Remy
Vzal jsem si Meryho osušku, abych se otřel, a pak si ji omotal kolem těla. Posbíral své věci, ještě se na moment k Merymu otočil, ale pak už jsem raději odešel.
Nejspíš bych se nakonec neudržel.
Celou cestu do svého pokoje jsem se usmíval jako pako, a když jsem byl uvnitř, jen jsem sebou plácnul na postel.
„Remy?" vytrhlo mě ze snění, až jsem nadskočil, jak jsem se lekl.
Úplně jsem na Eliho zapomněl. Ale to, že na mě promluvil, mě vrátilo zpátky do přítomnosti. Posadil jsem se, přitáhl si ho k sobě a jen ho pevně objal.
„Voníš jako on," zašeptal Eli do mé hrudi, když se ke mně přitiskl. „Jsi šťastný?"
„Teď ano. Strašně moc… ale… právě díky tomu si teď ještě víc uvědomuju to, že nesmím dopustit, aby se někomu něco stalo. Aby se jemu něco stalo. I kdybych kvůli tomu měl odejít."
Povzdechl jsem si, a ještě chvilku se nechal unášet těmi příjemnými vzpomínkami na to, co se právě před chvilkou odehrálo.
„Přinesu nějaké jídlo, jo?" vymanil jsem se nakonec z Eliho sevření a slezl z postele, abych se konečně někam pohnul a pořád jen zamilovaně necivěl do blba.
Meryho osušku jsem přehodil přes křeslo, jako by to byla nějaká svátost, a hodil na sebe jen obyčejné triko a kraťasy.
Seběhl jsem dolů právě ve chvíli, kdy akorát Adam začal servírovat, a sotva jsem vešel, ozvalo se pískání a někdo i zatleskal.
Jen jsem mávnul rukou, zachichotal se jako puberťák, protančil jídelnou a vrazil do kuchyně, kde jsem objal Benyho, zatočil se s ním a zasmál se.
„Mám hlad, jako vlk. Ale vezmu si to k sobě," zamrkal jsem na něj a na tác si naložil, jako bych chtěl nakrmit deset lidí.
Nakonec jsem se ale zdržel ještě o trochu dýl, protože mě něco napadlo.
A tak, když jsem se asi po půl hodině konečně vracel zpátky do pokoje, skoro jsem přes to ani neviděl na cestu. Zastavil jsem se ještě u dveří do Meryho ložnice, položil na zem před dveře jeho oblíbený jahodový pohár s čokoládovou omáčkou a šlehačkovým přelivem, který jsem mu dřív docela často dělával, ale potom co to v kuchyni převzal Adam, nějak jsem to vypustil z hlavy, a zaklepal jsem na dveře.
Nečekal jsem, až otevře a rychle se rozešel ke svému pokoji, který byl na konci chodby za rohem.
„Tak tady to je. Extra porce pro nás oba," usmál jsem se na Eliho, když jsem vešel s tou náloží do pokoje a zakopl za sebou dveře.
Merlin
Nejspíš mě to všechno, co se stalo za poslední dny unavilo, a mě se po chvíli zírání do stropu začínaly zavírat oči.
A tak, když se ozvalo zaklepání na dveře, škubnul jsem celým tělem, když mě to nečekaně probralo.
Pomalu jsem se zvedl a šel ke dveřím, když na mé vyzvání nikdo nevstoupil. A když jsem je otevřel, překvapeně jsem hleděl na ten obrovský pohár…
Byl jen jeden člověk, který by mi takový pohár udělal.
No, člověk… Však víme, koho myslím.
Je pravda, že mi Adam občas taky nějaký udělal, ale nebyl stejný jako Remyho. Od něho to vypadalo jinak a chutnalo jinak. Zvedl jsem tác s pohárem ze země, ještě jsem se rozhlédl po chodbě, ale když jsem viděl, že je prázdná, zalezl jsem zpátky do pokoje a nohou zabouchnul dveře.
Tác jsem položil na stolek, zašel jsem si obléct aspoň volné kalhoty, ať nechodím nahý, a pak se pohodlně usadil do křesla naproti velkému oknu, vzal si pohár, a s pohledem ven jsem si ho pomalu začal vychutnávat.
Ani nevím proč, ale při vychutnávání té dobroty mě napadlo, že to chutná stejně dobře a sladce jako Remyho polibek.
Ten večer jsem už dolů nešel. Neměl jsem hlad, dokonale mě zasytil ten pohár, a potřeboval jsem i chvíli klid. Jiný klid, než když jsem se přenesl do sopky.
Snad do půl noci jsem se díval přes okno ven, snad podvědomě hlídal aspoň tu část, na kterou jsem dohlédl, a myslel na to, jak to všechno bude dál, až vyřešíme ten problém, který nás nejvíc pálí.
A tak nějak podvědomě jsem potlačil myšlenky na nepravého Remyho, snad abych si nekazil ten dobrý pocit z toho, co se dneska mezi mnou a pravým Remym stalo.
Někdy hodně po půlnoci jsem se konečně přesunul do postele, a kdyby mě neprobudil Beny, který lítal kolem oken jak splašená vrána, nejspíš bych spal až do oběda.
Remy
S Elim jsme se nacpali k prasknutí. A protože jsme konečně měli pořádně chvilku pro sebe, a ty největší nervy povolily, povídali jsme si skoro až do svítání.
Pověděl mi všechno, co se dělo od chvíle, kdy odjel do Evropy, já mu zase pověděl, co se stalo, když jsem tu zůstal, a jak jsem potkal Meryho.
Když pak Eli usnul jako první, ještě jsem vstal a odnesl nádobí do kuchyně, aby se mohlo umýt.
Po cestě zpátky mě nohy automaticky zavedly ke dveřím Meryho ložnice, a až když jsem skoro bral za kliku, překvapeně jsem zamrkal, jako bych nechápal, jak jsem se tam dostal.
Na chvíli jsem se opřel čelem o dřevo a povzdechl si.
„Kdybys jen věděl, jak strašně moc tě miluju," zašeptal jsem do ticha.
Tohle byl jediný způsob, jak vyjádřit své pocity, aniž by mě to zevnitř semlelo.
Nakonec jsem se vzchopil, protože jinak bych tam asi zarostl do země a vydal se zpátky do pokoje.
Lehl jsem si k Elimu pod peřinu, ale hned se zase posadil.
Eliho tělo byl teplejší než obvykle. Měl horečku.
Nejspíš to, že se včera konečně uvolnil a zahnal všechen ten stres, se projevilo takhle.
Probudil jsem ho, donutil vypít kapky, které jsem měl u sebe v lékárničce, a na čelo mu dal studený obklad. Celý zbytek dne jsem pak nevyšel z pokoje.
Teda kromě toho, kdy jsem šel pro jídlo nebo horký bylinkový čaj.
Všem jsem nakecal, že mi není dobře, aby to když tak vyřídili i Merymu, kdyby se po mě ptal, ale že budu v pořádku, jen co si trochu odpočinu.
A že za mnou Beny chodit nemusí.
Jo, musel jsem to nějak zakecat, aby mi ti dva nevtrhli do pokoje.
Teprve až večer se Elimu udělalo o něco líp, tak jsem ho donutil jít se umýt, a sám zatím převléknul postel, abychom nespali v tom propoceném.
Merlin
Když jsem sešel konečně na snídani, byla tu už jen tak polovina osazenstva. Ta druhá už byla po jídle a teď si šli po své práci, nebo se prostě zavřeli ve svém pokoji.
I přesto, že jsem to tu měl na starost, a Adam se staral hlavně o kuchyň, nemohli jsme dělat všechno.
Stasy občas pomáhala s prádlem, Beny kontroloval střechy domu a všechno, co jsme ze země nemohli vidět. Kromě toho to byl vlastně náš takový lékař. A Remy dělal tak od všeho něco, to podle toho, na co měl zrovna náladu.
A tak, když přišel někdo šikovný, pomáhal s dalšími pracemi a údržbou domu a pozemku.
Třeba nedávno tu byl vodník, který se nabídl, že zkontroluje všechny vodovodní rozvody a pokud bude něco potřebovat opravit, tak to zajistí. A taky to udělal. Vodní víly se zas postaraly o čistotu jezírka a malého potůčku, který tu protékal a zásoboval dům čistou vodou, protože jsme pod pozemkem narazili na pramen skvělé vody.
A tak, když jsem snídal, byla jídelna už opravdu poloprázdná, a já jsem tak byl ušetřený všech těch pohledů a výmluvných úsměvů.
Jo, to, co se včera mezi mnou a Remym stalo, neušlo prostě jejich pozornosti. I když neviděli do mé ložnice a koupelny, mohli si domyslet… Zvlášť, když, jak jsem potom slyšel, přišel Remy dolů pro velikánskou večeři, udělal pohár pro mne, a po celou dobu se uculoval a prozpěvoval.
Tentokrát jsem pomohl Adamovi s úklidem kuchyně, ale jen co jsme skončili, on šel dolů za Stasy, aby dál hlídali okolí a propátrali ho, jestli se poblíž neobjeví někdo nepovolaný.
Já se na dopoledne zavřel ve své pracovně, kde jsem dál zkoušel zjišťovat informace a absolvoval jsem jeden telefonát se svým člověkem, který žil ve Venezuele v Caracasu, a ten mi i slíbil, že se pokusí zjistit něco o Benasi Di Conti, jestli opravdu neměl něco v plánu tady v Portlandu nebo jeho okolí. A hned jak něco zjistí, dá mi vědět.
Po obědě jsem se pustil do kontroly vnitřku domu. Nejen venkovní bariéra je potřebná. Ale i vevnitř máme svá kouzla a různé druhy ochrany. Společně s Levim, který má oči jako ostříž, už jen proto, že je to kočkodlak, a s Ezrem, který má zas skvělý čich, jsme procházeli vnitřek domu, včetně únikových chodeb. A hlavní podzemní cestou jsme pak prošli až ven, daleko za pozemek, kde jsme se ocitli v lese. Zkontrolovali jsme, zda všechno funguje, i kouzla, které jsem používal na osvětlení těchto prostor, aby se do nich nemusela zavádět elektřina. Levi a Ezra ještě svými zvířecími smysly propátrali ústí chodby a nejbližšího okolí, a já svými kouzly. Ale všechno se zdálo být v pořádku.
Tajný východ jsem znovu zapečetil a opatřil kouzlem, a pak, abychom se nezdržovali, jsem nás přenesl zpátky na náš chráněný pozemek.
Byl jsem tak zaměstnaný celý den, že teprve až večer mi došly dvě věci.
Stále mi nepřišla zpráva od agentury, a…
Neviděl jsem za celý den Remyho. Ani jednou.
Remy
Večer jsme zalehli poměrně brzo, aby se z toho Eli co nejdříve dostal, pokud bysme museli třeba narychlo utéct. I když se za poslední dny nic nestalo, nevěřil jsem tomu, že by najednou bylo po všem.
Kdyby ho zabili, s Elim bysme to pocítili.
Takže se spíš jen schovával a čekal na vhodnou příležitost, nebo já nevím co.
Nejspíš jsem to ale svými myšlenkami všechno přivolal, protože další den ráno, sotva začalo svítat, mě probudil ten samý pocit, co tehdy v jídelně.
Tentokrát to nebylo tak silné, drak jako by už byl připravený. Navíc byl se mnou Eli, a před ním jsem musel být silný, což věděl i můj drak, přesto povlečení vzalo za své, když jsem někam potřeboval přenést svůj vztek a bolest.
„Musím jít," zachrčel jsem, když to konečně přešlo, a vstal z postele.
Přešel jsem ke skříni, abych si oblékl stejné věci jako před tím.
„Remy…" zafňukal Eli, ale já jen zavrtěl hlavou.
„Víš, že musím jít. Hlavně se neprozraď a dávej pozor, ano?" pohladil jsem ho něžně po tváři, a pak přešel k oknu, abych utekl stejným způsobem jako tehdy.
Nevím proč, ale cítil jsem uvnitř sebe jakousi zvláštní tíseň. Možná proto, co se mezi mnou a Merym stalo a teď jsem to bral vůči němu jako zradu?
Na chvilku jsem se zastavil a pohlédl směrem k oknům jeho ložnice.
Cítil jsem drakovu bolest, která se mísila s tou mou, takže jsem raději zase odvrátil pohled a zamířil z pozemku ven.
Běžel jsem do města, spíš na jeho okraj, kde jsem pořád cítil zbytky jeho přítomnosti.
To, že jdu už pozdě mi bylo jasné, jakmile jsem se přiblížil na pár metrů.
Pocítil jsem čerstvou krev a když jsem konečně vběhl mezi první domy a zatočil za roh do odlehlé uličky, málem jsem zakopl o vlastní nohy.
Po počátečním šoku jsem se vrhl k té ženě, která ležela rozsápaná na zemi, a pokoušel se zachytit krev, co z ní vytékala, jako by to snad k něčemu bylo.
Byla už mrtvá, samozřejmě, když ji rozpáral od vrchu dolů až na kosti. Ale já…
Pocítil jsem strašnou lítost a zachoval se úplně nepřítomně.
Až tak, že jsem přestal dávat pozor na okolí.
„Říkal jsem ti to!" ozvalo se odfrknutí za mými zády, a když jsem se otočil, ztuhl jsem šokem.
„Ale ty ne, ty sis musel vést tu svou," pokračoval dál rudovlasý muž s ostře zelenýma očima, ze kterého jsem cítil vlkodlaka. „Ty a ty tvoje pravidla a předpisy, a to tvoje puntičkářství. Už posledně, kdybys pohnul s tou svou rozkošnou prdelkou, mohli jsme ho dostat."
Poplácal po zadku toho menšího, hnědovlasého a hnědookého, co stál vedle něj a tvářil se přísně a upjatě. Celkově byl oproti tomu druhému upravenější a vypadal spíš jako nějaký úředník než lovec.
Zhluboka jsem se nadechl a vstal.
Můj drak uvnitř se pohnul.
Tohle byli lovci a na ně jsme měli špatné vzpomínky.
„Odejděte!" zasyčel jsem na ně a nahrbil se.
Merlin
Brzy ráno, ještě ani pořádně nesvítalo, mě probudilo pípnutí příchozího emailu.
Myslel jsem si, že to bude od agentury, že se konečně milostivě rozhodli odepsat.
Ale byl to můj člověk z Venezuely. Nechtěl mi volat, tak mi jen poslal šifrovanou zprávu.
V rodině Di Conti se umí na velké vzdálenosti přenášet Benasi, jeho manželka, jejich dcera a synové Matteo a Ricardo.
Dokonale skrýt svou přítomnost umí jen Benasi.
Ale…
Kupodivu se tohle naučili dva nově zrození upíři. Jeden patří Matteovi, ten se umí přenášet. A druhý spadá přímo pod Benasiho, a ten se umí nejen přenášet, ale dokáže i skrýt svou přítomnost.
Hleděl jsem na tu zprávu a nechápal. Co vedlo Benasiho k tomu, aby něco takového předal někomu dalšímu, kdo není jeho přímý potomek, jen nově zrozený upír, a navíc z člověka?
To nebylo samo sebou,
A navíc ti dva poslední jmenovaní, Jael a Logan, žijí…
V Portlandu?
Okamžitě jsem vyletěl z křesla.
Ten, co jsem ho viděl za bariérou našeho pozemku, musel být ten Logan. A podle toho, co můj člověk ještě zjistil, tak je to lovec. A ještě ke všemu je to lovec z Agentury. Z Agentury, která mi zatím neodpověděla na můj dotaz. A já teď už vím proč…
Nejspíš mě podezřívají, protože mě museli s Remym někde zahlédnout. Kdekoliv v Portlandu. Možná neví, že to já jim posílám zprávy o nově registrovaných a tohle je azyl pro pronásledované. Ale nejspíš už se nějak dozvěděli, že tady někoho schovávám.
Rychle jsem se oblékl a hned vyběhl z pokoje.
Musím mluvit s Remym, protože tohle je hodně nebezpečné. Silný upír a navíc lovec.
Musím se ho zeptat, jestli na něho nenarazil, byť náhodou.
Ani jsem se neobtěžoval se zaklepáním a rovnou jsem vběhl do jeho pokoje.
Ležel v posteli, zachumlaný, že ho skoro vidět nebylo a snažil se dělat, že spí.
Doběhl jsem k posteli, strhl z něho peřinu a potlačil jsem ho, aby si lehl na záda a podíval se na mě.
A v tu chvíli jsem měl jasno…
„Kde je Remy?!“ uhodil jsem na toho nebožáka přísně.
Na jeho odpověď jsem však nečekal. Doběhl jsem k oknu, které ani nebylo zavřené. Rozhlédl jsem se, ale Remyho jsem nikde neviděl.
„Beny! Beny, je to urgentní!“ zakřičel jsem směrem k jeho domku.
Během chvilky se ozval pleskot křídel a přede mnou se ve vzduchu vznášel ještě rozespalý tengu.
„Remy zmizel! Leť do města a zkus ho najít!“
Remy
„Nedělej si to ještě horší. Buď hodný kluk a nechej nás tě zabít," mlaskl ten rudovlasý, a upír si pro změnu povzdechl.
„Co vzdycháš?! Kurva, Logane! Nebyl jsi to ty, kdo mi řekl, že nemám vždycky jednat bez rozmyslu a snažit se všechny hned zabít?! A teď vzdycháš?! Seru ti na rozmysl! Jdu z něho udělat mastný flek!" naježil se ten rudovlasý a během okamžiku se proměnil.
Kdyby nebylo mého draka, nejspíš bych byl už mrtvý.
Takhle jsem stačil uskočit a vyhnout se ráně, která udělal pořádný kráter do popelnice.
Druhé ráně jsem se ale už nestačil vyhnout, protože jsem bojoval s tím, jak chtěl drak ven.
Ne, že bych litoval těch lovců, ale byli jsme ve městě, a pokud bych se proměnil, nadělalo by to víc škody.
Pracka toho divocha mi rozsekla bok a já se vyválel v krvi té mrtvé ženy.
„Tenhle smrad, že dostal mého bráchu?! Tak buď kecali, nebo si Cal nachcal do trenek, nebo nevím," odfrkl si a cvakl svými zuby.
A mě došlo, odkud ten jeho pach znám.
Byl podobný tomu vlkodlakovi, kterého jsem sejmul na trhu.
Mrkl jsem po tom upírovi, ale ten jenom stál, trochu znuděně a možná rozladěně všechno sledoval, jako by ho štvalo, že mě ten vlkodlak už dávno nedostal a jen si se mnou hraje.
„Nikomu jsem neublížil," zachrčel jsem, zamračil se a postavil se na nohy.
Stáhl jsem si z ramen zakrvácenou mikinu, urval jí rukáv, a ten si ovázal kolem boku, abych zastavil krvácení. Tahle hluboká rána, která by normálního člověka na místě zabila, se mi jen tak během pár minut nezahojí, ale taky na ni neumřu.
Jen se musím odsud dostat.
Okřikl jsem svého draka a konečně ho zkrotil, abych nebojoval ještě i s ním, což mě vyčerpávalo.
V duchu jsem k němu vyslal myšlenku, že se musíme vrátit, pokud chceme přežít, a on pochopil.
Proměnil jsem se jen částečně. Nebylo potřeba dál skrývat to, čím jsem, protože oni už to věděli.
„A je to tady!" tleskl potěšeně ten vlkodlak a postavil se tak, aby mohl hned zaútočit.
No, šanci jsem mu nedal. Nejspíš jsem překvapil jeho i toho upíra.
A jen díky tomu jsem se pravděpodobně dostal pryč.
Boj trval krátce, a i když to byli lovci, něco mi bránilo v tom je smrtelně zranit.
Spíš jen tak, abych se dostal pryč a nemohli mě pronásledovat.
Ještě kus dál mi ale v uších zněl řev toho vlkodlaka.
Celé tělo mě bolelo, bok pálil, srdce bušilo jak zběsilé, drak ve mě se chvěl, a jen z posledních sil jsem vyskočil do okna a dopadl na zem.
„Eli?" zachraptěl jsem a rozhlédl se po pokoji.
Jenže on zase nikde nebyl. Otřel jsem si zakrvácené ruce a tvář, přehodil přes sebe deku a vyšel na chodbu, abych se podíval, kde je.
Merlin
Sotva Beny odletěl, vrátil jsem se k posteli. Falešný Reny se tam krčil a celý se třásl. Jeho vyděšený pohled mě zarazil.
Bojí se mě…
Na druhou stranu, má proč.
„Kde je Remy?“ zopakoval jsem svou otázku o něco klidněji.
Ale pokrčení rameny a zavrtění hlavou mi řeklo, že buď neví, nebo to nechce říct.
Ztratil jsem svou pověstnou trpělivost. Teda já ji za poslední dny kvůli Remymu ztratil už po několikáté. Ale tentokrát jsem se uhlídal, snad i díky tomu, že jsem ještě dva dny zpátky řádil v sopce Colima.
Přesto jsem popadl toho falešného Remyho za ruku a vytáhl ho z postele.
Táhl jsem ho za sebou dolů, rovnou ke Stasy. Byla překvapená, ne, snad proto, že to nebyl pravý Remy, ale že jsem ho přivedl dolů. Ale na moji žádost k němu přistoupila, položila mu ruku na hlavu a zavřela oči. A po dalších dvou minutách naprostého ticha a občasných vzlyků toho kluka, mi dala odpověď.
„Jsou to sourozenci. Dvojčata. Jen tenhle ještě neprobudil svého draka. Není nebezpečný, spíš vystrašený a před něčím utíká. Zřejmě proto ho tu Remy schoval,“ sundala ruku z jeho hlavy, ale ještě ho pohladila po tváři a vlídnými slovy se ho snažila uklidnit.
Adam jen postával bokem, a sledoval a čekal, co teď bude.
Už jsem se k němu otáčel, když znovu promluvila Stasy.
„Beny našel Remyho. Vrací se zpátky, a Remy by tu taky měl za chvíli být.“
„Dobře, pošli Benyho hned za mnou do mé pracovny. A když se po mně bude Remy ptát, tak mu řekni, že jsem tam. Ale o tomhle,“ ukázal jsem na Remyho bratra, „nic nevíte.“
Znovu jsem mladého popadl a táhl ho za sebou do mé pracovny. Stihl jsem akorát otevřít svou druhou pracovnu, když dovnitř vběhl Beny, celý zadýchaný.
V krátkosti mi řekl, co se stalo, a pak rychle na můj příkaz zmizel.
„Nic ti neudělám,“ vtáhl jsem mladého do své magické pracovny, a usadil ho doprostřed na křeslo, které Remy tak dobře zná. „Budeš jen zticha a nepromluvíš, dokud ti neřeknu. Nic se ti nestane, ano? Neublížím ti, neboj se.“
On jen mlčky přikývl, ale přesto se ustrašeně díval na to, jak maluji na zemi magické symboly, a pak beru do ruky stříbrnou misku a dýku.
„Nic se ti nestane, je to jen ochranné kouzlo. Natáhni ke mně ruku…“
Nebylo potřeba ho chránit stejným kouzlem jako Remyho, a nechtěl jsem to kouzlo ani provádět.
Ale chtěl jsem našeho draka vytrestat.
Postavil jsem se před křeslo, misku položil na zem, a pak chytl ruku Remyho bratra. S nachystanou dýkou u jeho dlaně jsem čekal…
Remy
Sešel jsem do haly, tak, aby mě nebylo moc viděl a pokoušel se aspoň zachytit Eliho stopu, ale nic. To mě zarazilo. Měl bych ho cítit. I kdyby byl kdekoliv v domě, měl bych…
Uprostřed myšlenky jsem se zarazil a zbledl snad ještě víc, než když jsem viděl ty dva lovce.
Byly jen dvě místa, kde by mohl Eli být a necítil bych ho.
„Remy! Tady jsi," ozvalo se za mými zády, až jsem nadskočil.
Prudce jsem se otočil a zíral na Adama, který se tvářil poněkud rozrušeně.
„Kde je… Mery?" zachrčel jsem.
„Ve své pracovně," pokrčil rameny a snažil se tvářit bezstarostně, ale před mým pohledem uhnul, což nikdy nedělal, a mě se to nelíbilo.
Mé dračí rysy zase vystoupily, jak jsem začínal být rozrušený a ozvala se bolest v ráně.
Adam sebou trhnul a ten výraz, co nahodil, mluvil za vše.
Zatnul jsem ruce v pěst a okamžitě se rozeběhl do Meryho pracovny.
Vletěl jsem tam zrovna ve chvíli, kdy mluvil o ochraně, a představa, co to s Elim udělá, donutila mého draka zařvat.
Někde na půlce cesty do jeho druhé pracovny mi spadla deka z ramen, ale vůbec jsem to nevnímal.
„Neubližuj mu!" zařval můj drak.
Vběhli jsme do kruhu, vyškubli Eliho ruku z Meryho sevření, Eliho vytáhli z křesla na nohy a odtáhli ho dál, dokud jsme zády nenarazili na stůl.
„Nic neudělal! Proč mu ubližuješ?!" byli jsme rozrušení.
Cítili jsme, jak se Eli třese, jak vzlyká do našeho ramene a vnímali jeho strach.
Škubnul jsem sebou a zavrčel, když se ve dveřích objevila další postava.
Víc jsem Eliho sevřel v náruči a mé dračí rysy se zvýraznily.
Merlin
Když jsem zaslechl rychlé kroky, které znám moc dobře, znovu jsem na ELiho promluvil.
Bylo vidět, že má pořád strach, a nedivil jsem se mu. Ale pro tentokrát jsem to musel ignorovat.
„Neboj se. Nic ti to neudělá, jen posílím tvoji ochranu,“ promluvil jsem na něho ve chvíli, kdy Remy vběhl do první pracovny.
Nestihl jsem se po něm ani otočit a on byl u mě a vyrval mi svého bratra z ruky.
Díval jsem se na ně, jak přede mnou couvají, dokud nenarazili na stůl.
„Podívejme, co tu máme,“ řekl jsem zcela klidně a odložil jsem misku a dýku.
Popošel jsem blíž k nim, překřížil jsem ruce na hrudi a zadíval se na ně.
Opravdu byli identičtí. Byli prakticky k nerozeznání, dokonce i hlas měli stejný. Jen hodně citlivé uši by rozeznaly rozdíl.
„Ten, kdo ubližuje nejsem já, ale ty,“ namířil jsem na Remyho prst a zase ho schoval, abych o něho nepřišel.
Byli rozrušení oba dva. A Remy s drakem dvakrát tolik. Bylo vidět, že svého bratra miluje a byl by schopný kvůli němu zabít.
„Jak dlouho jsi nám chtěl lhát?“ popošel jsem k nim o další krok a přísně se na ně podíval.
Čelo se mi nakrabatilo, jak jsem se zamračil a neměl jsem daleko k tomu, abych se neuhlídal.
„Klid, Merline. Klid,“ ucítil jsem na rameni Benyho ruku. „Remy je zraněný, potřebuje ošetřit.“
„Remy si neváží toho, co tady má!“ vykřikl jsem a ruku shodil ze svého ramene dolů.
„Jak dlouho jsi to před námi chtěl tajit?!“ křikl jsem na něho. „Jak dlouho jsi nás chtěl vodit za nos?! Tvůj bratr potřebuje pomoc! Myslíš si, že bychom ho odsud vyhnali?! Nebo že bychom vyhnali vás oba? Tak málo nám věříš? Ty i tvůj drak jste mě zklamali! Oba jste mě zklamali, Remy!“
Zhluboka jsem se nadechl a pak se konečně otočil k Benymu.
„Ošetři je. Všechny tři. A pokud by byl problém s drakem, hned mě zavolej. Já teď musím jít vymyslet, co s těmi lovci.“
Po těch slovech jsem vyšel ven a zamířil rovnou ke Stasy.
Neměl jsem teď náladu s Remym být. Nejen, že mi lhal, ale tím, co teď udělal, ohrozil nás všechny.
Remy
Myslel jsem si, že mě nic nedokáže zranit víc než tehdy ti lovci, když mě mučili.
Ale Meryho slova byla jako ten neostřejší meč.
Ani mě nenechal, abych mu to vysvětlil. Ani mě nenechal mu říct, proč jsem to dělal, a že ti lovci jsou ten nejmenší problém. A že jsem to všechno dělal právě proto, jak moc to tady miluju.
„Jsi vážně idiot," povzdechl si Beny, když ke mně došel. „Ukaž-"
Dál jsem neposlouchal. Svezl jsem se do sedu, stále s Elim v náruči a rozbrečel se.
Poprvé po několika letech, poprvé, kdy do tohoto domu vešel první obyvatel.
Opřel jsem si čelo o Eliho rameno a tentokrát to byl on, kdo mě utěšoval.
Věděl jsem, že to tak dopadne. Věděl jsem, že mě bude nenávidět. Ale když to přišlo, bolelo to víc, než jsem čekal. Můj drak cítil to samé a já už ho nedokázal ovládnout.
„Musím… ven…" vzlykl jsem, vstal na roztřesené nohy, odstrčil Benyho i Eliho a vypotácel se ven.
Vzal jsem to přes okno v Meryho pracovně, dopadl na trávu a doslova se odplazil kousek dál mezi stromy, kde jsem ze sebe vypustil všechno, co jsem v sobě zadržoval.
Můj drak zařval, jak se snažil ze sebe dostat tu bolest, kterou cítil po odmítnutí od milovaného člověka. Hlavou narážel do stromů, tlapy se bořily do hlíny, jeho síla slábla.
Chtěl jsem chránit to, co nejvíc miluju, ale díky tomu jsem o to přišel.
Nejraději bych odletěl, ale ani křídla už neposlouchala, a tak jsme s drakem žuchli zpátky do trávy a zůstali ležet.
„Remy!" uslyšel jsem křik, a když jsem se s funěním ohlédl, spatřil jsem Eliho, jak ke mně běží.
„Běž za… Merlinem… ochrání tě…" zaduněl můj hlas, když se Eli opřel svou hlavou o mou tlamu.
„Nechci nikoho jiného," vzlykl. „Prosím, Remy. Jsem v pořádku… Už je to dobré. Jen se proměň zpátky."
Jeho úpěnlivá slova a slzy nakonec draka uklidnily, a já se pomalu s občasným bolestivým výkřikem změnil zpátky a skončil v Eliho náruči.
„To nic… už je to pryč… je to pryč," konejšil mě Eli, hladil po vlasech a houpal se se mnou jako bych byl malé dítě.
To já jsem měl utěšovat jeho, ale teď jsem si připadal jako ten nejslabší článek.
„Nikomu jsem nechtěl… ublížit. Chtěl jsem je… chránit…" zašeptal jsem do Eliho trika.
Merlin
Nesešel jsem ani do poloviny schodů, když jsem zaslechl Benyho, jak na mě volá, abych šel rychle na zahradu. Otočil jsem se a v mžiku vyběhl ven. Zastavil jsem se kousek od domu a díval se na Remyho proměnu. Na to, co se s ním děje.
Nebyla to normální proměna, nebyly to ty bolestivé výkřiky, které to občas doprovází.
Bylo v tom jiná bolest.
Zaváhal jsem, jestli mám k němu vůbec jít.
Ale kdo neváhal, byl jeho bratr.
Cuklo ve mně, když jsem viděl, jak k němu doběhl a bez váhání k němu doklekl na trávu. Objal jeho velkou hlavu o opřel se o ní čelem.
Tiše na něho mluvil, a Remy…
Vnímal ho. Začal se po chvíli měnit zpátky v člověka.
I když teď sobě navzájem v náruči plakali oba, nebezpečí bylo pro teď zažehnáno, a já nemusel použít žádná kouzla na to, abych Remyho uklidnil. Bezděčně jsem si přejel po paži, kde jsem měl jednu jedinou jizvu na svém těle. Jizvu od Remyho zubů po jeho prvním útoku na mě. Nechal jsem si ji jako připomínku toho, co dokáže, abych nezapomněl, že přes všechno, co jsem ho naučil, musím být opatrný.
Pomalu jsem šel k nim, a přitom všem jsem zaslechl Remyho poslední slova.
I přesto, v jakém byl stavu, potřeboval jsem mu to říct.
„Remy, a ty…“ postavil jsem se před ně.
„Eli,“ špitnul Remyho bratr.
No, aspoň už vím, jak se jmenuje.
„Remy, Eli,“ oslovil jsem je znovu. „To, co jste udělali, bylo špatné. Remy, ty mě moc dobře znáš. Víš, co umím, a že mě jen tak něco nepřekvapí. Chtěl jsi nás chránit? Jak jsi nás chtěl chránit tím, že nám to budeš tajit? Co všechno jsi mi ještě neřekl? Tuhle ochranu nepotřebujeme. Jen vznikly další problémy. Zaměřili se na nás lovci, a ne ledajací. Ti nejlepší z celé země. Tímhle jsi nás neochránil, ale vystavil dalšímu nebezpečí. Nebude trvat dlouho, a oni přijdou na to, co tenhle dům a tenhle pozemek skrývá. Jsou ohroženi všichni, kdo tady jsou. Nechtěl bych to, co jsme my dva společně vybudovali, znovu ničit a hledat nové útočiště někde jinde. Myslím, že jsi mi mohl víc věřit. Já tobě věřil a čekal jsem, kdy mi to přijdeš říct. Vím to už pár dní. Až se uklidníte, všichni tři, přijďte za mnou dolů do Stasyny meditační místnosti.“
Pořád jsem se zlobil, ale svíralo mi srdce je vidět v takovém stavu. Miloval jsem je oba, Remyho i jeho draka. A bolí mě, když vidím, že pláčou.
Ale Remy je díky své neuváženosti zraněný. Nezabije ho to, ale jednou by se to někomu mohlo povést. Zapomněl už na to, co jsem mu říkal?
Že bych plakal, kdyby se mu něco stalo?
Nakonec jsem natáhl ruku, pohladil jsem Remyho po vlasech, dotkl se jemně Eliho ramene, a pak už jsem je přenechal Benymu.
Remy
Cuknul jsem sebou, když se najednou nad námi ozval Meryho hlas.
Neměl jsem ani sílu zvednout hlavu a podívat se na něj.
Poslouchal jsem jeho slova, a pak se trochu přikrčil, když se mě najednou dotkl.
„Vážně si idiot," ozval se Beny, když Mery zase odešel.
Přidřepl si k nám a vyprostil mě z Eliho náruče.
„A nebul, kruci. Nechceš, aby tě takhle viděli, ne? Bude to v pohodě. Merlin taky toho rozumu v určitých věcech moc nepobral, takže si nemáte vzájemně, co vyčítat. Kdybyste si to řekli hned, byl by klid," zabručel.
Vytáhl mě na nohy, pak i Eliho, a společně nás dostrkal do své boudy, kde po mě hodil triko.
„Už víme nějakou dobu, že tu tvůj bratr je. Jen jsme čekali, kdy se nám to uráčíš říct. A v jedné věci má Merlin pravdu. Opravdu nám tak málo věříš? To nestačí to, co jsme spolu všechno prožili? Co ty jsi prožil s Merlinem?"
Povzdechl jsem si a nechal se omýt, aby mi Beny mohl ošetřit ránu, a já si pak natáhnout aspoň triko.
„Není to jen o Elim," povzdechl jsem si a vysmrkal se.
Už jsem se částečně uklidnil, i když nikdo z nich pořád nevěděl to hlavní.
Asi za půl hodiny, kdy mi Beny promlouval do duše, jaký jsem idiot, jsme se dostali ke Stasy do suterénu, kde už čekal i Adam.
Když se Stasy nadechovala, že něco řekne, jen jsem zavrtěl hlavou a pevně Eliho objal.
„Nechtěl jsem vám lhát. Ale…" promluvil jsem dřív, než zase ztratím odvahu. „… já… Popravdě, nechtěl jsem vás chránit před těmi lovci. Chtěl jsem vás chránit před… naším bratrem."
Povzdechl jsem si a přitáhl si Eliho do náruče.
„Eli je slabý. Jeho drak se ještě neprobudil. Ale o to je cennější. Je jako lidská panna pro otrokáře. Měl přítele, který slíbil, že ho ochrání, odvezl ho daleko odsud, ale nakonec mu ublížil. Eli se vrátil sem, tam, kde cítil mě, ale zároveň s ním se nejspíš dostal z vězení daleko v horách i on. Slíbil jsem Elimu, že ho ochráním a tohle místo mi přišlo jako nejlepší. Ale… zároveň jsem o něm nesměl nikomu z vás říct. Nebylo to proto, že bych vám nevěřil, jenže… Je nás tu hodně. Kdyby se někdo jen podřekl nebo se on dostal k někomu z vily, bylo by to mnohem horší. Jeho nezastaví ani ty nejsilnější kouzla, protože sám je dokáže ovládat. Jeho síla je srovnatelná s tou mojí, podnícená zuřivostí a touhou po krvi. Nezastaví se před ničím a nikým. Já… bál jsem se, že nás vyhodíte, když vám o něm řekneme. Stydíme se. Je to naše krev, a přece je ostudou naší rodiny. A lovci se nebudou ptát. Pro ně je drak, jako drak," zamumlal jsem a sklopil pohled k zemi.
„Je to náš nevlastní bratr," špitl Eli, když jsem už neměl sílu pokračovat.
„Je synem naší matky, princezny draků a… jeho otec je princ Faiů. Nenávidí nás a chce nás zabít. A klidně přitom zničí celé město,“ dokončil Eli ještě tišeji.
Merlin
„Je všechno v pořádku, Myddine?“ zvedla ke mně Stasy pohled, jen co jsem se ukázal u ní dole.
Dosedl jsem na jeden z těch jejich polštářů a opřel se o stěnu. Spojil jsem ruce na klíně, zavřel oči a několikrát se nadechl.
„Remy bude v pohodě. Jeho bratr to zvládl. A řekl bych, že lépe než já,“ povzdechl jsem si.
Jo, když je tady Remyho dvojče, nejspíš mě už Remy nebude potřebovat.
„Jsou to dvojčata, Myddine. To je něco jiného. Remy tě bude pořád potřebovat,“ namítla Stasy a já v jejím hlase zaslechl lehký náznak úsměvu.
Baví se tím? Nejspíš jsem vážně poslední dobou všem pro smích. Všechno se mi tu začíná sypat pod rukama.
Než jsem však stačil cokoliv říct, ucítil jsem na hlavě Stasynu hřejivou ruku.
„Nedělej si starosti. Všechno dobře dopadne. Tím myslím pro tebe a Remyho,“ pohladila mě po vlasech.
Umí věštit budoucnost? Tak o tom nevím, tohle je pro mne novinka.
„No, a už jsou tady,“ odstoupila ode mne a já konečně otevřel oči.
Adam odstoupil, když ti dva vešli dovnitř a Stasy něco chtěla říct, zřejmě něco utěšujícího, ale Remy ji zastavil.
Tiše a bez přerušování jsme si ho vyslechli, stejně jako Eliho.
Takže tady je ten hlavní problém.
Kříženec draka a Faie. Jedna z nejhorších kombinací, která může být. A jedna z nejhorších variant, která mohla nastat.
Faiové jsou zlí, jsou proradní, lačnící po krvi. Jsou terčem všech lovců, co po zemi vůbec chodí.
A proto, že ovládají kouzla a jsou tak podobní vílám, mnoho nevinných přišlo o život, protože si je prostě spletli. Lovci, kteří se neptali a rovnou zabíjeli.
Bohužel jednoho takového máme v patách, podle toho, co Beny říkal, když letěl do města za Remym.
„Eli, tady jsi naprosto v bezpečí, nemusíš se ničeho bát. Ani to nejlepší kouzlo neprolomí obranu tohoto domu. A… Je mi jedno, že je to váš bratr. Nevidím důvod, proč bychom vás měli kvůli němu vyhazovat. Mohl jsi mi to Remy říct už dřív. Ztratili jsme čas tím, že jsme šli po nesprávné stopě. Nebojím se ho. Nejsem obyčejný čaroděj-“
V tu chvíli jsem zmlknul a podíval se na Eliho a zaváhal, jestli mám pokračovat.
Ale… nejspíš se to stejně jednou dozví.
„Nevím, jestli si s ním poradím úplně sám. Možná bych mohl, ale jak říkáš, tohle město by lehlo popelem, a k tomu ještě kus země v okruhu několika mil. A to já nechci. Chci ochránit to, co jsme tady společně vybudovali. Je to i kus tebe, Remy, takže neuvažuj, že bys odsud odešel. Společně přijdeme na to, jak se mu postavit, a pokud to přežije, uvězním ho. Ten, kdo ho uvěznil musel být někdo z Bohů. Ale proto, že tu už nejsou, jeho vězení zesláblo, a proto se mohl dostat ven. Poradíme si s ním. Ale nejdříve musíme vyřešit lovce. A ti by nám mohli pomoci. Ale musíme je nějak přinutit, aby nás vyslechli, a já asi vím jak…“
Remy
Jak jsem mohl pochybovat? A další věc. Mohl bych ho milovat ještě víc?
I kdyby to mělo být už navždy jen jednostranné, Mery bude jediný, koho kdy budu milovat.
Když Mery domluvil, svorně jsme si s Elim povzdechli.
„Říkal jsem ti, že je tvrdohlavý," zabručel jsem směrem k Elimu.
„Je to ale moc nebezpečné," zašeptal.
„To řekni tomu zatracenému, paličatému čaroději," zahudroval jsem.
Pravda ale byla, že teď, když to bylo konečně venku, se mi neskutečně ulevilo.
„Chtěli jsme odejít. V jednu chvíli ano. Proto, abysme vás ochránili. Kdybysme byli pryč, nebyli by tu ani lovci, a hlavně by tu nebyl on. Ale… tohle místo… miluju to tady. Mám rád všechny, co tady jsou, a taky jsme toho spolu hodně přežili. To, co se stalo v Portlandu mě překvapilo a zaskočilo. Lekl jsem se a nevěděl, co dělat. Omlouvám se. Mrzí mě to. Nechtěl jsem nikomu ublížit," řekl jsem už nahlas a zatřepal hlavou. „Udělám ale všechno, aby to skončilo. Nechci, aby kvůli nám umírali další nevinní lidé."
Možná kdybych to řekl hned, nemusel by nikdo umřít. Anebo, taky by jich umřelo víc.
Každopádně teď už to zpátky nevrátím, ale aspoň se pokusím zabránit katastrofě.
Zadíval jsem se na Meryho a nadechl se, abych mu řekl ještě něco.
Ale nakonec jsem usoudil, že není vhodná chvíle a nejspíš bych to celé zkazil.
Vždyť on je potomek Bohů. Co bych mu mohl dát já, pouhý král draků?
Merlin
Při Remyho slovech, že chtěl i s Elim odejít, jsem stáhl obočí a stiskl rty k sobě do úzké linky.
Láska zřejmě dělá z lidí hlupáky. Předtím, ať už by Remy řekl cokoliv, bych to vzal v klidu a uvažoval nad tím, co řekl, a v klidu bych mu řekl, že je blázen, když myslí na takové nesmysly.
Ale teď, zmínka, že by odešel, mě v klidu rozhodně nenechala.
Ale na to mě zahřálo u srdce, když řekl, že má všechny rád.
Cítil jsem z něj, jak moc by ho bolelo, kdyby opravdu musel odejít.
„Můj plán je takový,“ konečně jsem se zvedl ze země, přešel ke velké mapě, a v jednom místě udělal kolečko. Mapa se automaticky zvětšila na detail určeného bodu v nedalekých horách.
„Potřebujeme ty dva lovce dostat sem. Můžeme využít toho, že je Remy zraněný. Vím, že se ti to do zítra ještě zcela nezhojí, ale taky vím, že tě to nijak neomezí na síle. A oni dva… Upír a vlkodlak, tě vycítí. Spíš tvou krev. Už si ji z vašeho souboje zapamatovali. A vzhledem k tomu, že ten upír je z rodiny Di Conti, sám Benasi Di Conti je jeho stvořitel, a podle všeho, co jsem měl tu čest zjistit z jeho návštěvy tady, je velmi silný. Tak pro něho nebude problém tě najít. Proto je musíme vzít daleko od města, ten upír sám o sobě je problém. Navíc je to lovec a velmi dobrý lovec. A ten vlkodlak… Rudé vlasy, zelené oči, lovec. Jeden jediný, kdo může odpovídat jeho popisu. Ten bude nejdříve útočit a teprve potom se ptát…“
Ještě chvíli jsme probírali, jak to provedeme, a hlavně kdy, jestli bude potřeba, aby nás bylo víc, nebo budeme stačit jen já a Remy. Ale vzhledem k tomu, že šlo jen o lovce, byť ty nejlepší, usoudili jsme, že na to budeme stačit sami dva.
Jakmile se dostanou na určené místo, zruším možnost používání upírových sil, aby se nemohl přenést nebo schovat svoji přítomnost. Co se týká fyzických sil, pokud nebude stačit varování od Remyho, tak je oba svážu kouzlem…
Najednou však Adam vyskočil na nohy s tím, že musí dělat oběd.
Ani jsme si neuvědomili, jak s tím vším ten čas utekl, a my úplně vynechali snídani. A já už docela dostával hlad…