Jaden
Ani jsem nestačil pípnout, když jsme zastavili u banky, a Chris si místo mě vzal s sebou Luka.
Proč mě to najednou tak zabolelo?
Proč ten jeho odmítavý tón?
Nejspíš mu jeho asistentka řekla, co se stalo v zasedačce, a on začal litovat svého rozhodnutí.
No jistě, to se dalo čekat.
Vystoupil jsem z auta, strčil ruce do kapes, a otřásl se pod náporem studeného větru. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil bar, který byl otevřený i v tuhle dobu.
Stačilo jen pár kroků…
Asi v polovině jsem se zarazil.
Co to, do hajzlu, dělám? Vždyť opakuju stejnou chybu! Mám Chrise chránit, ne se jít zliskat hned po prvním problému a nechat Chrise na holičkách!
Opřel jsem se zády o zeď nejbližšího domu a předklonil se. Dlaně jsem zapřel o kolena a zavřel oči.
Strašně moc jsem chtěl…
Co vlastně? Co jsem chtěl dokázat sobě, Chrisovi a všem ostatním? Že se dokážu změnit? Že nejsem ten, za jakého mě všichni mají? Ale proč? A pro koho? Pro Chrise? Jaká je ale záruka, že mě hned za týden, vlastně možná rovnou dnes, už nevyhodí?
Bylo mi s ním dobře, po dlouhé době mi bylo s někým opravdu dobře, ale jak řekl Nolan. Svou přítomností mu jen ubližuju.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem uslyšel hlasy a viděl, jak se Chris s Lukem vracejí.
Došel jsem k autu a zadíval se na Chrise.
Vypadal naštvaně, rozhozeně, a taky… V jeho očích jsem zahlédl záblesk strachu, když jsem se přiblížil.
Zabolelo to. Vážně, že jo, a to jsem si myslel, že mě nic takového už nedokáže rozhodit.
„Jasně...“ zamumlal jsem, hořce se ušklíbl a zavrtěl hlavou.
Zavřel jsem za Chrisem dveře a sám si znovu sedl na přední sedačku.
Cesta domů probíhala mlčky, v autě bylo cítit napětí, frustrace a možná i vztek.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ promluvil jsem konečně, když jsme byli doma a vešel jsem do salonku.
Počkal jsem, až mě dojde i Chris, a pak si rozepl pásek se zbraní.
„Tohle ti vracím. Mrzí mě, že jsem ti zkazil den, ale bude lepší to ukončit. Nolan má pravdu. Když budeš se mnou, stáhnu tě dolů. Nedokázal jsem se ovládnout, když tě urazil. A ani to nikdy nedokážu. A to by ti mohlo přinést problémy. Ostatně… Očividně jsi už stejně rozhodnutý. Nevzal jsi mě s sebou do banky, a pořád se mě bojíš, a jak tě můžu chránit, když tě nedokážu ochránit ani před sebou samým? Jsi fajn kluk a já… Zasloužíš si něco mnohem víc. Promluvím s Nolanem, jestli by nevěděl o někom spolehlivějším, kdo by tě chránil,“ zavrtěl jsem hlavou, sundal si i sako a zamračil se, když jsem se praštil do zraněné ruky, na kterou jsem úplně zapomněl.
„Všechno, co jsi mi koupil ti postupně splatím,“ díval jsem se do jeho krásných očí a vzpomínal na všechno, co mě až sem dovedlo.
A právě proto ho musím opustit!
Ne! Nemůžu! Slíbil jsem mu, že ho ochráním!
Ale beze mě mu bude líp!
Zatnul jsem ruce v pěst, na okamžik zavřel oči a roztřeseně vydechl, jak se to na mě všechno valilo.
Chris
Myslel jsem si, že se uklidním, když budu přebírat diamanty. Ale nakonec ani to nepomohlo. Shrábnul jsem dva pytlíky, uložil je do příručního trezoru, dal jsem ho Lukovi, a vrátili jsme se do auta.
Byl jsem pořád rozhozený, a nebylo to jen kvůli Jadenovu chování.
Od chvíle, kdy v autě praštil vztekle do okýnka, stáhnul se mi žaludek a doteď mě to nepustilo.
A zhoršilo se to ve chvíli, kdy jsme vystoupili, a řekl mi, že chce se mnou mluvit.
Byl jsem v šoku, z toho, co jsem slyšel. Snad víc, než když jsem se naštval na toho obtloustlého manažera. Nechápavě jsem se na něho díval a snažil si to všechno v hlavě přebrat.
Kde skončily sliby, že mě ochrání?
„Jen lži… Nechci od tebe nic. Nech si to… nepotřebuji nic… nechci nic…“ sevřel jsem v ruce trezor.
Polkl jsem ztěžka, když jsem si uvědomil, jak se věci mají.
„Myslel jsem…“
Proč nenacházím správná slova? Proč mu to neřeknu přímo?
„Jen lžeš sám sobě. Chtěl jsem… ne… jsou to všechno jen lži… Myslel jsem si, že bys… Spletl jsem se. Promiň, že jsem tě nutil tu zůstat.“
Polkl jsem slzy, když opravdu vyslovil to, že odejde. Myslel jsem si, že je tu konečně někdo, kdo by při mně stál, někdo, komu se můžu svěřit a požádat o pomoc. Jindy bych ho z fleku setřel, ale i přesto, co se v minulosti mezi námi stalo, našel jsem si k němu cestu, a už jsem na něho nedokázal být nepříjemný.
„Musím to odnést dolů,“ sevřel jsem trezor v rukách ještě víc, až mě to zabolelo, otočil jsem se a zamířil rovnou dolů.
Snad poprvé mi bylo líto něčeho takového… Byla to opravdová lítost.
Když jsem se zastavil přede dveřmi k trezoru, několikrát jsem se zhluboka nadechl a setřel si slzy.
Budu to muset zase zvládnout sám.
Jaden
Čekal jsem, že mě seřve. Čekal jsem, že mi jednu praští, ale to, co udělal…
Jen jsem zůstal stát v salonku a zíral na zavřené dveře.
Proč mě jeho slova tak zabolela? Proč mě tak zabolel pohled na jeho tvář?
Opravdu mu na mě tak záleželo? A co jsem vlastně k němu cítil já?
Všechno jsme to vzali moc rychle a tohle byl výsledek.
Zavrtěl jsem hlavou a po chvilce se vydal do šatny, kde byly uloženy mé věci z ulice. Svlékl jsem to, co jsem měl na sobě a oblékl si to staré triko a ošoupané kalhoty.
Rád bych se rozloučil ještě s Fredem, ale ten měl na dnešní den už volno, protože původně bylo v plánu vrátit se až někdy k večeru.
Zarazil jsem nad vzpomínkou, co všechno jsme si s Chrisem naplánovali.
Společné cvičení, trénování, ale tomu všemu teď bylo konec.
Bylo to pro Chrisovo dobro, a já starý idiot jsem si měl uvědomit hned na začátku, že to nebude fungovat.
Proč ale bylo tak těžké odejít? Proč jsem stál u skříně, civěl nepřítomně dovnitř a už dávno nevypadl?
Po tváři se mi svezlo něco studeného. Zmateně jsem zamrkal.
Slza?
Nebrečel jsem… Vlastně ani Owenovu smrt jsem neobrečel. A teď… Kvůli takové maličkosti?
Vytáhl jsem z kapsy kalhot mobil a zavolal na poslední příchozí číslo.
„Nolane, já… Mohl bys pro mě přijet?“ vydechl jsem roztřeseně, když to zvedl.
„Jadene? Co se stalo? Jsi v pohodě?“ starostlivý tón jeho hlasu ve mně vzbouřil všechny emoce, co jsem doposud držel na uzdě.
„Nejsem v pořádku, kurva! Nejsem! Jsem úplně v hajzlu!“ zařval jsem do telefonu napůl vztekle a napůl hystericky.
„Jadene…“
„Nepokoušej se mě uklidnit!“ zařval jsem na něj znovu, ale pak si uvědomil, jak se zase chovám.
Svezl jsem se podél zdi na zem a opřel se o ni zády.
„Jadene?“
„Nedokážu to… Nolane já… Nedokážu ho opustit… Potřebuju ho… Nemůžu od něj odejít… Chci Chrise chránit, chci splnit svůj slib. Chci… Být jeho přítel,“ vzlykl jsem do telefonu a tentokrát se slzy ani nepokoušel zastavit.
„Jadene…“
„Zapomeň na to… Zavolám později,“ vydechl jsem roztřeseným hlasem, zavěsil mu to dřív, než mohl stihnout říct cokoliv dalšího, pokrčil jsem nohy a čelo si zapřel o kolena.
Chris
Posadil jsem se ke stolu a vysypal diamanty na podušku. Chtěl jsem je přebrat, vybrat si první, které budu brousit, a budou součástí svatební čelenky.
Ale nakonec jsem jen seděl, a jedním prstem jsem je převaloval ze strany na stranu. Znovu se mi spustily slzy z očí, když jsem si uvědomil, že se Jaden nejspíš balí.
Proč mě to tak trápí? Nejspíš proto, že to byl po dlouhé době člověk, kterému jsem věřil? Kterému jsem chtěl věřit? Nejspíš měl ten pupkatý chlap pravdu. Jsem mladý a nevyznám se v lidech. Tátovi by se tohle nikdy nestalo.
Shrnul jsem ty kamínky zpátky do pytlíku a schoval je v sejfu.
Než jsem ho však zavřel, ještě jsem se zadíval dovnitř, a po chvíli jsem natáhl ruku a vytáhl z něho tmavě červenou složku. Zabouchl jsem dveře trezoru, zhasnul jsem a vyšel ven.
„Frede, připravte mi prosím něco k jídlu!“ zavolal jsem směrem ke kuchyni a zamířil jsem na schody.
Ale teprve v polovině jsem si uvědomil, že tu vlastně není.
Jsem tu zase sám…
S povzdechem jsem šel rovnou do ložnice, abych se převlékl. Něco si později udělám, třeba si zajedu do restaurace, kam občas jezdím. Nebo si objednám pizzu. Jo, to už jsem dlouho neudělal. Odložil jsem složku na stolek, vytáhl jsem telefon, a hned si objednal velkou pizzu se vším možným, a k tomu snad hektolitry coly. S příslibem, že to budu mít do půl hodiny, jsem jim ještě řekl, že nechám otevřenou bránu, a pak se rozloučil, a odložil telefon.
A až teprve teď, když jsem domluvil, uvědomil jsem si, jak je v tomhle domě strašné ticho. Tak strašné, až z toho na mě padala deprese.
Převlékl jsem se, a ještě se zašel do koupelny opláchnout.
Pustil jsem si chladnou vodu, abych se trochu probral a schladil oči, které mě pálily od pláče.
Ani jsem se nečesal, neupravoval, jen jsem se utřel a na zbytek jsem kašlal.
Stejně není proč se upravovat, když jsem tu sám.
Vzal jsem složku a vrátil se dolů do přízemí, abych byl hned u dveří, až přivezou pizzu, usadil jsem se v salonku a složku otevřel.
Když se do něčeho pustím, přestanu myslet na to, že mě Jaden zradil. Protože to jsem tak teď bral.
A možná, když si to znovu projdu, přijdu na to, proč musel táta umřít. Možná je v těch zprávách něco, co mi mohlo utéct, uniknout, něco, nějaká maličkost, cokoliv…
Ale aspoň nebudu myslet na Jadena… Nebudu brečet. Ne…
Jaden
Ani nevím, jak dlouho jsem v té pitomé šatně seděl a bulel.
Možná jsem na chvilku od všeho toho stresu a nervů i usnul.
Probudil mě až nějaký šramot a já okamžitě zbystřil.
Neuvažoval jsem. V domnění, že je to snad nějaký zloděj, což byla blbost, jak jsem si později uvědomil, a v domnění toho, že se Chrisovi může něco stát, vyletěl jsem ven.
Už jsem chtěl vykřiknout Chrisovo jméno, když jsem vletěl do salonku, a on seděl v jednom křesle a četl si nějakou složku.
Jeho tvář byla ztrápená, a krásné modré oči nesly známky slz.
A já byl naprosto v koncích.
Dvěma kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi, chytl ho za ruce, až se papíry ze složky rozletěly všude kolem, vytáhl ho na nohy, sevřel v náručí, a pak i s ním dosedl na zem.
Tiskl jsem ho k sobě, hladil po zádech, líbal do vlasů a vdechoval jeho vůni.
„Nedokážu to. Nedokážu tě opustit… I když vím, že zůstávat se mnou ti přinese jen trápení, nemůžu… Strašně moc tě potřebuju, Chrisi… Chci… Chci splnit slib, který jsem ti dal, chci tě chránit a chci… Chci být tvůj přítel,“ šeptal jsem mu do vlasů a pevně do svíral.
Nedokázal jsem to v sobě už udržet.
Možná za to mohl můj telefon s Nolanem, možná za to mohla představa, že se Chrisovi může něco stát, možná to, že mi to mé já, hluboko uvnitř mě nedovolilo.
„Odpustíš starému hlupákovi?“ sevřel jsem jeho tvář ve svých dlaních a zadíval se mu do očí.
Chris
Lekl jsem se, když se náhle ozvalo klapnutí dveří a rychlé kroky. Chtěl jsem se ohlédnout, kdo tu je, ale v tu chvíli už stál Jaden přede mnou a držel mě v objetí.
Na moment jsem ztuhnul, ale po jeho slovech…
Objal jsem ho pevně kolem pasu a přitiskl se na jeho hruď. Srdce se mi rozbušilo, jak jsem byl najednou šťastný, že neodešel. Že tu zůstal se mnou. Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale nebyl jsem schopný mu to sám říct. A proto jsem byl rád, že se tak rozhodl sám.
„Taky… chci být tvůj… přítel…“ řekl jsem tiše. „Je mi to líto, že na tebe byli takoví. Nedovolím, aby se na te-“
Moje slova zanikla v ozvěně domovního zvonku.
„To je pizza, dáš si se mnou?“ podíval jsem se na Jadena. „Jdu to převzít, hned jsem zpátky.“
Ještě jednou jsem ho pevně objal, a pak už jsem ho pustil a šel ke dveřím, abych převzal objednávku. Vytáhl jsem peníze ze šuplíku komody a otevřel jsem.
„Už jsem tu, kolik-“ zasekl jsem se, když za dveřmi nestál poslíček s pizzou, ale Nolan Aiden.
„Co… Co potřebujete?“ vydoloval jsem nakonec a mírně couvnul.
Dostal jsem strach, že Jaden nakonec odejde, že pro něho Aiden přeci jen přijel…
Jaden
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když se ke mně Chris přitiskl a řekl, že chce být můj přítel.
Dál jsme se ale nedostali, protože najednou zazvonil zvonek, a Chris vyskočil na nohy s tím, že je to pizza.
Zvedl jsem se taky a šel za ním, kdyby náhodou potřeboval pomoct, ale ve chvíli, kdy jsem vyšel z poza rohu, mi bylo jasné, že to poslíček s pizzou není.
„Nolane…“
„Přijel jsem si pro tebe, Jadene,“ řekl bez pozdravu a zadíval se na mě.
„Říkal jsem ti, že ti později zavo-“
„Na to ti kašlu! Sakra, Jadene, měj rozum aspoň ty, když ho nemá ten kluk! Jak dlouho si myslíš, že tohle bude fungovat? Copak nechápeš, co je ve hře? Znovu se tě ptám, chceš tomu klukovi zničit život?“ přerušil mě ostře.
Málokdy používal tenhle tón. Byl v podstatě jediný, kdo nade mnou ještě nezlomil hůl, i když mě s tou svou starostlivostí občas vysíral.
„Říkal jsem ti, že Chrise nemůžu opusti-“
„Jo, to jsi říkal. Slyšel jsi se vůbec? Vzpamatuj se, kruci! Chceš být jeho přítel? Promiň, že to říkám, ale vy dva nemůžete být přátelé! Jste z úplně odlišných světů, mezi vámi je velký věkový rozdíl, a jak dlouho si asi myslíš, že to ten kluk zvládne, až se všude rozkřikne, že zaměstnává jako svou ochranku toho, kdo ho znásilnil a skoro zabil? A věř tomu, že v jeho kruzích to nebude trvat dlouho. Podívej, Jadene, chci pro tebe jen to nejlepší. Myslím to dobře. Máš spoustu nepřátel, a ti se nebudou zdráhat využít toho kluka, aby tě dostali,“ povzdechl si Nolan a starostlivě se na mě podíval.
„Jmenuje se Chris, pokud jsi zapomněl a stojí před tebou, tak o něm nemluv, jako by tu nebyl!“ vyjel jsem po Nolanovi a zamračil se.
„Omlouvám se, pane Floresi, ale teď tu nejsem jako šéf detektivního oddělení. Jsem tu jako Jadenův přítel,“ obrátil se Nolan na Chrise, ale hned zase stočil pohled na mě.
„Jdeme,“ rozkázal přísně a ukázal prstem na auto.
„Nolane, já...“ přešlápl jsem a podíval se na Chrise.
Znovu nahlodal mé sebevědomí a rozhodnutí.
Zatnul jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechl.
„Rozhodnutí nezáleží jen na mě. Pořád jsem Chrisovým zaměstnancem,“ zadíval jsem se znovu na Nolana, a pak se vrátil očima ke Chrisovi. „Rozhodnutí je na tobě. Jestli řekneš ať odejdu, zlobit se nebudu. Pochopím to. Všechno, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně a upřímně. Ale i Nolan má pravdu ve všem, co řekl. Takže… Stačí slovo a zmizím z tvého života…“
Chris
Nestačil ještě nic říct a byl tu Jaden. Aiden se do něho hned pustil, a já nestačil zírat.
Svíraly se ve mně všechny vnitřnosti, a ruce se mi třásly, že mi z nich málem vypadly peníze.
Otočil jsem se na Jadena…
„Jestli jsem správně pochopil, chceš tu zůstat?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem a zmačkal v ruce bankovky.
Pak jsem se vrátil pohledem zpátky k Aidenovi a okamžitě jsem změnil tón.
„Pane Aidene, vážím si vás, ale tohle je můj dům, a vy tu nebudete křičet. To si vyprošuji. Pokud máte něco na srdci, tak to řekněte v klidu. A pokud ne, nechám vás vyvést ochrankou,“ ukázal jsem na Jadena.
Měl jsem skoro zauzlovaná střeva, jak jsem byl nervózní, ale když Jaden řekl, že chce zůstat, nechtěl jsem, aby ho někdo zase nalomil a odvedl ho pryč. Potřebuji ho… jako přítele…
„Je moje věc, koho tu mám a koho ne. A nejsem ten kluk, jmenuji se Christophe Florese. A Jaden je dospělý člověk, který by se měl rozhodovat sám za sebe. Je mi jasné, že jste ho celou dobu podporoval, ale… Nemyslíte si, že dostal teď další, novou šanci, a vy mu ji tím berete? Od chvíle, co tu je, skoro nesáhl, až na výjimečnou situaci, na flašku, stará se o mě, takže… Je to na něm, ale já ho odsud rozhodně nevyhodím,“ zamračil jsem se.
Mluvil jsem sice povýšeneckým tónem, ale tenhle člověk mě naštval. Bylo mi jedno, jestli se mu to líbí nebo ne. Ale nechci se Jadena vzdát. Už ne.
„Chci, aby zůstal, a případné problémy si budu řešit sám. A jestli dovolíte,“ mírně jsem ho odstrčil bokem, „přijela nám pizza. Pokud máte chuť, můžete si dát s námi, ale nechci slyšet nic o Jadenově odchodu.“
Obešel jsem Aidena a šel k autu, z kterého právě vystupoval poslíček a vytahoval tu největší krabici s pizzou.
Jaden
„Je úžasný, viď? Je to fajn kluk, když ho líp poznáš,“ ušklíbl jsem se, když jsem viděl Nolanovu reakci na to, jak ho Chris zpražil.
„Vážně to chceš?“ zeptal se mě místo odpovědi.
„Nolane, já chápu, co si myslíš. Vím, že nevěříš, že to zvládnu. Vím, že se bojíš, ale… Chris mi dal něco, co už dlouho nikdo, i přesto, co jsem mu udělal. Vážně mi na něm záleží, a chci mu pomoct. Víš, že na něho dvakrát zaútočili, a já nechci, aby se to opakovalo. Chci u něj zůstat. Chápu, že to, co jsem udělal, neodčiním. Netoužím potom, aby mi odpouštěl celý svět. Stačí, když mi odpustí Chris.“
Nolan si mě chvilku prohlížel, než přistoupil trochu blíž, protože to vypadalo, že Chris už má objednávku vyřízenou a bude se vracet.
„Zamiloval ses do něj?“ zeptal se přímo.
Byl jsem tak zaskočený jeho otázkou, že jsem překvapeně zamrkal a o krok couvl.
„Ne… to ne… já… Není to tak jednoduché. Nedokážu to vysvětlit. Prostě… Chris mi ukázal, jak být znovu člověkem a… mám pocit, že můžu mít zase přítele,“ pokrčil jsem rameny.
„Já se ti to snažil ukázat celé tři roky, a snažím se být tvůj přítel celou dobu,“ odpověděl smutně Nolan.
Zarazil jsem se nad jeho odpovědí, i nad tím, co jsem řekl.
„Promiň. Nechtěl jsem…“ zamumlal jsem.
„Neřeš to,“ povzdechl si nakonec Nolan a mávl rukou ve chvíli, kdy se Chris vrátil i s pizzou.
„No, asi půjdu. Omlouvám se za vyrušení, pane Floresi,“ obrátil se Nolan na Chrise, a pak se podíval na mě. „Zřejmě jste rozhodnutí, tak vám bránit nebudu. Ale kdyby se cokoliv změnilo, zavolej mi a přijedu pro tebe,“
S těmi slovy mi pokynul a vrátil se ke svému autu.
Díval jsem se, dokud neodjel, a pak teprve vešel za Chrisem dovnitř a zavřel dveře.
„Omlouvám se za něj. Prostě se mě snaží jen chránit. Nemyslí to zle. Jen nevěří, že my dva…“ povzdechl jsem si, když jsem pomohl Chrisovi s pizzou a colou do salonku, kde jsme to všechno poskládali na stůl.
Můj pohled spadl na rozházené papíry, když jsem Chrise před tím vytáhl z křesla.
„Rozházel jsem ti papíry. Pomůžu ti je pak sesbírat,“ zamumlal jsem zamyšleně.
Pak jsem Chrise otočil čelem k sobě a objal ho.
„Já…vážně chci být s tebou… Nechci před tebou už nic skrývat a chci… abys věděl, že mi můžeš věřit a že ti se vším pomůžu. Vím, že je divné, slyšet to od někoho, jako jsem já, ale nechci tě zklamat,“ promluvil jsem tiše a zadíval se mu do očí.
„Jsi vážně skvělý kluk, a nechápu, jak to, že to lidi kolem tebe nevidí. A taky nechápu, proč sis vybral zrovna ztroskotance, jako jsem já,“ pousmál jsem se na něj, a pak se zadíval na pizzu na stole. „A než si dáme tu obří pizzu, kterou jsi nejspíš původně plánoval sníst sám, chtěl bych tě políbit…“ sklonil jsem se až těsně k jeho rtům, lehce se o ně otřel a čekal na odpověď.
Chris
Přebíral jsem si pizzu s colou, ale po očku jsem sledoval ty dva.
„Pane, ještě vám vydám, dal jste mi moc,“ ozval se poslíček a začal hrabat v peněžence.
„To je dobrý, nechte si to,“ podíval jsem se na tu stodolarovku, kterou držel v ruce.
Nejspíš je to jeho týdenní plat, ale mě to bylo jedno. Mávl jsem rukou, když mi začal strašně moc děkovat, a otočil jsem se, abych konečně zalezl do baráku, protože mi už byla docela zima.
Aiden se na mě ještě úkosem podíval, když kolem mne procházel k autu, ale já si ho už nevšímal.
Byl jsem rád, že mi neodvezl Jadena pryč.
Když jsme položili colu a tu voňavou krabici na stůl, chtěl jsem posbírat rozházené papíry, když mě Jaden popadl a přitáhl k sobě.
Tiše jsem se mu díval do očí a poslouchal, co mi říká. Taky jsem nechápal, proč jsem ho vlastně vzal k sobě. Teda vím, proč. Pomohl mi a já byl za to rád. Ale potom jsem ho mohl nechat odejít a neudělal jsem to.
„Taky nevím, proč…“ zašeptal jsem, a když se jeho rty otřely o mé, už jsem neváhal.
Přijal jsem nabízený polibek, který byl tentokrát tak jiný. Stále jsem cítil tu nervozitu z toho, co se stalo, to nepříjemné chvění v břiše, když je něco špatně. Ale postupně, s polibkem, se to měnilo na úlevu.
Chytl jsem ho kolem krku, abych se k němu mohl přitáhnout blíž. Je o dost vyšší než já a musel se ke mně sklonit, přičemž já prakticky stál na špičkách.
Ale nevadilo mi to. Teď jsem prostě chtěl vědět, cítit, že svůj slib neporuší a zůstane se mnou. A jako by mi to tím polibkem chtěl i stvrdit.
„Dáme si tu pizzu, než vychladne,“ pustil jsem ho konečně po chvíli, kdy jsem už nestačil s dechem, a podíval jsem se na zem. „A musím to posbírat, ať se nic z toho nezničí, jsou to pro mne hodně důležité zprávy.“
Jaden
Jen jsem vydechl, když se mi Chris pověsil kolem krku a oplácel mi polibek.
Už jsme se spolu několikrát líbali, ale teď… Jako by to bylo zase poprvé.
Zvláštně uklidňující, zvláštně vzrušující.
Prohrábl jsem Chrisovi vlasy, které mu trčely do všech stran a usmál se na něj.
„Pomůžu ti,“ pustil jsem ho konečně a přešel s ním ke křeslu, kolem kterého se válela spousta papírů.
Chtěl jsem je jen sesbírat, myslel jsem si, že je to jen nějaká pracovní zpráva, do které mi nic nebylo, ale když mi oči zalétly k hlavičce jednomu z papírů a já si přečetl jméno a částečně i obsah, zamračil jsem se.
Nechtěl jsem to číst, přesto jsem se neubránil tomu, abych nepřeletěl očima pár řádků.
Podíval jsem se na Chrise, který ukládal do červené složky zbytek papírů a podal mu i ten, co jsem držel v ruce.
Když nic neříkal, rozhodl jsem se to nechat prozatím být, dokud se nenajíme.
„Tohle si chtěl sníst fakt sám?“ zasmál jsem se, když jsem viděl to obrovské kolo posypané vším možným.
Nakonec jsme ji celou do sebe nasoukali a zapili každý snad litrem coly.
Pak jsem vstal, vytáhl z baru flašku bourbonu a dvě sklenice, a nalil nám.
Jednu jsem podal Chrisovi a z té své hned upil.
„Myslím, že dneska si to zasloužíme oba,“ pousmál jsem se na něj, rozvalil se na sedačce a Chrise si stáhl k sobě do klína.
Jeho přítomnost mě uklidňovala a vracela mi energii.
„Nechci se vyptávat, ani do toho nechci strkat nos, ale ta zpráva…“ ukázal jsem na složku na stole, když jsem dopil, „řekneš mi o ní?“
Chris
Posbírali jsme papíry, a já je uklidil zpátky do složky a odsunul bokem. Teď byl čas na pořádnou večeři.
„No, možná bych to snědl sám. Sice ne najednou, ale zvládl bych to,“ pohladil jsem se po břiše, když jsme do sebe nasoukali poslední kousek.
Pak jsem se zadíval na složku, když o ní Jaden začal mluvit.
Už od začátku jsem přemýšlel, že bych ho požádal o pomoc. Věděl jsem, že byl opravdu dobrý detektiv. Ale když přišel s tím, že odejde, nebyl jsem schopný ho o to požádat.
I když jsem to dvakrát nakousnul, nakonec jsem utekl do svého pokoje.
„Můžeš se na to podívat, já to tu zatím uklidím, ať nedostane zítra Fred infarkt. Pak ti o tom řeknu víc,“ sáhnul jsem po složce a podal mu ji.
Vstal jsem, popadl jsem krabici od pizzy, prázdné flašky od coly a s plnou náručí odkráčel do kuchyně. Myslel jsem si, že si ještě udělám kávu, ale po té cole, bych s kávou nejspíš nespal tak týden.
Ještě jsem si v dřezu umyl ruce, a když jsem si je utíral, padl můj pohled na lékárničku.
Ani jsem nepřemýšlel. Otevřel jsem ji, vybral jsem z ní desinfekci, vatové polštářky, mast a náplast, a vrátil se s tím k Jadenovi. Položil jsem to na stůl, a pak si před něj přitáhl taburet, na který jsem se posadil.
„Ošetřím ti ruku,“ čekal jsem, až to dočte.
„Tohle je lékařská a pitevní zpráva. Zpráva z policie, zpráva z vyšetřování. Fotky z místa, kde našli tátu… Víš, už předtím jsem tě chtěl požádat, jestli by ses na to podíval blíž. Ale chápu, že to teď nejde, když už nejsi detektiv. Víš… Něco se mi na té tátově smrti prostě nezdá. Ale pořád nemůžu přijít na to, co to je. Prostě si myslím, že jeho smrt… že… že si ji někdo přál, že to někdo naplánoval. Táta byl úplně zdravý člověk, a najednou tohle…“ dodal jsem tiše a odvrátil jsem hlavu od těch papírů.
Jaden
Ani jsem nečekal, že mi odpoví, ale on vstal, složku mi podal a sám odešel.
Začetl jsem se do papírů a s každým dalším slovem se mračil víc a víc.
Tak o tohle tu šlo.
Když se pak Chris vrátil, překvapeně jsem se podíval na ruku, kterou jsem měl stále ovázanou kapesníkem, a na kterém už byly vidět zaschlé fleky od krve.
Odložil jsem papíry zpátky do složky, odvázal kapesník a sedřenou ruku položil na Chrisovo koleno. Sledoval jsem jeho počínání, když mě ošetřoval, a přemýšlel nad jeho slovy. Bylo vidět, že je z toho celý nesvůj a trápí ho to.
Je pravda, že už při čtení se mi na tom nezdálo pár věcí.
Mohl bych mu pomoct, ale…
„Podívej se na mě, Chrisi,“ zašeptal jsem a zdravou rukou zvedl jeho tvář.
„Zeptám se tě na pár věcí. A buď neodpovídej vůbec nebo mi odpověz upřímně, ano? Věříš tomu, že tvůj táta neumřel náhodou, ale někdo ho zabil? Řekl jsi o tom někomu? O svých pochybách? A chceš, abych se na to podíval?“
Díval jsem se mu do očí a druhou rukou si ho přitáhl blíž k sobě.
Chris
Jaden sundal ten špinavý kapesník z ruky. Nalil jsem desinfekci na tampon, i když odřeninu měl zaschlou, ruku jsem si přidržel a opatrně mu to začal čistit aspoň trochu.
Nevím, jestli to má od toho, jak se chytl s tím chlapem, nebo od něčeho jiného. Ale snad je to poslední zranění, které má, když se nervnul. Snad to už bude v pohodě, nebo se o to aspoň bude snažit.
Namazal jsem mu to mastičkou, a pak přelepil náplastí, která byla spíš proto, aby nezamastil oblečení a mastička mohla dobře působit.
„Mám pochybnosti o tátově smrti. Jinak bych si tu zprávu nenechal. Mám ji vždycky schovanou v trezoru, pro jistotu,“ znovu jsem se na moment zadíval na tu složku.
Vrátil jsem se pohledem k Jadenovi a mírně mu stiskl ruku, za kterou mě držel. Pokud byly ještě nějaké pochybnosti, že bych mu to neřekl, jeho pohled změnil mé rozhodnutí.
„Neřekl jsem to nikomu. Nevěděl jsem komu. Nevěřím ani policii, protože to moc rychle uzavřeli. I když jsem jim říkal, že byl táta naprosto zdravý. Už jsem ti říkal, že dělal box. Ne sice profesionálně, ale spíš rekreačně. Takže pravidelně chodil na lékařské prohlídky. A dva měsíce před smrtí jednu právě měl. Ještě se chlubil, že tu bude strašit dalších dvě stě let. No, a najednou zástava srdce… Ne, nevěřím tomu, ale nemůžu nic dokázat, a nejsem detektiv, abych věděl, co dělat. A i když jsem to řekl, to o jeho zdraví, bylo mi jen dáno najevo, že i vrcholoví sportovci umírají na náhlé srdeční příhody, prý že se nějak přetáhnou, organismus to nevydrží, nevím, nerozuměl jsem tomu, nejsem doktor. Ale můj táta vrcholový sportovec nebyl…“
Vymanil jsem se z Jadenova držení a natáhl se pro skleničku, ve které jsem měl nalitý bourbon. Hodil jsem to do sebe najednou, abych se uklidnil, protože jsem znovu začínal mít zlost na to, jak se mnou tenkrát jednali, jak mě odbyli.
„Nevěděl jsem, koho mám požádat o pomoc, a proto to ani nikdo neví. Nikomu jsem nic neříkal. Chci, aby se to vyřešilo, přišlo na to, jak to vlastně bylo, protože mám opravdu pochybnosti. Ale stavěl bych se proti policii a z toho mám obavy. Chtěl bych, chtěl jsem tě už předtím poprosit, jestli by ses na to podíval. Ale mám strach, že by sis nadělal ještě víc nepřátel, a já ti nechci ještě víc uškodit,“ sklonil jsem hlavu a zadíval se na své kolena.
Bylo to vážně dilema. Poprosit ho, a vědět, že si může nadělat ještě víc problémů, nebo to nechat být a mít pochybnosti do konce života, a vyčítat si, že jsem to nechal plavat…
Jaden
Bylo vidět, že tohle bylo pro Chrise bolestivé téma. Byl to citlivý kluk a svého tátu měl očividně moc rád a měl ho za svůj vzor.
Samozřejmě nebyl důvod pochybovat o tom, co bylo ve zprávě napsané, protože na první pohled byla precizně sepsaná bez jediné chybičky.
Ale jak se říká, pod svícnem je největší tma. A já byl detektiv.
Údajně zemřel na zástavu srdce. Jistě, něco takového se stát může, ale ne bez příčiny.
Zamračil jsem se, když Chris do sebe hodil skleničku bourbonu, a viděl jeho rozčilení, když o celé věci mluvil.
„Počkej tady,“ houknul jsem na něj a vyběhl ze salonku.
Zaletěl jsem do jeho pokoje a koupelny a napustil velkou vanu plnou horké vody.
Seběhl jsem znovu dolů, popadl Chrise za ruku a tentokrát i s ním vyšel nahoru.
„Chlast u tebe nic nevyřeší. Nebuď jako já,“ zabručel jsem a dostrkal ho do koupelny.
Svlékl jsem se, pomohl i jemu, a pak jsem si vlezl do vany, opřel se o její okraj a Chrise si zády opřel o svou hruď.
„Tohle tě uklidní víc,“ políbil jsem ho do vlasů a začal mu jemně masírovat ramena.
Chvíli jsme seděli mlčky, než jsem ho stáhl víc na svou hruď a objal ho. Chytl jsem jeho ruce do svých a položil mu je na břicho.
„Nemyslím si, že bych mohl mít ještě víc nepřátel. Nebo že bys mi snad uškodil. To ani už nejde. Kromě toho, na mě zase tak nesejde. Důležitější jsi ty.
Pokud máš pochybnosti, pokud chceš, podívám se na to. I když už nejsem detektiv, není pro mě problém se na určitá místa dostat. Ale…“
Na chvilku jsem se odmlčel a natočil si Chrise trochu bokem, abych se mu mohl podívat do očí.
„Jde o to, že pokud se do toho pustím, nahlédnu víc do tvého života. Do tvého soukromí. Víc se s tebou sblížím. Už to nebude jen o práci. Navíc… Tobě bych tím mohl nadělat víc nepřátel. Tobě bych tím mohl uškodit…“ zašeptal jsem.
Chris
Doufal jsem, že to přijme, ale přesto byla ve mně malá dušička, a napjatě jsem čekal na jeho odpověď. Jenže on místo toho odešel a řekl, že mám čekat.
Nechápal jsem to sice, ale čekal jsem. Chtěl jsem vědět, jak se rozhodl.
Když se vrátil, myslel jsem si, že mi k tomu řekne víc, ale znovu udělal něco překvapivého. Dotáhl mě do koupelny, donutil mě svléknout s jeho pomocí a vlézt do připravené horké koupele.
A sám si sedl za mě a začal mi masírovat rameny.
Bylo to vážně příjemné, a společně s horkou vodou, jsem se opravdu nakonec začal uvolňovat, a zklidňovat.
A když o tom začal mluvit, spokojeně jsem se o něj zapřel.
Nahlédne víc do mého života? Může nadělat mě víc nepřátel? Jde to ještě vůbec? Myslím si, že ne…
„Nemyslím si, že bys mi nadělal víc nepřátel. Já je totiž už dávno mám, jen nevím, na koho mám ukázat prstem. Nevím, kdo se tváří jako neviňátko, a přitom mi píše parte… Klidně se na to podívej. Budu jen rád. Aspoň ty krysy vylezou z děr, a já budu vědět, na koho namířit brokovnici.“
Chytl jsem jeho ruce a víc si je kolem sebe omotal. Cítil jsem se tak bezpečněji a hlavně, moc dobře.
„Víc se sblížit…“ zamumlal jsem polohlasně, když jsem se nad tím zamyslel. „No… asi by mi to nevadilo.“
Jaden
Chris se konečně uvolnil, a já tím pádem také.
Dnešní den se opět moc dobře nevyvedl a málem to skončilo tak, že jsem odešel.
Přetočil jsem Chrise k sobě a jeho hlavu si položil na hruď. Znovu jsem ho pevně objal, když si předtím sám omotal mé ruce kolem sebe a pohodlněji se uvelebil.
Chvíli jsem nic neříkal, jen ho hladil po zádech a přemýšlel nad celou touhle situací. A vlastně mi došlo, že možná ani neví, co se přesně v zasedačce odehrálo.
„Omlouvám se za to, co se stalo. Vím, že se budu muset naučit ovládat. Že nemůžu vyletět po každém problému. Ale… Ten chlap… Myslím ochranku toho blba, po kterém jsi vyjel… Znám ho. Kdysi byl v mé jednotce, ale vyrazil jsem ho pro nedisciplinovanost a agresivní chování. Nikde už si pak neškrtl a nenávidí mě za to. Překvapilo mě, že ho vidím, a taky... Nazval tě rozmazleným frackem, a já se prostě neudržel. Jenže z pohledu ostatních, kteří jeho slova neslyšeli to vypadalo, že jsem ho napadl bezdůvodně. Neovládl jsem se a uvědomil si, že cokoliv špatného teď udělám se obrátí proti tobě a... Proto jsem chtěl odejít,“ povzdechl jsem si a zase se na chvilku odmlčel.
Pevně jsem Chrise objímal, cítil tlukot jeho srdce, a bylo mi vážně moc dobře.
Vzpomněl jsem si na jeho poslední slova a zvedl mu hlavu. Naklonil jsem se k jeho rtům a zlehka se o ně otřel.
„Podívám se na to. Udělám všechno proto, abys zjistil, jak to skutečně s tvým tátou bylo… a…“ jednou rukou jsem ho chytil za pas a druhou přejel po jeho hrudi, „i já bych se s tebou rád víc sblížil.“
Chris
Poslouchal jsem Jadenovo srdce, když si mě otočil, a já se znovu opřel o jeho hruď. Bilo tak pravidelně a pokojně…
Možná jsem trochu i začínal pociťovat únavu, přivíraly se mi oči, ale když se otřel o mé rty, hned jsem se probral.
Bral jsem to už jako samozřejmost, že tohle dělá, jako bychom spolu byli už věky.
Chytil jsem ho jednou rukou kolem krku a přitáhl si ho blíž, abych ho mohl políbit, protože to jsem teď udělat chtěl. Tiše jsem vydechl, když mi přejel dlaní po hrudi, a já sám jsem svoji na jeho hruď také položil…
Ale chtěl jsem mu ještě říct, co jsem měl na srdci… Myslel jsem na to, už když promluvil o tom, co se stalo v zasedačce.
„Stejně si tě neumím představit jako disciplinovaného vojáka,“ pousmál jsem se. „Ale mohl by být na tebe hezký pohled. Máš někde nějakou svou fotku z armády?“
Na moment jsem k němu zvedl oči.
Docela bych ho i rád viděl v uniformě. Při jeho postavě a výšce mu to muselo hodně slušet.
„Ten chlap se nelíbil nikdy ani mně. Nebývá tam vždycky, ale možná dneska Wilson tušil, že se něco stane, když neměl zprávu pořádně sepsanou, a proto si ho vzal. Nelíbí se mi, když si manažeři platí ochranku a nemají k tomu důvod. No, je to sice jejich věc, za co utrácejí peníze, protože z rozpočtu firmy to nejde, ale i tak se mi to nelíbí. Dokonce ani výkonný ředitel nemá ochranku. Ale Wilson… Jde hlavně o akcionáře, protože to jsou bohatí lidé, mají své velké majetky a tučné účty, sami taky mají své firmy, které jim dobře vydělávají. Ale manažer… Nikdy mi to nešlo pod nos. Nechápal jsem, proč to dělá. Přišlo mi to vždycky, jako by se chtěl strašně podobat smetánce, ukázat, jak je důležitá osoba, a přitom se jen hřeje na tom, co kdysi od základů postavil táta. Trvalo to hodně let, než se mu vyrovnaly náklady, které investoval do firmy. A teď… No, dost o něm. Ale na Wilsona se nejspíš podívám blíže, moc se mi to jeho chování nelíbí. Ale budu rád, když se ovládneš, a pokud bude mít zase nějaké řeči, vyřídím to já, mám právo ho okamžitě vyhodit z firmy, ať by se to Wilsonovi líbilo nebo ne. Slibuješ, že se pokusíš ovládnout?“
Při posledních slovech jsem z jeho hrudi ruku sunul níž, a ve chvíli, kdy jsem mu položil poslední otázku, zastavil jsem se těsně u jeho penisu a jen jemně se o něj otřel konečky prstů… Ale nedotkl jsem se ho víc. Čekal jsem na jeho odpověď.
Jaden
Přivřel jsem oči, když mě Chris políbil a nechal se unášet těmi příjemnými pocity s tím spojené.
Ale když pak zmínil mě, jako disciplinovaného vojáka, a fotku z armády, krátce jsem se zasmál.
Pak ale zvážněl, když mi řekl víc o tom manažerovi.
Když se jeho prsty zlehka dotkly mého penisu, musel jsem se hodně soustředit na odpověď.
Raději jsem mu ruku chytil a na chvilku ji podržel dál.
„Moc tady ty vaše pravidla neznám, ani mi nepřišlo nic divného na tom, že manažer má ochranku. Ale pokud má za ochranku někoho jako je Greyson, nevzejde z toho nic dobrého. Pokud s ním budeš mluvit, ať už osobně nebo po telefonu, vždycky bych u toho chtěl být. O to tě prosím já. Chci mít jistotu. Když už jsem se ti upsal, nedovolím, aby se ti něco stalo,“ pousmál jsem se na něj, a pak mu ruku pustil.
Víc jsem si ho na sebe natiskl, a teď naopak já zajel jedním prstem do rýhy mezi jeho krásnými půlkami.
„Když budu mít dostatečnou motivaci a dostanu odměnu, slibuju, že se budu snažit ovládnout,“ zašeptal jsem, rty se otřel o ty jeho, a pak jazykem přejel po jeho klíčních kostech.
„Zatraceně, Chrisi, jsi tak nádherný,“ zamumlal jsem do jeho kůže, když jsem zuby lehce dráždil jeho bradavky. „A nemyslím jen tvůj zevnějšek, ale i tvou vnitřní krásu. Kdybys měl jen pěknou tvářičku a prdelku, neztrácel bych s tebou čas.“
Vrátil jsem se k jeho rtům a trochu prudčeji ho políbil.
Pak jsem ho od sebe zlehka odstrčil a ve vaně si stoupl.
Prudce jsem oddechoval, voda mi stékala po těle a já shlížel dolů na Chrise, který klečel ve vodě.
Prsty jsem ho chytil za bradu, a pak palcem přejel po jeho rtech.