Jaden
„Nolane, promiň, ale nemám na tebe teď čas. Musím-“
„Poslouchej mě, ty zabedněnče!“ přerušil mě znovu. „Nevím, co jsi zase vyváděl, ale přišla na tebe další stížnost za napadení a ublížení na zdraví. Zatím jsem to ztopil, ale pokud se to provalí, přijdu o místo i já. Přijeď ke mně, promluvíme si. A teď nemluvím jako tvůj bývalý šéf, ale jako tvůj přítel.“
Sevřel jsem jednou rukou pevně volant, když mi došlo, kdo to obvinění nejspíš podal.
„Ten zasraný zkurvysyn,“ zasyčel jsem vztekle spíš pro sebe.
„Cos říkal?“
„Nic. Máš to obvinění u sebe? Chci vědět, kdo to podal.“
„Víš, že ti jméno nemůžu říct. Ale ano, mám ho u sebe.“
„Fajn. Vyhrál jsi. Jedu k tobě, ale jen na otočku. Musím za Chrisem.“
Nečekal jsem na odpověď, zavěsil a ihned nastartoval. Sešlápl jsem pedál skoro až k podlaze a za deset minut stál u Nolanových dveří.
Otevřel mi v županu, s mokrými vlasy, a ihned mě vtáhl dovnitř.
„Pojď. Posadíme se, promluvíme si, a-“
„Nechci si povídat! Jsem docela podrážděný, tak mě nepokoušej ještě ty! Chci vidět to obvinění, a musím se vrátit za Chrisem!“ vyjel jsem po něm ještě v chodbě, sotva za námi zapadly dveře.
„Vzpamatuj se, Jadene! Slyšíš se, jak mluvíš?! Co ti ten kluk může dát! Řítíš se jen do dalšího průseru, ze kterého tě tentokrát nevytáhne už nikdo!“ vrátil mi stejně naštvaně.
Musel jsem zatnout pěsti i čelisti, abych ho neprohodil místností, jak se ve mně vařila krev.
„Jadene. Víš, že pro mě znamenáš hodně. Snažil jsem se to celou dobu držet v sobě, snažil jsem se ti vždy pomáhat, ale ty mě od sebe pořád odháníš. Proč?“ zašeptal, přistoupil těsně ke mně a položil mi dlaň na tvář.
Chris
Měl jsem co dělat, abych během pár vteřin neodpadl. Tlačil mě na krk tak silně, že jsem se nemohl nadechnout, a snad mi zastavil i přívod krve do hlavy.
Před očima se mi dělaly mžitky, a měl jsem pocit, že mi bouchnou plíce, jak začínaly pociťovat nedostatek vzduchu.
„Drž ho pevně!“ ozval se náhle za mnou další hlas.
Nemohl jsem se ani otočit a podívat se, kdo to je. Ten silný stisk mi to znemožňoval, a já se vzmohl jen na to, chytnout toho chlapa za zápěstí snažit se servat jeho ruku dolů. Ale byl to marný boj.
Zatímco jsem slábnul, a ruce jsem sotva udržel nahoře, ten druhý mi začal šacovat sako i kalhoty.
Pak přešel k mému odhozenému kabátu, zvedl ho, a prohrabal i ten.
„Tady je,“ ozval se, a pak jsem uslyšel ránu, když praštil s mým telefonem o zem, a ještě na něho dupnul.
„Tak, to bychom měli,“ došel ke mně, a hned mi dal jednu pěstí, že jsem přestal škrábat to zápěstí ruky, která mě držela, a ruce mi zůstaly viset bezvládně podél těla.
A v tu chvíli konečně povolil i stisk na mém krku. Dopadl jsem na zem, jak pytel brambor, a jediné, na co jsem se vzmohl, bylo, snažit se popadnout dech a vzpamatovat se z té rány.
Chrčel jsem, začal jsem kašlat, když jsem se konečně mohl nadechnout, a ruce i nohy se mi silně třásly, když jsem se o ně zapřel a chtěl se zvednout.
„Být tebou, tak nic nezkouším,“ zasvítilo mi do očí silné světlo baterky, až mě to oslepilo, a já v tu chvíli neviděl už vůbec nic.
„A kdyby tě přeci jen něco napadlo, tak mám tu malého pomocníka,“ znovu se ten chlap ozval, a já skoro okamžitě pocítil silnou ránu na zádech, po které jsem jen zařval a svezl se na zem.
Slzy mi vyhrkly do očí, a prohnul jsem se jako luk, jak silná bolest to byla.
„Dobrá věcička, tyhle obušky, co?“ dřepl si vedle mne a opřel o zem teleskopický obušek, abych dobře viděl toho jeho malého pomocníka.
„Takže, teď půjdeme dolů, už jsme na tebe čekali. Jen si něco vezmeme a půjdem. A pokud budeš hodný, no… Tak tě možná nezabijeme. I když… Takhle by to bylo jednodušší, ale potřebujeme otevřít sejf. A bohužel, máme přikázané tě nechat na živu. Nevím proč, když jsi stejně k ničemu.“
Po další ráně jsem vykřikl a celý se zkroutil. Měl jsem pocit, že se snad i pomočím, ale nedali mi se ani z toho vzpamatovat.
Jeden z nich mě popadl za ruku a dost bolestivě mě vytáhl na nohy. Klopýtal jsem, skoro jsem mu visel na rukách, když mě táhl dolů k trezorům…
A když zamířil baterkou před sebe, uviděl jsem otevřené dveře do místnosti s trezorem.
„Takže teď to hezky otevřeš a nebudeš se cukat,“ namířil mi znovu baterku do očí…
Jaden
Civěl jsem na Nolana jako puk. Byl jsem z jeho slov, a výrazu ve tváři, tak v šoku, že kdyby teď vrazil dovnitř živý Owen, ani by to se mnou nehlo.
„Jak? Proč? Co? Nechápu…" vydoloval jsem po chvili ze sebe zmatené myšlenky.
„Proč si myslíš, že ve čtyřiačtyřiceti žiju pořád sám?" povzdechl se Nolan a smutné se usmál.
„Když jsi měl Owena snažil jsem se na tebe zapomenout. Navíc jsi byl můj podřízený. A pak… Dával jsem ti to najevo, ale ty jsi nic z toho nechtěl vidět. A já, starý hlupák do toho tak zapadl, že teď už nedokážu myslet na nikoho jiného. Klidně se mi vysměj, ale své city nezměním," pokrčil rameny, ale pak se zamračil.
„No, a pak jsi potkal toho kluka. Nechápu to. Já se tě snažil tři roky dostat zpátky, a jemu se to povede za pár dní? Navíc… Tvé myšlenky patří jen jemu. Ale přemýšlej. Co má on a já ne? Jak dlouho si myslíš, že to vydrží? Je mnohem mladší, nemáš u něj žádnou jistotu a záruku. U mě ano. Já ti dám všechno. Víš, že mám v tomhle pravdu."
Přistoupil ke mně ještě blíž, a jeho dech mi zahřál krk.
Nebyl jsem schopen pohybu. Nebyl jsem schopen slova.
A tak, když mi Nolan rozepl první knoflíčky košile a prsty se dotkl mé holé kůže, neprotestoval jsem.
Když se ale otřel o můj penis, chytl jsem jeho ruku a zastavil ho.
„Nolane, tohle nemůžu. Já…"
„Nic neříkej. Vím, že to bude ze začátku těžké, ale budu s tebou. Ostatně, vždycky jsem byl s tebou," zašeptal a jeho horké rty se otřely o mou kůži.
Chtěl jsem se mu bránit, ale bylo to tak těžké. Zvlášť když mu můj mozek dával za pravdu. S Chrisem jsem neměl žádnou jistotu. Kdo ví, co bude za týden, měsíc, rok. Bylo mi jasné, že někdo jako Chris se nemůže zamilovat do někoho, jako jsem já, a spíš mě teď bere jen jako přítele. Kdežto Nolan je jistota. Navíc, je to pěkný chlap i na svůj věk, a já byl vždy na starší nebo ve stejném věku.
„Nolane, nemůžeme…" vydechl jsem, když se mi dostal do kalhot.
Snažil jsem se chytit jeho ruku, snažil jsem se protestovat, ale pohled do jeho očí mi bral sílu.
„Jadene… Nebraň se," zašeptal znovu a stáhl si mou hlavu k sobě, aby se mohl svými rty otřít o ty mé.
Chris
Dotáhli mě dolů. Skoro jsem za sebou táhl nohy, jak jsem byl otřesený z těch ran obuškem, a tím, jak jsem dostal předtím pěstí do hlavy.
„Jak jste… se tu… dostali?“ zachraptěl jsem, když jsem viděl otevřené dveře.
Zevnitř místnosti se svítilo, takže tu už museli být nějakou chvíli. A proto, že je to v suterénu, nebylo nahoru do domu nic vidět.
A v tu chvíli ve mně hrklo.
Není tu Jaden. Co když mu něco udělali? Volal jsem ho a on se neozýval…
Posbíral jsem síly, a v nestřežené chvíli jsem se vyškubnul a rozběhl se ke schodům nahoru.
„Jad… Jadene!“ zakřičel jsem.
Ale nebyl jsem dost rychlý. Točila se mi hlava a bylo mi zle, motaly se mi nohy, a málem jsem narazil do mramorového sloupu. Nedostal jsem se však ani k prvnímu schodu.
Jeden z těch chlapů se vzpamatoval a skočil po mně. Podkopl mi nohy a já sletěl na zem, kde mi hned skočil na záda a bolestivě mi zkroutil ruku.
„Ještě jednou něco zkusíš a je po tobě. A bude mi jedno, jestli tě mám nechat na živu nebo ne!“ popadl mě surově za vlasy a škubnul s nimi, až jsem zvrátil hlavu a křuplo mi v krční páteři.
Prudce jsem oddechoval, ale bolestí jsem nedokázal ani pípnout. Z očí mi tekly slzy, a v ústech se mi nahromadila krev se slinami, když jsem se praštil o poslední schod a rozrazil si ret. Teplo jsem cítil také na tváři, když mi z rozbitého obočí tekla krev kolem oka až na bradu.
„Ten zkurvysyn tu není, tak se ani nenamáhej!“ štěkl po mně ten chlap, co mě držel u země.
I přes to, jak jsem byl omráčený, jak jsem měl se sebou co dělat, tak v tuhle chvíli ve mně málem ztuhla krev.
Jaden tu není…
A ten hlas…
Sice jsem neviděl, jak vypadá, protože oba měli kuklu, ale na moment mi přišlo, že jsem ten hlas už někde slyšel. A pak to jeho: „Ten zkurvysyn…“
Tohle mohl říct jen někdo, kdo Jadena zná.
„Ještě jednou něco zkus,“ znovu na mě zavrčel, a pak mě za vlasy vytáhl na nohy a smýkl se mnou do místnosti s trezory.
„Okamžitě otevři sejfy,“ strčil do mě tak prudce, že jsem se zabrzdil až o zeď vedle sejfu.
Roztřesenýma rukama jsem chytil dvířka, které skrývaly trezory. Měl jsem strach a nedokázal jsem odporovat. Věděl jsem, že jsem úplně v háji, a nejspíš mi tihle dva vyberou všechno, co tu mám.
Jsem sice pojištěný, ale nikdo mi ty šperky nenahradí, a diamanty, které tu mám, obroušené i ty surové… Dostanou je prakticky zadarmo.
I přesto, v jaké jsem byl bezvýchodné situaci, nechtěl jsem jim nic dát zadarmo. I přes ten strach, jsem sebral sílu a odvahu…
Otevřel jsem dvířka toho nejmenšího sejfu, kde byly jen technické diamanty s různými kazy, a jen pár rozpracovaných šperků…
A ve chvíli, kdy jsem dvířka otevřel, tak než mě stihli stáhnout dál, hrábnul jsem dovnitř a zmáčkl tlačítko uschované na boční vnitřní stěně…
Skoro okamžitě se rozhvízdalo poplašné zařízení.
Můj výkřik byl slyšet i přes ten kravál, když jsem dostal teleskopickým obuškem přes ruku, a ten chlap mě strhnul k sobě.
„Okamžitě to vypni!“ zařval mi do ucha a obuškem mi zmáčkl krk, že mi málem rozdrtil ohryzek.
„Nem… nejde… to…“ chrčel jsem. „Je… vypíná se… to … z jiného místa… není… to tady v domě… a rozbi… li… jste mi… telefon…“
„Kurva! Hajzle jeden!“ zařval ten druhý a vší silou mně praštil do břicha.
Mé sevření povolilo, když jsem se po úderu předklonil. Ruka toho, co se mi zdál povědomý, se mě snažila zachytit, ale já ho popadl a silně se mi zahryzl do zápěstí…
Co bylo dál, to nevím, protože po tomhle mém útoku jsem byl poctěn silnou ránou do hlavy, po které se mi všechno začalo ztrácet, a další údery jsem už skoro ani nevnímal.
Neslyšel jsem už ani ten blbý alarm
Jaden
Přivřel jsem oči a nechal se vtáhnout do polibku. Už podruhé za dnešní večer jsem se nechal unést.
A už podruhé za dnešní večer se mi během toho okamžiku vybavil Chris.
Sevřel jsem Nolanova ramena a odtáhl ho od sebe.
„Nemůžu...“ zachraptěl jsem, pak ho pustil, o krok jsem couvl a začal se upravovat.
„Nolane, já… Promiň. Jsi vážně pěkný chlap, chytrý, hodný, laskavý. Nejspíš… No, za jiných okolností bych tě bral všema deseti,“ pokrčil jsem rameny, když jsem zapnul poslední knoflíček košile a prohrábl si vlasy.
„Jadene,“ Nolan si olízl rty, ale v z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Podívej, vím, že to možná nemá žádnou budoucnost. Ano, máš pravdu, Chris je ještě mladý kluk, který možná ani neví, co chce. Nevím, jak dlouho to mezi náma vydrží, jestli týden, měsíc nebo rok. Ale, i když tohle všechno vím, i když vím, o co přicházím, když tě odmítám, nemůžu nechat Chrise být. Nedokážu to vysvětlit, ale možná jsem někoho jako on potřeboval, a potřebuju…“
Byl jsem sám svými slovy překvapený, ale vyletělo to ze mě, aniž bych to nějak mohl ovlivnit.
Nolan si mě chvilku zamyšleně prohlížel, než vydechl a trochu se pousmál.
„Miluješ ho?“
Už zase ta otázka.
Trochu jsem se zamračil a na chvilku zapřemýšlel.
„Ne… Nevím… Nejspíš ne… Je to složité,“ povzdechl jsem si.
„Na lásce není nic složitého. Buď miluješ nebo ne.“
„Ty víš, jak to myslím, Nolane. Lásku jsem si už dávno zakázal. Nezasloužím si ji. Navíc, není šance, že by se zamiloval Chris do mě,“ ušklíbl jsem se. „Je mi s Chrisem dobře, chci být jeho přítel, chci ho chránit. Chci být s ním. Ale… Zatím k němu necítím to, co k Owenovi, když jsme si spolu začali.“
„No, aspoň, že jsi upřímný. Jen buď upřímný i sám k sobě, ano? A hlavně, neříkej, že si lásku nezasloužíš. Si dobrý chlap, Jadene, jen jsi prostě šlápl vedle.“
„Hodně vedle,“ ušklíbl jsem se.
„Jo, hodně vedle,“ přikývl Nolan, a pak se zasmál.
A já se v té chvíli uvolnil, protože jsem věděl, že se to mezi námi vyřešilo.
„No, zkusil jsem to dvakrát, potřetí to zkoušet nebudu. Každopádně, jsem tu pro tebe, kdyby cokoliv,“ pohladil mě po tváři a já přikývl.
„Nedáme si skleničku?“ zeptal se a ukázal do obýváku.
„Ne, musím vážně jít. Mám divný pocit. Ostatně, už jsem ti řekl, že chci jen vědět, kdo podal to oznámení,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tvůj starý známý. Obvinění jsem zatím ztopil a jasně mu dal najevo, co si o tom myslím, takže to nejspíš skončí na mrtvém bodě. Ale chtěl jsem abys to věděl. A hlavně si dávej pozor,“ zatvářil se vážně a já pokýval hlavou.
Ale v duchu jsem si usmyslel, že si toho hajzla podám při první příležitosti.
„No, já půjdu...“ mávl jsem rukou ke dveřím.
Za chvilku už jsem vycházel do chladné zimy, a při pohledu na mobil, který jsem okamžitě vyndal s hrůzou zjistil, že už je skoro pět ráno.
Okamžitě jsem vytočil Chrisovo číslo, ale v momentě se zastavil a šokovaně poslouchal, když mi automat sděloval, že volaný je dočasně nedostupný.
V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, a já si vynadal do kreténů. Nepříjemný pocit okamžitě zesílil, a já skočil do auta a sešlápl pedál až k podlaze.
Byl jsem jen pár metrů od Nolana, když se mi rozezvonil mobil a na displeji se ukázalo Nolanovo jméno. Jen jsem se zamračil, protože jsem teď fakt neměl čas na to mu to zvedat, a nechal jsem to být.
V tuhle chvíli naštěstí byly silnice téměř prázdné, takže v rekordním čase jsem projížděl branou k Chrisovu domu.
Všude se svítilo, byla osvětlená i příjezdová cesta, ale nikoho jsem neviděl. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že i brána byla otevřená. Vyskočil jsem z auta, vběhl do domu, a málem se poroučel k zemi, když jsem uviděl Chrisův mobil rozfláklý na zemi.
A pak…
Otevřený sejf, stopy krve, známky zápasu…
„Chrisi!“ zařval jsem, proletěl všechny pokoje, ale nikoho jsem nenašel, takže jsem zase rychle vyběhl ven.
Ani jsem si neuvědomil, že ten hluk, co najednou z venku sílil, jsou policejní houkačky, dokud se skřípotem před barákem nezastavilo asi šest aut a nevyskákali z nich poldové.
Nestačil jsem ani pípnout, když se ke mně přihnali s namířenými zbraněmi a sundali mě na zem.
„Ani hnout! Jadene Chase jste obviněný z vloupání a ublížení na zdraví! Máte právo na obhájce. Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete může být použito proti vám!“ vyštěkl po mě jeden z nich, a když mě zvedli do kleku, přistála mi taková, až jsem cukl hlavou.
„Mám tě, ty hajzle. Já věděl, že něco provedeš,“ zasyčel na mě Waller, a já v tu chvíli věděl, že je vážně zle.
Ale neměl jsem strach o sebe. Pouze o Chrise…
Chris
Probrala mě silná bolest hlavy. Pomalu jsem otevíral oči, ale musel jsem je zase zavřít, protože se kolem mne míhala světla a dělalo se mi z toho špatně.
Až teprve po chvíli jsem si uvědomil, že neležím na tvrdé zemi, ale že se to se mnou houpe a nahýbá…
Znovu jsem pootevřel oči.
Světla se nepřestala míhat, a když jsem byl schopen víc zaměřit, zjistil jsem, že ležím v autě na zadní sedačce.
„Kde… proč… Jaden…“ zamumlal jsem.
Možná mi ani nebylo rozumět, jak jsem měl těžký jazyk. A když jsem se trochu pohnul, abych se posadil, udělalo se mi špatně, že jsem se málem pozvracel.
„Ležte, pane Floresi, za chvíli budeme v nemocnici. Zkuste neusnout, budu si s vámi povídat ano?“
Pootočil jsem hlavu. Myslel jsem, že mi ji ta bolest snad urve. Vedle sebe jsem zahlédl hadr, který jsem s obtížemi vzal do ruky, a když jsem zjistil, že je mokrý, přiložil jsem si ho na obličej.
„Frede… byli… přepadli…“ zkoušel jsem komunikovat, abych neusnul, tak jak mi říkal.
„Vím, spustil jste alarm. Byl jste odvážný,“ ujistil mě Fred svým uklidňujícím hlasem. „Našel jsem vás dole u trezorů… Ještě, že ten alarm máte, jinak by o tom nikdo nevěděl.“
Chtěl jsem se pousmát, když řekl, že jsem byl odvážný, ale jen jsem zaskučel bolestí. Ne, jen hlava, ale celé tělo mě bolelo, jako kdyby mě srazil přinejmenším náklaďák.
„Policie už je na cestě, Luke tam zůstal a čeká na ně. Ještě pro jistotu prohlíží dům. Já… Nechtěl jsem čekat na sanitku. Měl jsem strach…“ na moment se odmlčel, jako by hledal slova.
Bylo jasné, že i pro něho je to těžké.
„Měl jsem strach, že vás zabili,“ dodal o něco tišeji. „Ještě že to mám k vám kousek.“
Po zbytek cesty na mě Fred mluvil tak, abych byl nucen mu odpovídat, abych zůstal vzhůru. A jen, co jsme přijeli před nemocnici, už na nás čekali s lehátkem, a hned si mě přebíral doktor a jeli jsme na vyšetřovnu.
Každý pohyb, svlékání, přelézání na lůžko, či na křeslo, mě stálo hodně sil, a hlavně… Všechno mě strašně bolelo. Uvědomil jsem si, že to muselo být víc ran, které jsem utržil, než jen ty, které jsem si pamatoval.
Když jsem později stál pod sprchou, a sestřička mi pomáhala s mytím, viděl jsem na sobě ty fleky, které se postupně měnily v modřiny, a když jsem si chtěl sednout, nebo lehnout, měl jsem problém ohnout záda…
A to jsem se ještě neviděl v zrcadle, ale už jen po pohmatu a bolesti jsem věděl, že mám napuchlou pusu, sešité obočí, a na hlavě taky jednu tržnou ránu… To byla zřejmě ta poslední, kterou mi uštědřili.
Jaden
Samozřejmě, že mi došlo, o co tu jde. Nebyl jsem idiot.
„Kde je Chris?“ zamračil jsem se a rozhlédl kolem sebe.
„To bys měl vědět sám nejlíp, ty hajzle!“ zařval na mě Waller, a znovu mi jednu flákl.
„Nejsem žádná tvoje otloukací děvka!“ zařval jsem po něm tentokrát já, a snažil se zvednout, protože jsem toho začínal mít všeho akorát dost.
Měl jsem strach o Chrise. Netušil jsem, co se mu stalo, nebo kdo v tom měl prsty.
Jediné, co jsem pochopil, bylo, že byl přepaden a viní teď z toho mě.
„Zůstaň na zemi, nebo přísahám, že ti proženu kulku hlavou! Ještě jednou-“
„To stačí!“ přerušil ho hlas, který jsem poznal, a nepatrně si oddechl.
„Pane! Přistihli jsme ho, jak vybíhal z domu. Kluci teď luxují jeho auto. Podle záznamů z kamer, které tu jsou, a které už máme k dispozici odpovídá jeho postava té, kterou jsme viděli na záznamech. Navíc má přístup do domu i do sejfu. Nebyly vypáčené zámky, ani žádné stopy po poškození,“ otočil se na Nolana, který přešel až k nám.
Ten se na mě podíval a já nepatrně zavrtěl hlavou.
„Nebyl jsem tady. Byl jsem pryč,“ promluvil jsem.
„Jo? A kde?“ zeptal se mě sarkasticky Waller
„To nemůžu říct,“ pokrčil jsem rameny.
V tu chvíli k nám přišli dva detektivové, a v ruce nesli dva igelitové sáčky. V jednom byl můj mobil a v druhém…
„Tohle jsme našli u něj v autě.“
Oba sáčky si převzal Nolan, a jeden, kde byly v igelitu nevybroušené diamanty pozvedl k očím.
„Jestli tohle není důkaz, pak už nevím,“ odfrkl si Waller
Stiskl jsem rty, protože jsem věděl, že cokoliv teď říct by mohlo moji situaci jen zhoršit.
Upřeně jsem se ale zadíval na Nolana, a pak na mobil.
„Musím to prověřit,“ řekl nevzrušeně Nolan, a pak odkráčel ke svému autu.
Doufal jsem, že pochopil, že chci, aby zkusil zavolat někomu z těch tří jmen, které jsem měl v mobilu uložené, když jsem nepočítal Nolana.
Najednou se vedle mě strhl rozruch, a pak uviděl o kus dál Lukeho, jak rozhazuje rukama a zuřivě kroutí hlavou.
Waller si toho všiml a naštěstí ho napadlo přejít tam, aby zjistil, co se děje, takže jsem si všiml, jak Nolan opatrně vytahuje můj mobil z igelitového pytlíku, a o chvilku později si ho přikládá k uchu.
Nejspíš jsem mu věnoval pozornost jen já, takže ke mně dolehl slabý zvuk jeho hlasu.
„Pan Fred… tady… Aiden… jsem před… Jadena Chase zatýkají… ublížení… je pan Florese…“ zbytek hovoru jsem nezaslechl, protože si sedl do auta.
Chris
Absolvoval jsem ještě vyšetření, kde už mi hned řekli, že mám odraženou ledvinu, a budu rád, když vůbec bude normálně fungovat. Mořiny na zádech odpovídají úderům tyče nebo něčemu dlouhému, a když jsem jim řekl, že měli teleskopický obušek, hned jim to bylo jasné, a zkontrolovali mě ještě důkladněji.
Všechno to ježdění po vyšetření mě naprosto vyčerpalo. Asi dvakrát jsem se pozvracel, hlava mě bolela pořád stejně, i když jsem dostal uklidňující léky. Záda mě bolely, jako kdybych je měl úplně přeražené, a podle všeho moc nechybělo, a jedním z těch úderů mi mohli páteř opravdu vážně poškodit.
Nějakou dobu prý budu raději jezdit na vozíku, a pokud možno zůstat v posteli. A teď prý mám jít spát. Už jsem ležel v posteli, a chtěli mi napíchnout kapačku, když Fredovi začal zvonit telefon.
Poodešel kousek dál, a já se ho snažil celou dobu sledovat, i když jsem měl problém udržet oči otevřené, jak na mě začínaly působit ty prášky.
„Nemohl to být on… Nebyl tam nikdo, když jsem přijel, a potvrdí to i řidič pana Florese, dům byl prázdný… Ne, nemůžu to dovolit, je ve špatném stavu… Nějak to zařídíme, ale pan Florese musí zůstat v nemo-“
„Frede!“ přerušil jsem jeho telefonování a odstrčil jsem sestřičku, která mi chtěla napíchnout kapačku. „S kým mluvíte?“
„No, je to policejní šéf, pan Aiden,“ dal telefon dál od ucha a zadíval se na mě.
„Co chce?“
Fred přešlápl z nohy na nohu, jako by nevěděl, co mi má říct.
„Dejte mi ten telefon, hned, chci s ním mluvit,“ rozkázal jsem mu.
„Neměl byste se namáhat. Vyřídím to,“ odmítl, ale opatrnost v jeho hlase byla znát.
Nelíbilo se mi to. Nějak jsem začínal tušit, že by se mohlo jednat o Jadena, zvlášť, když volal Aiden.
„Dejte mi to!“ řekl jsem přísně, jak jen mi to bolest hlavy dovolovala, a natáhl jsem k němu ruku.
Fred nakonec po dalším upozornění došel k posteli a předal mi telefon.
Na druhém konci byl opravdu Aiden. Neměl jsem ho rád po tom, co udělal u mě doma, ale to, co jsem slyšel, mě okamžitě zvedlo z postele.
„To je nesmysl!“ křiknul jsem do telefonu a vzápětí zaskučel, jak mě rozbolela hlava.
Aiden se mě snažil uklidnit, ale bylo pozdě. Byl jsem rozčílený na neschopné policajty a navíc… Měl jsem strach o Jadena.
Pokud ho obviní, budu mít problém ho vytáhnout z vězení i se svými právníky, protože už má záznam.
„Jedu tam. Ne! Je mi jedno, jak mi je, ale Jaden nic neudělal. Nebyl to on! Jestli vám na něm záleží, tak zařiďte, aby tam zůstal, než dojedu. A, když už…“ vzpomněl jsem si na jednu věc. „Podívejte se mu na ruce. Jednoho z těch, co mě přepadli, jsem kousnul do zápěstí a měl by mít i poškrábané ruce. A možná i vím, kdo to byl… Ne, řeknu to, až tam budu! Jen vám, nikomu jinému!“
Vrátil jsem Fredovi telefon a spustil nohy z postele, abych mohl vstát. Zatočila se mi hlava, ale nedbal jsem na to. Opřel jsem se o Freda, který mě stihl akorát zabalit do županu a usadit na vozíček.
Nedbal jsem ani na protesty sestřičky, ani na domluvy lékaře. S ujištěním že druhý den přijedu na kontrolu, jsem se nechal odvézt do auta, Fred jen odstrčil vozík bokem, popadl pytlík s léky, který mu stihla sestřička donést, a už jsme jeli domů.
Jako by i Fred věděl, že je to urgentní. Že musím být doma dříve, než se stane něco horšího…
Nemůžu dovolit, aby Jadena křivě obvinili.
Už když jsme přijížděli k domu, viděl jsem, jak okolo panoval ruch. Před otevřenou bránou postávali novináři, kteří se to dozvěděli, kdo ví odkud. Nechali nás projet jen díky tomu, že tu hlídkovali policajti a ti je donutili ustoupit, abychom mohli projet.
Auto ještě pořádně nestálo, a já už otvíral dveře.
„Kde je Jaden! Kde je!“ zakřičel jsem, jen co jsem vystrčil hlavu ze dveří auta.
Jaden
Doslova jsem propaloval Nolanovo auto pohledem a úplně přestal vnímat všechno kolem sebe.
O čem s Fredem mluví? Mluví i s Chrisem? Nebo ten mluvit nemůže? Co s ním vůbec je? Skousnul jsem si ret, když jsem si uvědomil, že to já mu slíbil, že ho ochráním a zase ho zranili.
Pak mě napadla strašná myšlenka.
Zvláště potom, co Nolan vystoupil z auta už bez telefonu, a začal se bavit s ostatními poldy.
Na mě se ani jednou nepodíval.
Ale on musel vědět, že v tom prsty nemám. Byl jsem u něj. Sice jen asi půl hodiny, ale i tak.
Otázkou však zůstávalo, kdy Chrise přepadli.
Byl jsem detektiv, věděl jsem, jak to chodí.
Doufal jsem ale, že Nolan ani na okamžik o mé vinně nepochybuje. Znal mě moc dobře, a i když jsem dělal voloviny, tohle bych neudělal. Kromě toho, ten náš okázalý rozhovor mu dal jasně najevo, jaký mám na Chrise názor.
Povzdechl jsem si a trochu podklesl v kolenou, protože mě klečení na studeném asfaltu začínalo unavovat.
Myslel jsem na Chrise. Na to, co s ním je, a jak mu je. Chtěl jsem být s ním.
Odpustí mi někdy? Bude mě chtít ještě vidět?
Pocítil jsem strašný smutek, když jsem si uvědomil, že bych Chrise už nemusel spatřit a v hlavě mi opět zazněla Nolanova slova o lásce. Zamračil jsem se a znovu zvedl hlavu, abych se rozhlédl kolem.
Začalo svítat, takže bylo už dost dobře vidět i novináře, kteří se začali srocovat za bránou.
Luke pořád něco vysvětloval poldům, ale teď už seděl v autě. Uviděl jsem Farsona, který na mě kývl a odešel za Wallerem.
Mou pozornost po chvilce přitáhl rozruch u brány, a za chvilku vedle Nolanova auta zastavil mercedes naleštěný tak, že jsem v něm skoro viděl.
Napjal jsem svaly a zamračil se víc, když z auta vystoupil Wilson a ta jeho gorila.
„Taková tragédie. Taková hrůza. Musel jsem ihned přijet, jakmile jsem se to dozvěděl. Snad je pan Florese v pořádku. Poslední dobou je na něj toho moc. Tohle si nezasloužil. Ale já ho varoval. Varoval jsem ho před tím zvířetem. Říkal jsem, že je nebezpečný," začal Wilson dělat scény hned, jak k němu Nolan a Walter přistoupili.
Už, už jsem se nadechovali k odpovědi, když ke mně Farson přistoupil a sklonil se.
„Nevěřím, že v tom máš prsty. Ale vypadá to bledě. Takže neudělej žádnou pitomost, ano? Buď tak laskav a zůstaň v klidu."
Aniž by čekal na odpověď, zase se vrátil zpátky k Nolanovi a Wilsonovi, který líčil, jaký jsem hulvát, a jak Chrise varoval a podobné kecy.
Musel jsem se držet zuby nehty, abych po něm neskočil.
A pak…
Znovu jsem stočil pohled k bráně, když dovnitř vjíždělo další auto.
Sklopil jsem oči k zemi, protože už jsem nechtěl vidět a poslouchat další kecy, po kterých bych nejspíš už opravdu vypěnil.
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem najednou uslyšel Chrisův hlas.
Prudce jsem zvedl hlavu a vydal ze sebe úlevné zastenání, protože když mluvil, tak žil, ale jakmile jsem uviděl jeho zranění, potom, co mu Fred pomohl z auta, napjal jsem všechny svaly, stiskl zuby a pokusil se vstát.
„Zůstaň klečet, parchante!" zařval Waller, který se mi najednou objevil za zády, a pažbou pistole mě praštil do zátylku, až se mi zatmělo před očima a já s vyheknutím znovu klesl na kolena.
Zvedl jsem však hlavu a se smutným výrazem se zadíval na Chrise.
„Promiň. Je mi to líto…" naznačil jsem rty, a pak znovu hlavu sklopil.
Chris
„Opatrně, nebo si ublížíte,“ ozval se vedle mne Fred, který už stihl dojít k mým dveřím.
Chytl jsem se ho, abych mohl vystoupit, a s jeho oporou jsem se vydal ke skupince, kde jsem zaslechl policajta křičet něco o parchantovi.
Zamračil jsem se a šel rovnou k nim, protože mi bylo jasné, že je tam Jaden.
Ale v momentě, kdy jsem ho viděl, musel jsem se zastavit a zhluboka se nadechnout.
„Proč…“ znovu jsem se nadechl, abych rozehnal pocit na zvracení.
„Proč se omlouváš?“ zastavil jsem se před ním.
Nelíbilo se mi, že klečí a má spoutané ruce. Měl jsem o něj strach, když nikde v domě nebyl, tak jsem si oddychl, že je v pořádku, a ti dva mu nic neudělali. Ale vidět tohle…
„Co to má znamenat?“ zvedl jsem hlavu k tomu policajtovi, s kterým jsem měl už menší nedorozumění na policejní služebně.
Ani jsem si nepamatoval jeho jméno, protože mi za to vůbec nestál.
„Okamžitě mu sundejte pouta!“ rozkřikl jsem se, ale vzápětí jsem se chytil za hlavu, jak mě rozbolela.
Fred mě podepřel, když jsem zavrávoral, a já znovu musel zhluboka dýchat, abych se nepozvracel.
„Je obviněný z napadení a loupeže,“ ozval se vedle mne známý hlas. „Říkal jsem vám, že jste mladý a nemáte odhad na lidi. Jsem moc rád, že se vám nic nestalo. Mohl vás zabít! Zaměstnávat takového neřáda! Když jsem slyšel, co se tu stalo, hned jsem tu jel… Měl jsem o vás strach…“
Nechápal jsem. Hleděl jsem na Wilsona a vážně jsem nechápal. Jaden klečel na zemi, nad ním ten policajtský zmetek, a tenhle panák se tady stará, jako by byl můj otec. Jako bychom byli nejlepší přátelé.
„Odkud víte, co se tu stalo?“ konečně jsem se vzpamatoval a podezíravě se na něho podíval.
Tušil jsem to, ale chtěl jsem vědět, jak zareaguje.
„No… Víte… Greyson má známé u policie, a jeden z nich mu volal, protože ví, že pro vás pracuje,“ opatrně začal vysvětlovat Wilson.
„Nepracuje pro mne, ale pro vás!“ rozkřikl jsem se na něho, až couvnul o krok.
„Pane Floresi, kdyby nic neřekl, ani bychom nevěděli, že se tu něco děje. Díky němu se podařilo včas zasáhnout a tohoto-“ mávnul rukou k Jadenovi.
„Tohoto, co?“ zamračil jsem se na něho.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Od jednoho auta se k nám blížil Aiden ještě s tím druhým policajtem, který šéfoval tomu parchantovi, co stál u Jadena. A Greyson… Šel s nimi, díval se na mě a spokojeně se usmíval.
„Pan Greyson o vás měl opravdu vážné obavy. Kdyby nebylo jeho, tak-“ pokračoval Wilson svým úlisným, tónem.
„Pane Greysone,“ nenechal jsem Wilsona domluvit a vykročil jsem k nim. „Děkuji vám, že jste se staral. Jsem vám vděčný,“ natáhl jsem k němu ruku.
Greyson se usmál ještě víc a přijal mou nabízenou ruku.
„Pane Aidene, pamatujete, co jsem vám říkal do telefonu?“ otočil jsem se na Nolana.
Když se na nás zaměřil, pevně, jak jen se dalo, jsem Graysonovu ruku stiskl, a než stihl zareagovat, druhou rukou jsem mu rychle vyhrnul rukáv.
„Mám ještě něco dodat?“ znovu jsem se otočil na Aidena, když se ukázalo Greysonovo poškrábané zápěstí a krvavý otisk mých zubů.
V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Wilson něco vykřikl, Fred přiskočil ke mně, aby mě strhl zpátky, ale to už se mi Greyson vytrhl, a tak prudce mě odstrčil, že jsem spadl na zem. A v tu samou chvíli, kdy jsem skončil na kolenou, jsem to už nedokázal zadržet a začal jsem zvracet Wilsonovi na nohy…
Jaden
Když ke mně Chris přišel blíž, pořádně jsem si ho mohl prohlédnout.
Vypadal strašně. Musel to schytat pořádně, a já se divil, že se vůbec dostal z nemocnice.
Nadechl jsem se, protože jsem očekával jen to nejhorší, ale on…
Málem jsem se rozbrečel, když jsem uslyšel jeho slova, a kdyby nebylo toto zkurvence Wallera, který mě držel u země, okamžitě bych vyskočil a Chrise podepřel, když zavrávoral.
Naštěstí byl u něho Fred, který mu pomohl.
Ale to, co nastalo potom všechno změnilo.
Šokovaně jsem hleděl na to, co se přede mnou odehrává, a když Chris poblil tomu panákovi boty, cítil jsem jakési zadostiučinění.
Ovšem do té doby, než mě přemohl vztek, když jsem zvedl hlavu a zadíval se na Greysona.
„Jadene, neblbni...“ slyšel jsem Nolana, který se přede mně postavil a zvedl smířlivě ruce.
Koutkem oka jsem zahlédl Freda, jak pomáhá Chrisovi, a Farsona, který s dalšími dvěma poldy odtahuje Greysona a Wilsona stranou.
„Zůstaň klečet! Ještě-“
„Drž hubu!“ zařval jsem na Wallera, který se mě znovu pokoušel zastavit.
Dokonce i on ustoupil, když jsem po něm hodil vzteklým pohledem, a pak jsem konečně vstal, protože teď už mi v tom nikdo zabránit nedokázal.
Viděl jsem rudě, funěl vzteky, krev se mi vařila v žilách.
„Za tohle tě dostanu, ty zkurvenče!“ zařval jsem vztekle na Greysona, a pak zabral rukama.
Necítil jsem bolest, když se mi pouta zařezala do zápěstí. Silou jsem trhl, a pak už se ozvalo kovové cvaknutí a já byl volný.
„Jadene! Ovládej se!“ zakřičel na mě Nolan, když jsem udělal krok vpřed.
„Uhni mi z cesty!“ zavrčel jsem na něj a sevřel jeho rameno.
Nejspíš jsem do toho vložil až moc síly, protože se zkroutil a ustoupil bokem.
„Jadene!“ křikl znovu, když jsem se prohnal kolem něj.
„Jestli okamžitě nezastavíš, budu střílet!“ ozval se za mými zády Waller a já uslyšel cvaknutí kohoutku.
„Tak střílejte! Na to čekáte! Vidíte? Je šílený? Vidíte to?“ rozječel se hystericky Wilson, který si nejspíš nachcal do trenek, podle toho, jak se třásl, máchal rukama a ukazoval na mě.
„Klidně střílej, ale ty dva vezmu s sebou! Rozmáznu je jako mouchy!“ zařval jsem dozadu na Wallera a otočil jsem k němu hlavu, aby mi viděl do tváře a pochopil, že to myslím skutečně vážně.
„Jadene!“ křičel Nolan.
„Zastav nebo budu střílet!“ řval Waller.
„Chase, neblbni!“ ozval se do toho Farson, který pochopil, že tady už jde veškerá legrace stranou.
Ale já znovu zařval a hnal se vpřed…
Bylo mi jedno, co se mi stane. Chtěl jsem jen zabít toho hajzla, co tak ublížil mému Chrisovi. Mému klukovi, který ze mě zase udělal člověka, a který mi věřil.
Chris
Seběhlo se to strašně rychle. Wilsonovi na jeho naleštěných botách a nažehlených kalhotách přistálo pár mých zvratků, ale stihl uskočit, abych ho nepoblil komplet. Opíral jsem se o ruce a měl jsem co dělat, abych se nesvalil, jak mi bylo blbě.
Fred ke mně přiskočil, chytl mě, a když jsem se přestal dávit, pomohl mi vstát. Ale to už se strhla další mela. A hlavní roli měl Jaden. V zuřivosti rozerval řetízek od pout, a se vzteklým řevem se hnal na Greysona.
I když se ho policajti snažili odtáhnout bokem, vypadalo to, že ani tak nezabrání Jadenovi, aby ho tu na místě zabil.
„Jadene!“ zakřičel jsem.
Ale v tom kraválu, kdy na něho řval i ten policajt, můj hlas úplně zanikl.
„Pusťte mě!“ vytrhl jsem se Fredovi, a klopýtal jsem k Jadenovi.
„Uhni!“ zařval na mě ten policajt s namířenou zbraní, protože jsem mu vlezl do cesty.
Ale já se v tu chvíli zastavil a otočil se k němu. Rozpřáhl jsem ruce a nehnul jsem se ani kousek.
„Tohle je můj pozemek! Tady nebudeš střílet ani na krysy!“ zakřičel jsem na něho.
„Říkám ti uhni!“ doběhl ke mně a prudce mě odstrčil.
Zavrávoral jsem, a málem jsem znovu spadl, ale na poslední chvíli jsem se zachytil Jadenovy košile, který už se, i přes docela znatelný odpor, kdy se ho Nolan i ten další policajt snažili zastavit, rozmachoval proti Greysonovi.
„Jadene!“ křikl jsem znovu, když se ten policajt už po něm chtěl také ohnat a sundat ho k zemi.
„Tak sakra, pomožte mi! Jste snad policajti, ne?!“ zakřičel jsem na ostatní, kteří jen hleděli, co se tu děje.
Prudce jsem trhnul s Jadenovou košilí a současně bokem narazil do toho policajta, abych ho strhnul bokem.
„Jadene, prosím! Je mi blbě, chci jít domů…“ zaskučel jsem, když se mi po tom nárazu udělalo znovu blbě, a já se po něm sunul k zemi.
Jaden
Vážně jsem byl odhodlaný, že ho zabiju. Jeho, a to slizké prase. Škoda, že ho Chris nepoblil celého.
Už jsem ani nevnímal křik kolem sebe.
Nolan, který se zase vzpamatoval a přiskočil ke mně, se mě s Farsonem, který se k němu přidal, pokoušeli zastavit, ale já je nevnímal.
Zpátky do reality mě přivedl až jiný hlas, který se ke mně dostal.
A když někdo sevřel zezadu moji košili, pochopil jsem i význam slov.
Otočil jsem se ve chvíli, kdy Chris zaskučel a začal se sunout k zemi. Jen tak, tak jsem ho zachytil, klesl na kolena a jeho si posadil na stehna. Pevně jsem ho objal, tak jak mi to jeho stav dovolil, a jeho hlavu si položil na rameno.
„Už je dobře. Jsem s tebou. Já… Zatraceně, tolik ti ublížili, a já tě neochránil. Mrzí mě to. Odpusť, prosím,“ šeptal jsem mu do vlasů a hladil ho po zádech.
Pak jsem vstal i s Chrisem v náruči, a rozhlédl se kolem sebe. Můj pohled se zastavil na Nolanovi s Farsonem.
„Svou odpověď očividně už máte. Pan Florese potřebuje klid, to snad chápete všichni. Vyšetřujte si to, jak chcete, ale teď odsud všichni vypadněte, nebo vás chytnu za prdel a hodím přes bránu. A ty dva si nezapomeňte vzít s sebou. Až bude panu Floresemu líp, samozřejmě podá výpověď, ale minimálně týden ani jednoho z nás neuvidíte. Rozumíme si?“
Věděl jsem, že si Farson ani Nolan nezaslouží, abych s nimi takhle mluvil, ale taky jsem věděl, že to pochopí a později si o tom s nima promluvím.
Ale přece jen jsem rty naznačil „díky“, aby to viděli jen oni dva, nechal si sundat rozervané pouta, a pak se bez dalšího slova otočil a zamířil k domu.
„Pane, přece ho nenecháte jen tak odejít! Nemůže-“
„Sklapněte, Wallere, a odvalte tu svou prdel do auta! Odjíždíme! Důkazy máme, výpověď taky, nebezpečí už nehrozí, takže už tu nemáme co dělat!“ uslyšel jsem Farsonův vzteklý hlas, a když jsem vcházel do domu, zevnitř právě vycházeli technici, a všichni začali nastupovat do aut a odjíždět.
„Odnesu tě do pokoje a postarám se o tebe. Pokud teda chceš,“ zašeptal jsem, když za námi Fred s Lukem zavřeli dveře. „Měl jsem o tebe strach. Já… Nevím, co bych dělal, kdybych o tebe přišel.“
Zabořil jsem tvář do jeho vlasů a na okamžik zavřel oči, jak se mé tělo najednou zachvělo při pomyšlení, že bych Chrise mohl akorát tak navštívit v pitevně.
Chris
Jaden se konečně zastavil.
Sice bylo vidět, že se pořád vzteky doslova třese, a že má chuť opravdu Graysona zabít, ale když jsem se sesunul skoro na zem, otočil se, chytl mě a stáhl si mě na klín, abych nedopadl na zem.
Nechal jsem ho, ať mě drží, nechal jsem svou hlavu opřenou o jeho rameno, protože to bylo to, co jsem potřeboval. Cítit jeho oporu, jeho bezpečnou náruč, objetí, na které jsem tolik myslel, když mě ti dva táhli dolů k trezorům.
Bylo toho na mě moc. Byl jsem skoro mimo, bolest celého těla se znovu přihlásila, když se Jaden aspoň trochu uklidnil, a to největší napětí povolilo.
„Byl to Greyson, a měl společníka. Byli minimálně dva. Nevím, jestli tam byl i někdo další,“ promluvil jsem ještě na Aidena, když se Jaden i se mnou zvedal ze země.
Aiden přikývl a chtěl něco říct, ale to už je Jaden hnal z mého pozemku pryč.
„Zůstanu dole,“ ukázal jsem na pokoj, který jsem obýval předtím, když mě sem Jaden dovedl po prvním napadení bratry Galahanovými.
Nechal jsem se tam odnést. Ani jsem neprotestoval, protože mi opravdu bylo slabo, a bylo mi pořád i špatně.
Když mi Jaden pomohl převléct a uložil mě do postele, chytl jsem ho za ruku, aby zůstal.
„Nechoď pryč,“ potáhl jsem ho k sobě blíž. „Taky jsem se o tebe bál, když jsi tu nebyl. Myslel jsem… myslel… Měl jsem strach, že ti něco udělali. Nevím, co bych dělal… Jadene… až mi bude lépe, řeknu ti, co se stalo… jen… chci, abys věděl…“
Na moment jsem se odmlčel a několikrát se zhluboka nadechl. Zavíraly se mi oči, jak mě přemáhal spánek, a ještě jsem se třásl z toho, co se stalo venku, taky na mě všechno dolehlo, když jsem si uvědomil, že jsem měl opravdu štěstí, že mě nezabili.
„Nechci, aby sis… něco vyčítal… nedělej to…“ mlel jsem z posledního. „Jsi ten… nejlepší… Chci… abys zůstal…. Protože… prot… miluji tě…“
Poslední slova jsem vyslovil z posledních sil, protože se mi potom oči zavřely, a já propadal spánku. Ale chtěl jsem, aby je slyšel… Nemohl… nechtěl jsem čekat, až se probudím.
Chtěl jsem, aby to věděl hned.