Agares
Nakonec jsem jídlo naházel zpátky do lednice, protože v mém rozpoložení bych asi ze všeho udělal akorát sekanou.
Ani jsem netušil, proč mě to tak sere.
Už jsem se chystal, že si odskočím za těmi roztomilými dvojčaty, které určitě nepohrdnou mojí návštěvou, když jsem uslyšel, jak se Elwin vrací.
Určitě si jde pro peníze, protože ty nechal doma, ale vzápětí jsem uslyšel tekoucí vodu.
Zamračil jsem se a rozmrzele chroupal jablko, které jsem tam našel, abych se nějak zabavil.
Vzápětí jsem se jím však málem udusil, a pak už jsem se skoro válel smíchy po zemi, když se najednou objevil Elwin, nahatý, a s tou svojí stydlivostí mi oznámil, že přišel zaplatit.
„Já se z tebe fakt zvencnu," zavyl jsem smíchy a moje špatná nálada byla rázem pryč.
Než mi ale stihl utéct, přitáhl jsem si ho do náruče a uklidnil se, aby si nemyslel, že se mu vysmívám.
Zvedl jsem mu hlavu, aby se mi podíval do očí, a povzdechl si.
„Hele, jako nabídka je to fakt lákavá a riskuješ, když se mi tu tak nabízíš, ale nechci, abys to dělal proto, že musíš. Nebo proto, že se mě bojíš. Chci, aby se to líbilo i tobě, a abys z toho neměl špatný pocit. Popravdě… nevydržím ale dlouho, pokud řekneš, že ne tak budu muset jít jinam, protože když nemám sex, jsem nevrlý, nepříjemný a protivný. A to bys se mnou nevydržel. Ale nejsem takový, abych tě do toho nutil."
Přesto jsem neodolal, abych se po svých slovech k němu nesklonil a svými rty se nepřitiskl na ty jeho.
Jazykem jsem si vydobyl vstup do jeho úst, a pak si pochutnával na té jeho lahodné chuti, ze které se mi točila hlava.
Elwin
Přešlápl jsem z nohy na nohu, když se na mě Agares otočil, a pak se ke mně přiblížil. Sklopil jsem opět pohled k zemi, a nedokázal jsem se mu ani podívat do očí, když byl tak blízko a já byl nahý, a ještě se mu nabídl.
Dluhy se mají platit…
„Je pravda… je… pravda, že teď se necítím zrovna nejlépe,“ špitnul jsem nakonec.
„Víš, nechtěl jsem kazit dnešní den. Jsem ti vážně vděčný, že jsi mě vzal na tu kliniku. A taky žes mi spravil oči. Nejde o to, že by mě něco bolelo, nebo by mi bylo špatně od žaludku, nebo tak. Ale… Vážně se teď na to necítím. Jako ne, že bys nebyl hezký, ale… ale… já nevím, jak ti to mám říct.“
Jo, jeho polibek byl fakt něco. Ani ten zatracený Doyle tak dobře nelíbal jako on.
Ale ani tak to se mnou vůbec nehlo, natož s mým penisem, který si spokojeně visel jako mokré prádlo, které čeká na to, až uschne.
Nejspíš jsem asexuál nebo co. Nebo jsem frigidní… Nebo vůbec nejsem na téhle planetě?
„Nebudu se zlobit, když za někým půjdeš. Nic jsme si neslíbili, nechodíme spolu, nejsme manželé. Teda až na to, že ti mám zaplatit,“ zabručel jsem ještě a znovu sklonil hlavu.
Bylo mi to tak trochu líto, ale fakt jsem se na to teď necítil. Nový účes, bez brýlí, ale sebevědomí zůstalo bez rekonstrukce.
Agares
Poprvé, za celý svůj démonský život, a že byl kurva dlouhý, jsem selhal.
Opravdu. Myslel jsem, že aspoň ten polibek by mohl Elwina trochu vzpružit, ale ono nic. Nejspíš to, co se stalo v té koupelně, byla jen náhoda a já si o Elwinovi můžu nechat leda tak zdát.
No, na druhou stranu, pokud je to takhle, formule, která nás k sobě poutá, velice brzo odezní, a já ho pak nechám být.
Teda… Napřed musím splnit slib a dodat mu trochu víc toho sebevědomí.
A bude potřeba začít hned.
Odstoupil jsem, sundal si triko a přetáhl ho Elwinovi přes hlavu.
„Brzo se vrátím zpátky k nám, ale slíbil jsem ti, že tě naučím, jak víc vystrčit bradu. Zítra půjdeme ven. Vrátím se nejspíš až k ránu," zabručel jsem a v mžiku byl pryč.
Jo, tohle budu asi ještě hodně dlouho rozcházet.
Fakt. Nejspíš, kdyby Elwin nebyl, jaký je, už dávno vezmu roha, ale i přesto, jak moc jsem s ním chtěl mít sex, taky jsem chtěl, aby se v životě neztratil. Byla by ho škoda. Měl to všechno v sobě, jen mu zatím nikdo neukázal cestu.
Přenesl jsem se k domu, kde bydlela dvojčata, a doufal, že taky neodjeli pryč.
Ale nejspíš mi aspoň v tomhle ohledu Sáťa přál, protože byli doma, a co víc, byli sami, protože všichni ostatní odjeli.
Elwin
Cítil jsem se hloupě. Spíš trapně.
Jsem prostě individuum neschopné normálního života, komunikace a absolutní mamlas v mezilidských vztazích.
Jo, to jsem. Mamlas.
Potahoval jsem triko, které mi Agares oblékl. Stál jsem v té kuchyni hodně dlouho, než jsem se konečně pohnul. Pouklízel jsem věci, co tu Agares roztahal. Maso strčil zpátky do ledničky, a sám jsem si pak vzal jedno z jablek. Ze svého pokoje jsem si vzal učení, a pak se s tím uklidil do pokoje od kluků. Jejich pokoj byl nejen velký, ale měli postele přiražené k sobě, aby ušetřili místo, a bylo tu více světla.
Teda ve dne.
Rozložil jsem si učení na Bredovu polovinu postele, a sám jsem se uložil na Danielově půlce.
Prohlížel jsem si materiály, které jsem si vzal na učení. Chvíli jsem seděl, chvíli klečel, a nakonec jsem skončil na ležato.
I přesto, že jsem se snažil učit, a že jsem se toho i dost naučil nebo zopakoval, stejně mi myšlenky utíkaly k tomu, co všechno se dneska stalo.
A nejvíc k Agaresovi, mým očím a platbě za tuhle službu. Měl jsem tendenci si pořád posouvat brýle na nose, a pokaždé mě překvapilo, že je nemám. Ale rozhodně mě přestávala bolet hlava, necítil jsem se tak unavený i přesto, že jsem se učil skoro celou noc. Ale i tak mi to přišlo nakonec líto, že jsem takové nemehlo.
Skončil jsem s hlavou v knize, Danielovou peřinou zamotanýma mezi nohama, a než jsem usnul, tak i vlhkýma očima, které jsem si ani nestihl utřít, když mě z toho všeho přepadl náhlý smutek a beznaděj, že jsem úplně na houby.
Agares
Jo, tohle jsem potřeboval.
Tohle bylo ono. Kluci sice po chvíli odpadli, protože jsem se opravdu nedržel zpátky a moc času na odpočinek jsem jim nedopřál. Myslím, že tentokrát byli i rádi, když jsem se s nimi nad ránem konečně rozloučil. Teda, pokud mě vůbec vnímali.
Nabitý energií a v mnohem lepší náladě jsem se přesunul do Elwinova pokoje.
Myslel jsem si, že bude ještě spát, tak nachystám snídani, a pak půjdeme do města.
Můj plán byl takový, že Elwina dokopu k tomu, aby si víc věřil. Měl jsem v plánu najít nějakou osamocenou duši, a pak Ela poslat, aby se s ním seznámil. Nemusí si hned skočit po krku a vykusovat se, ale stačí přátelské ahoj, nebo ozvu se.
Byl jsem ale docela překvapený, že jsem Elwina nenašel ležet v jeho posteli, ale místo toho… Satanova noho…
„Lehni, kurva," zasyčel jsem na juniora, který zareagoval rychleji, než bych čekal.
Musel jsem si utřít slinu a přestat funět jako honící pes, a hlavně se ovládnout.
Přesto jsem neodolal, a když jsem přešel k posteli, Elwina jsem pohladil po noze, vyjel po stehně k jeho zadečku, který jsem prohmátl a naklonil se k jeho uchu.
„Vstáváme. Jinak tě přehnu, ani nebudeš vědět jak," zašeptal jsem, a pak mu ouško mírně zkousl.
Vzápětí jsem se ale raději narovnal, pleskl ho po prdelce, a pak přešel do kuchyně, abych udělal snídani.
Elwin
Ani nevím, jak jsem usnul.
Ale nejspíš jsem nespal dlouho, protože když se ozval Agares, nebyl jsem schopný hned zapnout mozek a pochopit, co se děje.
A navíc jeho ruka na mém stehně a na mém zadku…
A ty slova a kousnutí do ucha…
Ten pleskanec po zadku mě nakonec probral.
Posadil jsem se a rozhlížel se kolem sebe. Teprve po chvíli mi došlo, že jsem se šel učit ke klukům do postele, a nejspíš jsem v tom zápalu učení usnul. A v Agaresově triku. Bez kalhot, bez spodků. Už jsem se nedivil, že mě pleskl po zadku, když jsem ho tady tak vystrkoval.
Vyletěl jsem z postele, a hned jsem zahučel na podlahu, když se mi Danielova peřina ještě víc zamotala mezi nohy. Chvilku mi trvalo, než jsem nohy vymotal a posbíral své tělo ze země. Hodil jsem peřinu zpátky na postel, a pak se konečně začal šourat do koupelny.
„Dobré ráno,“ zabručel jsem, když jsem procházel kolem kuchyně, odkud to už hezky vonělo.
po ranní sprše jsem se trochu víc probral, a dokonce mi už i začal trochu fungovat i mozek.
V pokoji jsem na sebe natáhl spodky a své triko, a teprve potom se odebral do kuchyně.
„Já… omlouvám se za včerejšek,“ zamumlal jsem a usadil se ke stolu.
Přitáhl jsem si hrnek s kávou a trochu jsem usrknul.
Nevím, jaké kafe pijou v pekle, ale tohle mě nejspíš zabije dřív, než to dotáhnu k promoci a doktorátu…
„Musím jít odnést knihy do knihovny, a pak nevím. Asi bych potřeboval ponožky nakoupit. Nějak mi dochází, tak pokud budeš chtít, mohl bys mě doprovodit?“ zeptal jsem se opatrně Agarese.
Agares
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou.
Poslouchá mě někdy ten kluk vůbec?
„Přece jsem ti včera říkal, že dnes se půjdeme projít. Takže se cestou můžeme stavit do knihovny a na nákup. Je potřeba začít tě trochu učit, protože jinak bys na Mayo nečistil ani ty hajzlíky," ušklíbl jsem se, a pak mu podal talíř s lívanci a ovocným přelivem. „A na ten včerejšek jsem už zapomněl. Jen bys na mě měl po ránu přestat vystrkovat holý zadek, jinak se neznám."
Nejspíš budeme muset dělat něco i s tou jeho nešikovností.
Moc dobře jsem slyšel to plesknutí v pokoji, když se Elwin rozhodl pozdravit nejspíš i zem.
Ale jedno po druhém. Bylo mi jasné, že na to musíme jít pomalu, jinak to dopadne katastrofálně. I z toho důvodu jsem mu neřekl přesný důvod, proč do města jdeme, aby se mi náhodou nešprajcnul.
Nejlepší bude ho postavit před hotovou věc. Bude se muset taky naučit reagovat spontánně, nesetká se jen se situacemi, na které ho někdo upozorní. Po vydatné snídani a úklidu kuchyně jsme se, tentokrát pěšky, vydali napřed do knihovny, aby si tam Elwin mohl zařídit vše potřebné.
Přepadla mě trochu nostalgie. A taky jsem si uvědomil, že tu knihu ten den mohl vzít kdokoliv. Nebo kdykoliv jindy. Náhoda nebo zkouška, že to byl právě Elwin? No, ať je to, jak chce, s dostatečným přístupem sexu to půjde. A snad si z toho Elwin něco vezme a v budoucnu se bude věnovat tomu, co chce.
„Tak pojď. Je na čase se začít něco učit," potáhl jsem ho od knihovny a během cesty jsem mu vykládal o nejrůznějších věcech.
Samozřejmě tak, aby mě nikdo neviděl. To byl základ. Musí si zvykat na to, že nebude mít nikoho za zády.
„Vidíš toho kluka, co sedí támhle u toho stolu," ukázal jsem, jakmile jsme došli k jedné cukrárně se zahrádkou venku. „Před pár dny ho opustil přítel. Rád by se s někým aspoň pobavil, ale neví jak. Jdi k němu a promluv si s ním. Ber to třeba tak, že je to pacient a potřebuje tvou pomoc."
Postrčil jsem Elwina dopředu a byl zvědavý, jak první moje lekce dopadne.
Elwin
Sotva jsem se stihl nasnídat, už mě Agares hnal, abych se oblékl. A sotva jsem byl nachystaný, už mě táhnul ven a rovnou do knihovny.
Jakmile jsme se objevili vevnitř, hned u dveří jsem se zasekl. Stáhl se mi žaludek a opatrně jsem nakouknul, jestli tam Doyle opravdu není a odjel pryč na prázdniny. A když jsem zjistil, že není, vběhl jsem dovnitř, vrátil publikace a hned jsem vypadnul ven.
Naše cesta pak vedla do města. Chtěl jsem nakoupit ponožky, a možná i něco na oblečení, aspoň pár věcí, ale k mému zděšení mě Agares postrčil k cukrárně, a pak k tomu klukovi, který tam seděl.
Zastavil jsem se a hleděl na něho. Nervózně jsem si prohrábnul vlasy, srovnal triko, udělal krok dopředu a o dva jsem vzápětí couvnul.
Je to pacient… Je to pacient… Ber to jako doktor. Je to pacient…
Víc jsem se na něho zadíval. Vážně byl bledší a měl kruhy pod očima. Ruce se mu mírně třásly, i když to chtěl zamaskovat.
„Ehm…“ popošel jsem nakonec k němu blíž.
Je to pacient…
„Nechci rušit, ale… Není vám dobře? Nebolí vás něco? Můžu vám nějak pomoct?“
Je to pacient…
Agares
Bylo to jako učit chodit děcko čůrat na nočník.
Ale lepší začít rovnou než nikdy. A hlavně... tohle Elwina žádná kniha nenaučí.
Mohl jsem se potrhat smíchy, ale samozřejmě se to snažil zamaskovat, když se Elwin blížil k tomu mladíkovi, a pak na něj vychrlil otázky jako skutečný doktor. Ale aspoň to byl úspěch! Neutekl, ani nezakopl o vlastní nohy a nerozplácl se na zemi.
Doufal jsem, že to zvládne. Přál jsem mu to.
Posadil jsem se k protějšímu stolu, abych mohl případně zasáhnout.
S klukem to trochu škublo, nechápavě se na Elwina zadíval, a pak se opatrně rozhlédl kolem.
„To… ne… v pořádku…" vykoktal ze sebe, a pak vstal.
Spíš vyskočil na nohy a převrhl tak hrnek s kávou, která se okamžitě rozlila po stole.
„Omlouvám se," vzlykl ten mladík a snažil se vyhrabat z tašky papírové kapesníky, aby to utřel.
Stihl přitom ještě shodil stoličku a vysypat cukřenku, a já jen převrátil oči v sloup.
Zařídil jsem, aby je nikdo neobtěžoval, protože jsem si všiml blížícího se číšníka, a sledoval, jak se kluk snaží kapesníky setřít tu spoušť, a do toho všeho ještě soplí a omlouvá se.
Elwin
Lekl jsem se, když se na mě mladík podíval a pak vstal.
Během pár vteřin byla kolem nás doslova pohroma. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli nám někdo pomůže, ale nikdo se k nám neměl. A mladík se divoce snažil uklidit tu katastrofu kolem sebe, čímž to paradoxně ještě víc zhoršoval.
Rychle jsem přiskočil k vedlejšímu stolku, kde seděl Agares.
Pobral jsem všechny ubrousky, které tam byly, a než jsem se stačil vrátit k tomu klukovi, ještě jsem na něho stihl zavrčet, že mu to dám pěkně sežrat.
„Co s ním mám dělat?“
Nečekal jsem však na odpověď a spěchal jsem zpátky.
„Posaď se, dám to do pořádku,“ dotkl jsem se jeho ramene a navedl jsem ho k čisté židli.
Moc sice nechtěl, a při tom mi ještě přišlápl nohu a praštil loktem do břicha.
„Omlouvám, se… omlouvám se… promiň… omlouvám se…“
Poutíral jsem, co se dalo, a ubrousky jsem vyházel do koše. Sebral jsem hrnek a postavil ho na stůl stejně jako cukřenku, postavil jsem stoličku, a konečně se posadil naproti tomu klukovi, který pořád brečel a soplil.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho nezištně.
„Možná, když se vypovídáš, bude ti lépe. Teda pokud tě něco nebolí, nebo tak. Víš, studuji na doktora, a nedávno se mi stala moc nepříjemná věc. Ale díky jednomu příteli,“ pootočil jsem hlavu k neviditelnému Agaresovi, „mi je o něco lépe. Chceš zajít někam na skleničku, nebo tak?“
Jen jsem doufal, že mi nebude celou dobu brečet. Jako chápal jsem to, že se nejspíš cítí hodně mizerně. Ale nechápal jsem to, že někdo může být větší nemehlo než já.
Agares
Vážně jsem se královsky bavil.
To, že jsem si tohoto kluka vybral záměrně, zatím raději ani nebudu Elwinovi říkat.
Dokážu vycítit auru lidí. Poznám, kdo to myslí dobře, kdo špatně, kdo se cítí mizerně, kdo skáče radostí. A i když jen kolem nás bylo asi dalších pět ztracených duší, tenhle kluk jednoznačně vedl.
Zašklebil jsem se, když mi Elwin řekl, že mi to dá pak pěkně sežrat.
Jo, takhle rozhodný a rázný by měl být pořád. Stejně, jako když nasměroval toho kluka na židli a uklidil ten nepořádek.
Tohle byl skutečně Elwin, který se neztratí.
Docela jsem se nafoukl, když mě nazval přítelem, a na okamžik k němu přiskočil, abych ho pomuchloval, a pak se zase vrátil zpátky, abych se mohl dodívat na to, co se tu odehrávalo.
Lepší jak telka. Fakt.
Naštěstí si kluk, který zrovna soplil do kapesníku nevšiml, že Elwina muchluju, a když k němu zvedl oči, už jsem zase poslušně seděl na svém místě.
„Já… omlouvám se… mrzí mě to," vzlykl kluk a povzdechl si. „Jmenuju se Jonas, a… a… no… nebolí mě nic. Teda kromě srdce… já… myslel jsem si, že… že mě miluje. Že… vždycky říkal tak pěkná slova… Dokonce mi dovolil s ním bydlet, byl laskavý, všímavý, vtipný, hodný a… a klapalo nám to i v… s… s… sexu. Jenže… předevčírem… ještě studuju a měl jsem přednášku. Jenže zapomněl jsem si doma podklady, protože jsme ráno zaspali a já… já… načapal jsem ho v posteli s jiným… prý… prý jsem slaboch, nemehlo, budižkničemu, ufňukanec a posera. Byl se mnou jen proto, že se nudil. On… já… je to všechno moje vina."
Kluk se znovu rozbulel, a já si jen povzdechl.
Lidé a jejich vztahy. Proč prostě nešukají jak polní králici a neušetří si spoustu problémů? Vyřešilo by se tím všechno.
Elwin
Bylo mi toho kluka opravdu líto.
Sice mi ještě nikdo neřekl, že jsem nemehlo, spíš jsem slyšel, že sladce vzdychám. Ale raději bych ani tuhle informaci neslyšel, protože to řekl jeden nejmenovaný knihovník, který se tím ještě chlubil, že vyhrál sázku.
Nikdy jsem neřešil mezilidské vztahy. Neměl jsem proč, a ani kdy, když jsem měl problém vždycky sám se sebou. Uzavřený ve svém světě, schovaný přede všemi.
„Ty… ty asi nemáš takové problémy,“ upoutal Jonas znovu mou pozornost. „Promiň, že ti to tu tak vykládám. Ale já…“
Znovu se rozbrečel, a já mu podal další balíček kapesníků, protože těch jeho rapidně ubývalo.
„Půjdeme ke mně? Bude to lepší. Domů zřejmě se ti asi nechce, co? A tady venku, všem na očích… Dáme si něco dobrého, co?“ chytl jsem Jonase za jeho roztřesenou ruku.
Jonas se kolem sebe rozhlédl, pak se podíval na mě, a nakonec přikývl.
„Jen… nechci tě zdržovat… asi… já…“
„Tak pojď,“ usmál jsem se na něho a docela zapomněl na svoji roztržitost.
Byl vážně jako vyplašené štěně.
Že bych změnil specializaci a dal se na veterinu? Jo, to by mi šlo… A se zvířaty to umím.
„Neboj, nic ti neudělám. Sice jsem taky na kluky, ale nejspíš jsem na tom stejně jako ty,“ ještě jednou jsem se na něho usmál.
Když jsme procházeli kolem Agarese, sklonil jsem se, jako by mi něco spadlo a k němu trochu pootočil hlavu.
„Žádná platba dneska určitě nebude, když se teď musím postarat o pacienta,“ zavrčel jsem na něho tiše, a pak už došel k Jonasovi a společně jsme zamířili k nám do bytu.
Agares
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou.
Proč se tak vzteká, když mu to jde?
A platba? S tou jsem ani nepočítal. Sice jsem netušil, že si kluka vezme rovnou domů, ale co už.
Najednou mi připadalo, že už mě Elwin ani nepotřebuje.
Ale aspoň se trochu vzchopil. Nebo spíš, ukázal, že má na to, aby si s někým normálně promluvil.
Díval jsem se za nimi, jak odchází a ušklíbl se.
Pokud si ten kluk s Elwinem vrzne dřív než já, roznesu je oba v zubech.
Zvedl jsem se, ale pak si vzpomněl, že chtěl Elwin ještě nakoupit. Nebyli jsme moc daleko od sebe, tak jsem se přesunul do obchoďáku, zviditelnil se a nakoupil to, co říkal, že potřebuje. Teprve pak jsem se přenesl domů akorát v čas, kdy dorazili.
„Jako bych čekal, že mi hned dneska zaplatíš. Mimochodem, tady máš nákup. A užijte si to spolu. Kecat ti do toho nebudu. Chtěl jsem ti jen ukázat, že to v sobě máš a dokážeš s druhými mluvit. Pokud mě budeš ještě potřebovat, jen vyslov mé jméno, a já se vrátím," zabručel jsem, a pak zase zmizel.
Tentokrát jsem ale nezamířil k dvojčatům.
Přenesl jsem se na střechu protějšího baráku, lehl si a pozoroval nebe.
Začal jsem mít dojem, že touhle cestou Elwina spíš ztratím. Nejspíš jsem neměl vybírat zas až tak ztracenou duši. Pokaždé, když se někdo bude takhle chovat, vezme si ho domů?
Naštěstí byl ten kluk úplně neškodný, jinak bych je nenechal samotné, ale na druhou stranu, myslel jsem si, že si s Elwinem užijeme trochu zábavy. Můj čas s ním se rychle krátil, a s takovou se moc daleko nedostaneme. Místo toho to vypadalo, že dnes budu zase večer trávit jinde.
Fakt se na to asi vyseru. Ten kluk mě prostě ničí.
Elwin
Opravdu jsem si připadal, jako bych si domů přivedl zatoulané štěně.
Že bych se vážně dal na veterinu? Třeba mi to půjde lépe než normální doktořina.
Docela v šoku jsem hleděl, když se po otevření dveří do bytu, přede mnou objevil Agares. Málem jsem zabouchnul dveře Jonasovi před nosem, jak jsem to chtěl rychle nějak zamaskovat. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že je neviditelný. Ale ta taška viditelná je…
„Promiň,“ rychle jsem se Jonasovi omluvil. „Neuvědomil jsem si, že jsi za mnou. Normálně si návštěvy domů nevodím. Jen… teď jsem tu zrovna sám, Bred a Daniel odjeli domů na léto. Tak jestli ti to bude vadit, nebudu se zlobit, pokud budeš chtít odejít.“
Jonas se na moment zarazil, jako by přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou, že nechce odejít, a tak jsme se konečně mohli zout a přemístit se do kuchyně.
Začal jsem vařit kávu a jen po očku jsem Jonase pozoroval.
Možná jsem vypadal klidně, ale i tak jsem byl nervózní. Ale udivilo mě, že rozhodně méně, než bývám.
Že by to bylo tím, že je na tom Jonas hůř než já?
Nejspíš ano. Pokud by měl větší sebevědomí, asi bych se mu ani nepřimluvil, a snažil bych se z jeho dosahu utéct.
„Víš… závidím ti…“ zaslechl jsem jeho tichý hlas a následný vzlyk.
„Mě? Proč?“ překvapeně jsem se na něho otočil.
„No, jsi tak v pohodě… hezký a milý… určitě nemáš takové problémy co já…“ sklonil Jonas hlavu a urputně pozoroval své roztřesené ruce.
Na jeho slova jsem neměl co říct.
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svůj studentský průkaz.
„Podívej, co bys řekl o tomhle?“ ukázal jsem mu svou fotku na průkazu. „Takhle jsem vypadal ještě před dvěma dny,“ povzdechl jsem si. „Víš, jen tak vypadám, ale… No, mám problém mluvit s lidma. Každou chvíli se mi někdo smál.“
Jonas se na mě nechápavě podíval. Lítal pohledem z fotky na mě a zpátky, jako by tomu nemohl uvěřit.
A kdyby se neozval kávovar, nejspíš bychom tak stáli snad celý den.
„To není možné,“ nakonec Jonas vydechl, a přitáhl si k sobě hrnek s kávou.
„Ale je, jen… mám přítele, teda jako kamaráda, který je moc šikovný, udělal mi nový účes a… no… dohnal mě k tomu, abych si nechal spravit oči. Možná by ti taky mohl pomoct,“ zamyslel jsem se.
Cukla mi ruka, když jsem chtěl hrábnout do kapsy a dát Jonasovi vyvolávací formuli.
„Počkej, hned jsem tu,“ vyskočil jsem na nohy a zaběhl do svého pokoje s telefonem v ruce, jako bych chtěl volat.
„Agaresi!“ polohlasně jsem zavolal jeho jméno. „Agaresi, pomož mi s Jonasem, prosím. Ale přijď dveřma, ano?“
Vrátil jsem se zpátky do kuchyně, aniž bych vyčkal na nějakou odpověď. Důležitě jsem položil telefon na stůl, a pak jsem se posadil.
„Možná, jestli to vyjde, tak Agy dorazí, nemusíš se ho bát. Je opravdu moc fajn,“ usmál jsem se na Jonase a napjatě čekal, co z toho bude, Jestli Agares opravdu přijde.
Agares
Připadalo mi, že nejsem na střeše ani pět minut, když jsem zaslechl Elwinův hlas, a následně málem sletěl ze střechy, když mi došla jeho slova.
Jako vážně?!
Před chvilkou se tvářil tak důležitě, a teď chce, abych mu pomohl? A s čím jako? Vletíme na to ve trojce? A ještě mám přijít dveřma?
Zanadával jsem se, posbíral se, a pak se přenesl napřed do bytu, sklonil se k Elwinovu uchu, kousl ho a zavrčel.
„Tohle ti nedaruju."
Hned na to jsem se přenesl před byt, zviditelnil se a jako poslušný chlap zazvonil. Netrpělivě jsem podupával nohou a čekal, až mi přijde Elwin otevřít.
Opravdu mě tohle bude stát všechny moje nervy.
Když mi konečně přišel otevřít, znovu jsem ho rafl, ale pak přešel do kuchyně a tvářil se, jak nejlépe jsem dovedl.
„Ahoj," pozdravil jsem kluka a vysolil něco jako úsměv. „Tak o co jde?"
Sedl jsem si a tvářil se, jakože o ničem nevím.
Z fleku bych se určitě uživil i jako herec.
Elwin
Cuknul jsem sebou a vyheknul, když se zjevil Agares a rafnul mě do ucha.
„Dostal jsem křeč do nohy,“ vymluvil jsem se, když se na mě Jonas tázavě podíval, a důležitě jsem se sklonil, abych si jako promnul nohu.
Když se pak ozval zvonek, důležitě jsem odkulhal ke dveřím a otevřel mu. Opravdu to byl on.
Ale než jsem mu stihl vysvětlit, o co jde, už se uráčil posadit rovnou naproti Jonasovi a debilně se zeptal, o co jde.
Hrklo ve mně, protože jsem v tu chvíli nedokázal odpovědět. Nevěděl jsem, co mám říct, aby se Jonas necítil hloupě.
„Já…“ trochu jsem znejistěl, protože v tuhle chvíli celou kuchyň zaplnilo Agaresovo ego a já se v tom málem udusil, zatímco Jonas na něho hleděl málem s otevřenou pusou.
„No, jen, řekni, jaký jsem. Tady Jonas mi asi moc nevěří,“ nepatrně jsem rukou ukázal přes stůl.
Ale v duchu jsem si přál, aby Jonasovi dokázal, že on opravdu není takové dřevo a k ničemu, jak mu jeho už bývalý přítel řekl. A ať mu trochu zvedne sebevědomí. Určitě není Jonas úplně tak marný, podle mě je teď jen emocionálně vyšťavený, zdrcený rozchodem a tím, že načapal svého ex inflagranti, a ještě si musel vyslechnout urážky.
I když jsem si v tu chvíli připadal jako pasák, a dost hloupě, že něco takového chci, přesto jsem chtěl Jonasovi opravdu pomoct. Podle toho, co jsem viděl, má taky před zkouškami, a takhle, kdyby zůstal, by je určitě nedal.
„Hned jsem zpátky, zapomněl jsem si schovat učení!“ vyhrkl jsem najednou a rozběhl se do pokoje kluků.
Brýle ne-brýle, tak jako kolikrát předtím, jsem nabral práh, málem si ukopnul palec, a pak jsem si ještě o postel stihl narazit koleno.
Tiše jsem klel, sbíral věci z postele, a ještě ji trochu urovnal.
„Hned jsem u vás!“ zavolal jsem na ně od dveří, a snažil se balancovat s věcmi, aby mi nepopadaly na zem dřív, než dorazím do svého pokoje.
Agares
Založil jsem si ruce na hrudi a tázavě pozvedl obočí, když s mým příchodem najednou Elwin znovu ztratil tu svou sebejistotu, a pak zdrhl.
Protočil jsem očima a povzdechl si.
Nejspíš příště najdu někoho míň citově rozpoloženého.
Vyposlechl jsem si znovu Jonasovo trápení a snažil se netvářit moc nezaujatě, aby si nemyslel, že mě nudí.
„Hele, popravdě, nejsem ten, kdo by ti měl pomáhat. Ale Elwin. Nevím, co ti o sobě řekl, ale je to skvělý kluk, co si jen moc nevěří. A ty jsi mu dost podobný. Proč tomu svému bývalému neukážeš, že se pletl? Vím, že to pro tebe asi není jednoduché, ale nejspíš to pro tebe nebyl ten pravý, a osud tomu chtěl, aby to takhle dopadlo. Třeba je to zkouška, a ty musíš ukázat, že dokážeš obstát. Možná se to nevyřeší za hodinu nebo den, ale nemyslíš, že by bylo fajn ukázat, že se v tobě zmýlil? Ukázat mu, že jsi mnohem silnější? Jsi pěkný kluk. Nepochybuju, že až se z toho dostaneš a zesílíš, nebudeš mít o kluky nouzi. Elwin si taky prošel něčím, čím se člověk na potkání nechlubí. A i když o sobě má skoro stejné mínění, jako ty o sobě, přesto jsi viděl, jak na tebe zareagoval. Je silný, má to v sobě, stejně jako ty. Stejně jako on, i ty, kdybys potkal někoho podobného, pomůžeš mu."
Vážně se asi stanu hercem. Teda jako, v ničem jsem nekecal, a všechno, co jsem řekl, jsem myslel naprosto upřímně, ale tvářit se u toho spořádaně a říct to klidným stylem, a ještě v sedě, to už bylo hodno Oscara, nebo jak tomu panákovi říkají.
Mluvil jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšel i Elwin, protože ta slova byla i pro něj.
„Udělám něco na jídlo, tak si můžeš ještě promluvit s Elwinem," vstal jsem a přešel k lednici, abych vybral něco, z čeho by se dalo uvařit.
Elwin
Zastavil jsem se v uklízení knížek, když jsem uslyšel Agarese mluvit.
Já? Já jsem silný? Já mám dávat rady, když sám jsem jedna chodící katastrofa? Zbláznil se?
Odhodil jsem poslední knihu a vběhl jsem do kuchyně.
Chtěl jsem Agarese seřvat, že mluví nesmysly, ale zarazil jsem se.
Nejspíš by to nebylo vhodné.
„Děláš něco jiného kromě vaření a sexu?“ zkusil jsem to z jiné strany.
Pak jsem se ale trhaně nadechl, když mi došlo, co jsem právě řekl.
„Dělej si, co chceš,“ prsknul jsem po něm.
Vytáhl jsem z mrazáku zmrzlinu, vzal kafe, ukázal Jonasovi, aby si vzal to své, a rychle jsem ho raději odvedl do pokoje ke klukům. Postavil jsem hrnek na stůl, a se zmrzlinou jsem vyskočil na postel tak šikovně, že jsem pusou málem skončil v tom zmrzlinovém kyblíku.
„Posaď se. Necháme ho vařit. To on umí opravdu dobře,“ poplácal jsem na postel vedle sebe.
Jonas chvilku váhal, ale nejspíš usoudil, že pro něho neznamenám nebezpečí, tak udělal to samé.
A tentokrát jsem měl co dělat, abych zmrzlinu zachránil, když dopadl podobně jako já.
Opravdu podobně.
Jeho hlava sice neskončila ve zmrzlině ale v mém rozkroku.
„Promiň!“ vyhrkl a snažil se rychle zvednout, přičemž mi z mých pokladů málem udělal vaječinu.
„Promiň!“ zašermoval rukama, když se konečně zvedl, ale málem mi přitom máchání vypíchl oko.
„Na!“ vrazil jsem mu do ruky lžíci a konečně zmrzlinu otevřel.
Nakonec jsme se oba uklidnili, pojídali zmrzku a povídali si o blbostech.
Ale když došlo na jeho přítele, znovu to bylo jedno velké slzavé údolí.
„Já… já nevím… jak… co…“
„Co, co?“ podíval jsem se na něho a stáhnul mu vlasy z očí.
„Mám tam… všechny věci… nem-nemůžu se vrátit…“
„Tak ho vyhoď, ne?“
„Ten byt… je jeho…“
Zamyslel jsem se. Kdybych byl na jeho místě, nejspíš bych reagoval stejně. Nemohl bych tam jít i za cenu ztráty svých věcí. Jenže z jeho vyprávění jsem se už dozvěděl, že ho opravdu čekají příští týden dvě zkoušky a on tam má i všechno učení. A mě by se nelíbilo, kdyby někdo proletěl u zkoušek kvůli nějakému debilovi.
„A máš kam jít?“
Jen pokrčil rameny.
„Rodiče bydlí asi čtyřicet mil odsud. A já… potřebuji být blízko školy.“
Znovu jsem se zamyslel. Můj mozek teď pracoval víc než za poslední tři roky.
Krucinál. Vymyslet co a jak v mezilidských vztazích je strašně náročné. Tak únavné…
„Mám nápad, a nezkoušej protestovat. Agaresi!“ zavolal jsem směrem ke kuchyni, odkud to už začalo vonět.
Když se objevil ve dveřích, nevinně jsem se na něho podíval.
„Půjdeš s námi k němu domů, aby si mohl pobrat věci? Jonas u mě zůstane, než dodělá zkoušky…“
Agares
Tak jako, fakt jsem nestíhal.
Napřed mě seřval Elwin, aniž bych věděl proč, když jsem řekl všechno, co byla pravda, a když se ti dva odebrali do pokoje kluků a povídali si, po chvíli přišel Elwin s naprosto dokonalým nápadem.
Že já kretén se vůbec snažím!
Co asi s nima budu dělat? Vždyť se přerazí navzájem! Nebo já je. A co víc, můj plán dostat se Elwinovi do kalhot tak skutečně vezme za své.
Mrskl jsem s utěrkou na stůl a přešel za nimi. Zlostně jsem se na Elwina zadíval, a pak se obrátil na kluka.
„Dej mi adresu, vyzvednu ti věci sám. Mimochodem bydlím tu teď taky, a ano, dělám i jiné věci, než vařím a šukám. Například se snažím někoho vytáhnout z ulity, než odejdu, ale mám dojem, že o mou pomoc nestojí," vyškubl jsem papírek s adresou Jonasovi z ruky, znovu ho ujistil, že je to v pohodě, a pak vyšel z pokoje.
Musel jsem ovšem chvíli počkat, aby to nebylo nápadné, a tak jsem ještě odskočil nakoupit, a teprve pak vyrazil pro věci. Bývalý přítel Jonase nebyl doma, čímž mi ulehčil práci. No, nejspíš se bude divit.
Naházel jsem všechno do dvou velkých tašek, a pak se přesunul před byt, abych mohl zase poctivě zazvonit.
Elwin
Věděl jsem, že se Agares naštve, ale zkusit jsem to musel.
Jenže jsem nepočítal s tím, že půjde sám.
Když se vrátil, zatím co my si povídali, byť se Jonas stále nervózně díval ke dveřím, vstal jsem po zazvonění zvonku a šel mu otevřít.
„Myslel jsem, že tam půjdeme spolu. Myslel jsem, že by se tam s tebou Jonas ukázal před tím blbcem právě s tebou. No, možná by Jonas v jeho očích stoupnul, a on by se necítil potom tak méněcenný,“ zabručel jsem, když jsem ho pouštěl dovnitř.
Ale na druhou stranu jsem byl rád, že tu má Jonas všechny své věci.
Jenže, nastal problém, jak to udělat se spaním.
Podíval jsem se na Jonase, pak na Agarese… Nejspíš je nemůžu nechat společně v jednom pokoji, a já se s Agaresem na jednu postel nevejdu. A Jonase nechci ani nechat samotného…
„Budu spát s tebou,“ ozval jsem se, když Agares odložil tašky v pokoji kluků.
„Teda! Ne tak spát! Ale jako spát! Normálně spát! V jedné posteli! Jako ne na sobě! Vedle sebe! Normálně spát! Víš, jak to myslím, ne?“ začal jsem tentokrát šermovat rukama já.
„Víš, jak to myslím, že jo,“ zopakoval jsem poslední větu nešťastně a tichým hlasem, jak jsem se styděl.
„V pohodě,“ vysmrkal se Jonas, a dokonce jsem u něho zahlédl náznak úsměvu. „Vím, jak to myslíš. A moc děkuji.“
„Co vlastně studuješ?!“ zadíval jsem se na něho, když otevřel kabelu s učením.
„Výtvarné umění. Naštěstí u… u bývalého nemám nic kromě tohoto. Chodím malovat do univerzitního ateliéru,“ vytáhl si nakonec z druhé tašky domácí oblečení, a nezištně se začal svlékat, aby se mohl převléct.
V tu chvíli jsem zrudnul a chtěl jsem utéct.
Byl vážně hezký… Moc hezký…
„Končím teď čtvrtý rok, takže mi toho už moc nechybí,“ stáhl si kalhoty, a já tak měl možnost vidět jeho dokonalé tvary.
„Čtvrtý rok?!“ vyjekl jsem. „Jsi starší! A já ti tady dávám rady! Omlouvám se, moc se omlouvám!“
Za všechno může ten ďábel Agares! Nejraději bych teď zmizel z povrchu zemského…
Agares
„Stejně nebyl doma," zabručel jsem na Elwinovu připomínku, že tam chtěl jít společně.
Ale už jen to, že ho tohle napadlo, mě znovu utvrdilo v tom, že mu to půjde. Jen se musí snažit.
Pleskl jsem se do čela a hlasitě si povzdechl, když začal Elwin zase panikařit a málem si vypíchl oko.
„Jo, vy dva se opravdu jen zdáte. Nejspíš to byl osud, co vás svedl dohromady. Máte se navzájem co učit, takže já už asi nejsem potřeba. Bohužel tu ještě pár dnů musím zůstat," zahleděl jsem se na Elwina a najednou měl dojem, že s ním si nejspíš nikdy nezašukám.
Z nepěkných myšlenek mě vytrhlo až to, když se Jonas začal před námi vyslíkat. A v tu chvíli mě napadlo, že tady mi možná pšenka pokvete.
„Neomlouvej se," usmál se Jonas. „Já se doteď moc chytře nezachoval. Jsi vážně skvělý kluk, Elwine. A moc děkuju. I tobě… Agaresi."
Podíval se na mě, mírné se začervenal, a jako by si až teď uvědomil svou nahotu, pokusil se jí skrýt.
„Ukážu ti koupelnu. Pojď. Elwin zatím připraví postel," mávl jsem na Jonase a na Elwina se zašklebil.
To má za to, že se mě tak rychle zbavil.
Přešel jsem s Jonasem až do koupelny, a zálibně se znovu zadíval na jeho tělo.
„Tvůj bývalý musel být pěkný kretén. Jsi moc hezký kluk, a nemyslím si, že jsi hloupý," mrkl jsem na něj a pousmál se.
Elwin
Raději jsem se stáhl. Jakmile něco vypustím z pusy, tak to stojí za to.
Ne za to, ale za facku minimálně.
A nejspíš bych se takhle fackoval celý den.
Dvacet čtyři hodiny denně.
Sedm dní v týdnu.
Divím se, že mě už nikdo nezabil.
Já bych se zabil už dávno, kdybych byl někdo jiný.
Možná proto si ze mě všichni tak dělají dobrý den?
Proto mi Doyle provedl tamto?
Když Agares odvedl Jonase do koupelny, dosedl jsem na postel a v ruce muchlal povlečení, které jsem stáhnul z jedné peřiny, abychom mohli s Jonasem spát v čistém. Přemýšlel jsem, co dělat, abych se fakt změnil.
A možná seznámení s Jonasem je dobrý start? Sice jsem si myslel, že je stejný nešťastník jako já, ale nejspíš to byl špatný odhad.
On zřejmě jen byl nešťastný z rozchodu a z toho, co mu jeho ex řekl. Jinak se mi zdá, že má docela dost sebevědomí.
Nakonec jsem vstal, abych konečně povlékl celou postel, a pak jsem posbíral špinavé povlečení a odnášel ho do koše s prádlem. U dveří jsem se však zastavil, a jen málem s otevřenou pusou hleděl na to Jonasovo tělo.
Byl opravdu krásný. Jak někdo mohl říct, že je nemehlo a nestojí za nic?
Agares
Odvedl jsem Jonase do koupelny a se zalíbením si prohlížel jeho tělo.
Vážně byl krásný, ale to Elwin taky. A byli si dost podobní.
Než jsem však stihl něco udělat nebo říct, objevil se mezi dveřma Elwin a málem se poslintal.
„Necháme ti soukromí," popadl jsem Elwina za paži a zase ho vytáhl ven.
„Myslím, že jeden od druhého se můžete leccos naučit. Sice jsem teda nečekal, že ho vezmeš sem, ale aspoň to ukazuje, jaký jsi charakter. A nevím teda, jestli ti k něčemu ještě budu. Pouto, které nás svazuje, vyprchává rychleji, než si možná myslíš, a otázkou zůstává, jestli mě tu budeš chtít ještě i potom. Zítra vyrazíme do města znovu, a tentokrát zkusíme něco jiného. Možná se ti to nelíbí, ale pokud nezískáš víc sebevědomí, nikam se v životě nedostaneš. A upřímně, byla by to škoda, Elwine. Zkus nad tím zapřemýšlet. Promluv si o tom třeba i s Jonasem. Přece jen je to člověk, a je ti blíž než já," ušklíbl jsem se a podrbal ho ve vlasech.
Pak mě napadlo ještě něco jiného, a můj úsměv se rozšířil, když jsem se sklonil níž, a zadíval se zblízka Elwinovi do očí.
„A taky… další lekce… Co kdybych si Jonase vzal a ty se díval? Aspoň bys viděl, jaké to je, a třeba se rozhodl zaplatit?"