Agares
Vysoký něco málo přes dva metry, širší v ramenou, s černými vlasy po lopatky a pronikavýma modro-šedýma očima. Lehce snědý, jeden ze Sedmi vládců Pekla. Démon, jezdící na obřím zvířeti připomínající krokodýla s orlem na rameni. Vládne téměř celému východu a patří mezi nejsilnější. Je mistrem válek a pod jeho mečem padlo nemálo nepřátel.
I když z něj na bojišti jde hrůza a všichni se mu raději vyhýbají, skutečnost je taková, že rád vyhledává společnost, a pár těch, které považuje za své přátele, ho považují za nejnadrženějšího démona. Po různém experimentování skončil u mužů, kteří prý jeho potřebám dokonale rozumí. Má rád, když může svého milence pořádně protáhnout, aniž by u toho ječel, jako trefený Leviathan. Taky nesnáší, když mu někdo lže nebo se ho snaží podvést.
Elwin Mosley
Vysoký 172 cm, hnědé hodně vlnité a nepoddajné vlasy, hodně husté, věčně neupravené, protože si dělají, co chtějí, dlouhé po ramena
Oči modré, světlejší pleť, brýle – špatně vidí do dálky, pochází z normální rodiny, střední třída,
Postava štíhlejší
Je to šprt, a učení je jediné, co ho zajímá. Spíš introvert, neumí se seznámit, vypadá jak jelito, a hodně se mu proto i smějí. Často zakopává, naráží do věcí, ale to jen proto, že není schopný si jít nechat vyměnit brýle, protože se tam musí nechat dokopat. Proto, že je nešikovný, nevyniká ani ve sportu
Agares
Miloval jsem lidské příběhy. Teda větší část z nich. U některých jsem se hodně bavil, jako třeba u toho, čemu lidé říkali pohádky pro děti. Představa rohatých a zarostlých čertů, smradlavého pekla, všude samé kotle a oheň, to bylo fakt k popukání.
Jako… sorry, lidi, ale nevěřte všemu, co se říká. Vlastně píše.
Například Sáťa. Vždyť vy jste z chudáka udělali doslova hrůzu nahánějícího démona!
Bere si to docela osobně a jednu dobu z toho měl i pořádné depky. Fakt.
Je to kámoš. Občas si sice šlehne nebo vycucá nějakou tu dušičku, zajde si na výlet a něco zničí, nebo způsobí nějakou katastrofu, ale jinak je hodný jak beránek. Nekecám.
No, ale to jsem odbočil. Příběhy… prostě ty, pro děcka, jsou fakt zábavné. Ale najdou se i docela pravdivé. Třeba ten… jak se u Leviathanových hlav jmenuje… Prostě ten, co miluje ty kosmické lodě.
No, tak ten to docela trefil. Ale mám takové podezření, že když to psal, stál mu za prdelí Beelzebub.
Jo, toho podrazáka nemám rád. Věčně si na něco stěžuje, šeredný je jak noc a vlastně pořádně nic neumí. Ale jinak celkově mezi námi nepanují nějaké rozepře, jak se občas taky někde objeví. Jistě, jsou tací, co by se rádi dostali na některý ze Sedmi Pekelných trůnů, mimochodem, jeden je i můj, ale jinak je to v pohodě. Spíše musíme krotit běsy a tvory, kteří se objevují za hranicemi, občas někomu rupne v kouli a rozhodne se vybudovat armádu, kterou pošle na hlavní město, ale zatím pořád žijeme. Čumíte, co? Že i Peklo má hlavní město. Jmenuje se Peklo. Jak originální. Ale Sáťa občas nerad přemýšlí, a tak nevymyslel nic lepšího.
Taky máme pár pravidel, nic hrozného, ale jedno mě docela štve. Nikdo z nás, kromě Sáťi, nesmí do lidského světa. Ha. Samozřejmě bysme to nebyli my, vlastně to vymyslel Marax, abysme s tím něco neudělali. Obešlo se to tím, že se náááhodou v lidském světě objevilo několik knih, které nás dokážou přivolat. Fikané, co?
Dočetl jsem poslední stránku a knihu hlasitě zaklapl. Protáhl jsem se, až mi zapraštěly kosti, a pak se podíval z okna. Málem bych zapomněl. Jedna z věcí, která je tu jiná než v lidském světě, je ta, že je tu pořád stejná teplota vzduchu a takové polojasno. Noc a den tu vlastně ani nejsou, ostatně, my démoni nepotřebujeme chrápat.
PS.: Agares odkazuje na hororové díla H.P. Lovecrafta (Love – láska, craft – jeden z překladů je kosmická loď)
Elwin
Brzy budu mít poslední zkoušky. A já mám pocit, že jsem se absolutně nic nenaučil. Třeba jako včera, když jsem se podíval do skript a s hrůzou jsem zjistil, že jsem se nenaučil jednu větu.
Podle mě moc důležitá. Prý si máme zvýraznit to, co je důležité a podle toho se učit.
Jako bych je neznal. Říkají to jen proto, aby polovina studentů vyletěla, protože většinu textu považují za nepodstatné.
Ale já dobře vím, že důležité je všechno. Hlavně v medicíně.
Jsem tu třetím rokem, a proto bydlím na privátě. Už nemusím žít na koleji, jako tomu je pro všechny v první rok studia. Hodně jich na koleji zůstalo, ale já tam nechtěl být. Měl jsem pocit, že se mi pořád něco ztrácí, že mi každou chvíli někdo do něčeho leze. Nemohl jsem se jít ani pořádně osprchovat, aby tam někdo nebyl.
Třeba minule, když jsem neodhadl vzdálenost a při vstupu do koupelnového koutu jsem narazil na přepážku. Nemůžu za to, a s brýlemi se sprchovat nebudu.
Přesto, že jsem bydlel na privátě, byl to dům obsazený výhradně studenty. Dvě patra, na každém patře čtyři třípokojové byty, s vlastní koupelnou, záchodem a kuchyní.
Já obýval první patro, byt na konci chodby. Hned jak to šlo, obsadil jsem ten nejmenší pokoj. Sice vypadal spíš jako větší komora, a sotva se mi sem vlezla skříň, postel i stůl, ale měl jsem aspoň jistotu, že budu v pokoji sám.
„Ukáž?“ vytrhl mi Bred skripta z ruky.
Právě jsem seděl v kuchyni, snídal, a u toho se ještě učil. Zkoušky mě čekaly za necelých čtrnáct dní…
„Ha… ha ha… Proč sis to podtrhoval?“ rozcuchal mi vlasy. „Vždyť máš podtrženou každou větu! Jen to nejdůležitější, Wine. Nejdůležitější! A ty jsi podtrhnul prakticky celou knihu!“
Vytrhl jsem mu skripta z ruky tak rychle, že jsem se loktem narazil o stůl. Rychle jsem zvedl ruku a chtěl se za loket chytit, ale místo toho jsem převrhnul hrnek s čajem, který se vylil do talíře rovnou na sendviče.
A to už se Bred smál tak, že ho bylo slyšet až na chodbě v přízemí.
Agares
Když jsem se dost protáhl, rozhodl jsem se, že zajdu za Paimonem. Měl docela rozšířený harém, a dost často jsem si k němu chodil vybrat nějaký ten pěkný kousek masa.
Jak já miloval sex! Nic na světě se nevyrovnalo tomu, když jsem dosáhl orgasmu, a ještě, když k tomu přispěl nějaký pěkný protějšek. Nesměl ovšem u toho ječet jako trefený Leviathan.
Hrůza. Kdybyste ho slyšeli dáte mi za pravdu. A někteří, zvláště mladší démoni, jsou hrozné citlivky.
Fakt. Jeden si nemůže ani pořádně zašukat. To je furt: pusinka sem, pusinka tam, pohlaď mě tady, buď něžný, opatrně, nekousej, a tak dále. Vypadám snad jako někdo, kdo se chce muchlovat? Já chci prostě pořádný sex. A proto jsem začal chodit za Paimonem. Měl ty nejlepší.
Kromě toho, se svým vzhledem jsem si mohl dovolit vybírat. Ono, ostatně, většina démonů by se z lidského hlediska dala považovat za krásné.
Nevěřte těm povídačkám, kterými vás krmí. Fakt jsme fešáci.
Sešel jsem do stájí, abych si nechal osedlat svého Ještěra, vím, taky to není originální jméno, ale nechtělo se mi nic vymýšlet, a pak už vyrazil na druhý konec města.
Na sobě jsem měl své černé kalhoty a koženou vestu, kterou jsem zásadně nosil rozepnutou, aby odhalovala mou mužnou hruď.
Během chvilky jsem byl na místě, nechal Ještěra pacholkovi, a pak si to zamířil rovnou do Paimonových pokojů.
Elwin
Odhodil jsem skripta bokem. Místo aby dopadly na gauč, přistály ve velkém květináči.
Ale to byl teď nejmenší problém. Musel jsem uklidit tu pohromu na stole.
Opatrně jsem vzal talíř, a za pobaveného Bredova smíchu, jsem s ním balancoval k lince, abych nejprve vylil tekutý obsah, a pak vyhodil rozmočené sendviče do koše.
Jen jsem se zamračeně podíval na Breda, který to všechno komentoval, zvlášť, když se mi jeden sendvič přilepil na ruku, a ani za Boha nechtěl spadnout do koše.
A taky to náležitě a barvitě hned poreferoval Danielovi, který už nakukoval, proč je tady v kuchyni tak veselo.
Neřekl jsem ani slovo. Hodil jsem talíř do myčky i s hrnkem. Utřel jsem stůl a pak se sehnul ke květináči, abych si vzal skripta, přičemž jsem se stihl hlavou praštit o radiátor.
A v tu chvíli se Bred už doslova válel po zemi.
„Měl by sis udělat něco s těma vlasama,“ došel ke mně Daniel.
Kopnul do Breda, aby se přestal tak chlamat, zahrábnul prsty do mých vlasů a stáhl mi je z čela.
„Leze ti to do očí a pak nevidíš,“ zastrčil mi do nich sponku, která to tak trochu držela na hlavě pohromadě, a jedním prstem mi pošoupnul brýle.
„Jdu do knihovny,“ jen jsem zabručel a raději rychle zmizel ve svém pokoji.
A jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Rychle jsem se převlékl, do kabely hodil pár knih a sešitů, psací potřeby, deset zvýrazňovačů, kdyby náhodou některý z nich přestal psát. Hodil jsem na nohy tenisky a rychle vyrazil z bytu.
„Winie!“ křikl za mnou ještě rozjařený Bred. „Vem si klíče!“
Otočil jsem se, zaběhl do předsíně, popadl klíče, hodil je do kapsy a znovu se vytratil ven.
„Ten kluk mě jednou zabije!“ zavyl Bred a znovu se sesunul k zemi v záchvatu smíchu, když viděl mé ponožky, která byla každá jiná, a při úprku ven jsem narazil na dveře, až jsem si málem rozbil brejle.
Agares
Paimon byl o několik tisíc let mladší. Kdybych to měl brát z lidského hlediska, tak já vypadal v rozmezí od třiceti do pětatřiceti pozemských let, Paimon tak o deset let míň.
Vládl větru, a i on patřil mezi Sedm Pekelných vládců.
„Někdo by na nás měl zase zaútočit. Trávíš u mě poslední dobou až moc času," přivítal mě s povzdechem, sotva jsem vešel dovnitř.
Napůl seděl a napůl ležel na sofa, na sobě jen lehké bílé roucho, průsvitné, samozřejmě, jeho blond vlasy mě skoro oslepovaly, a u nohou mu seděli dva polonazí démoni, kteří mu podávali víno a ovívali ho. Byl tak trochu princeznička, ale co už.
„Vadí ti snad moje společnost?" prsknul jsem po něm a rozvalil se do křesla naproti němu.
„Ani ne. Ale vždycky, když přijdeš, zrušíš některého z mých hochů, a já pak musím hledat vhodnou náhradu. Myslíš, že je to sranda?" pohodil svou blonďatou hřívou.
Jen jsem protočil oči a jednu nohu přehodil přes opěrku křesla.
Moc dobře jsem si všimnul, jak se na mě jeden démonek zadíval. Vypadal sladce a nezkušeně.
Panicové mi zas až tak nevadili, pokud se ovšem snažili něco dělat a neleželi jako prkno, nebo nebyli úplné nemehla. Jednou jsem tak málem přišel o Agarese juniora, když mi ho jeden takový málem ukousnul.
Belial, který si tehdy vyrazil se mnou, se mohl smíchy potrhat, mě to ale zas tak vtipné nepřipadalo. Vždyť jsem málem přišel o nejdůležitější část mého těla!
To už v tomhle ohledu byli lepší lidi. Jo, jak já byl vždycky nadšený, když mě někdo přivolal!
Většinou to byl čas strávený orgiemi, ale mělo to jednu nevýhodu. Člověk se snadno a rychle unavil.
No, měl jsem to prostě těžké. A přitom jsem nebyl tak náročný. Chtěl jsem jen pěkného kloučka, co by se nechal ojíždět, a sám se aktivně zapojil. A neodpadl hned při pátém čísle.
„Máš štěstí, že tě mám rád, jinak bych už tě dávno vyhodil," povzdechl si Paimon.
„Tak mi nastav ty a bude to vyřešené," pokrčil jsem rameny.
„Zapomeň. Svůj zadeček ti rozhodně nenastavím, barbare. Mé krásné tělo musí zůstat neposkvrněno," odfrkl si a odhodil si z ramene pramen vlasů.
Elwin
„Přijď brzy! Budeme mít párty!“ zařval na mě ještě Bred z okna.
Ani jsem se neotočil. Věděl, že se takových akcí neúčastním. Bylo v bytě vždycky plno, a každý se chtěl muchlovat s každým. A našli se i takoví, kteří to zkoušeli i na mě. Ať už holky nebo kluci.
Ale já se vždycky zavřel v pokoji, nebo jsem zdrhnul do parku a počkal, až se náš byt vyprázdnil.
Vlastně mě nikdo nikdy neviděl s nikým. A já taky s nikým nechodil.
Nikdo mě nechtěl. A pokud už mi dělal někdo návrhy, tak jen proto, aby se mohl pochlubit, že to byl právě on, kdo vyhrál bonus, a já s ním přišel konečně o panictví.
Jo, tak tohle se o mně všeobecně vědělo. Jen jednou jsem se nechal ukecat, zůstal jsem a něco málo vypil. A ve své opilosti jsem se přiznal, že jsem s nikým ještě nepsal a ani nechodil.
A v tu chvíli se na mě vrhli dva kluci, že mě prý odpaní.
Utekl jsem na poslední chvíli a do bytu se vrátil až druhý den ráno, když už byli všichni pryč.
Od té doby mi říkají Panic Winie.
Cesta do knihovny mi trvala půl hodiny pěšky. Ne, že bych se rád procházel, ale zapomněl jsem si peněženku, tak jsem nemohl ani autobusem ani taxíkem.
Měl jsem hlad, v břiše mi kručelo, a jazyk se mi lepil na patro, jak jsem měl žízeň.
A tak jsem si opravdu oddechl, když jsem nakonec vešel do chládku té obrovské knihovny.
Hned jsem se zahlásil, u prvního automatu jsem si do kelímku napustil studenou vodu, a na jeden zátah vypil. A pak už víc v klidu jsem si napustil znovu vodu, a s hlavou zaraženou mezi rameny, jednou rukou svírající popruh kabely a v druhé ruce s kelímkem s vodou, jsem šel co nejrychleji na patro, do nejzazšího koutu knihovny, abych se tam mohl v klidu učit.
Pořád jsem neuměl tu jednu větu, kterou jsem přehlédl.
A taky… Být někde schovaný je fajn. Od chvíle, co jsem vešel do kampusu, se na mě každou chvíli někdo díval a divně se usmíval.
Div, že si na mě neukazovali prstem.
Jo, nejspíš mám to: Panic Winie, napsané na čele.
Agares
Jo, Paimon byl jeden z těch, které bych rád dostal, ale bohužel mi nebylo přáno.
Ani když se opil, a že to nebylo nic neobvyklého, když nebylo co dělat, se mi nikdy nepodařilo ho přesvědčit.
Ještě chvilku jsme kecali jen tak o ničem, jak už to démoni dělají, pomlouvali Sáťu, hořekovali nad osudem, než se Paimon konečně rozhoupal a rozhodl se ukázat mi svůj nový přírůstek.
Ladným pohybem vstal, a rukou svým dvěma poskokům naznačil, ať se klidí.
Znovu jsem jen protočil oči. Já si na tohle nepotrpěl, ale u Paima jsem udělal výjimku.
Zavedl mě do svého největšího pokoje, kde na gaučích, vysokých kobercích na zemi, v křeslech nebo na taburetech, polehávalo nebo posedávalo patnáct démonů.
Stejně jako já, si i Paimon potrpěl na muže. Mě to teda dřív bylo jedno, hlavně, když jsem smočil, ale ženské… Jsou moc náročné, furt si na něco stěžují, věčně se jim něco nelíbí, a až podezřele často je bolí hlavně hlava.
A tak jsem jednou řekl dost, a teď už si užívám jen ten nejlepší sex. V rámci možností. Pořád to není dokonalé, a to co bych si představoval, ale už aspoň neposlouchám ty věčné výmluvy, ze kterých pak i mě bolela hlava.
„Tohle je Rakki," přerušil tok mých smysluplných myšlenek Paimon a pod nos mi přistrčil mladého démona.
Myslím, že jsem začal okamžitě slintat, a kdybych mohl, tak vyju, protože to byl opravdu výstavní kousek. A podle jeho kukuče nevypadal, že se jen tak něčeho zalekne.
Zatetelil jsem se radostí a spokojeně mlaskl.
Okamžitě jsem si ho přitáhl do náruče a sklonil hlavu, abych mu mohl věnovat pořádný polibek.
Elwin
Seděl jsem u malého stolku v rohu za regály s knihami už asi dvě hodiny. Pocucával jsem vodu pomalu, abych nemusel běhat dolů pro další vodu nebo na záchod.
Takhle jsem nelekl žízní, a měl jsem klid od čumilů.
Ale kručení v břiše se nedalo zamaskovat. Možná kdybych si tak nahlas prdnul, ale to bych se hanbou propadl.
Procházel jsem právě jedny skripta, když jsem se zarazil.
Někdo mi z nich vytrhnul dvě stránky.
Neuměl jsem se na někoho rozzlobit. Ale byl jsem naštvaný, že si to vůbec někdo dovolil.
Kdo mi vlezl do tašky? Nebo to byli kluci? Studovali stejný obor.
Ale vzhledem k mé dobré paměti jsem věděl, čeho se ty dvě stránky týkaly, a tak jsem po krátkém rozmýšlení vstal, a šel jsem hledat publikaci, ve které by mohly být podrobnosti k danému tématu.
A možná se toho naučím víc.
Našel jsem knihu asi po půl hodině usilovného pátrání. Jo, mohl jsem požádat o pomoc knihovníka, který měl právě službu, ale styděl jsem se. Byl to moc hezký kluk, a já si kolikrát představoval, že by mě jednou v nestřežené chvíli přitiskl na zeď, naklonil se ke mně a pak mě políbil…
Zatřepal jsem hlavou, popadl knihu, a celý červený jsem rychle zaplul k mému stolku, kde na mě nebylo vidět.
Když jsem ten nával vzrušení z té představy vydýchal, konečně jsem knihu otevřel. Listoval jsem v ní a hledal to správné téma…
A narazil jsem na něho…
Latina mi nedělala problém, a tak jsem v pohodě polohlasně přečetl všechno, co tam bylo.
A teprve když jsem dočetl, jsem se zarazil.
Ta slova…
S medicínou toho moc společného neměly. Teda jako samostatně ano, aspoň některé z nich, ale když jsem si v duchu přeložil celé věty…
Nechápavě jsem na ten odstavec hleděl. Už jen to, že se mi to vůbec podařilo přečíst.
Nedalo mi to, a znovu jsem to přečetl celé nahlas, jako bych se chtěl přesvědčit, že to tam opravdu nepatří…
Agares
Klidně bych si ho vzal i na místě. Bylo mi to jedno. Ale v rámci zachování dobrých vztahů, jak to Paimon nazýval, jsem si kluka odnesl pěkně do pelíšku, který byl hned ve vedlejším pokoji a sloužil právě k těmto účelům.
Nutno podotknout, že se vážně snažil. Byl iniciativní, sám si mě svlékl, vyvalil ty své kukadla na Agyho juniora, který byl zatím poměrně v klidu, a pak zaklekl, aby se s ním pomazlil.
A přivedl ho k životu.
Musel jsem uznat, že kouřit uměl skvěle. Nevím teda, na kom nebo na čem trénoval, ale dokázal mě pojmout skoro celého, a to už bylo co říct.
Užíval jsem si to jako už dlouho ne, a doufal, že tenhle aspoň něco málo vydrží, protože začátek byl slibný, a byl bych nerad, kdyby se to posralo.
A docela se mi líbil.
Už jsem se těšil, jak se mu udělám do pusy, a pak pěkně vyplním jeho dírku, když jsem pocítil známý tlak. Ne ten, když přichází orgasmus. Z toho bych tak v šoku nebyl.
Ale ten, kdy se cítíte, jako by vás někdo tahal na provázku.
Bylo mi jasné, co to znamená. Zrovna teď se někdo z vrchu rozhodl, že mě zavolá.
Jednu nevýhodu to přece jen mělo. Musel jsem na volání odpovědět, a nešlo se jen tak vrátit.
„Kurva! Do hajzlu! Satan, aby to spral! Fiks!" zanadával jsem nahlas, a poslední, co jsem spatřil, byl démonův překvapený výraz.
Ani jsem se nestihl udělat!
Doufal jsem, že to aspoň bude stát za to, a byl připravený vybrat si daň za vyrušení, ale místo toho jsem se ocitl na stole, který pode mnou praskl, a zíral na nějakého vyjeveného sopláka s rozčepýřeným hárem, brýlema a květinkovou sponkou ve vlasech!
"U Satanových koulí! Co to má, kurva, znamenat!" zařval jsem, dal ruce v bok, a na toho maníka se zadíval tak, že kdyby to šlo, byl by na místě mrtvý.
Elwin
Už jsem si myslel, že tu knihu vezmu s sebou a zeptám se někoho z rektorů, co ten odstavec znamená. Vážně mi to nedávalo smysl.
Už jsem tu knihu skoro držel, když mi najednou něco těžkého připláclo ruce ke stolu, a ten vzápětí prasknul a zlomil se vejpůl.
Všechny mé věci, které jsem měl na něm položené, spadly na zem, a já sletěl ze židle dolů na kolena, když mě to stáhlo dolů.
To by ještě bylo v pohodě.
I to, že se stůl zlomil.
Ale že mi na rukách bude sedět nějaký nahatý chlap…
Zíral jsem na něho s otevřenou pusou. Teda zíral bych, kdyby moje hlava nebyla někde u jeho břicha a já měl přímý pohled na jeho výbavu.
V tu chvíli mě polilo vedro, jako by mě někdo hodil do lávy. Nebo aspoň strčil do rozpálené sauny.
„Se-“ zajíkl jsem se po první slabice a musel si odkašlat.
„Sedíte mi na rukách,“ špitnul jsem.
Byl jsem rudý jak rajče, podle toho, jak mi bylo vedro. A v tuhle chvíli mi ani nedošlo, se pozastavit nad tím, odkud se tu ten nahatý chlap vzal, jak jsem byl mimo z toho, že mi na rukách sedí svým holým zadkem a já mám před očima jeho penis.
A taky mi zalehlo v uších po tom jeho řevu.
Otočil jsem hlavu, protože jsem zaslechl spěšné kroky. Ale akorát jsem si tím vysloužil křupnutí v krční páteři, a já už se v duchu viděl u fyzioterapeuta, který mě bude týden dávat do pořádku.
„Prosím… moje ruce…“ špitnul jsem a modlil se, aby nikdo nepřišel až sem a neviděl to.
Určitě by si mysleli, že jsme tu spolu něco dělali.
„Mosley! Je všechno v pořádku?“ hlas toho hezkého knihovníka zněl moc blízko. Hodně blízko. Ještě dvě uličky a je u mě.
Skončil jsem. Umřu. Určitě umřu. Chci umřít…
Agares
A jo. Já si říkal, že mě něco tlačí do zadku.
Můj vztek se po pár vteřinách změnil v uchechtnutí. Ten kluk byl ze mě úplně paf. Teda, to lidé bývají i normálně, i když třeba vědí, do čeho jdou, ale on reagoval zase trochu jinak. Nejspíš vůbec netušil, co četl, a kdo jsem.
Nevím, co ho rozhodilo víc. Jestli můj rozkrok u jeho hlavy, nebo to, že jsem se tu jen tak objevil, nebo to, že se ozval cizí hlas a někdo se k nám blížil. Já byl narozdíl od něj v klidu. Nikdo, kromě toho, kdo nás vyvolal, nás nemohl vidět, ani slyšet, pokud jsme sami nechtěli.
Pobaveně jsem se uchechtl nad jeho rozpaky, ale vstal, protože se akorát zpoza rohu vynořil nějaký kluk.
„Pro boha! Co se stalo?" vykřikl a ihned přiskočil k té hromádce neštěstí.
Já jen protočil očima, sedl si vedle kluka na volnou židli a ležérně přehodil nohu přes nohu.
„Proč všichni říkají "pro boha"? Proč nikdo neříká "pro satana"?
„Nudáááá," zabrblal jsem.
Pak mi to ale nedalo, naklonil jsem se k tomu, co mě přivolal a nosem se otřel o jeho krček. Poznal jsem to okamžitě. ta nezaměnitelná vůně, která je u všech stejná.
„Ale, ale, ale… Tady je někdo ještě panic," zavrněl jsem mu do ucha. „Můžu ti s tím pomoct. Víš, zavolal jsi mě zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl začít stříkat, tak, co kdybys mi to nějak vynahradil?
Mimochodem, kromě tebe, protože jsi mě přivolal, mě nikdo jiný nevidí ani neslyší."
Elwin
Bylo to o fous. Netušil jsem, jak bych vysvětloval to, že se nemůžu zvednout. I kdyby mě tahal ze všech sil, tak ten chlap, co teď sedí na židli, byl zatraceně těžký, a já měl ruce doslova přikurtované k zemi.
Když vstal, ruce se mi uvolnily, a já se převážil dopředu a spadl jsem mezi trosky stolu přímo na nos.
„Já… já… ne… já…“ nebyl jsem schopný se vymáčknout, když mě chytly silné ruce knihovníka, a vytáhl mě na nohy.
Se staženým obočím se díval na tu spoušť, a pak se znovu podíval na mě.
„Mosley, co jsi dělal, prosím tě?“ ukázal na rozbitý stůl, a pak se ještě rozhlédl kolem sebe a ke stropu, jestli náhodou nespadlo něco od tama.
„Já… já…“ musel jsem se otočit do toho nahatého chlapa.
Pohled na něho mě úplně rozhodil, a hlavně to, co mi říkal. A pak to jeho otření o můj krk.
Byl jsem úplně v prdeli.
Srovnal jsem si brýle na nose, a pak si začal potahovat košili, abych ji neměl shrnutou. Bylo mi vidět břicho, a to byl pro mne doslova striptýz.
„Já se omlouvám,“ vydoloval jsem ze sebe nakonec.
„Zakopl jsem a spadl jsem… na stůl…“ ukázal jsem k té hromadě, ale hned jsem prst namířil trochu bokem, protože mi ve výhledu seděl ten nahatý chlap.
Už jsem chtěl říct, že to on za to může, ale došla mi ta jeho slova, a taky… Knihovník se tvářil, jako bych tam opravdu byl sám.
Zkouší mě? Dělají si ze mě srandu? Dost blbý, ale nebyli by první.
„Zaplatím ho…“ sáhl jsem hned do kapsy. „Jen… zapomněl jsem peněženku doma.“
Bylo mi fakt trapně. Hodně trapně. Trapněji než obvykle.
Sklopil jsem pohled a nervózně si potahoval košili.
„Je mi… to líto…“
„Kašli na to,“ položil mi knihovník ruku na rameno.
Mě se v tu chvíli roztřásla kolena. Ještě nikdy se mě takhle nedotýkal. Sotva mě pozdraví.
Dostal jsem předčasný dárek k narozeninám…
„Stejně ten stůl byl starý, proto byl tady. Hlavně že se ti nic nestalo. Když tak si sedni jinam, já to tu nechám odklidit. V pohodě?“ chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu, aby se na mě podíval pořádně.
Jen jsem němě přikývl, a pak se už jen díval, jak odchází. Ten jeho úsměv mě málem poslal zpátky na zem.
„Musím jít… Musím jít někam jinam… Nikdo tu není… Jen nejsem vyspaný… Jsem nervózní ze zkoušek… jen halucinace… Vyspím se a… spraví se to…“ mumlal jsem si pro sebe, když jsem si dřepl na zem a rychle jsem házel své věci do tašky, abych odsud mohl vypadnout dřív, než se tím horkem úplně roztopím.
Agares
Hmmm...
Tak tohle bylo zajímavé.
Přeskakoval jsem pohledem z jednoho na druhého, a nemusel jsem být ani démon, aby mi to došlo.
Vlastně jsem dokonce na chvilku nevěděl, co dělat, a to už bylo co říct.
Za celý můj nesmrtelný život jsem tohle nezažil. Lidé reagují různě, ale ten smrad byl víc paf z toho kluka než ze mě! A to sakra hodně srazilo mé ego.
„Jestli myslíš, že máš u něj šanci, tak se pleteš. Jen tě chce ošukat. Nic víc," zavrčel jsem, když jeden odešel a druhý si začal sbírat věci.
Odfrkl jsem si, protože to nejspíš byl šprt, a pak se postavil před něj.
„A neignoruj mě, kurva! Nejsem žádná haluz. Vyvolal jsi mě z téhle knížky," zvedl jsem ji ze země a nalistoval stránku, kterou jsem mu strčil pod nos. „Teď musíš převzít zodpovědnost. Nehnu se od tebe ani na krok. Jen ty mě uvidíš a uslyšíš, pokud nebudu chtít jinak. Mimochodem, když jsem řekl, že se od tebe nehnu na krok, myslel jsem to vážně. Díky tomu, cos udělal, teď nějakou dobu bude tvá duše nestabilní. Pokud se ode mě moc vzdálíš zemřeš. A pokud zemřeš, uvíznu v lidském světě. A to si piš, že bych si tě pak našel, a i tvé duši udělal ze smrti peklo."
Vrčel jsem na něj celou dobu a v duchu mlátil hlavou o zeď nad tím, jaké je to nemehlo.
Teda…
Hezký byl. To jo. Opravdu. Ale to ostatní už bylo krapet horší.
Kecám. Bylo to kurevsky špatné.
„Tak, kluku. Teď mi ukaž mou komnatu a hodily by se nějaké hadry. Teda pokud se ti nelíbím víc takhle. A taky tvoje jméno by bodlo. Já jsem démon Agares. Jeden ze sedmi vládců Pekla a vládce východu."
Proč se snažím, když je to stejně k hovnu, a on nemá ani páru o čem to tu vlastně melu?
Zabrblal jsem, a když si dosbíral věci, chytl jsem ho za paži a vytáhl nahoru, čímž se dostal ještě blíž ke mně. Rukou jsem sjel níže a v duchu zaúpěl.
Ten jeho zadeček byl přímo výstavní! Proč musím tak trpět?! Proč?!
Elwin
Určitě je to halucinace.
Jenže ta halucinace mě popadla za ruku, a já jeho prsty cítil až skoro v kosti.
To už nebylo normální.
Jsem úplně v pytli, jsem s nervama v háji. To je určitě z těch blížících se zkoušek. To je ono. To bude určitě ono.
Taška mi spadla na zem a já zalapal po dechu, když mi ta halucinace stiskla zadek.
Nevím, co teď bylo červenější. Jestli já nebo to rajče, co mám doma v lednici.
„Pusť mě,“ breptnul jsem.
Stiskl jsem zuby k sobě, až mi o sebe zaskřípaly. Nevěděl jsem, co s rukama.
Musím odsud pryč.
Komnata? Zemřu? Ďábel? Uvízne tu? Chce mě ošuk-
Málem jsem se zajíkl, a ani tu poslední myšlenku nedomyslel.
V tu chvíli jsem se mu vytrhnul tak prudce, že mi rozerval košili na rukávu a já dopadl na zadek.
Brýle se mi sesunuly na špičku nosu, a do dlaně se mi zadřela tříska z rozbitého stolu.
Když jsem se trochu vzpamatoval z toho šoku, po čtyřech jsem se doplazil ke své tašce, popadl ji, vyskočil na nohy a zdrhal, co to dalo. Na schodech jsem se málem přerazil, když jsem zakopnul o svou nohu, tak tak, že jsem stihl otevřít dveře, a pak jsem se na poslední chvíli vyhnul mramorovému sloupu nedaleko východu z knihovny.
Co jsem už nestihl vybrat, byl stojan na kola…
Jen jsem napřáhl ruce před sebe, ohobloval jsem břichem tři sedátka, praštil se o poslední kolo do rozkroku, a nakonec jsem přistál na zemi, na tašce, která tentokrát byla rychlejší než já, kdy mi při tom tělocviku vypadla z rukou.
Agares
Vysrat se na to. Hned jak se vrátím, zařídím podmínku, abysme si mohli hned po vyvolání vybrat, jestli zůstaneme v lidském světě, nebo ne.
Nejspíš se mě Sáťa rozhodl vytrestat. Zavzpomínal jsem, jestli jsem mu někdy náhodou nevlezl do zelí, aby mě měl důvod nenávidět, a takhle mě chudáka týrat, ale nic mě nenapadlo.
A zatímco jsem přemýšlel, ten kluk vzal nohy na ramena.
Vztekle jsem zasyčel a začal být frustrovaný.
Moje schopnost se pohybovat vzduchem nebo procházet stěnami, kterou měl každý démon, co se ocitl v lidském světě, se mi teď náramně hodila.
Doskočil jsem na chodník přesně v okamžiku, kdy se ten kluk nejspíš rozhodl ohoblovat všechna kola. Založil jsem si ruce na hrudi a díval se zvědavě na ten jeho pád.
Bylo to strašné nemehlo.
A já už si byl jistý, že tohle je určitě nějaký trest.
Ale jestli si Sáťa myslí, že to vzdám, tak ani hovno. Toho kluka dostanu.
Došel jsem k němu, když se válel na zemi, popadl ho kolem pasu, zvedl do vzduchu, a pak se jedním skokem přenesl o kus dál do nějakého parku, kde jsem ho složil do trávy a dřepl si k němu.
„Tak hele. Buď jsi mě vůbec neposlouchal, a nebo jsi úplně natvrdlý. Ale zopakuju ti to pro jistotu znovu. Tys mě sem přivolal," píchl jsem mu prstem do hrudi, "tak se teď o mě musíš postarat. A ne, neutečeš tomu. Neschováš se. Kamkoliv půjdeš, půjdu já taky. Jednoduché, jak facka."
Elwin
Čím jsem si to zasloužil?
Nejen, že mám v dlani pořád zabodnutou tu velkou třísku, ale ještě jsem si obě ruce sedřel při dopadu. To, že nemám rozbitý nos, vděčím jen tomu, že je teď v mé tašce otisk mé tváře.
Zkřivily se mi brejle, a navíc jsem se vznesl do vzduchu.
Nestačil jsem ze sebe vydat ani zděšený výkřik, a už jsem ležel na trávě v parku.
Není to démon, neexistují. Je to nějaký pošuk, který se rozhodl si ze mě vystřelit.
Někdo ho na mě poslal. Někdo z kluků, kdo se pořádně nudil.
„Ne-mám tele-fon…“ nesmyslně jsem vyžbleptnul první věc, co mě napadla, když zas začal mluvit něco o přivolání.
„Nejsem… nemůžu… se postarat… nech mě… být…“ vycouval jsem po zadku dál od něj. „Zůstala tam… taška…“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Potřebuji ji…“ ukázal jsem prstem ke knihovně.
A v momentě, kdy se ohlédl, vystartoval jsem. Sprintem jsem běžel k cestě a skočil do prvního taxi, které tam stálo.
„Honem!“ vyhrkl jsem na taxikáře adresu. „Spěchám! Peníze mám tam! Zaplatím víc, jen… spěchejte!“
Taxikář se na mě nejprve nedůvěřivě podíval.
„Někdo vás honí?“ podíval se z auta ven.
„J-jo! Prosím rychle!“
Zarazil jsem se do sedačky, když vyjel. Přál jsem si být malý jak blecha. Nebýt vidět.
Nebýt v Anglii.
Nebýt vůbec na zemi…
Agares
Fajn. Seru na to. Je mi to jedno.
Prostě chcípne, a já si tu pár let pobudu.
Stejně to moc dlouho nevydrží. Až začne mít Sáťa problém, někoho pro mě pošle.
Nemám prostě náladu se dohadovat s nějakým smradem.
Raději si užiju, a hlavně bych potřeboval nějaké ty hadry.
Ne, že bych se za své tělo styděl, ale pokud budu chtít někoho klofnout, budu se muset zviditelnit, a přece jen to půjde snadněji, když budu oblečený, než když budu nahý.
Rozhlédl jsem se a vydal se tam, kde jsem cítil největší množství lidí. Bylo to nějaké centrum, nebo jak tomu lidé říkají, a tam samozřejmě obchody s věcma.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel něco vhodného.
O pár minut později jsem se spokojeně nakrucoval u zrcadla. Modré džíny, tenisky a triko s krátkým rukávem v tmavé barvě, které kopírovalo mé svaly, bylo to pravé pro balení lidských kluků.
Samozřejmě, i když jsme se do lidského světa nedostali tak často, měli jsme povědomí o tom, co se právě děje, co je zrovna moderní, a co už nefrčí, takže jsem věděl, že pokud si chci zašukat, musím jít do toho, čemu lidé říkali bordel.
Osobně nechápu proč, ale byla to jejich věc.
Sotva jsem se rozhodl zviditelnit, ucítil jsem pnutí na hrudi. Známka toho, že kluk se dostal ode mě dál, než by měl. Sám jsem netušil, jaká vzdálenost to má být. Nikdy jsem se o to nezajímal, protože nebylo potřeba. Proč taky. Když vás někdo vyvolá, tak od vás, kurva, neutíká.
Nasraně jsem zafuněl, a pak se snadno přenesl před knihovnu, kde se na zemi válela klukova taška.
Pnutí na hrudi zesilovalo, ale také to byla známka toho, že ještě žije.
Satan žel, nebo Satan dík. Záleží, jaký je úhel pohledu.
Mohutnými skoky jsem se vydal vpřed, rozhodnutý to tomu nemehlu natlouct do hlavy, protože očividně pořád nehodlal uvěřit tomu, co říkám.
Elwin
Když jsme odjeli kus dál od parku, začínala se mi točit hlava. Musel jsem zavřít oči.
Určitě to je těmi pochroumanými brýlemi. Rodiče říkali, že si mám zajít k očařovi a nechat si udělat nové. Ale když… Je tu jen jeden očař, který by mě vzal. Ale já se před ním stydím.
I když je to jen očař.
Ale je tak hezký, že pokaždý moje návštěva u něho skončí mým úprkem.
Začnou se mi třást ruce. To by ještě šlo.
Když vejdu dovnitř, začnu se potit a červenat.
Tohle jsem už minule zvládl, i když jsem měl mokré i boxerky, jak mi tekl pot čůrkem po zádech.
Ale v momentě, kdy mě chytil za hlavu, aby si mě natočil, a přiblížil se moc blízko, aby se mi podíval do očí…
Pan doktor skončil v koši a já zdrhal co to šlo.
Od té doby jsem tam nebyl.
„Jsme tady.“
Otevřel jsem oči a rozmlženým zrakem se díval na taxikáře.
„Je vám špatně?“
Přikývl jsem.
„Je to tenhle dům?“ ukázal rukou ven.
Přikývl jsem a začal se hrabat ven z auta.
„Pomůžu vám…“
Ještě že je to starší chlap, který není vůbec sexy a kluci ho zřejmě nezajímají. Podepřel mě a pomohl mi vyjít do prvního patra k našemu bytu. Stejně měl spíš strach, aby nepřišel o peníze.
Zaklepal jsem, protože mé klíče zůstaly v tašce. Dveře se otevřely a v nich se objevil rozjařený Bred.
Párty… zapomněl jsem.
„Potřebuji peněž-“
Víc jsem neřekl. Udělalo se mi tak zle, že jsem se sesunul k jeho nohám.
„Zaplatím to, kolik to dělá?“ objevil se za ním Daniel a starostlivě se na mě podíval.
Vybral peníze z kapsy, dal je taxikáři, popadli mě s Bredem každý z jedné strany a vtáhli mě do bytu.
„Chlastal jsi bez nás? Měl jsi dojít, byla by větší sranda,“ zakroutil hlavou Bred.
„N-ne… jen… je… mi… blbě…“
„Chceš zvracet?“ shrnul mi Daniel vlasy z čela a podíval se mi do obličeje.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Mám zavolat doktora?“
„Ne… chci… postel…“
Za další minutu jsem ležel na posteli, zavřený ve svém pokoji, zatímco od vedle šla hlasitá hudba a smích.
A já…
Počítal své poslední vteřiny.
Než umřu…. Stihnu ještě dojít na zkoušky?