde se moc dlouho nezdržel.
Myslel jsem si, že už pojede domů, ale k mému překvapení zavolal Bredovi, a já na něj zůstal hledět, když mu oznámil, že chce jet podat výpověď.
„Měl bys jet odpočívat. Ta tvoje výpověď počká,“ řekl jsem a zamračil se.
Ale Chris po mě jen hodil pohledem, a pak už vyšel z kanceláře, aniž by čekal na moji pomoc.
Zhluboka jsem se nadechl, a pak ho následoval.
Ani Lukemu se to nelíbilo, ale raději mlčel a za čtvrt hodiny už zastavovali před stanicí, kde nás čekal Bred, se kterým jsem se pozdravil, a který se zhrozil, když Chrise uviděl.
Nolan, který už o mém příjezdu věděl, protože jsem mu napsal krátkou zprávu, nás čekal v hale a zamračil se, když uviděl Chrise.
„Pane Floresi, není potřeba abyste tu výpověď podával hned teď. Měl byste odpočívat. Stačí teď Jadenova výpověď,“ řekl trochu odměřeněji, ale já věděl, že to nemyslí zle, spíš toho na něj bylo teď hodně, a já mu taky moc nepřidal.
Pozdravil se s Chrisovým právníkem, vysvětlil mu situaci a řekl, že máme počkat na policisty, co nás odvedou do výslechové místností, kde nás každého zvlášť vyslechnou.
„Jak ti je? Zvládáš to? Víš, že kdyby cokoliv, hned mi můžeš zavolat,“ přistoupil pak ke mně a položil mi ruku na paži.
„Jo vím a díky. A jsem v pohodě. Ostatně, za chvíli tu budu už jako doma,“ pokrčil jsem rameny a krátce se zasmál, když jsem si uvědomil, že za poslední dobu jsem tu opravdu byl skoro pořád.
Pak už přišli policisté, co nás odvedli, protože Nolan, i když byl šéf oddělení, nesměl být u mého výslechu, a já jako první pod Bredovým dozorem vypověděl všechno, a odpovídal na dotěrné a záludné otázky, i když to nebylo takové, jako při tom prvním výslechu po napadení Chrise Galahanovými.
Když jsem vyšel ven, Nolan se na mě pousmál a kývl hlavou. Pak už si odváděli Chrise, a já mu ani nestačil popřát štěstí nebo poprosit Nolana, jestli bych u toho přece jen nemohl být.
„Nechtěl bys večer zajít na skleničku?“ vytrhl mě z přemýšlení Nolanův hlas, ještě, než za Chrisem zapadly dveře, a já k němu otočil hlavu.
„Nevím… Asi ne… Mám moc práce s tím případem… Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny a sedl si na lavičku.
Proč jsem Nolana hned neodmítl jako vždy? Slíbil jsem přece Chrisovi, že budu s ním, tak proč mi Nolanova nabídka teď přišla na okamžik lákavá?
Chris
Když jsme dojeli na stanici, Bred už na nás čekal. Neuvědomil jsem si, že to bude chvíli trvat, že nejdříve vezmou jednoho a pak druhého, aby Bred mohl být u nás obou. Mohl jsem požádat i Winkse, aby přijel.
Jako prvního vzali Jadena. Jen jsem si povzdechl a chtěl si sednout na lavici, že počkám, ale přistoupil ke mně Aiden.
„Víte, že Jaden je dobrý chlap, a nebyl u vás proto, že-“
„Nepotřebuji to slyšet,“ přerušil jsem ho rázně. „Už není váš podřízený, ale můj zaměstnanec. Takže si sám posoudím, jaký je nebo není. Nepotřebuji, abyste za něho stále orodoval.“
Aiden se zarazil, a zřejmě chtěl říct něco jedovatého, podle toho, jak se zatvářil, ale v tu chvíli mě zabolela ruka. Sykl jsem a chytl se za dlahu, jako by to mělo pomoct.
„Vážně jste nemusel s tou výpovědí spěchat,“ zamračil se Aiden. „Říkal jsem, že to poč-“
„Nemusíte mi říkat, co mám dělat. Nepotřebuji to. Rozhoduji se za sebe sám,“ odsekl jsem mu a mírně se předklonil, a snažil se tu bolest rozdýchat. „A nechte mě na pokoji, nestojím o vaši společnost.“
„Mohl byste jít ke mně do kanceláře a posadit se na pohodlnou sedačku,“ mávl i přesto rukou někam za sebe.
„Neslyšel jste mě? Mě nějaká vaše pohodlná sedačka nezajímá. Nejsem váš pes, abych poslechl na povel. Já teda ne!“ narovnal jsem se a zamračil se na něho.
Aiden se na mě chvíli díval beze slova, jako by chtěl vyčíst, co to má znamenat, ale pak pokrčil rameny.
„Jak chcete,“ otočil se a vrátil se k sobě do kanceláře.
Rozhodně bych si raději sedl na pohodlnější židli nebo sedačku, ale v žádném případě nepřijmu nabídku tohoto člověka, který mi chtěl ukrást Jadena přímo přede mnou. A když se mu to nepovedlo tenkrát, tak teď už asi jo, když jsem u toho nebyl.
Tak jsem se krčil na té tvrdé dřevěné lavici, a už ani nevěděl, jak si mám sednout. Až skoro po víc jak půl hodině teprve vylezl Jaden, a já konečně mohl jít dovnitř.
A tam jsem strávil skoro hodinu. Na další tvrdé židli a ani mi nenabídli vodu k pití. Připadal jsem si, jako bych já byl ten, kdo sám sebe přepadl.
Ještě že byl se mnou Bred, který je usměrňoval, když otázky začínaly mířit jinam, než měly. A když jsem konečně po padesáti minutách podepsal papír, oddychl jsem si.
„Chci jít domů. Měl bys tu ještě zůstat s Bredem a vyřídit to Greysonovo napadení. Pokud budou chtít i moji výpověď, tak si tentokrát pro ni budou muset dojet ke mně domů,“ došel jsem k Jadenovi a zamračil jsem se, když jsem u něho viděl znovu stát Aidena.
„Jaden mě chránil, když dal ránu Greysonovi. Má to v popisu práce, a Greyson byl velmi neústupný a nepříjemný. Každý jiný by mu jednu natáhl. Pan Bred tu zůstane s Jadenem,“ kývl jsem na Breda, a ten hned přikývl, že by rád to obvinění viděl.
Ještě jsem se otočil na Jadena, jako bych mu chtěl něco říct. Ale pak jsem jen mávnul rukou a otočil se k východu.
„Pojedu domů s Lukem, pošlu ho pak pro tebe,“ už jsem na víc nečekal, a šoural jsem se ven na parkoviště.
Jaden
Celý dnešní den byl jedno velké fiasko, a já si přál, aby už skončil.
I když se mě Chris po výslechu zastal ohledně Greysona, tvářil se, jako bych tam snad ani nebyl.
Vypadal unaveně a strhaně, a já ho chtěl opravdu obejmout bez ohledu na to, kde jsme byli, ale když jen mávl rukou a oznámil, že pro mě Lukeho pošle, povolily mi nervy.
„Nemusíš nikoho posílat! vezmu si taxík. Stejně ještě zajdu s Nolanem na skleničku!" křikl jsem na něj, a pak se otočil k Bredovi.
„Jdeme, ať to máme za sebou," zavrčel jsem a zamračil se.
Vzápětí jsme znovu seděli ve výslechovce, a já podával vysvětlení ohledně Greysonova udajného napadení. Asi za hodinu bylo všechno vyřízené, a já zašel za Nolanem do kanceláře, když Bred odešel.
„Co se stalo?" zeptal se mě hned Nolan a vstal od stolu, když jsem za sebou zavřel dveře.
„Nic. Neptej se. Teď ne. Dáme si tu skleničku, a já pak pojedu zpátky," zavrtěl jsem hlavou.
Za chvilku jsme vycházeli z jeho kanceláře a zamířili do nedalekého baru, kde se scházeli policisté.
Z jedné skleničky byly nakonec čtyři, u kterých mi Nolan vylíčil svůj střet s Chrisem před výslechovkou.
„Je toho na něj teď moc, nesmíš se mu divit," zavrtěl jsem hlavou.
„Myslím si, že mě ten kluk nemá rád, to je celé," odpověděl Nolan a zamračil se.
„Prosím tě, vždyť tě ani nezná. Je prostě jen přetažený," mávl jsem rukou, i když jsem v hloubi duše věděl, že má nejspíš pravdu.
„Nebudu vyzvídat, co se mezi vámi stalo, protože je dost očividné, že stalo, ale kdybys chtěl, můžeš u mě dneska přespat," usmál se na mě přes skleničku.
„Neříkal jsi náhodou, že už nic na mě zkoušet nebudeš?" zamračil jsem se.
„Tak, proč tu se mnou teď sedíš? Odmítni mě tak, jako včera v noci, a já tě nechám."
Otevřel jsem pusu, abych ho seřval, jako v noci, ale nedokázal jsem to. Místo toho jsem do sebe kopl panáka a jen něco zabručel.
Pro jistotu jsem pak stočil rozhovor jiným směrem, a byla už tma, když jsem se s Nolanem rozloučil, zavolal si taxík a vracel se k Chrisovi.
Jen co jsem vešel dovnitř, zamířil jsem k Chrisově pokoji a sedl si k němu na postel.
„Jak ti je?"
Nedalo mi to, abych se nezeptal, protože mi ležel celou dobu v hlavě, a hlavně jsem se chtěl omluvit za to, jak jsem po něm na policejní stanici vyjel.
Chris
Na moment jsem se zasekl, když na mě Jaden zavolal, že půjde s Nolanem na skleničku.
Málem mi i vyklouzly dveře z ruky a skoro mě praštily do obličeje, kdybych se o ně včas nezapřel.
„Jdi si, kam chceš,“ pomyslel jsem si v duchu, a pak jsem už konečně vyšel ven.
Ještě jsem se otočil, ale asi jsem to neměl dělat. Viděl jsem přes sklo, jak Jaden vchází s Nolanem do výslechové místnosti.
To pro mne byla konečná.
Dopajdal jsem k autu, kde mi už Luke otevřel dveře, a jen jsem nastoupil, a on je za mnou zabouchl, sesunul jsem se na sedačku, a už jsem nedokázal hrát toho arogantního kluka, který je nad věcí.
„Mám počkat na Jadena?“ ozval se zepředu Luke.
„Jede… jedeme domů,“ málem jsem se zalkl, jak jsem rychle polykal slzy.
Chvilku však ještě trvalo, než jsem se aspoň trochu sebral a znovu si sedl. Celou cestu jsem se díval z okna, a raději se snažil nemyslet na to, co Jaden s Aidenem právě dělají.
Když jsme byli doma, s úlevou jsem se posadil do sedačky.
Dostal jsem vynadáno od Freda, že jsme měl tu výpověď nechat být, a raději jet hned z nemocnice domů. Ale když jsem jen sklonil hlavu a nic mu na to neřekl, jen si povzdychl a šel mi nachystat oběd, který jsem si přál.
Nešel jsem si ani sednout ke stolu. Jedl jsem na sedačce, aby se mi lépe sedělo, a stejně jsem ani nesnědl všechno. I když to bylo moc dobré, a měl jsem chuť, můj stažený žaludek odmítal přijmout víc, jak třetinu porce.
„V pracovním stole v prvním šuplíku mám sepsané, co všechno bylo v trezoru. Chtějí vědět, co všechno se ztratilo. Můžete to zkontrolovat?“ požádal jsem Freda, když se mnou pak šel do ložnice, abych si mohl lehnout, protože začínaly zabírat prášky, které jsem užil po obědě.
„Zkontroluji to,“ přikývl.
Ale stejně mi nejdříve pomohl převléknout a počkal, až se uložím.
„Dovezu vám kolečkové křeslo, ať se zbytečně nenamáháte,“ dodal ještě, když zatahoval závěsy, a po chvilce jsem v pokoji osaměl.
Jen tak jsem ležel a zíral do stropu. Chtělo se mi strašně spát, ale nakonec ty myšlenky na Jadena mi bránily usnout. Naslouchal jsem, jestli uslyším jeho příchod. Ale čas běžel a stále se nic nedělo.
A když se začínalo stmívat, ležel jsem stále ve stejné poloze, jen slzy mi tekly z očí, a já se je ani nesnažil stírat. A to mě nakonec i unavilo a uspalo.
Probral jsem se ve chvíli, kdy jsem vedle sebe zaslechl Jadenův hlas. Chvíli jsem přemýšlel, jestli s ním mám vůbec mluvit. Cítil jsem z jeho oblečení čerstvý zimní vzduch, takže přišel před chvilkou, a kromě toho i zápach cigaret a alkoholu. Takže nakonec na té skleničce byl. Museli jít do hospody nebo do baru… A podle toho, kolik bylo hodin, tak nebyl jen na jedné skleničce.
„Jsem unavený, ale jinak to jde,“ odpověděl jsem nakonec, abych se nechoval jako trucovité děcko. „Ale nemám náladu si povídat. Jsem opravdu unavený, protože se mi špatně spalo. Řekni, prosím tě, Fredovi, aby mi připravil večeři, a dal bych si i slabou kávu, ano?“
Pootočil jsem se, abych si rozsvítil lampičku, a když se po pokoji rozlilo to mdlé světlo, moje oči se střetly s Jadenovými.
Znovu se ozval ten pichlavý pocit v břiše, když jsem si uvědomil, jak moc ho miluji a on mě nechce.
„Musím jít na záchod,“ raději jsem se posadil, abych mohl jít do koupelny a nemusel se mu dívat do těch jeho krásných očí, podle kterých jsem mu chtěl vyrobit dárek.