Remy
Opravdu jsem se snažil. Nechtěl jsem způsobit potíže, ale neovládl jsem se.
„Mrzí mě to… snažil jsem se… myslel jsem, že tě… zabije… byl to…" vyrážel jsem ze sebe, když jsme přistáli v nějakém lese.
Znamenalo to další problém. Na trzích se nedalo přenášet. Bylo to kvůli bezpečnosti.
To, že nás Mery přenesl jen ukázalo na to, jak je mocný a silný.
Myslím, že nakupovat si hned tak nezajdeme.
Nevěděl jsem, kdo jsou ti čtyři, ale podle toho, jak se chovali, to vypadalo, že mají spadeno na mě.
Nebo na mého draka. Ale proč?
Navíc vypadali, že jsou zvyklí spolu bojovat. Byli silní, o tom žádná. Pokud by tam nebyl Mery, nejspíš by mě dostali, nebo bych za cenu zničení celého tržiště unikl v podobě draka.
Mery mě zase zachránil. Jako vždy. Museli jsme ale pryč. Už jen z toho důvodu, že jsem se víc nedokázal udržet.
„Nedo… ká…už…" zachrčel jsem, než jsem se v křečích svalil na zem.
Pokud si někdo myslí, že přeměna je hladká, stačí lusknout prsty, objeví se zářivá mlha, spousta třpytek, hvězdiček, zacinkají zvonečky a alá, je tu drak, tak ani omylem.
Doteď jsem si na tu bolest nezvykl. I když trvala jen pár vteřin, když se svaly, kůže, maso, kosti natahovalo, spojovalo, brousilo o sebe a přetvářelo, stále tu byla.
Zpočátku mi hned po přeměně hráblo a zaútočil jsem na všechno v dosahu, ale po Meryho pomoci a učení, jsem jen potřeboval další vteřinu, dvě klid.
A tak jsem teď před Merym zůstal stát ve své majestátní, černo-zlaté podobě, sklonil k němu svou hlavu a švihl ocasem.
„Myslím, že se proletíme," dřepl si jsem, aby se mi mohl vyšplhat na hřbet.
Merlin
Díval jsem se na Remyho a poslouchal jeho slova omluvy.
Je to drak. Jednal podle svého instinktu chránit své. Je to horkokrevný drak…
Ještě že se nestihl proměnit už tam na tržišti.
Chtěl jsem mu říct, aby se neomlouval. Nemůže za to. Ale v tu chvíli svou přeměnu už neudržel, a já se díval na to, jak se mění v toho majestátného tvora, který rozhodně budí respekt.
Když se snížil, zvedl jsem pytel s věcmi a vylezl si na jeho hřbet.
Neprotestoval jsem minimálně ze tří důvodů.
Pokud odletíme, už nás tak lehce nenajdou. Za další… I přesto, že jsme spolu už tak dlouho, zatím se mi poštěstilo na něm letět asi jen pětkrát. A nakonec… Vím, že Remy, i když je pro něj přeměna bolestivá, tak má svého draka moc rád.
A já, když už to takhle dopadlo, mu chtěl dopřát aspoň nějaký čas v této formě.
Usadil jsem se, připevnil si pytel na záda, a pak se k němu natáhl, když ke mně otočil svou nádhernou hlavu. Mezi černými šupinami se třpytily zlaté a štětiny, nebo spíš zlaté ostny na hlavě vytvářely skoro jakoby korunu. Už jen od pohledu to byl král.
Pohladil jsem ho po hlavě a na moment se o ní opřel čelem.
„Nemůžeš za to, nezlobím se,“ řekl jsem tiše. „Nejspíš bych asi stejně zakročil. Bál jsem se o tebe. Ale opravdu si nic nevyčítej, ano?“
Políbil jsem ho na nozdry, ještě jednou ho pohladil a pak už se ho chytil pevně kolem krku, abychom mohli vzlétnout k noční obloze.
Remy
Byl jsem rád, že Mery neprotestuje, a ještě radši, když řekl, že se nezlobí.
Můj drak se zatetelil štěstím, když ho políbil na nozdry, a já se nafoukl, protože MĚ nikdy nelíbá.
Vždycky jen mého draka. Jemně jsem ještě Meryho pohladil křídlem, a pak už jimi prudce švihl, abysme se vznesli do vzduchu.
Byl to nejrychlejší způsob. Kdyby nás teď našli, těžko bysme něco vysvětlovali, a když už jsem se přeměnil, nešlo to zase tak rychle zpátky.
Moc často jsem svého draka nepouštěl ven, tak, když už k tomu došlo, úlevu jsme cítili oba.
Vystoupal jsem nad koruny stromů, a ještě výš a vydal se směrem od tržiště, kdyby náhodou.
Nepotřeboval jsem, aby mě srazil někdo na zem, zvláště, když jsem nesl na zádech tak cenný náklad.
Jen mě mrzelo, že jsem Merymu nestihl koupit ten dárek.
Když jsme byli pryč s Portlandu, vzal jsem to oklikou, abysme se vyhnuli větším městům, a trochu zpomalil, aby si i Mery let náležitě užil.
Plachtil jsem noční oblohou, brouzdal s větrem, vyplašil hejno nočních ptáků, které jsem pro pobavení chvilku pronásledoval, než jsem nabral směr Seattle, abysme byli, co nejdříve doma.
„Děkuju, že se nezlobíš," promluvil jsem k Merymu. „Opravdu jsem si nezačal. Srazil jsem se s tím vlkodlakem, ale než jsem ho stačil poslat do háje, objevil se tam ten druhý, u kterého jsem si nebyl jistý, co je, něco mu řekl, a pak mě začali lovit. Nevím proč. Ani jednoho jsem nikdy neviděl. Možná si mě z někým jen spletli, nevím, ale i tak se asi teď na trh dlouho nepodíváme. A to jsem ti chtěl koupit dárek. Posledně jsem tam narazil na brk s perem Fénixe. Hodil by se ti do sbírky."
Z hrdla mi vyšlo zadunění, které mělo být nespokojeným zabručením.
Nejspíš si budu muset s Merym brzo o své sebekontrole promluvit.
Drak prostě chtěl ven. Nezazlíval jsem mu to. Ale nešlo to prostě tak často, jak by si přál.
Jak bysme si možná přáli oba.
Když jsme byli na dohled Seattlu, trochu jsem zrychlil, vyhnul se osvětleným místům, a za chvíli už klesal na naši zahradu.
Všiml jsem si Bena, který vyšel ze své chatky, kterou měl na zahradě a zachmuřeně se na nás díval.
Opatrně jsem dosedl na zem, abych neublížil Merymu, a pak se uvelebil do trávy.
„Nejspíš dnes přespím tady," vyfoukl jsem nosem vzduch a málem povalil Adama, který taky vyběhl z domu ven, nejspíš aby zjistil, co se stalo.
Merlin
Remy mi vysvětlil, co se tam vlastně stalo. Proč to všechno vlastně vzniklo.
Ten mladý upír, který byl i něco jako vědma, musel něco vycítit. Ale pořád jsem nechápal, proč na Remyho zaútočili. Proč ho chtěli chytit. Jeden z nich byl lovec, další čaroděj, a pak upír a vlkodlak. Dost zvláštní uskupení, a bylo vidět, že spolupracují už delší dobu. Byli sehraní i beze slov. Neznal jsem je. Bylo ale vidět, že tam na trhu je znají a mají z nich respekt. Za tu dobu, co jsem tam začal chodit jsem na ně nenarazil ani jednou. Zřejmě jsme na sebe neměli štěstí.
Že by zničení trhu byla jejich práce?
Ať už to bylo, jak chtělo, budu si na ně muset dát pozor. A zkusím o nich něco zjistit.
Přes všechny ty myšlenky jsem si noční let s Remym užil. Jeho drak byl opravdu šťastný, že má po dlouhé době volnost. Musel jsem se smát, když prohnal hejno nočních ptáků. Byla radost pohledět, jak si to užívá.
Když jsme pak přistáli na zahradě za Benovým domkem, už na nás čekal. Hned se přiblížil opatrně k Remymu, aby ho prohlédl. Já se ještě zastavil u jeho hlavy.
"Věř mi, že raději tady budu mít tebe než péro Fénixe. Vím, že jsi mi chtěl udělat radost, ale plakal bych, kdyby se ti něco stalo. Prospi se, ráno musíme ještě na hotel, máme tam věci a musíme se odhlásit, jinak nás budou hledat. Dobrou noc, Remy," pohladil jsem ho, a pak už se otočil a šel do domu.
Ještě jsem požádal Adama, aby šel se mnou, abychom mohli hned probrat, co se vlastně stalo...
Remy
Málem jsem se i s drakem rozplynul, když Mery po svých slovech odešel.
Kdybych byl pes, nejspíš teď ležím vyvalený na zádech a vrtím ocasem, jak jsem byl šťastný.
Takhle jsem se jen víc vyvalil do trávy a vyšlo ze mě něco mezi vydechnutím a zasténáním.
„Je úžasný," podíval jsem se na Bena, který mě mezi tím prohlížel.
Všiml jsem si, jak jen zakroutil hlavou a protočil oči, tak jsem po něm letmo chňapnul a drcl do něj čumákem.
Ben mě po něm jen hravě pleskl a povzdechl si.
„Proč mu to prostě neřekneš, když vidíš, že ty tvoje sváděcí metody na něj nezabírají?" sedl si Ben do trávy vedle mě, a zády se opřel o můj krk.
Složil jsem hlavu na přední tlapy a pootočil ji k němu.
„Co když mě vyhodí, až mu to řeknu? Zalekne se, nebo já nevím co? Viděl jsi, že by někdy o někoho projevil zájem? Vlastně ani nevím, jestli je na muže a jestli se mu líbím. Co bych dělal pak?"
Na to Ben nic neřekl, jen zaklonil hlavu a zadíval se na nebe.
„Bojíme se toho oba. Já i drak. Moc dobře si pamatujeme, co bylo, než nás Mery našel. Nechceme to znovu zažívat. Mery pro nás znamená všechno. Tenhle dům, pro nás znamená všechno. Chceme to chránit," promluvil jsem znovu po chvíli.
„No, možná kdyby ses choval trochu míň výstředně," pokrčil Ben rameny a vzápětí sykl, když jsem ho praštil křídlem po hlavě.
„Nechovám se výstředně! Jen jsem sexy a chci to všem ukázat! Děláš, jako by ti to vadilo! Mám prostě rád, když se na mě někdo dívá, zvláště Mery! Pro něho chci být krásný!" zafuněl jsem na něj, až málem odletěl na druhou stranu zahrady.
Ben jen něco zabručel, třel si naražený bok, ale znovu se ke mně posadil.
„Co se vůbec stalo? Vrátili jste se brzo, a ty navíc v dračí podobě."
Pověděl jsem Benovi to, co Merymu, a ani on nechápal, co se mohlo stát.
O chvilku později se mi začaly zavírat oči, a pocit bezpečí, stejně jako to, že je Mery v pořádku, mě ukolébalo ke spánku.
Merlin
Došli jsme do domu a vak s nakoupenými věcmi jsem položil v jídelně na stůl.
Poprosil jsem Adama, aby zavolal nahoru Stasy, než jim řeknu, co se stalo. A než došli, začal jsem vybalovat věci a kontroloval, jestli všechno je v pořádku.
„Myddine, co se stalo? Cítila jsem, že není něco v pořádku, ale nechtěla jsem se na tebe napojovat. Netušila jsem, jestli by to spíš nebylo v tu chvíli na obtíž. Je Remy v pořádku?“ spustila hned Stasy, jen co se objevila nahoře, a začala mě obcházet a kontrolovat.
„Jsem v pořádku, Stasy. Jen tak mi něco neublíží. Dobře to víš,“ podal jsem ji věci, o které si napsala, a pak jsem dal Adamovi ty, které chtěl on.
A zatímco si to prohlíželi a kontrolovali, já jim pověděl, co se na trhu stalo.
Oba byli překvapení stejně jako já a Remy, když slyšeli, jaká skupinka napadla Remyho.
Vlkodlak a upír spolupracují. Nedávno probuzený upír se silnými schopnostmi vědmy, schopný ovládat duše zemřelých, jak lidí, tak jiných. Lovec a čaroděj partneři. Lovec, který se odváží chodit na trh jiných…
Bylo ještě víc neznámých. Seděli jsme v kuchyni, pili čokoládu, kterou nám Adam uvařil a probírali to ze všech stran.
Poprosil jsem je, aby zkusili prověřit toho lovce, a pak taky tu novou bankéřku. I když jsem si říkal, že to nejspíš vzhledem k tomu lovci bude zbytečné. Ale jistota je jistota.
Někdy před třetí hodinou ranní jsem se s nimi rozloučil, že se musím jít vyspat. Nechal jsem je, aby podle seznamu rozdělili i zbytek věcí a odebral jsem se do svého pokoje na patře.
Jako první věc, co jsem udělal, jsem ze sebe shodil věci a vlezl do sprchy. Stál jsem pod ní docela dlouho, dokud se mi kůže nezačala scvrkávat, teprve potom jsem ji vypnul utřel se a zamířil rovnou do postele. Ale nějak jsem nemohl zabrat.
Moje myšlenky se stále točily kolem toho, co se stalo, a kolem Remyho.
Opravdu jsem si ani na moment nechtěl připustit, že by se mu něco stalo, a já bych o něj přišel.
Ne, to prostě nejde.
Nakonec, když jsem se převalil asi po dvousté, jsem vyskočil z postele, hodil na sebe lehké kalhoty a vyšel ven, abych draka zkontroloval.
Tengu seděl v houpacím křesle, pozoroval okolí, a Remy…
Ten spal na trávě, ve své lidské podobě, přikrytý huňatou dekou, aby mu nebyla zima.
„Je hodně unavený, ale jinak v pořádku,“ ozval se tiše Beny, když jsem k nim došel.
„Vezmu ho nahoru,“ sklonil jsem se k Remymu, opatrně ho podebral, a pak s kývnutím hlavy k Benovi jsem nás přenesl rovnou do mé ložnice.
Uložil jsem Remyho do mé postele, která ještě ani nestačila vychladnout, a sám jsem se uložil vedle něho.
„Dobrou noc, dráčku,“ pohladil jsem ho po jeho krásných vlasech, když jsem nás oba přikryl.
Přitáhl jsem si ho blíž, a nejspíš to, že byl vedle mne, mě uklidnilo a já konečně usnul…
Remy
Ani nevím, kdy jsem se proměnil zpátky.
Jen vím, že mě probudil Beny, který mě přikrýval, a pak už jsem byl zase tuhý.
Nikdy jsem nespal moc dlouho, jen po přeměně ano, abych nabral síly.
Proto mě překvapilo, že je tráva pode mnou nějaká měkčí a voní.
Zabručel jsem, protáhl se a víc se nosem zabořil do té vůně, která mi tolik připomínala Meryho.
Chvilku mi trvalo, než mému rozespalému mozku došlo, že to pode mnou asi nebude tráva, a že ta vůně nepřipomínala Meryho, ale byl to Mery sám.
Pootevřel jsem jedno oko, abych zjistil, jestli se mé mokré sny staly skutečností, a pak jsem málem omdlel, když jsem zjistil, že mám nos zabořený do Meryho hrudi, tisknu se k němu, a to všechno v jeho posteli.
Myslím, že jsem se hned postavil. Teda jako ten dole se postavil.
Ano, na hotelu jsem občas k němu do postele vlezl. Ano, ze začátku jsem u něj spával, ale to bylo dávno před tím, než jsem si uvědomil své city k němu.
Od té doby jsem nebyl v jeho pokoji, natož v posteli.
Otevřel jsem i druhé oko a zvedl hlavu, abych se zadíval do jeho uvolněné tváře.
Opatrně jsem mu z čela stáhnul jeden pramen vlasů a zastrčil ho za ucho.
Trochu jsem se vytáhl výš, jazykem mu jemně olíznul bradu, a pak dýchl na jeho rty.
„Co bys asi dělal, kdybych tě teď políbil?" zamumlal jsem potichu a olízl si své rty.
Merlin
Opravdu jsem nakonec usnul tvrdě. Vědomí, že je Remy v bezpečí a v pořádku, mi stačilo k tomu, abych se zcela uvolnil a přestal být stále ve střehu.
A taky jsme byli doma. Chráněni nejen kouzly, ale i některými jinými, kteří tu přebývali.
Ale nakonec mě z mého tvrdého spánku něco probudilo. Takže jsem nejspíš až tak tvrdě zase nespal.
Nebo jsem byl už vyspaný.
Ať už to bylo, jak chtělo, ucítil jsem na bradě vlhko a na rtech teplý dech, jako by mě olízal pes a teď na mě hleděl s tím, že potřebuje vyvenčit.
Až teprve, když jsem zaslechl ta šeptaná slova, uvědomil jsem si, co to bylo. Vlastně, kdo to byl.
Víčka se mi zachvěla, a skoro jsem přestal dýchat.
Dobře jsem ho slyšel. Ale vůbec jsem netušil, jak zareagovat. Bylo to zvláštní.
Nejednou mi dal pusu, nebo mě olíznul, a pak se smíchem odběhl. Ale teď to bylo jiné.
Nevím, čím to bylo jiné, ale prostě bylo…
Otevřel jsem nakonec oči a hleděl do těch jeho, které zas už byly normální lidské, ale stejně nádherné, jako ty jeho zlaté dračí.
Nevím, jaký odstín teď měly mé oči, ale od těch jeho jsem se prostě nedokázal odtrhnout.
„Měli… měli bychom se přesunout… do hotelu…“ zašeptal jsem a na moment sklouznul pohledem na jeho rty.
Snad bezděčně jsem si své olízl, jako bych chtěl ten polibek, o kterém mluvil.
„Dobré ráno…“ nakonec jsem vydechl roztřeseným hlasem.
Co se to se mnou, kruci děje? Jsem snad desetkrát starší než on, měl bych mít víc zkušeností a jen tak by mě nemělo nic rozhodit. Tak proč? Proč se mu podařilo mě teď úplně vyvést z míry, že jsem zapomněl i dýchat?
Remy
Nevím, jestli jsem svými slovy Meryho probudil, nebo se prostě probral sám, ale najednou jsem hleděl do těch jeho krásných očí a málem zapomněl i dýchat.
A co teprve, když zašeptal svá slova a nejspíš mimoděk si olízl rty.
Počítal jsem s tím, že mě odpálkuje, že se zatváří netečně jako vždy, že ho zase jen vyprovokuju, a pak se smíchem odtančím, a ještě mu při tom předvedu své tělo.
Nikdy jsem nepoznal, jak daleko u něj můžu zajít, co si můžu dovolit, protože mi nikdy nedal prostor, abych se v něm vyznal.
Jenže teď to bylo jiné. Tiskl jsem se k jeho tělu, které hřálo, vnímal jeho tlukot srdce, cítil tu vůni, která mě pokaždé tak dráždila a mohl se utopit v těch jeho očích.
Měl bych se zvednout dřív, než bude pozdě.
Měl bych odejít dřív, než něco pozná, nebo já něco hloupého řeknu.
Měli bychom se přenést do toho hotelu pro své věci a odhlásit se.
Měli bychom…
Jo. Měli. Tak proč místo toho dlaněmi mírně tlačím na Meryho ramena, abych ho položil na záda a sám si nad něj klekám?
Proč mám pocit, že mi srdce nejspíš brzo vyskočí z hrudi?
Proč nosem i rty kopíruju jeho krk a proč se mi tak bláznivě točí hlava?
„Dobré ráno," zachraptěl jsem, a všechna další "proč a měli," jsem odhodil bokem, když jsem se svými rty přitiskl na ty Meryho.
Byly tak jemné a horké. Byly jako to nejsladší a nejchutnější ovoce.
Přejel jsem po nich špičkou jazyka a hned si vyžádal vstup do jeho úst.
Opatrně, přesto toužebně jsem se otřel o Meryho jazyk a zasténal, jak mě to úplně smetlo.
Nejspíš jsem včera na tom tržišti umřel a šel do ráje.
Jo. To bude ono.
Merlin
Probuzení Remym nebylo jediné překvapení, kterého se mi tohle ráno dostalo.
Místo toho, aby vstal a s nějakou svou vtipnou poznámkou a provokací utekl, tak zůstal.
A nejen to. Potlačil mě na postel, a vyhoupl se nade mně. A já z toho byl tak vyvedený z míry, že jsem nebyl schopen ani nijak zareagovat.
Viděl jsem tu mírnou váhavost a otázky v jeho očích. A ty mé zřejmě vyjadřovaly to samé.
Ale potom ten polibek…
Váhavě jsem pootevřel rty, když mi je olízl. Nečekal jsem, že zajde takhle daleko a nebude to jen pusa na rty. Jenže on zašel…
A já se nebránil.
Možná jsem po tom podvědomě toužil už nějakou chvíli?
Neodehnal jsem ho, neshodil jsem ho ze sebe dolů. Jen jsem zvedl ruce a pohladil ho, a pak nechal dlaně na jeho rozehřátých tvářích, jako bych to dračí horko chtěl přijmout za své…
Možná jsem v těchto věcech trochu umírněný. Vlastně hodně umírněný, možná až puritánsky. Ale vím, co je to polibek, co je to sex… Nejsem na světě dvacet let a rozhodně nejsem panic.
Ale nejsem ani lovec…
A možná proto jsem teď přivítal, že Remy udělal tenhle krok jako první, abych konečně zjistil, jak nádherně chutná jeho polibek…
Remy
Nečekal jsem, že to bude až tak…
Ne. Pro tohle nebyla slova. Nedalo se to prostě jednoduše popsat.
Byl jsem úplně mimo. Nevnímal jsem nic jiného než jen Meryho pod sebou a jeho jazyk, který se otíral o ten můj. Vnímal jsem jeho chuť a tlukot srdce, který se mísil s tím mým.
Jeho ruce na svých tvářích.
Polibek jsem víc prohloubil, víc se na Meryho natiskl a trochu se o něj otřel.
Z jemného se stal vášnivější a smyslnější.
Ale nejspíš to mě zase přivedlo zpátky na zem.
Odtrhl jsem se od Meryho, trochu šokovaně na něj hleděl, prudce oddechoval a olízl si vlhké rty, které mě brněly od polibku, jako bych se chtěl ujistit, že to nebyl jen sen.
„Já... to bylo... měl bych... musím..." koktal jsem a najednou jako bych ztratil tu svou sebejistotu.
Po tomhle jsem toužil roky a najednou, jako bych nevěděl, co s tím.
Musel jsem se uklidnit. A musel jsem vypadnout dřív, než se něco stane.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, počkal, až mě přejde ten největší třes, a pak se ještě jednou sklonil, ale tentokrát se jen zlehka svými rty otřel o ty Meryho.
„Chutnáš jako to nejsladší a nejchutnější ovoce na světě. Nejraději bych tě snědl. Ale raději půjdu. Až budeš chtít jít na hotel, tak na mě zavolej. V žádném případě ale nechoď do Portlandu sám, ano?" pohladil jsem ho po tváři, naposledy políbil, a pak už z něj slezl a raději rychle vypadl z postele.
Cestou ke dveřím už jsem znovu nabíral svou sebejistotu, nezapomněl přitom vrtět důkladně zadečkem, a ve dveřích jsem se ještě otočil.
„Kdybys to náhodou nevěděl, tak po ránu jsi strašně sexy. Takže ten polibek je vlastně tvoje vina, protože jsi mě svedl," vyplázl jsem na něj jazyk, a pak už vypadl na chodbu a s rozjařeným smíchem, jako puberťák, co dostal vysněnou pusu odtančil do svého pokoje, kde jsem s sebou pleskl na postel, převaloval jsem se ze strany na stranu a hihňal se u toho jako idiot.
Merlin
Ještě nějakou chvíli jsem ležel na posteli a zíral na dveře, za kterými Remy zmizel.
Pořád jsem z toho byl tak nějak mimo, a dokonce jsem si i dlaní překryl pusu, jako bych se chtěl ujistit, že se to opravdu stalo a ten pocit z polibku jen tak rychle nevyprchal.
Myslím, že mi teď Remyho polibek zaneřádil hlavu víc než to, co se stalo včera.
Po nějaké skoro půl hodině zírání, tentokrát do stropu, jsem se konečně zvedl z postele, abych se opláchl a oblékl.
Po cestě do koupelny můj pohled sklouznul dolů. Můj penis byl mírně naběhlý z toho všeho vzrušení. A snad jen to, jak mě tím Remy překvapil, zabránilo tomu, aby se mi postavil úplně, zvlášť když se o mě několikrát otřel svým horkým tělem.
Pustil jsem na sebe chladnější sprchu, abych se trochu probral, a teprve když začala chladná voda účinkovat, jsem vylezl ven, utřel se a hodil na sebe čisté spodky a ponožky. Nic víc jsem na přenesení nepotřeboval, protože všechno ostatní jsem měl v hotelovém pokoji.
„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ zastavil mě Beny, když jsem se přesunul do kuchyně, abych se aspoň napil džusu, než se vrátíme do Portlandu.
Ale pak se na mě podíval pořádně a začal se smát.
„Málokdy… tě vidím… takhle… cho… chodit… po domě…“ hýkal smíchy, když mu došlo, že mám na sobě jen spodky a ponožky a v ruce sklenici s džusem. „Jo, ty… ponožky… jsou… vážně… sexy…“
„O čem jsi se mnou chtěl mluvit? Potřebuji se vrátit s Remym do Portlandu,“ mírně jsem stáhl obočí.
„Právě o něm,“ konečně se Beny uklidnil, ale pak se podíval přes mé rameno k jídelně. „Ale to má čas. Přijdu za tebou, až se vrátíte.“
Taky jsem zaslechl, že se v jídelně začínají scházet obyvatelé domu, a zřejmě to bylo něco, co by neměly slyšet nepovolané uši. Tak jsem jen přikývl, dopil jsem džus a pak vyšel do chodby, odkud jsem zavolal na Remyho, aby dorazil a mohli jsme se přenést.
Byl nejvyšší čas na hotelovou snídani…
Remy
Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem se na té posteli válel.
Ale když jsem uslyšel Meryho, jak mě volá, rychle jsem vyskočil, vběhl pod sprchu, umyl se, otřel a jak jinak, než na nahé tělo si natáhl lehké kalhoty.
Byl jsem pořád nějaký rozjařený a skoro i zapomněl na ten včerejší incident.
Vyběhl jsem na chodbu, málem se srazil s Levim, naším kočkodlakem, ale na schodech se ještě obrátil a vrátil se do pokoje, abych si na sebe natáhl síťované tílko.
Po cestě za Merym jsem si pak ještě stáhl vlasy do ledabylého copu, a pak s sebou málem seknul, když jsem Meryho viděl jen ve spodkách a ponožkách.
Málokdy ho takhle mohl někdo vidět, protože se nerad ukazoval, i když jsem nechápal proč, protože byl vážně krásný.
Ben to okomentoval nějakou poznámkou, že vypadám, jako bych se chtěl na místě rozpustit, ale já to přešel mávnutím ruky, přitančil k Merymu, a pak už se k němu přitiskl, aby nás mohl přenést.
Ten dotek vrátil vzpomínky na ranní polibek, a tak nebylo divu, že chvilku trvalo, než jsem ho na hotelovém pokoji zase pustil. Dokonce jsem po jeho hrudi a zádech přejel prsty, jako bych se chtěl ujistit, že ani tohle se mi nezdá.
Pak jsem počkal, až se převleče, samozřejmě se u toho rozvalil na posteli a vystavil se tak, aby na mě Mery dobře viděl, a celou dobu ho nespouštěl z očí. Když byl oblečený, pobrali jsme všechny naše věci a vyšli ven, abysme se odhlásili a dali si ještě snídani.
Žaludek se mi přece jen trochu stáhl a obezřetně jsem se rozhlížel kolem sebe, jako bych z každého koutu čekal nějaký útok.
Nemohli jsme vědět, jestli po nás stále pátrají, jestli si nezačali o nás zjišťovat víc nebo jestli to prostě jen nechali být.
Něco mi ale napovídalo, že do Portlandu se asi nějakou tu chvilku znovu nepodíváme.
Držel jsem se u Meryho, připraven ho bránit vlastním tělem, pokud by k něčemu takovému došlo.
Merlin
Musel jsem na Remyho chvíli čekat, než konečně dorazil.
A za další vteřinu jsme byli v Portlandském hotelu.
Vytáhl jsem si tu čistou košili, co jsem si sem vzal a hodil na sebe oblek. Zbytek věcí jsem schoval do tašky. Hlavně, aby tu po nás nic nezůstalo. Moc se mi nelíbilo, co má Remy na sobě, a tak, když jsme se potom nasnídali, donutil jsem ho si obléct aspoň jiné triko.
„Nezlob se, ale musíme ještě do banky. Mám domluvenou schůzku a nehodí se, abys tam šel v tom děrovaném triku,“ počkal jsem, až si obleče slušnější, zaplatil jsem snídani, a pak už jsme vyšli ven z hotelu.
Cítil jsem mírnou Remyho nervozitu. Ale netušil, jestli je to způsobeno tím, co se stalo včera, nebo dneska ráno u mě v posteli. Možná obojí… Pořád jsem ještě cítil jeho prsty, když mi s nimi přejel po těle a já měl pocit, jako by mi tam zanechal ohnivou čáru.
„Všechno jsem zkontrolovat, a je to zařízeno tak, jak jste chtěl,“ posunul před nás bankéř složky, abychom se do nich mohli podívat.
Remyho jsem zasvětil do některých mých finančních transakcí, aby věděl, co všechno a kde přesně na světě financujeme. Jsou to menší či větší azyly, podobné tomu, co máme v Seattlu. Ale rozměrem je tenhle právě největší.
„Chystáte se na dovolenou?“ výmluvně se bankéř podíval na naše tašky.
Jo, tak tahle otázka se teď opravdu hodí.
„Ano, rozhodli jsme se na nějakou dobu odjet. Tohle jsou jen nejnutnější věci, zbytek už jsme odeslali. Odjíždíme do Evropy. I proto jsem to chtěl mít hotové ještě dneska,“ podepsal jsem papíry, některé podepsal i Remy. A když je podepsal a orazítkoval i bankéř, sbalil jsem složky a uložil je do své tašky.
„Tak ať se vám tam líbí. A víte že není problém zavolat i z Evropy, kdybyste cokoliv potřeboval, pane Slade,“ podal mi ruku, aby se rozloučil.
„Těšilo mě, pane Westone,“ rozloučil se i s Remym, a pak nás doprovodil dolů k hlavnímu vstupu do banky.
Jo, tak tohle bychom měli. Kdyby nás vystopovali sem, budou si myslet, že jsme odjeli do Evropy. Ještě vyberu poštu v bytě, aby tam nebyla starší než od zítřejšího dne, a pak se vrátíme do Seattlu.
„Půjdeme ještě do bytu pro poštu. A pak už se můžeme vrátit. A nemusíš se pořád tak rozhlížet. Portland je obrovské město, nebezpečí nečíhá za každým rohem,“ usmál jsem se na Remyho a ukázal mu na stanoviště taxi, abychom se konečně hnuli z místa.
Remy
Sice ne, moc nadšeně, ale nakonec jsem se převlékl do slušného trika, protože v tom děrovaném prý nemůžu jít do banky. Suchar.
Nikdy jsem moc neměl rád úředničinu. I když mě Mery zasvětil do některých svých transakcí, hlavně taky proto, jak dlouho už s ním jsem, nikdy jsem si na to nezvykl.
Byla to jedna z těch mála lidských věcí, kterým jsem se raději vyhýbal.
Ale kvůli Merymu jsem to přetrpěl.
Když jsme vyšli ven a přešli ke stanovišti taxi, jen jsem si odfrkl.
Jo, bylo to sice velké město, ale jeden nikdy neví.
„Potřebuju se převléct. Mám pocit, že nemůžu dýchat," zaskučel jsem v autě, a pak se nahnul přes Meryho, abych si vytáhl svůj síťovaný nátělník.
Když jsem se pak svlékal, samozřejmě, že jsem si dal záležet, abych byl co nejblíže Merymu a on měl dokonalý výhled na mou hruď.
„To je lepší, nemyslíš?" vydechl jsem a prsty si přejel po bradavkách, které skoro vykukovaly zpod děrovaného nátělníku.
Vyslečené triko jsem nechal ležet na Meryho klíně a pohodlně se usadil.
Bylo mi jedno, co si o tom taxikář myslí.
Po půl hodině jízdy jsme zastavili, kousek dál od domu, abysme se mohli kdyžtak připravit na případný útok, a já vylezl jako první, abych zkontroloval okolí.
„Portland je sice velké město, ale já nechci nic podcenit. Víš, jak bych byl smutný, kdyby se ti něco stalo?" přitančil jsem k Merymu, který šel kousek za mnou, na chvíli se opřel o jeho hruď a mrkl na něj.
Jo. Asi bych umřel.
„Ale vážně by mě zajímalo, co to mělo-" pootočil jsem se k Merymu, ale najednou jsem to ucítil.
Bylo to jako dostat pěstí do obličeje. Dokonce jsem i zavrávoral, možná zbledl, každopádně v tu chvíli jsem měl pocit, jako by se čas zastavil.
Ne. Musím se plést. Nemůže být tady! Nemůže!
„Ne!" zaúpěl jsem, a pak nehledě na Meryho se rozeběhl směrem, odkud jsem cítil "jeho".
Běžel jsem, nevnímal okolí, a po chvíli k "jeho" pachu pocítil i krev.
Znovu jsem zaskučel, zaběhl za roh, a tam to uviděl. Hlouček lidí postávající u ohraničeného místa.
"Jeho" pach překrýval pach krve, ale pořád byl zřetelný.
Ale pořád jsem se snažil namluvit, že to je jen náhoda, že se pletu.
Až do té chvíle, než jsem zahlédl mrtvolu, kterou se právě snažili schovat pod plachtu, a která nesla značné stopy po útoku drakem.
Merlin
Kdy si Remy konečně uvědomí, že nežije někde v horách, ale ve městě, kde je normální oblečení nutnost? Taky bych měl na sobě raději jen lehké kalhoty a tuniku, ale v dnešní době…
Protočil jsem oči, když se musel nutně znovu obléct. Normálně oči neprotáčím, věci beru s nadhledem, ale vedle Remyho jsem se lecčemu naučil.
Popadl jsem jeho triko, které mi hodil na hlín a hned ho schoval do tašky.
Po cestě taxíkem jsme nemluvili. Nedělám to v přítomnosti cizích lidí. Pokud něco řeknu, tak maximálně: Kolik platím? Stejně jako teď, když jsme dojeli na místo.
Remy vystoupil a ani si nevzal tašku. Vytáhl jsem obě z auta, a než jsem mu ji stihl podat, už si to přede mnou vykračoval a samozřejmě, že zase dával na obdiv své přednosti.
Překvapil mě, když se vrátil. Myslel jsem si, že si vezme tašku, ale on se místo toho o mě opřel, a já jen s povytaženým obočím poslouchal, co říká.
Byl by smutný? To já taky, protože bych byl mrtvý a už bych ho nikdy neviděl.
A vlastně… Můžu já vůbec umřít? Nejspíš mě jen tak něco nezabije, ale nesmrtelný asi taky nejsem.
Přeci jen i bohové umírají, a já jsem jejich potomek, takže…
Cuknul jsem sebou, když najednou Remy zaúpěl, zbledl a pak vyrazil pryč.
Nechápal jsem, proč ta změna. Ale zřejmě něco ucítil. Něco, co ho silně rozrušilo. Přeci jen má daleko lepší nos než já.
Rozběhl jsem se za ním, musel jsem si pospíšit, aby se mi neztratil z dohledu, protože ani nereagoval na mé volání, aby se zastavil. Už jsem si myslel, že jsem ho ztratil, když zaběhl za roh, ale málem jsem narazil do lidí, co tam postávali, a Remy mezi nimi.
Stál jako sloup a hleděl do jednoho místa.
Teď už jsem to cítil taky, a hlavně viděl. Ty rány, které na sobě ten mrtvý muž měl, nebyly od nějakého ostrého předmětu, jak jsem zaslechl hypotézu patologa, co si k němu ještě dřepl.
Věděl jsem, od čeho jsou. Viděl jsem už spoustu takových.
Nejspíš máme problém. Musíme se co nejdříve vrátit a požádat Stasy, aby dotyčného zkusila vypátrat.
„Remy,“ rychle jsem došel k mému dráčkovi. „Musíme jít. Nesmíme tu zůstat.“
Přechytil jsem si obě tašky do jedné ruky a volnou jsem popadl Remyho a táhl ho pryč.
Šlo to ztuha, byl celý zkoprnělý, a já jsem se nedivil. Ale museli jsme.
Jakmile jsme se dostali do prázdné boční uličky a do průchodu, kam nebylo vidět, přitáhl jsem si ho k sobě a hned jsem nás přenesl do Portlandského bytu.
„Už jsme pryč. Už je to v dobrý, Remy,“ stáli jsme uprostřed obýváku, a já ho stále držel, abych ho uklidnil.
Opravdu nebyl ve své kůži a já měl strach, aby se znovu neproměnil…
Remy
Nikdy nedávám najevo svou slabost.
Snad jen Beny, Mery a možná Stacy s Adamem mě viděli, když jsem měl slabou chvilku.
Nejvíc pak samozřejmě Mery.
Vždycky jsem se snažil být silný už kvůli němu. Aby si nemyslel, že ochranu potřebuju já, když jsem chtěl chránit jeho.
Jenže teď…
Nevím, co si Mery myslel. Nejspíš jen to, jak to vypadalo na první pohled.
Sevřel jsem mezi prsty jeho triko, když řekl, že už jsme v bezpečí, a víc se o něj opřel.
Myslím, že jsem se i mírně třásl.
Ne, snad proto, že by to bylo poprvé, co jsem viděl mrtvolu, ale proto…
Ani Mery o tom nevěděl. Měl jsem jediné tajemství, které jsem skrýval i před ním, a myslel, ne doufal jsem, že nikdy nepřijde den, kdy mu to budu muset říct. Nejspíš by mě pak nenáviděl a vyhodil. Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych zastavil přeměnu, když se můj drak, který na to samozřejmě taky reagoval, snažil dostat ven.
„Pojďme pryč, prosím," zašeptal jsem a zvedl hlavu.
Už dlouho jsem Merlina o něco takového neprosil.
A pak mě něco napadlo.
Byl snad tohle důvod, proč nás na tom tržišti napadli? Vycítil ten jeden nějakým způsobem, že jsem drak, a proto se mě snažili ulovit? Bylo tu víc mrtvých?
Stiskl jsem rty a mírně se zamračil. Pokud to byla pravda, co tím sleduje? Proč se objevil?
Zloba ale nakonec zahnala ten tísnivý pocit a já se konečně trochu uklidnil.
„Děkuju. Už jsem v pořádku. A promiň," políbil jsem Meryho na bradu, a pak od něj kousek odstoupil, aby si mohl pobrat, co potřeboval a mohli jsme vypadnout.
Musím nějak zjistit, o co tady jde. Tajně. Tak aby to Mery nevěděl.
Nemůžu mu to říct.
Merlin
Teprve když Remy promluvil, uvědomil jsem si, že mám stáhnuté obočí.
Jo, starost jsem měl, protože Remy málokdy zareaguje tímhle způsobem.
Rychle jsem uvolnil napjatý výraz v obličeji, aby to neviděl, když ke mně zvedl hlavu.
A pak jsem si vzpomněl i na to, že Beny chtěl se mnou o Remym mluvit.
„Chceš mi něco říct?“ přesto jsem se pátravě na Remyho zadíval.
Když zavrtěl hlavou, že je všechno v pohodě, nechal jsem to být. Usadil jsem ho na gauči a pak jsem šel vybrat poštu do schránky. Moc toho nebylo, jen nějaké výpisy z banky, jakási pozvánka na setkání podnikatelů, protože já civilně jako podnikatel s nemovitostmi vystupuji, a připomenutí, že se bude v domě provádět za měsíc kontrola a oprava střechy.
V bytě jsem ještě vyvětral, nechal chvíli téct vodu, abychom vykázali nějakou spotřebu, a pak vybral věci z lednice, aby tu nic nezůstalo, když „jedeme do té Evropy“.
„Tak můžeme jít,“ zastavil jsem vodu, všechno povypínal a podal Remymu jeho tašku. „Stejně mám spoustu práce.“
Počkal jsem až vstane, vzal zbytek věcí, a když se mě Remy chytil, hned jsem nás přenesl do hlavní haly našeho domu v Seattlu.
„Pokud bys mi přeci jen chtěl něco říct, víš že jsem ti k dispozici kdykoliv,“ ještě jsem Remyho pohladil po vlasech, a pak už jsem zamířil do kuchyně, abych tam vyložil jídlo z Portlandského bytu.
„Beny, jsem tu,“ houknul jsem na tengu, který seděl v kuchyni a mluvil Adamovi do vaření.
„Chtěl jsi se mnou mluvit, myslím, že je nejvyšší čas. Jo,“ otočil jsem se ještě na Adama. „Budu chtít mluvit potom i s vámi všemi. Přijdeme pak s Benym dolů.“
Když Adam přikývl, že rozumí, vzal jsem svou tašku s oblečením, a společně s Benym jsme vystoupali nahoru do mé ložnice.
„Tak mluv. Co se děje s Remym?“ otočil jsem se na Benyho hned, jakmile se za námi zavřely dveře.
Remy
Nechal jsem se posadit na gauč, a pak jen pozoroval Meryho, a tentokrát se nepokoušel o žádnou sexy pózu, kterou bych ho při té jeho práci, sváděl.
Měl jsem plnou hlavu toho, co se stalo.
Nakonec jsem si ale jen povzdechl a zavrtěl hlavou. Tím, že budu jen sedět a blbě čumět, nic nevymyslím.
Když nás pak Mery přenesl zpátky do Seattlu, najednou se mi ulevilo, a jako by ze mě spadl kus závaží. Zhluboka jsem se nadechl, a pak horlivě přikyvoval, když Mery řekl, že se mu můžu se vším svěřit.
Nakonec jsem nad tím mávl rukou. Portland byl daleko, nějakých dvě stě mil, a jak už jsme s Merym zjistili, měli tam dobrou ochranu. Možná by nebylo od věci to nechat být, ať si s ním poradí oni. Jo, to by šlo. Spokojený s tím, jak jsem to vymyslel, jsem se už v lepší náladě vydal k sobě do pokoje, abych si vybalil tašku.
Na schodech jsem ale potkal Ezru, a stačil jeden pohled, a už jsme zaklesnutí do sebe skončili v mém pokoji oba. Potřeboval jsem to nějak ze sebe dostat.
A tentokrát jsem ho nechal, ať si dělá, co chce.
Oči se mi protáčely blahem, když jsem jeho jazyk cítil ve své dírce, a že to s ním uměl parádně.
Nabodával se na jeho prsty, které pak nahradily jazyk, provokoval ho slovy i tělem, dráždil ho, a nakonec jsem dostal to, co jsem chtěl. Teda napůl.
Nejraději bych, kdyby v mé posteli místo medvědodlaka ležel někdo jiný.
„Stalo se něco?" zachraptěl, když jsem rozplesklý ležel na jeho široké hrudi a snažil se vydýchat tuhle šílenou jízdu.
„Proč?" zvedl jsem hlavu a pátravě se na něj zadíval.
„Jen tak," pokrčil rameny a nechal to být, za což jsem mu byl vděčný.
A jako poděkování jsem mu věnoval ještě jedno číslo, než jsem ho z postele vyhnal, zatímco sám jsem se šel opláchnout.
Na nahé tělo jsem si pak natáhl velmi těsné a velmi průsvitné kalhoty, sotva držící mi na bocích, a ze stejného materiálu topík, na ramínka, který mi končil těsně pod prsama.
Vlasy jsem si vyčesal, sepnul zlatou sponkou, a kolem pasu si připnul tenoučký opasek ze zlata.
Chvilku jsem se nakrucoval před zrcadlem, všechno dolaďoval k dokonalosti, než jsem konečně vyšel na chodbu, abych našel Meryho a samozřejmě se mu ukázal.
Merlin
Zatímco jsem si vybaloval, a převlékl se do pohodlných věcí, Beny mi v krátkosti pověděl, co se děje.
A když jsme pak se složkami přešli do mé pracovny, položil jsem je na stůl a posadil se do křesla.
Pomalu jsem jimi ještě listoval, ale místo, abych je kontroloval, přemýšlel jsem nad tím, co mi Beny říkal.
„Jak bys přesně specifikoval, že není ve své kůži? Co to způsobuje?“ konečně jsem k němu zvedl hlavu.
„V první řadě ty,“ ukázal na mě Beny prstem, když se zastavil před stolem. „Je z tebe celý pryč. I když se chová… řekl bych, nevázaně, přesto to dělá jen ze dvou důvodů. Jednak sex potřebuje. Je to pro něho jako dýchání. A taky proto, že je z tebe celý udělaný. A ty jediný ho odmítáš.“
Zamračil jsem se. Zavřel jsem složky a uklidil je do šuplíku. Postavil jsem se, přešel jsem k oknu a zadíval se ven.
„Nejsem někdo, kdo by provozoval sex jen tak, to dobře víš. Takže jen kvůli tomu, že jsem snad jediný, kdo ho odmítá, se mu hned nepoložím do postele. Nejsem pro takové hrátky.“
„Svatá dobroto, ty jsi fakt zabedněný,“ pleskl se Ben do čela. „A ty jsi potomek bohů?“
Jo, jen Remy, Beny, Adam a Stasy ví, kdo doopravdy jsem.
„Nezapomeň, s kým mluvíš,“ zamračil jsem se ještě víc. „A pokračuj v tom – Není ve své kůži. Jak se to projevuje?“
„Přestává zvládat kontrolu nad svým drakem. A navíc… Zdálo se mi, že teď, co jste byli v Portlandu, a zvlášť dneska, ho něco rozrušilo. Snaží se to skrývat, ale přede mnou to neutají.“
„Jo, všiml jsem si,“ pokývl jsem. „Budu muset posílit kouzlo. Prosím tě, pošli mi ho sem. Začnu na tom hned pracovat. Nesmíme ponechat nic náhodě.“
Po těch slovech jsem přešel ke knihovně. Jeden by si myslel, že za ní bude tajná skrýš, ale omyl. Ta byla vedle, a tvářila se jako normální stěna. Kdo nezná kouzla, nikdy ji nenajde.
pomocí své magie jsem ji otevřel, a vešel dovnitř.
„A ať si pospíší. Rád bych se naobědval s ostatními…A po obědě půjdeme ještě za Stasy a Adamem,“ dodal jsem ještě, když jsem vcházel dovnitř.