Elwin
Nevím, jak daleko jsem utekl. Ale běžel jsem hodně rychle i přesto, že sporty moc neovládám.
Popoháněl mě stud, to, jak jsem se cítil trapně, i to, jak mi bylo ze mě samého zle.
Strašně moc mě to zasáhlo.
Naletěl jsem mu. Někomu, o kom jsem si myslel, že je to můj vysněný kluk, že je přesně podle mých představ.
Poháněl mě pocit, že jsem se stal terčem jejich posměchu, vsadili se, kdo mě dostane, a Doyle to vyhrál.
Bylo mi z toho tak špatně, že to snad horší už ani nemohlo být.
Ne jen to, že se vyspal se mnou, a šel to roztrubovat. Tohle bych možná po nějaké době zvládl. Ale vsadili se? On se vsadil? S kým ještě? Kolik jich bylo? Kdo všechno o tom ví?
Můžu se vůbec vrátit do školy?
Hanbou se propadnu.
Jsem… v hajzlu… Jsem akorát zralý na to, abych si hodil mašli.
Už jsem přemýšlel nad způsobem, jakým končím svůj život, když jsem najednou narazil do něčeho tvrdého.
Jen jsem zavřel oči, když jsem zaslechl hlas Agarese.
„Nevěřil… jsem ti…“ vzlykal jsem.
„Mys-lel jsem…si… že mě…jen zlobíš…že to děl-láš nasch…vál…“ rozbrečel jsem se ještě víc. „Jsem… oprav-du…ubož-ák… Nech…ci… jít… domů… nemůžu… se kluk…ům ukázat na… na… na očích…“
Agares
Povzdechl jsem si a víc Elwina sevřel, když se po svých slovech ještě víc rozbrečel.
Vytáhl jsem z kapsy jeho kalhot kapesník a donutil ho se vysmrkat.
Pak jsem vzal jeho tvář do dlaní, palcem mu setřel slzy a zadíval se mu do očí.
„Jsem sice démon a možná trochu hajzl, ale nikdy, nikdy bych neudělal nic, co by ublížilo někomu nevinnému. Žiju už několik tisíc let. Smrti, bolesti a trápení, mám až nad hlavu. Kdybys byl jako on, je mi to jedno. Ale ty máš příliš laskavou a citlivou duši, než abych mohl dopustit její pošpinění. Budu si na něj dávat pozor. Už jsem ho varoval, že mu vyrvu srdce, narvu mu ho do prdele a pověsím na jeho vlastních střevech, pokud se ti něco stane. A nejsi ubožák. To neříkej. Jen jsi prostě šel za svým srdcem. Nedovol, aby tě to položilo. Aby ten hajzl vyhrál. Spolu mu to vrátíme. Pomůžu ti, ano?"
Sám jsem čuměl, že jsem něčeho takového schopný. Ale opravdu jsem nijak netoužil po tom, aby se Elwin trápil. Nebyl to můj nepřítel.
Podebral jsem ho do náruče a zhmotnil se. Přece jen, dostat se tak do nějakého hotelu bude mnohem snazší.
Asi za deset minut jsem už pokládal Elwina na postel ve větším, skromně, ale přesto docela útulně zařízeném pokoji, jednoho hotýlku nedaleko školy.
„Chceš se umýt nebo přinést něco k jídlu?" přidřepl jsem si k němu a zastrčil mu za ucho pramen uvolněných vlasů.
Elwin
Nepřestal jsem brečet ani ve chvíli, kdy mě Agares zvedl do náruče.
Držel mě i ve chvíli, kdy recepčnímu v hotýlku dal jasně najevo, že chceme pokoj pro dva, ať se mu to líbí nebo ne. Položil mě až teprve na pokoji na postel.
Jediné, co se změnilo, bylo, že jsem už nebrečel nahlas. Už mi „jen“ tekly slzy a sopel.
Popotahoval jsem, a jen přikyvoval na všechno, co Agares říkal.
„Nevěřil… jsem ti… jsem… ub… ubohý… hlupák… vsadili se… kdo mě…“ nedořekl jsem.
Znovu mě zasáhl ten strašně ponižující pocit, že jsem tak naletěl, a že budu ostatním pro smích.
Nejspíš se nebudu moct ukázat ani na ulici.
A nejspíš se mi chce vysmát i Daniel, který mi neustále vyzvání telefonem.
Nechtěl jsem s nikým mluvit. Určitě to věděl a teď se mi směje.
„Potřebuji se umýt…“ zkusil jsem se zvednout do sedu.
Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš ještě špinavý od něho a od mého sperma. Že jsem tím nejspíš ještě cítit.
Chtěl jsem to ze sebe dostat. Musel jsem to ze sebe dostat. Chci zmizet z povrchu zemského.
„Vem… mě do pekla… já… já… tu nemůžu… být…“ znovu jsem se rozvzlykal.
Agares
Povzdechl jsem si a poškrábal se ve vlasech.
Tak nějak jsem si nevěděl rady. Tyhle situace jsem běžně neřešil, a i když se mohlo zdát, že ho nechám být a odejdu pryč, nebo ho seřvu a proliskám, ať se uklidní, neudělal bych to. Ať si o nás démonech myslí, kdo chce, co chce, nejsme jen tlupa smradlavců, co se vyžívá ve smrti.
Odešel jsem do koupelny, abych napustil vanu, a pak se vrátil zpátky.
Vytáhl jsem Elwina na nohy, dotáhl ho do koupelny, tam ho svlékl, svlékl jsem i sebe, a pak nás oba posadil do vody.
„V Pekle by se ti nelíbilo," zabručel jsem, zatímco jsem mu utíral zasoplený nos.
Vzal jsem do ruky houbu, co tam byla a sprchový gel a začal omývat jeho tělo.
„Vím, že máš pocit, že pro tebe všechno skončilo, ale… Nenechej ho, aby vyhrál. Dokaž, že jsi lepší než on. Choď s hlavou hrdě vztyčenou, a kdyby něco, máš mě. Klidně ho uřknu, budu ho strašit, nebo mu klidně něco urvu. Však víš, jak reagoval ten, co se po tobě sápal v pokoji. Anebo můžu zařídit, aby na to všichni zapomněli. Ale i když ti to teď tak nepřipadá, jsi silný kluk. Věřím, že se s tím dokážeš poprat," uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu dávat takové rady."
Když jsem Elwina celého omyl, trochu jsem ho nadzvedl a opřel si ho o hruď.
„Nechci, aby tam něco zůstalo," zamračil jsem se mírně, a pak prsty zamířil k jeho dírce, abych z něj dostal všechno to svinstvo.
„Mimochodem, ti tví dva spolubydlící vypadali, že si o tebe dělají starosti. Nedivil bych se, kdyby tomu šukálistovi srovnali fasádu. Netrap se tím. Zvládneš to. A když ne, máš mě," zazubil jsem se na něj a štípl ho do zadečku.
Elwin
Jak mám ukázat, že jsem silnější, když nejsem? Tak dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal a přimluvil se Doylovi, a jak to dopadlo?
To jen svědčí o tom, že jsem opravdu ubožák, a každý mě nachytá na svůj krásný kukuč, hezký obličej a krásný úsměv.
A taky na to, co má v kalhotách.
Proč mě nenapadlo dřív, že by se do mě, tak obyčejného kluka, nikdo nezamiloval? A už vůbec ne tak někdo hezký jako je Doyle?
„Možná by se mi v pekle líbilo. Tam bych aspoň věděl, na čem jsem, a nebyl bych tak překvapený,“ povzdychl jsem si, když mě Agares nadzvedl a začal se mi šťourat v zadku, aby mě prý očistil i tam.
Bylo mi to absolutně jedno. Klidně by mi tam mohl vrazit záchodovou štětku, aby mě pořádně očistil. Stejně nepoznám rozdíl v tom, co mi udělal Doyle a v tom, kdyby mi čistil moje trubky záchodovou štětkou.
Ale aspoň jsem konečně přestal brečet, a o něco víc se na něho natiskl, abych nesklouznul do vody.
Jo, tak na sex si teď nechám zajít chuť dalších dvacet dva let. Vůbec by mě teď ani nenapadlo se s někým sblížit, nebo ho nechat, aby mě ojel.
Hnusí se mi to…
„Nepotřebujete v pekle doktory? Klidně se nabídnu jako jeden, nebo jediný uchazeč,“ usadil jsem se Agaresovi zpátky na klín.
„A víš co? Něco k jídlu bych si dal. Ale nemám s sebou peněženku a domů jít nechci, i kdyby to kluci mysleli dobře. Stydím se před nimi ukázat.“
Agares
Když Elwin dosedl zpátky na můj klín potom, co jsem ho očistil, a Satan dík, že jsem se aspoň trochu vyřádil s těmi dvojčaty, protože Agy junior se neprobudil.
Nevím, jak by Elwin zareagoval, a rozhodně jsem nechtěl, aby se mi teď zvencnul.
„V Pekle by se hodil spíš veterinář. Ale zapomeň, že tam půjdeš. Taková tvářička jako ty by nejspíš neudělala ani krok, aniž by ji někdo ojel," ušklíbl jsem se, a pak vstal a pomohl na nohy i Elwinovi.
Vytáhl jsem ho z vody, zabalil do osušky, a pak přenesl do pokoje, kde jsem ho posadil na postel.
„Chvilku počkej," mrkl jsem na něj a vzápětí zmizel.
Až teprve v kuchyni mi došlo, že jsem se jaksi pozapomněl Elwina zeptat, co jí a co ne.
No, když tak to sežeru já. Sice jsem nikdy necítil hlad, ale chuťové buňky mi sloužily dobře, a vychutnat si dobré jídlo bylo stejné, jako vychutnat si dobré sperma.
Hm… kecám. To druhé je lepší, a nic se tomu nevyrovná.
Popadl jsem ten největší tác, co jsem tam našel a samozřejmě i na něj použil neviditelnost. Těžko by někdo mohl vysvětlit plující tác ve vzduchu.
Jediné, s čím budou mít pak nejspíš problém, bude určité množství jídla, co se jim ztratí. Nabral jsem plnou mísu zeleninového salátu, borůvkový koláč, nějaké cibulové placky, dva poháry se zmrzlinou, šlehačkou a ovocem, steak a bramborem, rybu na másle, hranolky, těstovinový salát a silný vývar.
Přihodil jsem pytlík brambůrků, sušenek a tyčinek, vzal flašku vína a s tímhle nákladem se o necelou minutu zjevil zase v pokoji.
„Tak tady to je. Víc se mi tam toho nevlezlo, ale nevím, co jíš, tak si můžeš dát od každého něco," položil jsem tác na stolek.
Elwin
Byl jsem na konec rád, že tu Agares je. A hlavně když přinesl tu hromadu jídla.
Dokonce jsem se mírně i pousmál.
„Víš, ty nejsi zas tak špatný,“ podíval jsem se na něho, když jsem se pustil do steaku a brambor a dělal si přitom už zálusk na pohár a koláč.
„Jsem docela rád, že jsi tu. Sice to tu hanbu nesmaže, ale i tak,“ povzdechl jsem si. „A nemusíš nikomu mazat vzpomínky. Ono by se to nejspíš stalo, i kdybys tu nebyl. A musím se s tím nějak poprat. Jsem zvyklý, že si na mě ukazují, tak to nějak přečkám, a ono to pak na nový akademický rok vyšumí. Měsíc nikoho neuvidím, tak co…“
Opravdu jsem se pustil do jídla jak nezřízený. Bylo to moc dobré a ani jsem v tu chvíli nepřemýšlel nad tím, jestli za to jídlo vůbec zaplatil.
Ale s tím jídlem jsem tak trochu zahnal tu nepříjemnou pachuť a bolest břicha z toho, co se dneska stalo.
„Nevím, jak to mám udělat, abych se změnil. Ale teď nad tím stejně nebudu přemýšlet. Musím se vzpamatovat a naučit se na tu zkoušku.“
Když jsem konečně dojedl, polovina jídla byla z tácu pryč. Prohrábnul jsem si vlasy, a když jsem zjistil, že jsou skoro suché, uložil jsem se do postele.
Ještě jsem vzal mobil a napsal Danielovi jen krátkou zprávu, že jsem v pořádku, a jsem teď u známého, tak ať nemá starost, a mobil jsem hned vypnul, aby mi pořád nevyzváněl.
„Víš… no… děkuji ti,“ špitnul jsem z postele, kde jsem pak už ležel přikrytý až skoro po nos.
Agares
V jeden moment jsem se podíval i pod postel, jestli to tam neháže, jak to do něj rychle padalo.
Ale aspoň se ukázalo, že už mu je líp.
Dojedl jsem ten zbytek a odložil tác bokem.
Pak jsem se vetřel Elwinovi pod peřinu a přitiskl si ho k boku.
„S učením i s tou změnou ti můžu pomoct. A já ti říkal, že je dobrý nápad si mě nechat u sebe. A samozřejmě, že jsem ten nejlepší," ušklíbl jsem se a pocuchal mu vlasy. „A děkovat nemusíš. Prostě jsem nechtěl, aby to dopadlo špatně. Kdybys byl nějaký hajzlík nebo samolibý parchant, nechal bych tě, ať si v tom vymácháš držku. Ale ty jsi prostě až moc hodný. Ať už si o démonech viděl nebo četl cokoliv, nejsme takoví, jak se uvádí. Teda aspoň většina z nás není. Kdyby jo, už dávno bysme si vás zotročili, a udělali z vás předložky před postele."
Jednou rukou jsem si podložil hlavu, a pak se zadíval do stropu.
Jo, sice jsem si to takhle zrovna nepředstavoval, ale byla to zase nová zkušenost.
A kromě toho, kdyby bylo nejhůř, znám dvojčata, a není to daleko, takže by to mohl Elwin beze mě přežít. Jen o tom nejspíš nikomu u nás nebudu vyprávět.
Asi bych to měl pak ještě za tisíc let na talíři.
A doufám, že až se vrátím zpátky, bude to chvíli trvat, než mě někdo zase přivolá, protože z tohoto se budu vzpamatovávat asi ještě dlouho.
Ale nelitoval jsem toho. Jak říkám, zase nová zkušenost, a navíc mě i zajímalo, jestli se dokáže Elwin změnit. Jestli si dokáže dupnout, a všem takovým, jako byl ten šukací knihovník ukázat vztyčený prostředníček s hrdě vztyčenou hlavou.
Elwin
Sice jsem Agarese do postele nezval, a navíc to byla dvojpostel, ale nakonec jsem neprotestoval, když se zasunul ke mně pod peřinu. Dokonce jsem se k tomu topení i trochu přitiskl, i když vlastně ani zima nebyla.
Ale bylo to fajn.
Se zavřenýma očima jsem poslouchal, co říká, a pak jen přikývl.
„Říkal jsem, že jsi docela fajn,“ zašeptal jsem.
Byl jsem z toho všeho fakt utahaný. Za jeden den až moc akce na jednoho člověka.
Nejprve vytržené stránky, pak ta divná formule, která vyvolala Agarese. A pak on samotný, nahatý na rozbitém stole. A co teprve společná sprcha.
A na závěr to fiasko, ten podraz od Doyla.
Při té poslední vzpomínce mi zvlhly oči, ale během setiny vteřiny jsem usnul, aniž bych si slzy stihl utřít.
Když jsem se probudil, venku už svítilo slunko. Vzpomněl jsem si, že jsem měl dneska naplánováno jít do knihovny, ale s tím, co se stalo v noci, se tam teď ukázat nemůžu. Nevím, jestli Doyle odjede hned ráno, nebo později, a ještě třeba v knihovně nebude.
A rád bych se prošel. Úplně na druhém konci města, kde není kampus a plno studentů. Nebo třeba ve Skotsku, tam je v lesích moc hezky.
Ale zase se musím učit.
A taky…
Prý se mám dát do kupy, říkal svými slovy Agares. Ale jak to mám udělat?
Věděl jsem, že Daniel a Bred odjedou až po obědě, a tak jsem domů nespěchal.
„Agaresi, chci… mám prosbu, jestli by ti to nevadilo,“ otočil jsem se na svého spolunocležníka a zadíval se do jeho tváře.
„Já… chtěl bych posnídat někde venku, ale někde daleko dosud, dokázal bys to zařídit? Ale nemám peníze. A samozřejmě až potom, co se obleču!“ ještě jsem rychle dodal, protože jak jsem měl tu čest ho poznat, nejspíš by mě odsud odnesl klidně i nahatého.
Agares
Celou noc jsem Elwina objímal, zíral do stropu a přemýšlel většinou nad blbostma.
Ani mi nedošlo, že už je ráno, dokud se Elwin nezavrtěl, a pak se probudil.
Byl jsem zvědavý, z jakou se probudí, a proto mě jeho žádost trochu překvapila. A urazila zároveň.
„Pche! Jestli bych to dokázal zařídit? Není nic, co nedokážu!" nafoukl jsem se.
Něco takového pro mě byla naprostá hračka.
Jen…
„Zábavnější by to bylo, kdybysme byli nahatí. Vlastně vůbec nechápu, proč tolik utrácíte za hadry.
Vždyť nahatí jste se narodili a nahatí stejně skončíte v hrobě," zabrblal jsem, ale posadil se a prohrábl Elwinovi vlasy.
„Tak se obleč, já pro něco skočím, a pak vyrazíme."
I já na sebe natáhl kalhoty a triko a vzápětí zmizel, abych sehnal velký proutěný košík, a z několika pekařství sebral několik druhů pečiva a v nedaleké kavárně termosku s kávou. Samozřejmě to nebylo zadarmo. My démoni umíme spoustu věcí a mimo jiné i přikouzlit štěstí nebo smůlu. Ono to v podstatě vlastně ani není kouzlo jako takové. Rozhodně nemáváme rukama a neodříkáváme nějaké litanie. Je to spíš o vlivu na člověka a nenápadném pošoupnutí správným nebo špatným směrem. Takové vnuknutí.
Jako třeba když přijdete domů, otrávení, unavení, čekáte klid, ale místo toho vás čekají uřvaná děcka a manželka s válečkem v ruce, která po vás řve, ať si ty špinavé fusky laskavě strčíte do pračky a nenecháváte jí je ležet na podlaze. Dokonce vám vynadá, když si chcete otevřít pivo a čumět na fotbal, a pak… najednou z ničeho nic vás napadne, že si vsadíte sportku a napadnou vás i čísla. Když vyhrajete, na devadesát devět procent v tom má prsty nějaký démon.
Tady aspoň vidíte, jací jsme dobráci.
Když jsem měl všeho dostatek a ujistil se, že nikdo nepřijde zkrátka, vrátil jsem se zpátky do hotelu, popadl oblečeného Elwina do náruče a zašklebil se.
„Zhluboka se nadechni a zavři oči."
Když to udělal, představil jsem si v hlavě místo, kam jsem nás chtěl přenést, a o vteřinu později, koberec z pokoje, nahradila nízká tráva a svěží vzduch.
„Tak jsme tady," mrkl jsem na Elwina a postavil ho na zem.
Elwin
Byl jsem rád, když Agares souhlasil. I když se mi na moment zdálo, že se tvářil… Nafučeně?
Nebyl to jen klam?
Když na to zmizel, začal jsem se oblékat a uvažoval, co si vymyslí, aby splnil mé přání.
Vlastně… Tohle je moje opravdové první přání, které po něm chci!
A kolik mi jich ještě může splnit? Bude to jako se zlatou rybkou, nebo si budu moct vymýšlet, dokud ho neomrzím a on mi nepráskne dveřma před nosem?
Právě jsem se dooblíkal, když se najednou přede mnou ukázal. Sedl jsem si na zadek, jak jsem se lekl, a udělal si v duchu poznámku, že mu mám říct, aby mi vždy dopředu hlásil, že něco takového udělá.
A určitě mu to řeknu. Protože vzápětí udělal to samé, a ještě navíc se mnou.
Když jsem se dle jeho pokynů zhluboka nadechl a zavřel oči, znovu jsem měl pocit, že mě táhne trubkou od vysavače.
Nejspíš z toho budu mít šišatou hlavu, nebo začnu plešatět.
Ale když jsem otevřel oči, zapomněl jsem se znovu nadechnout, a kdyby do mě Agares nedrcnul, nejspíš bych odpadl z nedostatku kyslíku, byť ho kolem mě bylo nepřeberné množství.
„To je krása,“ vydechl jsem nakonec.
Stonehenge…
Jo, už jsem tady byl. A pokud tu někdo z naší země nebyl, tak je pěkný barbar.
Ale i když jsem tu už byl, tak tentokráte to bylo jiné.
Netušil jsem, kolik je hodin, a nechtělo se mi zapínat mobil, ale kupodivu tu bylo liduprázdno.
Buď ještě nejsou návštěvní hodiny, nebo Agares použil nějaké kouzlo.
A komu se poštěstí sedět uprostřed, za bílého dne, a snídat tady, mezi těmi velkými šutry?
Vždycky jsme postávali opodál, a teď…
„Umíš se přenášet i v čase?“ usadil jsem se do trávy a nakouknul, co přinesl v tom košíku.
„Docela bych se i chtěl podívat, jak to tu vznikalo…“
Mluvil jsem, vytahoval jsem jídlo, odháněl nenažrané mravence, a rozhlížel se kolem sebe.
I když to šlo ztěžka, protože přese všechno jsem si znovu vzpomněl na včerejší noc a znovu se mi stáhl žaludek tím opravdu škaredým pocitem, stejně jsem to chtěl nějak zamluvit.
Něco dělat.
Oprostit se od toho, jinak nebudu schopný složit poslední zkoušku.
Agares
Předpokládal jsem, že už tu nejspíš možná byl, ale tohle místo mělo své kouzlo a pohled na něj se nikdy neomrzel. A taky, pro snídani, bylo jako stvořené.
Nic lepšího mě nenapadlo. Sedl jsem si na plochý kámen uprostřed a sledoval Elwina, jak vyndává věci z košíku.
Byl jsem rád, že už nebulí a normálně komunikuje, i když ho to nejspíš pořád ještě tížilo.
To, co mu udělal ten kluk…
Popravdě, nevím, jak dlouho bych vydržel, kdyby mi pořád brečel a hysterčil, jak je jeho život ztracený, a že chce umřít.
Ale to, že tu takhle seděl, svědčilo o tom, co celou dobu tvrdím.
Elwin je uvnitř silný. Jen neví, jak to má dát najevo. Strach ho prostě příliš svazuje.
Ale teď jsem tu já.
Ušklíbl jsem se, když se mě zeptal, jestli se umím přenášet v čase.
„To fakt neumím. Zas takový borec nejsem. Ale můžu ti o tom povyprávět."
Pokrčil jsem rameny, a pak, zatímco Elwin do sebe cpal snídani, vyprávěl jsem mu o tohle místě, jak vznikalo, co tomu předcházelo, proč je tohle místo opředené tolika mýty, a co z toho je pravda.
„V průběhu věků vzniklo nespočet příběhů, se kterými přišli nejrůznější lidé. A to nejen o tomhle místě, ale celkově. V dnešní době to drtivá většina z vás považuje za pohádky, ale jak říkáte, na každém šprochu je pravdy trochu. Některé jsou až příliš přesné, některé úplně zcestné. Třeba dodnes se bavíme příběhy o Vladovi. Myslím, těmi upírskými příběhy. Ten měl tak blízko k upírovi, jako já k andělovi. Byl to jen obyčejný chlap. Trochu magor, to je pravda, později mu pak slušně šplouchalo na maják, ale rozhodně nikdy z nikoho necucal krev. Jen se chtěl v jednom případě hodně zviditelnit, a tohle z toho vzniklo," pokrčil jsem rameny a sebral jablko, které jsem celé schroustal.
Pohodlně jsem se natáhl, podepřel si hlavu dlaní a zadíval se na Elwina.
„Jestli budeš chtít ještě někam vyrazit, klidně. Stačí jen říct."
Elwin
Nakonec to nebylo tak špatné. I když se Agares neuměl přenášet do minulosti, i tak jsem se dozvěděl hodně zajímavého o tomto místě. Rozhodně víc, než s průvodcem.
A tak jsem poslouchal a občas se na něco doptal, a snídal.
Po strašně dlouhé době příjemné ráno, nebýt toho, že se mi občas vrátila vzpomínka na předchozí noc, a vždy se mi přitom stáhnul žaludek.
Popotahoval a upravoval jsem si stále vlasy, které mi každou chvíli padaly do očí, stejně jako jsem si stále posunoval brýle, klouzající mi až na špičku nosu.
Dokonce jsem se i usmál, když mluvil o Vladu Tepesovi.
„Tvrdíš, že Tepes upír nebyl, ale upíři jinak existují?“ zadíval jsem se na něho a zastrčil si znovu vlasy za ucho. „Tomu se dá těžko věřit, i když…“
Znovu jsem si ho prohlédl. Když je tu on, tak možná mluví i pravdu. Něco na tom může být.
Za jeho zády jsem si však všiml nějakých barevných čmouh.
„Asi bychom měli jít. Ještě musíme odevzdat klíče od pokoje, nechci mít potom nějaké problémy s tím hotelem,“ pomalu jsem vstal.
Začal jsem sbírat věci do košíku, ale ještě jsem mrknul na telefon, kolik je hodin. V ten moment, kdy jsem ho zapnul, se mi znovu rozpípal několika zprávami od Daniela, a dokonce i dvě od Breda. Rychle jsem jim oběma odepsal, že jsem opravdu v pořádku, aby neměli strach, a klíče mám, tak klidně můžou odjet.
„Půjdeme?“ otočil jsem se na Agarese.
Už se to tu začalo množit lidmi, které jsem rozpoznal v těch barevných čmouhách, a já nepotřeboval, aby se tu na mě někdo koukal. I když se mi to děje často, stejně to nemám rád.
Agares
Někoho jiného bych možná nudil, ale Elwin byl pozorný posluchač.
„Samozřejmě, že upíři existují. Není jich sice už moc a dobře se skrývají. Vlastně si už povětšinou vystačí jen s krevními konzervami, ale občas můžeš zaslechnout o nějakém zvířeti nebo člověku, co zemřeli za podivných okolností. Většinou to má na svědomí upír, vlkodlak, tlupa skřetů, harpie, gnómové, vodníci nebo někdo jiný," pokrčil jsem rameny, a pak vstal a protáhl se, až to ve mě zapraštělo.
Když měl Elwin sbaleno, sbalil jsem já jeho, znovu mu přikázal, ať se pořádně nadechne a zavře oči, a přenesl se zpátky do hotelu.
Počkal jsem, až se trochu uklidní, a pak ho postavil na zem.
„Chce to trochu cviku. Když se každý den přesuneme někam, za pár dní o tom ani nebudeš vědět," uchechtl jsem se, když se zatvářil, jako by chtěl vyhodit snídani, dal mu ještě pár minut, a pak jsme vyšli z pokoje, abychom odevzdali klíče.
Zpátky do Elwinova bytu jsme šli pěšky. Jednak to nebylo daleko, a taky jsem předpokládal, že chce ještě nahnat nějaký čas, než kluci odjedou. A že to vyšlo přesně jak Elwin chtěl, jsme zjistili o půl hodiny později, když jsme dorazili do prázdného bytu.
Na stole ležel akorát lísteček se vzkazem, že Doyle je debil a dali mu co proto i za Elwina, a aby se tím už netrápil. A prý kdyby něco, má některému z nich zvolat.
Uklidil jsem zbytky od snídaně, a čím víc jsem Elwina pozoroval, tím víc mi docházela jedna věc.
„Hned jsem zpátky," zabručel jsem a zmizel.
Vzápětí jsem se ale opravdu ukázal a naznačil Elwinovi, ať si sedne v kuchyni na židli.
„Něco ti s tím udělám. Neboj, jsem přirozený talent. Řekneš si jak, nebo to necháš na mě?" zazubil jsem se, zacvakal nůžkami a na stůl položil několik věcí, co se potřebují ke stříhání.
Všiml jsem si, jak si Elwin snaží vlasy urovnat, a jak mu to vůbec nejde, pořád mu padají do očí, a on nejspíš i díky tomu, pořád vráží do věci.
Taky ho budu muset dotáhnout k očaři. Ale jedno po druhém.
Elwin
Prý to chce trochu cviku.
Vždyť to je horší jak jízda na horské dráze, kde jsem byl jen jednou, a už při jízdě jsem ztratil brejle, a ještě se pozvracel. Proto nikam takhle nechodím.
A tohle?
Prý trochu cviku.
To mě chce jako pořád přenášet? Jak dlouho si myslí, že tu se mnou bude?
Ale aspoň mi dělá někdo společnost.
Ještě jsem se ani nestihl posadit, a on už byl zpátky. A když přede mnou zacvakal nůžkami, vyskočil jsem zděšeně na nohy.
„Jako… to… myslíš vážně?“ vyhrkl jsem a ukázal na ty nůžky.
„Máš vůbec nějakou školu? Nebo jsi kadeřník? Fakt? A nemůžeš raději použít nějaké kouzlo? Nebo sem z pekla přitáhnout nějakého kadeřníka? Určitě tam nějakého máte, ne? Třeba dostane vycházku za slušné chování, co?“
Ale když jsem viděl, jak se tváří, raději jsem si sedl zpátky.
Sundal jsem si brejle a odevzdaně zavřel oči.
„Dělej, co umíš. Horší to už asi nebude…“
Agares
Líbila se mi Elwinova reakce a měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář. V duchu jsem ale vyl smíchy. Kadeřník? Škola? Vycházka? Ten kluk mě vážně baví.
„Kdybys žil tak dlouho jako já, zjistil bys, že školy jsou k ničemu. Život a svět je nejlepší škola. Dívat se, poslouchat. Jediný kadeřník u nás, stříhá tu pekelnou herku Kerbera, a to jen proto, že má každou chvíli blechy nebo obdobnou havěť. Už jsem jednou Sáťovi říkal, až toho zablešence utratí, protože nám dělá jen ostudu, ale nééé. Prý co na tom, že má nějaké zvířátko na sobě navíc, pelichá, žebra mu skoro trčí z těla, má slintavku, děsně mu smrdí z huby, nemá už skoro žádné zuby a na čtyři oči oslepl. Prostě je to miláček a jeden z našich symbolů, tak ho musíme brát takový jaký je. Pche. Kecy. Sáťa je prostě příliš sentimentální," odfrkl jsem si, přehodil Elwinovi přes ramena ručník, a pak se pustil do díla.
Měl husté, ale přitom jemné vlasy, bylo docela škoda je stříhat, ale byly to jenom vlasy, které časem zase dorostou. Aspoň bude Elwin líp vidět.
Nejspíš by se ke kadeřníkovi nikdy sám nedokopal, to by raději vlasy tahal za sebou, jak jsem ho už stihl za tu chvilku poznat.
Když jsem ho česal, přemýšlel jsem, co by mu tak slušelo. Měl brýle, pohlednou jemnou tvář, žádné ostré rysy nebo hranatý obličej, spíš oválný a měl moc hezké oči.
Nejen jejich barva ale i tvar. A když už je schovával za brýlemi, netřeba je schovávat ještě za vlasy.
O chvilku později jsem měl jasno.
Vzadu a na bocích, kolem uší jsem Elwinovi vlasy zkrátil asi na tři centimetry. Aspoň se mu nebudou tak kroutit, rychleji mu uschnou a půjdou snadněji upravit.
Čím víc jsem postupoval k temeni hlavy, tím jsem nechával vlasy delší. Jen jsem je prostříhal, vepředu zkrátil tak, aby Elwinovi nepadaly do očí, prostříhal je okolo spánků, aby netrčely tak do stran a trochu se provzdušnily, upravil konečky, a pak se zadíval na své dílo.
Stoupl jsem si před Elwina, oprášil ho, a pak mu nasadil brýle.
Jo, mnohem lepší. Jsem fakt frajer. Až démonství pověsím na hřebík, stanu se kadeřníkem.
Elwinova tvář i oči úplně prokoukly, jakoby to byl jiný člověk.
„Tak se běž podívat," sundal jsem z něj ručník, vytáhl ho na nohy a nasměroval k zrcadlu.
Elwin
Cítil jsem, jak mě potahuje různě za vlasy, slyšel jsem cvakání nůžek, a na krku mě lechtaly ustřižené vlasy.
Neměl jsem odvahu ani na moment otevřít oči.
Ani když mě postavil před zrcadlo.
„Ne… budu vypadat strašně… s mýma vlasama se nedá nic dělat…“
Celou dobu jsem protestoval, ale když mě Agares bouchnul do zad, abych ty oči konečně otevřel a podíval se na sebe, zhluboka jsem se nadechl a…
Vyjeveně jsem koukal do zrcadla.
Já mám i nějaký obličej?
Dotkl jsem se tváře, jestli jsem to opravdu já. Nahnul jsem se a kouknul za zrcadlo, jestli to je fakt, nebo nějaký fake. Jestli tam třeba není nalepená fotka, či co.
Ale nic jsem nenašel.
„Děk-kuji…“ vydechl jsem nakonec překvapeně, co mi to stvořil na hlavě.
Netušil jsem, že je tak dobrý. Vždycky jsem si to nechal jen zkrátit, když už bylo nejhůř, a pak jsem od holiče zdrhal co nejdál. A tady…
„Jsi první, komu se s tím podařilo něco udělat…“ prohrábnul jsem si vlasy dozadu a tak můj obličej vynikl ještě víc.
„První… fakt… nikdo mi zatím neudělal žádný střih, asi si mysleli, že je to zbytečné,“ znovu jsem si vlasy prohrábnul.
Možná si mysleli, že je to zbytečné, protože jsem obyčejný kluk, který toho moc nepotřebuje.
Ale tohle mě vážně mile překvapilo. A netušil jsem, že to Agares v sobě má. I když on je taky hezky upravený. Na to, že je to pekelník, tak má hezké vlasy, čisté a hezky zastřižené. Možná se stříhá sám?
„Až tu… nebudeš… kdo mě bude stříhat? Můžu na tebe dostat číslo, nebo tak? Jako, že bychom se domluvili vždycky na stříhání… tak bych ti zavolal, nebo tak něco…“
Agares
No, nejspíš nikdo asi neměl odvahu s tím něco dělat. Vzhledem k tomu, jak se Elwin styděl, jsem se vůbec divil, že si někdy ke kadeřníkovi došel.
Usmíval jsem se, když vyjeveně hleděl do zrcadla, jakoby nemohl uvěřit tomu, že je to on.
Ale po jeho posledních slovech jsem to už nevydržel a zavyl smíchy.
„Ty jsi vážně číslo!" chechtal jsem se, až jsem se za břicho popadal.
Prý domluvili na stříhání.
Ten kluk se mi vážně zdá.
„No," odkašlal jsem si, když jsem se konečně dokázal uklidnit, „těší mě, že se ti to líbí a děkovat nemusíš. Jsi hezký kluk a není třeba to schovávat. A to číslo… no, mobily v pekle fakt nemáme. Teda, měli jsme, ale Sáťa nám je pak všem zakázal, protože démoni byli věčně vylepení na tweeteru nebo facebooku, a úplně ho ignorovali, což ho samozřejmě nasralo. Ale můžu ti pak ukázat, jak mě vyvolat, aniž by ses ke mně musel vázat. Sice je to zakázané, ale u nás se pravidla porušují neustále."
Sbalil jsem věci, a pak zase zmizel, abych je vrátil tam, kde jsem si je půjčil.
V mžiku jsem byl ale zpátky, a pak sebral Elwinovi zrcadlo, aby svůj obraz nevykoukal.
„Mimochodem, zítra půjdeme na oční. Fakt bys se svým zrakem měl něco dělat. Sice jsi nemehlo, ale tak za to může nejspíš i to, že jsi slepý jak patron. Kdy sis byl naposledy vyměnit brýle?"
Připadal jsem si jako jeho otec nebo starší brácha, a musel se nad tou myšlenkou sám ušklíbnout.
Takhle bych se doma chovat nemohl. Měl bych to na talíři snad napořád.
Ale Elwin byl prostě Elwin.
„Anebo ti můžu pomoct úplně. Jakože bys brýle už nikdy nepotřeboval. Ale řekněme, že zadarmo ani kuře nehrabe, a na oplátku bych potom po tobě něco chtěl. Jako kompenzaci za to, že mě to bude stát trochu mé síly," mrkl jsem na něj a zašklebil se.
Elwin
Nechápal jsem, proč se mi směje, a trochu jsem se nafouknul.
Spíš, než nafouknul, jsem sklopil pohled, protože jsem nejspíš řekl nějakou kravinu, aniž bych o tom věděl.
Ale Agares mi to vzápětí vysvětlil.
No, nedošlo mi, že v pekle nebudou mít mobily.
Vlastně je to fakt celé divné.
„Já… raději bych bez brýlí,“ špitnul jsem tiše, když konečně Agares domluvil. „Ale na operaci peníze nemám, je to dost drahé. Vím to, učím se na doktora. Sice nebudu mít specializaci očaře, ale tak, jako hodně věcí člověk ví i tak, no…“
Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a začal vytahovat věci, abych mohl uvařit oběd. Podíval jsem se na Agarese a pak znovu do lednice, a vytáhl ještě jeden balíček masa, který mi tam nechali kluci, abych si z toho něco uvařil. Nechtěli se s tím tahat domů, a já prý tak nebudu muset zbytečně do obchodu.
Začal jsem připravovat jídlo, a přitom přemýšlel nad jeho slovy. A ve chvíli, kdy mi konečně došlo, co vlastně Agares o těch očích říkal, ve mně hrklo. Cuknul jsem s sebou, až jsem se málem říznul.
„Já jsem debil!“ vykřikl jsem a praštil se do čela.
Nejspíš devět z deseti démonů doporučuje úplné uzdravení zraku.
Jo, bral bych to. Odpadly by mi tím neustálé stresy z návštěvy u očaře.
„A… nebude to bolet? A… bude to na furt? A… udělal bys to hned? A… nemá to nějaké pooperační potíže? A… nějaké rizika? Třeba jako postupné zhoršování zraku, později. Nebo zvýšený tlak, nebo šedý nebo zelený zákal… Nebo… A… A… provedl bys to na nějaký dlužný úpis, nebo na sekeru, nebo tak?“
Agares
Ten kluk se mi fakt jen zdá.
Ještě jsem přešel to, že nemá peníze na operaci. Teda spíš jsem čekal, až mu to konečně dojde, a když mu to došlo, válel jsem se smíchy po zemi, jak mě zase dostal.
Nekecám, dokonce mi ukápla i slzička, jak jsem smíchy doslova řval.
A chudák Elwin ani nejspíš nevěděl, proč se směju.
Ale když on byl ve své nevědomosti tak rozkošný!
Sice byl velice chytrý, ale tyhle věci mu hodně unikaly, a já z toho nemohl.
„Promiň," zavyl jsem a pokoušel se sebrat. „Ale když ty… jsi prostě neuvěřitelný."
Když jsem se konečně uklidnil a odkašlal si, zatvářil jsem se vážně a stoupl si před Elwina.
„Bude to na furt. Nebude to bolet. Žádné rizika. Nic z toho, co jsi vyjmenoval. Vlastně jen zavřeš oči, a za minutku, až je znovu otevřeš, bude po všem," mrkl jsem na něj, ale pak zvážněl a sklonil se níž. „A žádný úpis, Elwine. V podstatě máme zakázané jakkoliv se vměšovat lidem do života, a už vůbec ne, jim pomáhat. Sice máte možnost nás vyvolat, ale ne vždy uděláme, co chcete. Já ti však chci pomoct. Myslím, že si to zasloužíš. Ale… Řekněme, že svou sílu nebo spíš odměnu za mou pomoc chci splatit jinak."
Přistoupil jsem ještě blíž, jednou rukou Elwina objal, a prsty druhé ruky sevřel jeho bradu.
Vím, že si včera prošel něčím špatným, ale já nejsem ten Doyle.
Pravdou je, že sílu bych nabral i jinak, ale chtěl jsem to udělat i proto, aby se Elwin zbavil toho, že bude mít sex spojený z nepříjemným zážitkem.
Zabil bych dvě mouchy jednou ranou. Vlastně tři.
A to jen tak někdo nedokáže. Já bych si užil, Elwin by viděl, a navíc by poznal něco krásného.
„Za to, že vyléčím tvé oči, se s tebou chci milovat, Elwine," řekl jsem, aby nedošlo k dalšímu nedorozumění, a dokonce použil i slušná slova. „Ale, samozřejmě chápu tvoji situaci, takže platbu zatím odložíme na dobu neurčitou. Nebo spíš… dám ti čas si to rozmyslet. Buď ti pomůžu já, nebo půjdeme k očařovi. Rozhodnutí je na tobě."
Sklonil jsem se, jen lehce se svými rty otřel o jeho, a pak ho pustil, abych se podíval, co vaří.
„Jako, nechci se chlubit, ale jsem i dobrý kuchař. Víc než dobrý. To víš, dlouhý život tě leccos naučí. A mám jeden skvělý recept. Jmenuje se Satanovy koule. Neptej se, proč se to tak jmenuje. Já si to nevymyslel. Ale zatím mi to nikdo nehodil na hlavu. A zatímco budu vařit, tak mi můžeš třeba říct o té tvojí zkoušce."
Postrčil jsem ho ke stolu a sám si kolem pasu uvázal zástěru.