Elwin
Cuknul jsem sebou, když Agares ke mně přistoupil, a málem jsem ho přitom píchnul nožem. Raději jsem ho odložil, ale to už mě držel za bradu a díval se mi do očí.
A když mi pak řekl, co po mně chce, chtěl jsem se někam ztratit.
Polilo mě horko, nedokázal jsem se pořádně nadechnout, a myslím, že mi srdce vyvádělo jak šílené, zvlášť potom, co se otřel o mé rty.
Jen jsem přikyvoval, ale jinak jsem měl v hlavě úplně prázdno.
Vlastně ne tak úplně.
Neustále mi v ní běhaly jen tři slova.
Sex s Agaresem
…sex…
…s…
…Agaresem…
sex…
…sex
Zalapal jsem po dechu, protože jsem si hned i vybavil, jakou má vlastně výbavu.
„Zkouška… musím se učit…“ zabreptal jsem a vstal.
Byl jsem z něho a z jeho návrhu tak mimo, že jsem po cestě přibral všechno, co nebylo ve vzdálenosti dvou metrů ode mne.
V pokoji jsem se přehraboval bezmyšlenkovitě v knihách, než jsem nějakou vzal a šel zpátky do kuchyně. Posadil jsem se u stolu a otevřel ji.
„Když nechceš moji duši…“ polkl jsem naprázdno, „…tak jo…“
Nalistoval jsem stránku, kde jsem naposledy skončil, a začal si nahlas předčítat, co jsem se potřeboval naučit.
Agares
Jako, na jednu stranu jsem se nedivil, proč po Elwinovi všichni tak startují. Byl vážně... k sežrání.
Když jsem ho svými slovy úplně rozhodil a cestou z kuchyně přibral všechno, co mu stálo v cestě, snažil jsem se svůj chechot, aspoň trochu zamaskovat.
Pustil jsem se do vaření, schoval to, co jsem nepotřeboval, a zrovna jsem začal, když se vrátil. Po jeho slovech mi spadla huba až pod stůl. Vážně právě souhlasil? Nebo jsem jen špatně slyšel?
Byl jsem z toho tam mimo, že až po chvilce mi došlo, co Elwin čte. Zasmál jsem se a pocuchal mu nový sestřih.
„Za prvé, beru to tak, že souhlasíš, a za druhé, myslím, že s tímhle bys u zkoušek neobstál. Teda... Záleží asi na tom, koho bys vyvolal," prstem jsem zaťukal na knihu a ukázal na vyvolávací formuli.
Pak jsem se otočil zpátky k lince a pokračoval ve vaření.
Elwin
Cože? S čím bych u zkoušek neobstál?
Zadíval jsem se na místo, kde zaťukal svým prstem.
„Kruci!“ vykřikl jsem a kniha letěla do nejvzdálenějšího kouta.
Vyskočil jsem na nohy, a divoce jsem se otáčel a rozhlížel, odkud na mě vyskočí nějaká další potvora. Nebo polovina démona. Stihl jsem přečíst půlku toho latinského textu.
Když ani po dvou minutách se nikdo neobjevil, dosedl jsem zpátky na židli.
„Já u těch zkoušek s takovou proletím. Dva dny v háji a já se pořád nic nenaučil,“ zakňoural jsem.
Ale i přesto jsem se pořád nenápadně kolem sebe rozhlížel, jak jsem měl strach, že se tu opravdu nějaký ten démon znovu objeví.
Znovu jsem vstal, sehnul jsem se pro tu knihu a zvedl i brýle, které mi tím předklonem spadly z nosu na zem.
Položil jsem knihu na stůl, nalistoval tu stránku a pak ji vytrhnul.
Tohle by v té knize vůbec nemělo být. Je to lékařská kniha, ne nějaká exorcistická nebo démonská, nebo nějaká okultní, nebo jak se tomu vlastně říká.
Stránku jsem poskládal a strčil do kapsy.
„Promiň, ale vážně se musím začít učit,“ posadil jsem se zpátky a konečně si začal pročítat to, co jsem potřeboval.
Agares
Umřu smíchy. Určitě jo.
Když začal Elwin panikařit, znovu jsem se rozchechtal, až jsem se za břicho popadal.
„Ty jsi fakt číslo," snažil jsem se uklidnit.
Až po chvilce, kdy jsem stáhl maso z plotny, aby se nespálilo, jsem si sedl naproti Elwinovi, aby mě vnímal.
„I kdybys to znovu přečetl celé, nic by se nestalo. Nikdo jiný by se neobjevil. Nemůžeš si přivolat dva démony. Navíc, každá formule je pro někoho jiného. Abysme se nehádali," ušklíbl jsem se, a pak Elwinovi pocuchal vlasy. „Mimochodem, myslím, že to zveličuješ. Prošel bys i se zavřenýma očima. To jen vy šprti máte pořád pocit, že nic neumíte."
Zasmál jsem se, aby to nebral jako urážku, a pak se zvedl, abych dodělal jídlo.
Nebylo to nic složitého. Jen maso, čím víc druhů, tím líp, trocha koření a hodně česneku. Většinou se to u nás dělalo polo syrové, bez přílohy nebo něčeho dalšího, ale v lidském světě tohle fungovalo jinak, tak jsem k masu přihodil houby a zatím, co se to dělalo, oloupal jsem a nakrájel brambory na plátky, které jsem položil do pekáče, okořenil, na to jsem pak hodil maso, vrazil do trouby, a až to bylo skoro hotové, celé jsem to zasypal sýrem a nechal ho jen roztopit.
Uvařil jsem zatím kafe, a pak spokojený se svým výsledkem jsem to kydnul na talíře, pro každého pořádnou porci.
„Tak. A jestli mi to hodíš na hlavu, tak si to uklidíš," ušklíbl jsem se a odsunul knihu stranou, aby se mohl Elwin najíst. Podal jsem mu příbor a hrnek s kafem, a sám zasedl ke stolu naproti němu.
Elwin
Oddychl jsem si, když mě Agares ujistil o tom, že s tím nikoho dalšího nevyvolám.
Ještě aby mi tu pobíhali dva démoni, už tak mám problém strávit jednoho, i když se nakonec projevil jako docela fajn chlap.
Ale, přeci jen je to něco mezi nebem a zemí, něco, čemu se jen těžko věří.
Něco málo jsem se stihl naučit, když mi Agares vzal knihu a přišoupnul přede mne talíř s jídlem a kafe.
Nevypadalo to špatně. Maso mám rád a sýr taky.
Nejprve jsem si trochu srknul kafe, a pak se pustil do jídla.
A myslím, že jsem to měl nakonec snězené jako první.
Doslova jsem si nacpal břicho, že jsem funěl. Pohodlně jsem se opřel a znovu si přitáhl kafe.
Oběd jsem snědl tak rychle, že to kafe ani nestihlo vychladnout.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ otočil jsem hlavu k oknu, kde jsem viděl svůj odraz ve skle a prohrábl jsem si vlasy.
„Já… nejspíš budu mít ještě pochybnosti, ale…“ na moment jsem se odmlčel, znovu si usrknul kávy a pak se zadíval zpátky na Agarese. „Je to těžký, no. Celý život člověk žije pohádkami, a teď najednou tohle. A ještě chvilku bude trvat, než to v sobě zpracuji úplně. I tak ti děkuji. Za všechno…“
Přitáhl jsem si zpátky učebnici, a pak pokračoval v pročítání materiálů, které jsem si potřeboval osvěžit.
Možná to umím. Možná ne. Je to subjektivní pocit.
Neučím se proto, abych byl nejlepší doktor. Učím se proto, abych byl dobrý doktor, který dokáže pomoct. Abych byl k něčemu, a někomu prospěšný, a mohl si říct, že to dělám správně, a že jsem tu k něčemu opravdu byl.
Agares
Vlastně jsem ani nevěděl, jestli měl Elwin takový hlad nebo mu to chutnalo.
To druhé by bylo lepší, ale stačilo, že mi to nehodil na hlavu.
Když mi poděkoval, a pak zase zabořil nos do učení, jen jsem si povzdechl, posbíral talíře a hodil je do myčky. Pak jsem si znovu sedl, popíjel kafe a pozoroval Elwina.
Vážně by mě nikdy nenapadlo, že skončím takhle, a to už jsem si prošel ledasčím. Nakonec jsem si povzdechl, vstal a přešel do toho jeho kumbálku, abych se podíval, jestli tam nemá něco na čtení, abych zabil aspoň nějak čas. Díváním se na Elwina mi jen připomínalo to, proč jsem se vlastně vůbec objevil, a co jsem s ním chtěl skutečně dělat.
Ne, že bych ho nemohl donutit. Ale nějak se mi nechtělo. Asi si to budu muset dneska udělat sám.
A nebo zaskočím za dvojčaty. Ten Doyle, nebo jak se jmenoval, by stejně měl být v trapu.
A Elwin je do učení tak zažraný, že by si nejspíš ani nevšiml, že jsem zmizel. Nakonec jsem si, ale po chvilce přemýšlení, knihu přece jen vybral a vrátil se zpátky.
Proběhl tak vlastně celý zbytek odpoledne. Elwin se učil a já stihl přečíst i druhý díl knihy.
Docela uklidňující, ale nejspíš by mě to brzo začalo nudit.
„Pokud chceš z něčím pomoct, tak řekni. Nebo tě můžu na nečisto vyzkoušet, ať si klidnější. Vážně o tom něco vím. Dokonce mě jednou vyvolal i jeden doktor," uchechtl jsem se, když mi to připomnělo časy, kdy lidé byli víc... řekněme odvázanější.
Elwin
Byl jsem rád, že mi Agares dal prostor, a byl v bytě klid, abych se mohl učit.
Já vím, že možná zbytečně vyšiluji, ale prostě si nemůžu pomoct a pořád mám pocit, že nic neumím.
Moje sebevědomí v tomhle je prostě malé. Stále mám pocit, že jsem něco zapomněl, že jsem se něco nenaučil, a když se mě na něco zeptají, tak to nebudu vědět.
Když si ke mně v podvečer Agares přisedl a promluvil na mě, hleděl jsem na něho jako na zjevení.
Úplně jsem při tom učení zapomněl, že tu je.
Pošoupnul jsem si brýle na nose, podíval se do knihy, pak na něho a pak jsem tu knihu šoupnul před něho.
Zaběhl jsem do svého pokoje pro další skripta a ty taky před něho položil.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Zeptej se mě na cokoliv z čehokoliv a já ti budu odpovídat. Předpokládám, že latinu umíš, podle toho, jak bylo sepsáno vyvolávací kouzlo, nebo co to je. Tak mě můžeš když tak opravit, pokud budu mít něco špatně.“
Posadil jsem se zpátky na svoji stranu naproti Agaresovi a čekal na jeho otázky.
Agares
Jen jsem zakoulel očima, když na mě Elwin hleděl, jako bych spadl z višně na znak, potom, co jsem na něj promluvil.
Ale líbilo se mi to jeho soustředění. I když jsem byl démon, i když jsem byl do větru, měl jsem rád pořádek, věci musely mít určitý řád, a moc jsem nemusel chaos.
A Elwin nebyl úplně puntičkář, ale zároveň si udržoval takový ten zdravý pořádek, a to se mi zamlouvalo. Trochu jsem čekal, že mě odmítne, ale nakonec přede mě pošoupl knihu, a ještě si odběhl pro skripta.
Prohlížel jsem si jeho práci a uznale pokyvoval hlavou.
Bude z něj skvělý doktor. Ještě aby získal trochu toho sebevědomí a dokázal si dupnout a vystrčit bradu, a bude to perfektní.
Po chvilce jsem mu začal pokládat nejrůznější otázky, napřed jednoduché, pak složitější, a nakonec i ty, co neměl ve skriptech. Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat. Jak si poradí. I sebechytřejší člověk s několika diplomy a tituly před a za jménem, může být úplně v prdeli, si nedokáže pak poradit s naprosto banální věcí, protože se to třeba neučil, nebo proto, že se o tom nikde nepsalo.
Zároveň jsem ale na Elwina netlačil, dával mu čas na odpovědi a uklidňoval ho, pokud začal vyšilovat nebo si myslel, že má odpověď špatnou.
Pak jsem si přisedl vedle něj, abych se nemusel kroutit přes stůl a ve skriptech mu opravil asi tři věci.
Teda, řekl jsem mu, aby si je opravil, nebo aby se na to podíval z jiného úhlu pohledu.
„Nejjednodušší odpověď bývá většinou ta nejlepší. Není potřeba nad ničím dlouho uvažovat. Jsi chytrý kluk. Řekni, co tě napadne jako první a moc nad tím nepřemýšlej. Máš to v hlavě. Ale čím víc na sebe budeš tlačit, tím to bude horší. Kromě toho, znám i takové, co se chlubili nejlepším skóre, všechno dělali přesně podle učebnice, ale když pak došlo na lámání chleba, zdrhali, protože si v praxi nevěděli rady," usmál jsem se na něj, když jsem zaklapl knihu, posunul před něj skripta a prohrábl mu vlasy.
Takhle zblízka, díky tomu střihu, jeho oči opravdu vynikly, a co teprve, až nebude mít brýle.
Na chvilku jsem mu je sundal a prohlížel si ho i bez nich, než jsem mu je zase posadil na nos.
Elwin
Zkoušení šlo docela dobře. Jo, nejen že mě zkoušel, ale on mě i „Zkoušel“.
A to doslova.
Podle pokládání otázek jsem pochopil, že začal od těch nejjednodušších, jako by chtěl nejprve vědět, jestli fakt něco umím. Už jsem se chtěl urazit, když začal pokládat otázky těžší a těžší.
A když se mě pak zeptal na jednu věc, o které jsem stoprocentně vědě, že ji ve skriptech nemám, začal jsem mírně panikařit.
No, mírně…
Byla to panika pořádná.
A já si v tu chvíli byl jistý, že u zkoušek proletím. Docela jsem v tom frmolu za poslední dva dny zapomněl, že i u zkoušek se občas ptají na věci, které v doporučených publikacích nejsou, nebo je na přednáškách neřeknou.
Musel jsem zapátrat v paměti, jestli jsme to někdy nedělali na praxi, či nám to někdy na praxi nezmiňovali.
Přikyvoval jsem, když Agares vysvětloval, jak na to mám jít.
A když mi sundal brýle a zase mi je nasadil zpátky, uvědomil jsem si, že nejspíš má pravdu.
Sundal jsem si brýle, odložil je na stůl, opřel jsem si ruce o desku stolu a zavřel oči.
Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, a pak se zavřenýma očima probíral den po dni, co jsme dělali na praxi.
A nakonec jsem si vzpomněl. A vážně to mělo jednoduché řešení.
Až jsem sám byl překvapený…
Když jsem vzal papír, začal jsem to tam všechno psát, tak, jak jsem si to připomněl. A pak jsem to pošoupnul před Agarese.
„Tak co? Mám to správně?“ zeptal jsem se, a už mě ani nenapadlo se ho doptat, jestli má vůbec lékařskou licenci, abych si byl jistý, že neodpovídám špatně.
Agares
Jo, Elwin se ve světě neztratí. A až jednou najde někoho k sobě, bude to šťastný chlap. A šťastní budou všichni, o které se jako doktor bude starat.
Jen to chce ještě trochu cviku.
Když pak přede mne pošoupnul řešení jedné otázky, usmál jsem se.
„No vidíš. Chce to jen klid. Nepanikařit. Ostatně… když budeš zachraňovat něčí život, tvé tělo, tvůj mozek, bude jednat automaticky. Přizpůsobí se. Jen nesmíš zmatkovat, a hned to vzdávat a říkat, že nic neumíš. Musíš si být víc jistější. Jako doktor budeš jistotu potřebovat. Nikdo se nenechá ošetřit někým, kdo zazmatkuje, pokud uvidí zranění, které neměl nikde popsané v učebnici, nebo mu o něm nikdo neřekl. Spoustu věcí se budeš ještě učit za chodu, a budou i takové, které tě naučí sám život. Několikrát se možná spleteš, ale musíš mít sílu na to, chyby napravit, a ne se hned hroutit. Jsi opravdu chytrý kluk, Elwine. Jen máš strašně nízké sebevědomí, a to by ti mohlo uškodit. Ale pokud chceš, pomůžu ti. A tak mě teď napadá," zapřemýšlel jsem a zazubil se, „co kdybych tě zítra někam vzal? Na takovou menší exkurzi? Dokážu se přenést i do jiného státu, a v Americe mají nejlepší nemocnice a kliniky."
Nepochyboval jsem o tom, že už chodil i na praxi, ale přece jen větší stát, více možností. A ani tady v Anglii by se sám nedostal tam, kam ho můžu vzít já.
Elwin
Tak nějak mě potěšilo, když mě Agares pochválil.
I když, nechat se pochválit od ďábla, je asi tak, jako když by mě pochválil zloděj za to, že poctivě pracuji. No, nebo tak něco podobného.
Nevím, k čemu to přirovnat.
Ale opravdu mě to potěšilo, a myslím, že jsem se i začervenal.
A to, co říkal, byla nejspíš pravda. Pokud bych se jako lékař hroutil při jakémkoliv případu, který na první pohled vypadá složitě, nejspíš bych jako doktor brzy skončil, a mohl bych tím i někomu ublížit.
Promnul jsem si ruce mezi stehny, a opatrně k němu zvedl oči.
„A… kam bys mě chtěl vzít? Jen ať vím, co si mám obléct, nebo si vzít s sebou,“ zeptal jsem se opatrně.
Je pravda, že jsem byl už docela unavený. Nějak toho vzrůša bylo moc, a navíc jsem se teď i dost šprtal. Někde se to odrazit muselo.
Agares
Asi se fakt zvencnu.
Chápe vůbec, jak působí na lidi, když se takhle chová?
Měl jsem co dělat, abych se udržel, nečapnul ho a neodnesl si ho do doupěte jako svou kořist.
Byl vážně k sežrání. Doslova.
„To ti řeknu až zítra. Můžeš to brát jako takové překvapení. Udělám sendviče na zakousnutí, a pak si půjdeme lehnout. Spolu. Nebudu spát ani na zemi, ani na gauči, ani jinde. S tím se prostě smiř," zazubil jsem se na něj, popravil mu brýle na nose, a pak vstal, abych připravil lehkou večeři, zatímco se Elwin šel opláchnout a uklidit si věci.
Jo, sice má malou postel, ale výhoda pro mě, protože to znamená víc tulení.
Ráno sice asi propíchnu i peřinu, jakého budu mít stojáka, ale Satan to vem.
Nakonec jsem těch sendvičů udělal nějak moc, takže jsem zbytek zabalil na ráno, a po jídle jsem se šel taky opláchnout. Jo, čistota přede vším.
Hrozně mě vytáčelo, když si lidi mysleli, že démoni jsou prasata.
Jako sorry, ale to, že si libujeme v zabíjení, občas si dáme pěkně krvavý stejk, a šukáme jako polní králíci ještě neznamená, že budeme smradlaví, špinaví a zarostení.
Jako spousta démonů třeba fousy a chlupy nesnášela, dokonce byli tací, kteří na chlupy byli i alergičtí.
Takže asi tak.
No, potom, co jsem se pořádně vypucoval a vydrbal, přece jen, naposledy jsem byl ve sprše s Elwinem, když jsem ho pěkně obšťastňoval, vrátil jsem se do pokoje a jednoduše se k němu narval pod peřinu.
„Nedržkuj a ber to prostě jako část splátky," zabručel jsem, když jsem si ho hodil na své nahé tělo a jednou rukou ho objal.
Netrvalo moc dlouho a byl tuhý, takže jsem aspoň neměl tolik nutkání ho obírat, i když samozřejmě by to šlo i tak. Ale z toho bych měl něco jen já.
Nakonec jsem po chvíli zavřel oči, a i když se to spánku moc nepodobalo, nechal jsem se ukolébat Elwinovým pravidelným odfukováním.
Elwin
Bylo to celé divné.
Vyvolal jsem démona. Nadělal mi problémy, seděl svým holým zadkem na mých rukách.
Neustále do mě hučel. Přišel za mnou až do bytu a zase do mě mluvil.
Ale pak…
Pomohl mi, když mě chtěl někdo znásilnit. Varoval mě, když jsem šel s Doylem.
A pomohl mi, když jsem od něho s pláčem utíkal pryč. Pomohl mi s učením a ostříhal mi vlasy.
A ještě mi nabídl, že mě něco přiučí…
„Jaká splátka, když jsem ještě nedostal protislužbu. Ale možná na to zapomene, a já pak budu v klidu, a nebudu s ním muset mít s-“ pomyslel jsem si, ale u toho posledního nejdůležitějšího slova jsem zalomil.
Když jsem se ráno probudil, vycházelo slunce. A já se cítil jak pěkně narušený paragraf.
Držel mě kolem pasu, tiskl mě k sobě, že jsem sotva mohl dýchat.
Opatrně jsem se z pod jeho ruky vysoukal, a ani jsem se na něho raději nedíval, a pak jsem zaběhl do koupelny.
Jenže moje zaběhnutí někam, když jsem rozespalý, a navíc bez brejlí, se rovná pěknému kraválu.
Ale čert to vem. Potřeboval jsem se nutně vymočit, a lepší nějaká boule než mokré prostěradlo.
Ulevil jsem si, pořádně se opláchl a teprve potom jsem už o něco opatrněji vyšel z koupelny a zamířil rovnou do kuchyně.
Začal jsem dělat kávu a trochu nahřál ty sendviče, co Agares večer předtím nadělal, jak pro armádu.
Nevím, proč si všichni myslí, že každý Brit musí nutně pít jen čaj.
Já čaje mám rád jen v případě, že jsem opravdu hodně marod s vysokou horečkou. Jinak piju kafe, a doufám, že Agares taky.
Vlastně ani nevím, jakou má národnost.
Evropan?
Asiat to určitě není...
Afričan taky ne.
Tak maximálně ještě Američan nebo Australan.
Nebo že by byla nějaká extra pekelnická národnost?
Mají třeba něco jako sčítání lidu? Teda čertů a démonů? A mají vůbec sčítány duše? By mě zajímalo, kolik jich tam v tom pekle vlastně mají. A jak dlouho vlastně fungují. Vždyť se jim to tam nemůže vlézt. Třeba mají nějaký úsporný režim na uskladnění…
Zavrtěl jsem nakonec hlavou, na co vlastně myslím, a pak už jsem si s kávou sedl ke stolu, abych se mohl najíst.
Agares
Nakonec jsem odpadl tak, že když se Elwin ráno rozhodl pobrat cestou do koupelny všechno, co mu stálo v cestě, docela jsem to ignoroval.
Myslel jsem, že se třeba vrátí a trochu se pomuchlujeme, ale on se úplně zdejchnul.
A já, chudák malý, trčel jako stožár a žádná pomoc.
Bych se na to taky mohl z vysoka...
S brčením jsem nakonec o chvilku později taky z postele vstal, zašel se jen opláchnout, a pak se vydal do kuchyně, kde jsem předpokládal, že Elwina najdu.
„Bré…" zabručel jsem, podrbal se na hlavě, a přešel k lince, abych si nalil kafe a zakousl sendvič.
Rozvalil jsem se na židli, a zatímco se ládoval, sledoval jsem zpod přivřených víček Elwina.
Asi to dlouho nevydržím.
Ne asi, ale určitě. Až mi rupne v koulích, tak ho prostě ohnu přes první stůl a bude vymalováno.
Abych nemusel přemýšlet nad věcma, které probouzely juniora, zapřemýšlel jsem, kam Elwina vzít a po chvíli měl jasno.
„Obleč si něco lehkého, ale zase ne něco moc obyčejného. Zaskočíme se podívat do Rochesteru, do Mayo Clinic. Myslím, že jsi o ní určitě slyšel, ale kdyby náhodou ne, nemocnice získala Nobelovu cenu za medicínu, považuje se za nejlepší nemocnici světa, probíhají na ní špičkové výzkumy speciálních transplantací orgánů, operace srdce a operace jinde neproveditelné. Je to v podstatě lékařské výzkumné a vzdělávací centrum a nemocnice v jednom. Myslím, že návštěva tam by mohla být pro tebe víc než zajímavá. A neboj. Nepůjdeme tam tajně. Ale to už nech na mě. Jen stačí, jestli souhlasíš nebo ne," slupl jsem poslední sendvič, zapil ho litrem kafe, a pak spokojeně odfoukl.
Elwin
Myslím, že mi zaskočilo sousto.
Vyjeveně jsem hleděl na Agarese, jak se přede mnou rozvalil nahatý, a neměl vůbec žádné zábrany. To on neví, že na sobě nic nemá? Jasně, spal nahatý v posteli, a já byl rád, že jsem hned usnul. Ale…
Už je den! Za bílého dne a on se tu…
Co se vlastně divím, když i do knihovny dorazil nahatý!
A ještě k tomu…
Bezděčně jsem si promnul ruce, když jsem si vzpomněl, jak mi na nich seděl.
Naštěstí se ozval, že se mám obléct, a tak jsem raději vypadnul do pokoje, abych si něco vybral.
Něco lehkého ale ne nic obyčejného.
Jak mám vědět, co si mám obléct?
Nakonec jsem si vybral bleděmodrou košili s krátkým rukávem, plátěné kalhoty a mokasíny.
Snad to nebude tak marné.
Ještě jsem se prohlédnul v zrcadle, prsty jsem si prohrábnul vlasy dozadu, a pak už čekal, až se Agares obleče.
Jeho „Zhluboka se nadechni“ ani nedopověděl celé a rovnou se se mnou přenesl.
Nestačil jsem ani dát najevo své obavy, že jdeme právě do tak prestižní nemocnice, kde je snad čekací lhůta deset let, na praxi se tam člověk jen tak nedostane, a navíc… Ceny za operace jsou… řekněme… astronomické.
Ale v každém případě tu pacienti dostanou tu nejlepší péči a můžou si být jistí, že jim tady rozhodně pomůžou, a snaží se vyřešit opravdu všechno.
Rozhlížel jsem se kolem sebe.
Ocitli jsme se kdesi v parku, který jsem nepoznával. A když jsem se konečně uklidnil, a rozdýchal ten nával, srovnal jsem si ještě brýle, a pak se otočil na Agarese.
„Já… já nevím… tohle… tady nemůžeme… jen tak jít… vyhodí nás…“ špitnul jsem s obavami, že když se na to přijde, budu mít akorát tak ještě problémy ve škole.
Agares
Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. Vážně mi dával zabrat. Když se takhle tvářil, měl jsem co dělat, abych se udržel. V tu chvíli jsem si uvědomil jeden historický okamžik.
Celých dvacet čtyři lidských hodin jsem neměl sex!
Málem mě omylo, když mi to došlo, a musel se zapřít o strom, abych to vydýchal.
Když to jakž takž přešlo, ušklíbl jsem se, a na moment si přitáhl Elwina k sobě.
„Věř mi," zabručel jsem, jen se lehce otřel svými rty o jeho, a pak zmizel.
Uběhlo pár vteřin, než jsem se znovu objevil u Elwina a potáhl ho na začátek parku, kde jsem měl zaparkované, půjčené auto.
„Tady máš visačku. Budeš můj asistent. Jsem vážený doktor z ciziny a mám domluvenou schůzku na klinice Mayo. Takže si z ničím nemusíš dělat starosti. A až zase odejdeme, nikdo si nás nebude pamatovat," mrkl jsem na něj, sám si připnul na košili jmenovku a rozjel se k bráně areálu.
Bez problémů jsme byli vpuštěni dovnitř, a já pak zamířil přímo k hlavní budově.
V téhle části byl docela klid, na první pohled to nevypadalo ani jako v nemocnici, stejně, jako když jsme vešli do hlavní haly a zamířili k recepci.
„Dobrý den, mám tu dnes domluvenou schůzku," řekl jsem mile a zadíval se na recepční.
„Pane doktore! Strašně ráda vás poznávám! Už jsme vás očekávali!" vyskočila na nohy a hned mi potřásla rukou.
Představil jsem jí Elwina, jako svého asistenta a vzápětí už nás vedla k jednomu z hlavních doktorů.
Doktor byl postarší chlapík, už od pohledu férový chlap, což se vzápětí potvrdilo, když jsme s ním prohodili pár slov o práci, o budoucnosti medicíny, představil jsem mu Elwina, jako nadějného doktora a zhruba po hodině jsme se konečně dostali k tomu, si to tady projít.
„Zabýváme se tu mnoha odvětvími, jsme nejen nemocnice, ale i výzkumné centrum, což vám samozřejmě nemusím říkat, ale co byste chtěli vidět nejdříve? Operační sály, laboratoře, nemocnici, řekněte si. Je to pro nás velká pocta, mít tu takovou návštěvu," usmál se doktor Janov, když jsme procházeli chodbou a mířili do druhé části areálu.
Elwin
Nechápal jsem, když Agares zmizel, a pak se objevil s visačkou a mluvil něco o váženém doktorovi a jeho asistentovi. Jen jsem doufal, že si to tam nebudou nikde zapisovat.
Na druhou stranu, kdo by pátral po tom, že jsem si odskočil na jedno dopoledne či den do Ameriky? Vždyť to se z lidského hlediska ani nedá stihnout.
Já začínám uvažovat jako podvodník?
Málem jsem se plesknul do čela, když mi to došlo, ale v tu chvíli jsme už vystupovali z auta a mířili rovnou na recepci.
Byla to „jen“ recepce, a stejně jsem si mohl hlavu vykroutit, jak jsem se rozhlížel kolem sebe.
A když k nám přišel jeden z lékařů, ruka se mi třásla, když jsem mu ji podával.
„Já… já…“ zabreptal jsem, protože jsem vážně nevěděl, na co se chci podívat dříve.
„Nebuďte nervózní, mladý kolego. Je to nemocnice jako každá jiná,“ usmál se na mě pan Janov a poplácal mě po zádech.
Zhluboka jsem vydechl a po dalším nádechu jsem se nakonec rozmluvil.
„Já nevím, co si vybrat. Nejraději bych viděl všechno,“ posteskl jsem si.
Ale pak mě něco napadlo. A k tomu směřovala moje další žádost.
„Chtěl bych se do budoucna víc zajímat o transplantaci živých dárců,“ otočil jsem se na doktora.
Víc jsem nemusel říkat. Od té chvíle, kdy nás navedl na specializované oddělení, většinou mluvil už on, a já pokládal jen doplňující otázky.
Strávili jsme na klinice prakticky skoro celý den. A viděl jsem toho podstatně víc, než jen tohle oddělení. Mluvil jsem i s pár doktory, prohlédl si ještě další oddělení a laboratoře. Navštívili jsme i místní jídelnu, když byl čas oběda.
Úplně jsem zapomněl na čas, a tak jsem byl hodně překvapený, když se k nám znovu připojil pan Janov, že má po operaci, a jestli chceme, může nám ještě něco ukázat.
Když jsem si všiml, že je už podvečer, s díky jsem odmítl, i když bych tam klidně zůstal ještě tak minimálně týden.
I on si potřeboval odpočinout.
Agares
Věděl jsem, že to není ztracený čas a námaha.
Po počáteční nervozitě, a možná i strachu, bylo na Elwinovi vidět, že si to opravdu užívá a zajímá se. A i když jsem nevěděl, co bude třeba zítra, nebo za týden, rozhodl jsem se, že i potom, co se vrátím do Pekla, budu Elwina sledovat, a pomůžu mu, když bude potřebovat.
Takoví jako on za to stáli. A takových jako on je potřeba.
Když jsme se s Janovem rozloučili, trochu mě mrzelo, že nemůžu dát Elwinovi víc času.
V parku jsme zase vystoupili z auta, a zatímco Elwin čekal, já vrátil všechno do původního stavu.
Teprve pak jsem se vrátil a za pár vteřin jsme byli už doma.
„Tak co, spokojený? Sám jsi slyšel doktora. Je to v tobě, jen si musíš víc věřit. Kdo ví, třeba jednou budeš jeho nástupce," ušklíbl jsem se, když jsem se ujistil, že Elwin po přenosu dostatečně vnímá, a pak ho pustil na zem.
Chvilku jsem se na něj díval, než jsem mu stáhl brýle a naklonil se těsně k němu.
„Mimochodem, co oči? Už ses rozmyslel?"
Pozoroval jsem ho jako lovec svou kořist, než jsem se zase narovnal, nasadil mu na nos brýle a odstoupil.
„Udělám něco na jídlo," zahučel jsem a přešel k lince.
Sice jsme jedli někdy v poledne, ale já to dělal spíš jen proto, abych se nějak zabavil.
Nejspíš dneska opravdu dvojčata poctím svou návštěvou.
Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím.
Elwin
Netrvalo ani deset minut, a my stáli uprostřed našeho bytu.
Stále jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Ani ne tak z toho opětovného přenosu, ale z toho, co jsem dneska zažil. Bylo to…
„Bylo to naprosto úžasné!“ vykřikl jsem, když jsem chvíli hleděl na Agarese, a ani mi hned nedošlo, že mluví o mých očích.
„Je to super! Já a jeho asistent! To určitě né, ale pracovat tam… třeba jako uklízečka… klidně jako recepční nebo kuchařka… Chápeš to?! Být tak blízko takovým kapacitám?! Fakt že jo! To… To… klidně budu umývat i záchody! To byla fakt paráda!“
Vážně jsem se z toho pořád nemohl vzpamatovat. A když se Agares usmál a znovu se mě zeptal na oči, jen jsem je protočil, co je to za blbou otázku.
„Jasně že jo. Víš, jak je problém mít takové oči a chtít dělat takovou práci? O mikrochirurgii se mi takhle může jen zdát! Mohl bych akorát tak sádrovat zlomené ruce nebo nohy s těmahle popelníkama! Páni… to bylo vážně něco. Viděl jsi to? To vybavení, ty prostory! A mohl jsem se dívat i na část operace! Tady jsem se k tomu ještě nedostal! A tolik úspěchů…“
Pořád jsem mlel a nadšeně vykřikoval, jak to bylo skvělé a úžasné, a kdo ví co ještě…
Agares
Já se z něho vážně zvencnu!
Když začal vykřikovat, že by tam klidně myl hajzlíky, jen aby tam mohl být, jen jsem zakroutil hlavou.
Opravdu mě nepřestával udivovat.
Ale znovu mě utvrdil tom, že bych mu rád vypomohl, i když už nebudeme k sobě připoutaní.
A jsem ochotný to dokonce udělat zadarmo!
Málem sem šel do vývrtky, když nadšeně souhlasil s tím, ať mu spravím oči.
Buď se tak těšil na sex se mnou, nebo si vůbec neuvědomoval, co říká.
A jak jsem ho stačil poznat, tipoval jsem spíš na to druhé.
Přesto se na něj dobře dívalo, a to jeho nadšení bylo upřímné, a o to víc těšilo.
No, kdo by to byl řekl? Ale popravdě, jsem dobrák od kosti. Vážně. Jen doposud nikdo neocenil mou ochotu a pomoc. Chuligáni.
Odložil jsem věci, co jsem vytáhl z lednice, čapl Elwina a znovu si ho přitáhl k sobě.
Sevřel jsem jeho bradu mezi svými prsty, aby se uklidnil a začal mě trochu víc vnímat, a pak se k němu sklonil.
„Víš o tom, že takhle jsi strašně sexy? A strašně provokuješ? Mimochodem, když tak nadšeně souhlasíš, vzpomínáš ještě na moji platbu? Teda... Tvoji platbu?" naklonil jsem se k jeho uchu, které jsem lehce olízl a jemně zkousl. „Chci za to tvé tělo."
Pak jsem se znovu narovnal a lehce ho kousl do nosu.
Elwin
„Klidně obětuji i duši, abych mohl pracovat v něčem takovém,“ vydechl jsem při pohledu do Agaresových očí.
Ale vzápětí jsem si uvědomil, co jsem řekl. Rychle jsem odskočil a zašermoval rukama.
„Ne, ne, ne, ne…“ znovu jsem zašermoval rukama tak divoce, že jsem Agaresovi málem vypíchnul oko. „Duši ne! Ale to druhé… No, víš… já nevím. Ale strašně moc bych si přál něco takového dělat. Ale moje tělo? A co s ním budeš jako dělat? Já… nevím…“
Moje nadšení mě pomalu upadávalo. Ale i tak bych si přál lepší oči.
„Víš, nosím brýle už od dětství. Každou chvíli se mi kvůli tomu někdo posmíval,“ sklonil jsem hlavu a upřeně jsem se díval do země.
„Moc bych si přál mít lepší oči. Ale na operaci nemám. Sotva zaplatím tuhle školu. Teda… Platí mi to rodiče a já mám k tomu ještě půjčku. A já nechci rodiče ještě víc zatěžovat. Jen… Když budeš opatrnej… Jen… dneska ne… Můžeš tu platbu odložit na nějaký jiný den? Třeba po zkouškách? Já teď… nevím… Ale… Chtěl bych to… fakt…“
Agares
Napřed jsem se bavil tím, jak je Elwin z toho všeho úplně mimo. Dokonce mi nabídl i svou duši. A co bych s ní jako dělal? Hodil si ji do malovaného hrníčku?
A pak to jeho: 'Co budeš s mým tělem dělat?' No, malovat na něj asi ne. Měl jsem co dělat, abych neprotočil očima, nebo se blbě nezašklebil.
Po jeho posledních slovech mě ale úsměv přešel. Po zkouškách? Jako, že bych ještě čtrnáct dní sušil?
A kdo ví, jestli tady ještě za čtrnáct dní vůbec budu…
Proč je pořád tak nerozhodný a drží se zpátky? Proč prostě jednou neudělá něco, co je proti všem jeho pravidlům?
Zavrtěl jsem hlavou, pustil ho a odstoupil.
No, nejspíš s ním zažiju to, co zatím s nikým.
„Nevím, jestli tu za čtrnáct dní ještě vůbec budu," zabručel jsem, natáhl ruku, abych mu sundal brýle, a pak mu dlani překryl oči.
Zamumlal jsem správnou formuli a po pár vteřinách ruku zase stáhl.
„Tohle si nech na památku," podal jsem mu brýle, a pak se otočil zase k lince, abych udělal to jídlo, i když jsem netušil, jestli to vůbec k něčemu bude.
Jo, mé ego teď dostalo, co proto. Nikdy jsem neměl problém někoho sbalit a často k tomu stačil jen můj vzhled. Ale Elwinovi jsem se nejspíš nelíbil. Nebo fakt nevím.
Elwin
Cuknul jsem sebou, když mi Agares stáhnul brýle a překryl mi dlaní oči. Něco si mumlal, ale absolutně jsem tomu nerozuměl. Nebylo to snad ani latinsky.
A když pak odstoupil a strčil mi brýle do ruky, nechápavě jsem na něho hleděl.
Jo, fakt hleděl.
Viděl jsem ho jasně a ostře.
Několikrát jsem si oči promnul, dokonce jsem si do nich i šťouchnul prstem, jestli mi v nějaké nestřežené chvíli nenasadil kontaktní čočky. Ale akorát jsem vykřikl, když to zabolelo, a oko mi pak začalo slzet.
Rozběhl jsem se do koupelny a kupodivu do ničeho nenarazil
Jen to oko pořád slzelo.
Opláchl jsem si obličej studenou vodou, opatrně se utřel, a pak se na sebe podíval do zrcadla.
Pomalu jsem couval pozpátku a pořád na sebe civěl.
Ale ať už jsem byl v naší malé koupelně, jak daleko jsem chtěl, pořád jsem se viděl jasně.
Vrátil jsem se k umyvadlu a nasadil si odložené brýle. Ale skoro okamžitě jsem je strhnul dolů.
Hned jsem měl všechno rozmlžené, a byl to takový nápor na oči, že mě až zabolely.
Vrátil jsem se pomalu do kuchyně a cestou přemýšlel, co teď s tím.
Byl jsem moc rád, že dobře vidím. Tohle jsem si přál snad od dětství. Ale…
Mám zaplatit svým tělem? Mám?
Slíbil jsem to. Nic jiného mi teď nezbyde.
Ale proč si teď připadám jako někdo, kdo prodává své tělo za peníze nebo za dárky?
Ale slíbil jsem to. Teď už couvnout nemůžu. Nevím, co by mi Agares udělal.
Odvedl by mě do pekla?
Teď, když jsem viděl tu špičkovou kliniku?
„Agaresi,“ ozval jsem se opatrně.
„Moc děkuji. Vážně. Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi mohlo něco takového přihodit. Vážně děkuji. Když budeš chtít, vezmi si svou platbu. Třeba… třeba… hned…“ dodal jsem potichu.
Slíbil jsem to, tak musím zaplatit. Slíbil jsem to.
Agares
Jindy bych se nejspíš smál, až se za břicho popadal, když si Elwin málem vypíchnul oko. Jenže teď...
Proč jsem ještě vůbec tady? Proč už jsem dávno nešel za dvojčaty nebo někým jiným? Proč pořád čekám? A na co, hlavně? Až zahřmí? Nejspíš. Dělám to snad proto, že je Elwin tak jiný? Nebo kvůli tomu, co se tehdy stalo na té párty?
Byl jsem do svých myšlenek tak zažraný, že jsem skoro přeslechl Elwinovi slova. Ale jen skoro.
Stiskl jsem rty a zamračeně se na něj podíval.
„Nechci, abys to dělal proto, že se mě bojíš, nebo proto, že musíš. Chápu, jsem démon, a jako takový musím zásadně unášet, mučit a zabíjet lidi, jak říkají knihy, ale ne všichni tak jednáme," řekl jsem trochu rozladěně. „Pokud se ti hnusím nebo protivím, fajn, stačí říct. Rozhodně tu ale nejsem proto, abych si vzal tvou duši, nebo tebe někam odnesl. Kdybych ti nechtěl pomoct, tak to nedělám."
Znovu jsem se otočil k lince a začal krájet maso, abych se nějak uklidnil.
Elwin
Když se na mě Agares zamračeně podíval, zarazil jsem se.
Nejspíš jsem to pohnojil. A asi pořádně. Měl jsem pocit, jako bych se dotkl jeho citů.
Vlastně…
Mají vůbec démoni city? Jako vážně? Takový chlap jak hora, dělal si ze mě srandu, mé ruce dobře znají jeho holý zadek, a dokonce i penis…
Vážně se to stalo?
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ špitnul jsem. „Musím… musím se jít projít. Jen tady před barák. Neboj, nebudu daleko.“
A jak jsem domluvil, tak jsem hned vyrazil ven.
Opravdu jsem se potřeboval uklidnit, a venku už polevilo to největší vedro a večer přinesl mírné ochlazení, které jsem uvítal.
Vyšel jsem před dům, chvíli jsem chodil tam a zpátky kolem našeho vchodu, a až teprve po chvíli jsem se odhodlal přejít přes cestu do protějšího parku.
Usadil jsem se na první lavičce a zadíval se k našim oknům, za kterými byl Agares. Teda doufal jsem, že tam je. Vážně jsem ho nechtěl urazit.
„Ahoj, co ty tady tak sám?“ ozval se najednou vedle mne hlas, a po něm další, a za chvilku vedle mne seděly dvě holky. Každá z jedné strany.
A začaly do mě mluvit. Prý jsem fešák, že vypadám fakt dobře. Že tak hezkého kluka už dlouho neviděly, a že jim mám dát na sebe číslo, že bychom zašli třeba někam na skleničku. Nebo s nimi můžu jít hned, že jsou kamarádky, a mají pokoj tady kousek na koleji. Prý se budeme dobře bavit a kdesi, cosi…
S každým slovem byly blíž a blíž, a já začal panikařit, když se na mě už skoro tiskly svýma přednostma.
Budeš doktor… Budeš doktor a tohle budeš vídávat dennodenně
Dýchej, Winie. Dýchej zhluboka, Winie…
Agares
Potom, co Elwin odešel, zakurvoval jsem a pleskl zbytkem masa o stůl, abych aspoň někam přenesl svůj momentální vztek.
Byl jsem nasraný sám na sebe.
Ani nevím, proč jsem tak vyjel. Vždycky jsem se dokázal ovládnout, teda až kromě vzteku, a nikdy bych si nemyslel, že budu řešit to, jak mě bere nějaký kluk.
Ale možná už stárnu a ty předsudky lidí mi fakt začínají lézt krkem. Ani bych se nedivil, po tak dlouhé době.
Opravdu už mě sralo, jak si všichni mysleli, že démon rovná se smrt.
Doteď mi to ani tak nevadilo nebo jsem si to spíš neuvědomoval nebo si toho nevšímal. Ale prostě Elwin...
Ne, už vím, čím to je. Nedostatek sexu. Jo. Jsem nevrlý, protivný a citlivý, kvůli nedostatku sexu.
Budu si muset fakt odskočit. Jinak to nevidím.
Zabrčel jsem, ale už se aspoň uklidnil, po zjištění, co je příčinou mého rozpoložení.
Rozhodl jsem se, že najdu Elwina a dotáhnu ho zpátky domů.
Tak nějak se mu v rámci svých možností omluvím, aby si nezačal myslet, že jsem ještě nějaký pošahaný démon, a pak zajdu na návštěvu k dvojčatům.
Spokojený s tím, jak jsem si to naprosto perfektně naplánoval, jsem se přenesl před barák, rozhlédl se a zavětřil.
Elwina jsem cítil v protějším parku a taky...
Zamračil jsem se, přešel silnici, a ve chvíli, kdy jsem to uviděl, mě znovu přepadl vztek.
Tak, já doma sám sobě promlouvám do duše, snažím se pochopit situaci, a on takhle?!
Ano, je to Elwin. Ano, má sebevědomí asi jako Asmodeus koulí. Ano, nedokáže říct ani pumpička, když je nervózní, ale tohle? Mě odpálkoval poměrně snadno a s nimi si neporadí?!
„Vidím, že se dobře bavíš," zavrčel jsem a upoutal na sebe pozornost.
Než stihly ty dvě nádhery něco říct, probodl jsem je takovým pohledem, že zmlkly a sedly si na prdel.
Podíval jsem se na Elwina, zamračil se, a pak uraženě odkráčel, abych se mohl přenést zpátky do bytu.
Elwin
Začal jsem se potit, ruce se mi třásly, a chtěl jsem utéct.
Ale měl jsem nohy jako z olova a přitom slabé. Nedokázal jsem se postavit. Nebyl jsem zvyklý na takový zájem, a ještě navíc mě znervózňovalo to, že jsou to holky.
A když k nám najednou došel Agares, zůstal jsem úplně zařezaný.
Vypadalo to, že je naštvaný, a já nevěděl proč. Myslel jsem si, že mě od těch harpyjí zachrání, ale on se…
Urazil?
„To je tvůj kámoš?“ ozvala se hned jedna z holek. „Dáš nám na něho číslo? Vypadá to, že s ním bude větší zábava. Nebo můžeme jít k vám? Víš, takový fešák a druhý drsný chlap… To by ne-“
Co chtěla doříct, jsem už neslyšel. Vystřelil jsem najednou z lavičky a vběhl rovnou do domu.
Ani nevím, jak jsem se ocitl v našem bytě.
Ještě chvilku jsem stál v předsíni, abych vydýchal ten nával, co jsem z těch holek měl, otřepal se, v koupelně si umyl ruce, jako by se mě dotýkaly nějaké špíny.
A pak, po chvíli přemýšlení, jsem se rozhodl.
Ať to teda mám za sebou.
Svlékl jsem se do naha a pak pomalu přešel do kuchyně, odkud jsem slyšel Agarese. Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně, s mírně skloněnou hlavou, a jen po očku jsem se na něho díval.
„Přiš… přišel… jsem zap… pl… tit… zaplatit“