Elisha
Od chvíle, kdy jsem utekl od svého přítele, to bylo celé podivné a zmatené. Nevěděl jsem, kde mám Remyho vůbec hledat, co mám dělat, a jak to bude dál.
I když to zní možná divně, přestože jsme byli rodina, jeden o druhém jsme nic nevěděli.
Bylo to kvůli ochraně, kvůli tomu, čím jsme byli, i když já vlastně ani nebyl ničím.
Můj drak se stále neprobudil, nejspíš proto, že jsem byl takový ubožák, na rozdíl od mého bratra, který byl silný, dokázal si vždy poradit a bojovat.
Když rodiče odešli, a tím pádem nás přestali chránit, museli jsme i my od sebe. Já si v té době našel přítele a myslel si, že jsem našel partnera na celý život.
No a teď jsem ležel na posteli vedle Remyho, v domě, který jsem vůbec neznal, obklopen lidmi, kteří vlastně ani nebyli lidé a které jsem taky neznal, a vůbec netušil, co dál.
Nechtěl jsem Remymu způsobovat potíže, možná by bylo lepší, kdybych odešel, ale…
Převrátil jsem se na bok a stulil se do klubíčka.
Remy ještě mluvil o něm. Pokud je to pravda, tak nikde nejsme v bezpečí.
Zaposlouchal jsem se do všeobecného ticha, které v pokoji rušilo jen Remyho pravidelné oddechování. Potom, co uklidil po mě koupelnu a nařídil mi, ať se obleču, sešel dolů pro večeři a donesl i mě. Já se mezitím snažil vybrat z jeho skříně něco, co by nebylo průhledné, přiléhavé, krátké, nemělo rozparky, díry, dalo se to zapnout nebo aspoň zavázat.
Nakonec jsem až někde ze spodu skříně vyhrabal dlouhé triko, které nejspíš ani nebylo Remyho, a volnější kalhoty na šňůrku.
Nebylo to sice úplně nejlepší, ale aspoň mě to zahalovalo a dalo se v tom pohybovat.
Remy to samozřejmě okomentoval, když mě viděl, ale já bych se asi propadl, kdybych si měl obléknout něco z toho, co nosil on. A to ještě neměl žádné spodní prádlo! Teda nenosil.
Málem jsem omdlel, když mi to řekl, ale naštěstí měl asi troje úplně nové, které mi očividně s radostí věnoval.
Když jsem tak ležel a utápěl se v myšlenkách, dostal jsem žízeň a trochu hlad.
Vím, že mi říkal, že nemám nikam chodit, ale byla noc a v domě byl klid.
Remy už mi nakreslil plánek domu, kdybych náhodou musel ven, abych se nedostal tam, kam nechci, takže jsem věděl, kde je kuchyně. Nebylo to daleko.
Jen projdu chodbou, sejdu schody, projdu halou a jídelnou, a jsem v kuchyni.
Svítit na cestu si nemusím, vidím dobře i v noci. Budu zpátky, než Remy třikrát zachrápe.
S tou myšlenkou jsem se zvedl z postele, opatrně, abych ho neprobudil, a ještě tišeji, vyšel na chodbu. Srdce mi bušilo jako zběsilé, málem jsem to už vzdal, ale hlad zesílil, a já bych se tu nerad někde vyvrátil. Cesta do kuchyně byla jak z hororu. Při každém zvuku jsem nadskočil, schoval se nebo to chtěl vzdát, ale nakonec jsem to zvládl a hned strčil hlavu do lednice, abych si něco vzal a utekl zpátky do pokoje.
Merlin
Stál jsem tam ještě chvíli a rozhlížel se kolem. Bariéra narušená nebyla. Stasy taky nepřišla s tím, že bychom měli mít nového hosta.
Na moment jsem zavřel oči…
Směrem ode mne se rozprostřela neviditelná magická vlna a roztáhla se do prostoru.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, bylo to podobné radaru, který mi ukáže, jestli je tu schovaný někdo, kdo se umí třeba kouzlem zneviditelnit.
A jednom místě se vlna mírně zachvěla, ale vzápětí to zase zmizelo. Zadíval jsem se tím směrem. Zdálo se mi, jako by se tam vzduch mírně pohnul. Přenesl jsem se do toho místa a hned kolem sebe v okruhu dvou metrů vytvořil bariéru, kterou jsem pomalu stahoval k sobě.
Ale do ničeho nenarazila.
Možná by se hodilo, kdyby tu se mnou byl někdo další. Někdo s výborným sluchem nebo čichem.
A ostřížíma očima, jako má Remy. Jenže toho jsem teď nehodlal volat, a pokud možno tak vůbec nepouštět ven.
Naposledy jsem se rozhlédl, a když jsem stále nic neviděl, přenesl jsem se zpátky do svého pokoje. Zůstal jsem stát u okna, pro jistotu víc posílil kouzlo chránící tento dům a celý pozemek, a pak už jen hleděl ven, zda znovu dotyčného nezahlédnu.
Jedním jsem si byl jistý. Byl to muž…
Dlouho jsem tak stál, dokonce se začalo už šeřit, a já málem prošvihl i večeři.
Sešel jsem dolů, abych s ostatními pojedl, chvíli snášel jejich pobavené úsměvy a výmluvné pohledy, a udiveně hleděl na Remyho, který si tentokrát nabral večeři jak pro tři a zmizel nahoře u sebe v pokoji.
Nejspíš za ním budu muset zajít. Asi se necítí dobře, když jsem tak na něho vyletěl.
Ale nakonec jsem stejně obešel dům, zkontroloval pozemek, ujistil se, že bariéra a kouzlo dobře fungují, a pak šel nakonec do své knihovny, pracovny, protože mě spaní už dávno přešlo.
Otevřel jsem si složky a notebook, a procházel jsem všechny zmínky o dracích v této zemi, které jsem měl k dispozici, a které jsem měl v počítači.
Až teprve někdy po půlnoci mi došlo, jak rychle ten čas při práci utekl. Zvedl jsem se, pořádně se protáhl, a pak se rozhodl si udělat výjimečně kávu. Jednak jsem na ni dostal chuť a taky jsem chtěl pokračovat v práci.
Když jsem procházel tmavou a tichou chodbou ke kuchyni, zaslechl jsem šramot, a pak uviděl mdlé světlo, přicházející právě z kuchyně.
Jo, nějaký noční hladovec, pousmál jsem se.
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem uviděl otevřenou lednici, od které šlo to světlo, a v ní…
„Remy?“ došel jsem k němu a víc dveře od lednice otevřel.
Natáhl jsem se přes něho pro džus, a pak jsem odstoupil.
„Je ti chladno? Myslel jsem, že jsem tě dost zahřál,“ zadíval jsem se na jeho netypické oblečení.
Samozřejmě jsem zahřátím myslel můj vztek. Ale věděl jsem, že se toho Remy chytne, hned si to převede podle sebe, a možná mu tím zlepším náladu.
Elisha
Pokoušel jsem se toho moc nevzít, protože už tak jsem se cítil špatně. Džus, kousek sýra, nějakou zeleninu a šunku. To by mohlo stačit.
Zrovna jsem přemýšlel, jestli si nevzít ještě kousek masa z večeře, když jsem za sebou zaslechl hlas a někdo víc otevřel lednici.
Odskočil jsem, narazil zády do linky, a pak už hleděl do tváře muži, o kterém mi nejspíš Remy celou dobu básnil.
„Pro-promiňte!" vypískl jsem a polovina věci mi z náruče vypadla. „Teda… chci říct ano… teda ne… jako to zahřátí… je mi… je mi teplo…" koktal jsem a snažil se ze země všechno posbírat.
Nešlo to tak snadno, když jsem navíc ještě pozoroval toho muže a snažil se chvátat.
„Doufám, že jsem tě nevzbudil," vydoloval jsem nakonec ze sebe a málem si nakopal. „Raději… raději půjdu."
Snažil jsem se vycouvat z kuchyně, přičemž jsem se narazil o linku, vrazil do futer, a když jsem spěchal jídelnou, zakopl o stoličku.
Natáhl jsem se jak dlouhý, tak široký, až to zadunělo.
„V pořádku!" vypískl jsem a snažil se znovu posbírat jídlo, které už skoro vzalo za své.
Ještě jsem si po cestě nakopl palec, praštil se do hlavy a přišel o rajče, než jsem se konečně dostal do pokoje, kde jsem se hned za dveřma zhroutil na zem.
Merlin
Cuknul jsem sebou, když najednou Remy vyletěl a málem se přerazil o linku.
Úplně jsem i zapomněl na to, že jsem si chtěl udělat kávu, a teď jsem pil džus přímo z krabice.
Málem jsem se zakuckal po jeho dalších slovech, a když se pak rozmáznul na podlaze, tak jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo se podivovat nad tím, co to vyvádí.
Popošel jsem kousek, abych na něho viděl, jak se snaží vyběhnout schody, spíš, jak se snaží probourat do svého pokoje, a šlápl jsem přitom na rajče, které se dokutálelo zpátky do kuchyně.
„Krucinál,“ zaklel jsem a zvedl nohu.
Natáhl jsem se pro papírový ubrousek, nohu si trochu otřel, a pak ustoupil bokem, abych to ještě víc nerozšlapal. Vzal jsem ubrousky, uklidil zbytek rajčete, a pak to ještě setřel mokrou hadrou, aby si na tom ráno nikdo nerozbil pusu.
Nechápal jsem, co to mělo znamenat.
Přemýšlel jsem nad tím celou dobu, co jsem si nakonec dal vařit vodu, nachystal kávu, dokonce i potom, co jsem se s kávou vrátil zpátky do své pracovny.
Nedalo mi to. Musel jsem to zjistit.
Už jen to, co měl na sobě… To měl oblečené naposledy snad ve dnech, kdy jsem ho přivedl sem a bylo škoda, aby při své časté přeměně likvidoval dobré oblečení. Možná se bojí, že by se změnil, aniž by to mohl ovlivnit, a proto nosí tohle, aby si nezničil ty své průhledné věci?
Nakonec jsem opravdu vyšel schody do patra. A i když jsem mohl vejít bez vyzvání, přesto jsem zaklepal.
„Remy… Jsi v pořádku? Netrápí tě něco?“ promluvil jsem na něho přes dveře.
Remy
Dnešní den byl opravdu únavný. Tak nebylo divu, že jsem hned po večeři odpadl jako zralá hruška.
Eliho jsem nastlal k sobě do postele a doufal, že ho nenapadne nějaká hloupost.
Počítal jsem s tím, že budu spát až do rána, ale někdy v noci mě probudil pocit, že se vedle mě něco hýbe a někdo otevírá dveře.
Byl jsem ale tak unavený a všude bylo ticho, že jsem to okamžitě vypustil z hlavy, převalil se na bok a spal dál. Co mě však vzápětí probudilo úplně, bylo zabouchání na dveře a Meryho hlas. Skoro jsem sletěl z postele, jak jsem se lekl a zamžoural na Eliho, který seděl vedle postele s náručí plnou jídla a díval se na mě štěněčím pohledem.
„Já měl… Hlad… Promiň… Viděl mě," zašeptal Eli.
„Říkal jsem, že máš být opatrný!" prskl jsem po něm tiše, ale pak mu naznačil, ať se schová a nevystrkuje nos.
Sám jsem vylezl z postele, oblečený jen do průhledné košilky, která mi končila těsně pod klínem, prsty si prohrábl vlasy a přešel ke dveřím.
Otevřel jsem, opřel se o futra a jednu ruku si dal v bok.
„Nic není v pořádku. Protože nejsi se mnou," zachraptěl jsem rozespalým hlasem a svůdně na Meryho zamrkal.
Pak jsem si vzpomněl, že Eli přišel s náručí jídla.
Natáhl jsem ruku a prsty přejel po Meryho hrudi.
„Měl jsem jen hlad. Víš, že občas si v noci pro něco chodím," zabručel jsem, a prsty táhl až k jeho rtům.
Pak jsem se k Merymu přitáhl, objal ho kolem krku a zavrtěl se.
„Dostanu pusu na dobrou noc?" zašeptal jsem a olízl si rty.
Mery
Zdálo se mi, že slyším z pokoje nějaký šramot a šeptání. Už jsem chtěl vzít za kliku, když se dveře otevřely a v nich stál Remy.
Mírně jsem stáhl obočí, když jsem viděl, v čem je oblečený.
„Jestli tě pořád trápí to, co se stalo, tak se omlouvám. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že tě podezříváme, a mrzí mě, že jsem se rozzlobil. Promiň,“ políbil jsem ho na čelo a snažil jsem se na něho nedívat.
Spíš na to, co ta košilka měla skrýt a neskryla.
„V tom dlouhém triku jsi vypadal… no, roztomile… Ale koukám, že lépe se ti spí nejspíš v tomhle,“ potahal jsem ho za košilku, a pak už se vymanil z jeho držení a odstoupil o krok zpátky.
„Jestli se ti bude lépe spát, klidně můžeš jít do mé postele, ale já budu ve své pracovně. Mám tam něco rozdělaného, takže spát nepůjdu. Dobrou noc, Remy,“ ještě jednou jsem ho políbil do vlasů a pak už jsem se otočil a šel zpátky dolů.
Bylo to celé nějaké divné. Nejspíš se na něm opravdu podepsalo všechno to, co se za poslední dny stalo. Chová se teď zmateně, jako by zapomínal, co bylo před pěti minutami.
I když… Dokáže své nálady přepnout v okamžiku, tak co se divím. Třeba zkoušel novou taktiku, být co nejvíce nenápadný a nacvičuje si to v noci, kdy většina spí. Teda kromě mě a nočních tvorů…
Vrátil jsem se zpátky do pracovny, usadil se v křesle, a pokračoval jsem v rozdělané práci. Uvědomil jsem si po chvíli, že mi vlastně přišel email.
Tak jsem si ještě otevřel notebook, co jsem měl dole, abych se podíval, co se píše.
Jo, odpověď z té společnosti, kteří se starají o bezpečí jiných a bezpečí lidí před jinými.
Je to vlastně taková policejní jednotka pro jiné.
Poděkovali mi za registraci Archera, a pod tím, s červeným vykřičníkem, bylo upozornění, že si máme dávat pozor, protože se na svobodě pohybuje nebezpečný jedinec, zabíjející nevinné lidi, a nejspíš se teď zdržuje v okolí Portlandu. Tak, kdybychom tam někdy zavítali, máme být opatrní a cokoliv podezřelého jim nahlásit.
Zamračil jsem se a bezděčně jsem se podíval přes okno ven.
Byla ještě tma a ulice byla prázdná. Nikdo tam nebyl, ale i přesto jsem na moment zapřemýšlel, jestli přeci jenom nemám jít ven a projít se kolem celého pozemku a zkontrolovat znovu, jestli je všechno v pořádku.
Remy
Tu pusu jsem dostal. Ale na čelo. Na čelo! To jsem jeho bratr nebo co?
A navíc, jak mě ještě odpálkoval a prý: ‚Můžeš si jít lehnout ke mně, ale já budu pracovat'.
To si můžu klidně ustlat i u Benyho!
Nafučil jsem se a práskl za sebou dveřmi, když Mery odešel.
Oddupal jsem zpátky k posteli, zahrabal se do peřin a začal trucovat.
Jako, vím, že se občas chovám náladově. Že když se mi něco nelíbí, tak vyletím, ale vzápětí mě to zase přejde a chovám se úplně jinak.
Ale Mery už moje nálady zná. A teď je to spíš jen proto, že jsem ve stresu z toho všeho, co se děje.
Jo, nejspíš jsem odpoledne jednal nepřiměřeně, taky reaguju zbrkle a rychleji jednám, než přemýšlím, ale prostě to asi nezměním.
„Remy?" ozvalo se nade mnou tlumeně a někdo zatahal za peřinu.
No, někdo. Eli samozřejmě.
Vystrčil jsem hlavu z pod peřiny, připravený ho seřvat, ale když jsem viděl, jak tam tak sedí, jako hromádka neštěstí, a ještě mu trčí kus salátu z koutku úst, jen jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Nezlobím se,“ pohladil jsem ho po hlavě a stáhl k sobě na hruď.
„Proč mu to neřekneš?" zahučel Eli.
„Nemůžu. Chtěl bych, ale kdybych mu řekl o tobě, musel bych i o něm," povzdechl jsem si. „Nikdo pak mezi námi nebude dělat rozdíly. Je to naše krev. Lovci se neptají. Ti rovnou jednají a je jim jedno, že ublíží i nevinnému. Prostě uvidí draka, ucítí draka, a o víc se nestarají."
Pověděl jsem mu o příhodě na trhu, další důkaz toho, že to prostě nemůžu říct ani někomu, jako je Mery.
„Máš ho rád, viď?" zamumlal Eli po chvíli ticha.
„Moc," přiznal jsem vážně. „Je prostě úžasný. Chytrý, silný, starostlivý, laskavý, pozorný. Když mě našel a zachránil, několikrát jsem mu ublížil, ale on to se mnou nevzdal. Znovu mě postavil na nohy a naučil mě, jak žít mezi jinými. Já… po čase jsem se do něj zamiloval. Ale… mám pocit, že pro něj nikdy nebudu víc než jen jeden chráněnec z mnoha."
Možná bych to měl vzdát? Nevím.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale Eli mezitím vytuhnul, a teď spokojeně oddechoval.
Jo. způsobil malér, najedl se a teď chrápe.
Pousmál jsem se, pohodlně si i s ním v náruči lehl a oba nás přikryl.
Tentokrát jsem ale už tak rychle neusnul.
Merlin
Nakonec mi to přeci jen nedalo, a když jsem dodělal svou práci, zaklapnul jsem notebook, schoval složky a odnesl nádobí do kuchyně, rozhodl jsem se přeci jen podívat kolem mého pozemku, jestli je všechno v pořádku.
Ještě jsem se na moment ve vestibulu zastavil a pohlédl ke schodům, které vedly nahoru do ložnic.
Ale nakonec jsem nad myšlenkou, podívat se na Remyho, mávnul rukou a vyšel jsem ven.
Bariéra se jemně zachvěla a zabzučela jako elektrické napětí, když jsem procházel bránou. Nikdo, kromě mě to takhle nevnímá, ale já měl jistotu, že je v pořádku a funguje, jak má.
Pomalu jsem obcházel celý pozemek a kontroloval vše, kde by mohlo být nějaké zranitelné místo.
V jednom z nich, vzadu za domem, se mi zdálo, jako by byl plot mírně prohnutý, i větvičky živého plotu, jako by přes něj někdo lezl. Ale to se mohlo stát, když jsme přiletěli v noci z Portlandu a Remy byl změněný v draka.
Skoro svítalo, když jsem se z druhé strany konečně dostal zpátky k bráně, kde jsem málem vrazil do Adama.
„Stasy měla pocit, jako by tu byl nezvaný host, tak jsem se rozhodl, že to tu zkontroluji,“ zadíval se na konec živého plotu, kde už potom byl obyčejný a brána. „A nejspíš jsi měl stejný nápad.“
„Já jsem včera odpoledne vzadu za Benovým domkem zahlédl nějakého muže. Ale když jsem se přenesl, abych se podíval, kdo to je, už tam nebyl. A nenašel jsem ani žádné stopy. Možná kdybychom tu měli někoho, kdo má vynikající čich nebo sluch, mohli bychom ho vypátrat. Nejspíš se přenesl, nebo umí skrýt svou přítomnost tak dobře, že ani já na něho nepřišel. Což je samo o sobě dost podivné, protože vím, že tohle dokáže jen jeden z rodiny Di Conti,“ zamyšleně jsem se podíval na dům, který odsud vypadal opravdu jen jako netypická vila. Nic víc.
„Moc se mi to nelíbí. A taky mám pocit, jako by se tu dělo něco, co nám uniká. Ať, prosím tě, Stasy svolá všechny do hlavní haly ještě před snídaní. Potřeboval bych s nimi mluvit.“
Adam přikývl, a pak už jsme se společně vrátili do domu.
Já jsem šel rovnou do ložnice, abych se osprchoval, protože jsem se mírně zpotil při té dlouhé procházce, a pak jsem se oblékl a zamířil dolů do haly, odkud jsem už slyšel hlasy, jak se obyvatelé domu postupně scházeli.
Remy
Nejspíš jsem asi znovu usnul, protože mě vzbudilo zaklepání na dveře, až jsem sebou trhl.
Eli vedle mě se zavrtěl, ale po chvíli vyletěl jako já, když si uvědomil, kde vlastně je.
„No?" zahučel jsem, když se klepání ozvalo znovu.
„Merlin chce se všemi mluvit dole v hale. Hned," ozval se Adamův tlumený hlas, a já cítil, jak mi Eli sevřel ruku.
„Jo, budu tam," odpověděl jsem a povzdechl si.
Počkal jsem, až Adam odejde, a pak se vyhrabal z pod peřiny.
„Nemyslíš-"
„Ne. Ale něco se nejspíš děje. Kdyby to bylo kvůli tobě, Mery by přišel za mnou osobně. Tohle nejspíš možná bude mít co dočinění s Portlandem. A nelíbí se mi to," zavrtěl jsem hlavou, když Eli naznačil, že by mohl být tím problémem on.
Sice jsem netušil, jak dlouho ho tu budu moct nechat, ale zatím byl v bezpečí.
Potíž nastane ve chvíli, kdy třeba na delší dobu odejdu s Merym pryč. Nebo tu zůstane Eli déle.
Zatím jsem ho chránil svým pachem. Jenže i když jsme byli od sebe k nerozeznání, Mery, Beny a možná i Stacy po delší době zjistí, že Eli v sobě nemá draka. Nebo spíš, že jeho drak stále spí.
A vzhledem k tomu, že Mery toho mého dobře zná, musel jsem rychle vymyslet způsob, jak ho přesunout někam do bezpečí.
„Nevystrkuj nos, a až skončíme, přinesu ti něco na jídlo, ano?" pocuchal jsem mu vlasy, a pak vletěl do koupelny, abych se opláchl.
Chvilku jsem stál před skříní a přemýšlel, co si obléknout, nakonec to vyhrály černo-červené čínské šaty s rozparky až k pasu po obou stranách, mírným stojáčkem a potiskem draků.
Spodní prádlo jsem se samozřejmě zase nevzal, a Eliho málem kleplo, když jsem se mu ukázal a vystavil na obdiv své štíhlé nohy.
Ještě jednou jsem ho upozornil, co a jak, a pak už vyplul z pokoje, abych si to nakráčel do haly, kde už se v podstatě všichni sešli.
Merlin
Když jsem sešel dolů, přicházeli ti, co ještě chyběli. Zastavil jsem se na schodišti a pohledem přeletěl halu, abych si byl jistý, že nikdo nechybí.
Bylo jasné, že chybí. Remy…
Ani jsem se tomu nedivil, a chtěl jsem se pro něho vrátit, když jsem za sebou zaslechl kroky. Pootočil jsem hlavu a díval se na něho, jak si to vykračuje po schodech dolů do haly jako nějaká čínská princezna.
Byl prostě nádherný. Moc mu to slušelo, a hlavně… Zas byl pod tím na ostro, jako obvykle.
Sevřel jsem rty, a otočil se zpátky, když jsem skrz rozparky zahlédl jeho nohy a kousek zadečku.
Jo, tak akorát, aby někoho navnadil. Ale já si musel zachovat dekórum a vážnou tvář.
Počkal jsem, až sejde dolů, a pak si vyžádal ticho.
„Za poslední čtyři dny se stala spousta věcí, a ne zrovna příjemných. Neboj, Archere,“ rychle jsem mladého upíra uklidnil, když jsem viděl, jak zblednul. „Tebe se to netýká. Je to jen náhoda, že se to děje právě teď. Opravdu neměj strach. Ale, abych pokračoval… Dostal jsem i upozornění, že bychom se měli hlídat a víc chránit náš azyl. Venku se pohybuje víc lovců, než je obvyklé. Mají pohotovost. Zatím jen v Portlandu. Ale včera jsem za bariérou zahlédl někoho podezřelého, ale utekl nám. Takže… Od teď, až do odvolání neopustíte tyto prostory. Nepůjdete mimo bariéru. A pokud budete potřebovat něco venku, nejdříve přijdete za mnou nebo za Benym, abychom to probrali. Vím, že je to náhlé. Někdo se tu může cítit jako ve vězení, ale je to nezbytné, a co tenhle dům funguje jako azyl, je to poprvé, co přistupuji k tomuto kroku. Věřím, že to nebude trvat dlouho, a pokud se během pár dní nic nestane, tak zákaz zruším. Kdybyste si všimli něčeho neobvyklého, čehokoliv, i kdybyste si mysleli, že je to hloupost, hned mi o tom řekněte, ano? To je vše. Děkuji. Za chvíli bude snídaně, pokud se chcete někdo něco zeptat, tak teď nebo pak u mě v pracovně, ať se můžeme pak v klidu najíst.“
Remy
Samozřejmě, že jsem měl hned plnou pozornost.
Jen s Merym to jako obvykle skoro nehnulo.
„Máš v tom pěkný zadeček," pošeptal mi Beny, než Mery promluvil.
Zazubil se na mě, a pak letmo můj zadeček pohladil, když strčil ruku pod šaty.
Jen jsem se zachichotal a trochu se o něj opřel, ale pak už jsem se věnoval Merymu.
To, co říkal, se mi vůbec nelíbilo.
Někdo se objevil tady a ani Mery ho nedokázal najít?
Věděl jsem jen o jednom, kdo by to dokázal.
Zkousl jsem si ret a chvilku nepřítomně zíral do prázdna, a ani pomalu nezaregistroval, že se už ostatní rozcházejí do jídelny a povídají si mezi sebou o tom, co jim Mery řekl.
Tohle se mi nelíbilo. Ne, to, že nesmíme ven. Ale to, že jsem to byl možná já, kdo sem nepřítele přivedl.
„Co je?" drcnul do mě Beny a zkoumavě se na mě zadíval.
„To nic," zavrtěl jsem hlavou. „Jen je zvláštní, že ani Mery na toho dotyčného nepřišel."
Pokrčil jsem rameny, pohodil hlavou, a pak se zatočil dokola.
„Mám hlad jako vlk! Pojďme-"
Bylo to, jako by mě srazil vlak.
Ten pocit. Jako by si před vás někdo najednou stoupnul a řekl: „Já jsem tady.“
Vykřikl jsem a můj drak se mnou. Dopadl jsem na kolena a svíravý pocit způsobil, že se můj drak chtěl podvědomě bránit. Chtěl se dostat ven. Začal jsem se měnit, což v domě nebylo zrovna nejpříhodnější.
„Remy!" uslyšel jsem Benyho vzdáleně.
„Ne! Nemůžeme! Tady ne!" vykřikl jsem a znovu vykřikl bolestí, když jsem se pral se svým drakem.
Už jsem to zažil. Ze začátku, když mě chytli lovci a snažili se probudit draka, zatímco já jsem nechtěl.
„Musíme se bránit!" zařval můj drak, takže to musel slyšet i Mery s Benym, a možná Stacy s Adamem. „Ublíží nám!"
„Ne! Nemůžeme!" vykřikl jsem zase já.
„Bolí to!"
„Já vím!"
Musel jsem se uklidnit. Ale bylo to těžké. Už jen to, že je tady.
Nebylo pochyb. Musel mě nebo Eliho v Portlandu zahlédnout, nebo pocítit jako já jeho.
A vystopoval mě až sem.
To bylo hodně špatné.
Merlin
Nikdo neměl žádné otázky. Byl jsem na jednu stranu rád, ale na druhou… Až mě mrazilo z toho uvědomění si, jak moc mi všichni tihle chráněnci důvěřují. Jak moc nám věří, že je ochráníme…
Přesto jsem tušil, že někteří za mnou přijdou později, aby se ujistili, že jim tady opravdu nic nehrozí, a poptají se, jestli jsme už něco zjistili, a jestli nám můžou nějak pomoci.
Když se všichni začali přesouvat do jídelny, sešel jsem těch pár schodů dolů, abych se k nim přidal.
Zapřemýšlel jsem, kdo z nich by nám mohl pomoc v případné obraně a stopování po vetřelcích, a už jsem v duchu asi tři hned i vybral.
Ale než jsem to stihl domyslet, najednou Remy vykřikl a zhroutil se na zem.
Ti, co tu ještě byli, rychle uskočili, jen Beny se k němu odvážil přijít blíž.
Ale Remy na něj nereagoval, a to co jsem slyšel…
Přiskočil jsem rychle k němu, popadl ho kolem pasu bez ohledu, jak moc se bránil, a rychle jsem se s ním přenesl dozadu na zahradu, za Benův domek. Byl částečně krytý stromy, takže, pokud by se sem někdo díval z domu, neviděl by všechno.
Sotva jsme dopadli do měkké trávy, už jsem za sebou slyšel šustot křídel, jak se za námi Beny hned rozletěl. A vzdáleně jsem zaslechl i Stasy a Adama, kteří už také mířili k nám.
„Nechoďte blíž!“ křikl jsem na ně, aby se zastavili a Remy jim neublížil.
Beny poletoval nad námi, a já se snažil udržet Remyho a draka na zemi tak, aby se pokud možno nepřeměnili.
Cítil jsem to dračí horko, jeho tvrdé šupiny mu začínaly pokrývat tělo, protáhly se mu drápy, které se mi zaryly do paží.
Nechtěl jsem na něj hned použít uspávací kouzlo. Nechtěl jsem draka ani Remyho tím ještě víc rozzlobit. Tak jsem ho zatím jen držel, mluvil na něj a snažil se ho uklidnit tak, abych nemusel přikročit k razantnějšímu opatření.
Remy
Chápal jsem svého draka, ani já to nechtěl zažívat znovu.
Ale tady jsme byli prozatím v relativním bezpečí. A když se proměním, jen na sebe ještě víc upozorním. Jenže si to drak prostě nenechal vymluvit.
Pocítil jsem povědomé škubnutí, a pak mi po chvíli došlo, že je kolem mě až moc čerstvý vzduch.
Slyšel jsem ten konejšivý hlas, ale slovům nerozuměl.
Hádal jsem se s drakem, ať už nahlas nebo v myšlenkách, až se mi konečně po chvíli, která mohla trvat minutu nebo i hodinu, protože čas jsem při tom všem nevnímal, draka umluvit a potlačit.
Zhroutil jsem se do Meryho náruče, kterého jsem konečně začal víc vnímat, a prudce oddechoval.
„Už je… je to v pořá-pořádku… omlouváme se… ale… on nám chce ublížit," zamumlal jsem nezřetelně do Meryho trika.
Měl jsem nabráno k tomu, abych omdlel, ale pořád mi někde vzadu v hlavě blikalo varovné světýlko.
Elisha…
Musel to taky cítit, a pro něj to muselo být stejné jako pro mě, i když on se se svým drakem nepral. Ale byl mnohem citlivější a zranitelnější než já.
„Už je to dobré," promluvil jsem po chvíli normálnějším hlasem a kousek se od Meryho odtáhl.
Zadíval jsem se na Benyho, který akorát dosedal na zem vedle nás a zachmuřeně si mě prohlížel.
„Vážně to nic není, jen draka překvapilo, že by se mohl někdo dostat až sem," snažil jsem se to všechno zamluvit. „Doufám, že jsou všichni v pořádku."
Povzdechl jsem si, a pak se zamračil, když jsem viděl škrábance na Meryho pažích, nejspíš způsobené dračími drápy.
„Mrzí nás to…" zašeptal jsem a zadíval se Merymu do očí.
Merlin
Trvalo to docela dlouho, než se Remy s drakem uklidnili.
Musel jsem vynaložit všechny své nemagické síly, abych ho udržel, a přitom na něj stále mluvil.
Když jsem pocítil, že se začíná uvolňovat, byť to napětí z něj bylo stále cítit, povolil jsem i já své sevření, ale stále jsem byl ve střehu.
„Stasy, jak to vypadá?“ pootočil jsem hlavu k těm dvěma, co stáli za námi.
Ale Stasy jen zavrtěla hlavou a sundala ruku z Adamova ramene.
„Kdo vám chce ublížit?“ odtáhl jsem si Remyho po chvíli na délku paží, abych se na něho mohl pozorněji zadívat.
Tušil jsem, že mi něco tají, a moje tušení tímhle ještě víc zesílilo. I Beny se přiblížil víc a pátravě si začal Remyho prohlížet.
Všiml jsem si i jeho bezděčného pohledu k oknům své ložnice, a pak mírné cuknutí hlavy, jako by se chtěl podívat ven přes plot.
Cítil jsem i drakův neklid, i přesto, že už se nerval o svou přeměnu.
„Tak mi to řekni, Remy. Něco se děje už od Portlandu, když jsi ucítil toho zabitého člověka. Tak co se za tím skrývá? Kdo to je?“
Remy
Zatraceně!
Neuhlídal jsem se a prozradil jsem víc, než chtěl.
Chvilku jsem přemýšlel, jak z toho ven, a dokonce sklopil oči k zemi, abych se vyhnul Meryho upřenému pohledu. Nechtěl jsem mu lhát. Chtěl jsem je jen chránit.
A taky jsem se bál, že až mu to řeknu, nakonec to dopadne tak, že mě bude muset vyhodit pro dobro všech. Což bych samozřejmě pochopil.
Tohle má být azyl pro jiné. Co jsem já oproti ostatním?
Stejně pro Meryho nejspíš nic neznamenám.
„Ne… nevím, kdo za tím je," zahuhlal jsem a s povzdechem zvedl hlavu. „To jen… ti lovci na trhu a ten mrtvý… vypadalo to, jako by to udělal drak. A oni si nejspíš mysleli, že s tím mám něco společného. A teď jsou asi tady. Nechci být znovu zavřený. Nechci, aby do mě řezali… Nechci být jen kus masa pro něčí zábavu."
Vlastně to byla svým způsobem částečně pravda.
Vymanil jsem se z Meryho sevření, a s povzdechem si prohlédl zválené šaty.
„Půjdu se převléct a možná si na chvilku lehnu," pousmál jsem se na Meryho a rozešel se zpátky k domu, i když to nebyl můj obvyklý ladný krok, ale spíš stařecké loudání.
Merlin
Nevím proč, ale znovu mě Remy naštval. Už podruhé za poslední dny. A daří se mu to teď častěji než za všechny ty roky, co tu spolu žijeme.
Když se začal vzdalovat, jen jsem pohlédl na Benyho, co on na to, a podle jeho pokrčení ramen a jeho výrazu ve tváři, mi bylo jasné, že ani on mu moc nevěří, stejně jako já.
Jo, tohle je to, co mě naštvalo.
Něco mi tají, lže mi i přesto, že jsme si vždycky říkali pravdu. Za tím opravdu musí být něco hodně důležitého, když se takhle chová.
A možná je odpověď v jeho ložnici.
Zvedl jsem se ze země, rychle jsem Remyho došel, a než stihl mrknout, popadl jsem ho a hned jsem nás přenesl do jeho ložnice.
„Vidím, že to bylo pro vás vyčerpávající, postarám se o vás,“ řekl jsem, sotva jsme se objevili v jeho pokoji a hned jsem ho natlačil do koupelny.
„Umyješ se, lehneš si, a Beny se pak na tebe přijde podívat. A nechci slyšet žádné ne,“ řekl jsem nezvykle přísně a začal jsem z Remyho stahovat šaty, v kterých se ještě před chvílí před námi tak hezky nakrucoval.
Nacpal jsem ho pod sprchu, svlékl jsem i sebe, a pak vlezl za ním.
„Nechci slyšet žádné protesty, jasné?“ řekl jsem klidně, ale za to tónem, který nedovoloval odmítnutí.
Pustil jsem teplou vodu, a hned pořádně Remyho vydrbal, aby byl čistý. Vybral jsem mu trávu z vlasů a ty mu také hned umyl.
Už strašně dlouho jsem tohle nedělal. Zpočátku, když jsem ho našel, to bylo celkem časté, a po jeho přeměnách a záchvatech býval dost slabý.
Když jsme byli hotoví, zabalil jsem ho do osušky, vysušil mu vlasy, a pak ho dotáhl do ložnice, kde jsem ho hned zastal do peřiny.
„Za chvíli se na tebe Beny přijde podívat. Nechám ti udělat nějaký dobrý čaj, aby ti bylo lépe, ano? Ještě jsem se nad ním sklonil, když jsem už byl i já utřený a oblečený.
„Kdybys něco potřeboval, tak na mě zavolej. Uslyším tě a hned přijdu.“
Políbil jsem ho do ještě vlhkých vlasů, a pak už jsem vyšel z jeho pokoje a zamířil do svého, abych si oblékl čisté věci a ošetřil rány, které mi způsobily jeho dračí drápy.
Remy
Mery mě jednou zabije.
Ne on, ale Mery.
Než jsem se nadál, popadl mě a přenesl nás do mé ložnice.
Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal, a já doufal, že se Eli stihl schovat, když pocítil to stejné jako já.
Naštěstí to tak vypadalo, kromě toho mě Mery hned dotlačil do koupelny.
Za normálních okolností bych ho už svedl a prostě mu to v té sprše udělal, nebo ho nějak donutil, aby mi ukázal, jak je dokonalý, když sténá, ale teď jsem na to neměl ani pomyšlení.
Teda myšlenka by byla, ale to bylo asi tak všechno.
Jen jsem hučel a hudroval, že jsem opravdu v pořádku, ale i tak mi bylo velmi příjemně, když mě pak Mery zastlal do postele. Vážně byl naprosto úžasný.
Zasloužil bych si ho já vůbec?
Zvedl jsem se na loktech, když odešel a chvilku poslouchal, jestli nezaslechnu kroky, i když pokud by se Mery přenesl, bylo by mi to prd platné.
„Jsi v pořádku?" zašeptal jsem a pootočil hlavu ke skříni, kde jsem Eliho cítil.
Vyhrabal jsem se z peřin, přešel k pootevřeným dveřím a vytáhl ho ven, abych ho mohl obejmout.
Třásl se a jeho tvář nesla stopy slz.
„Je to v pořádku, ochráním tě," konejšil jsem tentokrát já jeho, a když jsem ho tak pozoroval, něco mě napadlo.
Odtáhl jsem ho od sebe na délku paže a pozorně se na něj zadíval.
Jo, to by šlo.
„Lehni si do postele. Honem!" vytáhl jsem ho na nohy, a pak s ním skoro plesknul na peřiny. „Musím zjistit, co se děje. Ale Mery zakázal komukoliv odcházet ven. Ale nikdo neví, že jsi tady. Chápeš?"
Eli mě chvilku pozoroval, než mu to došlo, a samozřejmě, že se začal bránit.
„Nikdo to nepozná!" utnul jsem jeho námitky. „Jen prostě moc nemluv a nevycházej z pokoje. Až přijde Beny, jen řekni, že se ti udělalo špatně. Potom, co se teď stalo, to bude i lehce uvěřitelné. Vrátím se, co nejdřív to půjde, ano?"
Eli chtěl nejspíš ještě zaprotestoval, ale nedal jsem mu prostor. Rychle jsem se oblékl, tentokrát do pro mě netypických, naprosto nevýrazných věcí, a dokonce vytáhl i mikinu a sluneční brýle, abych schoval oči i vlasy.
„Bude to dobré," zašeptal jsem ještě, políbil Eliho na čelo, a pak otevřel okno.
Zadíval jsem se do zahrady, a když byl vzduch čistý, prostě jsem seskočil na zem a rozběhl se k místu, o kterém jsem věděl, že je ve slepém místě.
Nebyl pro mě problém se přes bariéru dostat, aniž by to Mery pocítil.
Vlastně jsem to dokázal akorát já, Beny, Stasy a Adam. Nejspíš proto, že jsme s Merym trávili nejvíc času, nebo proto, čím jsme byli.
Merlin
Právě jsem se v čistých kalhotách posadil na postel, vedle sebe rozložil věci z mé speciální lékárničky, kde jsem měl věci na ošetření takových to ran, aby se rychleji hojily, když se ozvalo zaklepání.
Na mé vyzvání vešel Beny, a hned si dřepnul přede mne a začal mě ošetřovat sám.
„Potřebuji, aby se podíval pořádně na Remyho,“ požádal jsem ho, když mi přelepil poslední ránu a postavil se. „Vážně se mi nezdá. Mám pocit, že mi neříká pravdu. Něco tají, a já chci vědět co. Věřím, že by nikomu vědomě neublížil, ale nechci, aby něco ohrozilo ty, co jsou tady u nás.“
Zvedl jsem se i já a začal uklízet věci z postele.
„Jdu za ním hned,“ přikývl Beny. „Taky si myslím, že něco tají.“
„Když tak mi pak přijď říct, jestli jsi na něco přišel. Budu dole u Stasy.“
Beny znovu přikývl a odešel. Já na sebe natáhl čisté triko, a pak už jsem šel do suterénu, abychom společně se Stasy probrali to, co se teď stalo, a jestli náhodou na něco přeci jen nepřišla…
Elisha
Všechno to byla moje vina.
V první chvíli jsem chtěl utéct, ale nakonec jsem skončil ve skříni, a pak nahý v posteli.
Ani jsem nestihl pořádně zaprotestovat.
Jak mám hrát Remyho, když on je úplně jiný?
Chtěl jsem vylézt z postele, a aspoň se obléknout, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře, a než jsem stačil něco říct dovnitř vešel tengu, kterého Remy jmenoval jako Beny.
Sevřel jsem peřinu, natáhl si ji až pod nos, a s obavami se na něj díval, jak jde k posteli.
„Ukaž. Prohlédnu tě."
A než jsem stihl zaprotestovat, byl jsem bez peřiny.
Vypískl jsem, skrčil nohy a nevěděl, jestli si rukou napřed schovat klín nebo odhalenou hruď.
Cítil jsem, jak mi zahořely tváře a snažil se uhnout pohledem.
„Je mi líp!" vyjekl jsem, až mi přeskočil hlas.
„Co blbneš? Několikrát jsme to spolu dělali, tak co řešíš?" pozvedl obočí a zvedl mě do sedu.
Začal mě prohlížet, přejíždět rukama po těle a já málem vyskočil z kůže.
„Vážně jsi v pohodě? Jestli chceš, můžu tě klidně zbavit stresu," pousmál se na mě a jeho ruka skončila v mém klíně.
„To zvládnu!" vyjekl jsem znovu a odskočil téměř na druhý konec postele, jen abych byl z jeho dosahu, a okamžitě si přitáhl peřinu až k bradě.
Beny se zamračil a zkoumavě si mě prohlížel.
„Chci říct… nemám teď ná-náladu to dě-dělat, jako tamto…" zamumlal jsem. „Zas tak dobře mi… ne-není."
„Hele, Remy, ať už jsou ti lovci kdokoliv, Merlin tě ochrání. Věříš mu přece ne? Stejně, jako tehdy, když jsi naštval toho vlkodlaka, který se dostal až sem a málem to tu zbořil," zasmál se Beny, zavrtěl hlavou, a pak vstal.
Jen jsem přikývl, úsměv mu opětoval, a až teprve, když se za ním zavřely dveře, jsem se s úlevným zasténáním zhroutil do polštářů.
Merlin
Stasy byla ve svém meditačním pokoji. Seděla uprostřed na polštáři, a Adam seděl v křesle a zamilovaně se na ni díval. Musel jsem se pousmát, když jsem viděl jeho výraz, zatímco se Stasy soustředila a snažila se propátrat okolí svou myslí.
Potichu jsem přešel k Adamovi a sedl si na opěrku křesla. Trvalo to asi ještě dalších pět minut, než se konečně Stasy zhluboka nadechla a vydechla, a otevřela oči.
„Nic,“ zavrtěla hlavou. „I když cítím trochu negativní energie, ale nejsem schopná to nijak uchopit, nebo upřesnit. A když už se k tomu přiblížím, tak to vzápětí zmizí.“
Adam hned vyskočil z křesla a pomohl ji vstát. Společně jsme potom přešli do technické místnosti, kde už byl připravený bylinkový čaj. Adam nám všem nalil, mě postavil hrnek na stůl, za který jsem se hned usadil a začal pátrat v počítači po nějakých informacích, které by nás posunuly kousek dál.
Ale v Portlandu se od naší poslední návštěvy podobná vražda nestala, ale… Někde v polovině cesty z Portlandu do Seattlu ano.
Zarazil jsem se, a hned jsem to přepnul na hlavní monitor, aby se na to podívali i ti dva, co teď vedle sebe seděli a svorně popíjeli čaj.
„Co si o tom myslíte? Remy to stoprocentně není. Navíc v té době jsem byl s ním. Ale mám obavy, že tohle je právě to, čeho se Remy a jeho drak bojí. A nechce nám o tom nic říct. Nebojí se lovců, ale toho, kdo tohle způsobil,“ namířil jsem prst na velký nástěnný monitor.
„Jo, je to celé divné,“ ozval se za námi hlas Benyho. „Ty, Merline, chci tě o něco požádat. Zajdi nahoru za Remym ho zkontrolovat a dej mu polibek. Ale ne na čelo, ale pořádnýho hubana.“
„Co?“ zakuckal jsem se čajem, když jsem to slyšel.
„Neboj, kdyby něco, přijdu tě zachránit. Ale je to nutné, Potřebuji si něco ověřit.“
Ještě dalších deset minut mě musel Beny přemlouvat, za pobaveného pohledu Stasy a Adama, než jsem konečně svolil.
Obával jsem se toho, že to Remy zneužije a mylně si to vysvětlí, a bude na mě naštvaný. Ale pokud je to pro jeho dobro, jak Beny tvrdil, nemůžu to odmítnout.
Abych se nezdržoval a měl to rychle za sebou, rovnou jsem se přenesl do Remyho ložnice.
Ležel zabalený v peřině, sotva mu hlava vykukovala.
„Slyšel jsem, že ti není dobře. A vím, že tohle ti určitě pomůže,“ klekl jsem si jedním kolenem na postel a sklonil se nad Remym.
Odhrnul jsem mu vlasy z čela a za přemlouvání sebe sama, jsem se nakonec odhodlal.
Svými rty jsem se dotkl těch jeho horkých, a po chvilce jsem vsunul jazyk do jeho úst.
Polibek netrval dlouho. Nejspíš bych to asi ani dlouho nezvládl protahovat.
Zvedl jsem se, ještě jednou ho pohladil, vynutil ze sebe úsměv, a pak se slovy, že mu teď už bude lépe, se rychle přenesl zpátky do suterénu.
Elisha
Ještě chvilku jsem s napětím sledoval dveře, ale když už se nikdo neukázal, znovu jsem se zahrabal do peřin a nepřítomně zíral do stropu.
Doufal jsem, že se Remy brzo vrátí, protože ještě jedna taková návštěva a je po mě.
A snad, jako bych to svou myšlenkou přivolal.
Zničehonic se v pokoji objevil ten Mery, přešel k posteli, odhrnul mi vlasy z čela, a pak…
Políbil mě!
Ale ne, jen tak! On použil i jazyk!
Úplně jsem ztuhl šokem a v první chvíli ani nevěděl, jak zareagovat.
Kdyby to bylo za jiné situace, asi bych jeho polibek označil za něžný a příjemný, ale takhle jsem byl schopný jen vytřeštit oči, víc sevřít peřinu v ruce a donutit se pohnout jazykem.
Naštěstí se odtáhl zrovna ve chvíli, kdy jsem se, jakože zapojil, a vzápětí zmizel.
Zaúpěl jsem a schoval tvář do dlaní, jak jsem z toho byl úplně mimo.
Proč to udělal?
To ani nemůžu Remymu říct!
Vždyť je to, jako bych ho podvedl!
Mělo to patřit jemu a ne mě!
Co budu asi teď dělat?
Překulil jsem se na bok, stočil se do klubíčka a úplně se zahrabal pod peřinu.
Díky tomu jsem si ale uvědomil, že jsem pořád nahý, a jestli sem ještě někdo přijde a začne mě osahávat, nebo kdo ví, co ještě, asi to nezvládnu a uteču.
Vyhrabal jsem se z postele, postavil se na vratké nohy a přešel ke skříni, abych z ní vyhrabal zase něco, co zakryje úplně celé mé tělo.
Když jsem byl konečně oblečený, s trochu lepším pocitem jsem zase zalezl do postele a jen doufal, že se Remy opravdu brzo vrátí.
Merlin
První, co jsem udělal, bylo, že jsem dosedl do křesla a natáhl se po sklenici s vodou.
Pořádně jsem se napil, a konečně se zhluboka nadechl.
„To bylo tak strašný, že sis musel vypláchnout pusu?“ začal se smát Beny, a já měl chuť ho popadnout za ty jeho křídla a prohodit ho skrz strop nahoru do haly.
„Merline?“ naklonila se ke mně Stasy, která seděla ve vedlejším křesle. „Nezačneš zase vyšilovat, že ne? Jde od tebe až moc horko.“
Proč jsem to vlastně udělal? Proč?
Jo, chtěl to Beny.
Ale normálně bych se k tomu snad ani neodvážil. Nejsem takový, abych přišel a hned někoho sklátil na postel.
„Je to jen polibek, vzpamatuj se!“ okřikl jsem se v duchu.
Jo, polibek, ale…
„Tak co, bylo to v pohodě, nebo ne?“ postavil se přede mne Beny, když jsem pořád mlčel.
„Ne,“ zvedl jsem konečně hlavu a podíval se na něho.
„A co na tom bylo špatně?“
„Vlastně asi všechno.“
„Myslím si to. Kdyby to nebylo špatně, ještě bys tu nebyl, protože by tě Remy jen tak z postele nepustil, když jsi sám od sebe ho přišel políbit. Už by tě tam nahoře přinejmenším obtěžoval a svléknul do naha.“
„No, právě. Ale teď… Byl zahrabaný pod peřinou, že jsem ho skoro nenašel. A když jsem ho políbil, tak prostě ztuhnul a skoro se ani nezapojil. A ani nic neřekl a nestáhnul mě na postel. Prostě nic… Jako by to…“
„… nebyl on…“ doplnil Beny moji myšlenku.