Jaden
Auto jsem zaparkoval před jedním barem, do kterého jsem občas chodil, protože měli otevřeno nonstop, a vždycky jsem tam našel někoho na sex, něco na šňupnutí, a samozřejmě chlast.
S povzdechem jsem vystoupil z auta a zapřemýšlel nad tím, proč mi tak vadí sem jít, když to před pár měsíci byl můj skoro domov.
Opravdu jsem se díky Chrisovi tak moc změnil?
Vešel jsem dovnitř a samozřejmě upoutal díky svému oblečení i vzhledu pozornost.
Barman, kterého jsem si pamatoval, na mě chvilku hleděl, než mě poznal a povytáhl obočí.
„Jsem tu pracovně, nic si dávat nebudu,“ mávl jsem rukou, když už chystal panáka.
„Je tu někdy Lory?“ zeptal jsem se, když se vzpamatoval z šoku a přestal na mě zírat jako na prehistorické zvíře, co narušilo jeho monotónní dny.
„Je vzadu,“ kývl hlavou ke dveřím vedle baru.
Vešel jsem, a chodbou, kde to smrdělo potem, močí, zvratky a na stěnách byly zaschlé skvrny od krve, semene a kdoví čeho ještě, se vydal ke schodišti, které vedlo do obytné části nad barem.
Nebyly to ale byty v pravém slova smyslu. Část nad barem totiž fungovala jako hodinový hotel toho nejhoršího zrna, a já sám měl tu čest tam několikrát zavítat.
Už na schodech jsem slyšel sténání, křik, občasné prásknutí bičem a musel zatnout zuby, abych je vůbec vyšel, a chodbou se vydal skoro nakonec, kde byly dveře potažené růžovou tapetou.
Bez zaklepání jsem vešel dovnitř a musel nakrčit nos, jak mě udeřila silná směsice toho nejlacinějšího parfému, cigaret, trávy a chlastu.
„Ale, ale, to jsou k nám hosti,“ zavrněl mi za zády svůdný hlas, při kterém jsem se napjal, a pak se pomalu otočil.
Chris
Bylo to jako kdysi. Jel jsem sám ve svém autě. Zaparkoval jsem v podzemní garáži přes dvě parkovací místa, hned vedle budky hlídače, a ještě mu dal dýško, aby mi dohlédl na auto, že se za chvíli vrátím. Co jsem mu dal, nejspíš vystačilo pro něj tak na měsíc, protože okamžitě vylezl a postával poblíž mého auta, aby mi ho nikdo neškrábl.
Co nejrychleji jsem se vydal nahoru do obchoďáku. Věděl jsem přesně, kam půjdu. Brácha byl sportovec, a vždycky přivítal něco ze sportovního oblečení, nebo doplňků, i když si to klidně mohl koupit sám. A nejraději byl, když to byla nějaká novinka.
Takže jsem se dlouho nerozmýšlel a zašel rovnou do nejdražšího obchodu se sportovními potřebami, a za necelou půlhodinu jsem už kráčel zpátky do auta ověšený dárkovým balením všeho možného a jednou flaškou nejdražší whisky.
Když jsem odjížděl z obchoďáku, měl jsem docela časový náskok. Ale byl jsem rád. Takhle jsem aspoň snadno mohl přesvědčit Chalsey, že jsem opravdu nezapomněl, a hlavně bude spokojená, že jsem se slušně oblékl.
Kdyby jen věděla, že jsem takhle oblečený kvůli obchodní schůzce… Ale to ji samozřejmě neřeknu.
Když jsem dojel před náš obrovský barák, už na mě u vchodu čekal sluha. Vždycky to tak bylo. Měli tu ochranku a kamery, takže o mně věděli v momentě, kdy jsem projel bránou.
„Vítejte, pane Floresi, dlouho jsem vás neviděl,“ otevřel mi dveře, a když jsem vystoupil, vytáhl ještě dárky pro Roberta.
„Hosté se už scházejí,“ ukázal nenápadně na příjezdovou cestu, kde přijíždělo další auto.
„Myslel jsem, že to bude jen rodinná večeře,“ povzdechl jsem si, a pak už jsem šel dovnitř, abych čelil mé noční můře…
Jaden
Ještě jsem se nestačil ani nadechnout a něco říct, a už jsem měl Loryho pověšeného kolem krku a jeho jazyk v puse.
„Nech toho!“ odstrčil jsem ho od sebe a rukávem si utřel rty.
„Chyběl jsi mi,“ zamrkal na mě a znovu se mi snažil vrhnout kolem krku.
„Řekl jsem dost!“ křikl jsem na něj a vzápětí zamrkal, když mi vlepil políček.
„Tak, co tady chceš?! Myslel jsem, že jsi za mnou přišel! Neukázal jsi se tak dlouho a teď mě od sebe odstrkuješ?! Vždycky jsi mi říkal, že jsem ten nejlepší! Nejspíš jsi zapomněl!“ zakřičel na mě, a pak se mi svezl k nohám a začal se mi dobývat do kalhot.
Sykl jsem, když se jeho ruce dotkly mého penisu přes kalhoty, ale tentokrát to se mnou ani nehlo.
Odstrčil jsem ho od sebe až, dosedl na zadek, a odstoupil.
Díval jsem se na něj z vrchu a snažil se rozdýchat odpor, který jsem k němu najednou pocítil.
Bylo mu něco málo přes dvacet, drobnější než Chris, s blond vlasy po pás a krásnou tvářičkou.
Své tělo nabízel už od patnácti let, poté, co se matka uchlastala k smrti, a otec si začal domů tahat děvky.
Když se vzpamatoval z mého odmítnutí, začal po mě hystericky ječet, až jsem ho musel popadnout za ramena a zatřepat s ním jako s hadrovou panenkou, aby se uklidnil.
Sundal jsem si kabát, protože mi začalo být horko, přehodil ho přes jediné křeslo, které v místnosti bylo, a pak si sedl na postel.
„Nejsem tu kvůli sexu. Potřebuju informace,“ promluvil jsem, když se konečně zklidnil a začal mě vnímat.
Chris
Sluha položil mé dárky pro Roberta na stůl, kde se to jimi už začalo hromadit.
Vzal ode mne kabát a šálu a šel je zavěsit do šatny. Věděl, že mi to musí pověsit zvlášť, protože jsem nesnášel, když se cizí hadry, zvlášť od návštěv, otíraly o mé oblečení. A to mi zůstalo i teď, i když od lidí, co mám opravdu rád, mi to nevadí.
Jako bych se náhle vrátil těch několik měsíců zpátky. Ani mi nepřišlo, že nejsem stejný, jako když jsem s Jadenem.
„Co si dáš k pití?“ přitančila ke mně Chalsey, a se svým typickým úsměvem mi už chtěla strčit do ruky skleničku.
„Nevím, proč se ptáš, když už to máš připravené,“ zamračil jsem se na ni, a její ruku s pitím jsem odstrčil. „Kde je Robert?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a když se na mě někdo taky zadíval, jen jsem přikývl na pozdrav. Věděli, že si na takových setkáních s nikým nepodávám ruku. Jo, byl jsem namyšlený, ale udělal jsem si tím od ostatních aspoň nějaký odstup, a oni mě aspoň neotravovali přílišnou blízkostí, nebo otázkami a řečmi.
„Tam je,“ ukázala macecha ke schodům, kde právě Robert sestupoval dolů jako nějaký princ z pohádky.
„Jen se z něho všichni nepodělejte,“ pomyslel jsem si v duchu, a raději jsem se otočil k baru s pitím a vyžádal jsem si skleničku lehkého bílého vína.
Jaden
Lory si přes své průhledné růžové negližé přehodil průsvitný župan, který toho stejně moc nezakryl, a sedl si vedle mě. Pozorně si mě prohlédl a přehodil si nohu přes nohu.
„Zajímalo by mě, koho teď pícháš, že jsi mě kvůli tomu odmítl. Nikdo nemůže být lepší než já,“ pohodil hlavou uraženě.
„Nemusím se ti svěřovat s kým chrápu, ale ano, je mnohem lepší,“ odfrkl jsem si, a tentokrát jeho ruku, která znovu mířila na můj obličej, zachytil.
„Prasáku!“ zaječel na mě znovu a vzápětí vyhekl, když jsem ho povalil na postel, klekl si nad něj a bolestivě mu sevřel zápěstí.
„To je ono! Uhoď mě, seřezej mě, ojeď mě tak jako vždycky!“ zazmítal se v mém sevření a kolenem se natlačil mezi mé nohy.
„Řekl jsem ti-“
„Nebraň se tomu. Vím, že mě chceš...“ přerušil mě, vyprostil se z mého sevření a okamžitě se na mě vrhl.
Už dávno jsem věděl, že má velkou sílu na to, jak útlé bylo jeho tělo, a to mi teď dokázal, když mě povalil na záda a začal mi rozepínat košili.
„Jen já ti to udělám nejlíp,“ zavrněl, rukou mi zajel do kalhot a přitiskl se mi na rty.
Chris
Když se konečně všichni slezli, usadili jsme se v jídelně k velkému stolu, který byl zaplněný do posledního místečka.
Zamračil jsem se, když mě Chalsey posadila až na druhé místo vedle ní, protože moje místo mělo být v čele stolu. Ale ona dělala, jako že se nic neděje, a mé místo obsadila sama.
Rázem jsem měl po chuti, i když večeře vypadala lákavě. Nimral jsem se v jídle, jedním uchem poslouchal žvásty ostatních, které se postupně přenesly do obchodního duchu.
Raději bych si dal ty skořicové kopečky…
Neodpustil jsem si povzdech, když přede mnou přistál dezert, který vypadal, jako by ho dělal nějaký mimozemšťan. Malé nic na talířku ozdobené karamelovou mřížkou.
Neměl jsem najednou na nic náladu. Nejraději bych se zvedl a odešel, ale bylo neslušné a nepřijatelné vstát od stolu dříve než pán domu. Vlastně paní…
Když jsem si to uvědomil, odložil jsem vidličku na talíř, až to cinklo, a ostatní se po mně podívali.
Bylo mi jedno, co si myslí, ale v tuhle chvíli jsem byl naštvaný…
Tahle ženská si to tu pomalu přivlastňuje a tváří se, jako by jí tu všechno patřilo. Kdyby žil otec, nikdy by si to nedovolila.
„Christophere,“ chytla mě macecha za rukáv, ale já se ji vyškubnul.
„Jsem po jídle, a nebudu tu vysedávat a čekat, až se milostivě zvedneš. I další už dojedli, tak bys měla hnout zadkem a zvednout ho z mé židle,“ naklonil jsem se k ní a vztekle ji zavrčel do ucha.
„Promiňte,“ narovnal jsem se a rozhlédl se po ostatních, kteří ztichli a dívali se, co bude. „Potřebuji vyřídit naléhavý telefonát. Pracovní…“ zdůraznil jsem poslední slovo, a se vztyčenou hlavou a zamračeným výrazem jsem vyšel z jídelny.
Zaběhl jsem do šatny a hned si vytáhl z kapsy telefon. Okamžitě jsem vytočil číslo na Jadena, ale než to začalo zvonit, rychle jsem ho vypnul.
Nemůžu ho pořád otravovat a hlavně rušit, když by konečně mohl zjistit něco o smrti mého otce.
Zavolám mu později…
Jaden
Ztuhl jsem, a na pár vteřin nebyl schopný se bránit.
Můj mozek říkal ne, ale mé tělo si dobře pamatovalo, jak je Lory schopný, a tak, když se jeho prsty dotkly mého mužství, jen jsem přivřel oči.
„To je ono, takhle se mi líbíš," zašeptal mi do rtů, a zatímco se jednou rukou otíral o můj penis, druhou rozhrnul košili a jazykem polaskal bradavky.
„Celou noc budu jen tvůj. Potřebuješ se uvolnit, jsi napjatý a chyběl jsi mi," začal se svým tělem otírat o to mé, a pak se narovnal do kleku a začal mi rozepínat kalhoty.
„Ale než mě odjedeš, chci tě vykouřit," olízl si rty, a já se v ten moment konečně vzpamatoval.
Místo Loryho jsem najednou viděl Chrise, v hlavě uslyšel jeho smích, a myšlenky mi zabloudily k našemu prvnímu milování.
„Řekl jsem dost!" zařval jsem, prudce se posadil, a tentokrát má pěst dopadla na Loryho tvář.
Nedal jsem do toho velkou sílu, ale přesto sletěl z postele až to zadunělo.
Nevěřícně na mě zíral, třel si tvář, a pak se rozbrečel.
Já se svalil zpátky na záda, poslouchal jeho vzlyky, a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Dokázal jsem odolat snad tomu nejlepšímu a nejkrásnějšímu prostitutovi, co jsem za ty roky poznal.
Měl bych zavolat Chrisovi.
Měl jsem mu říct, kam jedu.
Měl jsem zůstat s ním.
Zvedl jsem se z postele, upravil si oblečení, ale než jsem mohl vstát, Lory se mi vrhl na nohy.
„Nenechávej mě tu samotného… Neodcházej… Nemůžeš mě tu nechat," vzlykal napůl hystericky.
Chris
Drtil jsem telefon v ruce a vážně se přemlouval, abych Jadenovo číslo nevytočil.
Stačí zmáčknout rychlou volbu…
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, a když jsem se jakž takž uklidnil, vyšel jsem ze šatny ven a telefon strčil do kapsy.
Společnost se konečně posbírala od stolu a přesunuli se do haly a salónku. Ani jsem nevěděl, s kým se bavit. Najednou jsem neměl chuť mluvit s kýmkoliv z nich, a to jsem ještě nedávno byl rád, když jsem je viděl a mohl si s nimi povídat. Nebo je spíš oslnit svými chytrými řečmi, a oni jako oslíci přikyvovali a pochlebovali mi. Souhlasili by snad i s tím, kdybych řekl, že hovno je karamel, a oni by ho snědli.
Otřepal jsem se, když jsem si to uvědomil.
Proč mi to kdysi přišlo normální a teď se mi nad tím zvedá žaludek?
Jediný, s kým jsem víc mluvil, byl brácha. Popřál jsem mu k narozeninám, a trochu s ním vypil ještě vína. Neměl jsem chuť se ani opít.
Ale nakonec mě přemluvil na panáka té whisky, co jsem mu koupil, s tím, že přespím tady…
Chtě, nechtě jsem nakonec souhlasil. Roberta jsem už dlouho neviděl, a i přes jeho nedostatky jsem ho měl docela rád.
Vytáhl jsem ale ještě telefon a vytočil číslo na Jadena, abych mu sdělil, že jsem v rodinném sídle a zůstávám přes noc, aby se o mně nebál. Chtěl jsem mu říct, že hned ráno přijedu domů, abych nepromeškal pravidelné cvičení. Ale k mému údivu Jaden telefon nezvedal…
Jaden
Chvilku jsem sledoval Loryho, jak se mi plazí u nohou, než jsem si povzdechl, chytil ho a posadil na postel. Sebral jsem ze stolku kapesníky a podal mu je.
„Neřvi, kruci, nejsi malý kluk," zabručel jsem a počkal, dokud se nevysmrká.
„Asi potřebuju panáka. Máš tu něco?"
Když zavrtěl zamítavě hlavou, znovu jsem si povzdechl, ale dlouho nepřemýšlel.
„Skočím si pro něco k baru a vrátím se," rozhodl jsem se nakonec.
„Slibuješ?" zvedl ke mně Lory uslzené oči.
„Nechám tu svůj kabát, abys mi věřil, ano? Navíc se tě potřebuju na něco zeptat," vstal jsem z postele, a pak vyšel ze dveří.
V baru bylo v tuhle dobu narváno, tak chvilku trvalo, než jsem dostal dvě sklenky s whisky a mohl se vrátit nahoru. Lory už vypadal klidnější a očividně si oddechl, když jsem se vrátil. Jednu sklenici jsem mu podal a ze své hned upil.
„Kdo to je?" zeptal se.
„Hm?" zvedl jsem obočí.
„Ten, co tě tak změnil. Jsi oholený, umyty, hezky oblečený, a v očích máš jiskru. Závidím mu," zašeptal Lory a dotkl se prsty mě tváře.
„Není co závidět. Nejsem žádná výhra," pokrčil jsem rameny a jeho ruku sundal.
„No, očividně ale pro tebe znamená hodně, když jsi odmítl i mě," usmál se smutně a hodil do sebe obsah sklenky.
Po jeho slovech jsem se zahleděl na své ruce a znovu si vybavil Chrisovu tvář.
„Znamená pro mě hodně," odpověděl jsem tiše, a i já vypil obsah sklenky, kterou jsem pak odložil na stolek.
Chris
Nakonec jsem vypil skleničky dvě. A s únavou z celého týdne, vypitým vínem a whisky, jsem pocítil menší únavu. Bylo už docela dost hodin, a já se stále přemáhal, abych vydržel co nejdéle, už jen kvůli hostům a Robertovi, který byl rád, že mě po třech měsících vidí.
„Půjdu si lehnout,“ zastavil jsem ho na moment, když se šel rozloučit s návštěvou, která právě odcházela.
„A nebudeš ještě? Ještě jsme nedopili flašku,“ mrknul na mě.
Jen jsem zavrtěl hlavou, a když jsem viděl, jak se ke mně žene macecha, raději jsem se zdekoval nahoru do svého pokoje. Celý večer se snažila ke mně přimluvit, a v momentě, kdy zmínila firmu, okamžitě jsem zpozorněl, odmítl hovor, a hned se raději přesunul k někomu z hostů, což bylo menší zlo.
A v momentě, kdy se zavřu ve své ložnici, tak ví, že mě nesmí rušit ani sluha.
Ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, že právě tohle pravidlo mě stálo znásilnění a moji hrdost…
Shodil jsem ze sebe konečně boty, sako a kalhoty, opláchl jsem si obličej a ruce, umyl jsem si zuby, protože to jsem už nutně potřeboval.
A pak, unavený jsem se rozplácnul na posteli, jen v trenkách a košili. Jako vždy, jsem si nechal ponožky, i když moc zima nebyla.
Zavřel jsem oči a představil si, jaké by to teď bylo doma.
Ležel bych ve své posteli, osprchovaný, zabalený v županu, v hrubých ponožkách, a zachumlaný v peřině. Díval bych se z okna, jak venku padá sníh, a čekal bych na Jadena…
A v tu chvíli se mi po něm opravdu zastesklo. Strašně moc jsem si přál, být teď s ním… Nejspíš jsem se na něm stal závislým, nebo jsem si ho tak moc oblíbil, že každá chvíle bez něj mi připadne strašně nudná, bezbarvá, jako bych ani nebyl, jako bych to nebyl já… Jako bych byl na světě sám, i když jsou kolem mne lidé.
Nejspíš jsem usnul, protože, když se vedle mne zhoupla postel, jen jsem se usmál, natočil se bokem a v polospánku jsem nahmatal to tělo, které se vedle mě uložilo.
„Stýskalo se mi po tobě…“ zašeptal jsem.
„Mně po tobě taky,“ zazněla odpověď a teplé rty se přitiskly na mé.
V tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, že to není Jadenův hlas, jsem do široka otevřel oči a rychle od sebe odstrčil vetřelce.
Jaden
Po mých slovech se ke mně Lory víc přiblížil a oběma rukama stiskl mé stehno.
„Chtěl jsem to být já,“ zašeptal a olízl si rty, když se naklonil až těsně ke mně, a já ucítil whisky z jeho dechu.
Díval jsem se do jeho očí, které byly o něco málo tmavší než Chrisovy, do krásné tváře bez nejmenší chybičky, a na jeho plné rty, které byly tak svůdné.
Ale i přesto… I přesto, že jsem s ním spal už několikrát, že jsem vlastně za posledních pár měsíců navštěvoval jen jeho, a sex s ním mě vždy dostatečně uspokojil, i když jsem moc dobře věděl, co dokáže se svou pusou a se svým tělem, i přesto, jsem teď vůbec nic nepocítil.
Ani nevím, co mě šokovalo víc.
Jestli ten fakt, že mi stačí jen Chris, nebo to, že mám v hlavě jen Chrise.
„Cože?“ zeptal jsem se zmateně, protože se mi myšlenky na chvilku rozutekly.
„Chtěl jsem to být já… S tebou… Myslel jsem, že jednou přijdeš a vytáhneš mě odsud. Že budeme spolu… Čekal jsem na tebe,“ vysvětlil napůl smutně a napůl vyčítavě.
Myslím, že mě za poslední dobu nic tak nepřekvapilo jako tahle jeho slova.
„Nikdy jsem ti nic neslíbil,“ zamračil jsem se, když mě prvotní šok konečně přešel.
Doufal jsem, že se z Loryho nestane jeden z těch pomstychtivých zhrzených milenců, protože jsem věděl, jaký je, a kdyby se do nás s Chrisem pustil, čekalo by nás hodně nepříjemných chvil.
Ale po chvilce přemýšlení jsem to zavrhl.
Musel by sám sebe prozradit, musel by prozradit tohle místo, a to on by neudělal, protože by neměl kam jít.
Pro všechny, i pro policii tohle byl prostě jen bar na nízké úrovni. Co se tu dělo doopravdy, si mohli jen domýšlet. V podstatě, ani Nolan o tomhle místě nevěděl. Netušil, že jsem tu chodil, netušil, co jsem tu provozoval, a rozhodně chci, aby to tak zůstalo.
„Nechtěl bys…“ vytrhl mě z myšlenek Lory, jehož rty byly zase až moc blízko těm mým.
„Nech toho…“ zamračil jsem se a kousek se odtáhl.
Lory se nafoukl, ale pak se přece jen odtáhl a pohodil svými blond vlasy.
„Musel jsem to zkusit,“ pokrčil rameny, jakoby se nic nestalo. „Každopádně, kdyby tě to s ním přestalo bavit, nebo tě vyhodil, u mě budeš mít vždycky dveře otevřené.“
Jen jsem zabručel, ale konečně si oddechl, protože teď už jsem věděl, že se o nic dalšího pokoušet nebude. Aspoň pro tuhle chvíli.
„Tak bysme konečně mohli přejít k věci. Říká ti něco jméno David Florese?“ zeptal jsem se ho a zadíval se na něj.
Chris
Zíral jsem na Roberta, a kromě toho, že jsem ho odstrčil, jsem nebyl schopen se probrat. Byl jsem v polo rozespalém módu, a dělalo mi problém začít normálně myslet. Byl jsem zmatený, a v hlavě jsem měl stále Jadena...
„Vážně se mi po tobě stýskalo. Od té doby, co… no… Nebyl jsi tu a ani jsi mě nepozval k sobě," mírně se Robert zamračil, ale pak se znovu ke mně přiblížil.
Tlakem na rameno mě převrátil na záda a hned se vrhnul na mé rty.
Robertovy polibky byly vždycky úžasné. Uměl se svým jazykem docela divy, a i když jsem spal s Josephem, stejně jsem občas utíkal k Robertovi, protože mi dal něco, co Jose ne.
Hned jsem ho měl plná ústa. Přivřel jsem oči a jednou rukou jsem ho objal. Připomněl mi ty chvíle, kdy jsem tu byli jen pro sebe… On jediný měl přístup do mého pokoje.
Také on se zapojil, když viděl, že neprotestuji. Prohrábl mi vlasy a během chvilky, zatímco jsme se líbali, jeho ruka zabloudila dolů a hned se vměstnala do mého prádla.
„Už dlouho jsem tě neměl. Chybí mi to. Chci být v tobě… pořád… klidně bych v tobě i usnul," jeho prsty se s těmi slovy otřely o můj penis a následně zatlačil na mou dírku.
A v té chvíli jsem se vzpamatoval i já. I když nechtěl, připomněl mi těmi slovy Jadena, když mi něco podobného řekl také.
Usnout ve mně a vzbudit se ve mně… S ním bych to chtěl dělat. On mi stačí a nemám ani trochu chuti teď mít sex s kýmkoliv jiným. Chybí mi. To po něm se mi stýská. To pro něj byla ta slova, která jsem vyslovil v polospánku…
„Robe… dost!" chytl jsem ho za zápěstí a ruku mu vytáhl z mých kalhot.
Zapřel jsem se o jeho hruď a shodil ho ze sebe. Překulil se na záda vedle mě, ale chtěl se hned vrátil. Jenže já na něj skočil, a přišpendlil ho k matraci.
„Dost, Roberte!" přísně jsem se na něho podíval. „Nechci to dělat. Nemám chuť, a navíc… Mám na to někoho jiného. A jsem s ním spokojený a já ho nepodvedu. Nechci to už s tebou dělat. Nechci mu ublížit…"
Robert byl tak v šoku, že na mě jen zůstal hledět, a chvíli nebyl schopen žádné reakce. Stejně jako jsem ztuhnul já, když jsem si uvědomil, co jsem právě řekl…
Jaden
Lory naklonil hlavu na stranu a zamyšleně se na mě podíval.
„David Florese? Kdo by ho neznal? Je to… nebo teda byl jeden z největších pracháčů tohoto města. A docela pěkný chlap, co jsem měl možnost vidět. Ta coura, co si nabrnkl vypadá jak prvotřídní děvka, a oba jeho parchanti jsou rozmazlení smradi,“ odfrkl si.
„Pozor na jazyk!“ vyletělo ze mě a zaťal jsem ruce v pěst při zmínce o rozmazlených smradech.
I já tak Chrise občas nazval, ale slyšet to od někoho jiného mi vadilo.
„Co se tak čertíš, vždyť ty sám pracháče nesnášíš. Kromě toho… Vím o tom. Znásilnil si toho jednoho… hmmm… jak se to jmenuje? Christophe nebo tak nějak?“ poklepal si prstem na rty a zvedl oči ke stropu.
Ostře jsem se nadechl a musel zatnout zuby, abych ustál ten nával vzteku, co jsem najednou pocítil.
„Jo. A nejsem na to hrdý...“ promluvil jsem nakonec. „Každopádně, zajímá mě jedna věc. Vím, že víš v podstatě o všem, co se ve městě stane, zvláště o těch špatných věcech. Chci vědět, co jsi slyšel o jeho smrti.“
Lory se na mě znovu zkoumavě zadíval a pozvedl obočí.
„Neslyšel jsem, že bys zase makal jako polda. Proč tě to zajímá?“
„Nepracuju jako polda, ale byl jsem požádán, abych se na Floreseho smrt podíval,“ odpověděl jsem popravdě.
„Někdo tě požádal, a tys to přijal?“ vykulil na mě oči, pak se ale zatvářil jako někdo, kdo něco chystá, namotal si pramen svých vlasů na prst a přehodil nohu přes nohu.
„Změnil si se. A mě zajímá, proč a kvůli komu. Víš, moc práce zjistit si, o co tu jde, by mi nedalo, a pro koho to děláš nebo proč,“ zatvářil se jako neviňátko, ale vzápětí vyhekl, když jsem ho drapl za ty jeho dlouhé vlasy a přitáhl si ho blíž.
„Pro tvé vlastní dobro se o nic z toho nebudeš zajímat, a jakmile vyjdu z těchto dveří, zapomeneš, že jsem tu byl, rozumíme si?“ zavrčel jsem mu do obličeje.
„Rozumíme si?“ zdůraznil jsem, když se neměl k odpovědi, a silněji zatahal za jeho vlasy.
„Rozumím!“ vykřikl a do očí mu vstoupily slzy.
Tvář měl staženou strachem, ale mě v tuhle chvíli bylo jedno, jestli si ucvrnkne do textilu, protože mě nikdo vyhrožovat nebude.
„Vraťme se k věci, protože nemám čas tu s tebou vysedávat. Takže? Co víš?“ zeptal jsem se znovu.
Chris
Robert na mě hleděl neschopen slova. Nechápal, kde se to ve mně vzalo. A už vůbec ne to, co jsem řekl. Nikdy, až doteď, jsem neřekl, že někoho nechci podvést.
„Zamiloval ses do něho?“ byla první slova, která z něj vypadla, když se konečně vzpamatoval.
Teď jsem zas já otevřel pusu naprázdno, protože jsem nevěděl, co říct.
„Zamiloval, že?“ popadl mě pevně za ramena a znovu přetočil na postel. „Nikdy ti to nevadilo, tak proč teď? Vím, že to chceš.“
Docela hrubě mi znovu vjel rukou do trenek a druhou mě chytl pod krk, aby mě mohl políbit.
Ale v tu chvíli se staly dvě věci.
Okamžitě mi to připomnělo chvíli, kdy mě Jaden znásilnil. Roztřásl jsem se, jak jsem dostal strach, že se něco podobného zopakuje, protože Robert byl neodbytný, a už jsem cítil, jak mi stahuje boxerky dolů.
A jako druhé… Najednou mi v hlavě běželo všechno, co mě Jaden naučil. Nebylo to nic takového, jako když mě někdo přilehne, jak se mám bránit. Ale vzpamatoval jsem se, a věděl jsem, že musím něco udělat.
Nechci se mu dát…
I když jsem měl strach, sebral jsem síly a pořádně se rozmáchl. Robertovi cukla hlava, jak dostal silnou ránu, ale v tu chvíli mě pustil. Pokrčil jsem nohu, podsunul ji pod něj a kolenem ho nabral do rozkroku.
Nebyla to silná rána, ale stačilo to na to, aby se mírně sesunul a sprostě zaklel. A v tu chvíli jsem ho popadl za krk, strhnul jsem ho ze sebe bokem a rychle sklouznul z postele dolů. Jakmile jsem byl na zemi, vyskočil jsem na nohy a výhružně se proti němu postavil.
„Tohle už nikdy neuděláš!“ křikl jsem na něho s rukama zatnutýma v pěst.
Byl jsem jak ratlík, malý pes, který se třese strachy, ale je schopen člověka dokousat do krve. Stažený ocas mezi nohama, ale bojový výraz…
„Kurva, Chrisi!“ konečně se Robert posbíral a také se postavil.
Chtěl se mě dotknout, ale já jeho ruku prudce odstrčil.
„Kde jsi vzal takovou sílu? Nikdy ti nevadilo.“
„Ale, teď mi to vadí! Odejdi z mého pokoje a to hned!“ rozkřikl jsem se a ukázal na dveře.
Robert to ještě chvíli zkoušel slovně, zkoušel se ke mně přiblížit, ale já už to nedovolil. S výhružkou, že mu jednu fláknu, jsem ho nakonec donutil odejít z mého pokoje.
Věděl dobře, že nemůže způsobit velký rozruch, jinak by tu okamžitě naklusal sluha nebo macecha, a tomu se chtěl vyhnout.
„Vrátím se, až budeš mít rozum. Nebo jinak… Přijdu za tebou, i kdybys ten rozum neměl, rád ti ho vrátím zpátky,“ zavrčel Robert a prásknul za sebou dveřmi.
Jaden
Pustil jsem Loryho, který na mě hleděl se směsicí strachu, opovržení, ale paradoxně jsem v jeho očích uviděl i ten zvláštní lesk, který má, když je vzrušený, nebo ho někdo nevýslovně přitahuje.
Povzdechl jsem si a protřel si oči.
„Podívej, nechci zapomenout na to, co mezi námi bylo. Stalo se, co se stalo, a vrátit to nejde. Ale je tu někdo, na kom mi opravdu záleží a kvůli němu… No, možná se chci pokusit stát se lepším člověkem,“ řekl jsem klidně a pousmál se.
Lory se na mě ještě chvilku díval, než sklopil pohled, jako by se zastyděl.
„Doufám, že vám to vyjde. Opravdu, myslím to upřímně. Ale, jak už jsem řekl, kdyby cokoliv, jsem tu pro tebe, ano?“
Lory mě pohladil po tváři a naklonil se, aby mi vlepil letmou pusu. Pak se smutně usmál a odtáhl se kousek dál.
„Takže? Co potřebuješ?“
„Chci vědět, jestli něco nevíš o smrti Davida Florese.“
Konečně to vypadalo, že se někam pohneme, a tak jsem Lorymu vypověděl všechno, co jsem zatím zjistil, o mých podezřeních, i o tom, co stálo ve spisu.
Chris
Když Robert vztekle odešel, konečně jsem povolil sevřené ruce a musel si je několikrát promnout, jak mě bolely prsty. A asi jsem dal špatně palec, protože jsem si ho při té ráně málem vykloubil.
Chodil jsem po pokoji sem a tam, a v první chvíli mě napadlo jít zamknout dveře, aby už nikdo nevešel dovnitř. Ale sotva jsem došel ke dveřím, všechno se to ve mně nakupilo, a já měl chuť něco rozbít, nebo někomu fláknout. A v tu chvíli jsem zareagoval jako Jaden.
Otevřel jsem prudce dveře a rychlým krokem sešel dolů do salonku, kde byl bar.
Otevřel jsem dvířka a sáhl po bourbonu. Už nejspíš začínám uvažovat jako Jaden, nejspíš má na mě hodně velký vliv.
Právě jsem si přikládal hrdlo lahve ke rtům, když se za mnou ozval ten nepříjemný hlas.
„Proč jsi tady jen takhle? Nemůžeš si dát aspoň župan?“
Prudce jsem se otočil a zamračeně se podíval na macechu.
„Jsem tady doma, takže mi nebudeš přikazovat, co mám, nebo nemám,“ zavrčel jsem na ni.
„Nebydlíš tu, nechodíš sem, jak je rok dlouhý, a tomu ty říkáš, že jsi tady doma? Nic tu už není tvého,“ rozmáchla vztekle rukou, protože to, co jsem řekl, bylo pro ni jako červený hadr pro býka.
„Je to můj dům! Je můj! Dostal jsem ho od táty! A vy můžete být rádi, že tu ještě bydlíte!“ vyjel jsem na ni okamžitě. „Já tady za tohle platím daně, pojistky i opravy! I tu pitomou vodu a elektriku, kterou vy spotřebujete! Klidně vás odsud můžu vyhodit, a půjdete jen s jedním kufrem! Zapomněla jsi, kdo vlastní celou tuhle společnost, včetně tohoto domu, i s tím, co máš na sobě?!“ už jsem začínal zvyšovat hlas.
Měl jsem mírně upito, naštval mě Robert a stýskalo se mi po Jadenovi. Chtěl jsem být s ním, nebral mi telefon, a já, místo, abych byl doma, tak jsem tady.
„Ne, jen společnost, vlastním celou rodinu! Můžete být rádi, že vám táta nechal aspoň něco! A za to něco si můžete žít jako králové do konce života! Nic jiného ode mne nečekejte! Nezasloužíte si ani cent z firmy!“
Chalsey se na moment zarazila, a pak se na mě zkoumavě zadívala. Byla zvyklá na moje podobné výbuchy, ale teď se ji zřejmě něco honilo hlavou.
A když potom promluvila, bylo jasné, že jsem ji odhadl správně.
„Ty tu společnost vedeš do záhuby. Zničíš všechno, co David vybudoval. Proč jsi vypověděl smlouvu s největšími odběrateli tvých šperků? Donovanovi se mnou mluvili, jsou nešťastní z toho, jak ses k nim zachoval. Proč jsi-“
„Drž hubu!“ zařval jsem na ni.
„Nic o tom nevíš!“ vztekle jsem mrsknul flaškou proti zdi, až se rozletěla na kusy, a okamžitě byl po celé místnosti cítit silný alkohol.
Macecha sebou cukla, skoro uskočila, ale pak se ke mně přiblížila.
„Řekni mi jednu věc,“ její hlas zněl mírně výhružně. „Jaden Chase… Jak to, že ho zaměstnáváš? Člověka, který tě znásilnil, spodina společnosti… Donutil tě? Máš strach se mu postavit? Pomůžu ti se ho zbavit. Nebo… Začínáš ztrácet zdravý rozum, měl bys práci na firmě přenechat někomu jinému, rozumnějšímu. Domluvím ti sezení u doktora Fran-“
Nedomluvila. V tu chvíli, ženská, neženská, dostala takovou facku, že couvla o krok zpátky.
Jaden
Lory mě poslouchal bez přerušení, ale já věděl, že něco tuší. Dalo se to odhadnout z jeho výrazu ve tváři. Vždycky se v něm dalo číst jak v otevřené knize. Možná proto byl tak žádaný milenec.
A taky informátor.
Když jsem domluvil, tak vstal a přešel k malé ledničce, a z mrazáku vyndal kousek ledu, který si přiložil na tvář.
„Jestli tam budu mít modřinu, tak si to vyžehlíš,“ zamračil se na mě a opřel se o stolek naproti postele.
„Říká ti něco Královna jedů?“ zeptal se mě a v malém zrcadle si začal prohlížet tvář.
Ten výraz už jsem slyšel, jen jsem musel hodně zapřemýšlet.
„Akonitin?“ zkusil jsem první věc, co mě napadla.
Lory přikývl.
„Akonitin, občas nazývaný také jako Královna jedů, je vysoce toxický alkaloid získávaný z různých druhů rostlin rodu Aconitum.“
Odmlčel se, přestal se prohlížet, a pak si znovu sedl vedle mě.
„Je to neurotoxin, který v určité dávce okamžitě zabíjí a je téměř nezjistitelný. Působí na srdce, takže daný člověk může na první pohled vypadat, jako po zástavě. A pokud lékař nebo patolog nehledají příčinu smrti, pak otravu tímhle jedem nezjistí.“
„Zatraceně…“ zamumlal jsem.
Tohle Chrise zničí, pokud se prokáže pravda.
„Jak se dá sehnat, a jakou to má spojitost s Floresem?“ zeptal jsem se.
„Měl jsem tu jistého klienta. Mluvil s někým po telefonu, když myslel, že spím. Nikdy nespím, když si nechávám zadek ojíždět někým, koho neznám, protože nikdy nevíš, co se může stát,“ ušklíbl se. „No a ten klient se bavil o tom, jak velkou dávku je potřeba dát do jídla nebo pití, aby to člověka hned zabilo.“
„A jak víš, že to bylo určeno pro Floreseho?“
„Protože než zavěsil, tak řekl – až se postaráme o starého, ten Floresovic spratek bude snadný cíl. No, a o pár dní později jsem se dozvěděl, že David Florese zemřel,“ pokrčil rameny, jako by se bavil jen o počasí.
Chris
„Ty… malý…“ chytla se Chalsey za pusu a zrudla vzteky. „To tě přijde pěkně draho. Připravím tě o všechno. Nezůstane ti nic, až tohle předám právníkům.“
Zhluboka jsem se nadechl. Měla štěstí, že jsem neměl nic po ruce, jinak bych to po ní mrsknul, stejně jako tu flašku, kterou jsem rozbil o stěnu.
„Raději drž hubu!“ vyštěkl jsem na ni. „Kdo si myslíš, že má lepší právníky?!“
Popošel jsem k ní tak blízko, že jsem cítil na své tváři její vzteklé odfukování.
„Zkus si to! Zkus a přijdeš o všechno! Až skončí mí právníci, nebudeš mít kde bydlet! Ale budu tak hodný, a dám ti adresu na jeden azyl pro bezdomovce, protože to teď jste! Ty i Robert! Oba dva jste stejní! Nic ti tu nepatří, a stačí, když udělám tohle,“ luskl jsem prsty před jejím obličejem, až sebou cukla, „a jsi okamžitě na ulici! Jen z mé dobré vůle tady ještě bydlíš! A, víš co? Začni si hledat nový dům, protože odsud tě nechám vystěhovat!“
Otočil jsem se na patě a vydupal vztekle schody do svého pokoje, a ještě vztekleji jsem za sebou prásknul dveřmi.
Tady nebudu už ani minutu. Ne, dokud tu budou oni…
Popadl jsem kalhoty a natáhl je na sebe. Bylo mi jedno, že nemám srovnanou košili, na to nikdo hledět nebude. Hodil jsem na sebe sako, a vypadl z pokoje ven.
„Christophere!“ zaslechl jsem za sebou Robertův hlas, kterého přilákal zřejmě ten kravál, co jsme s Chalsey způsobili.
„Nemluv na mě! A ani ke mně nechoď!“ zařval jsem na něho, když chtěl jít za mnou, a víc jsem si ho nevšímal.
Seběhl jsem dolů do šatny, popadl svůj kabát i šálu, kterou jsem si narychlo omotal kolem krku.
Když jsem si nazouval boty, stál už u dveří sluha a trochu ztrápeně se na mě podíval.
„Určitě chcete jít domů?“ zeptal se opatrně, když mi otvíral dveře.
„Chci. Tady,“ rozmáchl jsem se rukou kolem sebe, „už nepřijdu, dokud tu budou oni.“
Pak jsem se zarazil, když jsem se otáčel za rukou. Díval jsem se na obraz svého táty, visící na stěně nad schodištěm.
„Ten obraz,“ dodal jsem o něco tišeji, jak mi málem vhrkly slzy do očí. „Ten obraz sundejte a dovezte ho do mého domu. A pokud se bude Chalsey cukat, tak ji vzkazuji, ať si vzpomene, co jsem říkal o azylu pro bezdomovce.“
Vážně mi to přišlo líto, když jsem se na tátovu podobiznu zadíval. Kdyby žil, nic z toho by se nestalo.
Strašně moc mi chyběl… Strašně moc.
Sklonil jsem hlavu, aby sluha neviděl, jak mě to sebralo, a vyšel jsem do mrazivé noci. Ale i přesto, jsem ucítil jeho hřejivou ruku na zádech. Tímto gestem mi beze slov říkal, co si o tom všem myslí.
„Budu v pořádku,“ zamumlal jsem ještě a hned zamířil do garáže.
Chtěl jsem odsud pryč…
Jaden
Samozřejmě mě ani nenapadlo se ptát, proč to nešel oznámit na policii.
Takové věci se v jeho kruzích nedělají. Každý si hledí svého, aby se mohl v poklidu dožít aspoň středního věku a nebát se vyhlédnout z okna, aby náhodou nedostal kulku do hlavy.
Nezazlíval jsem mu to. Takový život prostě žil.
„Nepamatuješ si jména? Nebo aspoň, jak oslovoval ten, co telefonoval, toho druhého?“ zeptal jsem se po chvilce ticha a najednou začal mít nepříjemný pocit.
Najednou jsem o Chrise dostal strach.
Bylo to jako před pár týdny, kdy ho přepadli Galahanové na parkovišti v nemocnici.
Promnul jsem si ruce, aby se mi přestaly třást a vstal.
„No, jestli pro mě nemáš jména, i tohle je dost. Aspoň jsem-“
„Neodcházej!“ vykřikl najednou Lory, až jsem skoro nadskočil, a otočil se.
Seděl na posteli, celý se třásl a oči mu těkaly ze strany na stranu.
„Nesmíš mě tu nechat,“ vrhl se mi kolem pasu a pevně sevřel.
Tyhle jeho stavy byl ten důvod, proč jsem si s ním nikdy nezačal nic vážného, i když jsem věděl už dávno, že je do mě nejspíš zamilovaný.
Ze začátku jsem ho sice využíval jen na sex, ale později jsem měl snad i tendenci mu pomoci.
Jenže po jeho prvním hysterickém záchvatu to dopadlo tak, že jsem se neudržel a zmlátil ho. I přesto mě zhruba po týdnu znovu přivítal s otevřenou náručí, ale už jsem si dával větší pozor na to, co říkám a co dělám.
„Myslím, že tohle jsme před chvilkou dořešili. Proč to, kurva, nechceš pochopit?“ vyjel jsem po něm a sundal dost razantně jeho ruce ze svého pasu.
Vzápětí jsem vyhekl, když mi na obličeji přistál polštář a dalšímu jsem se musel vyhnout.
„Tak si jdi! Vypadni! Jdi si za tím svým Chrisem! Jdi si šoustat s ním! Já tě nepotřebuju! Za dveřmi na mě čeká spousta lepších, než jsi ty!“ zaječel na mě hystericky, a dál po mě házel vším, co mu přišlo pod ruku.
Mě ale jeho scény nezajímaly. Spíš to jméno, které vyslovil.
„Odkud znáš to jméno?“ zařval jsem na něj.
„Zvonil ti mobil, když jsi byl v baru!“ vyštěkl po mě a pohodil hlavou směrem ke kabátu.
Okamžitě jsem po něm skočil, a pak mě málem omylo, když jsem od Chrise uviděl nepřijatý hovor.
V tu chvíli jsem začal vidět rudě a minulost neminulost, přešel zpátky k posteli, chytl Loryho pod krkem a zatřepal s ním.
„Jestli se mu něco stane, tak si mě nepřej,“ zavrčel jsem na něho, pustil ho, a pak už zamířil ke dveřím, abych mohl konečně vypadnout.
„Nenechávej mě tu! Prosím! Vrať se! Omlouvám se! Jadene! Prosím!“
Uslyšel jsem jeho hysterický vzlykot, až do půli chodby, když jsem za sebou práskl dveřmi.
Tohle už na mě neplatilo. Navíc, jak jsem ho znal, vyšuká se z toho, takže jsem o něj neměl obavy.
Teď jsem měl starosti o Chrise.
Proč mi volal?
Rychle jsem proletěl barem, nerozhlížel se vlevo ani vpravo, a jakmile jsem zapadl do auta, hned jsem vzal telefon do ruky.
V ten moment ale začal zvonit, a já ho zvedl, aniž bych se podíval na volajícího.
„Chrisi! Promiň-“
„Nejsem Chris,“ přerušil mě Nolan, a já se zamračil.
Chris
Když jsem nastoupil do auta, a strčil klíček do zapalování, zablikaly na mě hodiny na palubovce.
Bylo půl čtvrté…
Znovu jsem vytáhl telefon a chtěl zavolat Jadenovi.
Nejspíš už je doma, a spí. Možná proto neslyšel telefon. Schoval jsem telefon zpátky, protože jsem ho nechtěl budit.
Nastartoval jsem, a když se konečně dveře garáže otevřely, vyjel jsem. Bránu jsem měl už také otevřenou, zřejmě práce sluhy… A ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak se za mnou hned zavírá.
Měl jsem pocit, jako by mě vyhodili. A přitom jsem to byl já, kdo odsud utíkal.
Ale opravdu jsem tu už nechtěl být. Možná kdyby žil táta, ale takhle rozhodně ne…
Sem už nepáchnu, dokud tu oni budou.
I přesto, že jsem si ještě po cestě utíral slzy, byl jsem vzteklý a něco jsem popil, raději jsem jel podle předpisů, abych nedráždil policajty. Kdyby mě zastavili, nejspíš by mi vzali řidičák…
Ale i tak jsem měl chuť přišlápnout plyn, jen abych byl co nejdříve doma u Jadena. Tak moc jsem toužil s ním teď být. Schovat se do jeho velké náruče, kde jsem se cítil tak bezpečně.
Měl Robert pravdu, když říkal, že jsem se do Jadena zamiloval? Mohlo to tak opravdu být? Nevím, nikdy jsem nejspíš opravdicky nikoho nemiloval. Ale… Vážně je to teď jiné. Jiné, než když jsem myslel třeba na Josepha. Teď… Pokaždé se mi rozbuší srdce, a když si vzpomenu na naše společné chvíle, rozletí se mým tělem to zvláštní chvění, a já strašně v tu chvíli zatoužím být s ním…
Nejspíš… Možná… Asi jsem se vážně zamiloval. Proto jsem nebyl schopen Robertovi hned odpovědět.
S těmito myšlenkami jsem nakonec dojel ke svému domu. Auto jsem nechal zaparkované před domem a běžel jsem rovnou dovnitř. Tak moc jsem toužil ho okamžitě vidět.
Možná mu chci říct, co k němu cítím?
„Jadene!“ zakřičel jsem po ztichlém a tmavém domě, jakmile jsem vběhl dovnitř.
Bylo mi už jedno, že může spát. Prostě jsem ho chtěl vidět teď hned.
„Jadene!“ shodil jsem ze sebe šálu a kabát, a chtěl se rozběhnout nahoru, když za mnou klaply dveře.
Lekl jsem se a prudce se otočil, protože jsem to nebyl já, kdo je zavřel.
Ale než jsem stihl, jakkoliv zareagovat, měl jsem něčí ruku pod krkem, a já místo slov jen chroptěl, jak mě silně stiskla a zastavila přívod vzduchu do plic.
„Čekali jsme na tebe…“ ozval se do ticha chraplavý hlas.