Jaden
Zajel jsem na stanici, hodil Nolanovi důkazy a vypověděl všechno, co jsem se dozvěděl.
I když se mě snažil zastavit, vypadl jsem a zamířil rovnou do své oblíbené hospody, protože jsem to napětí ze sebe potřeboval dostat.
Ubalil jsem si jointa, zkouřil se, ožral se, ošukal prvního prostituta, kterého jsem potkal, večer si ještě šlehl, znovu si zašukal, a pak se konečně dostal domů, kde jsem se svalil na pohovku.
Druhý den mě nevzbudil mobil, ale pro změnu bouchaní na dveře a křik z chodby.
Doufal jsem, že ten někdo odejde, ale když se tak nestalo ani po několika minutách, s nadávkami jsem vstal a přešel ke dveřím, které jsem otevřel.
Za nimi stál Nolan, který se netvářil moc přívětivě, a hned se nacpal dovnitř.
„Pane Bože, Jadene!“ vykřikl, když se rozhlédl a nakrčil nos.
„Nebuď taková fajnovka,“ zahučel jsem a odříhl si. „Co tu vůbec děláš?“
Má otázka ho probrala, a on proti mně mrskl papíry.
„Ty nebetyčný kreténe! Můžeš mi říct, co jsi včera vyváděl?!“ vyjel po mě, a já se musel hodně snažit, abych zaostřil na písmo na papíře.
Chvilku trvalo, než mi to docvaklo.
„Jsou to kecy. Nic jsem mu neudělal. Jen ho chytl pod krkem, protáhl ho dvěma prsty a řekl, že ho zabiju, když mě bude srát,“ pokrčil jsem rameny a papíry hodil na stůl.
„Tys ho „jen“ chytl pod krkem? „Jen“ protáhl prsty? „Jen“ vyhrožoval, že ho zabiješ? Jsi polda, zatraceně! Polda! Tohle nemůžeš říkat a dělat ani ze srandy!“ zaječel na mě. „Musíš si konečně uvědomit-“
Co chtěl říct už jsem se nedozvěděl, protože se najednou chytl za hruď, zbledl, a začal se mi kácet k nohám.
„Nolane? Nolane!“
Zachytil jsem ho, a když se mi v náruči zkroutil v křeči, jen jsem zasyčel.
„Nepokoušej se mi tu chcípnout!“ křikl jsem na něj a vytočil záchranku.
O půl hodiny později jsem se dozvěděl, že prodělal slabý infarkt.
Zavolal jsem právníkovi toho malého zmrda, a sdělil mu, že pokud bude mít Flores ještě jeden takový blbý nápad, skončí u soudu on. Jako bývalý válečný veterán jsem měl lepší konexe než on, což jsem mu taky sdělil a doporučil mu ať to obvinění stáhne.
A že s případem končím.
A pokud pan zazobaný nechce za týden sedět v lochu, ať mi sám zavolá a můžeme se domluvit.
Jo, hošánek si měl napřed zjistit, s kým má tu čest. A i když byl jeho právník jakýkoliv, věděl jsem, že s někým, kdo má za sebou několik vojenských zásluh si zahrávat nebude.
Chris
Jakmile jsem se vrátil z nemocnice, okamžitě jsem vletěl do koupelny. Shodil jsem ze sebe hadry, odkopl je stranou, nejspíš je spálím, a pak hned zaběhl pod sprchu. Pustil jsem si horkou vodu a drhnul se snad hodinu, než jsem byl spokojený.
Tohle mu vážně nedaruji. Tohle ne…
Zprávu z nemocnice a veškeré obvinění už zpracovávali Bred s Winksem, a já věděl, že ráno to bude mít jejich šéf na stole.
Večer jsem ještě zkoušel zavolat pár známým, jestli by přišli na skleničku, ale najednou nikdo neměl čas. Odmítl jsem pozvání na jeden večírek, protože jsem na to neměl náladu. Cítil jsem se mizerně, jak se na mě všichni vykašlali.
Počítám, že jakmile bude po všem, že se zas ke mně pohrnou. Ale já je pošlu do háje. Najdu si nové kamarády.
Přesto jsem však usínal s úsměvem na rtech, když jsem si představil, jak se asi bude tvářit ten chlap, až uvidí ty papíry.
Kdy jsem se však už neusmíval, bylo ráno, když mě probudil sluha, že přišel pan Bred a chce se mnou nutně mluvit.
Otráveně jsem se zvedl z postele, doufajíc, že aspoň nese dobré zprávy, že pokročili ve vyšetřování, ale opak byl pravdou.
„Takže on se mi rozhodl vyhrožovat?“ zamračil jsem se, když mi právník vysvětlil, o co jde.
„Prověřil jsem si ho. Opravdu je to válečný veterán a má velké zásluhy. Můžeme ho obvinit oficiálně, žádné výhružky, došlo by k soudu, a druhá věc je, jestli k vojenskému nebo civilnímu. Ale stejně tak, jako tak, to bude tvrdý oříšek. Jeho šéf na nás apeloval, abychom to obvinění stáhli. Že je sice problematický, ale svoji práci odvádí špičkově. Navíc to prý taky nemá v životě lehké…“
„Nemá lehké?!“ vyjel jsem naštvaně. „A já co? Já to mám lehké? Všichni si myslí, že když mám prachy, tak se mi žije jako králi, co? Žádné starosti, co? A vůbec. Každý má takový život, jaký si nalajnuje. A kdyby chtěl, mohl by na tom být lépe. Ale on evidentně nechce. Jen proto, že se za něj přimluví jeho šéf-“
V tu chvíli jsem zmlknul, protože mě něco napadlo. Poslal jsem Breda pryč, že se má ozvat, když něco bude mít. Zavolal jsem na sluhu, ať mi připraví snídani, a pak se šel osprchovat a obléct, abych se mohl nasnídat a vyrazit ven, provést svůj plán.
Chce boj, tak ho bude mít. Mě už je jedno, jestli budu sedět za znásilnění, nebo za znásilnění a něco víc… Ať si vyhrožuje, ale já se tak lehce nevzdám.
Jaden
Když jsem vyřídil záležitost s právníkem a ujistil se, že je Nolan v pořádku a nechají si ho tam jen přes noc na pozorování, odjel jsem na stanici, abych v laborce zjistil, jak pokročili s důkazy.
Jo, říkal jsem, že na případ seru, ale nedalo mi to.
Byl to sice zasraný arogantní hajzl, ale byl nevinný.
V laboratoři jsem se pohádal s nějakou novou laborantkou, která mě nechtěla pustit dovnitř, kvůli mému zanedbanému vzhledu, jak to nazvala, a když jsem odcházel, uslyšel jsem její uštěpačné poznámky na to, jak vypadám.
Co je komu do prdele do toho, jak vypadám?
Je to můj život.
A až se rozhodnu ze sebou něco udělat, tak to udělám.
Stejně není nikdo, pro koho bych se holil, slušně oblékal a dbal o sebe.
Nikdo.
Tak ať mi dají všichni pokoj.
Se vzrůstajícím vztekem, jsem v autě do sebe hodil prášky na uklidnění, skřoupal je a vyrazil za novinářem, kterého zmínil ten malý skrček.
Když už jsem se do toho pustil, tak ať to mám co nejrychleji za sebou, a toho zmetka už nikdy nevidím a neslyším o něm.
Chris
Miluji moje auto. Když jsem nervózní, sednu do něj a vydám se na dlouhou projížďku. Poslední model Mustanga mě stál těžký prachy, ale koupil jsem si ho sám. No… Musel jsem z dědictví po otci přidat pár tisíc, ale jinak jsem si na celého vydělal sám. A byl jsem na to pyšný.
Nasedl jsem a rozjel se do nemocnice. Bred mi zjistil, že šéf toho policajta tam leží, prý nějaká slabost, nebo co.
Zaparkoval jsem na místě pro VIP, aby mi mého miláčka nikdo neodřel, a zamířil dovnitř.
Na recepci mi řekli, kde leží, a netrvalo dlouho a klepal jsem na dveře jeho pokoje. Po vyzvání, že můžu jít dál, jsem otevřel, nahlédl dovnitř, jestli je sám, a pak došel k jeho posteli.
„Dobrý den, pane Aidene,“ slušně jsem pozdravil. „Omlouvám se, že vás obtěžuji, když vám není dobře. Jsem Christophe Flores.“
Podal jsem tomu pohlednému muži ruku a usmál se na něj.
„To je v pořádku. Není to tak strašné, jak doktoři říkají,“ opětoval mi úsměv a pokynul mi, abych se posadil.
Sám se zvedl do sedu a pootočil se na mě.
„Jdete zřejmě kvůli detektiva Chase, pokud se nepletu.“
„Chtěl jsem se spíš zeptat, jestli vyšetřování nějak pokročilo, ale nemůžu s ním teď mluvit. Je mi líto, ale po tom, co mi udělal, určitě ho nechci vidět,“ zatvářil jsem se ztrápeně a povzdechl jsem si.
„Moc se vám za něj omlouvám. Není to špatný chlap, ale měl to v životě dost těžké. Chtěl bych vás poprosit, jestli byste ještě zvážil to obvinění,“ také on se zatvářil jako neštěstí samo. „Určitě ho to mrzí, a určitě se vám bude chtít omluvit za způsobené potíže.“
„Nevím, jestli ho to mrzí, ale nechci vás tím zatěžovat. Nejsem člověk, který by vyhledával spory. Můj život taky není nalajnovaný růžovou linkou, ale byl bych rád, kdyby se pan Chase soustředil na svou práci než na tohle,“ promnul jsem si výmluvně krk. „Nechci vás obtěžovat, ať si můžete odpočinout a dát se do pořádku. Promiňte, že jsem vyrušoval, přijdu, až vám bude lépe.“
Vstal jsem a naznačil jsem odchod. Čekal jsem na jeho reakci, ale dělal jsem, že je mi jedno, jestli ještě něco řekne nebo ne. Ale přesto jsem se po celou dobu tvářil zkroušeně, a dával najevo, jak moc špatně na tom po útoku Chase jsem.
„Pane Floresi,“ zastavil mě Aiden. „Zvažte, prosím, ještě jednou to obvinění. Slibuji vám, že se nic podobného už nebude opakovat.“
Otočil jsem se na něj zpátky a dělal jsem, že nad jeho slovy přemýšlím.
„Stáhnu obvinění,“ nakonec jsem odpověděl. „Ale až teprve, když dokončí svou práci a omluví se mi. Ale obávám se, že vám tím přidělávám jen starosti, a to já nechci. Jste nemocný. Zkusím to s ním vyřídit sám.“
„Počkejte,“ chytl mě za ruku a zastavil. „Vyřídím to s ním. Nemusíte se bát. A veškeré zprávy budete dostávat ode mne.“
Nakonec jsem po jeho přemlouvání přikývl, a když jsem za sebou s vítězoslavným úsměvem zavíral dveře, on už žhavil telefon, aby zavolal tomu zmetkovi.
Jaden
Zrovna jsem velmi důrazně vysvětloval tomu novináři, jak těžký zločin je zatajovat důležité důkazy, když se mi rozvřeštěl mobil.
Byl to Nolan, a po jeho slovech jsem zrudl vzteky.
„Chudák?! On je chudák?! Zasraný malý zmetek! Omlouvat se tomu chcípakovi nebudu! Stejně si za to může sám! Kdyby si dával pozor na to, s kým šuká, nemusel bych teď řešit jeho problémy!“ zařval jsem do telefonu, až novinář nadskočil a poplašeně se na mě podíval.
„Navíc, jak chceš ty něco vyřizovat, když budeš mít nemocenku?! Uvědom si, v jakém jsi stavu!“
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a nerozmašíroval jak mobil, tak hubu toho novináře, který na mě civěl jak na blba.
„Budu jednat s jeho právníkem. Teď jsem u toho novináře, pak zajdu za těma dvěma, kteří to na něj hodili. Důkazy v laborce svědčí v jeho prospěch. S výpovědí novináře, jeho fotkama a zlomením těch dvou, máme vyhráno. Když to půjde dobře, nejpozději za dva dny bude po všem, a já s tím smradem už nikdy nic společného mít nebudu,“ řekl jsem už o něco klidněji, a pak zavěsil.
Novinář, který viděl můj výbuch vzteku, převelice ochotně souhlasil, že hned zajede na stanici sepsat výpověď a předá fotky, které by mohli toho zazobance očistit.
Stačilo zajet už jen k té holce a tomu klukovi, co to na něj hodili.
Ale ještě před tím, jsem musel vyřešit jednu záležitost.
Zamířil jsem směrem ven z města, po cestě koupil malou kytici květin, a za necelou hodinu vystupoval před velkým hřbitovem.
Nesnášel jsem to místo.
Připomínalo mi to všechno, na co jsem chtěl zapomenout.
Ale byl jsem masochista, proto jsem se pravidelně, každý měsíc, přesně v určený den a určenou hodinu jezdil.
Jeho hrob stál po levé straně, téměř na konci štěrkem vysypané cestičky.
Nikdy jsem se nezdržel dlouho.
Položil jsem květiny, pár minut jsem nepřítomně zíral před sebe, a pak odešel.
Nikdy nic jiného.
Chris
Spokojeně, s úsměvem na rtech, jsem odcházel z nemocnice. Nespěchal jsem zpátky domů. Měl jsem spoustu času, protože jsem všem sdělil, že do práce půjdu až ve chvíli, kdy bude můj případ ukončen. Už teď nám klesají akcie. Sice o malinko, protože zlato, diamanty a ropa hýbou světem, ale když vyšla v tisku zpráva, z čeho jsem já, jako jediný dědic diamantových dolů a celého rodinného byznysu, obviněn, nastal poprask.
Už se ozývali i znepokojení akcionáři a moji lidi s tím měli plné ruce práce.
Jediný, kdo mohl tuhle zprávu vypustit, musel být Joseph nebo Nataly. Možná si na tom chtěli vydělat, kdo ví. Ale tohle je něco, co jim nikdy neodpustím.
Nastoupil jsem a zajel jsem rovnou k obchodu s nejkvalitnějším tabákem. Hned jak jsem vešel dovnitř, už se na mě majitel obchodu usmíval a vyšel mi vstříc.
„Jako obvykle?“ ukázal mi ke stolku s křesly, abych se posadil.
„Jako obvykle. A… dneska má narozeniny, tak bych k tomu prosil i nějaký hezký zapalovač. Víte, co má rád…“ usadil jsem se a vzal si nabízenou vodu.
„Není vám to líto? Je to drahá věc a víte, že to tam dlouho nevydrží,“ namítl majitel.
„Není mi to líto. Mám ho moc rád, i když tu už dávno není. Jediný on mi rozuměl, a jsem pro něj ochotný udělat cokoliv. Zaslouží si to,“ mírně jsem svěsil hlavu, když se mi zastesklo po otci.
Majitel jen pokrčil rameny, protože věděl, že si to nenechám vymluvit. Do krásné kazety mi přibalil i nádherný zapalovač a broušený popelník.
Zaplatil jsem, rozloučil se, a pak už jsem nasedl do auta a rozjel se ke hřbitovu.
Jaden
Vyhodil jsem seschlé květiny z vázy, zašel pro čistou vodu, a dal do ní nové kytky.
Rukou jsem smetl listí a jiný bordel z náhrobku, a povzdechl si.
Nikdo kromě mě už na jeho hrob nechodil.
Ze začátku sem chodila spousta jeho přátel, příbuzní, kolegové, ale pak přestali.
Možná jsem za to mohl já, možná prostě neměli čas nebo už zapomněli.
Kdo ví.
Někteří lidé dokážou velice rychle zapomenout.
A někteří, jako já, nedokáží zapomenout i když chtějí.
Anebo přestali chodit kvůli mně.
Polovina těch lidí, které on nazýval přáteli, by mě nejraději viděla viset na prvním stromě.
Proti tomu jsem nic neměl, ale někteří z nich by si měli napřed zamést před vlastním prahem, a pak teprve na někoho ukazovat prstem.
Strčil jsem ruce do kapes kabátu, sklonil hlavu a nepřítomně zíral do země.
Myšlenky mi v hlavě vířily jedna přes druhou, ale ani jednu jsem nedokázal uchopit.
Ale jen tady jsem dokázal odhodit svou masku tvrďáka, a jen tady jsem se cítil skutečně starý, bezmocný a k ničemu.
Není to tak dávno, co jsem měl všechno.
Slávu, úžasného milence a přítele, spoustu zásluh a ocenění, skvěle nastartovanou kariéru.
Jenže pak, díky mé blbosti a nerozvážnosti se všechno ze dne na den ztratilo.
Chris
Parkoviště před hřbitovem bylo poloprázdné, ale i tak jsem zajel až na konec, na poslední místo, kde stálo jen jedno auto.
Vystoupil jsem, vzal balíček, zamknul jsem auto a chtěl jít, když jsem se na to zelené auto lépe zadíval.
V duchu jsem hvízdnul nad tímhle výběrem. Majitel auta ví, co kupuje, a nejspíš taky miluje mustangy, protože tyhle auta si člověk nekupuje jen tak. Obešel jsem ho dvakrát dokola, nahlédl jsem dovnitř a uznale jsem pokýval hlavou.
Sice by to chtělo trochu údržbu, jak venku umýt, tak zevnitř vyčistit, ale jinak se o to auto staral. Nebyl to sice nový model jako ten můj, ale i přesto to byla pořádná kára, a kdybych neměl moc peněz, nejspíš bych si pořídil tenhle model.
Přestal jsem se kochat a zamířil jsem na hřbitov. Musel jsem jít asi pět minut, než jsem se dostal k naší rodinné hrobce, ale bylo to hezké místo, trochu bokem, a můj táta si to rozhodně zasloužil.
Byl to ten nejlepší otec, jakého jsem si mohl přát.
Dřepl jsem si před velkým náhrobkem, vytáhl z kazety popelník a položil jsem ho na kamennou desku naší hrobky. Vytáhl jsem doutník, ustřihl jsem špičku, zapálil ho tím novým zapalovačem. Několikrát jsem potáhl, aby se dobře rozpálil, a pak jsem ho položil na popelník a zapalovač postavil bokem.
Díval jsem se, jak doutník hoří, a zamyslel se nad tím, proč vlastně táta musel odejít tak brzy.
Bylo mi po něm často smutno. Byl mrtvý druhým rokem, ale stejně mi stále moc chyběl. Byl vlastně jediná má rodina, ta opravdová, kterou jsem měl.
Trochu jsem si s ním popovídal, postěžoval jsem si, jak jsou lidi hnusní a co na mě nachystali, ale slíbil jsem mu, že to dám do pořádku, a ujistil ho, že nic z toho, z čeho mě obvinili, jsem neudělal.
Poprosil jsem ho, ať se za mě přimluví tam nahoře, a pak s posledním pohlazením studené desky jsem vstal.
Pomalu jsem odcházel. Padla na mě melancholie a v tu chvíli většinou bývám někde doma zavřený a něco vyrábím, abych se z té deprese dostal.
Ale teď… Jsem venku a nemám nic, čím bych zahnal ty pochmurné myšlenky.
Ale když jsem popošel kousek dál, zastavil jsem se. Zahleděl jsem se k jednomu náhrobku a přemýšlel, jestli se mi to nezdá…
Je to on? Vážně? I někdo jako on má city?
Myslel jsem, že jsem se spletl, ale v momentě, kdy vstal a otočil se, měl jsem jasno.
Moje špatná nálada byla ta tam.
Teď nastala ta druhá… rozzlobená.
Jaden
Na hřbitově v tuhle dobu moc lidí nebývalo, ale já si nikoho stejně nevšímal.
Pomalu jsem se vracel zpátky a u auta se na chvilku zastavil a zvedl hlavu k nebi.
No, tam se nejspíš nikdy nedostanu. Myslím, že ani v pekle mě nebudou chtít.
Pokrčil jsem rameny, odemknul auto, vytáhl z přihrádky placatku a loknul si, abych se uklidnil, a pak konečně nastartoval a odjel.
Zamířil jsem rovnou k domu té holky, aniž bych se předem ohlásil.
Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat, a hlavně jestli bude doma.
Podle chování toho zjistím nejvíce.
Musel jsem několikrát zazvonit, než mi přišla otevřít ve spodním prádle, s natáčkami na hlavě, a sjela mě pohrdavým pohledem od hlavy až k patě.
Hned nakrčila svůj nosík a vytáhla ho snad ještě výš.
Začala mi vykládat, že nic neprodává ani nekupuje, a jestli okamžitě neodejdu zavolá policii.
Docela jsem se tím bavil a ještě chvilku ji nechal se vztekat, než jsem vytáhl průkaz zamával ji sním před nosem a řekl důvod, proč tam jsem.
Její chování se rázem změnilo a přísahal bych, že v tu chvíli zbledla víc, než vůbec šlo.
Okamžitě se začala koktavě omlouvat, snažila se chovat cudně a kdesi cosi, ale já ji rázně umlčel.
Viděl jsem dost, a taky jsem ji to vpálil do toho jejího ksichtíku.
Řekl jsem jí, jestli vůbec chápe, čeho se dopustila, a co jí hrozí za křivé obvinění, a doporučil ji, aby se ještě dnes dostavila k výslechu na policejní stanici, pokud z toho nechce mít ještě větší postih, protože se našly důkazy, které ji i toho jejího kamarádíčka usvědčují ze lži.
Snažila se to všemožně zakecat, dokonce po mě začala pokukovat a zvát mě dál, že si o tom můžeme přece můžeme v klidu promluvit, ale já ji rázně umlčel a řekl jí, že pokud nechce, abych si ji odvedl v poutech, tak má zanechat těch šaškáren a dovalit tu svou prdel na stanici.
Skoro se mi tam rozbrečela, nejspíš čekala, že její kukuč a hezká tvářička všechny přesvědčí, ale na mě tohle neplatilo.
Pak jsem se otočil na patě, znovu nasraný, protože tyhle zazobané děcka, které si mysleli, že si prachama a pěkným tělem můžou všechno koupit, mě vytáčely do nepříčetnosti, a zamířil k domu toho zhrzeného milence.
Chris
Zůstal jsem stát opodál, schovaný za jedním ze stromů, a čekal, až odejde.
A když byl vzduch čistý, šel jsem se podívat k tomu hrobu, u kterého předtím dřepěl.
To jméno mi vůbec nic neříkalo. Ale podle toho, co jsem viděl, byl to policista. A zemřel při službě.
Hmmm, bezděčně jsem otočil hlavu směrem k parkovišti, jako bych chtěl mrknout na toho chlapa, takže někdo, na kom mu záleží? Nebo záleželo? Nebo snad…
Podíval jsem se na rok narození a úmrtí. Tenhle člověk by měl dnes 36 let, takže nejspíš mladší než tamten. Ale copak poznám, kolik má roků, když vypadá, jako by ho vylezl z Hitchcockova hororu?
Nicméně jsem se spokojeně vracel zpátky k autu, a už po cestě jsem volal Winksovi, protože v tomhle je lepší než Bred, a poručil mu, ať o Chaseovi zjistí co nejvíc, a hlavně, chci vědět, jaký byl vztah mezi ním a tím mrtvým policajtem.
Nasedl jsem do auta, a rozjel se zpátky domů.
Měl jsem smíšené pocity. Smutek, zlobu, lítost, radost z toho, že jsem něco zjistil, škodolibost, že na něho budu něco mít, a že jsme mu to zavařil u šéfa…
„Promiň, tati,“ v duchu jsem se omluvil za své chování. „Ale ponížil mě a v mém domě se choval jako prase. Ani ty bys to nenechal být. Ale slibuji, že se budu držet zpátky.“
Ani nevím proč, ale nějak jsem automaticky zabočil na ulici, kde bydlel Joseph. Často jsem tu k němu jezdil, když jsem se vracel ze hřbitova, tak jsem to udělal i teď, aniž bych nad něčím přemýšlel.
Ale uvědomil jsem si to, a zastavil jsem o kus dál a jen se díval na jeho dům. Co mě však zaujalo, byl ten zelený ford, který jsem viděl u hřbitova.
Vystoupil jsem, došel k němu, a chodil okolo a čekal. Musím zjistit, komu patří… Pokud se mi majitele podaří přemluvit, budu mít další kousek do mé sbírky.
Jaden
Ten kluk, jehož jméno jsem si fakt nezapamatoval, bydlel jen několik bloků od té nádhery.
A i on se napřed tvářil pohrdavě, sebestředně a strašně drsně, dokud jsem mu neřekl, kdo jsem a důvod své návštěvy.
Viděl jsem, jak to s ním cuklo, jako by snad chtěl utéct, ale nakonec si to rozmyslel.
Každopádně, zachoval se líp než ta holka, začal mi to hned objasňovat a vysvětlovat, a kdybych znal nějakého režiséra, doporučil bych ho do dobrého béčkového filmu. Za svůj herecký výkon by dostal Oscara. Chvilku jsem ho nechal, ale pak se vytasil se svým trumfem, který v takových případech pomáhá ze všech nejvíc.
Řekl jsem mu, že se ta jeho přítelkyně nakonec zhroutila a vypověděla celou pravdu.
Že ještě dnes jede na stanici, aby podepsala výpověď, protože se našly důkazy usvědčující je oba ze lži. Taky jsem mu prozradil, co se může stát, když budou pokračovat, dostane se to k soudu, a ten je nakonec obviní z křivého obvinění.
A samozřejmě jsem mu neopomenul sdělit, což jsem dělal nesmírně rád, co princezničkám jako on dělají ve vězení.
No, a pak mu konečně sklaplo.
Doporučil jsem mu zajet na stanici, pořádně si rozmyslet svoji výpověď a zavolat jeho právníkovi.
Bylo vidět, že nad tím uvažuje, zřejmě měl víc rozumu než ta jeho nádhera, a já si mnul ruce, protože pokud to dnes dopadne dobře, mám případ z krku.
A samozřejmě i toho skrčka.
S mnohem lepší náladou jsem se vracel ke svému autu, ale v polovině cesty se zarazil a úsměv mě přešel.
Ostře jsem se nadechl a rázným krokem došel až k autu, které očumoval ten malý pracháč.
„Jestli zjistím, že jsi mi ho škrábnul, pověsím tě na vlastních střevech,“ zavrčel jsem na něj, abych upoutal jeho pozornost a stoupl si před něj.
Chris
Čekal jsem asi patnáct minut, ale já měl čas. Jen jsem doufal, že to nebude někdo, kdo tu bydlí, jinak bych mohl čekat třeba do druhého dne. Už jsem vytahoval telefon, že zavolám známému otce, aby mi zjistil, komu auto patří, když se majitel ozval sám.
Strčil jsem telefon zpátky do kapsy a zhnuseně se na něho otočil.
„Koupím ho,“ ukázal jsem prstem přes rameno na jeho auto. „Pro vás je to stejně až moc nóbl, auto a je škoda ho likvidovat jen tím, že se o něho nestaráte.“
Pak jsem se přes okno mrknul na Josephův barák, ale ten naštěstí nebyl nikde venku a on nemá v povaze se dívat z okna a sledovat, co se děje před jeho barákem.
„Když ho koupím, zapomenu na vaši omluvu. Budu to brát tak, že se tak stalo. Kolik za něho chcete?“
Jaden
Chviku jsem po jeho slovech na něj zíral, jako bych ho viděl poprvé v životě, a přemýšlel, jestli si ze mě dělá prdel, nebo to myslí vážně.
Pak jsem usoudil, že to druhé, podle jeho výrazu, a podle toho, že to byl on.
„Není na prodej. A zvláště ne pro někoho, jako jsi ty. A omlouvat se ti taky nebudu,“ procedil jsem skrz zuby, zaťal ruce v pěst a pokročil ještě o krok dopředu, takže jsem se ho skoro dotýkal.
„To je přesně to, o čem jsem mluvil. Myslíš si, že si za prachy můžeš všechno koupit? Máš vůbec ponětí, co to znamená citová hodnota? Jasně, že ne, někdo jako ty, kdo jen mávne rukou a má tolik aut, co prstů na ruce, neví, jaký je to pocit, vydělat si na něco takového svýma vlastníma rukama. Nikdy to auto nedostaneš. Nikdy! To, to auto raději sešrotuju, než aby ho dostal skrček jako ty,“ zavrčel jsem na něj a musel se hodně ovládat, abych mu jednu neubalil, jak mnou vztek doslova lomcoval.
Chris
Mírně jsem poodstoupil, až jsem se zády skoro dotýkal jeho auta. Zamračil jsem se, když o mně řekl, že jsem skrček. Tohle k smrti nesnáším. Všichni jsou vyšší než já, a dokonce i některé holky, což při mojí výšce je už co říct. Nemám sto devadesát centimetrů jako jiní. Mých necelých sto osmdesát je sice norma, ale ne mezi mými známými. A proto jsem na tohle tak alergický.
Narostla ve mně zlost, ale zatím jsem ji úspěšně skrýval.
Vyslechl jsem si, co měl na srdci, a pak jsem se jen ušklíbl.
„Někdo jako vy, nemůže mít tušení, co jsou to city. Pochybuji, že je máte, když je auto tak zanedbané. Ale co,“ povzdechl jsem si, a pak jsem položil ruku na střechu auta.
„Tohle auto bude moje. To mi můžete věřit. A… jen malá otázka… Vozil jste v něm i toho mrtvého policajta?“ zeptal jsem se jen jakoby mimochodem.
Po té otázce jsem auto pohladil. Spokojeně zamručel a pak se otočil k odchodu.
„Jak říkám, tohle auto mi jednou bude patřit. Ať se vám to líbí nebo ne.“
Jaden
Ne, tohle prostě nepůjde.
Zabiju ho a bude klid.
A že jsem v tuhle chvíli k tomu neměl daleko.
Když se po svých slovech otočil k odchodu, chvíli mi trvalo, než jsem přestal vidět rudě.
Stačil mi krok na to, abych ho dostihl, drapl za paži a zády s ním mrsknul na auto.
Okamžitě jsem ho zaštítil svým tělem, hlavně proto, aby nás nikdo neviděl, propaloval ho pohledem a doslova se třásl vzteky.
„Ty… jeden… zasraný, malý, arogantní hajzle! Mě si klidně urážej, jak chceš, ale neber si do té svojí nevymáchané držky někoho, o kom nic nevíš! Vždyť ty ani nevíš, co je to skutečné přátelství, protože tě nikdo nechce! Já to na rozdíl od tebe zažil a…“
V tu chvíli jsem se zarazil, protože mi došlo, že jsem toho řekl až moc.
Odstoupil jsem od něj, znovu s ním smýkl, tentokrát od auta, abych mohl otevřít a nastoupit.
„No, v jednom máš pravdu. Budu ho teď muset umýt, abych ho zbavit tvého smradu. A ještě něco… Ti dva jdou dneska k výslechu. Pokud to dobře dopadne, případ se ještě dnes uzavře a veškeré obvinění se stáhne. A já v to doufám, protože pak už o tobě nikdy neuslyším,“ zavrčel jsem na něj, zabouchl za sebou dveře, a pak se smykem rozjel co nejdál od něj.
Chris
Jeho výbuch vzteku na sebe dlouho nenechal čekat. Mrsknul se mnou na auto, až mi zakřupalo v zádech a měl jsem problém se nadechnout.
Vyslechl jsem si příval dalších nadávek, a ve chvíli, kdy se zasekl, zbystřil jsem.
Takže jsem trefil do černého…
No, i když jsem měl na jazyku spoustu slov, které jsem mu chtěl od plic hezky říct, mlčel jsem, protože to, co potom řekl o Josephovi a Nataly, bylo víc než zajímavé.
Oprášil jsem se, když protočil kola, až gumy zahvízdaly, a zamračeně se podíval, jak odjíždí.
Jestli si na něho vydělal a má k němu citovou vazbu, proč ho potom tak likviduje? Tihle lidi by měli mít zakázané v něčem takovém jezdit. Stačí mu malá fordka… Možná ani to ne. Na kolo s ním…
Ne… Ať si jezdí autobusem, nebo ještě lépe… Chůze pěšky by mu jen prospěla. Stejně je to socka, tak co.
Uvědomil jsem si, že jsem si po cestě k autu dokonce začal spokojeně pískat.
Nastoupil jsem a už jsem zamířil rovnou domů.
Ten pokoj, kde se to stalo, jsem nařídil sluhovi hned celý komplet vyklidit, vydesinfikovat, komplet vyčistit a koupit nový nábytek.
Sám jsem se šel pak svléknout, osprchoval jsem se a zamířil do vnitřního bazénu, kde jsem si spokojeně plaval do chvíle, než mi zazvonil telefon.
Rozmrzele, protože se mi ještě nechtělo z vody ven, jsem vylezl, mokrou rukou hrábnul po telefonu.
„No?“ ozval jsem se, když se na druhé straně ozval Winks.
A po chvilce jeho mluvení jsem se posadil do proutěného křesla, a s úsměvem naslouchal všemu, co mi říkal.
„Sepište mi to. A ještě jedna věc. Chci vědět jeho adresu, mám pro něj dárek a chci mu ho doručit.“
Když mi ji nadiktoval a já si ji zapsal, hodil jsem na sebe župan a s tím papírkem šel za sluhou.
„Slíbil jsem příteli, že mu ten nábytek věnuji, Nechte mu ho odvézt, a složit přede dveřmi. Nic víc. Nezvonit, neklepat, on si to vyzvedne potom sám. Jen mu k tomu přidáte do schránky vzkaz.“
Sedl jsem si ke stolu a napsal krátký vzkaz.
Milý pane Chase.
Vím, že na tom nejste nejlépe a sám byste se styděl říct. Ale všiml jsem si, jak moc se vám tenhle nábytek líbil. A proto vám ho posílám darem. Nemusíte děkovat. Jeden dobrý skutek za život stačí a neočekávám nic na oplátku.
No, možná jo. Pořád čekám na to vaše auto. Řekněte si cenu a dám vám dvakrát tolik.
S úctou Flores Christophe.
Vzkaz jsem zalepil do drahé obálky a podal ho sluhovi. S úklonem se vzdálil, a já si spokojeně nalil brendy.
Jaden
Byl to náročný den, ale nakonec mi to ani tak nevadilo, protože jsem aspoň přestal myslet na toho skrčka.
Zajel jsem znovu na stanici, do kanceláře si nechal poslat původní výpovědi té holky i kluka, zavolal do nemocnice, abych sehnal doktora, který ji údajně prohlížel a podepsal ji zprávu, nechal si zjistit, kdo všechno byl ještě na tom večírku, pár z nich jsem taky obvolal, abych si ujistil pár věcí, a když jsem asi po třech hodinách skončil, měl jsem toho víc než dost na to, abych tenhle případ uzavřel.
A bylo mi úplně jedno, že přitom nejspíš potopím i poldy, kteří ten případ měli na starost, protože začalo vycházet, že svou práci, ať už úmyslně, nebo protože, že se jim nechtělo, zanedbali a odflákli.
Stačilo už jen počkat na ty dva a zlomit je.
Ani s jedním jsem se u výslechu nepáral a nakonec se jako první zlomil ten kluk.
Očividně měl víc rozumu.
V devět hodin večer byl případ oficiálně uzavřen, a teď už to bylo jen o tom, jak se mezi sebou domluví jejich právníci, což mě osobně moc nezajímalo.
Chtěl jsem si zajít do baru, něco do sebe kopnout, pořádně se vyřádit a zašukat si, ale když jsem vzal do ruky telefon a zapl ho, protože během výslechů jsem ho vždy vypínal, vyskočilo na mě patnáct nepřijatých hovorů od majitele domu.
Zamračil jsem se, zakurvoval a sešlápl pedál až k podlaze, abych byl co nejrychleji doma.
A už na konci ulice jsem pochopil příčinu.
Sevřel jsem volant, až mi zbělely klouby a zaskřípal zuby.
Zastavil se u chodníku, protože do garáže se nedalo vjet a vystoupil.
„Pane Chase, doufám, že mi tohle nějak vysvětlíte, protože-“
Přiběhl okamžitě majitel rudý vzteky a šermoval přitom rukama.
„Zmlkněte, sakra!“ zařval jsem na něj, až z okna vykouklo několik sousedů, a on o krok couvl.
Ten nábytek jsem samozřejmě poznal.
A o chvíli později našel i vzkaz ve schránce.
„Tak tohle ne…“ zavrčel jsem, papírek zmačkal a vrátil se k autu do kterého jsem nasedl a vyjel.
Celou cestu jsem se musel hodně ovládat, abych neřval vzteky.
Skoro jsem ani nevypnul motor, když jsem zastavil před tím jeho barákem a hnal se ke dveřím.
Když mi otevřel nějaký sluha, jen jsem ho odstrčil stranou a donutil ho říct mi, kde ten zmrd je.
Stačilo pak už vyjít schody, rozrazit dveře, a už jsem tu malou krysu držel pod krkem a smýkl s ním na postel.
„Tohle si hošane posral,“ zaklekl jsem mu ruce, aby se nemohl bránit a rozepl si pásek u kalhot.
Chris
Měl jsem dobrou náladu. Nějak jsem cítil, že to mé obvinění nakonec pro mne dopadne dobře. Tenhle pocit, i když jsem to nerad přiznával, jsem měl od chvíle, kdy ten policajt do toho začal šťourat. Nakonec to nebyl tak špatný nápad, že je mí právníci oslovili.
No, a pokud to dobře dopadne, tak ten nábytek si zaslouží jako odměnu.
Celý den jsem se pak už jen poflakoval po domě, na chvíli si zašel do své pracovny a začal malovat návrhy na spony do vlasů pro jeden z obchodů, kam jsem dodával své výrobky.
Když jsem na to už skoro neviděl, zamkl jsem a vyšel zpátky do svého pokoje.
Nechal jsem si přinést večeři, řekl jsem Fredovi, aby mě až do rána nikdo v žádném případě nerušil, že se chci dívat na televizi, a pak půjdu spát. Osprchoval jsem se, hodil na sebe jen župan, a pak se už spokojeně usadil, pustil si nahlas televizi a ukusoval výborné pečivo, dovezené z jedné pekárny, kam jsem si pravidelně posílal pro objednávky.
Skoro jsem měl dojezeno, když se náhle ze spodu ozval hluk. Dal jsem televizi víc nahlas, protože se mi to nechtělo řešit a byl tam Fred a případně ochranka.
Ale nakonec mi to nedalo a vstal jsem, abych se podíval, co se děje.
Ale nestihl jsem dojít ke dveřím, když se rozrazily a dovnitř vpadl ten zmetek.
Nestihl jsem ani hlesnout, zabouchly se za ním dveře a já už ležel na posteli.
Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale byl jsem tak v šoku, že se tu dostal a nikdo ho nezastavil, a ten jeho útok na mě byl tak nečekaný, že jsem jen tlumeně vykřikl do polštáře.
Snažil jsem se mu vytrhnout, ale byl podstatně silnější.
„Vypadněte!“ zkusil jsem na něho zařvat, ale vyznělo to spíš jako slabá žádost.
„Nechám vás zavřít! Napadl jste mě v mém domě! Nedovolil jsem vám vstoupit! Tak pusťte!“ křičel jsem dál, ale marně.
A když jsem zkusil zavolat o pomoc, můj hlas zanikl v hluku z televize.
Nevěděl jsem, co chce udělat, a docela jsem dostal strach. Začal jsem se třást, ale i přesto jsem sebou škubal, protože mi pud sebezáchovy velel, abych se snažil z jeho sevření nějak dostat.
Jaden
Když jsem si rozepl pásek, zkroutil jsem mu i přes jeho protesty ruce za zády a pevně ho spoutal.
Pak jsem ho přetočil na záda, protože jsem chtěl, aby mi viděl do obličeje.
„Je mi u prdele, co ty mi dovolíš, a co ne! Sereš mě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl. Ale můžeš být rád. Případ je uzavřen. A tohle můžeš brát jako oslavu,“ zachrčel jsem mu do obličeje a začínal být vzrušený, když jsem viděl jeho strach v očích a cítil, jak se pode mnou vzpírá.
„Teď budeš mít aspoň důvod mě nenávidět,“ sevřel jsem mu vlasy smýkl mu hlavou dozadu a tvrdě ho kousl do krku a brady.
Nemyslel jsem na následky.
Vůbec jsem neuvažoval nad tím, co dělám.
Poháněl mě jen vztek a touha vidět toho zmetka zoufalého.
Ale jeho křik mi drásal uši.
Vytáhl jsem ze své kapsy kapesník a dost nešetrně mu ho narval do pusy.
„Čím víc budeš řvát, tím pomalejší to bude, to ti garantuju,“ rozhodil jsem klopy jeho županu od sebe, roztáhl mu nohy a zaklekl mezi ně.
Zanechával jsem na jeho hebké kůži stopy po nehtech a zubech, a kalhoty mi už začínaly být docela těsné.
S vítězoslavným úšklebkem, že jsem to teď já, kdo má navrch, jsem ještě víc roztáhl jeho nohy, rozepl si poklopec, stáhl prádlo, abych mohl vysvobodit svého macka, plivl na něj, protáhl ho v ruce, a pak trochu slin přidal i na jeho dírku.
„Doufám, že si tohle budeš ještě dlouho pamatovat,“ zachrčel jsem, a pak se do něj na jeden příraz narazil.
Chris
Byla to má nejhorší noční můra.
Tenhle chlap se opravdu nejspíš učil do Hitchcocka. Šel z něj strach, ale přesto jsem se snažil bránit. Ruce jsem měl uvězněné, a můj křik tlumil polštář do chvíle, než si mě otočil na záda, rozhrnul mi župan, a já v tu chvíli pochopil, že je zle. Hodně zle…
„Pusť! Slyšíš?! Kurva, pusť mě!“ křičel jsem na něho.
Snažil jsem se ho skopnout dolů, ale bylo to, jako chtít nohou odstrčit tunový balvan. Ramena mě bolela, jak jsem si ležel na rukách, a do zápěstí se mi bolestivě zařezával řemen.
Bylo mi z něho blbě. Byl z něj cítit chlast, a kdo ví, co ještě, kromě toho čpícího potu, z kterého se mi zvedal žaludek. Do očí mi vhrkly slzy, když mi po mých dalších nadávkách a výhružkách narval do pusy špinavý kapesník, a v tu chvíli jsem vážně neměl daleko k tomu, abych se pozvracel.
Snažil jsem se nabrat vzduch nosem, ale bylo to ještě horší.
A když jsem viděl, jak si stahuje kalhoty…
V tu chvíli moje zoufalství došlo na samou hranici.
Skousl jsem ten hnusný hadr a udusil v něm výkřik, když do mě prudce najel. Ostrá bolest mi projela tělem, a já se nemohl pořádně ani nadechnout. Zavřel jsem pevně oči, když mi došlo, že není úniku.
Nikdo mi nepřijde na pomoc. Všichni tady ví, že mě nesmí rušit, pokud se dívám na film, nebo to není něco urgentního. A navíc… Televize hraje až moc hlasitě...
Byl jsem úplně v háji. Ve svém vlastním domě, ve své ložnici…
Nejspíš ho to vzrušovalo, když mě viděl v tomhle stavu. Ale já tomu nedokázal zabránit.
Jen jsem ležel a čekal co bude, a snažil se nepozvracet a neomdlít z toho hnusu, co se po mně plazil.
Jaden
Natrhl jsem ho a muselo ho to nejspíš kurevsky bolet, protože to zabolelo i mě, ale pro mě to byla vítaná bolest, kterou jsem o chvilku později změnil ve slast.
Přirážel jsem jako zběsilý, nevnímal nic, jen jeho, kdy mi visel v rukách jako hadrová panenka, a užíval jsem si to těsno, které obklopovalo můj penis.
Když to na mě přišlo, jen jsem zvrátil hlavu dozadu, víc si ho na sebe přitiskl, zaryl mu nehty do boků a jeho zadek plnil svým spermatem.
„Můžeš to brát jako poděkování za ten nábytek,“ odfrkl jsem si, když jsem se vzpamatoval, slezl z postele, nešetrně serval řemen z jeho rukou a upravil se.
Podíval jsem se na jeho třesoucí se zničené tělo a na malý okamžik se zarazil.
Přehnal jsem to?
Zuřivě jsem zavrtěl hlavou a raději se otočil, abych z toho proklatého baráku zmizel.
Chris
Nevím, jak dlouho to trvalo. Nejspíš to bylo jen pár minut, ale mě to přišlo jako věčnost. Celé tělo mě bolelo, nemohl se pořádně nadechnout, a jen jsem tiše sténal.
Nedokázal jsem už pohnout ani nohama, abych se o něho vzepřel a shodil ho ze sebe.
Cítil jsem, jak se vzepjal, a když jsem pootevřel oči, šly na mě mdloby, když jsem viděl, jak si to užívá. Skoro jsem už ani necítil ty jeho nehty zaryté v mé kůži. Teď už bylo jedno, co mi dělá, přestával jsem to vnímat a jen se v duchu modlil, aby to skončilo.
Když ze mě slezl, konečně jsem pocítil aspoň malou úlevu. A v momentě, kdy se upravil a serval mi řemen z rukou, stočil jsem se na bok a zkroutil se do klubíčka. Až po chvilce jsem si uvědomil, že mám stále ten kus hadru v puse. Ruka se mi silně třásla, když jsem ho až na podruhé vyrval z pusy a málem se přitom pozvracel. Když jsem překonal to nutkání vyvrátit obsah žaludku, jen jsem se podíval na jeho záda a zaskučel, když mnou znovu projela ta bolest.
„Tohle… tohle ti nedaruji,“ zachraptěl jsem. „Za tohle půjdeš sedět. Ne… Můžeš si vykopat hrob vedle svého kámoše, protože jsi teď stejná mrtvola jako on. Zabiju tě, hajzle…“
Jaden
Po cestě dolů jsem potkal sluhu, kterého jsem smetl u dveří, jak se na mě podezíravě dívá.
Musel jsem se ušklíbnout.
K čemu mu byl barák plný poskoků, když k ničemu nebyli?
Klidně bych ho mohl i zabít, a oni by jen stáli jak hloupé ovce, protože jim jejich pán nařídil čekat za dveřmi na jeho dovolení ke vstupu.
K čemu mu teď byl ten luxus a přepych, když se ve své vlastní posteli válel jako rozbitá loutka.
Ale po cestě mi začalo docházet, co jsem udělal.
A věděl jsem, že je kurevsky zle.
Ten zmetek to jen tak nenechá, to jsem věděl.
Už jsem ani neměl náladu jet někam do baru, ale rovnou jsem zamířil k sobě.
Nábytek už odklízeli pryč, ani mě nezajímalo kam, a když jsem vcházel do bytu, majitel na mě něco hulákal.
Zabouchl jsem za sebou, shodil ze sebe kabát a rovnou si to zamířil ke skříňce, kde jsem měl chlast. Otevřel jsem si flašku bourbounu a pořádně si přihnul.
Vyžahl jsem skoro půl flašky, než jsem se odhodlal k tomu, zavolat Nolanovi.
Nejspíš jsem ho vzbudil, ale bylo mi jasné, že jakmile mu řeknu, co jsem udělal, bude vzhůru okamžitě.
Chris
Ležel jsem tam, a nevěděl, co dělat. Nedokázal jsem se ani pohnout, jak jsem měl strach, že se vrátí. Zíral jsem chvíli na zavřené dveře, ale když se nic nedělo, konečně jsem dal všemu průchod.
Začal jsem brečet jako malé děcko. Skučel jsem bolestí a kroutil se na posteli. A když jsem viděl ten špinavý kapesník, který jsem měl narvaný v puse, znovu se mi obrátil žaludek.
Chtěl jsem se zvednout a jít do koupelny, ale sotva jsem se pohnul, zařval jsem bolestí. A v momentě, jak jsem ucítil to lepkavé vlhko, které ze mě teklo, už jsem nezvládl přemluvit žaludek, aby nedělal kraviny.
Zapřel jsem se o ruku, ve snaze rychle vstát. Ale ta se mi podlomila, a já zůstal napůl viset přes postel a zvracel jsem na ten drahý koberec.
Skoro jsem neslyšel ani zaklepání na dveře. Až teprve po chvíli jsem zaslechl své jméno, když na mě sluha o dost hlasitěji volal.
Ztěžka jsem se zvedl, a pomalu se šoural ke dveřím. Ale když jsem chytl za kliku, podlomily se mi nohy a se žuchnutím jsem skončil na zemi. Vykřikl jsem, jak mě to zabolelo, a to stačilo na to, aby Fred konečně pochopil, že se něco děje.
Dveře se otevřely, narazily do mě, a já znovu vykřikl bolestí.
„Pane Floresi!“ zaslechl jsem nad sebou jeho hlas, ale nebyl jsem schopen se na něho ani podívat. Jen jsem se zkroutil a skučel.
To, co se strhlo potom, bylo snad ještě rychlejší než samotné znásilnění. Netrvalo ani deset minut a byla u mě záchranka. Jen díky mým konexím, tu přijeli, a to hodně rychle, stejně jako rychle přijeli oba právníci, kteří hned alarmovali policii.
Tak, jak jsem si myslel, že tenhle den by mohl být dobrý, tak skončil tím nejhorším způsobem.
Soukromý pokoj ve špitále byl pořád plný, jak se mě každou chvíli někdo na něco vyptával. A paradoxně jsem byl jen jedno patro nad tím člověkem, který tomu hajzlovi šéfoval.
Myslel jsem si, že mu pěkně od plic řeknu, co má pod sebou za hajzla, ale neměl jsem ani chuť už otevřít pusu. Vyhodil jsem všechny ven. Nechtěl jsem nikoho už ani vidět. Chtěl jsem jít domů, ale pocit, že bych se vrátil tam, kde se to stalo, nebo že bych šel do rodinného sídla a vyslechl si výčitky od macechy, že si za to můžu sám, protože se tahám s kdekým… To bych vážně nedal.
A tak, v tom tmavém pokoji načichlém desinfekcí, jsem čuměl do stropu, nebo do oken, a snažil se zapomenout na to, co se vlastně stalo.
Ale věděl jsem, že jestli nějakou náhodou se mi podaří usnout, bude to první věc, na kterou si vzpomenu, až se vzbudím.