Remy
I když to nebylo potřeba, víc jsem se na Meryho přitiskl a mírně se o něj otřel, když mě objal, abychom se mohli přenést.
Byl to v podstatě snad jediný těsný kontakt, který on sám projevoval.
„Krásně voníš," zavrněl jsem, opřel se o jeho hruď a nosem se o něj otřel, když jsme se přenesli do Portlandu.
Zvedl jsem k Merymu oči a prsty přejel po košili v místě, kde jsem cítil bradavky.
„Nádherně," zašeptal jsem, stoupl si na špičky a špičkou jazyka přejel po jeho obnaženém hrdle.
Pak jsem raději se smíchem rychle odtančil z jeho dosahu a zamířil k bance.
Cestou jsem vrtěl zadečkem, aby měl na něj co nejlepší výhled a zapnul si košili o další dva knoflíčky, a dokonce si ji zastrčil i do kalhot.
„Slyšel jsi o tom, že se do vedlejšího městečka přestěhovala smečka vlkodlaků a jejich alfa prej randí s upírem? Dokonce prý s nějakým šlechticem. A prý mají nějaké vazby na zdejší pobočku. Doufám jen, že na nikoho z nich nenarazíme. Nemám lovce rád. I když to myslí dobře."
Na malý moment jsem se zamračil, když se mi vybavila minulost.
Kromě Meryho nikdo nevěděl o tom, jak a kde mě našel.
Byli to právě lovci, kteří mě chtěli pro nějaký super tajný vládní projekt, aby pomocí mé DNA stvořili super člověka. Idioti. Jako by něco takového vůbec šlo.
Mery mě tehdy našel, zachránil a přivedl k sobě. A od té chvíle jsem ho už nepustil.
„Nebude lepší, když nás půjdu ubytovat, zatímco ty budeš vyřizovat tohle?" zastavil jsem se a ukázal na banku.
Otočil jsem se k Merymu a mohl na něm oči nechat, jak vynikal mezi ostatními lidmi.
Všechno kolem něj, jako by zešedlo a jen o zářil jako jasný paprsek slunce.
Merlin
Klidně bychom mohli jet autem, ale trvalo by to déle a nač se zdržovat, když se umím přenášet.
A taky to je jedna z mála příležitostí, kdy si můžu k sobě Remyho přitisknout, aniž by pod tím cítil vedlejší úmysly. Mohli bychom se pak z tržiště přenést zpátky do Seattlu. Ale jednak by to mohlo zanechat magickou stopu, skrz kterou by nás mohli najít, a taky… Být takhle v hotelu, je jedna z mála možností, jak být aspoň na chvíli s Remym sám a trochu si odpočinout od běžných starostí.
Pravda je, že se mi opravdu dostal pod kůži. A už delší dobu na něj pohlížím trochu jinak než kdysi.
Pořád je to ztřeštidlo, občas se chová jak urvaný z řetězu a nic mu není cizí. Ale to je on. Kdyby byl jiný… Nejspíš by to byla nuda. A navíc… Skvěle mě doplňuje právě těmi svými vlastnostmi a povahou, takže to u nás ve vile pak není jak v márnici.
Díval jsem se na něho, jak přede mnou jde a kroutí tím svým zadečkem.
Jo, provokaci si prostě neodpustí.
„Dobře,“ podal jsem Remymu tašku, z které jsem si ještě nejdříve vytáhl peněženku a složku s papíry.
Na poslední chvíli jsem se zastavil, jinak bych do něho vrazil, jak jsem byl zahleděný na jeho zadeček.
„Mám sice smluvenou schůzku, ale nevím, jak dlouho to bude trvat. Tak buď dorazíš za mnou, nebo počkáš na hotelu, ano? A prosím tě, nepouštěj se do žádných akcí, ať to nedopadne jak minule. Musel jsem použít bariéru a vymazat vzpomínky na tebe asi tak třiceti lidem. A to je dost náročné, víš? Není jen tak běžné vidět uprostřed města draka. Naštěstí si pak všichni mysleli, že to byl hologram.“
Domluvili jsme se, že nás ubytuje v našem obvyklém hotelu, a já už pak zamířil do banky, která byla asi ještě pět minut pěší chůze.
Když jsem byl v dostatečné vzdálenosti od Remyho, snad bezděčně jsem si přejel rukou po hrudi, kde jsem stále ještě cítil jeho dotek.
Jo, ještě chvíli a nejspíš na příštích sto let zmizím do Himálajských hor.
Remy
Jen jsem zabručel, když zmínil moji příhodu.
Málokdy jsem se proměňoval, spíš jen, když jsem cítil skutečnou hrozbu a nebezpečí.
A tehdy jsem se prostě neovládl.
Možná jsem na všechny působil nerozvážně, jako někdo, kdo myslí na sex pětadvacet hodin denně, ale nebylo to tak.
Za přátele bych dal ruku do ohně. Za pravdu se porval do krve. Za toho, koho miluji, klidně položil život. Pomáhal jsem Merymu jak to jen šlo a snažil se dostat do bezpečí co nejvíc těch, kteří to potřebovali. Snad proto mě Mery ještě nevykopl, i přesto, jak ho pořád provokuji.
Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu, pak si utřel slinu a rozešel se k hotelu.
Už nás tam dobře znali a vždy pro nás měli nachystaný ten nejlepší pokoj.
Samozřejmě vždy s oddělenými postelemi.
Přesto jsem často skončil v té Meryho s výmluvou, že mám noční můry, nebo potřebuju zahřát.
Ani jedno samozřejmě nebyla pravda, ale nějak jsem se k Merymu vecpat musel.
„Ach! Dobrý den, pane Westone! Dlouho jsme se neviděli. Dneska sám?" otevřel mi dveře poslíček, když mě zaregistroval.
Byl to milý chlapík. Možná trochu ňouma, i po těch letech si totiž myslel, že jsem Meryho syn, ale jinak docela fajn.
„Ahoj, Johne. Jo, už jsme tu chvilku nebyli. A ne, Mery si šel jen něco zařídit," usmál jsem se na něj a proklouzl dovnitř.
Ještě jsem na něj mávl, a pak už si to zamířil k recepčnímu pultu.
Samozřejmě, že na lidi jsem působil mnohem víc než na jiné. Přece jen byly rasy, které se vyznačovali svou krásou, kdežto u lidí to až tak běžní nebylo.
Vědom si pohledů jsem tanečním krokem a lehkým úsměvem na rtu přešel k pultu, o který jsem se ležérně opřel.
„Pane Westone. Ráda vás vidím. Krásný jako vždy. Pokoj pro dva, jako obvykle?" usmála se na mě Helen, což byla snad nejdéle pracující recepční tady.
Mery už ji musel několikrát upravit paměť, aby nebylo divné, proč vypadáme pořád stejně, zatímco ona pomalu stárla.
Jo, pamatuju si ji, když tu začínala ještě jako brigádně. Teď už měla dvě dospělé děti, a jak jsem se dozvěděl, za pár dní z ní bude i babička.
Převzal jsem si klíče, nechal si na pokoj poslat láhev vína a nějaké malé občerstvení, a ještě Helen upozornil, že přijde Mery. Pak už jsem jen vyběhl schody do čtvrtého patra, nesnášel jsem výtahy, a zapadl do pokoje, který byl přesně takový jako vždy.
Prostorný, čistý, žádný přehnaný luxus, přesto útulný.
Merlin
V bance jsem čekal asi dvě minuty, než přiběhl můj osobní bankéř, který mě měl na starosti.
I přesto, že mě znal, musel jsem vytáhnout ID, aby mohl provést ověření, a pak se mnou řešit mé záležitosti.
„Pane Slade, jsem rád, že jste se zastavil. S čím vám můžu pomoci?“ hned mi úslužně nabídl místo a kávu, kterou jsem však s díky odmítl.
Tady v Portlandu jsem měl koupený jeden byt, který jsem však zásadně nepoužíval. Měl jsem ho jen proto, abych tu měl bydliště, které jsem mohl uvést při takovýchto oficialitách. Vždycky jsem se dvakrát do týdne přenesl, vybral poštu, zkontroloval, jestli je všechno v pořádku a vzápětí se zase vrátil do Seattlu.
„Potřebuji změnit některé příkazy. Půjde o převody do svěřeneckých fondů na tyhle jména. A taky potřebuji zkontrolovat…“ a tak to pokračovalo asi další skoro hodinu.
Já diktoval, co je potřeba, bankéř dělal to, co jsem požadoval. Nepoužíval jsem internetové bankovnictví už ze zásady. Každá stopa vedoucí ke mně byla riziko, a to včetně tohoto.
Jasně že si může někdo všimnout, že sem pravidelně chodím. Ale pokud se na mě nezaměří přímo, pořád jsem jen jeden z klientů banky. A navíc bych vycítil jakoukoliv změnu nebo odchylku, která by tu byla patrná.
„Všiml jsem si, že máte novou kolegyni. A dokonce se změnil i management. Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se, když jsme dokončili můj poslední požadavek.
Bankéř se pootočil k druhé prosklené kanceláři, které byly určeny pro VIP klienty, stejně jako ta, v které jsem teď seděl já. Mladá žena právě obsluhovala muže, věkem kolem třiceti let, možná víc, ale to jsem si nebyl jistý. Jeho světlé, blonďaté vlasy zářily jako slunce, a když na moment pootočil hlavu a naše pohledy se setkaly, usmál se nejen svými ústy ale i krásně modrýma očima.
Také jsem mu opětoval úsměv, mírně pokývnutí hlavou, ale vzápětí jsme se už každý věnovali tomu svému.
„Kolegyně k nám přišla teprve nedávno, ale je velmi šikovná, i proto začala hned pracovat na téhle pozici. Před tím pracovala na pobočce banky v Sacramentu. Ale přestěhovala se sem prý za svou rodinou,“ vytrhl mě z myšlenek bankéř.
Ještě chvilku jsme si jen tak povídali, poptal jsem se na jeho zdraví a rodinu, on zase na oplátku na Remyho, protože ten tu se mnou chodil pravidelně. A po dalších deseti minutách jsme se rozloučili.
Když jsem procházel ale kolem dveří sousední kanceláře, pocítil jsem to sice jen mírně, ale přesto tu bylo…
Na moment jsem tam znovu pohlédl… Netušil jsem, jestli to šlo od toho mladého muže nebo od té ženy… Každopádně jsem si udělal poznámku, že dám Stasy a Adamovi za úkol tuhle novou bankéřku pro jistotu prověřit.
Blížilo se k páté hodině, když jsem se pak konečně dostal na hotel. Po cestě jsem koupil menší dárečky pro personál a kytici pro recepční. Vyměnil jsem si s nimi pár slov a úsměvů, a pak už jsem konečně mohl vystoupat do patra, kde jsme měli pokoj.
„Tyhle úřední věci mě strašně unavují. Není to jako kdysi. Peníze byly pěkně uloženy v truhle, v nějaké skrýši, a když jsem potřeboval, tak jsem si pro ně prostě došel,“ sundal jsem si sako a znaveně dosedl do křesla.
Rozepnul jsem si knoflíčky u krku, aby se mi volněji dýchalo, a pak se ještě natáhl pro hrnek a nalil si kávu. V tomhle Remy nikdy nezklame. Dobře ví, co mám rád a co potřebuji.
A já tu jeho pozornost, kterou běžně skrýval, na něm prostě obdivoval, měl jsem ji rád.
Skopnul jsem boty a nohy si položil na taburet.
„Na chvilku si odpočinu, pak se půjdeme navečeřet, a potom později, až bude klid, tak se přemístíme na tržiště,“ pootočil jsem hlavu k posteli, na které se Remy vyvaloval a jen mě pozoroval, aniž by něco řekl.
Remy
Uklidil jsem svoje i Meryho věci, převzal víno v kyblíku s ledem, svlékl si košili, a pak se jen rozvalil na posteli a čekal.
Věděl jsem o Merym ve chvíli, kdy vešel do hotelu, tak jsem dal vařit kávu.
Byly to drobné pozornosti, kterými jsem ho zahrnoval, když to potřeboval nebo jsem mu chtěl udělat radost.
Když jsem chtěl, dokázal jsem být i pozorný a Merlin mi za to stál.
Položil jsem hrnky a konvici s kávou na stůl, a pak zase rychle hupsnul do postele, aby na mě dobře viděl.
Každé Meryho gesto mě rozechvívalo, a když si rozepnul knoflíčky u košile, malém jsem vyletěl až do stropu. Chvilku jsem ho pozoroval, než jsem vstal a pomalu s pohledem upřeným do jeho očí k němu přešel.
Sedl jsem si obkročmo na jeho klín, prsty mu prohnětl ramena a naklonil se k jeho uchu.
„Věděl bych, jak zahnat únavu," zašeptal jsem, mírně se na něj natiskl, aby i přes košili cítil bušení mého srdce a rty se jemně otřel o jeho krk.
Nádherně voněl.
„Něco nového, bance?" zeptal jsem se po chvilce a zase z jeho klína seskočil dolů, protože jinak hrozilo, že mu udělám díru do břicha.
Navíc jsem z něj cítil jakési napětí, ale nejen z únavy.
Znovu jsem sebou plesknul do postele a z mísy s ovocem, která byla na pokoji vzal několik jahod.
Samozřejmě hlavně z důvodu, abych Merymu předvedl, jak smyslně se můžou jahody jíst.
Merlin
Netrvalo dlouho a měl jsem Remyho na klíně. Málem jsem na sebe vylil kávu. Raději jsem hrnek odložil, a nechal ho, ať mi promasíruje ramena. I tohle mi částečně přineslo úlevu.
Vzhledem k tomu, že nemám tyhle úředničiny moc v oblibě, zapomínám se vždycky hlídat a jsem po celou dobu vyřizování mírně napjatý. A pak to takhle dopadá.
„V bance mají nového zaměstnance. Měla zrovna klienta vedle nás. Takový mladý muž, blonďatý, delší vlasy, jasně modré oči. Vypadal na něco kolem třiceti let, ale netuším, jestli mu opravdu tolik je. Měl takový zvláštní pohled. Necítil jsem nic nebezpečného, ale něco jiného. A pak, když jsem kolem jejich kanceláře procházel, cítil jsem tam náznak magie. Jen jsem nebyl schopný určit, od koho šla. Nemohl jsem si dovolit jít dovnitř, to je jasné. Pro jistotu požádám Adama, aby tu novou bankéřku prověřil. Nepracuje tam dlouho, prý byla předtím v jiné pobočce, ale už má na starosti nejmovitější klientelu. Takže… Jistota je jistota,“ odpověděl jsem Remymu na jeho otázku, a pak jsem natočil hlavu, když se šel zase uložit na postel.
Jo, jako obvykle byl už jenom ve spodkách. A divil jsem se, že si nechal aspoň ty.
„Děkuji za kávu a za masáž,“ díval jsem se na něho, jak s pohledem upřeným na mě ukusuje jahodu a pak si její sladkou šťávu slízává ze rtů.
Opravdu je moc krásný. Není se co divit. Je to drak. Ne, obyčejný drak, jakých ještě pár desítek žije různě poschovávaných v hlubokých lesích po celém světě.
On je poslední svého druhu.
Je člověk měnící se v draka. Je vlastně král draků. Kdyby bylo nejhůř, kdyby to chtěl, mohl by sem povolat draky a oni by ho poslechli.
„A vlastně,“ vstal jsem z křesla, když jsem na něho zíral už moc dlouho. „Taky vím, jak zahnat únavu. Pořádná sprcha to spraví a potom můžeme jít na večeři.“
Svlékl jsem si košili a kalhoty, zavěsil jsem to i se sakem do skříně, a pak jsem si vytáhl své toaletní potřeby a čisté spodky, a šel rovnou do koupelny.
Měl jsem pocit, že se na mě Remyho pohled drží stejně, jako šťáva z jahod na jeho rtech.
Bude lepší, když se ve sprše hodím do klidu.
Remy
Měl jsem pocit, že jen pod tím Meryho pohledem se rozpustím. A co teprve, když se přede mnou svlékl.
Myslím, že jsem se asi v tu chvíli udělal.
Byl jsem z něho hotový čím dál víc a obával jsem se, že jestli si mě brzo nevezme, asi ho sám znásilním.
Propaloval jsem pohledem jeho záda, když zamířil do koupelny, a úplně si představil, jak stojí pod tou sprchou a nechává na sebe stékat vodu.
Nakonec jsem to nevydržel. Tohle se prostě nedalo.
Vstal jsem a pomalu přešel do koupelny.
Chvilku jsem se jen na Meryho záda díval, než jsem vstoupil do sprchového koutu za ním a prsty přejel po jeho páteři.
„Závidím jim," zašeptal jsem. „Těm kapkám vody. Že můžou hladit tvé tělo a já ne."
Znovu jsem prohnětl Meryho ramena, dlaněmi pohladil jeho záda a mírně se o něj otřel.
Byl nádherný.
A já musel vypadnout, jinak bych se fakt už neudržel.
„Zjistím, co mají v nabídce za jídlo," změnil jsem raději téma, a pak zase vypadl.
Ještě jsem si ale nezapomněl sundat spodky, pěkně v předklonu, aby měl Mery krásný výhled na můj zadeček, a spodky pak přehodil přes věšák.
Výmluvně jsem si promnul penis, který už rozhodně nebyl v klidu, a pak zase přešel do pokoje, kde jsem si jen natáhl lehké, průsvitné kalhoty, rozpleskl se na posteli a na mobilu našel Menu, abysme pak zbytečně nemuseli čekat, než nám jídlo udělají.
Merlin
V koupelně jsem si ještě stáhnul ponožky a trenýrky a odložil taštičku na stolek. Vytáhl jsem si svůj sprchový gel a pak už jsem konečně zalezl do sprchy.
S úlevou jsem přivítal první teplé kapky vody, které na mě začaly dopadat. Jo, tohle bylo příjemné. Tuhle vymoženost jsem opravdu přivítal, když s ní lidé přišli.
Nebyl jsem však ve sprše dlouho, když se ke mně vecpal Remy. Věděl jsem o něm hned, jak otevřel dveře, ale nemyslel jsem si, že vejde až za mnou.
Otřel se o mě a já na moment zavřel oči, když jsem ucítil jeho jemné ruce na svých ramenou.
A znovu jsem si vzpomněl na otázku od Stasy.
Jak dlouho mu ještě dokážu odolávat?
„Dám si něco lehkého, tak mi prosím taky vyber. Nejspíš bude lepší pojíst tady v pokoji,“ konečně jsem promluvil, když odkráčel z koupelny ven.
A byl jsem rád. Ty jeho provokace… Ty jeho pohledy, doteky, i to, jak se mi vystavuje, kdykoliv může, dokonce i teď…
Nevím, jak dlouho mu ještě dokážu odolat. Mám ho rád, ale zatím jsem si držel odstup.
Už jen proto, že si nejsem jistý, co tím sleduje. Jestli mu jde jen o potěšení nebo o něco vážnějšího.
Rychle jsem se raději doumýval, utřel jsem se, oblíkl si čisté prádlo a konečně vyšel ven z koupelny.
Zarazil jsem se ve dveřích, když jsem ho viděl znovu ležet na posteli, v průsvitných kalhotách a vypadal jako perský princ.
Prostě krása pohledět.
Už jsem chtěl usednout do křesla, když se ozvalo zaklepání od hotelové služby. Rychle jsem na sebe hodil župan a šel otevřít, aby nám mohli naservírovat večeři.
A když jsem za nimi zavřel dveře, konečně jsem se mohl usadit k večeři.
„Pojď se najíst, Remy,“ řekl jsem o něco tišším hlasem a snažil se přitom na něho nedívat. „Tak za hodinu bychom mohli vyrazit na trh, tak ať nejdeme s plným žaludkem.“
Ještě jsem si nasadil brýle, které jsem občas nosil, když jsem měl unavené oči, vytáhl jsem si svůj deník, otevřel ho, položil na stole, a zatímco jsem večeřel, pročítal jsem si poslední své poznámky.
Remy
Nakonec jsem vybral pro sebe dvojitou porci masa s přílohou a trochou zeleniny, jahodový koláč a zmrzlinu, a pro Meryho lehký salát s masem, zálivkou a jablkový závin se zmrzlinou a šlehačkou. Věděl jsem, co má nejraději. Aby taky ne, když o něj už roky usiluju.
Posadil jsem se, přitáhl si jídlo k sobě, popřál jsem Merymu dobrou chuť a pak se pustil do jídla. I když jsem měl malé tělo, vzhledem k mně podstatě jsem dokázal jíst za pět. A během jídla jsem přestal Meryho provokovat. Aspoň na chvilku. Když jsem dojedl, napil se ledové pomerančové vody a přitáhl si k sobě dezert, mou pozornost opět upoutal Mery.
I s brýlemi mu to slušelo.
„Vaří tu docela dobře, ale ne tak jako Adam," promluvil jsem konečně a sledoval Meryho, který se taky pustil do dezertu.
V jednu chvíli jsem to už nevydržel, a když si nabral na lžičku šlehačku se zmrzlinou, lehce jsem ho kopl pod stolem do nohy, takže mu obsah lžičky skápl na hruď.
„Prasátko. Je toho škoda. Ukaž, očistíme to," pokáral jsem Meryho na oko, vstal, přešel k němu, vyhoupl se znovu na jeho klín, jemně v prstech sevřel jeho vlasy, zaklonil jsem mu hlavu, a pak z hrudi slízl zmrzlinu a šlehačku.
Vyjel jsem jazykem až k jeho krku, přes bradu, až jsem dýchl na jeho rty.
„Výborný dezert," zachraptěl jsem.
Merlin
Musel jsem uznat, že Remy vybral dobře a taky, jak říkal, opravdu tu dobře vaří.
Ale Adam je prostě bezkonkurenční. Zvláštní bylo, že jsme z něho nikdy nevytáhli, jak se mohl tak dobře naučit vařit. Nejspíš to má v genech, protože vlastně od svých jedenácti let žije s námi.
Vychutnával jsem si večeři, sem tam jsem připsal nějakou poznámku, abych na některé věci nezapomněl. Ale když jsem se pak pustil do štrůdlu, tak jsem už poznámky zavřel, protože jsem si to prostě hodlal vychutnat.
Ale nebylo mi přáno.
„Remy,“ stáhl jsem mírně obočí a přitáhl jsem si rozhalený župan víc ke krku.
Nechtěl jsem být na něho hrubý, a horlivě jsem přemýšlel, jak mu říct, aby slezl dolů.
Nějak jsem z něho byl trochu vedle.
Nebylo to poprvé, co jsme takhle byli sami, ale nějak jsem z něho dneska byl prostě vedle. Za celý den, kdy se mi neustále ukazuje, předvádí své přednosti, a že je na co se dívat.
Ale nikdy jsem nebyl ten správný lovec. Neuvažoval jsem o ženách, tohle šlo jaksi mimo mě. Ale nevěděl jsem si rady s Remym, i přesto, že jsem minimálně pětkrát tak starší než on.
Možná za to může moje původní výchova? Vždycky jsme byli naučeni držet se zpátky, a tak nějak to ve mně přetrvávalo. Nebyl jsem ten, kdo by udělal první krok.
A dokázal jsem se ovládnout, i kdybych neměl mít sex třeba několik let.
„Myslím… Myslím, že půjdeme na to tržiště hned…“ dodal jsem ještě a naznačil jsem mu, aby sesedl dolů.
Remy
Za tu dobu, co s Merym jsem, vím, že není žádný dobyvatel, lovec nebo dravec a pokud ho někdy budu chtít dostat do postele, nejspíš mu budu muset napsat pozvánku.
Nevadilo mi to. Být dominantní mi vyhovovalo. Nevím, kdo přišel s tím, že ten, co nastavuje zadek musí jen držet. Přesto bych se rád někdy dočkal toho, že mi Mery sám řekne, že mě chce.
Vlastně jsem ani nevěděl, jestli ke mně něco cítí, jestli se mu líbím, jestli ho nějak vzrušuji, nebo jsem mu úplně lhostejný. Někdy vypadal, že mu tak úplně jedno nejsem, jindy zase že jsem snad jen vzduch.
Zabručel jsem, když s ním mě svádění ani nehlo, pustil mu vlasy a zadíval se mu do očí.
Nedalo se z nich ale nic vyčíst, kromě toho, že jsem se v nich skoro utopil.
„Jednou bych rád pro tebe znamenal víc," zamumlal jsem pod tíhou jeho pohledu a na krátko se svými rty přitiskl na jeho.
Ještě nikdy jsem tak daleko nezašel. Kdekoliv na těle ano, ale ne přímo na rty.
Hned jsem se ale vzpamatoval a z Merlina slezl.
„Něco na sebe hodím a můžeme vyrazit. Taky si tam rád něco koupím. Docela se mi tenhle jejich trh zamlouvá. Je tu větší pohoda než u nás," přešel jsem ke skříni, jam jsem uložil své věci a sundal si kalhoty, abych se mohl převléknout.
Kdyby bylo na mě, šel bych klidně v těch průsvitných, ale to by mi Mery nedovolil.
Merlin
Zamrznul jsem, když mě Remy políbil. Bylo to jen na rty, ale nikdy si takovou až moc osobní věc nedovolil.
Tohle je opravdu jiné, a potvrdil to svými slovy.
Vážně tohle všechno dělá proto, že pro něho znamenám víc?
Díval jsem se do jeho očí, které začaly pomalu měnit barvu a jeho panenky se stáhly do užší čárky, dokud neslezl ze mě dolů.
„Jo,“ zabručel jsem, když jsem se konečně vzpamatoval. „Vyrazíme.“
Kašlal jsem už na štrúdl. Aniž bych to chtěl, Remy mě prostě trochu vyvedl z míry, a to se dokážu ovládat. Mám v tom dlouholetý trénink.
Raději jsem se šel obléct. Vzhledem k tomu, že jsem si vzal jen pár věcí na úředničinu, menším kouzlem jsem si přivolal z domu nějaké oblečení. Tmavé plátěné kalhoty, košili a koženou bundu. Prostě jsem nějak zapadnout musel, a tam, kam jsme šli, jsem nechtěl riskovat, že si zničím oblek, který nebyl zrovna levná konfekce.
Nedávno trh dali do pořádku. Už dvakrát skoro lehl popelem a pokaždé za to prý mohli stejní lidé. Rád bych toho čaroděje poznal. Slyšel jsem o černém mágovi Kinrelovi, Sice jsem se s ním nikdy osobně nesetkal, a ani bych to nechtěl, ale prý byl dost silný a problematický a nějakému čaroději a lovci se podařilo ho zničit. Ale to už je nějakou chvíli zpátky a teď poslední měsíce byl klid.
„Měl by ses hlídat, až tam budeme. Tvoji dračí podstatu schovám, ale pokud se neuhlídáš, tak potom i moje ochrana bude zbytečná,“ chytl jsem Remyho za ramena a natočil jsem ho k zrcadlu, aby se podíval do svých očí, které se ještě nezměnily zpátky do lidských.
„Zajistíme to, co potřebujeme,“ vytáhl jsem z tašky seznam. „A pak se sem vrátíme. Ráno se ještě zastavím v bance zkontrolovat, jestli všechno proběhlo tak, jak jsem chtěl, vyberu v bytě poštu, a pak se vrátíme do Seattlu.“
Odložil jsem brýle na stolek, a schoval seznam do kapsy. Naskládal jsem nádobí na tác, který jsem pak vystrčil za dveře na vozík, a na kliku jsem zavěsil cedulku: NERUŠIT.
„Tak můžeme jít,“ natáhl jsem ruku k Remymu, abych ho mohl chytit a přenést nás ke starému továrnímu komplexu, kde už léta fungoval ten největší a nejlepší trh pro jiné v celých státech.
Remy
Když mě Mery upozornil na to, že bych se měl ovládat, chtěl jsem mu odpovědět, že je to jeho vina, ale nakonec jsem se jen ušklíbl.
Oblékl jsem si k džínům černý rolák, samozřejmě zvýrazňující všechno, co šlo, a taky lehce průsvitný, rozpustil jsem si vlasy, pročísl je a svázal do rádoby culíku.
Když ke mně Mery natáhl ruku, poslušně jsem se ji chytil a opět se k němu přitiskl víc, než bych možná měl.
Ale tentokrát jsem to nekomentoval, stejně jako jsem hned po přenesení od Meryho odstoupil a jen se na něj usmál.
Nadechl jsem se toho známého okolního pachu, který na těchto místech bývá a potřásl hlavou.
„Je tu víc jiných než obvykle," zabručel jsem, a pak už se do Meryho zavěsil, abysme mohli projít dovnitř.
Částečně mi tím poskytl i ochranu před tím, aby mě strážní nepoznali. Měli je tu od chvíle, kdy trh malém dvakrát lehl popelem vinou toho, že se dovnitř dostal někdo nepovolaný.
Proto teď kontrolovali každého, kdo vstoupí. Mery byl v pohodě. Stačilo jen potlačit jeho sílu a byl z něj jen čaroděj, kterých tu pár bylo. Jenže u mě to nešlo tak snadno. I proto jsem nikdy nikam nesměl chodit sám.
„Chceš se rozdělit? Abysme to měli rychleji? Slibuju, že budu hodný," nešpulil jsem na něj své rty.
Taky jsem si chtěl něco zařídit. Ne, nic tajného, Mery by to stejně odhalil, ale řekněme, že byly věci, které jsem se před ním styděl říkat nebo ukazovat.
I když o nich třeba věděl, ale taktně o tom mlčel, protože věděl, že mi to není příjemné.
Merlin
Přitáhl jsem si Remyho k sobě a vzápětí jsme byli před obrovskou halou na velkém pozemku, kde byl pro normální lidi vstup zakázán.
Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl být poznán, vždy jsem tady potlačil svůj původ a navenek vystupoval jen jako obyčejný čarodějíček. Kouzlo jsem použil i na Remyho, aby se mohl po tržišti pohybovat volně a nebyl poznán. Byly bytosti, které by z něho mohly vycítit jeho sílu, ale ty sem moc nechodily. Ale stačili už jen strážní… Už s těmi by mohl být problém.
Ale i tentokrát jsme vstoupili, aniž by nás někdo zastavil.
Atmosféra tady mě vždycky ohromí, a je jedno kolikrát, už jsem tady byl.
Zastavili jsme se u prvních kupců a rozhlédli jsme se kolem.
„Jestli chceš, můžeme. Sejdeme se tady tak za hodinu. Dej na sebe pozor, ano? A zkus být na dohled, ano?“ připomněl jsem starostlivě Remymu.
Jo, ať už byl jaký chtěl, strach o něho jsem měl vždycky. Nechtěl jsem, aby se na něho někdo zaměřil, nebo mu nějak ublížil. Znamenalo by to konec klidného žití pro nás oba.
A on, král všech draků, by byl ohrožený nejvíc. Pořád jsou tu tací, kteří by draky rádi ovládli, a bohužel i obyčejní lidé, kteří se o nás jiných dozvěděli a přese všechno věří, že nežijeme jen v pohádkách.
Jo, tohle se nám povedlo, a už dneska málokdo věří na bytosti jako jsme my. Ale vždycky se najdou šťouralové co vytváří různé konspirační teorie a bohužel jsou některé z nich pravdivé.
Pohladil jsem Remyho po zádech, abych posílil kouzlo, kterým jsem ho chránil, a pak už jsem se vydal do středu všeho dění.
Chvíli jsem se jen tak procházel a díval se, kdo má kde lepší tovar, občas jsem se u někoho zastavil a prohodil pár slov.
Ale pak jsem to pocítil. Tu zvláštní sílu, která se najednou rozprostřela po celém tržišti. Ohlédl jsem se a vzápětí jsem ho uviděl. A nebyl sám…
Atmosféra se okamžitě změnila. Většina hned zpozorněla, a vypadalo to, jako by byli víc obezřetní. Stejně jako strážci se pohybovali poblíž, jako by je hlídali.
Jeden byl vysoký muž s dlouhými hnědými vlasy, kolem kterého se rozprostírala aura silného mága, a mladý muž. O něco menší, blonďaté vlasy, jasně modré a bystré oči.
Byl to on, ten, co jsem ho viděl v bance.
A podle toho, jak se ti dva k sobě měli, byli to partneři.
A bylo to víc než evidentní.
Lovec a čaroděj…
Když se ten lovec otáčel, rychle jsem pronesl kouzelnou formuli. Moje vlasy zbělaly, o něco se prodloužily, mé oči změnily barvu na hnědou a o něco jsem se zmenšil a trochu nahrbil.
Najednou tu nebyl Myddin Merlin Slade, silný mág a potomek keltského božstva, ale starý vrásčitý druid, tahající za sebou pytel s tím, co právě nakoupil.
Neměl jsem strach, že by mě Remy nepoznal. On věděl, že tuhle podobu občas používám, když se chci skrýt před zvědavýma očima.
A já to teď chtěl. Už jen proto, že jsem na toho muže narazil v bance. A už mi bylo jasné, od koho ten závan magie šel…
Rozhlédl jsem se, abych našel Remyho, ale nikde jsem ho neviděl. Mohl jsem jen doufat, že nenastane žádný problém a ten čaroděj ho nepozná.
Remy
Samozřejmě, že jsem nemohl jen tak k někomu přijít, říct: „Ahoj, já jsem drak, potřebuju zkrotit svou sílu.“ To vlastně bylo to, co jsem potřeboval. Meryho ochrana už mi nestačila, ale nechtěl jsem mu to říkat, i když to možná tušil.
Styděl jsem se za to, že se nedokážu ovládat. A nechtěl jsem ještě víc Meryho oslabovat.
Když mě pohladil po zádech, představoval jsem si, že je v tom něco víc než jen posílení ochrany, a pak už zmizel v davu.
Neobešlo se to bez pohledů směrem ke mně, i když tady, to nebylo tak strašné.
Snažil jsem se podle Meryho instrukcí moc nepřitahovat pozornost, přesto jsem cítil na sobě pohledy.
Věděl jsem o stánku se silnými bylinkami, a tam jsem taky zamířil.
Bylo to trochu dál, ale kromě toho jsem už chtěl jen nějaké drobnosti, hlavně pro jiné od nás z baráku, protože jsem jim vždycky něco přitáhl.
Rád jsem dělal radost. A taky jsem chtěl koupit Merymu pero na psaní. Ne, že by jich měl málo, ale měl sbírku brků a posledně jsem tu viděl jeden vzácný a doufal, že tu ještě bude.
Bez problémů jsem dorazil k prvnímu stánku a víle, která tam prodávala nakecal, že potřebuju něco silnějšího na ochranu, protože po mě lidi jdou, a mám to složité, a kdesi cosi.
Naštěstí mi uvěřila, protože ukrývat se před lidmi bylo pro nás jiné to nejhlavnější.
O deset minut později jsem spokojeně odcházel s lahvičkou silného lektvaru a doufal jsem, že mi pomůže. Měl jsem namířeno pro dárek Merymu, když se mi zazdálo, jako by se atmosféra na trhu najednou změnila. Jako by všichni najednou mluvili až moc potichu a byli obezřetnější.
Netušil jsem, co je příčinou, já to očividně nebyl, tak jsem jen pokrčil rameny a pokračoval dál.
Přesto jsem se ale rozhlížel kolem, a nejspíš díky tomu jsem tak trochu přehlédl toho, co se mi postavil do cesty.
Bylo to jako srazit se se zdí. Jen jsem vyhekl, stěží udržel rovnováhu, a pak už si třel nabitý nos.
„Zatraceně! Dívej se pod nohy!" vyprskl jsem a pokoušel se zjistit, kdo měl tu drzost.
„Já se dívám," zahučel nade mnou hluboký hlas, a když jsem zvedl hlavu, v duchu jsem zaúpěl.
Nejspíš díky všem těm pachům, nebo proto, že jsem na malý moment polevil v ostražitosti, nezaregistroval jsem pach vlkodlaka poblíž sebe.
A to ne ledajakého.
„Copak, prcku, došla ti řeč?" promluvil ten kolos znovu.
„Nejsem prcek a nedošla mi řeč!" zaprskal jsem na něj a pohodil hlavou.
Najednou se vedle toho vlkodlaka objevil mladý muž, u kterého jsem ale nedokázal nějak určit, co je zač, a něco mu pošeptal.
Pohled, který na mě vzápětí upřel však nevěstil nic pěkného.
„Myslím, že hodíme řeč. Půjdeš-"
Kam půjdu už jsem se nedozvěděl, protože jsem se v ten moment otočil na patě a zdrhal tak rychle, jak to jen šlo směrem k místu, kde jsem tušil Meryho.
Merlin
Stihl jsem se přeměnit dříve, než se ten lovec na mě zcela otočil. Naše pohledy se nakrátko střetly, ale pak na něho ten čaroděj promluvil a on se s ním otočil ke stánku u kterého právě stáli.
Nebál jsem se jich. Ale nechtěl jsem, aby si mě dával do souvislosti s bankou.
Určitě by nebyl problém mě potom vypátrat. Nebo se ke mně aspoň přiblížit hodně blízko.
A já nechtěl nikomu zbytečně upravovat paměť. I když to byl lovec.
Pomalu jsem se šoural na druhý konec tržiště, kde by mohl být Remy, a pozorně jsem se rozhlížel, ve snaze zahlédnout ho. Jeho vlasy měly specifickou barvu, a tak, když jsem zahlédl, jak mezi těmi tvory zavlály dlouhé černo modré vlasy, měl jsem jistotu, že jsem ho našel.
„Remy, tady jsem,“ vyslal jsem k němu myšlenku, a vyšel mu vstříc.
Blížil jsem se k němu, a s každým dalším metrem, co jsme si byli blíže, sílil i pocit, že je něco špatně.
Remy by jen tak pro nic za nic neutíkal, jako by ho honili lovci.
Bezděčně jsem se ohlédl… Ten mladý lovec byl stále na druhé straně a Remy vlastně běžel ke mně, což bylo i směrem k tomu lovci. Takže tady ten problém není.
Otočil jsem se zpátky…
Už jsme byli s Remym od sebe asi tak tři metry, když se najednou země pod nohama otřásla, a přede mnou přistál obrovský chlap, z kterého jsem okamžitě poznal vlkodlaka. Alfa smečky…
Stál zády ke mně a jeho pohled byl zaměřený na Remyho.
„Je to určitě on?“ zaslechl jsem jeho otázku.
„Myslím… cítím něco takového jako ve snu…“ ozval se vedle něho druhý, podstatně jemnější hlas, a teprve když vlkodlak ustoupil jeden krok bokem, aby se postavil Remymu do cesty, jsem ho uviděl.
Zamrazilo mě až v páteři.
Tohle nejspíš vidí málokdo, ale já… Má krev bohů mi dovoluje vidět věci, které jiným zůstávají skryty. A právě teď ta situace nastala.
Ten malý člověk byl upír. Ale ne ledajaký. Nedávno probuzený, ale spojený se silnou upírskou krví. A kromě toho…
Viděl jsem tu auru kolem něho. A nebylo pochyb, co dokáže.
Tohle bylo nebezpečné. Museli jsme okamžitě pryč. Zatím se nic nestalo, možná je jen náhoda, že Remy utíká a ti dva mu vstoupili do cesty…
Tak ne, náhoda to nebyla. To jsem pochopil okamžitě, když jsem uviděl, jak Remy brzdí, když ty dva přede mnou zahlédl.
„Promiňte pánové,“ zaskřehotal jsem stařeckým hlasem a poklepal jsem tomu vlkodlakovi na záda.
„Rád bych prošel a stojíte mi v cestě. Mohl bych vás obejít, ale to víte, takový pytel se dost pronese.“
Získal jsem jejich pozornost, když se na mě oba otočili, a dokonce i ustoupili o krok.
„Děkuji, pánové,“ prošel jsem mezi nimi.
Lehce jsem se přitom dotkl toho mladého upíra rukou.
Nebylo pochyb. Podobné schopnosti, jako má Stasy, ale bylo v tom něco víc. Ty mrtvé duše se ho držely. Neubližovaly mu, ale byly kolem něj jako ochranná bariéra.
A ve chvíli, kdy se ho má ruka dotkla, Ucítil jsem náznak útoku.
Byl to jen okamžik. Ani mrknutí oka není rychlejší, když najednou ten mladý upír odletěl kus ode mne a skončil v náruči toho lovce, který se i s čarodějem k nám přiblížil. Nevšiml jsem si toho, jak jsem byl zaměřený na Remyho tohoto obrovského vlkodlaka.
A ta chvíle, kdy jsem od sebe odhodil tu vědmu, dopadla na mé rameno těžká vlkodlačí pařáta.
„Co jsi zač!“ zahřměl hluboký hlas.
„Promiňte, nevím, o čem mluvíte, jsem obyčejný druid a chci odejít…“
Jo, mohl jsem ho odrazit taky, ale to by už bylo moc nápadné… A já jen mohl doufat, že se tohle vyřeší v klidu, a taky že v klidu odejdeme.
Přede mnou stál vůdce vlkodlačí smečky, z boku se blížil Remy a za mnou… Lovec, upír a silný čaroděj…
Špatná situace na to, abych nemusel ukazovat nic ze své síly. Opravdu hodně špatná situace…
Remy
Byl jsem rychlejší než kdokoliv jiný, ale pozapomněl jsem, že vlkodlaci umí i skákat. A to mi teď ten Alfa parádně předvedl. A co víc, dopadl přímo před Merlina. Napřed jsem si myslel, že ho zašlápl, protože ve své stařičké podobě byl ještě menší než já, ale když jsem uslyšel jeho hlas oddechl jsem si.
Pokoušel jsem se uklidnit, teď když tu byl Mery, mohlo by se to nějak vyřešit, přece jen Mery takovéhle situace zvládal líp než já.
Všiml jsem si, že se k nám blíží další dva, jeden vypadal jako ten z banky, kterého mi Mery popsal, ale to mohla být náhoda. Už jsem chtěl vykročit normálním krokem a přejít k nim, když se najednou
Mery mezi nimi protáhl, nenápadně se dotkl toho menšího, o kterém jsem netušil, co si myslet, protože chvilku byl cítit jako upír, chvilku jako Stasy, chvilku nijak, a nejspíš se něco stalo, protože se Mery podvědomě bránil, a ten mladý odletěl do náruče jednoho z těch dvou.
V hlavě mi začalo řvát červené výstražné světýlko a rychle jsem uvažoval, co s tím.
No, vyřešil to za mě ten vlkodlak, když jeho pracka dopadla na Meryho rameno.
Na mého muže mi nikdo sahat nebude!
„Hej!" zařval jsem silným hlasem, až se všichni kolem po mě otočili.
Cítil jsem ten nárůst síly v sobě. Cítil jsem, jak se mé vlasy uvolnily z copu a teď poletují kolem mé hlavy. Vidění se mi zostřilo, známka toho, že se mé oči začaly měnit, v prstech zabrnělo.
„Sundej z něj tu svou pracku!" zařval jsem znovu a na to se rozeběhl.
Spíš než běh, tak to byl skok, který nejspíš překvapil i toho vlkodlaka.
I když…
To, co se stalo potom ho asi překvapilo víc, stejně jako ty jeho kámoše, protože jsem tak nějak už pochopil, že ti čtyři patří k sobě.
Má první rána dopadla na jeho břicho. Překvapeně vyhekl, zlomil se v pase a naše pohledy se střetly.
Má druhá rána dopadla na jeho čelist tak silně, až něco křuplo, on zařval a vyvrátil se.
Dosedl na zem, a já se hned otočil po těch třech, kteří v šoku zírali. Teda ten blonďák a nevím, co to bylo, zírali, ten třetí jen pozvedl obočí a vypadal spíš zachmuřeně.
Ani jsem si neuvědomil, jaké kolem nás panuje ticho.
„Zabiju tě!" vyrušil mě z přemýšlení řev, až mi zalehlo v uších, a když jsem se otočil, ze země se zvedal už zcela proměněný alfa vlkodlak ve své majestátní podobě.
No, za normálních okolností bych si možná dal říct, ale teď byl pro mě nejdůležitější Mery.
Nesměl ukázat, co je zač, protože jinak bysme byli namydlení.
„Tys zaútočil jako první! Já se jen bránil!" zařval jsem pro změnu na něj zase já, i když silou hlasu jsem se mu nemohl rovnat.
Uhnul jsem před prackou, která mi mířila na obličej, natrénovaným pohybem mu sevřel zápěstí, spíš jsem teda chytl jen část jeho kůže a chlupy, snížil se ještě víc, podkopl mu nohy, veškerou energii těla přesunul do své dlaně, a tou pak udeřil na jeho hruď.
Výsledný efekt nebyl takový, jako obvykle. Většinou tímhle někoho odhodím i pár desítek metrů, jeho jsem poslal pouze na první stánek, který s řevem zbořil.
Ti tři se mezitím oklepali z šoku, a ten jeden dokonce vytáhl meč?
A taky jsem pocítil, jak se najednou ochladilo.
Na nic jsem nečekal. Klidně bych mohl zbořit celý trh, ale nechtěl jsem.
Popadl jsem Meryho do náruče a utíkal s ním směrem k východu.
Merlin
Než jsem se stihl upírovi omluvit, a požádat vlkodlaka, aby mě pustil, nastal problém s velkým R.
Jen jsem mlaskl, když jsem zaslechl řev Remyho, a než jsem stačil, jakkoliv zareagovat, ten vlkodlačí alfa o kus dál odletěl.
Remy ho naštval. A pořádně. Zřejmě se mu jen tak někdo neodvážil postavit, a teď ho odrovná takový prcek. Pro něho Remy v lidské podobě opravdu prcek je, když sám měří skoro tři metry, podle toho, jak jsem ho viděl v jeho pravé vlkodlačí podobě.
Díval jsem se, jak Remy vlkodlaka srovnává na hromadu, ale zvláštní vibrace a tlak mě donutil se otočit po těch zbývajících třech.
Nechtěl jsem se dát ani s jedním do křížku. Neměl jsem v úmyslu se bít. Snažím se vždy věci řešit v klidu. Ale meč v ruce toho lovce, zvláštní zkoumavý pohled čaroděje a rozzuřený Alfa vlkodlak… To už asi na klidné povídání nebude.
Ale přesto jsem to chtěl zkusit.
Než jsem však otevřel pusu, najednou mě Remy popadl a rozběhl se k východu. Sotva jsem byl schopen udržet vak s nákupem. A navíc… Jeho tělo se začínalo pokrývat šupinami, jeho oči se změnily, a nebude trvat dlouho a on se změní úplně. Museli jsme co nejdříve pryč. Dokud se nepřemění úplně, můžou si ho spojovat s jakoukoliv jinou bytostí, která má šupiny a podobné oči…
Byli jsme několik metrů od východu, když najednou Remy narazil do něčeho neviditelného a nás to odhodilo kus zpátky. Dopadli jsme na zem, a než jsme se stačili posbírat, ti čtyři už mířili k nám.
Stačila jim chvilka a byli skoro u nás.
Byli jsme v pasti. Z jedné strany byla bariéra, kterou zřejmě vytvořil ten čaroděj, a ze tří stran se blížili oni. Jako by byli domluvení, že zaútočí společně, protože pochopili, že to jinak nepůjde…
Jsou chytří, to je jasné. A pro nás nebezpeční…
V tuhle chvíli jsem už neváhal uvolnit svou pravou sílu. Atmosféra se okamžitě změnila, neviditelná bariéra čaroděje zčervenala a pak se tím tlakem rozletěla jako rozbité okno. Smetl jsem všechno kolem sebe, co nestálo pevně na nohách, nebo nebylo přišroubované v okruhu tak minimálně pěti metrů. I ti tři se museli proti té horké tlakové vlně zapřít, aby je neodhodila pryč.
Ale ani to je nezastavilo. Jako první vyrazil vlkodlak, čaroděj zvedl ruce a začal pronášet kouzla, lovec znovu tasil meč a vyrazil proti nám, upír jen zůstal stát a něco krátce řekl…
Špatné… to je hodně špatné…
Cítil jsem tu magickou sílu, která se kolem nás začala stahovat, jako by nás chtěla uvěznit, cítil jsem i ty mrtvé, ty duše, které se nás snažily obklíčit společně s čarodějovou bariérou.
„Chytni se mě!“ křikl jsem na Remyho, jakmile jsem stál na nohách.
Jakmile se mi přitiskl na záda a jeho ruce se omotaly kolem mého pasu, skoro okamžitě jsme připomínali živou pochodeň, která kryla výhled na Remyho, a já ještě rozmáchl rukama.
Moje bariéra se srazila s čarodějovou a zastavila ji, stejně jako ty duchy, kteří zmateně lítali kolem ní.
Jenže jsem zapomněl pohlídat svou sílu, a magická vlna, která to doprovázela, vystřelila v tom omezeném prostoru nahoru a udělala díru do střechy. Byla to jediná možnost, jinak by polovina z těch, co tu jsou, již nežila.
„Nechceme s nikým bojovat! Nestojíme o problémy!“ vykřikl jsem a s posledním slovem jsem nás přenesl.
Ne, na hotel, ne, do Seattlu. Skončili jsme kus za Portlandem, v jednom tichém lese, kde jsme dopadli do měkkého mechu, a snažili se z toho všeho vzpamatovat…
Ale dlouho jsme se zdržovat nemohli. Hrozilo, že by nás mohli najít i přesto, že jsme byli asi patnáct mil od tržiště…