Jaden Chase
38letý bývalý válečný veterán, který teď pracuje na detektivním oddělení ve městě Edmonton v Kanadě.
198cm vysoký, s černými vlasy po ramena, jantarovýma očima, a ostře řezanými rysy.
Získal spoustu zásluh a ocenění, býval nejlepším detektivem a mířil k postu šéfa oddělení, dokud před třemi lety jeho život nepoznamenala tragédie v podobě smrti jeho dlouholetého parťáka, kolegy a milence, kterou zapříčinil. Od té doby se zahrabal sám do sebe, chlastá, kouří trávu, občas si šlehne, nedbá o sebe, hraje automaty a prachy vráží do prostitutů, vymetá hospody, bary a bordely.
Svou práci si drží jen kvůli zásluhám, a taky proto, že šéf oddělení je jeho známý.
Má starší sestru, která žije s manželem a dětmi v Evropě, ale nestýkají se spolu. Jejich rodiče zemřeli před deseti lety při nehodě na moři.
Žije v pronajatém bytě na předměstí, svůj dům hned po osudné tragédii prodal, aby měl prachy, a hlavně proto, že nechtěl nic, co by mu připomínalo mrtvého milence, i když mu chodí poměrně hodně peněz za vojenské zásluhy.
I přesto, že vypadá, že se o nic a o nikoho nestará, žije samotářsky a s nikým se nebaví, v hloubi duše mu zůstal zakořeněný smysl pro čest a spravedlnost, jen zatím nebyl nikdo, kdo by byl ochoten ho vytáhnout z toho bahna, do kterého se noří čím dál hlouběji, i když on sám veškerou pomoc odmítá.
Christophe Flores
24 let, francouzský původ,
Vysoký 174 cm, má komplex ze své výšky, protože většina známých je vyšší než on. Vlasy má světle hnědé s blonďatým melírem, delší po ramena, oči modré, postava štíhlá, založený spíš umělecky.
Vystudoval školu uměleckého směru, což uplatňuje i v byznyse. Jeho rodina vlastní diamantové doly a obchodují s diamanty. Jeho otec je po smrti, výhradní dědické právo připadlo jemu, matku má nevlastní. Svou vlastní matku nikdy nepoznal a ani o ní nic neví. Pouze to, že pochází z Evropy.
Nemá sourozence, kromě nevlastního bratra.
Líbí se mu kluci, ale je vybíravý. Vzhledem k bohatství jeho rodiny, i tomu, že ho otec rozmazloval, nemá žádné sociální cítění, chová se nadřazeně. Má spoustu kamarádů, ale žádného opravdového přítele. Alespoň o tom neví, protože si přátelství ostatních kupuje drahými dárky. Všechny nazývá přáteli, a drží si je poblíž sebe, je rád středem pozornosti, pořádá večírky i výlety, aby byl obklopený lidmi. Ale někde uvnitř sebe cítí, že by raději něco jiného, že mu chybí někdo, kdo by ho bral takového, jaký je, bez ohledu na to, jestli je bohatý nebo ne. Ale vzhledem k tomu, jaký život žije, nevěří nikomu, že svá slova o přátelství myslí upřímně. Navíc mívá dost špatný odhad na lidi.
Než otec zemřel, snažil se uplatnit aspoň jako umělecký šperkař, brusič drahých kamenů, především diamantů. V tuto chvíli ale přebral celý rodinný byznys, a pomalu se tím prokousává.
Jaden
Nesnášel jsem rána. Zvláště, když mě někdo budil.
Tentokrát to byl mobil, jehož melodie se nesla odněkud zprava.
Zasténal jsem, rozlepil oči a nepřítomně se rozhlédl kolem sebe.
Zase jsem usnul na gauči v obýváku. A ani se neobtěžoval vysléct.
Vřeštění mobilu ustalo, ale po chvilce se ozvalo znovu, až jsem sebou trhl.
„Kurva,“ zasyčel jsem vztekle a vstal.
Odkopl jsem prázdnou plechovku od piva, kterých se kolem pohovky válelo spousta, a zadíval se na stolek, který přetékal nedojezeným jídlem, nedopalky od cigaret, prázdnými flaškami od chlastu, papíry, nezaplacenými složenkami, kelímky od kávy, a někde z té hromady se ozývalo to otravné zvonění.
Nejspíš jsem tam mobil zahodil, když jsem včera přišel z tahu.
Ne, vlastně dneska ráno, když jsem se podíval na hodiny na stěně, které ukazovaly osm hodin.
„Skvělé,“ zabručel jsem, když jsem si uvědomil, že jsem spal nějaké tři hodiny.
Nechal jsem mobil mobilem a vstal, abych mohl přejít do koupelny.
V hubě jsem měl jak v popelnici, tmavé kruhy pod očima ukazovaly na nedostatek spánku, zarostlá tvář o tom, že jsem se několik měsíců neholil, a mastné vlasy, které se mi lepily na čelo, stejně jako čpící pot z mého podpaží svědčil o mé nedostatečné hygieně.
Mrkl jsem na sprchu a na chvilku zauvažoval, že bych s tím mohl něco udělat, ale ten pitomý krám znovu začal vřískat.
Zaklel jsem, otevřel skříňku nad umyvadlem, vytáhl ústní vodu, a propláchl si hubu, abych aspoň něco pro své tělo udělal. Pak jsem se šouravým krokem přesunul zpátky do obýváku, shodil část věcí ze stolu na zem a našel mobil, který jsem hned zvedl, abych to otravné zvonění vypnul.
„No konečně! Už jsem si chtěl pro tebe přijet! Zatraceně, Jadene, říkal jsem ti, že mám pro tebe důležitý případ, který by ti mohl zvednout reputaci a měli jsme schůzku u mě v kanceláři dnes v sedm ráno!“ hlas mého šéfa, Nolana, na druhém konci zněl naštvaně, unaveně a částečně i úlevně.
„Jo? Asi jsem zapomněl,“ zamyslel jsem se, jestli vůbec o něčem takovém mluvil.
„Jadene, přijeď, promluvíme se. Prosím tě o to. Ne jako tvůj šéf, ale jako tvůj přítel,“ Nolanův hlas zněl naléhavě a prosebně, až se mi z toho zvedl žaludek.
Proč se mi, do hajzlu, všichni snaží pomoc?
Já o to nestojím!
„Nemám přátele. Nepotřebuju je. A reputace mě taky nezajímá,“ zavrčel jsem vztekle do telefonu. „Ale přijedu. Stejně mi nic jiného nezbývá.“
Nečekal jsem na odpověď a zavěsil.
Sebral jsem se země kabát, který byl stejně pomačkaný jako tmavá košile a kalhoty, co jsem měl na sobě už několik dní, sebral ze stolku plato prášků, které jsem měl předepsané od doktora, tři do sebe hodil a zapil je zbytkem piva v jedné plechovce, která stála na stole.
Christophe
Můj dům, který mi táta koupil ke dvacátým narozeninám, jsem využíval pro večírky a moje další úlety. Po jeho smrti jsem se tam však nastěhoval úplně.
Bylo to moje dvoupatrové a prostorné království, s velikým pozemkem okolo, bazénem, vířivkou a tenisovým kurtem. Bazén jsem měl i vevnitř, kde nechyběla ani sauna a posilovna. Nechtěl jsem pořádat večírky v rodinném sídle, abych nemusel poslouchat kecy macechy, a abych se vyhnul bráchovi, který by se rád přidal. Ne, že bych ho neměl rád. Mám ho moc rád, až tak, že už několikrát skončil v mé posteli. Ale nechci ho tahat mezi své kámoše, protože vždycky strhne veškerou pozornost na sebe.
Tenkrát ten večírek měl grády víc než normálně.
Byl jsem stále ještě v lihu, když jsem procházel barák a díval se na tu spoušť. Nejen plno nádobí leželo všude po domě, ale sem tam jsem zakopl o nějaký kus oblečení, či dokonce o nějakého spáče, který už nebyl schopný odejít k sobě domů, nebo se aspoň doplazit na gauč či do některého z pokojů pro hosty.
A právě z jednoho se ozývaly zvuky, po kterých se mi zježily chlupy na zátylku.
S velkým sebezapřením jsem otevřel ty dveře…
Chtěl jsem jim vynadat, že pro tohle si mají jít do bordelu, ale ve chvíli, kdy jsem viděl Josepha, jak brousí čerstvě plnoletou Nataly, okamžitě jsem vypěnil a doslova zrudnul vzteky.
„Okamžitě vypadněte!“ zhnuseně jsem se podíval na fleky na posteli, které byly důkazem, že Nataly už není panna.
„Zmizni mi z očí, ty hovado!“ popadl jsem první věc, co jsem měl po ruce a mrsknul s ní po Josephovi.
Drahá váza se roztříštila o jeho holá záda, a zanechala na něm pár šrámů.
Zuřil jsem. Vážně že jo. On byl jedním z těch, kteří mi slibovali hory doly, říkal, jak mě má rád, myslím, že jsem jednou dokonce zaslechl i slova: Miluji tě. On je ten, který měl u mě v posteli své místo jisté. Ale teď…
„Vypadni a už se nevracej! Opovaž se mi přijít na oči! Je mi z tebe na blití! Tahle štětka do mého domu už nikdy nevkročí! Nechápu tě! Tahat se s takovou nickou, která to má v hlavě vypatlané a skočí do postele s prvním, jen aby ukázala, že už není panna. Chováš se jak kurva, Nataly! I ty hadry jsem ti zaplatil, pomohl jsem ti najít práci! Myslel jsem, že jsi moje kamarádka! A ty, hajzle!“ otočil jsem se na Josepha. „Ty… ty… postarám se o to, aby sis tady v Edmonthu už ani neškrtnul! Vypadněte oba!“
Bylo mi jedno, že jsou v nejlepším, že se mi Joseph snaží omluvit, že je opilý a kdesi cosi… Že Nataly pod mými urážkami brečí, až si rozmazala celý ten výrazný make-up. Bylo mi to jedno. Bral jsem to jako obrovskou zradu, a s ním jsem vyhodil i Nataly. Oběma jsem odmítl přístup ke mně. Nesmí se ke mně ani přiblížit, což snížilo jejich společenské postavení.
Ještě pár dní potom se mi pokoušel volat, kontaktovat mě, dokonce se snažil přijít i za mnou do rodinného sídla. Ale pokaždé jsem ho nechal vyhodit jako něco odporného a jeho číslo jsem zablokoval, aby mi už nevolal.
Jeden z mých přátel mě zradil, a to já nezapomínám. Zvlášť, pokud to byl můj milenec.
A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.
Nataly mě obvinila ze znásilnění…
Ihned jsem zapojil všechny nejlepší a nejdražší právníky, ale vypovídal proti mně i Joseph.
Nevěděl jsem, co bude dál… Bylo to na hraně, a mě čekalo vězení, aniž bych cokoliv udělal. Vlastně jsem udělal. Urazil jsem je, vyhodil jsem je. Ale to oni mě podvedli. Mně! To já byl ta oběť!
Jaden
Chtěl jsem už vyjít z bytu, který jsem měl ve druhém patře staršího rodinného domu na předměstí, když na okno v obýváku něco zaškrábalo.
Věděl jsem, co to je. Nebo spíš kdo.
Dlouho jsem se nerozmýšlel. S povzdechem jsem odhodil kabát, okno otevřel a vpustil dovnitř kocoura, který mě navštěvoval už něco přes půl roku.
Nejspíš mu nikdo nevěnoval pozornost, protože kulhal, chyběl mu kus ocasu a nejspíš díky nějakému kreténovi přišel o pravé oko.
Okno jsem zapřel klackem, aby pak mohl zase odejít a přešel do kuchyně, abych z lednice vytáhl mléko a ze skříňky granule.
Kocour se mi otřel o nohu a zamňoukal.
„No, jo,“ zabručel jsem, přešel znovu do obýváku a do jedné misky pod oknem nalil mléko, do té druhé nasypal granule.
Obě věci jsem pak uklidil zpátky, a znovu popadl kabát. Zadíval jsem se na kocoura, jehož osud byl nejspíš stejný jako můj, a teprve pak vyšel z bytu.
O otevřené okno jsem se nestaral. I kdyby se ke mně někdo dostal, nebylo už nic, co by mi vzal.
Po cestě dolů jsem potkal správce domu, který čtyřpatrový rodinný dům před lety odkoupil a teď ho pronajímal, a povzdechl jsem si, když na mě zavolal.
„Pane Chase, zase máte zpoždění se splátkou! Ještě mi žádné peníze od vás nepřišly! Proč mi to neplatíte na ruku, nebo neposíláte na účet, když na ty složenky pořád zapomínáte?“
Zamračil jsem se a pokusil si vzpomenout, jestli mezi tím bordelem na stole neležela i složenka k zaplacení nájmu.
No, nejspíš tam někde bude, když říká, že jsem ho ještě neposlal.
Pokrčil jsem rameny a prošel kolem něj.
„Odpoledne to pošlu,“ zabručel jsem, nevšímal si jeho dalších poznámek, a zamířil ven z domu.
Nasedl jsem do svého Fordu Mustang, vybledlé zelené barvy, kterého jsem si koupil za své první vydělané prachy, a kterého jsem se nehodlal za žádnou cenu vzdát, a vyrazil směr policejní oddělení, ve kterém sídlila i detektivní agentura.
Nolan vypadal, jakoby snad na mě čekal od chvíle, kdy jsem mu zvedl telefon, protože netrpělivě přešlapoval na recepci, a jakmile jsem se objevil, drapl mě za paži a táhl do výtahu, i když byl o hlavu menší než já. Tam mě kriticky sjel od hlavy až k patě a nakrčil nos.
„Kdy ses, sakra, naposledy myl?!“
Zvedl jsem ruku a přičichl si k oblečení.
„Nevím, asi někdy minulý týden? Co je dnes vůbec za den? A kolikátého?“ pokrčil jsem nevzrušeně rameny a podrbal se ve vousech.
Nolan si povzdechl a soucitně se na mě zadíval.
Kdyby to nebyl on, prohodil bych s ním dveře, protože tyhle lítostivé pohledy jsem nesnášel.
„Jadene, prosím tě, už jsou to tři roky, nemůžeš-“
„Sklapni, Nolane, pro tvé vlastní dobro ti radím, abys zavřel hubu,“ zavrčel jsem na něj a výhružně se na něj zadíval.
Jeho další slova přerušilo cinknutí výtahu.
„Jadene, měl bych pro tebe práci. Vezmi ji, ano?“ zkusil to Nolan jinou cestou, když za mnou cupital po chodbě.
„O co jde?“ prudce jsem se zastavil a otočil se čelem k němu, až narazil do mé hrudi.
„Znáš Christophe Florese?“ zeptal se a bylo vidět, jak si oddechl.
Musel jsem zapátrat v paměti a několikrát jeho jméno zopakovat, než mi to došlo.
„Myslíš toho zazobance, co se topí v diamantech, pořádá večírky a šoustá se vším, co má ptáka? Jo, znám, a doufám, že se s ním nikdy nesetkám, protože jinak bych mu nejspíš zakroutil tím jeho ladným krčkem,“ mlask jsem vztekle.
„Ehmmm… No, je obviněný ze znásilnění… No, a jeho právníci nás požádali o vyřešení… Pan Florese tvrdí, že je nevinný. Já to přijal a doporučil jsem tebe jako hlavního vyšetřujícího detektiva. Dnes… ehm… dnes kolem poledne máš s jedním z jeho právníků schůzku, na které ti předá všechny podklady, a slíbil, že ti ukáže i dům, kde se to údajně odehrálo,“ odkašlal si Nolan a o krok couvl, když jsem se na něj zuřivě zadíval.
„Souhlasil jsi beze mě?!“ zavrčel jsem na něj, a vzteky se mi zatmělo před očima.
Chris
Rozčíleně jsem přecházel po místnosti, skřípal zubama a zatínal ruce v pěst.
„Proč jste s tím už nepohli? Proč to tak trvá?!“ nadával jsem jednomu z právníků, který přišel do mého domu, aby mi podal další zprávy.
„Pane Floresi, nenašli jsme zatím nic, co by vás očistilo. Nevypadá to dobře. Nemáme žádné důkazy proti těm dvěma. Hlavně proti slečně Nataly. A když ji to potvrdil i ten mladík,“ mírně stáhnul obočí, jak se snažil nevyslovit jméno toho hajzla, „tak máme prakticky svázané ruce. Stále tvrdí, že jste slečnu napadl, a když vám v tom chtěl zabránit, napadl jste i jeho. Nemáme nic, ani žádné svědky, kteří by to vyvrátili. Dvě stě tisíc dolarů v mimosoudním vyrovnáním se mi jeví jako slušná nabídka.“
„Ani náhodou!“ zařval jsem, až sebou cuknul. „Nedám jim ani penny! To on mě podvedl s ní! To on se tu s ní vychrápal! Vyhodil jsem je oba a oni se mi za to mstí! Jak může říct, že jsem ho napadl?! Jeho, který je o hlavu větší?! Neměl na sobě ani šrám! Tak, jak jsem to mohl udělat?!“
„Ukázal vyšetřovateli drápance na pažích a na zádech. Prý je to od vás,“ zkusil znovu právník, ale já na něj znovu vztekle zařval.
„To ona ho poškrábala! Nechápu, jak můžete být všichni tak blbí! Platím vás snad málo? Nebo chcete všichni otcův majetek? Stejně jako oni dva?!“
Byl jsem úplně nepříčetný a rozzuřilo mě i to, že mu začal zvonit telefon a on přijal hovor, aniž by skončil mluvit se mnou. Jako bych tam ani nebyl.
Uhnul rukou, když jsem k němu dodupal a chtěl mu vyrvat ten telefon, a s povzdechem se na mě podíval.
„Za deset minut tu bude vyšetřovatel. Detektiv, který je prý opravdu dobrý. Požádal jsem o pomoc. Tak se uklidněte, dejte si kávu a počkáme na něho. Vy mu pak řeknete, jak se všechno podle vás odehrálo, ukážete mu, kde byli ti dva, a pak-“
„Vy jste můj právník a nevěříte mi?!“ zaječel jsem na něj a nehodlal se uklidnit.
„Ale, pane Floresi…“
„Nevěříte mi! Jinak byste neřekl – podle vás odehrálo! Nevěříte mi! Nikdo mi nevěří, chcete jen prachy mého otce! Jestli ten soud nevyhraji, nedostanete ani dolar! Nic jsem neudělal! Nic! A nikdo mi nevěří!“
Byl jsem už zoufalý. Řval jsem po něm. Řval jsem po každém, kdo byl poblíž. Byl jsem úplně v háji. Chyběl mi někdo, kdokoliv, kdo by mi věřil, kdo by mě podpořil. Od té chvíle, kdy mě obvinili, nikdo nepřijal mé pozvání na večírek. Nikdo se se mnou nesetkal. Všichni chtějí jen prachy… Všichni…
Jaden
„Můžeme to, prosím, vyřešit u mě v kanceláři?“ zeptal se Nolan, když viděl, že nemám daleko k tomu, abych s ním vytřel podlahu.
Zaskřípal jsem zuby, ale kousek odstoupil a následoval Nolana do jeho kanceláře, kterou měl na konci chodby.
„Přeskočilo ti, kurva?!“ vyjel jsem po něm jen co za námi zapadly dveře.
„Neřvi po mě! Jadene, zatraceně, chováš se jako malé dítě! Copak nevidíš, že se ti snažím pomoct!“ vyjel po mě i on.
Pak si sedl za velký pracovní stůj, opřel o něj lokty a hlavu složil do dlaní.
„Proč si nechceš nechat pomoct? Proč jsi tak tvrdohlavý? Zahazuješ svůj ohromný talent! Vzpomeň si, co všechno jsi dokázal. Jadene, snažně tě prosím, vem tu práci,“ sepjal ruce, jako by se modlil, a mě v tu chvíli přišel, že snad o deset let zestárnul.
Měl jsem Nolana rád, pokud se to tak dalo říct, přinejmenším jsem strpěl jeho přítomnost a jeho kecy déle než pět minut bez toho, aniž bych ho něčím prohodil, takže jo, měl jsem ho rád.
Když jsem se nad tím zamyslel, kdyby nebylo Owena, nejspíš bych teď skončil právě s Nolanem. A nebo taky ne. Jeho ochranářství a snaha vidět všechno růžově mě sraly i před tím.
„Fajn, sejdu se s tím právníkem,“ zavrčel jsem po chvilce.
Ten šutr, co Nolanovi spadl ze srdce musel být slyšet až někde v Quebecu.
„Díky.“
„Ještě neděkuj. Poslechnu si to, a uvidím, co dál. Řekl jsem, že se s ním sejdu, ne, že to vezmu,“ přerušil jsem ho.
O pět minut později jsem z jeho kanceláře vycházel s telefonním číslem na právníka, se kterým jsem měl jednat, a sjel zase dolů, abych nasedl do auta a rozjel se směrem k místu schůzky.
Ten barák byl velký jak kráva a z každého kousku čišel přepych a luxus.
Zajel jsem se svým Mustangem až ke vchodu a cestou zryl kus trávníku.
Zazvonil jsem na domovní zvonek a z toho zvuku se mi zježily chlupy na zátylku.
„Co si přejete, pane?“ zeptal se mě nějaký sluha, co otevřel a pohrdavě mě sjel pohledem od hlavy až k patě.
„Mám tu schůzku,“ zavrčel jsem na něj a zamával mu před očima průkazem.
„Ach… Jistě… Ehm… Počkejte tady,“ odkašlal si sluha, nechal mě stát před dveřmi a odběhl.
Za chvilku přišel jiný muž, v nažehleném obleku s bělostnou košilí, která mi málem vypálila zrak, a tvářil se značně vážně.
„Pan Jaden Chase, předpokládám. Jsem právník pana Florese, Benjamin Brad,“ řekl důležitě, jako bych si z toho měl sednout na prdel a natáhl ke mně ruku.
„Přejděte k věci. Nemám čas,“ zavrčel jsem a ruku zcela náležitě ignoroval.
Musel jsem uznat, že se umí ovládat dokonale, protože ani nemrkl, pustil mě dovnitř, zavedl do salonku v přízemi, ze kterého se mi zvedl kufr, jak to všechno čpělo luxusem, a během patnácti minut mě zasvětil do celého případu.
Ukázal mi podklady, které jsem zběžně prolétl, a pak se na mě zadíval, jako bych byl snad Santa Claus.
„Florese je tady?“
„Ano, pan Florese je nahoře ve svém pokoji.“
„Chci s ním mluvit a vidět pokoj, kde se to stalo. Hned,“ zavrčel jsem na něj, když zaváhal.
Bylo vidět, že mu to není moc pochuti. Někdo jako já by nejspíš ani nepřekročil práh tohoto baráku, a já se dokonce chtěl setkat s jeho majitelem.
Ne, že by mi to dělalo nějakou radost.
Nakonec mě odvedl do druhého patra, kde se zastavil u jedněch z několika dveří, a zaklepal.
„Je tu pan detektiv Chase. Chce s vámi mluvit, pane Florese. Mohl-“
„Myslím, že zbytek vyřídím sám,“ vyštěkl jsem po něm, protože na tyhle kraviny jsem neměl náladu, rázně otevřel dveře, vstoupil do pokoje, a pak je té právnické kryse zabouchl před nosem.
„Florese, předpokládám,“ zavrčel jsem na to pískle, které se přede mnou zjevilo.
Chris
Nakonec jsem právníka vyhodil z pokoje, že chci být sám.
Už vážně nevěřím nikomu, že by mi chtěl pomoct. Co si člověk nezaplatí, to nemá. A kolikrát, ani když si to zaplatí.
Přecházel jsem po ložnici a rozhlížel se kolem sebe. Snažil jsem si rozpomenout, co všechno se stalo, když jsem tu vešel a našel ty dva. Pravda, měl jsem z té noci trochu výpadky, ale jedno vím jistě. Na ženskou bych nikdy nesáhl, To bych se nejspíš zblil. Jako jo, kámoška není problém, ale to je asi tak, že nějak mají holky poslední dobou potřebu mít za kámoše teplouše. Asi je to moderní, nebo co…
Ale žádná kámoška, ať si najdou nějakého jiného buzeranta, který se s nimi bude chichotat, budou si společně malovat nehty a pomlouvat kámošky.
Zastavil jsem se u té postele a měl ji chuť vyhodit z okna. Ložní prádlo jsem nechal vyhodit, což mi k mé smůle jen přitížilo. Bylo by to jasný důkaz, že jsem na té posteli nespal, a bylo by na něm Josephovo sperma a Natalyna krev.
Nic víc…
Byl jsem tak zabraný do myšlenek, že když se otevřely dveře a zase se zabouchly, úplně jsem nadskočil, jak jsem se lekl.
Prudce jsem se otočil na toho vetřelce, a málem mě omylo, když jsem viděl to špinavé stvoření, páchnoucí potem a chlastem.
„A ty jsi kdo? Jak ses sem dostal? Kdo tě tu vůbec pustil? Drobný nemám! Běž si žebrat někam jinam, třeba na shhody u kostela!“ vyjel jsem po něm okamžitě a zamířil ke dveřím, abych ho nechal vyhodit.
Tohle si se sluhou a ochrankou ještě vyřídím. Kurva, to snad ani oni nedělají svou práci? Kdyby mě někdo přepadl, vykradl, oni by seděli za těmi monitory, a ještě by se mi smáli…
Jaden
Ten smrad mi sahal sotva po ramena a jednou rukou bych ho dokázal obejmout kolem pasu, ale hubu měl plnou keců.
Když procházel kolem mě, drapl jsem ho za paži a smýkl s ním směrem k posteli na kterou dosedl.
Vytáhl jsem průkaz a zamával mu jím před nosem.
„Jsem detektiv Chase. Byl jsem požádán, abych tu tvou naleštěnou prdel vytáhl ze sraček, do kterých si spadl, když si svého ptáka strkal tam, kam jsi neměl,“ zavrčel jsem na něj vztekle.
„A než začneš něco pindat, poslala mě sem ta tvoje právnická krysa. Nemám z toho žádnou radost, to mi věř, je mi tu z toho na blití a tvoje prachy jsou mi u prdele. Dělám to jen z toho důvodu, že jsem byl o to požádán a jediný důvod, proč tu teď stojím je ten, že je mi jasné, že jsi to neudělal.“
Po těch slovech jsem se od něj odvrátil a rozhlédl se po místnosti.
To údajné znásilnění se odehrálo před deseti dny v téhle ložnici.
Mlaskl jsem, protože na první pohled bylo jasné, že viditelné důkazy byly ať už úmyslně nebo neúmyslně, odstraněny.
Sebral jsem z rohu místnosti jednu stoličku, přitáhl si ji k posteli a posadil se.
„Tak mladej, teď mi řekneš, co se tu stalo. Chci slyšet tvoji verzi,“ založil jsem si ruce na hrudi a zadíval se na něj.
Chris
Zvedl se mi žaludek, když jsem chtěl kolem něho projít. A to už nemluvím o tom, když mě chytil za ruku a smýkl se mnou na postel. Jemu bych ruku nikdy nepodal. Ne takové špíně…
„A kde tě vyhrabali?“ s odporem jsem se na něho podíval a vstal jsem. „Policajti se účastní nějaké charity, nebo co? Nemyslím si, že někdo jako ty, rozumí téhle práci.“
Na moment jsem se otočil a několikrát se musel nadechnout, abych se uklidnil. Ne jen, že ten pohled na něj mi zvedal žaludek, ale on se mě těma špinavýma prackama dotkl. Otřel jsem si paži, jako bych chtěl smést tu špínu, a můj pohled přitom padl na postel.
Znovu jsem ty dva viděl, viděl jsem i to, jak ta postel vypadala…
A tentokrát jsem se už ani nesnažil skrýt, že je mi špatně.
Rozběhl jsem se do koupelny a všechen obsah žaludku jsem věnoval záchodové míse.
Jaden
Odvrátil se ode mě, jako bych snad měl lepru, nebo co.
A pak se jeho citlivý žaludeček nejspíše vzbouřil, protože se rozeběhl směrem ke koupelně a za chvilku jsem slyšel, jak si hlasitě povídá se záchodovou mísou.
„Citlivka,“ zavrčel jsem, vstal ze stoličky a přešel za ním.
Počkal jsem až doblije, pak ho čapl za ty jeho pěstěné vlasy, smýkl s ním a dotáhl ho k umyvadlu.
Pustil jsem ledovou vodu a i přes jeho protesty mu pod ni strčil hlavu.
„Já nejsem žádný tvůj poskok ani vlezprdelka, abys se mnou takhle jednal. Přišel jsem, abych vyřešil tenhle zkurvený případ, ale pokud nechceš, fajn. Je mi u prdele, kde ta tvoje skončí. A jen mezi námi, chceš vědět, co princezničkám jako jsi ty dělají ve vězení?“ uchechtl jsem se a zvedl mu hlavu, aby se na mě zadíval v odrazu zrcadla.
Vůně jeho šampónu, sprchového gelu a drahého parfému dráždila mé smysly, stejně jako jeho pěstěná tvářička, plné rty a výrazně modré oči.
„Natrhnou ti prdel tak rychle, že nestačíš říct ani pumpička,“ otřel jsem se vousy o jeho tvář, a pak ho pustil.
Stejně jako předtím on, i já si štítivě otřel ruce do svého kabátu a pohrdavě se na něho podíval.
Chris
„O nic jsem se tě neprosil,“ prskal jsem vodu kolem sebe.
Chtěl jsem sundat ty jeho ruce z mých vlasů pryč, ale bál jsem se ho jen dotknout.
Ale měl jsem vztek, že se mnou takhle jednal. A moje zlost narůstala čím dál víc.
„A víš, co by v lochu udělali tobě?“ s odporem jsem se zašklebil na něho do zrcadla.
„Nic, protože by si o tebe nikdo ani smeták neopřel,“ díval jsem se na něho, jak si výmluvně utírá ruce do kabátu.
To já bych se na rozdíl od něj, teď musel hodit celý do parní čističky, abych od něj něco nechytil.
Popadl jsem osušku a vytřel si vlasy, které teď vypadaly jako roští. Vzal jsem fén a trochu je dosušil. Bylo mi jedno, že tu stojí, nebudu kvůli tomu panákovi vypadat, tak jako on. To fakt ne.
„O žádného poskoka nestojím, těch mám plný barák,“ konečně jsem promluvil, zatímco jsem si česal vlasy. „Prachy ti nedám, takže nemusíš mít strach. Ještě jsi stejně nic neudělal, a jen máš blbý kecy. Všichni máte blbý kecy a jen natahujete ruku. A na to, abych ti něco dal… Nejsi ani můj přít…“ zarazil jsem se.
Nemám žádného přítele. Tak proč o tom vlastně mluvím.
„Je mi blbě z tebe, je mi blbě z těch dvou, je mi blbě z té špinavé postele, to na ni se ti dva vychrápali, a pak to na mě hodili,“ mluvil jsem už o poznání tišeji.
„Nikomu jsem nic neudělal. Jen jsem je prostě vyhodil z baráku a přestal se s nimi stýkat. A oni se mi za to teď mstí. Nikdy bych na ženskou nevlez. Nikdy! A Joseph…“ ztěžka jsem polknul, abych zahnal pocit na zvracení, který se znovu na mě hnal. „Ten hajzl mě podvedl. S ní! A teď to chce hodit na mě, protože jsem ho vyhodil. Chtějí jen prachy, nic víc. Jestli chceš, klidně se tu rozhlédni, ale já v tomhle pokoji už nezůstanu. A jak se všechno vyřeší, nechám to všechno vyházet a dát nové podlahy, a znovu vymalovat, a nový nábytek… Raději bych tu ubytoval někoho, jako jsi ty, než bych vzal ty dva zpátky, nebo jim dal prachy jako mimosoudní vyrovnání. No, jeden dobrý skutek za život stačí, tak proč ne… Klidně tu můžeš bydlet, ale musíš se okoupat a oblíct si čisté hadry,“ znovu jsem si ho přeměřil pohledem, a pak se vrátil zpátky do to prokleté ložnice.
Jaden
Ne on, ale já půjdu sedět.
Za vraždu.
Jeho vraždu.
Proto nesnáším pracháče a usmrkance k tomu.
Měl jsem chuť mu jednu vlepit za ty jeho ufňukané kecy.
„Příště si líp vybírej, s kým šoustáš,“ odfrkl jsem si, když jsem za ním vešel do ložnice. „A tvé milodary nepotřebuju. Radši chcípnu na ulici jako zavšivené psisko, než aby tu zůstal dýl, než bude nutné.“
S těmi slovy jsem si ho přestal všímat a začal si prohlížet ložnici.
Podle výpovědi měl ten den nějakou párty.
Probral se v jiném pokoji, a když procházel domem, zaslechl ze své ložnice zvuky, které přilákaly jeho pozornost. Když vešel dovnitř, jeho milenec šoustal nějakou holku, a jeho to nasralo.
Jo, to by mě taky nasralo.
Mrskl po něm vázu a oba je vyhodil.
O pět dní později byl obviněn ze znásilnění a jako svědek byl jeho zhrzený milenec.
Měl čtrnáct dní na to, aby se mimosoudně vyrovnal, což on odmítl, než půjde před veřejný soud, kde ho jisto jistě obviní, protože důkazů proti němu bylo dost, ale v jeho prospěch nemluvil skoro žádný.
A protože jsem měl blbou náladu už od rána, a on mi ji ještě více posral, když jsem si natáhl latexové rukavice, začal jsem systematicky zpřehazovat všechno v jeho pokoji.
Vyházel jsem věci ze skříně, z komod i šuplíků, protože mi bylo jasné, že tohle policisté zas až tak důkladně neprocházeli, i když jsem nepočítal s tím, že tam něco najdu, než jsem přešel k posteli, vytáhl z opasku nůž a na Florese se zašklebil.
„Si říkal, že to chceš stejně všechno vyhodit, ne?“
S těmi slovy jsem zabodl nůž do matrace a úlevně vydechl, když mě ten největší vztek přešel.
Dýku jsem schoval, strhl prostěradlo, deku i polštáře na zem a začal důkladně zkoumat postel milimetr po milimetru.
Chris
Podíval jsem se na toho chlapa a jen si odfrknul.
„Lhal jsem, žádný dobrý skutek pro tebe bych neudělal.“
Přešel jsem až ke dveřím a opřel se o zárubně. Díval jsem se na něho, jak likviduje postel, ale v tu chvíli jsem se za to nezlobil. Spíš jsem cítil zadostiučinění.
„Zničil sis svoji postel. Chtěl jsem ti ji darovat,“ pokrčil jsem rameny.
Nechápal jsem, co tam chce ještě najít. Ani policajti nic nenašli. Leda že by nechtěli nic najít.
A navíc… Už teď otravují novináři. Začínám plnit titulní stránky novin, a kde jaký pisálek si na mě chce smlsnout. A to nemluvím o tom, co bude, až půjdu k soudu, protože těm dvěma nedám ani penny.
„Hele… Pamatuji si, že tu byl jeden novinář z nějakého bulváru, a chtěl fotky z toho večírku. Ale ochranka ho vyhodila a zabavila paměťovku. Možná by on mohl něco vědět. Beztak se kolem ochomejtal i potom, co byl vyhozený. Znám tyhle hyeny. Musí se tu dorvat za každou cenu…“
Čím déle jsem se díval na to, jak likviduje tenhle pokoj, tím menší jsem cítil útěchu, že zničil tuhle postel. Nejspíš to tu budu muset i vydesinfikovat.
„Budu dole v salonku. Takže až skončíš s likvidací, najdeš mě tam…“ otočil jsem se a vyšel na chodbu. „Nechám připravit pohovku, dám na ni igelit, abys ji… Abyste se nezašpinil,“ přešel jsem na vykání, protože z pohledu na tohole chlápka, který vypadal, jako by několik let žil v pekle a přikládal pod kotel, jsem začínal znovu cítit odpor k těmto existencím.
„A byl bych rád, kdybyste se nedotýkal v tomhle domě ničeho jiného, a zvláště ne mě.“
S těmi slovy jsem se sebral a zamířil dolů, kde si v křesle, v mém křesle, vysedával právník a popíjel brandy.
Okamžitě vyskočil na nohy, když mě viděl přicházet.
„Ještě jednou tohle uděláte, a máte okamžitě vyhazov,“ ukázal jsem prstem na mé křeslo, ale šel si sednout do druhého. Nikdy bych si tam nesedl po někom. Už jen ta představa, čí zadek to krásné křeslo zahřál mi obracela žaludek.
Jaden
Zabiju i Nolana, že mi tohle dohodil.
Na to, že se na mě lidé dívali pohrdavě a jako na špínu jsem si už zvykl.
Nesralo mě to.
Nezajímalo mě, co si o mě druzí myslí.
Věděli hovno, a já si jim nehodlal vylévat srdíčko jen proto, abych viděl ty jejich soucitné ksichty.
Ale sralo mě chování toho spratka.
Zasraný zazobanec.
I když...
Ten kluk byl v podstatě větší chudák než já.
Když odešel, soustředil jsem se na práci, a po chvíli slavil úspěch.
Buď to poldové přehlédli nebo se nesnažili, ale ve hranách postele jsem našel stříbrný prsten na kterém bylo z vnitřní strany drobným ozdobným písmem vyryto „od Josepha pro Nataly“ a seskládaný papír, který vypadal jako kus smetí, ale když jsem ho rozložil, byl na něm napsaný datum, čas a připsané „budu čekat u něj v ložnici“.
Písmo bylo nepochybně od muže a z toho, co už jsem si stačil prohlédnout nebylo Florese.
Obě věci jsem hodil do důkazních sáčků, sundal rukavice, hodil je do kapsy a sešel dolů do salonku, kde si Flores hověl v křesle a právník přešlapoval na místě, jako by mu u prdele hořela koudel.
„S tímhle zajdu na oddělení,“ zamával jsem jim důkazy před nosem. „Pak zajdu za tím novinářem a těma dvěma. Pokud se prokáže na těch věcech jejich DNA, mají co vysvětlovat, a tak snadné to mít už nebudou.“
Přešel jsem ke stolu, sebral z něho sklenici s nedopitou brandy, a na jeden zátah ji do sebe hodil.
Pak jsem přešel k Floresovi, sevřel mezi prsty jeho bradu a sklonil se k němu.
„Zajímalo by mě, jak s tou přetvářkou okolo, dokážeš vůbec chrápat. Víš, v podstatě si ještě větší chudák než ten nejnuznější bezďák. I já jsem oproti tobě boháč. Nepotřebuju si kupovat přátele. Raději nemám žádné,“ odfrkl jsem si, vrazil mu prázdnou sklenku do rukou a napřímil se.
„Teď, jestli dovolíš, půjdu se poblít, protože je mi z toho všeho tady zle,“ odplivl jsem si před jeho nohy na zem a otočil se.
„Až budou nachystané důkazy, které obstojí u soudu, ozve se vám můj šéf,“ prohodil jsem mezi dveřma.
Chris
Cukl jsem hlavou, když mě chytil do těch svých špinavých prstů.
„Raději budu chrápat s přetvářkou než s vámi. To bych se poblil já!“ štěkl jsem na něho.
Vstal jsem, překročil s odporem ten plivanec a pak na něho ukázal.
„Nechám vám zaplatit vyčištění. A budu velmi vděčný za vašeho šéfa. Sice nevím, jak vypadá, ale rozhodně nebude na tom tak špatně, jako vy,“ zavrčel jsem na něj, a už mi bylo jedno, jestli ty důkazy zničí a nechá mě, abych si v tom vymáchal hubu.
Rychle jsem k němu došel a štítivě ho chytl za ruku a zvedl si ji před oči, abych viděl na ten sáček.
Myslel jsem si to. Ten prsten…
„Tohle je moje práce. Ale bez té rytiny. To musel udělat někdo jiný. Ten prsten jsem mu daroval po jedné skvělé noci. Byl tak úžasný, že jsem byl hotový ještě dva dny. Ach, pardon… To vy si asi ani nedokážete představit. Nejspíš ani nevíte co je to sex…“
Pustil jsem jeho ruku a hned si zašel pro ubrousek, abych si otřel prsty, kterými jsem ho držel.
„A ještě něco, kdybych měl na výběr smrt nebo šukat s vámi, hádejte, co bych si vybral? I kdyby ten soud vyhráli, dostanu je. Nenechám na nich nit suchou. A je mi jedno, jestli mi pomůžete nebo ne. Stejně máte jen hubu plnou keců…“ znovu jsem na něj hodil znechucený pohled.
„A teď běžte. Už mě bolí oči z toho pohledu na vás, a nerad bych zase zvracel,“ mávnul jsem rukou a víc jsem si ho nevšímal.
„Vyprovoďte ho,“ poručil jsem ještě právníkovi, a pak už jsem zamířil do své ložnice.
„A zavolejte mi makléře. Rozhodl jsem se tenhle barák prodat!“ křikl jsem na něho ještě ze schodů.
Jaden
Zabiju ho.
Normálně bych si jeho keců nevšímal, stejně se jen oháněl prachama a bohatsvím, ale já byl nasraný už od samého rána, a on jen přiléval olej do ohně.
Pořád se tvářil, že je nad věcí, a přitom to bylo jen ubohé děcko, co kolem sebe kopalo nožičkama, protože mu někdo šlápl na kuří oko.
Když zamířil nahoru do ložnice a křikl na právníka ať mě vyprovodí sevřel jsem ruce v pěst.
„Pane Chase...“
Ani jsem nemusel odstrčit tu právnickou krysu bokem. Sám ustoupil, zakopl o vlastní nohy a dosedl na prdel, když jsem se na něj vztekle zadíval.
Florese jsem dostihl u dveří ložnice.
Nestačil ani pípnout, když jsem i jeho sežehl zuřivým pohledem, chytl ho pod krkem a zabouchl za námi dveře. Pak jsem s ním smýkl k jedné komodě, a hlavu mu přitlačil na desku.
Volnou rukou jsem mu serval ze zadku kalhoty, a pak rukou zamířil mezi jeho nohy a drsně dvěma prsty protáhl jeho úzkou dírku.
„Ty nevíš, co je to pořádný sex. Kdybych ti to udělal já, nepostavíš se týden. Až budeš ve vězení, přijdu se za tebou podívat, a uvidíme, kdo pak bude mít kecy,“ uchechtl jsem se, a pak ho pustil.
„Zasraní zazobanci. Myslíte si, že když máte prachy můžete všechno, ale o skutečném životě víte úplné hovno,“ zavrčel jsem na něj, popadl ho za vlasy a otočil čelem k sobě.
Prudce jsem oddechoval a nenávistně se na něj díval.
„Jestli se ještě někdy potkáme, a ty jen cekneš, přísahám, že ti zakroutím krkem. A věř, že jsem toho schopný. Zabil jsem víc lidí, než tebe ošukalo těch tvých napudrovaných tupých kamarádíčků. Je mi z vás všech vážně zle...“
S těmi slovy jsem ho konečně pustil a vypadl z ložnice.
Po schodech dolů jsem potkal právníka, ale ani jeho jsem si už víc nevšímal, a o chvilku později už seděl v autě a otvíral tubu s práškama na uklidnění.
Chris
Čekal jsem, že zas řekne nějakou tu svou urážku, a pak vypadne. Ale že vyběhne za mnou a udělá mi tohle…
Byl zatraceně silný, a i když jsem chtěl jeho ruku servat z mého krku, nehnul jsem s ním. Přelomil mě přes komodu, a když mi stáhl kalhoty a vrazil mi tam prsty, jen jsem přidušeně vykřikl.
Do očí mi hrkly slzy, jak to zabolelo. Zatnul jsem zuby a jen funěl přes nos. Poslouchal jsem, co říká, ale nebyl jsem schopen mu hned odpovědět. A když mě pustil a odešel, svezl jsem se na zem a hlavou se zapřel o šuplík komody.
Snažil jsem se to rozdýchat. Ne, jen to, co mi udělal, ale i ty jeho kecy. Nic o mě neví, tak mě nemá právo soudit.
„Pane Floresi!“ zaslechl jsem nad sebou zděšený výkřik právníka. „Co se stalo? Napadl vás?“
Dřepl si vedle mne a chtěl mě zvednout, ale já ho odstrčil.
Byl jsem rozhozený, z toho, co se stalo. Dovolil si mě dotknout. Takhle mě ještě nikdo neponížil… Takhle ne…
„Jste svědkem, že mě napadl,“ opřel jsem se o ruce, a pak se pomocí nich pomalu zvedl. „Když se v tom máchám já, on bude taky. Bude sdílet celu vedle mne, a já se pak budu smát, až mu natrhnou prdel. Sežeňte Winkse a sepište všechno, co vám řeknu. Napadení, pokus o znásilnění, omezení osobní svobody v mém vlastním domě, urážky, a podobně. Všechno, na co si vzpomenete. Pojedu do nemocnice a nechám se prohlédnout a sepsat podrobnou zprávu o mých zraněních,“ dotkl jsem se tváře, která mě bolela od toho, jak mě narazil na komodu.
„Pak až to budete mít, půjdete k jeho šéfovi. Hodíte mu to na stůl. A pokud nebude chtít jít k soudu, bez pardonu vyřeší můj případ, ať se mu to líbí nebo ne. Do mého domu vkročí pouze s doprovodem, a nepřiblíží se ke mně víc jak na dva metry. Od teď, bude dělat to, co chci já. Nebude si tu na mě vyskakovat. A vy… Dělejte, co umíte, platím vás za to. Dostanu ho za to, co mi udělal.“
Opatrně jsem vstal, a natáhl si zpátky kalhoty. Zadek mě bolel, jak mi tam silou narval prsty, a podle všeho nejspíš mě i poškrábal svými špinavými nehty.
Opatrně jsem sešel dolů a zavolal na řidiče. A moje cesta vedla rovnou do nemocnice. Před doktory jsem se nestyděl, takže pro mne nebyl problém se podrobit podrobné prohlídce a sepsat podrobnou zprávu o mých zraněních.
Zítra to ten hajzl bude mít na stole.