Agares
Velmi, ale opravdu velmi hlasitě jsem si povzdechl, když se Elwin zase vrátil do svého starého já, a to už jsem si myslel, že jsme se dost sblížili.
Založil jsem si ruce na hrudi a sledoval, jak se snaží přede mnou skrýt, jako bych ho doteď neviděl nahého, a začíná panikařit.
A to jeho: 'Na shledanou, pane'? Jen jsem protočil oči a odfrkl si.
Když však políbil dveře a skončil na zemi, nedalo mi to, abych se neuchechtl.
Nejspíš to bude i zábava. Teda, pokud mě přestane konečně ignorovat, a uvědomí si mou přítomnost.
Vyšel jsem ze sprchy a přešel až k němu. Jednoduchým pohybem jsem ho vytáhl na nohy, vlastně do své náruče a olízl mu krček.
„Nejsi divný… Jsi zvláštní. To je rozdíl. A taky strašné nemehlo. Divím se, že ještě žiješ, když takhle všechno hobluješ," ušklíbl jsem se. „Ale můžu ti pomoct. Řekněme, že nám to oběma ušetří starosti. Ty mě přestaneš ignorovat a přijmeš to, že tu prostě jsem a já ti za to pomůžu s učením, nabytím sebejistoty a trochu větší motoriky. A samozřejmě… všechno, co se sexu týče. Jak už jsem řekl. Nezbavíš se mě, pokud bys nechtěl umřít. Jo a žádný pán, ale Agares. To už jsem ti taky říkal. A teď… Do toho tvého kumbálu dřív, než sem někdo vtrhne a překazí nám naši intimní chvilku."
Než se stačil nadechnout nebo cokoliv říct, ocitl jsem se i s Elwinem v jeho pokoji, a znovu se ušklíbl.
V lidském světě jsme částečně ztráceli své démonské síly, z logického hlediska, prý abysme Sáťovi nepokazili zábavu, i z toho důvodu jsme se nemohli hned odpoutat od vyvolávací formule, ale létání, procházení zdmi nebo přenášení, bylo pro nás stejně obyčejné, jako dýchání pro lidi.
Posadil jsem Elwina na postel a zadíval se na něj.
„Tak co. Domluvíme se, nebo mě budeš pořád ignorovat a odmítat fakt, že se tohle skutečně děje?"
Elwin
Než jsem se vzpamatoval, Agares nade mnou dřepěl a něco říkal.
Chvíli jsem viděl černo, pak obrys, a pak teprve jeho obličej, když se trochu víc sklonil, aby mě podebral do náruče.
Ale aspoň to jméno jsem si konečně zapamatoval.
Jo, můj imaginární přítel… To nemá jen tak někdo.
Jenže problém je ten, že mi už není sedm, ale dvacet dva. Takže s tímhle imaginárním přítelem nemůžu jen tak za někým přijít. Šupem by mě poslali na psychiatrii a moje medicínská dráha by vzala za své.
Snažil jsem se ještě pobrat něco z toho, co říkal. Ale bylo to těžké, zvlášť potom, co se událo ve sprše. A navíc…
Jsme v pokoji? To jako fakt?
Seděl jsem na posteli, mačkal svoje oblečení v náruči, a snažil se tuhle jízdu na horské dráze vydýchat. Neměl jsem daleko k tomu, abych se poblinkal. Bylo to, jako by vás někdo protáhnul trubkou na vysavač a pak vystřelil do vesmíru.
„Nejspíš… nejspíš se tě nezbavím,“ nakonec jsem si povzdechl. „Jenže já nemám čas na blbosti. Za čtrnáct dní mám zkoušky, poslední, a ty musím udělat, jinak vyletím ze školy. Takže se musím učit.“
Konečně jsem vstal a začal si ukládat věci. Mokré tričko jsem přehodil přes topení, aby proschlo, i když na začátku léta těžko někdo bude topit.
„Jsi ďábel, nebo cos to říkal, jak mě chceš učit doktořinu? To je pro mne priorita. Ostatní… to ostatní…“ polkl jsem naprázdno, protože jsem nevěděl, jak o tom mám mluvit. „Neumím se seznamovat s lidmi. Držím se od nich dál, i když se mi jeden líbí.“
Konečně jsem si natáhl triko, a začal jsem sbírat rozházené učebnice a knihy a skládat je zpátky na polici.
Agares
Nafoukl jsem se a založil si ruce na hrudi, když Elwin začal uklízet.
„Vypadám jako debil?!" zabrblal jsem. „Proč si všichni lidé myslí, že démoni jsou jen tlupa smradlavých, chlupatých a rohatých tupců?!"
A proto, že urazil mé ego, hned jsem se předvedl, že nemám IQ houpacího koně a řekl mu několik věcí z medicíny.
„Satan nemá rád hloupé lidi. Samozřejmě, démoni, co vyrůstají někde ve sluji nemají takové dovednosti, ale nedávno náš šéf zavedl pravidlo, že se všichni musí naučit aspoň číst a psát, když už nic jiného, abysme nebyli za úplné trotly," přešel jsem k němu a posbíral pár knih na zemi. „A co se týče toho ostatního… Nejsou to blbosti. Pomáhá to odbourávat stres. A se mnou ses seznámil víc než dobře. Šlo ti to od… ruky. A taky ti můžu dodat víc sebevědomí."
Po těch slovech jsem si ho přitáhl k sobě a na moment zastavil jeho uklízecí mánii.
Vážně mě začalo zajímat, jak daleko spolu zajdeme. I když teda nevím, jak dlouho vydržím sušit. Teda jako na honění ho asi nějak přemluvím, ale zatím to nevypadalo, že by se mi chtěl nadšeně vrhnout kolem krku a nastavit prdelku.
Navíc… očividně si na někoho dělal zálusk. Byl to ten v knihovně? Viděl jsem, jak na něj zíral, když přišel, aby zjistil, co se děje. Div se neposlintal. I když teda fešák to byl.
„Dohodneme se. Naučím tě, jak získat sebevědomí, aby sis promluvil tím klukem, po kterém chceš, aby se ti dostal do trenclí, naučím tě všechno, co o medicíně vím, takže bez problémů prolezeš, a na oplátku strávíme každý večer aspoň hodinu poznáváním se navzájem. A samozřejmě nemám na mysli povídání si o příhodách z dětství, ale můžeme to nazvat medicínou v praxi. Jo," mlaskl jsem spokojeně, „já budu doktor a ty můj pacient, a každý den se bude konat tělesná prohlídka."
Jsem borec. Fakt. Dobře jsem to vymyslel.
Tímhle vyřeším všechno.
Elwin
Bože, za co mě trestáš?
Snad za to, že jsem ve svých dva a dvaceti ještě panic? Nejspíš ano. Nevím, co je na tom divného.
Ale nejspíš to bude nějaká zkouška, jestli to vůbec vydržím. A když to vydržím, bude to známka toho, že ze mě bude dobrý doktor.
Jen jsem se zamračil, když to na mě Agares vybalil a tvářil se u toho ještě nadmíru spokojeně, jak to dobře vymyslel.
„Tak hele,“ povzdechl jsem si a vymanil se z jeho držení.
„Teda, jako četl jsem spoustu knih, pohádek a příběhů. A myslím si, že ani jedna není daleko od pravdy, když se tam píše, že ten, kdo je vyvolán, má sloužit tomu, kdo ho vyvolal, ne? Nemyslím si, že ty bys mi mohl dělat nějaké návrhy. Tak si sedni, lehni, projdi zdí, ztrať se, nebo se vrať do pekla. Je mi jedno co. Ale já se budu učit. A nejlépe se naučím, když mám absolutní ticho, a hlavně sám. Možná jsem zvláštní a divný, možná jsem trotl, ale jinak to prostě neumím a nehodlám to měnit.“
Po posledním slově jsem se zprudka nadechl, když jsem si uvědomil, že jsem mluvil možná až moc přísně.
Nikdy jsem neměl tu potřebu takhle s nikým mluvit. Ale tenhle „člověk“ mě pronásleduje, už kdo ví jak dlouho, a za těch pár hodin mi nadělal v hlavě pořádnou kaši, a hlavně se mu povedlo mě vyvést z rovnováhy. A to úplně. A ani k tomu nepotřebuji ty blbé brejle, a mohl bych mít klidně i oči jako ostříž.
„Promiň, já… Nemyslel jsem to tak. Jen… potřebuji klid a čas… se s tím srovnat…“ zablekotal jsem omluvně, otočil se, a rychle si šel sednout ke stolu.
Jo, potřebuji čas.
„A na doktora si hrát nechci, já se chci doktorem stát. A pořád mám o tobě pochybnosti, i když děláš věci, které si zatím nedokážu rozumně vysvětlit. Potřebuji nějaký důkaz, že nekecáš, a že opravdu jsi, co jsi. Že nejsi jen přelud, i když jako s přeludem misteboubylodobře,“ poslední slova jsem rychle zamumlal šeptem.
Agares
„Cože?" zeptal jsem se nahlas, jakože jsem to přeslechl. „Bylo ti se mnou dobře? Líbilo se ti to? Zopakujeme si to? Není problém!"
Samozřejmě, že jsem ho slyšel, ale líbilo se mi ho dráždit a provokovat. Vypadal u toho tak…
K nakousnutí. Kdybych byl upír, už bych ho asi ohlodal na kost.
„A nejsi trotl. Jsi suchar. Nabízím ti poznat to, co nikdo nepoznal. A pokud vím, vy lidé máte něco, čemu se říká praxe, kterou musíš projít, než se staneš tím, čím chceš. Takže ano, budeme si hrát na doktory," stál jsem si za svým. „A co se týče učení, je super, že to chceš všechno udělat sám, ale není špatné si někomu říct o pomoc, víš? Zvlášť když ti ji dobrá duše jako já nabízí."
Pak jsem si vzpomněl na to o vyvolání a ušklíbl se.
„V knihách se nakecá spousta věcí. Proto taky na nás už nikdo nevěří. Máte nás jen za pohádky. A co se týče vyvolání, tak ano, za jiných okolností bych ti sloužil. Ale nejsem nějaký podřadný démon a bez urážky, ty máš asi tolik sebevědomí, jako Asmodeus koulí."
Vzápětí mi došlo, že asi těžko může vědět něco o Asmodeovi, takže jsem si povzdechl a zakoulel očima.
„Nemá ani jednu. Asmodeus. Kouli. Přišel o ně, když se jednou Sáťa nasral. Jo, chlapec doplatil na to svoje intrikaření. Ale to je jedno. Každopádně, jak si jako představuješ, abych ti to dokázal? Nejsem žádný šašek ani klaun, abych se tu stavěl na hlavu. U Satanových chlupů! Ještě jsem nepotkal nikoho, jako jsi ty! Všem stačil jen důkaz toho, že jsem se už objevil. Nebo si čekal, že z knihy vyskočí zlatý jednorožec? Mimochodem, taky pohádka. Teda existují, ale vůbec nejsou roztomilí. Jsou to zubaté svině, a kdybys ho vyvolal, napíchl by tě na roh tak rychle, že bys nestihl ani ceknout," odfrkl jsem si, a pak se rozvalil na posteli.
Elwin
Praštil jsem s knihou o stůl, jak jsem začínal být fakt hodně, hodně naštvaný.
„Říkal jsem, že potřebuji k učení klid!“ vyskočil jsem na nohy a už jsem i zvýšil hlas. „A ty furt meleš a meleš a meleš!“
„Co? Potřebuješ klid?“ ozvalo se ode dveří.
„Co je zas!“ zařval jsem a prudce se otočil.
Ve dveřích stál Bred a s úsměvem se na mě díval.
„S kým si to tu pořád povídáš?“
„S přeludem!“ vyhrkl jsem naštvaně.
Ale pak mi došlo, jak se chovám. A udivený Bredův pohled mě utvrdil v tom, že se chovám jak kretén.
„Promiň, nechtěl jsem,“ sklonil jsem hlavu, jak jsem se zastyděl.
„Hele, vím, že máš před zkouškou, tak my půjdeme pařit někam jinam. Nechceš jít přece jen s námi? Uvolnit se, vypustit páru, uklidnit nervy, a pak ti to půjde i lépe do hlavy.“
„Ne, nezlob se, já… nem-nemůžu… ne s-“ zasekl jsem se.
Úkosem jsem pohlédl k Agaresovi, který se už, kdo ví proč, zase tlemil.
„Fakt nechceš? Víš, že zítra odjíždíme a neuvidíme se měsíc. Tak pojď. Aspoň dneska. Zkoušku máš až za čtrnáct dní.“
„Já… já nevím…“ vykoktal jsem ze sebe. „Víš, jak… no… nejsem typ na… párty… každou zkazím…“
„No, jak chceš, ale kdyby ses rozhodl jinak, odcházíme za deset minut.“
S tím Bred zavřel dveře, ale dobře jsem viděl ten jeho pohled, kterým prohlédl celý pokoj, jestli tu někoho mám, nebo fakt začínám šílet.
„Vidíš to? Kvůli tobě! Všechno, co se mi dneska děje je kvůli tobě!“ zaúpěl jsem a ztěžka dosedl na židli.
Chtělo se mi brečet z toho, jak jsem nemožný, a teď jsem se v Bredových očích znemožnil ještě víc.
„Bude tam Doyle,“ nakoukl ještě Bred, a pak raději rychle zmizel.
Bude tam Doyle. Tak strašně rád bych se s ním aspoň pozdravil, nebo seděl vedle něho a cucal brčkem limonádu. Ale…
Nejspíš jim o mě bude vykládat, co jsem dneska v knihovně provedl.
Nepůjdu tam. Umřel bych hanbou.
Agares
Byl sexy, když se nasral. Vážně.
Tlemil jsem se na posteli, když vyjel po tom svém spolubydlícím, a pak se zase stáhl do té své šnečí ulity.
„Jako, to tys chtěl nějaký důkaz toho, že jsem démon. Jen jsem se zeptal, jaký chceš důkaz. A Doyle se jmenuje, jo? Hmmmm? Zdává se ti o něm?"
Vmžiku jsem se nakláněl nad Elwinem, které seděl na židli jako hromada neštěstí.
„Vlhneš při těch představách? Tajně si ho honíš a představuješ si u toho, jaké by to bylo, kdyby ti ho kouřil? Představuješ si, jak ti jazykem rejdí v dírce, pak tě roztahuje prsty, hraje si s tvou prostatou, a pak se do tebe nacpe svým penisem a začne tě klátit? Chceš vědět, jaký je to pocit, když se ti dírka naplní něčím semenem? Klidně na tu párty půjdeme. Zařídím to. Aby se ti splnily s tvé prasácké, mokré sny. Jsi tak… Navenek působíš jako suchar, ale uvnitř jsi tak krásně zvrácený,“ zašeptal jsem do jeho ucha, které jsem potáhl mezi zuby a na krku zanechal drobnou značku.
To co začalo katastrofou, začínalo vypadat jako pěkná zábava.
Je pravda, že to nejspíš asi dlouho nevydržím, ale docela mě zajímalo, jestli se Elwin dokáže odvázat.
Jestli někdy překoná tu svou stydlivost a ukáže, co v něm je.
Byl vážně moc hezký, čím víc jsem se na něj díval a pozoroval ho, tím víc jsem to viděl. Ani bych se nedivil, pokud by k němu pár kluků něco cítilo. I když tu byli tací, jako ten předtím, kteří ho spíš chtěli dostat jen proto, aby získali jeho skalp.
No, uvidíme. Rozhodně ale nedovolím, aby se mu něco stalo.
Myslím, i na svoje zdraví, samozřejmě.
„Takže? Chceš se učit, nebo to rozjedeme na párty a všem ukážeme, jak sexy jsi?"
Elwin
Když ke mně Agares přistoupil, chtěl jsem utéct. Krčil jsem se na té židli čím dál víc, a když mě kousnul do ucha, cuknul jsem hlavou, a ještě víc se schoulil do sebe.
Můžu být větší ubožák? Nechávám se taky obkecávat nějakým… ďáblem… a nejsem schopný nic namítnout.
Otřel jsem si rameno, jako bych toho ďábla chtěl setřást. Jo, tak mi teď připadal.
Na jednom rameni anděl, na druhém ďábel.
Ale ten anděl, mé lepší já, teď zatraceně dobře drží hubu. Zrádce jeden.
Ale čím dál víc jsem přemýšlel nad tím, že Doyla taky neuvidím minimálně měsíc.
Stejně jako Bred a Daniel, i on odjíždí na léto domů.
Je to moje platonická láska už od poloviny prvního ročníku.
Nikdy se ke mně nechoval tak jako ostatní. Nikdy na mě nedorážel, byl milý, občas se na mě usmál a zeptal se, jak je.
„Dob-dobře,“ špitnul jsem, a pak Agarese odstrčil, aby mi udělal prostor, a já se mohl obléct.
Došel jsem ke dveřím a křiknul na kluky, kteří už byli u dveří na chodbu, že dojdu za nimi.
Myslím, že víc překvapeni být nemohli. Dokonce zapomněli zavřít i pusu.
Jako první se vzpamatoval Bred, který hned začal hulákat, že budou na mě čekat, a řekl mi, kde budou.
Jakmile za sebou zavřeli dveře, vrátil jsem se do pokoje a hned zamířil ke skříni. Vytáhl jsem čisté rifle, triko a ponožky a začal jsem se oblíkat. Vlasy jsem se snažil chvíli před zrcadlem učesat, ale pak jsem to vzdal a jen je raději prohrábnul prstama.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla, zhluboka se nadechl a vydechl.
„Tak jo, můžeme jít,“ řekl jsem rozhodně a udělal pár kroků ke dveřím.
„Já to nezvládnu!“ zaúpěl jsem na celý byt a vběhl zpátky do svého pokoje, kde jsem se zhroutil na židli.
Agares
Musel jsem se uchechtnout, když na mě zareagoval, jako bych měl snad nějakou nemoc.
Ale dosáhl jsem aspoň částečného úspěchu.
Nakonec Elwin souhlasil, že půjde.
Když se oblékl a statečně vyrazil ke dveřím, už jsem ho chtěl následovat, ale on se najednou vrátil a skoro se zhroutil na židli.
Tak to teda ne!
Došel jsem k němu, zvedl ho a dotáhl před zrcadlo.
Vybral jsem pár sponek a gumičku, co tam měl, svázal mu vlasy a stáhnul mu je z čela tak, že vynikly za brýlemi jeho pěkné oči.
„Tak hele. Když se pořád budeš krčit v koutku, ničeho nedosáhneš. Pokud tě má rád tak jako ty jeho, přehlédne nějaké nedostatky. O tom je láska. Kromě toho, nechceš být doktor? To budeš pokaždé utíkat, když se u tebe objeví někdo hezký? Zhluboka se nadechni a řekni si: 'Chci tam jít! Chci ho vidět!' No tak, do toho! Máš na to, jen to chce trochu víc kuráže. Ukaž jim, že si zasloužíš něco víc.
Nikdo ti nepůjde naproti. Pokud něco chceš, jdi za tím. Vím, že to zvládneš. Máš to v sobě. Cítím to," docela jsem se divil, jak mi to povzbuzování šlo.
Kromě toho, půjdu taky. Pokud by se něco zvrtlo, prostě ho čapnu a odletíme zpátky.
„Neboj. Budu tam s tebou. Pokud se něco stane, ochráním tě."
Jsem fakt třída. Ani já nevěděl, že něco takového v sobě mám. Chránit člověka? Kdyby to slyšel někdo od nás, asi se smíchy zlomí v pase. Ale co už.
Aspoň zase poznám svět z druhé stránky, než tomu bylo doposud. A třeba…
Zazubil jsem se, jak mi něco došlo. Bude to párty. Budeme blízko sebe. Bude tam mít svého nabíječe, a bude tam spousta čerstvého masa. Můžu se tam zhmotnit a…
Přivřel jsem oči a už si představoval, jak sbalím dva pěkné koloušky a vynahradím si ten nedostatek sexu, co jsem za posledních asi pět hodin měl.
Jsem fakt dokonalý. Jo. Nejlepší.
Elwin
No, tak to jsem si pomohl. Mám říct něco takového? Nikdy jsem se na sebe do zrcadla ani neusmíval, natož, abych si měl povídat sám se sebou.
Vlastně…
To dneska dělám celý den. Nikdo Agarese nevidí.
Několikrát jsem si promnul ruce, a do zrcadla se na sebe už raději ani nedíval. Nechtěl jsem ani vidět, co mi na té hlavě vytvořil. Srovnal jsem si trochu brýle na nose, nadechl se a vydechl, a pak jsem vstal.
„Tak jo, půjdu,“ ozval jsem se roztřeseným hlasem.
Já si myslel, že zním přesvědčivě, ale nejspíš ne, podle toho, jak se Agares tvářil.
Ale přesto všechno jsem vzal peněženku, strčil si ji do kapsy, do druhé telefon, a šnečím krokem zamířil ven.
To, že jsem si zapomněl klíče, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem za sebou zabouchnul dveře.
Chtěl jsem se vrátit, ještě dveře zachytit, ale jen jsem do nich narazil nosem.
No nic, kluci klíče určitě mají, tak se vrátím s nimi, nebo jim o ně řeknu, pokud budu chtít odejít dříve.
Barák, kde se konala párty, byl asi půl hodiny pěšky od našeho domu. Byla to spíš vila, kterou měli pronajatou movitější studenti. Bylo jich celkem pět, každý měl svůj vlastní pokoj, byl tam hodně prostorný obývák a velká kuchyň. Dokonce to mělo dvě patra.
A Doyle byl jeden z těch, kdo tam bydlel.
Když jsem se před vilou zastavil, znovu mě opustila odvaha a zaváhal jsem.
Měl jsem nakročeno k tomu, že se otočím a vrátím se.
Ale…
Klíče!
Zatraceně!
Chvíli jsem přemýšlel, co s tím. Nerozhodně jsem přešlapoval na místě, než jsem se konečně odhodlal, že půjdu, zazvoním, a požádám kluky, aby mi dali klíče, a hned odejdu.
Ale sotva jsem zazvonil a dveře se otevřely, nestihl jsem ani pípnout a byl jsem vtažený dovnitř.
„Winie dorazil!“ zahulákal Bred a táhl mě rovnou do toho prostorného obýváku a zarazil mě do sedačky. Za další vteřinu jsem měl v ruce skleničku čehosi. A kdykoliv jsem se chtěl nadechnout, že něco řeknu, pokaždé mě někdo přerušil.
Seděl jsem tam, krčil se do sedačky, abych byl co nejméně vidět, a drtil jsem skleničku v ruce, aniž bych se jedinkrát napil.
„Bavíš se?“ ozval se vedle mě Doylův hlas.
Otočil jsem k němu hlavu, jako bych měl v krční páteři zarezlé šrouby. Když jsem viděl, jak se na mě usmívá, zrudnul jsem až na zadku, po zádech mi čůrkem tekl pot, a já jen jak idiot přikyvoval na každou jeho otázku.
Ani nevím, co říkal…
Agares
Měl jsem co dělat, abych se nezačal řehnit, když ohobloval nosem dveře, potom, co si nejspíš zapomněl klíče, které jsem vzal já.
Ani nevím, jestli vůbec vnímal to, že jsem s ním, nebo že o ně mohl říct mě.
To jediné mě tak trochu štvalo. Že mě pořád plně nebral na vědomí, nebral v potaz to, že mu můžu pomoct. No, třeba na to časem dojde.
Hodil jsem klíče do kapsy a celou cestu šel za Elwinem. Nic jsem neřekl, jen jsem ho sledoval, a můj pohled až příliš často zajížděl na jeho zadeček.
Satanovy koule! Strašně moc bych chtěl, abych to byl já, kdo ho odpaní! Ale nejspíš se budu muset spokojit s tím málem, co proběhlo v koupelně.
Ten Doyle očividně pro Elwina znamenal hodně, a já rozhodně nebyl typ, který by si násilím někoho bral, pokud to vyloženě nebylo nutné.
Většinou stačil můj šarm a prosté: 'Pojďme si zašukat'.
Nejspíš budu mít s Elwinem ještě hodně práce. Ale aspoň se nebudu nudit.
Když jsme dorazili na místo, musel jsem uznat, že místní studenti si vážně nežijí špatně.
Velký barák, sice žádný přehnaný luxus, ale bylo vidět, že prachy v tom jsou, každý měl svůj pokoj, které nevypadaly jako Elwinův kumbál na košťata.
Párty už byla rozjetá, kromě Elwinových dvou spolubydlících a těch pěti, co bydleli přímo v baráku, tam byly ještě další čtyři kluci.
A dva z nich…
Dvojčata! Do prdele! Málem jsem si poslintal triko.
Byli přesně můj typ. Štíhlí, drobní, ale přesto v sobě měli ten oheň, provokovali, dráždili.
Nejspíš bych je svlékl už jen pohledem, kdyby mou pozornost neupoutal ten Doyle, který si přisedl k Elwinovi. Seděl v sedačce jak zařezaný a nebýt toho pocitu, co jsem najednou zacítil, uchechtl bych se. Zamračil jsem se a přišel blíž.
Ten Doyle…
„Neposlouchej ho," mlaskl jsem rozčileně a zadíval se na Elwina.
Doyle se ho právě snažil nalákat do svého pokoje, prý se mu už hodně dlouho líbí a chce si s ním promluvit, ale někde o samotě, kde je míň hluku.
„Nechoď s ním, Ele. Je to hajzl. Cítím to. Je ještě horší než ten, co se tě pokusil ojet ve tvém pokoji.
Aspoň v tomhle mi věř. Raději se vrátíme zpátky. Měl jsi pravdu. Nebyl dobrý nápad sem chodit," hučel jsem do něj dál a snažil se ho přesvědčit, aby ho nechal být.
Kdybych mohl, toho Doyla už vyhodím z okna sám. Líbilo se mi to čím dál míň. Ten pocit.
Elwin
Jo, tak Agarese nikdo neviděl. Už jsem to měl ověřené, jako že je nad námi zatím ještě modré nebe.
Brzy bude večer, začne se stmívat, a párty se začínala s postupujícím časem dost rozjíždět.
Když jsem se po Agaresových slovech zamračil, Doyle se zarazil. Zadíval se na mě, zavrtěl hlavou a pak vstal.
„Promiň, nebudu tě obtěžovat. Jen, myslel jsem si… No, že bychom si mohli jen promluvit. Omlouvám se,“ zatvářil se smutně, jemně se dotkl mého ramene, ale pak se otočil a šel si nalít do skleničky.
V tu chvíli jsem se ještě víc zamračil.
„Není hajzl!“ zavrčel jsem na Agarese. „Je hodný. Nikdy mi nic neudělal!“
Vyskočil jsem na nohy a rychlým krokem šel za Doylem, který osamoceně stál u stolu s jídlem a popíjel skotskou.
„Nezlob se, já nechtěl… Neobtěžuješ mě.“
Páni! Já našel odvahu s ním mluvit!
„Víš, nejsem na tohle zvyklý. Necítím se tu moc dobře…“
Vivat! Další věta!
Za tu chvíli, co tu jsem, řekl jsem mu víc slov než za celé tři roky, co ho znám!
„Omlouvám se.“
Sklonil jsem hlavu, protože jsem se styděl, i přesto, že jsem se fakt rozmluvil.
„Nezlobím se. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku, jestli sis nějak neublížil, když se rozbil ten stůl. Mrzelo by mě to,“ odpověděl mi tak tiše, že jsem se k němu musel víc naklonit, abych ho slyšel.
Zatočila se mi hlava, když jsem ucítil jeho vůni.
„Jsem… v… pořádku…“ zavrávoral jsem.
„Měl by sis odpočinout. Moc se přepínáš s tím učením. Zapomínáš na své vlastní zdraví.“
Jen jsem přikývl.
„Pojď, na chvíli si u mě lehneš a až ti bude lépe, vrátíš se sem za námi, ano?“
Přikývl jsem.
A za dalších několik vteřin jsem byl v Doylově pokoji.
Vrchol mých fantazií. O tomhle se mi nikdy ani nezdálo. Úplně v tranzu jsem se rozhlížel, a nejraději bych si to tu vyfotil a díval se na to každý den.
Mluvil na mě. Mluvil jsem na něho, Jsem u něho v pokoji.
„Tady,“ rozhodil Doyle peřiny. „Jen si prosím tě sundej boty, ano?“
Jak idiot jsem dělal všechno, co po mně chtěl.
„Mám odejít, nebo chceš, abych zůstal? Můžeme si jen tak povídat. Já si sednu tady do křesla, aby ses necítil nepříjemně,“ ukázal Doyle na postel a pak na křeslo.
Nemůže být hajzl. Nemůže. Je hodný…
Za další dvě vteřiny jsem ležel v jeho posteli a vdechoval vůni jeho povlečení. Vonělo stejně jako on. Jen jsem přivíral oči, jak moc dobře mi bylo. Chci si odnést ten polštář. Zabalím si ho do sáčku, a celý měsíc ho budu čuchat, než se vrátí od rodičů.
Doyle si přisunul křeslo a jen se na mě díval. Usmíval se, a popíjel to své pití.
Má moc krásný úsměv. Opravdu moc krásný…
Agares
Copak je Elwin úplně slepý?!
Do hajzlu! Vůbec mě neposlouchal, spíš naopak! Ještě se mu nabídl! Copak nechápal, že já jako démon dokážu rozpoznat, jak to druhý myslí?
Momentálně mi Elwin připomínal Evici, a ten Doyle byl jako Sáťa, co jí nabídl to blbé jabko. Jenže tehdy to bylo spíš brané jako sranda. Vlastně sázka, abych byl přesný.
Jenže tohle prdel nebyla. Elwin byl velmi citlivá duše, a já se obával, co to s ním udělá, pokud to zajde nějak moc daleko.
Mračil jsem se čím dál víc, a když si ho pak odvlekl do pokoje, zakurvoval jsem znovu.
„Měli bysme se vrátit. Vážně bys tu neměl zůstávat! Kurva, poslechni mě aspoň tentokrát!" ozval jsem se u jeho ucha, zatímco se válel na posteli toho hada.
Ne, teď jsem urazil Sáťu i všechny plazy.
Tenhle Doyle byl ještě horší.
Zamračeně jsem se na něj díval, a bojoval s nutkáním se zhmotnit a vážně mu natrhnout ten jeho úsměv. Doslova a do písmene.
A že trhat jsem uměl bezvadně.
Za tu chvíli jsem pochopil, že Elwin je velmi citlivá duše, a i když se o nás démonech říkalo cokoliv, nebyl můj styl zahrávat si s něčím životem jen tak, pokud si o to člověk vyloženě nekoledoval.
A pokud jsem se chtěl dožít toho, aby to mezi mnou a Elwinem fungovalo, musel jsem zabránit tomu, k čemu se tu schylovalo.
„Vrátíme se. Myslím to vážně," zavrčel jsem znovu do Elwinova ucha, zatímco se mu ten parchant pokoušel dostat pod kůži víc, než tam byl.
Elwin
Mohl jsem na Doylovi oči nechat. Drtil jsem v rukách jeho polštář a říkal si, že dokud tu bude, tak se z té postele nejspíš nezvednu. Tak na mě působí, že bych hned dostal závrať, jen co bych se postavil na nohy.
Ale čím déle jsem v té jeho posteli ležel, vdechoval jeho vůni a sledoval, jak na mě mluví tichým hlasem, který se tak moc dobře poslouchal, tím víc se mi tu chtělo zůstat.
Tím víc se mi tu muselo chtít zůstat.
Trochu jsem se pootočil, aby neviděl ten hrbol v kalhotách, který se mi z toho všeho začal dělat.
Jenže Agares se mi to nejspíš rozhodl překazit.
Je mi jedno co si myslí. Doyle je hodný, Nikdy mi nic neudělal. A byl ke mně vždycky milý. I teď se o mě stará, aniž by za to něco chtěl.
„Vypadni,“ zavrčel jsem polohlasně na Agarese, protože jsem toho měl už akorát tak dost.
„No, je to sice můj pokoj, ale chápu. Budeme dole, jak ti bude líp, dojdi,“ zvedl se Doyle a zatvářil se zklamaně. „Já… jen jsem ti chtěl dělat společnost. Víš, už moc dlouho se mi líbíš. Vždycky se těším na to, až tě uvidím v knihovně. Bál jsem se, že sis dneska ublížil. Jsem rád, že jsi v pořádku.“
„Promiň! Já… Nemyslel jsem to tak, jen…“ polkl jsem naprázdno, rychle si sedl a chytl Doyla za triko.
„Já… jsem z tebe strašně nervózní. Víš… líbíš se mi… taky…“ přiznal jsem šeptem, a sklopil jsem pohled.
Postel se zhoupla, když si Doyle přisedl vedle mě. Postavil skleničku s pitím na noční stolek, a pak se ke mně celý otočil. Zvedl ruku a pohladil mě konečky prstů po tváři.
„Jsi moc krásný, a hodný. Nevím, proč se ti ostatní posmívají. Já… vážně se mi líbíš, jen jsem si myslel, že nejsi ten typ. No… víš… myslím typ na kluky.“
Jeho prsty se zastavily na mých rtech.
Chci ho políbit! Chci jeho jazyk! Chci, aby se mě jeho ruce dotýkaly!
Uáááá! Já to strašně chci! Je hodný, líbím se mu, má o mě starost. Líbím se mu.
Líbím se mu…
Mírně jsem se k němu naklonil a otřel se o jeho ruku.
A v tu chvíli to přišlo. Celý jsem se blahem roztřásl, když se jeho rty dotkly mých a za další vteřinu mírného zaváhání vsunul svůj jazyk do mých úst.
Přivřel jsem oči, a malý hrbol v kalhotách se stal velkým problémem…
Už jsem na nic nemyslel. Nechal jsem se položit na záda, líbat a hladit těmi nejjemnějšími rukama, které jsem znal…
Agares
Fajn! Seru na to! Má snaha se očividně minula účinkem, a když se ti dva začali ocicmávat, vzdal jsem to úplně a nasraný vyšel z pokoje. Teda, prošel jsem zdí, abych byl přesný.
Opřel jsem se o dveře a poslouchal to jemné vzdychání, které jsem znal už z koupelny.
Kurva! Proč mě to tak sere?!
Měl jsem už nakročeno k tomu, že zmizím, vzdálím se od Elwina, a aspoň tak způsobím to, že už nebudou moc pokračovat. Jenže pak jsem zaslechl smích a vzpomněl si na ta dvojčata.
Fajn! Rozhodně odmítám sušit, když je tu tak krásná příležitost.
Přenesl jsem se zpátky ven, zhmotnil se a zazvonil.
Nedalo mi moc práce je přesvědčit, že jsem Doylův příbuzný, co ho přijel vyzvednout, akorát jsem přijel o pár hodin dřív, protože jsem měl zrovna cestu kolem.
Jo, ta dnešní mládež. Vytěsnil jsem z hlavy to, co se dělo o kousek dál v jednom pokoji, a za pár minut už hladil jednoho z dvojčat, Elam se jmenoval, po zadečku, zatímco ten druhý, Liam, se ke mě tiskl a okusoval mi krk.
I Agares junior se zaradoval, protože konečně vycítil pořádnou příležitost.
„Nezdejchneme se? Teda, nevadí mi vám to udělat uprostřed místnosti, ale chci vám ukázat něco mnohem lepšího," zavrněl jsem Elamovi do ucha, když jsem se k němu otočil a můj prst neomylně zamířil do jeho dírky.
Cítil jsem, jak se zachvěl a mírně mu podklesla kolena, ale to už jsem vecpal svůj jazyk do Liamovi pusy, abych ho ještě víc podráždil a navnadil.
Elwin
O tomhle se mi zdálo jen v těch nejdivočejších snech.
Sen se stával realitou.
Líbím se mu! Proč jsem si toho nevšiml dříve?
Byl jsem celý rozechvělý, když jeho ruce zajely pod mé triko. Ani ve snu by mě teď nenapadlo, abych ho od sebe odstrčil. Nevím, jestli za to může ta jedna sklenička, co jsem vypil, nebo moje zamilovanost do tohoto nádherného kluka.
Ale jedno jsem věděl určitě.
Splnil se mi sen.
Jsem s ním.
V jeho pokoji.
Nechávám ho, aby se mě dotýkal. Nechávám ho, aby mi vysvlékl košili.
Vždyť je tak opatrný! Kdyby chtěl jen to jedno, určitě by nebyl tak jemný a opatrný.
A ve chvíli, kdy jeho ruka rozepla můj poklopec a zajela dovnitř pod boxerky, jsem úplně vypnul mozek. Zapomněl jsem na veškerá varování, zábrany a stud. Byl jsem jak v ráji a byl jsem nahý…
Šeptal mi krásná slovíčka, chválil, jak mám krásné oči, jak jsem hezký, jak nádherně voním a jak mám opravdu příjemně hladkou pokožku. Jako samet, stejně jako jazyk, který občas mezi slovy a doteky ochutnával.
Na moment jsem vyhekl, když jsem ucítil jeho prst, jak se otřel o mou dírku.
Ale po jeho dalších naléhavých slovech, že bude opatrný, že mi nechce ublížit, ale pokud nechci, tak toho nechá, jsem jen přikývl a roztáhl nohy.
Měl mě naprosto ve své moci…
A já to chtěl. Chtěl jsem se milovat s tím milým krásným klukem, kterého obdivuji už dva a půl roku.
Když jsem sebou znovu cuknul, ve chvíli, kdy do mě zkusil zasunout prst, Doyle se mi omluvil a věnoval mi vášnivý polibek. Natáhl se ke stolku, a já za chvíli ucítil, jak mi něco studeného stéká k dírce.
„Takhle to bude lepší, bude to příjemnější. Neboj se toho…“ šeptal mi znovu do ucha tím svým vábivým hlasem.
A já jen přikývl a sám jsem mu nabídl svá ústa k polibku.
A za dalších pár minut už bych nebyl schopen říct nic. Jen jsem vzdychal a sténal, když mě opečovával svým jazykem tam dole a já byl z toho úplně v sedmém nebi.
Agares
Cesta do jejich pokoje, když nakonec souhlasili potom, co se obyvák stejně postupně začal vylidňovat, jak se nejspíš každý rozhodl si soukromě povykládat, se trochu protáhla, protože každou chvilku jsem jednoho nebo druhého zastavil, abych ho mohl osahat nebo olíbat.
Oba byli už vzrušení, hlasitě sténali a skoro se sami svlékali, takže když se za námi konečně zabouchly dveře, měli na sobě jen spodky.
„Kurva!" zasyčel jsem, když se ti dva okamžitě vrhli na kolena a začali se mi dobývat do kalhot.
Opřel jsem se zády o dveře, každému z nich zahrábl prsty do vlasů a nechal je, ať se seznámí s juniorem.
Myslím, že to byl Liam, kdo ho první vysvobodil a vyjekl.
„Cos čekal? Párátko do zubů?" zabručel jsem a ušklíbl se nad jeho nevěřícným pohledem.
Se skloněnou hlavou jsem sledoval, jak se oba seznamují, než jsem zataháním za jejich vlasy naznačil, že junior chce mnohem víc.
Zafuněl jsem a zkroutily se mi snad i palce na nohou, když si mě najednou Elam natlačil skoro až do krku, zatímco Liam se věnoval mým kulkám.
Hoši měli nejspíš praxi, protože jim to šlo kurevsky dobře a já cítil, jak to na mě jde.
Střídali se o juniora nebo ho oba laskali svými jazýčky, ani jejich prstíky nezahálely, a tak netrvalo dlouho, a já plnil jejich dokonalé pusinky svým lahodným nektarem.
A že bylo dost pro oba.
„Tak. A teď já," mlaskl jsem spokojeně, a oba zároveň, hodil na postel, když ze mě vyždímali i tu poslední kapičku.
Stáhl jsem si triko a jim stáhl spodky, abych se podíval na jejich rozkošné prdelky a klíny.
O pár vteřin později jsem už poslouchal jejich velmi hlasité sténání, když jsem jednoho kouřil a druhému rejdil v dírce prsty, abych je připravil na svůj vpád.
Elwin
„Doyle!“ vykřikl jsem, když se zvedl a otřel se svým penisem mezi mýma půlkama.
Věděl jsem, že na to nejspíš dojde, ale dostal jsem najednou strach.
Doyle vycítil mé zaváhání, na momentík se zastavil, aby mě pohladil po tváři a pak přitiskl své rty na mé.
Další šeptané slova, kterými mě uklidňoval, mě nakonec opravdu uklidnily, a ještě víc navnadily.
Byl jsem na roztrhání. Ještě nikdy jsem nezažil tento pocit. Ani když jsem si ho honil.
Tohle bylo jiné. Tohle už nebyla představa.
Roztřásl jsem se a do očí mi vhrkly slzy, když se na mě natlačil.
Ale nebyl hrubý. Olízl mi slzy a s dalším polibkem, kdy jsem na všechno zapomněl, znovu zatlačil…
Ani nevím, kdy se do mě dostal úplně celý. Pořád jsem se třásl, a i když jsem pociťoval vzrušení, stejně tak jsem cítil i mírnou bolest.
Ale on mě nenechal vydechnout…
„Říkal jsem ti, že to bude fajn,“ usmál se na mě Doyle, když na mě později ležel, a já jen tupě zíral do jeho očí.
Mé břicho bylo vlhké od mého spermatu, stále jsem se chvěl a nemohl uvěřit tomu, jak skvělý pocit to opravdu byl.
Byl jsem z toho vážně mimo…
„Musím jít dolů, volají mě,“ zašeptal a věnoval mi ještě jeden polibek. „Přijď, až se budeš na to cítit, ano? Nebo klidně zůstaň, do rána…“
Znovu mě políbil, pohladil, a pak vstal.
Díval jsem se na něho, jak si natahuje kalhoty, a ani mi v tu chvíli nedošlo, že jediný nahý jsem tu vlastně byl celou dobu já.
Jak tupec jsem hleděl na dveře, které se za ním zavřely, a pořád jsem měl na tváři ten dementní úsměv.
Stalo se to… Nikdy bych si nemyslel, že to tak bude, ale ono se to opravdu stalo.
Kluk, do kterého jsem se zamiloval, který řekl, že se mu líbím, a já s ním… a můžu zůstat do rána…
I přesto, že se mi z té postele nechtělo, nakonec jsem vstal. Otřel jsem se kapesníčkama, které ležely na stolku, a pak se pomalu oblékl. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem se málem ani netrefil do bot.
Musím jít dolů za ním, aby si nemyslel, že jsem neschopný. Má mě rád, a já chci s ním být každou chvíli, když má zítra odjet. Nevím, jak to ten měsíc bez něho přežiju.
Pomalu jsem vyšel z pokoje. Z druhého, od dvojčat, se ozývaly divné zvuky, ale nějak jsem to přešel bez povšimnutí. Zamířil jsem na schody, a jako Popelka na prvním plese, jsem pomalinku scházel dolů, se širokým úsměvem na tváři.
„Říkal jsem, že to vyjde!“ zaslechl jsem Doylův hlas.
Zarazil jsem se právě ve chvíli, kdy jsem chtěl sejít poslední schod a vejít do obýváku.
Co to říkal?
„Chtělo to jen trochu trpělivosti. A hrát nezájem. Je naivní až hrůza. Říkal jsem vám, že je do mě zamilovaný, dobře jsem to viděl. A! Máte smůlu! Panic Winie už není panic. A já jsem vítěz! Tak prachy sem!“ zasmál se Doyle.
Srdce se mi rozbušilo tak silně, až jsem měl pocit, že se na těch schodech vyvrátím.
Zatočila se mi hlava, a já se musel na moment opřít o stěnu. Do očí se mi nahrnuly slzy a skoro jsem nic přes ně neviděl.
Zaslechl jsem někoho dalšího, jak se ještě ujišťuje, že to Doyle opravdu udělal.
„Jasně, ještě leží u mě na posteli, nahatej, a když tam vlezeš, ucítíš to, stačí si k Winiemu přičichnout,“ zasmál se Doyle. „Bylo to jednoduché jak facka, a to jeho och a ách… Tak sladký… Sladký Winie, tak mu budu říkat…“
„Co jsi udělal?“ ozval se najednou Danielův hlas. „Kurva, Doyle! Co jsi Winiemu udělal!“ zařval znovu, ale co mu Doyle odpověděl, jsem už nechtěl slyšet.
Ani nevím, jak jsem se z toho posledního schodu dostal. Jen koutkem oka jsem zahlédl čtyři postavy v obýváku, a pak už jsem otvíral dveře tak prudce, že narazily do zdi. Proletěl jsem dveřmi ven a tryskem jsem se rozběhl pryč. Bylo mi jedno, že přes slzy nevidím na cestu. Bylo mi jedno, že někdo vyběhl ven a volal na mě, bylo mi jedno, kam běžím.
Já chtěl pryč. Chtěl jsem umřít…
Agares
Tak tohle byla jízda. Přesně, jak jsem potřeboval.
Oba byli jako kobylky a to mi vyhovovalo. Hrál jsem si s nimi, dráždil je, sváděl a oni se svíjeli pod mýma rukama, prosili a chvěli se.
A když jsem konečně jako první nabral Elama, slastí se mi protočili oči.
Byl tak těsný a horký!
A zatímco on ležel na zádech, Liam klečel nad jeho hlavou a já rejdil jazykem v jeho dírce.
Asi si na ně vezmu čísla a navrhnu jim, že si to zopakujeme.
Kdo ví, kdy se dostanu Elwinovi do kalhot, i když bych moc rád chtěl.
A sušit jsem rozhodně nehodlal. Nakonec to nebyl tak špatný nápad, sem jít.
Když jsem vyplnil Elamovu dírku, hned jsem si na sebe nabodl Liama, až vyjekl.
A pak jsem znovu nabral Elama, teda spíš jsem ho nechal, aby si mě osedlal.
Oba byli po chvíli už dostatečně zalepení a začala je zmáhat únava, kdežto já neměl pořád dost a hodlal jsem pokračovat až do rána.
Jenže sotva jsem si připravil Liama, ucítil jsem prudké bodnutí na hrudi.
Rázem bylo vzrušení to tam.
„Musím jít," zabručel jsem, a zatímco Liam a Elam nechápavě hleděli na to, jak se oblékám, já v duchu zuřil.
Měl jsem pravdu! Jasně, že jo!
Aspoň, že si malej dole užil. Aspoň trochu.
Rozrazil jsem dveře a zaposlouchal se, jak se někdo hádá. Okamžitě jsem se přenesl do obýváku, kde stál Elwinův vysněný kluk, jeden Elwinův spolubydlící a další tři kluci.
„Jestli se mu něco stane, vytrhnu ti srdce z těla, narvu ti ho do prdele, vykuchám tě jako prase na porážce a pověsím na vlastní střeva, rozumíme si?" chytil jsem toho Doyla pod krkem, že se nestačil ani nadechnout, zvedl ho ze země a zatřepal s ním.
Pak jsem ho hodil po jeho kámoších, a za hrobového ticha a nevěřícných pohledů vypadl z baráku.
Hned venku jsem se zase zneviditelnil, ale ještě druhému z Elwinových spolubydlících, který vyběhl ven a volal jeho jméno, jsem stihl zašeptat, že se o Elwina postarám.
Trvalo mi asi jen setinu vteřiny ho dohnat a zastoupit mu cestu.
Vletěl mi přímo do náruče.
Objal jsem ho a natiskl na svou hruď.
„To nic. Už jsem u tebe," zabručel jsem jen.
Říkat mu, že jsem to říkal, by to nejspíš celé jen zhoršilo.
Povzdechl jsem si, pohladil ho po vlasech, a pak mu setřel slzy.
„Půjdeme domů?"