Remy
Snažil jsem se chovat a tvářit, jakože se nic nestalo, i když červíček ve mě pořád hlodal
Snažil jsem se všemožně rozptýlit, pobavit se, vystavit na obdiv svou krásu, taky se mi pozvedla nálada, když mi pár našich řeklo, že vypadám nádherně, ale Mery pořád nikde.
Byl jsem na cestě na zahradu, když se jako na zavolanou objevil Beny.
Se smíchem jsem před ním zatancoval a předvedl mu své ladné křivky.
„Prozraď, kam jsi schoval toho mého krasavce," otřel jsem se o Benyho a zavěsil se mu na krk.
„Možná kdybys přestal svádět všechny, které potkáš, tak by se Merlin choval jinak," povzdechl si Beny.
„Ještě řekni, že se ti to nelíbí," našpulil jsem trucovitě rty, protočil se v jeho sevření a otřel se o něj zadečkem.
Odpovědí mi bylo zabručení, a pak už jsem jeho ruce cítil snad všude.
Jo, jasně. Neměl bych. Ale když já si nějak ten Meryho nezájem musím kompenzovat.
„Mimochodem, Merlin tě shání. Máš k němu přijít," zahučel Beny do mé kůže na krku, zatímco jeho ruka stavěla můj penis do pozoru.
„A to mi říkáš až teď?" odstrčil jsem ho od sebe, nehledě na to, jak dobře mi to dělalo.
Beny jen protočil očima, já se na něho zašklebil, a pak už jsem odtančil zpátky do domu, abych byl co nejdříve u Meryho.
Když jsem vletěl do jeho pracovny, napřed jsem si pomyslel, jestli si ze mě Beny nevystřelil, ale pak jsem uviděl otevřené tajné dveře do další Meryho pracovny.
Vešel jsem tam, ladně se Merymu předvedl v celé své kráse, a pak se rozvalil na pohovce, kterou tam měl. Ze začátku, když se mě snažil udržet v klidu, jsem právě tady přespával.
Bylo tu vytvořeno silné kouzlo a já se nedokázal dostat ven.
Upřeně jsem se na Meryho zadíval, roztáhl nohy, a pak si rukou přejel po klíně a ukázal mu přes látku svůj stojící penis.
„Chtěl bys vidět, jak si to dělám? Chtěl bys poznat další tajemství draků?" zachraptěl jsem, a pak zase vyskočil na nohy, přešel k Merymu, otočil se k němu zády a zadečkem se natiskl na jeho klín, "nechtěl bys zkusit, jak dokáže být drak horký a těsný?"
Zašeptal jsem do jeho ucha, olízl mu ho a jeho ruku si stáhl do svého klína, aby to nejen viděl, ale i cítil. Nejspíš jsem byl pořád ještě rozhozený z Portlandu, protože jsem zase zašel o něco dál než obvykle, ale já skoro zoufale teď potřeboval vědět, že pro Meryho něco znamenám.
„Prý jsi mě chtěl vidět. Což mě moc těší, ale jak tě znám, jen kvůli tomu, aby ses mohl pokochat mou krásou, to nebylo," nakonec jsem se smíchem ustoupil a odtančil zase k pohovce, na které jsem se uvelebil.
Merlin
Byla to prostorná místnost, kde jsem měl své věci a chystal, případně prováděl některá kouzla.
Byly tu věci, které neměli přijít jiným do rukou, či je neměli vidět.
Bylo to prostě kus mě.
Na zvláštní stolek jsem si připravil věci a posunul ho blíž do středu místnosti, kde stálo jedno křeslo uprostřed magického kruhu.
Zadíval jsem se na něho a mírně se zamračil. Tohle se Remymu moc líbit nebude, ale nedá se nic dělat.
A jako bych ho tím přivolal. Jakmile se objevil, dveře se zavřely a místnost osvětlovaly jen svíce na stěnách. A v tom osvětlení…
Remy vypadal ještě krásněji. Sice nejsem moc velký fanoušek takovýchto krátkých triček, nebo co to je, ale jemu snad slušelo všechno. Když se mi začal předvádět a provokovat, sevřel jsem ve volné ruce křídu, kterou jsem chtěl domalovat ještě nějaké symboly, zatímco má druhá byla nekompromisně stažena na Remyho rozkrok. Cuknul jsem sebou, když se mi navíc otřel o klín, a povzdechl si, když se pak rozvalil na sedačce.
To všechno, co říkal, jsem se snažil vypustit z hlavy. Nabídka to byla lákavá, ale tohle, co jsem chystal, mělo přednost. Podal jsem Remymu pohár s lektvarem, a počkal, až ho vypije.
„Chci tě vidět,“ přikývl jsem nakonec. „Ale tam,“ ukázal jsem na křeslo.
Přešel jsem zpátky ke skříni a vytáhl si novou křídu. Kolem křesla jsem namaloval pár symbolů, které se překrývaly s magickým kruhem. Když jsem odložil křídu, vzal jsem do ruky stříbrnou dýku a misku a postavil se před Remyho.
„Nedívej se na mě tak,“ stáhl jsem obočí. „Je to nutnost. Bude to sice jen dočasně, ale musíme tvoji ochranu posílit. A já, jakmile to bude možné, tě pak vezmu s sebou na jedno místo, kde… No, to ti vysvětlím později. Teď mi nastav ruku, prosím.“
Remy
Z předvádění nic nebude, to jsem pochopil hned, jakmile Mery začal kreslit ty symboly.
Už jsem věděl, co mě čeká a nelíbilo se mi to. Beny si nejspíš pustil hubu na špacír.
„Jsem v pohodě a tohle není nutné," prohlásil jsem uraženě, přehodil si nohu přes nohu a založil ruce na hrudi.
Samozřejmě, že jsem kecal, ale stejně bylo tohle k ničemu.
Nakonec jsem natáhl s povzdechem ruku a díval se, jak pár kapek stéká do misky, kterou mi Mery strčil pod ruku. Vypil jsem nějakou břečku a zhluboka se nadechl.
Můj drak se začal podvědomě bránit, a nejspíš proto, když Mery pronesl zaříkadlo, které mě na moment svázalo, aby posílilo mou ochranu, to bylo bolestivější než kdy dřív.
A nejspíš to bylo i tím, co jsme včera cítili.
Vykřikl jsem, svezl se na zem a zhroutil se v křeči.
Bolest byla stejná, jako když mě tehdy lovci cejchovali žhavým železem, aby zjistili rychlost mé regenerace na nejrůznější zranění.
Netrvalo to dlouho. Nanejvýš pár vteřin, možná minutu, ale mě to přišlo jako věčnost.
Když kouzlo povolilo, prudce jsem na zemi oddechoval a mírně se třásl, než jsem se zvedl do kleku.
„Bolelo nás to!" vykřikl jsem na Meryho a po tváři se mi svezly slzy.
Budu se muset dát dohromady, protože tohle jsem nebyl já. Už od toho útoku jsem rozhozený a ještě to, co jsem cítil ráno, a taky tahle reakce na Meryho posilnění ochrany.
Vzlykl jsem, vyškrábal se na nohy, vlasy se mi vymotaly z účesu, ale teď jsem nehleděl na to, jak vypadám. Dokonce i přes to, kde jsme byli, i přesto, že teď byla posílena má ochrana, cítil jsem drakův neklid i to, jak chce ven.
„Bolí nás to," promluvil jsem znovu, ale už o něco tišeji. „A bojíme se…"
Odšoural jsem se k pohovce, na kterou jsem si sedl s nohama pod bradou a rukama si objal kolena.
Merlin
Věděl jsem, že se to Remymu nebude líbit, ale nebylo zbytí. Museli jsme to udělat.
A nelíbilo se to ani mě. Nebyl jsem rád, že Remymu způsobuji bolest.
Bolelo mě to za něj, ale… Nemohl jsem ani na vteřinu zaváhat.
Prali se. Remy i jeho drak se s kouzlem podvědomě rvali, a o to, to pro ně bylo bolestivější.
Musel jsem se uklidnit, abych to kouzlo v pořádku dokončil, a teprve když se Remyho bolestivá křeč uvolnila, dal jsem ruce dolů, a zhluboka se několikrát nadechl.
Nedělal jsem to rád, opravdu ne.
„Omlouvám se,“ přerušil jsem nohou kruh vytvořený, a pak jsem se otočil a šel k němu.
Dřepl jsem si před něj a stáhl si ho dolů k sobě na klín a dosedl jsem na paty.
Pevně jsem objímal jeho roztřesené tělo, hladil jsem ho po zádech i po jeho rozházených vlasech.
„Omlouvám se vám oběma,“ znovu jsem ho pohladil, políbil do vlasů.
Zvedl jsem Remymu hlavu a zadíval se mu do obličeje. Setřel jsem mu palcem slzy, které mu vytvořily na tváři vlhkou cestičku, a políbil jsem ho něžně na rty.
Je neuvěřitelně silný, ale v tuhle chvíli vypadal strašně zranitelně.
„Naučím vás, jak spolu komunikovat, vycházet, tak, abyste nebyli jeden druhému na obtíž. Abyste si rozuměli i beze slov a chránili se navzájem. Půjde to. Ale nepůjde to hned teď. Nejdříve se musíte oba dát do pořádku, uklidnit se. Vezmu tě do…“
Začal jsem mu vyprávět, kam půjdeme, že tam potom klidně můžeme zůstat i déle, pokud to půjde.
Mám je oba moc rád. Říkám oba, ale pro mne jsou jeden.
Držel jsem ho, mluvil na něj, a uvědomil jsem si přitom všem, že mi na něm, na nich obou záleží možná víc, než na ostatních za celý můj život…
„Měli bychom se jít naobědvat, zvládneš to?“ zeptal jsem se, když bylo už chvíli ticho, ale stále jsme tak seděli na zemi.
Remy
Jindy bych nejspíš skákal radosti, když si mě Mery stáhl do klína, konejšil a dokonce políbil. Ale teď…
Styděl jsem se.
Rád bych mu řekl, co bylo příčinou toho, ale nemohl jsem. Co kdyby mě pak nenáviděl?
„Už je to dobré," povzdechl jsem si po chvíli. „Jen… Má pocit, že ho omezuju. Nechápe, proč nemůže mít volnost. Není to o tom, že bysme se spolu nebavili. Jen to vždycky skončí stejně. On chce, já řeknu ne, a on si myslí, že to dělám schválně. Mám ho rád a rád bych mu dopřál, co chce, ale nejde to. Omlouváme se. Oba. Tolik toho pro nás děláš."
Pousmál jsem se a prsty pohladil Meryho po tváři, než jsem se na moment opřel svým čelem o to jeho.
Musím se vzpamatovat. To já mám chránit jeho. Přísahal jsem, že ho budu chránit.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, a pak už se vymanil z Meryho sevření.
„Půjdeme se najíst. Mám docela hlad, ale musím se převléknout. Takhle mě nemůže nikdo vidět," ukázal jsem na zválené oblečení a prsty si pročísl vlasy.
Bude to v pohodě. Určitě.
Do Portlandu stejně hned tak brzo nezavítáme, a ti lovci se o něj postarají. Silní na to byli dost. Stejně by mě ale zajímalo, co tady dělá. Pokud vím, naposledy byl uvězněný někde v horách, protože zpustošil nějakou vesnici.
Potřásl jsem hlavou, ještě jednou se usmál na Meryho, aby viděl, že jsem v pohodě, vtiskl mu letmý polibek, a pak už odtančil ven, abych se mohl dát do pucu.
Merlin
Díval jsem se Remymu do očí, když konečně promluvil. A když zmínil svého draka, že se zlobí, když ho nechce pustit ven, dokonce se mu oči na vteřinu změnily, zablýsklo se mu v nich, jako by jeho drak chtěl potvrdit Remyho slova.
Nejspíš…
Asi tuším, kde je hlavní problém. Oba potřebují volnost. Ale tady, v civilizaci, ve velkém přelidněném městě, byť bydlíme na jeho okraji, tuhle volnost nemají. Nemůžou se jen tak prohodit a říct si, teď si trochu užiju já, proletíme se po obloze. To prostě teď, v téhle době nejde. Kdysi ano, když to bylo ještě vcelku normální. Ale teď určitě ne.
Čím víc se lidstvo stávalo vyspělejší, tím víc mělo a má potřebu zkoumat cokoliv, co se vymyká normálu a jen trochu se liší od člověka. A zažil to nejen Remy, ale dokonce i já. A spousta dalších.
A ten výzkum je to menší zlo. V té horší variantě lidé zabíjejí cokoliv, co se odlišuje. Mají pocit, že lidé jsou pány tvorstva, vládci země. A přitom…
Já jsem potomek těch, kteří stáli u jejich zrodu. To podle bohů vznikl člověk, tvor tak domýšlivý, že se mu podařilo zahubit hodně mýtických tvorů, včetně některých bohů.
Byl jsem rád, že mi to Remy řekl. Nějak jsem tušil, že to není celý problém, který ho trápí, ale pro začátek dobrý…
Když svým ladným krokem odtančil do svého pokoje, znovu jsem si s úsměvem pomyslel, jak někdo takový může mít v sobě tak silného tvora. Oni dva jsou jako den a noc…
Ale ani jeden z nich není zlý. Útočí, jen když se brání, nebo když je někdo jejich blízkých v nebezpečí.
Chránit své…
Nakonec jsem se zvedl a vyšel ven. Svou magickou pracovnu jsem zas dobře uzavřel, a pak už jsem se šel opláchnout a zamířil do jídelny, kde se už všichni začali scházet k obědu. Po celém domě to nádherně vonělo. Adam byl opravdu výborný kuchař. A pokud by si někdo myslel, že uvaří všem stejné jídlo, byl by na omylu. Vzhledem k rozmanitosti ras, které tu pod jednou střechou žily, dostal každý to, co právě jemu nejvíc vyhovovalo a čím se živil.
„Měl bys někdy napsat kuchařku,“ spokojeně jsem mlaskl, když jsem ochutnal první sousto.
Vážně to bylo výborné…
„A nezapomeň, po obědě úklid kuchyně někomu přenechej. Nemusíš tu dělat všechno, a navíc, potřebuji tě dole, i ty přijď, Beny,“ pootočil jsem ještě hlavu k Benymu, který si také přisedl s talířem a pustil se do jídla.
Remy
V pokoji jsem na chvíli s sebou pleskl ještě do postele a nepřítomně zíral do stropu.
Málokdy jsem ukazoval svou slabost nebo se málokdy přestal emočně ovládat.
Vlastně mě tohle všechno naučil Mery.
Když nás našel, můj drak byl úplně mimo. Po každé přeměně byl nezvladatelný a já ho nedokázal ovládnout. A možná jsem ani nechtěl.
Jenže Mery se mnou neztratil trpělivost, a výsledek byl, že můj drak a já spolu aspoň dokážeme nějak vycházet, hlavně při přeměně.
Nakonec mě vůně jídla, která se nesla po celém baráku, donutila zvednout se z postele, zajít se opláchnout a převléct se.
Tentokrát jsem zvolil upnuté kraťásky a průhlednou košilku. Vlasy jsem nechal volně rozpuštěné a ladně vplul do jídelny ve chvíli, kdy už tam byli všichni.
Vystřihl jsem svůdnou piruetu, zamrkal na Meryho, a pak už se usadil ke stolu, abych se najedl, protože mi opravdu vyhládlo.
Adam vařil naprosto neskutečně. Klidně by se tím mohl živit, a věřím tomu, že jeho kuchyně by se stala brzo slavnou.
Samozřejmě i u jídla, i když jsem se cpal jak neřízený, jsem musel vypadat sexy.
I přesto, že nás tu bylo tolik, u jídla nikdo nemluvil. Ne, snad kvůli vychování, ale proto, že si každý užíval tu pohodu. Byla to vlastně jediná chvíle, kdy jsme se takhle sešli, protože jinak si většinou každý dělal to své.
„Tohle jsem potřeboval," odfoukl jsem spokojeně po jídle a zářivě se na Adama usmál, až zčervenal.
„Já myslel, že potřebuješ něco jiného," zabručel Beny a já mu poslal vzdušný polibek.
„To taky přijde," zasmál jsem se a vstal, abych si po sobě uklidil.
Nezapomněl jsem se přitom otřít o Meryho a všem ukázat svůj dokonalý zadeček.
Merlin
Nebyl jsem ani v polovině oběda, když se konečně ukázal i Remy. Jeho rozpuštěné vlasy se nádherně leskly, a v očích už měl zase tu svou rošťáckou jiskru. Rozdával úsměvy na všechny strany a nezapomněl i ukázat to své sexy tělo.
Prostě to byl on.
Dokonale skryl své rozpoložení, aby to nikdo nepoznal. Bránil se tomu, ukázat své pravé pocity, snad aby nebyl zranitelný? Aby tak nevypadal? Chtěl prostě rozdávat jen úsměvy a nikomu nepřidělávat starosti.
Ale já to na něm poznal vždycky, když ho něco trápilo. Přeci jen jsem byl u toho, když nezvládal sebe a ani draka. Dobře si pamatuji, jak mě při prvním setkání chtěl sežrat, ale to se šeredně spletl, i když z něho šel doslova oheň, jak byl vzteklý, že na mě nemůže.
„Vidím, že jsi posílil kouzlo,“ odložil Beny příbor, když dojedl svou porci.
Jo, on to viděl. Přeci jen patří mezi posvátné tvory, i když není to samé co já.
Jen jsem přikývl, a pak už jsem rychle dojedl i já, abychom mohli jít do suterénu a probrat, co jsem potřeboval.
Málem mi poslední sousto zaskočilo, když se Remy zvedl, aby uklidil svůj talíř a nezapomněl se přitom o mě otřít.
„Viděl jsem to,“ šeptnul mi se smíchem Ben a taky vstal.
„Co?“ nechápavě jsem k němu otočil hlavu.
„Viděl jsem, jak mu zíráš na zadek."
„Nezíral," odfrkl jsem.
„Ale zíral," zašklebil se Beny, rychle popadnul talíř a vzdálil se, abych ho nepřetáhl po hlavě.
Jo, pravda. Vážně jsem se zapomněl, a když se o mně Remy otřel svým zadečkem, na moment jsem si představil, jaké by to bylo, a na ten jeho úžasný kousek těla jsem hleděl déle, než u mě bylo obvyklé.
„Jdeme dolů. Remy, přijď potom taky, ano? Jen nám, prosím tě, udělej nějaký dobrý čaj, ano?“ vložil jsem svůj talíř do myčky.
Vytáhl jsem dózu se sypaným čajem, který jsem chtěl a položil ji před něj na linku.
„Budeme tě dole čekat, tak doufám, že nezmizneš vzadu na zahradě. Dobře jsem si všiml, jak ses díval po Archerovi,“ pinknul jsem ho prstem do čela, a pak už jsem se připojil k Adamovi a Benovi a šli jsme dolů za Stasy.
Remy
Všechno to špatné bylo rázem zapomenuto, když mě Mery poprosil, abych mu udělal čaj.
Pro něj úplně cokoliv. Klidně bych chodil i po rukou nebo se stavěl na hlavu.
A pak jsem se poslintal, když se ke mně Beny přitočil a pošeptal mi, že mi Mery zíral na zadeček.
Myslím, že jsem v té kuchyni stál a čuměl jako trotl ještě dlouho potom, co všichni odešli.
Jo, i ostatní věděli, jak jsem do Meryho udělaný, a občas si mě tím dobírali, ale nikdo se mi vyloženě neposmíval, nebo mi to nepředhazoval.
S písničkou na rtech a s vrtěním boků jsem se pustil do přípravy čaje, a až někde v polovině mi došlo, co jiného říkal. Mám přijít dolů? Co budeme řešit? A jít za Archerem? No, to nebyl zase tak špatný nápad. Stihnout se dá všechno.
Měl jsem to opravdu pěkně vymyšlené a do detailu naplánované, ale někdo mi nejspíš nepřál.
Jako první to pocítil můj drak.
Já to zpočátku ignoroval, ale nakonec jsem jen zůstal šokovaně stát uprostřed pohybu.
Ne. Ten pocit jsem si nemohl splést. Bylo to stejné, jako když jsme byli malí.
Byla to jedna katastrofa za druhou. Ale tohle jsem nemohl nechat jen tak být.
„Děje se něco?" ozvalo se za mými zády, až jsem skoro nadskočil.
Otočil jsem se a hleděl na našeho kočkodlaka Leviho.
„Dodělej, prosím, ten čaj. A kdyby se po mě někdo ptal, musel jsem nutně odejít do města a nevím, kdy se vrátím," vrazil jsem překvapenému Levimu do ruky sítko, a než se stačil nadechnout, už jsem byl na cestě ven.
Ani jsem se nepřevlékal. Bylo mi jedno, co si lidé myslí. Ostatně nejednou jsem byl venku v něčem, co v někom budilo pohoršení, v někom závist, a někomu se to líbilo.
Nepotřeboval jsem žádný dopravní prostředek. Neunavil jsem se tak rychle jako lidé, a tak, kde mě nikdo neviděl, jsem rychle běžel, jinak šel pomalu a rovnou za nosem.
Nebylo pochyb. Čím víc jsem se blížil, tím to bylo silnější.
Rušné město mě na moment ochromilo. Tak jiné než Portland.
Zatočil jsem na jih, směrem k nízkým domkům, mezi kterými byly uličky, ve nichž se jeden mohl snadno schovat. A taky, že schovával.
„Co tady, kruci, děláš?" zasyčel jsem na postavu, krčící se za velkou popelnicí a s velkou nechutí si dřepl do té špíny, abych mu viděl pořádně do očí.
Oči, které byly stejné, jako ty moje.
Merlin
V suterénu jsme šli rovnou do technické místnosti, kde byly počítače a další vymoženosti dnešní doby. Na tomhle jsem rozhodně nešetřil a NASA by mi mohla závidět. Ale já to nedělal kvůli něčí závisti, ale proto, abych měl ty nejkvalitnější věci, na které je opravdu spolehnutí.
Zadíval jsem se na interaktivní mapu Spojených států, a pak jedním tahem ruky zvětšil mapu Portlandu.
„Jsem tady,“ ozval se za mnou melodický hlas Stasy. „Stalo ve v Portlandu ještě něco jiného, kromě toho, co jsi nám tu v noci říkal?“
„Jo, stalo,“ přikývl jsem a pak jsem píchnul prstem do jednoho místa na mapě.
„Tady, nedaleko našeho bytu, se našla mrtvola…“
„No, je to velké město, a není to sice příjemné, ale ne zas tak neobvyklé,“ namítl Adam.
„Máš pravdu, to není. Opravdu to mohla být náhoda, že to bylo blízko našeho bytu, a navíc tam ani, technicky vzato, nebydlíme. Jenže…“
Přešel jsem ke stolu s počítači a usadil se za ním, zatímco si ostatní posedali do křesel a čekali, co dalšího ze mě vypadne.
Já si otevřel na počítači jeden ze souborů, které doplňoval hlavně Beny. Chvíli jsem to procházel, než jsem našel, co jsem potřeboval.
Rozkliknul jsem jednu, ne moc hezkou fotku, a pak ji přepnul na nástěnný monitor.
„Stejně vypadal ten mrtvý v Portlandu, neříká vám to něco?“
Na chvíli bylo ticho, než se Beny na mě šokovaně otočil jako první.
„To… to udělal… drak. Myslíš, že by… Že by Remy…“
Nejen on byl v šoku. Dokonce i Stasy, a mě bylo hned jasné, že to je něco, o čem ani ona neví, a nepocítila toho tvora, který tohle udělal.
Remy
Chvilku jsme na sebe zírali a já si mezitím stihl všimnout jeho zuboženého stavu. Pohublý, rozcuchaný, na rukou oděrky na tváři zaschlé stopy od pláče.
Ty se ale vytvořily nové, když se mi najednou vrhnul kolem krku, a já to jen tak tak ustál.
„Re… my…" zavzlykal a já si povzdechl.
Nedokázal jsem se na něj zlobit dlouho. Nemohl jsem. Byl to můj bráška. Mé dvojče. Jedna krev.
Jen byly mezi námi dva podstatné rozdíly.
Elisha byl přesný opak mě, plachý a stydlivý a jeho drak pořád spal. Proto byl mnohem zranitelnější než já, a proto jsem o něm nikomu neřekl. Musel jsem ho chránit.
A tak jsem ho nechal odejít do Evropy s jeho milencem upírem, a myslel si, že je vystaráno.
Očividně nebylo.
„Už mi řekneš, co se stalo?" odtáhl jsem ho od sebe na délku paže, než mi stihl zasoplit košilku.
„On… utekl jsem… protože… on…" koktal mezi vzlyky Eli, sotva jsem mu rozuměl.
„Ublížil ti?" zamračil jsem se a cítil, jak se mi drak otřel o žebra.
Stejně jako on, i já měl teď chuť tu pijavici rozmáznout po asfaltu.
„Mhm…" přikývl Eli a snažil se hřbetem ruky setřít slzy, což bylo ještě horší než lepší.
„Nebul, kruci," zabručel jsem na něj a utrhl mu rukáv z haleny, co měl na sobě, aby se do něj mohl vysmrkat.
„Zlo-zlobíš se na mě?" upřel na mě Eli svůj psí pohled, a já ho podrbal ve vlasech.
„Ne. Jen… no, je to složitější. Nikdo o tobě neví, a řekněme, že teď mám jakousi rodinu a taky závazky. Slíbil jsem, že tě ochráním, a myslel si, že daleko odsud ti bude líp. Pijavice zatracená. A to sliboval, jak se o tebe postará, jak se nemám bát, a že dá vědět, pokud se něco stane," hudroval jsem.
„Nevěděl jsem… kam jinam… jít… promiň… vím, že jsi říkal, ať se velkým městům vyhýbám… ale…" rozbulel se znovu Eli a já si povzdechl.
„No, když už jsi tady, pryč tě nepošlu. Jen to musíme nějak vymyslet. Mery by to určitě pochopil, ale nemůžu s tebou najednou jen tak vyrukovat. Kromě toho, kdyby se někdo omylem prokecnul, nebo tě někdo náhodou zahlédl jiný, byl by průšvih," během svých slov mě něco napadlo, a když jsem vytáhl Eliho na nohy, pozorně jsem se na něj zadíval. „Jak dlouho jsi tady? Myslím v Americe?"
„Přede-předevčírem."
„A nebyl jsi náhodou blízko Portlandu?" zeptal jsem se obezřetně.
Eli sice neprobudil svého draka, ale uměl něco málo z kouzel, co se naučil, aby aspoň nějak kompenzoval to, že jinak neměl žádnou sílu.
Ale zase nebyl ani čaroděj, takže mu stačilo se jednou přenést a bylo vymalováno.
„Byl jsem tam… hledal jsem tě… šel jsem po pachu…"
„Zatraceně," zamumlal jsem a popadl Eliho za paži.
„Udě-udělal jsem něco… špatně?" rozbulel se znovu a já si povzdechl.
„Ne. Ale v Portlandu se objevil i on. Nejspíš to, co jsi cítil byl zbytek mé stopy a jeho. A on pro změnu cítil tebe. Proč tu ale je, netuším."
Musel jsem zastavil, jak se po mých slovech Eli málem zhroutil.
„Neomdlívej mi tu, kruci, nebudu se s tebou tahat!" zaprskal jsem, a když se uklidnil, nekompromisně jsem ho táhl dál.
Ještě štěstí, že bydlíme mimo civilizaci. Už tak bylo těžké vyhnout se lidem.
„Ani muk! Jasné?" zašeptal jsem Elimu a přeskočil plot na straně zahradě, kam nebylo z domu vidět. „Počkáš tady a já zjistím, co a jak."
Zahrabal jsem ho mezi křoví, a pak vyběhl k domu, abych pozjišťoval, jestli je čistý vzduch.
Merlin
„To proto jsi posílil kouzlo na Remyho ochranu?“ znovu se ke mně Beny otočil, když jsem ten nehezký obrázek konečně na nástěnném monitoru vypnul.
„Ne, posílil jsem ho kvůli tomu, že má poslední dobou s drakem problémy, a já nechci, aby se vrátili do toho samého stavu, v jakém byli, když jsem je našel. A nemyslím si, že by to Remy udělal,“ zvedl jsem se od stolu a přešel jsem blíž k mapě.
Zadíval jsem se na ni pozorněji.
„My jsme se pohybovali tady, tady, pak tady a tady,“ udělal jsem prstem červená kolečka na mapě, a pak čáru, která vyznačovala cestu.
Byl to hotel, banka, cesta z banky do hotelu, taky trh, a náš byt. Nikde jinde jsme nebyli a nevybavoval jsem si, že by se někde objevila mrtvola kromě toho místa u našeho bytu.
„Je tu nějaký další drak, o kterém nevíme. Ale my nevíme o spoustě věcí. Nejsme agentura nebo detektivní kancelář. Náš problém je spíš ten, že by podezření mohlo padnout na Remyho, pokud by někdo zjistil, co je zač. A on to rozhodně neudělal. Většinou je tady, nebo se pohybuje poblíž mě. V Portlandu jsme byli stále spo-“
Zarazil jsem se.
Vlastně my jsme spolu pořád nebyli. V den, kdy jsem šel do banky poprvé, Remy šel do hotelu, a mě trvalo něco přes dvě hodiny, než jsem se k němu dostal.
„Byl sám asi dvě a půl hodiny, než jsem vyřídil banku,“ nakonec jsem tiše přiznal. „Ale nemyslím si, že by to udělal. Poznal bych to a navíc… Sám víš, Beny, že mu chvíli trvá, než se přemění zpátky, a to by za dvě hodiny nestihl. A kde vlastně je?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jak jsem si teprve teď uvědomil, že vlastně nedošel.
Ve stejnou chvíli se ozvalo zaklepání, a na mé vyzvání vstoupil Levi s tácem, na kterém byla konvice s čajem a hrnky.
„Kde je Remy?“ převzal jsem si od něho tác a položil ho na stolek, aby si i ostatní mohli nalít.
„Prý musel do města, ale za chvíli se má prý vrátit…“
Remy
Všechno vypadalo v pohodě, všichni byli zalezlí nebo měli svou práci, takže jsem bez obtíží dostrkal Eliho až do svého pokoje.
„Umyj se a převleč. Věci mám ve skříni. A hlavně nevystrkuj nos. Pak popřemýšlím, co dál. Musím teď na chvilku odejít. Kdyby někdo klepal, prostě neotevírej, jasné?"
Myslím, že Eli chtěl ještě něco říct, ale já už ho narval pod sprchu, rychle si převlékl zválenou košilku za tílko a zase vyšel z pokoje.
Musel jsem se v suterénu aspoň ukázat, i když jsem předpokládal, že Levi jim nejspíš už dávno řekl, že jsem v trapu. A kdoví, jestli tam ještě budou.
Seběhl jsem dolů a během toho nasadil svůj sexy úsměv, aby nikdo nic nepoznal.
„Tak jsem tady. Vím, že jsem vám strašně moc chyběl, ale potřeboval jsem něco důležitého vyřídit. Nic jsem ale neprovedl, takže se nemusí-"
Začal jsem rozjařeně a protančil místností, která vypadala jako na nějaké počítačové centrále.
Ovšem mé pohyby i slova se zarazily, když mi pohled náhodou padl na Meryho noťas položený na stole. Zalapal jsem po dechu, mírně zavrávoral a chvilku jen zíral, než jsem přesunul pohled na ty tři.
A v ten moment můj drak zařval.
Cítil jsem tu bolest, vztek, zradu, všechno se uvnitř mě pralo, až jsem musel zatnout ruce v pěst.
„Remy, tohle je-"
„Vím, co to je!" zaječel jsem na Benyho. „A děkuju! Fakt díky, že mi věříte! To jste si mě sem zavolali jen, abyste mě obvinili?! Myslel jsem, že jsme přátelé!"
Poslední slova už jsem zařval a bouchnul pěstí do stolu, až se rozlomil vejpůl.
Tohle byla fakt podpásovka. Tak proto Mery posiloval to kouzlo?
Zadíval jsem se na něj a do očí mi vyhrkly slzy.
To on s tím přišel? Ale proč?
„Nikdy bych nikomu neublížil. Ne, potom, co udělali mě. Myslel jsem, že to víš," zašeptal jsem, a pak už se otočil a vyběhl z místnosti.
Musel jsem pryč. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout. Tohle jsem vážně nečekal.
Ano, já jim sice zatajil pravdu, ale pro dobro všech! To bylo něco jiného!
Merlin
Přemýšleli jsme společně, co za draka mohl zaútočit na člověka uprostřed města.
„Možná proto chtěli Remyho na trhu chytit? Nevíme, jestli se něco podobného už nestalo předtím, a někdo mohl poznat, co je zač. Nebo to aspoň tušit. Mohl to být ten mladý upír. Ale, to jsou jen dohady. Každopádně to Remy nemohl být, nedokázal by to. Jen bude potřeba ho hlídat. Pro jeho vlastní ochranu…“ nalil jsem si čaj a pomalu začal upíjet.
Sice ho Neudělal Remy, ale i tak chutnal výborně.
„Bojím se o něho,“ povzdechl si Beny a odložil svůj prázdný hrnek. „Když jste se vrátili, opravdu nevypadal dobře.“
„Jo, a musím říct, že když tu mrtvolu viděl, vlastně on to vycítil, tak byl z toho úplně mimo. Jako by najednou dostal z něčeho strach. A dokonce…“ na moment jsem přivřel oči a zavzpomínal na všechno, co dneska bylo. „Dokonce mi dneska řekl: ‚Bojíme se.‘ To bylo potom, co jsem u něj posílil ochranné kouzlo.“
„Dáme na něho pozor,“ ozvala se konečně i Stasy a pohlédla na Adama, který hned přikývl. „Zkusím propátrat nejbližší oblast, jestli se nespojím s nějakým dalším drakem. Vím, že v okruhu pěti set mil by měli žít dva, ale ti se skrývají. Ledaže by sem nějaký zabloudil a neumí si poradit s tím, kde se ocitnul. Draci, když jsou v úzkých, tak by-“
Zmlkla, protože v tu chvíli se konečně ukázal Remy. Začal se mezi námi nakrucovat a předvádět, ale než jsem stihl otevřít pusu, abych se zeptal, proč byl ve městě, najednou se zarazil. Díval se do monitoru počítače, kde jsem stále měl otevřený soubor s fotkami, na které jsme se před chvílí dívali.
Jo, jasně že mu to došlo. Ale že zareaguje takhle, aniž by se předtím zeptal, nebo si nás vyslechl…
Na poslední chvíli jsem stihl mávnout rukou, aby rozlomený stůl se spravil a všechno nepopadalo na zem. Vyskočil jsem z křesla, abych Remyho zastavil, ale nestihl jsem to.
Začne na nás křičet, a ještě nás obviní z něčeho takového…
Jsem v jádru klidný tvor, ale tohle mě doslova nadzvedlo ze židle.
Zatracený dračí puberťák!
Jestli jste někdy viděli naštvaného Boha, tak je vám jasné, že může nastat konec světa.
A já v tuhle chvíli byl jen slabý odvar toho, co dokážou mí předci.
„Myddine…“
Tohle neměl dělat. Já se to snažím vyřešit…
„Myddine!“
… snažím se ho chránit…
„MYDDINE!!!“
Zvedl jsem hlavu a podíval se nepřítomně na Adama, který rychle taky vyskočil na nohy, jako ostatní, přiběhl ke stolu, o který jsem se opíral, popadl věci, které jsem měl v dosahu a uskočil ode mne dál.
Stasy a Beny na mě hleděli šokovaně a s velkými obavami.
Ani jsem si neuvědomil, jak moc jsem dal svou zlost najevo. Najednou ze mě byla rudá pochodeň, deska stolu pod mýma rukama začala doutnat, a v místnosti okamžitě stoupla teplota minimálně o deset stupňů.
„OKAMŽITĚ SE, REMY, VRAŤ, NEBO SI PRO TEBE DOJDU OSOBNĚ!“
Ani jsem nemusel pusu otevřít, a přesto můj hlas zaduněl celým domem, až všechna okna povážlivě zařinčela.
Remy
Vyběhl jsem na zahradu, vylezl na nejvyšší strom a schoval se v koruně stromů.
Možná jsem to trochu přehnal? Ale když oni…
Povzdechl jsem si a kolena přitáhl k bradě.
Od návštěvy Portlandu to jde od desíti k pěti. Musím se sebrat. Zvláště teď.
Málem jsem spadl ze stromu, když mi najednou v hlavě zaduněl Meryho hlas, a já si vzpomněl na Eliho v mém pokoji.
Mery může vstoupit i bez zaklepání, a pokud ho tam uvidí…
Myslím, že tak rychle jsem dole ze stromu ještě nebyl.
Nafučený jsem se vrátil do suterénu a zadíval se na Meryna, který i naštvaný vypadal strašně sexy.
Šel z něj respekt a síla, už párkrát jsem ho takhle viděl, a možná proto jsem nereagoval tak, jako ostatní? Nebo proto, že jsem věděl, že Mery by nikomu neublížil.
„Jsem napučený!" oznámil jsem Merymu a dal si ruce v bok. „Jak jsem měl asi reagovat, když jste se všichni tvářili, jako bych si rovnou šel pro smrt? Víš, že na takové věci reaguju špatně."
Chvilku jsem se na Meryho díval, než jsem si povzdechl, zavrtěl hlavou, přistoupil k němu a prostě ho objal.
Jeho oheň mi ublížit nemohl.
„Mrzí nás to. Nechtěli jsme. Ale jsme nervózní. Ten útok na trhu, ta mrtvola, já…" kousl jsem se do rtu, jak už jsem málem řekl že tuším, kdo za tím stojí.
Tak moc rád bych to Merymu řekl.
„Nezlob se," zvedl jsem hlavu, stoupl si na špičky a líbnul Meryho na horkou bradu.
Merlin
Nemusel jsem čekat dlouho.
Za chvilku se Remy objevil, a se svým typickým přístupem nám oznámil, jak se věci mají.
Ale to mě rozhodně neuklidnilo.
Ani to, když přistoupil a objal mě, ani to, že mi dal pusu na bradu.
Můj oheň nás obalil oba dva a na moment Remyho sevřel.
„Už tohle nedělej,“ promluvil jsem přísně. „Nedělej závěry, aniž bys věděl, co se tu probíralo. Měl jsi tu být od začátku. Kdyby tomu tak bylo, měl bys všechny informace.“
Nakonec, když se na mě díval tím svým štěněčím pohledem, i přesto, že se jeho oči změnily, povolil jsem. Oheň postupně zeslábl, až nakonec úplně zmizel.
Až ke mně jsem slyšel oddech všech tří, kteří stáli v nejvzdálenějším rohu, a když jsem se k nim podíval, Adam už měl ruku na tlačítku, aby v případě nouze spustil proti požární alarm.
„Měli bychom jít uklidnit některé tvory, zdá se, že jsou z toho trochu vyplašení,“ pozvedla Stasy pohled ke stropu.
„Jo, půjdeme. Já pak zkontroluji, jestli se něco nepoškodilo,“ přikývl rychle Adam, položil věci, které předtím rychle sebral ze stolu a společně se Stasy zamířil ke dveřím.
„Jo, měl by ses hlídat, nebo to tu brzy lehne popelem. Vy dva,“ ukázal na nás Beny, „jste stejní. Jeden jako druhý. Stejně zabednění, stejně vznětliví.“
S posledními slovy už procházel dveřmi, aby pomohl těm dvěma uklidnit ostatní, kteří se touto mou akcí mohli vylekat.
Jen jsem to okomentoval nějakým tichým zabrbláním, ale raději jsem se s nimi nepřel.
„Posaď se, vysvětlím ti, co jsme tu probírali,“ konečně jsem Remyho pustil a ukázal mu, ať si sedne do křesla.
„A nalej si čaj, je ještě horký…“
Jo, horký nebyl, ale v tom, co se tu stalo, se dokonale ohřál a z konvice se teď kouřilo. Letmo jsem pohlédl k technice a v duchu si udělal poznámku, že se opravdu musím víc hlídat, než to tu všechno zničím. Peněz mám sice dost, ale některé věci neobnovím. A můžu jen doufat, že všechny ty technické vymoženosti přežily, abychom neztratily informace, které v nich máme uložené…
Přisunul jsem si křeslo naproti Remymu, posadil se, že se naše kolena dotýkaly, chytl jsem ho za ruce, a pak s pohledem do jeho dračích očí jsem mu v krátkosti povykládal, co jsem tu řešili, než vůbec dorazil.
„Od teď, se nikde nehneš sám. Budeš mít vždycky doprovod, pokud budeš chtít jít mimo náš pozemek. Bojíme se o vás. Všichni čtyři se o vás bojíme. A já… nejvíc.“
Remy
No jo. S Merym to prostě bylo složité a občas těžké.
Nejspíš to bylo dané tím, že už stárne? Ale pro mě je pořád stejně sexy a úžasný.
Nalil jsem si čaj, který se znovu zahřál a poslouchal Meryho, který mi vysvětlil, co tu zatím řešili.
Připadal jsem si… No, necítil jsem se zrovna nejlíp.
Možná, kdybych mu to řekl, tak by to ulehčilo situaci?
„Já…" nadechl jsem se a zadíval se Merymu do očí.
Ne. Nemůžu mu to říct. Vystavil bych ho tak ještě většímu nebezpečí. Nejen jeho, ale všechny tady.
Pokud zjistí, co k nim cítím nebude váhat. Zničí všechno, jen aby mě viděl zničeného.
„Taky máme strach. Nechceme ti přidělávat starosti. Víme, že to s námi není jednoduché, ale občas si nedokážeme poradit," usmál jsem se na Meryho.
Nakonec jsem odložil hrnek na stůl, vstal a přesunul se na Meryho klín.
Obkročmo jsem se na něj posadil, omotal ruce kolem jeho krku a čelem se opřel o to jeho.
„Kdybysme tě neměli, kdo ví, kde bysme teď byli," zašeptal jsem, a pak se mu prostě přitiskl na rty.
Nebyl to opatrný polibek jako ráno. Byl prudší, vášnivější, plný mé nevyřčené touhy.
„A chutnáš naprosto neskutečně," zachraptěl jsem a zasmál se.
Pak jsem slezl, a ještě se sklonil, abych Merymu viděl do očí, zatímco moje ruka přejela po jeho klínu.
„Rád bych ale ochutnal i něco jiného," promnul jsem penis přes látku kalhot, a pak už se svým obvyklým tanečním krokem odplul pryč.
V baráku jsem ještě Stasy a Adamovi pomohl uklidnit ostatní, spíš jsem všem oznámil, že to prostě už Mery nevydržel a rozhodl se mě spálit svou vášní, co ke mně cítil, čímž jsem uvolnil napjatou atmosféru, a ušetřil těm dvěma, a vlastně i Benovi práci a čas.
I jim jsem se omluvil, věnoval jim malou pusu na tvář, a pak už vyhopsal do svého pokoje.
Díky té žhnoucí Meryho lásce ke mně, jsem úplně zapomněl na Eliho, který se mi ale sám připomněl, protože mi co…? Vyplavil koupelnu, když usnul ve vaně, a teď se to pokoušel uklidit, čímž ale nadělal více škody než užitku.
„Co… co to bylo? Máš… máš potíže?" špitl Eli, když jsem ho vyhodil a raději začal uklízet sám.
„V pohodě. Jen nedorozumnění s mým mužem," mávl jsem rukou.
Merlin
Draci jsou záhadné, klidné a majestátní stvoření. Ale Remy tyhle představy boří prakticky každým okamžikem.
Je jako aprílové počasí.
Chvíli bouřka a vzápětí slunce. V jeden moment vichřice, a na to teplý letní vánek.
Dokázal nálady měnit ve vteřině. Co bylo před minutou už další neplatí.
Ale věděl jsem, že to není o tom, že by to nějak neprožíval. Že by byl povrchní. To on není, i když se tu rád předvádí.
Je to prostě jeho povaha, jeho obrana proti nepříjemnostem a starostem.
Když se mi usadil na klíně, a znovu začal s tou svou sváděcí technikou, viděl jsem na něm, že i přesto si to, co jsem mu řekl, vzal k srdci. Jeho oči, ani oči jeho draka, nikdy nelžou, a já v nich uměl číst.
Stejně jako jsem věděl, že mi stále něco tají. Že mi neřekl všechno, co měl na srdci.
Ale je to na jeho rozhodnutí, zda se mi svěří nebo ne.
Když odešel, vstal jsem, s povzdechem jsem si srovnal své nádobíčko, a pak se rozhlédl ještě jednou kolem sebe.
No, nic neshořelo, jen na stole zůstaly ohořelé otisky mých rukou. Snad bude v pořádku i všechno ostatní.
Štěstí, že jsem v tu chvíli nebyl u kentaura. To by jeho podestýlka hned chytla, a pak bychom měli co dělat, abychom to uhasili.
Vyšel jsem konečně nahoru a zamířil do své ložnice.
Byl jsem z toho všeho unavený, a to ještě ani nebyl čas večeře.
Převlékl jsem se, osprchoval, a chtěl si jít na chvíli lehnout, když mi na notebooku cinklo oznámení o příchozím emailu. Chtěl jsem se na ni podívat, ale když jsem procházel kolem okna, zarazil jsem se.
Pozorně jsem se zadíval ven…
Ne, opravdu se mi to nezdálo.
Rychle jsem se přenesl, a bylo jedno, že jsem jen v teplákách. Skočil jsem rovnou před plot, za kterým už dál nic nebylo, protože moje okna z ložnice vedou dozadu do zahrady.
Točil jsem se dokola, rozhlížel jsem se kolem sebe ve snaze zahlédnout tu osobu, která se tady mihla.
Ale jako by se po ní zem slehla.