Merlin
Když se mě ostatní chytli, okamžitě jsem nás přenesl.
A skončili jsme přímo uprostřed naprostého chaosu a spouště. Vypadalo to tu, jako při bitvě jiných…
Ne, nevypadalo. Ono to tak bylo.
V tuhle chvíli jsem ani nemohl pořádně zasáhnout. Jen jsem vyhekl, když Remy vykřikl, popadl nás a uskočil s námi bokem. Na poslední chvíli… Sice bych si s tím něco jako hadem poradil, ale na jeho straně byl moment překvapení. A moment překvapení hraje hodně velkou roli, a může být člověk silný, jak chce.
„Merline! Jdi pro Jaela! Budeme ho potřebovat!“ křikl na mě William a dál se snažil odrazit útoky svými kouzly.
I když tihle vlkodlaci byli silní, i když tu bezpochyby byli ti nejlepší lovci a silný čaroděj, i když tu byl opravdu mocný Alfa a upírský šlechtic se silnými schopnostmi, přesto měl ten čaroděj navrch.
Přivolal si všechno možné, a to teď útočilo na cokoliv, co se kolem nich mihlo. Klidně by zabili i potulnou kočku, jak teď nehleděli nalevo a ani napravo. Prostě tu byli s úmyslem zničit a zabít.
Ve chvíli, kdy jsem zaslechl vzteklý řev toho Alfy na střeše a zahlédl, jak dopadl vedle skleníku a začal něco řvát po ghoulech, kteří se proháněli po záhonech, nevěděl jsem, jestli se mi to fakt nezdá.
Ale ta zuřivost byla znát na obou stranách. Tohle se muselo rychle ukončit.
A hlavně…
Viděl jsem ten vztek, tu nenávist jak toho čaroděje Douglase, tak Williama a Alexandera. Opravdu to vypadalo, že mají mezi sebou nevyřízené účty.
A zmatek a chaos narůstal…
„Běž pro Jaela!“ zakřičel na mě znovu William a na poslední chvíli před sebou a Alexem vztyčil bariéru, když na ně letěla ohnivá koule.
Už jsem na nic nečekal a přenesl se zpátky do Seattlu. Jako by Jael věděl, že pro něho přijdu, stál už připravený ve své upírské podobě na zahradě.
„Tušil jsem to,“ zamračil se Jael, a když se mě chytil, pocítil jsem z něho větší chlad. Skoro až mrazivý…
A za další vteřinu jsme byli zpátky v Portlandu.
A to, co se spustilo potom… Nikdy jsem za svůj život něco takového neviděl, a že jsem toho zažil opravdu hodně, hlavně jako dítě Bohů…
Logan
Taky jsem dostal zprávu a hned jsem vyletěl ze suterénu, kam jsem se znovu uchýlil, abych přišel na nějaké varianty, jak Izayaha nalákat do skal.
Jael seděl vedle mne, a tak, když se rozeřval mobil, okamžitě mi byl v patách.
V první moment jsme nebyli schopni najít ostatní, ale pak se proti nám vyřítili z Merlinova pokoje, a běželi na zahradu. A když jsme doběhli za nimi, Merlin a Remy už na ně čekal.
„Přijdou pro mne,“ přetřel si Jael dlaněmi paže a já pocítil ten známý chlad, který vždycky doprovází jeho vrozené schopnosti, které ještě zlepšil, když se stal upírem.
Na moment jsem si ho přitáhl k sobě, ale než jsem mu stihl cokoliv říct, jeho podoba se změnila v upírskou a za další dvě vteřiny u něho stál Merlin.
„Buď opatrný!“ stihl jsem jen zavolat, ale nevím, jestli to vůbec stihl zaslechnout.
Ještě chvíli jsem tam stál, než jsem se vzpamatoval. Nebylo to poprvé, co takhle narychlo odešel on nebo já. Ale pokaždé se mi srdce sevřelo strachy, obavami o mého Jaela.
Možná vypadám jak suchar, ale Jaela miluji víc než svůj život. A už jednou jsem zažil tu bezmoc a touhu umřít, když jsem si myslel, že je mrtvý. Tak moc jsem tenkrát chtěl umřít s ním…
A nechci tuhle bolest znovu zažít.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a když byl klid, pomalu jsem se vracel zpátky do domu.
Tušil jsem, že to bude na dýl, že se nevrátí za minutu, a tak jsem se rozhodl pokračovat v práci.
Všude bylo ticho a klid… A už jsem skoro vstupoval do domu, když se to stalo.
Bylo to tak rychlé, že jsem stihl jen sklonit hlavu a do dřevěného obložení dveří se nad mou hlavou zabodnul šíp se stříbrnou špičkou, z které po dřevě stékala nějaká tekutina.
Jen díky svým upírským schopnostem jsem tomu unikl na poslední chvíli.
A můj dokonalý čich mě varoval, že to, co teď teče po dveřích, je jed. A ne ledajaký… Člověka by možná jen paralyzoval, ale jiné… Jiné usmrtí.
Okamžitě, snad neuběhla ani vteřina, jsem skryl svou přítomnost a přenesl se rovnou dolů ke Stasy. Bylo mi jedno, jestli někomu přistanu na hlavě. Tohle byl stav nouze.
„Jsme napadení!“ vykřiklo jsme současně se Stasy, která už stála celá bledá a dívala se na interaktivní mapu, na které teď byl plán pozemku a blikaly na něm v některých místech červené body, které se pohybovaly.
„Jsou to lidé! Nejsou to lovci, ti by tady nezaútoči-“
V tu chvíli jsem se zarazil.
Kanada, Camros, hory, útočníci společně s čarodějem. Čaroděj v Portlandu, poplach, lovci pomáhají tam, a tady…
„Je to léčka! Okamžitě všechny evakuovat! Jsou ozbrojení a zabijí každého jiného, kterého uvidí! Vím, že tu máte tajné vchody, napoj se na všechny, aby se hned skryli a utekli tajnými chodbami pryč na určené místo! Kde je Eli! Jdou po něm! Chtějí ho vylákat! Ví, že tu není Merlin a Remy! Tak kde je?!“
Elisha
Celé to bylo divoké a zmatené.
Když jsem křičel po ostatních v obýváku, jakmile Remy přišel s tím, že bude dělat návnadu, necítil jsem se zrovna nejlíp.
Teda potom, když jsem přišel do Jeromovy ložnice a došlo mi, co jsem udělal, mi nebylo zrovna nejlíp.
Ale Jerom mě nenechal dlouho samotného. A nebyl by to on, kdyby to nevyřešil sexem. Ale tentokrát jsem se tomu nebránil. Spíš naopak. Jako bych potřeboval ze sebe dostat to, o čem jsem ani nevěděl, že v sobě mám. Ani jsme nešli na večeři. Vlastně jsem od té chvíle neviděl ani Remyho. Ale i on měl teď své. Ne, že bych se na něj zlobil, ale chtěl jsem taky pomoct. Vždycky mě ochraňoval a všechno stahoval na sebe.
Už jsem nechtěl být ten, kdo stojí ve stínu. Už jsem nechtěl být ten, kdo se musí krčit v koutku. Chtěl jsem taky ukázat, že něco dokážu.
Nejspíš za to všechno mohl Jerom. Postupem času jsem si k němu vytvořil zvláštní pouto a nějak jsem cítil, že ani já jemu nejsem lhostejný, i když mi řekl, že má v Portlandu přítele.
Moc rád bych s Jeromem zůstal. Ale půjde to vůbec, až to tady všechno skončí?
A jak to bude s Remym? Bude mě tu ještě chtít, když má teď Merlina?
Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou, ale Jerom mi moc oddechu nedopřál. Teda do chvíle, než mu zazvonil mobil. Pak už jsem měl, co dělat, abych stíhal.
Od Jaela jsem se dozvěděl, že kód 666 znamená útok na lovce a podle všeho šlo o jejich přátele v Portlandu. A tak, než jsem se nadál, byli všichni pryč s výjimkou Logana a Jaela.
Adam s Benym a Stasy, uklidňovali ostatní obyvatele, že se nic neděje a mají zůstat v klidu, ale to už Jael s Loganem proběhli kolem mě na zahradu s tím, že v Portlandu potřebují i Jaela, protože situace je vážná.
Povzdechl jsem si a vyšel taky ven. Cítil jsem se tak trochu odstrčený. Ani Jerom za mnou nepřišel, aby něco řekl. Ani Merlin. Jako bych tu najednou ani nebyl.
Zašel jsem kousek dál mezi stromy a zvedl hlavu k nebi.
Mezi korunami stromů, ve kterých se proháněl jemný větřík, probleskovaly hvězdy. Na okamžik jsem zavřel oči, zaposlouchal jsem do šelestu stromů a nadechl se čerstvé svěží vůně.
Nejspíš bych tam tak zůstal stát až do rána, kdybych najednou nepocítil jakýsi zvláštní chlad a něco uvnitř mě se pohnulo.
Stáhl se mi žaludek a já se poplašeně rozhlédl kolem.
Najednou jsem viděl za každým stromem nepřítele, a každý stín po mě natahoval své dlouhé pařáty.
Zacouval jsem, ale zakopl jsem o kousek dřeva a spadl na zadek.
V tu chvíli vedle mě něco zašustilo, a než jsem se stačil nadechnout, něco těžkého na mě dopadlo a přibilo mě do trávy.
Logan
Stasy na nic nečekala. Hned se chytila Adama, aby se posílila její schopnost, a napojila se na všechny v útočišti. Varovala je před tím, co se teď dělo, a nabádala je, aby se vůbec neukazovali venku na pozemku. Každá stavba, či koutek, který někomu patřil, měl svůj tajný východ. A tak, jakmile jim Stasy odeslala naléhavou zprávu, všichni do jednoho, kteří přespávali někde v jiných částech pozemku, začali postupně mizet. Poznali jsme to podle modrých bodů na mapě, které se pomalu začaly ztrácet, když se postupně všichni ukryli v tajných chodbách a spěchali pryč na určené místo.
Slyšeli jsme i spěšné kroky nad hlavami, které patřili těm, co obývali hlavní dům, a po chvíli, nastalo ticho. Jediné modré body, které na mapě blikaly, byly ty naše.
Už jsem si chtěl oddechnout a jít se vypořádat s vetřelci, hezky po jednom, když můj pohled padl znovu na mapu.
„Kdo je to?!“ vykřikl jsem a ukázal na dva modré body.
Jeden zůstával na místě a druhý se pohyboval v kruzích tak rychle, že to snad smrtelník ani nemohl stíhat.
„To je Beny,“ ukázala Stasy na ten pohybující se.
„A tohle… Elisha…“ vydechla roztřeseně a chytla se za halenku na hrudi. „Je v nebezpečí…“
„Ukryjte se! A zkuste se spojit s Merlinem!“ křikl jsem na ně a vzápětí jsem zmizel.
Celý dům, celý pozemek byl prázdný. Bylo tu tak děsivé ticho, až mi naskočila husí kůže a postavily se mi do pozoru i chlupy, které jsem ani neměl.
Věděl jsem, kam mám jít, a tak, když jsem se objevil vedle stromů, nedaleko Eliho, už jsem měl svou přítomnost skrytou.
Zvedl jsem hlavu k nebi.
Nad námi lítal Beny, a tentokrát nevypadal tak mírumilovně. Dokonce jsem u něj v ruce zahlédl kopí…
Tengu se nezdá…
Najednou se zastavil ve vzduchu a jako šipka letěl dolů, aby se vzápětí znovu vznesl do vzduchu a vyhnul se střelám, které ho jen těsně minuly. Nedaleko ode mne se ozvalo smrtelné zachroptění a když jsem zamířil tím směrem zrak, zahlédl jsem tři postavy. Jeden se skláněl nad ležící a druhý…
V mžiku jsem byl u toho, co kontroloval svého mrtvého společníka. Beny se trefil přímo do jeho hrudi a jakákoliv pomoc už byla zbytečná. Stejně jako tomu, který mu chtěl pomoct. Zhmotnil jsem se těsně za ním, a než se stačil vzpamatovat, popadl jsem ho za hlavu a zlomil mu vaz.
„Beny, pomož Elimu!“ křikl jsem na vránu a v mžiku jsem se přenesl k tomu, který pod sítí uvěznil Eliho.
Ten už ale byl připraven. A než jsem ho stihl chytit, ohnal se po ně dýkou a mě na ruce zůstal hluboký krvavý šrám. Okamžitě jsem pocítil účinek jedu. Začaly mi ubývat síly, ale přesto se moje dlouhé drápy zabořily do útočníkovy hrudi, a za další okamžik ležel na zemi s roztrhaným tělem.
Elisha
Nebyl jsem schopný se ani nadechnout.
Slyšel jsem kroky, nějaký šepot, ale něco mě tlačilo stále víc k zemi.
A taky mě svazoval strach. Zauzloval mi střeva, a já si nadával do všeho možného, že jsem na Remyho v tom obýváku křičel. Teď byl pryč, a kdo ví, jestli ho ještě někdy uvidím.
Myšlenka na tohle mi vehnala do očí slzy.
Najednou jsem však uslyšel křik, a když jsem znovu otevřel oči, skrz oka sítě, která mě tlačila k zemi, jak už jsem zjistil, jsem viděl Logana a Benyho.
„Eli! Jsi v pořádku?!“ přistál vedle mě Beny.
„Jo-jo!“ zachrčel jsem a pokoušel se pohnout, ale ta síť snad vážila tunu.
Ani Beny s ní nedokázal hnout, podle toho, jak nadával.
Vzápětí jsem ho ale uslyšel vykřiknout Loganovo jméno.
Konečně se mi ze sítě podařilo vyprostit aspoň hlavu a já tak uviděl, jak Logan klesl na jedno koleno a Beny mu něco dělal s rukou. Logan na něho něco křiknul a Beny hned zpozorněl.
Oba se podívali mezi stromy a Beny si pak stoupnul vedle Logana, který se už taky postavil, zády ke mně.
„Zkus se dostat z té sítě, Eli! Ochráníme tě!“ zakřičel Beny a v tu chvíli se z lesa vynořilo pět lidí, zakuklených a ozbrojených, kteří neváhali a hned zaútočili.
Mohl jsem se jen bezmocně dívat na to, jak se ti dva staví proti přesile, a i když to vypadalo, že mají navrch, útočníci využili jejich slabinu.
Mě.
Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak Logan bojuje, ale nejspíš slábne, až nakonec skončil na zemi. Sledoval jsem, jak se Beny vyhýbá útoku dalších dvou, kteří se objevili odnikud, a jak se mu šíp jednoho z nich zabodává do ramene.
Sledoval jsem, jak se Logan i Beny nevzdávají, znovu vstávají a znovu bojují, aby mě ochránili.
Všechno jsem to sledoval a něco uvnitř mě se pohnulo.
Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, aby kvůli mně někdo zase umřel. Nechtěl jsem být jen na obtíž.
Nechtěl jsem být pořád ten slabý!
Nechci to! Nechci! Nechci!
„Nechci!“ poslední slova jsem vykřikl, aniž bych si to uvědomil, a vzápětí měl pocit, jako by se mé tělo roztrhlo.
Přesto s bolestí přišla obrovská síla, která do pozadí zatlačila všechen strach a zůstal jen hněv.
Zavřel jsem oči a nechal jsem se tím pohltit.
„Nebudete ubližovat mým přátelům!“ řekl jsem svým, a přesto cizím hlasem.
A když jsem otevřel oči, pochopil jsem.
Můj drak se probudil.
Nebyl jsem zdaleka tak velký a mohutný jako můj bratr. Spíš menší a štíhlejší, navíc má barva byla světlá, skoro stříbrná, a já si vzpomněl na mámina slova, když mi říkala, že máme s Remym zvláštní dar, který nás spolu dělá nejsilnější.
Jing a Jang.
Remy bojuje, já léčím.
Přesto jsem jedním mocným máchnutím křídel porazil stromy v okolí a pohřbil pod nimi i zbylé útočníky.
„Pomůžu vám,“ zaduněl můj hlas, když jsem sklonil svou dračí hlavu k Loganovi a Benymu.
Nechal jsem z oka vyklouznout dvě slzy z nichž jedna dopadla na Logana a druhá na Benyho.
Aniž bych věděl, jako to vím, cítil jsem, že tohle je zachrání.
„Eli…“ vydechl Beny.
„Musím jít. Už nedovolím, aby mým přátelům někdo dál ubližoval.“
Po těch slovech jsem mávnul křídly, nehleděl na to, co Logan s Benym na mě volají, vznesl jsem se k nebi a nabral směr Camros. Směrem, ze kterého jsem cítil Izayaha…
Merlin
Jakmile jsem se vrátil s Jaelem zpátky do Portlandu, vypadalo to, jako by se situace ještě o něco za těch pár sekund zhoršila.
Jael se mě pustil, a hned se rozhlédl kolem sebe. Najednou se po celém okolí znatelně ochladilo, kolem Jaela se rozproudil větrný vír, snad se ještě víc setmělo, a po chvíli…
Viděl jsem je. Duše mrtvých, temná průhledná těla s rudýma očima, které se rozhlížely dokola. Všechny jsem je viděl. Jael jim jen něco tiše řekl a ukázal rukou kolem sebe.
Někteří zaútočili a brali s sebou vše, co jim stálo v cestě. Jiní se rozletěli do okolí, jako by někoho hledali…
Jenže i přesto, že útočníci byli postupně likvidováni, s každým mrtvým se tu objevili dva noví.
Ani já jsem je nestíhal ničit svými kouzly. Nechtěl jsem zabíjet, ale tohle nebyli živí tvorové. Zjevovali se tu odnikud, a když některý z nich byl zabit, rozprskl se a zůstal po něm jen černý kouř.
A pak najednou to přišlo. Jael na moment ztuhnul, pak se otočil a ukázal jedním směrem doprostřed zahrady.
„Tam je!“ vykřikl.
A jako by na tohle William čekal, okamžitě vyslal tím směrem kouzlo. Musel vědět, co Jael hledá a byl na to připravený.
Ohnivá čára najednou narazila do něčeho neviditelného, a rozprskla se. Zcela zřetelně se na moment objevila postava, kterou jsme již viděli v Kanadských horách, a vzápětí zmizela.
Ale duchové se ho už nepustili. Létali dokola kolem té pro nás neviditelné postavy, a i když jsme ho neviděli, věděli jsme, kde se právě nachází.
Ale s tím také zesílil útok nepřátel…
Nebylo zbytí. Udělal bych to pro kohokoliv, kdyby bylo potřeba.
Zvedl jsem ruce k nebi…
Nad námi se začaly velmi nízko kupit těžké černé mraky, které noc udělaly ještě temnější, když zcela zastínily hvězdnou oblohu i s měsícem.
„Stáhněte se!“ zakřičel jsem na všechny. „Stáhněte se, nechci nikomu z vás ublížit!“
V tu samou chvíli kromě mraků začala kolem pozemku růst silná bariéra, která se postupně uzavírala až někde nahoře nad mraky, které jsem vytvořil.
Nevím, jestli všichni stihli utéct, doufal jsem, že ano. Jediný, kdo tu zůstal, kdo se postavil vedle mého boku, byl William, a duchové, kteří stále ukazovali místo, kde se nacházel Douglas.
„Zůstaň u mě!“ přikázal jsem Williamovi.
Mraky nad našimi hlavami se nakupily ještě víc, stlačily se tak moc, že vypadaly, jako by každou chvíli měly spadnout na zem.
A ve chvíli, kdy kolem mě a Williama vyrostla silná bariéra, jsem spustil ruce dolů k zemi.
Nebylo možné je ničit po jednom, jen to násobilo jejich přesilu. Bylo potřeba je zničit všechny najednou.
Ohromný tlak rozdrtil všechno, co bylo na zemi. Tráva lehla, stromy se ohýbaly až k zemi, stejně jako keře. Skleník se rozletěl v malých střepech do okolí, jako by v něm vybuchla bomba, a nedaleko stojící dům se otřásl v základech. Okamžitě kolem nás udeřilo nespočítaně blesků a každý, který se pak za další milisekundu dotkl země, s sebou vzal každého jednoho útočníka…
Ta ohromná síla, kterou jsem měl po svém otci, během chvíle zničila všechno, co na nás útočilo. Neviditelný čaroděj se zviditelnil, jeho bariéra, kterou se chránil, se rozprskla do stran, a v tu samou chvíli zaútočil William…
Remy
Bylo to doslova peklo na zemi. Bojoval jsem proti baziliškovi ve své částečné dračí podobě a byl připraven se kdykoliv změnit, pokud to bude potřeba.
Tady už šlo všechno stranou. Ani jsem pořádně nevěděl, kde jsou ostatní. Cítil jsem Meryho, jeho přítomnost, a taky Jeromovu, Alexovu, Willovu a Jaelovu, kterou nešlo necítit, i kdybych chtěl.
Do toho se kolem mě ozýval něčí vzteklý řev, ale neměl jsem čas se tím moc zaobírat, protože sotva jsem skončil s baziliškem, hned na jeho místo nastoupili další, proti kterým jsem musel bojovat.
Bylo s podivem, že se nám to zatím všechno dařilo stáhnout jen na tohle jedno místo.
Nejspíš zafungovaly úřady, o které se zase postarala agentura.
Zrovna jsem poslal k šípku jednu harpii, když jsem uslyšel Meryho křik.
Ani mi to nemusel říkat. Cítil jsem to. Přesto jsem se na něj trochu s obavami podíval, ale stáhnul se jako všichni ostatní.
Zježily se mi vlasy na zátylku, když Meryho síla začala měnit okolí kolem nás.
Všichni jsme viděli bariéru, která nás oddělovala od Meryho a Willa, kteří stáli proti čarodějovi a jeho stvůrám.
A pak to přišlo.
„Kurva!“ zařval najednou ten velký vlkodlak, až jsem sebou škubnul. „Nesnáším čaroděje! Můj skleník! Mé záhonky! Kurva! Vidíš to?! Mete, vidíš, to?! Zabiju ho! Toho zasraného kreténa, co na nás zaútočil, zabiju! Pusťte mě na něj!“
Na moment jsem zapomněl na všechno ostatní a jen hleděl jak z jara na to, jak ten vlkodlak řádí a vzteká se nad tím, že mu někdo ničí záhonky.
Vlkodlaky asi nikdy nepochopím.
Ten upír, jeho přítel nejspíš, ho na oplátku pěkně zpražil, načež si ho vlkodlak přitáhl k sobě a políbil ho tak, až jsem se i já začervenal.
Už jsem se chtěl vrátit pohledem na bariéru, když jsem to najednou ucítil.
Zatočila se mi hlava a kolena mi podklesla. Na moment jsem měl černo před očima a mé srdce vynechalo jeden úder.
Můj bratr, mé dvojče, půlka mé duše byla v nebezpečí. I přesto, že jsem cítil tu ohromnou sílu, která nejspíš znamenala, že Eli probudil svého draka, cítil jsem tam i obrovský strach.
Neváhal jsem ani vteřinu.
Zařval jsem a veškerá snaha ovládnout se šla stranou.
Smetl jsem těch posledních pár stromů, co na zahradě ještě rostlo, když jsem se proměnil do své dračí podoby a vznesl se k nebi.
Někdo na mě něco křičel, myslím, že Jerom, ale já to nevnímal.
Musel jsem za svým bratrem. Cítil jsem ho…
Cítil jsem i toho druhého.
A sotva jsem se ocitnul ve vzduchu, nabral jsem směr Camros...
Merlin
Hukot, kravál, který způsobily blesky a hromobití, pomalu utichal. Z mraků, které se ještě držely nad našimi hlavami, se spustil drobný déšť, jako by chtěl zahladit stopy po tom nesmyslném boji.
Už dlouho jsem nic takového nezažil, a tak jsem sám v šoku stál a rozhlížel se po té spoušti.
Snad jen pár stromů a nízkých keřů přežilo, jinak to tu vypadalo, jako by se zahradou prohnalo tornádo, Možná jsem měl ubrat síly, možná ne, ale v tu chvíli, kdy jsem je použil, jsem to viděl jako jediné možné řešení, které mohlo tohle všechno ukončit rychle.
William stál opodál, a hleděl na ležícího čaroděje, který něco tiše řekl, a pak už vydal jen poslední výdech, a lesk v jeho temných očích pohasl navždy.
Díval jsem se na něho, jak tak nad ním stojí, chtěl jsem na něho zavolat, ale on mě nevnímal.
Najednou se kolem něj začínala rozprostírat temná aura. Skoro tak temná, jako toho čaroděje, co mu ležel u nohou.
„Williame! Williame, je po všem!“ zakřičel najednou Alex, který se snažil dostat skrz bariéru.
„Williame, prosím!“
Nečekal jsem. Neměl jsem strach, že mi ublíží, a bylo potřeba zasáhnout dřív, než by jeho mysl potemněla. Rychle jsem k němu došel, a i přesto, že doslova žhnul, tráva kolem něj byla spálená na popel, položil jsem mu ruku na rameno, a tiše pronesl pár slov ve staré keltštině.
William zvedl hlavu, a zadíval se na mě nepřítomným pohledem.
A pak se jeho oči postupně rozjasňovaly, až zase chytly ten správný nádech a lesk, který měly mít.
„Je po něm… Děkuji, Myddine…“ vydechl a zhroutil se v bezvědomí k mým nohám.
Rozhlédl jsem se kolem sebe na tu spoušť. Tak za tohle mě nejspíš někdo zabije, pomyslel jsem si, a lusknul prsty.
Bariéra se okamžitě rozpadla, a ty těžké mraky se postupně vznášely k nebi, kde se pomalu rozplynuly, jak je vítr rozháněl. A s nimi i postupně ustával déšť.
„Bude v pořádku,“ položil jsem ruku Alexanderovi na hlavu, když konečně mohl kleknout ke svému příteli, a hned si ho vtáhl do náruče.
Taky on mi poděkoval, že jsem mu pomohl.
„Rád si vyslechnu váš příběh,“ vyžádal jsem si s úsměvem odměnu za pomoc, když se William začal probírat.
Ale pak mě najednou úsměv přešel. Ucítil jsem jakési divné tísnivé prázdno uvnitř sebe. Sevřelo mě to tak moc, až mě zabolelo celé tělo.
Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe po ostatních.
„Kde… kde je Remy?“ vykročil jsem k nejbližšímu, což byl Jerom.
Popadl jsem ho pod krkem za košili a prudce si ho přitáhl k sobě.
„Tak kde je?!“ zařval jsem mu do obličeje.
Remy
Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Bylo mi jedno, jestli nějaká agentura bude mít spoustu práce se zahlazováním stop. Bylo mi jedno, co se děje tam dole...
Zapomněl jsem na všechno a všechny.
Před očima jsem měl akorát obraz toho, jak Izayah zabíjí malého Eliho, a já nedokážu nic jiného, než sedět a brečet.
Přísahal jsem, že už nikdy nedopustím, aby tak trpěl. Přísahal jsem, že ho budu chránit. Jednou jsem ten slib porušil, když jsem ho nedokázal ochránit před bývalým přítelem. Teď… Teď rozhodně svůj slib splním.
Letěl jsem rychle jako nikdy. Ani já, ani drak jsme si tentokrát let neužívali, ale spěchali jsme co nejrychleji do Camrosu.
Mohlo uběhnout jen několik málo minut, ale mě to přišlo jako věčnost, než jsem spatřil známé hory a vletěl mezi ně, abych se dostal k té, odkud jsem cítil nejen Eliho, ale i Izayaha.
A pak to přišlo. Bylo to, jako by mě někdo nabral na ostré kopí. Bez varování. Bez toho, aniž bych útočníka viděl. Zařval jsem a svým tělem narazil do vrcholku jedné hory, jak jsem se nedokázal udržet ve vzduchu.
Nejspíš jsme způsobili menší zemětřesení a možná spustili i lavinu, ale nic z toho jsme nevnímali.
Znovu jsme zařvali.
Když největší bolest odezněla, vyšplhali jsme se na zbytek hory a rozhlédli se.
Bylo to jako ta nejhorší noční můra. Nad horou, kde měl být Izayah uvězněný, kroužili ve vzduchu dva draci. Spíš jeden. Černý jako noc, ze kterého až ke mně sálala nenávist. Druhý drak, stříbřitý, menší a štíhlý, skoro bezvládně visel v jeho drápech, když se větší drak tomu menšímu zakousnul do krku.
„Izayahu!!!“ zařvali jsme znovu a poháněni zlobou jsme se vznesli do vzduchu.
Tu zbývající vzdálenost mezi námi jsem překonal rychlostí blesku.
Plnou silou jsem narazil do Izayaha a švihnul ho ocasem.
Izayah zařval a pustil bezvládného Eliho, kterého jsem jen tak tak stihl chytit do drápů, aby z té výšky nespadl na horu.
Potřeboval co nejrychleji ošetřit. Potřeboval co nejrychleji na zem.
Ale Izayah mi to nechtěl dovolit. Dorážel na mě, a i když jsem se dokázal ze začátku celkem snadno bránit, strach o Eliho, i jeho dračí váha mě začala poněkud oslabovat.
Mimoděk jsem si vzpomněl na Meryho.
Na to, co se stalo doma, než jsme odešli. Na to, jak jsem byl na něho protivný a hnusný. Na to, jak bojoval a já odletěl, aniž bych se ujistil, jestli bude v pořádku, aniž bych mu dal vědět.
Možná… Možná už ho nikdy neuvidím. Ale pokud zastavím Izayaha, aspoň částečně to odčiním.
Boj mezi mnou a Izayahem byl dlouhý a vysilující. Nejen on, ale i já utržil několik ran.
Jeho nenávistná slova plné zloby mi to taky zrovna neulehčovala.
Pak se mi ho ale na poslední chvíli podařilo překvapit i za cenu toho, že jsem utrpěl vážnější zranění, ale konečně se mi podařilo nás dostat z oblohy dolů.
Nejspíš jsme způsobili další zemětřesení a zničili polovinu hory, když jsme všichni tři dopadli do lesa.
Pustil jsem Eliho, a když jsem se ujistil, že se krvácení zastavilo a je nejspíš jen v bezvědomí, otočil jsem se na Izayaha.
Teď nebo nikdy. Pohlédl jsem ke vchodu jeskyně a zaútočil na Izayaha.
V mysli se mi vybavil obraz Merlina a já na okamžik otevřel svou mysl.
„Milujeme tě… A omlouváme se, že jsme byli na tebe škaredí… A že jsme odešli… Milujeme tě…“
Jerom
Už vím, proč nesnáším čaroděje. Vždycky nadělají strašný bordel. Vždycky. A ti, co ovládají černou magii obzvlášť.
Ne, že bych to viděl poprvé. A ne, že bych nikdy nezažil horší bitvy.
Ale nebylo to nic, nad čím bysme mohli mávnout rukou.
Jaelova pomoc, pro kterého pak Mery skočil, se nám výrazně hodila, i když nepřátel pořád neubývalo.
Co ubývalo nám, byly síly.
Přesně jak řekl Alex. Dokážeme bojovat silou proti síle, ale ne proti kouzlům.
Na to prostě nejsme stavění.
Jenže pak se do toho vložil Will s Merym a bylo po srandě.
Čuměl jsem jak z jara, když uvolnil svou sílu, a jen doufal, že to má pod kontrolou a neusmaží nás to na škvarek.
No, myslím, že Cal by asi byl radši, kdyby jeden z těch blesků zasáhl jeho samotného než zahrádku.
Jen jsem zakoulel očima, když začal řvát a stěžovat si na celý svět, jak mu nikdo nedovolí zahradničit.
Met ho samozřejmě začal usměrňovat, načež to skončilo, jak jinak, než že se na sebe vrhli. Už jsem si chtěl oddechnout, že je to za námi, když se najednou za mými zády ozvalo zařvání, a pak jsme všichni skončili na zemi, když se Remy proměnil v draka a zmizel.
„A kurva!“ zaklel jsem a podíval se na Jaela, který jako by někoho poslouchal.
„Něco se stalo v úkrytu!“ zalapal po dechu, ale to už se ke mně přiřítil Mery a div ze mě nevytřepal duši.
„Nevím, kde je, kurva!“ vyštěkl jsem po něm a odstrčil ho stranou. „Prostě najednou odletěl! Myslíš, že jsem měl čas, se ho zeptat?! Kromě toho, ty bys to mě vědět, ne? Když máte nějaké to spojení mezi sebou!“
„Merline! Potřebuju se dostat do úkrytu!“ odstrčil mě Jael stranou, až jsem se zachvěl, protože to bylo, jako by na mě sáhla smrt.
„Něco se tam stalo! Přenes nás tam! Prosím!“ popadl Meryho za ruku, a ten se okamžitě ocitl v obležení několika duchů.
Tohle nebylo dobré. Jael by tak nevyšiloval, pokud by k tomu neměl důvod. To, co se tu dělo, bylo vážně celé divné.
Merlin
Remy, vzhledem k tomu, že zůstává se mnou v Seattlu, nemá nic, přes co by se se mnou mohl spojit.
Ale i tak jsem cítil tu bolest. To, co mě skoro paralyzovalo. Cítil jsem, že není něco v pořádku.
Možná tím, že jsem uvolnil své city k němu, že jsem se do něho zamiloval a jsme vzájemně propojení, způsobilo, že jsem teď takhle zareagoval.
Skoro jsem se nemohl pohnout. Jen díky tomu, že na mě skočil Jael, že okamžitě potřebuje do útočiště, jsem se vzpamatoval.
Pokud Remy na sebe vzal dračí podobu, a tak narychlo odletěl, muselo se stát něco tam.
A s touhle myšlenkou se na mě ve stejné chvíli napojila Stasy.
„Merline! Napadli útočiště! Byli to lidé! Musíš se vrátit! Útok byl odražen, ale Beny a Logan jsou zraněni. A Eli… Eli zmizel…“
Na víc jsem nečekal. Už jsem věděl důvod, proč Remy tak náhle odletěl. A hlavně Jael taky cítil, že se něco stalo. Byl doslova na zhroucení a duchové létali pořád kolem nás.
„Jaeli! Odvolej je, nemůžu se přenést, když kolem mě lítají!“ musel jsem na něho křiknout, aby se vzpamatoval i on.
„Jdu s tebou,“ chytil se mě hned William.
„Jdu taky,“ popadl mě z druhé strany Jerom.
Já, v momentě, kdy duchové zmizeli, rychle popadl ještě Jaela, a přenesl jsem nás rovnou na pozemek.
Okamžitě jsme byli všichni ve střehu. Rozhlédli jsme se kolem sebe a vzápětí se Jael rozběhl k Benyho domku.
„Buďte opatrní,“ promluvil konečně William a vyslal kouzlo, snad aby propátral pozemek, jestli je tu ještě nějaký útočník, kromě těch, které jsme viděli bezvládně ležet na zemi.
Ani jeden z nich už nežil, a podle toho, jak vypadali, byla to práce nejen Logana, ale i Benyho.
Stejně jako William i já vyslal pátrací kouzlo, bylo to rychlejší, a my během okamžiku věděli, že už žádné nebezpečí nehrozí.
„Musím dolů za Stasy,“ prakticky okamžitě jsem se přenesl do suterénu.
Ve stejné chvíli, kdy jsem se tam objevil, se otevřely tejné dveře a vyděšená Stasy vešla dovnitř i s Adamem.
„Myddine,“ skoro plakala, když mě uviděla. „Je mi to líto… Omlouvám se… Nezastavili jsme ho… nikdo ho nezastavil…“
„Co se stalo?“ vyhrkl jsem netrpělivě a zahleděl se na velkou mapu.
„Napadli nás lidé. Chtěli odvést Eliho, a on… utekl. Změnil se v draka… probudil ho… a uletěl…“
po svých slovech ukázala na mapu. Její prst se zabodl do jednoho místa v Kanadě, nedaleko Camrosu.
„Byl tu Izayah?“ padla moje první otázka.
„Ne, a… volá o pomoc… oba volají o pomoc… je tam…“
„Remy…“ dopověděl jsem místo ní a sevřel si halenu na hrudi, jak mě znovu přepadl ten strašně bolestivý pocit.
Pocit jako by se Remy se mnou chtěl spojit, jako by mi říkal… slova na rozloučenou…
Remy
Musel jsem se postarat o Eliho. Ale to nešlo, dokud se nepostarám o Izayaha. Jen jsem se ujistil, že je Eli prozatím v bezpečí, a vrhl se do boje s Izayahem.
Byli jsme téměř u vchodu jeskyně, takže teď už jen stačilo ho dostat dovnitř.
Až příliš pozdě mi došlo, že je něco špatně.
Slepě, hnán zuřivostí, jsem se na Izayaha vrhal, a ani si neuvědomoval, že se moc nebrání.
Že je až příliš klidný na to, na jakém je místě. Že mě až moc provokuje a vysmívá se mi, místo toho, aby se snažil odsud dostat.
Tlačilo mě i vědomí, že nevím, co je s Merym a ostatními. Že jsem s k Merymu nezachoval pěkně.
„Kde je ten tvůj čaroděj?“ zachechtal se Izayah, jako by mi četl myšlenky.
„Je posraný strachy? Utekl? Schoval se? Nebo jsi ho odkopl, protože nestál za nic? Čarodějové jsou prý děsní suchaři!“ chechtal se Izayah a já začínal fakt vidět rudě.
Zařval jsem, až se hora otřásla a vrhl jsem se na něho.
„Neber si ho do huby!“ zařval jsem na něj. „Ty nevíš, co je to láska a nikdy vědět nebudeš!“
„Protože mi nikdo nedal příležitost!“ zaječel nazpátek. „Vyhnali mě bez důvodu! Jen proto, že se mě báli!“
„Bez důvodu?! Málem jsi zabil Elishu, když byl ještě mimino! Nedokázal jsi ustát to, že máma bude mít další dítě! Žárlil jsi na všechny, co měli něco víc než ty! Všechno jsem to viděl!“
Izayah se po mých slovech na moment zarazil a toho jsem využil.
Byla to příležitost, jak se s ním vrhnout mezi sloupy, čímž by se aktivovaly pečetě, které by ho uvěznily. Aspoň jsem doufal, že by to tak mohlo fungovat.
„Už nikdy nikomu neublížíš!“ zařval jsem, zasekl do něj své drápy, mávl křídly, až jsem ohobloval kus jeskyně a stáhl Izayaha do zářícího kruhu.
Čekal jsem, že se začne ještě bránit a vzpouzet, že na mě zaútočí, aby se z posledních sil z vězení dostal. Ale šokovalo mě, s jakým klidem pode mnou zůstal ležet.
Byl jsem tak mimo, že se snadno z mého sevření dostal, a jako by se nic nestalo, vylétl z kruhu sloupů.
„Víš, drahý bratře, možná jsi král, ale idiotů. To nikoho z vás nenapadlo, že každé vězení a každá pečeť je dvojsečná zbraň? Jen se musí vědět, jak na to?“ zasmál se Izayah a já se nechápavě díval na to, jak se mění zpátky na člověka a nejen to.
Jen pomalu mi docházelo, co se přede mnou odehrává.
Chtěl jsem vyletět z kruhu, ale najednou, jako by se do mě zabodlo několik kopí a srazilo mě k zemi.
Byla to tak silná bolest, že jsem zařval, až se hora otřásla.
Pokoušel jsem se vysvobodit, ale čím víc jsem sebou házel, tím víc se kolem mého těla utahovaly neviditelné řetězy.
„Bolí to, co? No, aspoň vidíš, jaké to je,“ odfrkl si Izayah a s opovržením se na mě podíval.
Sípavě jsem oddechoval, když mi došla síla se vzpouzet a zůstal jsem viset v neviditelných řetězech.
„Nikdy… ti to… neprojde…“ zachrčel jsem.
„Ne? Proč myslíš?“ zasmál se Izayah a zatočil dokola. „Vypadám jako ty. Ty vypadáš jako já. Jednoduché. Miluju svou Faí podstatu. Tolik možností, tolik síly. Dlouho mi trvalo, než jsem si osvojil zrovna tuhle. Přeměnit se na někoho, koho se dotknu. Čekal jsem na příležitost. A dočkal se. Věděl jsem, že jste všichni idioti a naletíte mi na to jako včela na med. Tehdy, tam lese… snažil jsem se odlákat pozornost od Douglase, který předělával tyhle pečetě, aby uvěznili někoho jiného a ne mě.“
„Eli…“ zachrčel jsem znovu a cítil, jak mě opouští vědomí.
Jen matně jsem poslouchal to, co mi Izayah říká. Zajímaly mě teď jen dvě věci. Eli, co s ním bude, a láska mého života.
Kdybych tak aspoň mohl naposledy vidět Meryho…
Aspoň jednou…
Omlouvám se… Selhal jsem… Nikoho jsem nedokázal ochránit…
Merlin
Nechybělo moc a skoro jsem se vyvrátil, jak mě silně zasáhl ten bolestivý pocit.
Takové to je, když člověk někoho tak moc miluje? Bolí to tak pokaždé, když se něco s tím druhým děje?
„Vzpamatuj se!“ najednou mě něco praštilo do zad.
Otočil jsem hlavu a díval se do Jeromových očí, ve kterých byla vidět ta touha lovce. Někoho chytit, zabít, zmrzačit. Pomstít se… zachránit…
Ve dveřích stál i Logan, kterého podpíral Jael, a za ním se objevil i Beny.
„Co se tu stalo?“ převzal si slovo William, když viděl, jak na tom jsem.
„Byla to léčka. Chtěli Eliho odvést. Zatímco vás zaměstnal čaroděj, tak ti, co byli i v horách, napadli útočiště. Všichni se stihli ukrýt, ale Eli ne. Málem ho chytili, ale… Jeho drak se probudil. Toho, kdo ještě žil, tak zabil, a pak uletěl. Je… Je to nádherný drak, ale smutný. Trápil se. A počítám, že odletěl za Izayahem, aby to všechno ukončil. Potřebuje pomoc, pokud… pokud už není pozdě,“ opatrně se Logan podíval na Jeroma.
„Musím tam jít… okamžitě…“ zachrčel jsem, a v ten samý moment jsem se zkroutil skoro k zemi, když mým tělem projela ostrá bolest, jako by mě někdo nabral na ostré žhavé kopí.
„Musím… hned…“
Když bude potřeba, poprosím otce a matku o pomoc. Pokud bude potřeba, přitáhnu dračí krále až k jejich synům. Nedovolím, aby se jim něco stalo. Aby se stalo něco mému drahému drakovi.
Nedovolím to.
Pokud… už není pozdě.
Ve stejný okamžik, kdy jsem na to pomyslel, jsem se i přenesl. Nestihl jsem ani zaregistrovat, že se mě Jerom a William stihli chytit a já je vzal s sebou.
V momentě, kdy jsme se ocitli pár metrů před jeskyní, skoro jsem zapomněl na svou bolest. Šokovaně jsme se dívali na to, jak je tahle část lesa poničená. Nebylo pochyb, co se tu odehrálo.
Jerom se okamžitě změnil zpátky ve vlkodlaka, William se napjal a ostražitě se rozhlížel kolem sebe.
Já měl zrak upřený ale jen na vchod do jeskyně.
Něco se mi nezdálo. Něco bylo jinak, a já zatím netušil co.
Pocítil jsem, že past byla aktivovaná. Že všechny kouzla, pečetě byly aktivní, ale…
Zahleděl jsem se na postavu, která se vynořila z jeskyně.
Myslel jsem, že budu šťastný, že se klidně i rozbrečím úlevou, že vidím Remyho v pořádku.
Ale… Něco mě něco drželo na místě.
„Dokázal jsem to!“ zavolal na mě s úsměvem. „Uvěznil jsem ho! Už se ho nemusíme bát!“
„Kde je Eli?!“ rozběhl se Jerom hned k němu.
„Jerome! Stůj!“
Tohle nebyl Remy. Tohle nebyl můj milovaný drak. Poznal bych je…
Tohle nebyli oni.
Izayah
Všechno šlo podle plánu.
Přesně, jak jsem čekal, všichni odešli na pomoc těm idiotům do Portlandu, a v tom baráku nezůstal na ochranu skoro nikdo. A zbytek byl jen o štěstí. To, že se probudil drak toho druhého mi udělalo trochu čáru přes rozpočet, ale zase na druhou stranu jsem se aspoň pobavil. Myslel jsem si, že ho jen chytí a přivedou ke mně, nebo ho rovnou zabíjí. No, nevadí. Spojit se s lidmi a tím čarodějem taky nebyl úplně špatný nápad. Lidé byli vždy snadno ovlivnitelní. Stačilo je přesvědčit o tom, že když se spojí se mnou, čeká je nesmrtelnost a síla.
A zvláště, pokud to byla nějaká fanatická skupina, jako tahle.
Každopádně, účel to splnilo. Ten druhý se hned rozletěl směrem k hoře, když pocítil, že je něco špatně s jeho milovaným bratříčkem. A samozřejmě k mému potěšení, přiletěl sám, bez čaroděje v zádech.
I když jsem utržil pár ran, dostat ho do pasti, pro mě nebyl problém. Byl tak zaslepeny zuřivostí a nenávisti, že neviděl nic kolem sebe. Slyšet jeho řev, pak pro mě bylo jako rajská hudba. Jen jsem se musel ještě postarat o toho druhého. Sotva jsem ale na něj sáhl, pocítil jsem známky magie. Zamračil jsem se a na poslední chvíli ho ukryl pod neviditelnou bariérou, když se u jeskyně objevil ten čaroděj, spolu s vlkodlakem, něco jako upírem a dalším čarodějem.
Po čarodějových slovech se můj drak pohnul, ale na tváři se mi odrazil pouze nechápavý výraz.
„Eli odběhl někam pryč! Chtěl jsem za ním, ale neposlouchá mě. Možná by mohl tebe?" otočil jsem se prosebně na toho vlkodlaka.
Ten na nic nečekal, a i přes varování čaroděje se rozeběhl pryč.
„Mery, zlato. Vím, že jsi naštvaný a zlobíš se na mě. Omlouvám se, ano? Ale přestaň říkat takové věci. Bolí to," nahodil jsem co nejsmutnější výraz, a pak pomalu, ladným krokem přešel až k němu, natiskl se na jeho tělo a objal ho kolem krku.
„Už je to ale za námi. Všechno už bude v pořádku," zašeptal jsem, stoupnul si na špičky a vpil se do jeho rtů.
Ignoroval jsem zařvání z jeskyně. Stejně to byl jen poslední výkřik do tmy, protože jsem jasné cítil, jak mu ubývají síly.
Tohle mi za to všechno stálo.
Merlin
Musím se uklidnit. Nevím, co je s Remym, a tenhle přede mnou to určitě není.
Snažil jsem se zklidnit, a Williamova ruka na mých zádech mi v tom trochu pomohla.
„Bude to v pořádku. Zjistíme, co se stalo. Zatím musíme hrát jeho hru,“ rychle zašeptal a ustoupil, než se ke mně ten druhý Remy dostal a doslova se na mě přilepil.
Ani ten polibek nebyl jeho. Tahle chuť nepatří Remymu.
Nechtěl jsem, měl jsem k tomu odpor, ale nakonec jsem mu krátce polibek opětoval a pak zhluboka vydechl. Mohl si to přičítat tomu, že jsem se uklidnil, zvlášť po mých dalších slovech.
„Promiň, dráčku, už jsem se lekl, že ti něco ten všivák udělal. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo. Vážně ne. Měl jsi ho zabít. Stejně jsme se domluvili, že to uděláme, takže…“
Chytl jsem ho pevně do objetí, a přes jeho rameno se zadíval ke vchodu do jeskyně, odkud se ozvalo zařvání.
Ani nevím, jak jsem se dokázal tak ovládat. Možná vědomí, že vyšilování nepomůže, nervozita to jen zhorší, a vztek zatemní mozek, zatímco Remy a Eli jsou určitě v nebezpečí.
„Jdeme to ukončit,“ ozval se William, který mezitím přešel blíž k jeskyni.
„Ukončíme to, dokud je oslabený. Nedovolím, aby se jednou zase osvobodil, a zaútočil na vás. Nesnášíme ho. A víš, že i vaši rodiče ho chtěli zabít. Uděláme to za ně, aby měli konečně klid,“ pohladil jsem toho druhého Remyho po vlasech, chytl ho pevně kolem pasu, a pak jsem s ním vykročil k jeskyni.
„Bál jsem se, když jsi najednou zmizel. Ale jsem rád, že jsem tě našel a jsi v pořádku. A ten čaroděj… Už nežije. A ti útočníci v našem domě taky ne. A tohle je poslední překážka k tomu, abychom mohli žít šťastně,“ mluvil jsem dál, a ani jsem netušil, kde se to ve mně vzalo, že jsem mluvil pevným hlasem.
„Ukončíme to,“ vešli jsme dovnitř a zastavili se před spoutaným drakem, stejně jako William. „Udělám to…“ pustil jsem toho druhého a vykročil k drakovi do magického kruhu.
Cítil jsem to. Cítil jsem ty kouzla, které tady zanechal někdo jiný. Kouzla, kterými přepsali některé naše pečetě a magické symboly. Taky jsem však dost jasně pocítil tátovu magii, která zůstala skryta.
Je to moudrý muž. Tušil, že by se mohlo něco pokazit a zanechal tady svou pojistku. Dost silnou na to, aby zničila nebezpečí. Skrytou dobře tak, aby ji nenašel nikdo nepovolaný. Jen my, jeho synové a dcery poznáme jeho magii…
Po očku jsem zahlédl, jak se William odsunul kousek zpátky ke vchodu do jeskyně.
Podíval jsem se na toho podvodníka.
„Tohle je poslední, co pro tebe mohu udělat, abychom mohli žít šťastně,“ otočil jsem se zpátky k drakovi, a položil ruce na jeho velkou hlavu.
To z něho jsem cítil to správné teplo. Podobu změnit může, ale nezmění to, co má uvnitř.
„Neboj se, nebude to bolet, ukončím to, aby ses už nemusel víc trápit…“ řekl jsem tiše, a najednou, aniž bych drakovi cokoliv udělal, jsem prudce rozhodil ruce a vykřikl několik zaklínadel.
Remy
Bolest mě postupně připravovala o vědomí a zbytek sil, co jsem ještě měl.
Pocítil jsem přítomnost Meryho a ještě dalších, ale nebyl jsem schopný nic udělat. Až na jednu věc.
Neviděl jsem to, ale cítil jsem tu škodolibou Izayahovu radost, slyšel jsem jeho slova, ale jediné, co jsem dokázal, bylo zařvat.
Jediné, co mě zatím drželo při životě, byl Mery a Eli, kterého jsem sice neviděl, ale cítil jsem jeho přítomnost.
Je mi jedno, co se se mnou stane. Hlavně, ať je v pořádku on.
Když Mery a ostatní vešli do jeskyně, neměl jsem už sílu na nic. Jen jsem se díval, jak se Izayah lepí na Meryho, cítil jsem jeho nenávist a všechno to směřoval proti mně.
Vysmíval se mi.
Kdybych jako drak mohl brečet, tak asi teď řvu, jako želva.
Ale ve chvíli, kdy ke mně Mery přistoupil a řekl, že to ukončí, abych se víc netrápil, obalilo mě teplo a mé nitro zalil příjemný klid.
Zavřel jsem oči a nechal to všechno na osudu.
Možná je tohle můj trest za všechno, co jsem udělal.
Když Mery vykřikl, čekal jsem rychlý konec, nebo nějakou bolest, něco, ale místo toho zakřičel někdo jiný, a já pocítil, jak řetězy kolem mě najednou povolují.
Můj drak se stáhl a já dopadl na chladnou zem. Zmateně jsem zamrkal a nevěřícně hleděl na to, jak Izayaha, který se už měnil do své pravé podoby, omotávají stříbrné řetězy.
„Ne! Ne! Ne! Zničím vás! Zabiju vás! Proklínám vás! Nikdy nebudete šťastní! Nenávidím vás!" začal sebou Izayah házet nehledě na to, že mu řetězy rozdíraly kůži.
Zvedl jsem se na roztřesené nohy a odstrčil stranou něčí ruce, které mi nejspíš chtěly pomoct.
Nezbývalo mi moc síly, ale tohle jsem musel udělat.
„Ty… Už nikomu… Neublížíš… Jsi stvořen z temnoty… Máš v sobě jen nenávist… V žilách ti koluje zlá krev…“ chrčel jsem a postupoval k němu.
U vchodu do jeskyně jsem zahlédl Jeroma, jak v náručí svírá Eliho.
Už nikdy nedovolím, aby někdo trpěl. Nikdy.
„Jsi slaboch! Všichni jste! Nejste nic! Doufám, že brzo chcípnete!" řval dál Izayah, a už vůbec nepřipomínal toho hezkého mladíka z minulosti.
Teď to bylo jen ohavné stvoření plně zloby.
„Ty už nikomu neublížíš!" křikl jsem na něj, použil poslední zbytky svých sil, abych se přeměnil, a pak se vrhl na Izayaha.
Merlin
Když Remy zavřel oči, zabolelo mě to. Bylo vidět, že je smířený se svým osudem. Nic neříkal, jen čekal na svůj konec.
A tak, když se jeho dračí tělo uvolnilo z vězení, z těch řetězů, dopadl na kolena v lidské podobě, a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Dřepl jsem si k němu a chtěl mu pomoct vstát, ale v tu samou chvíli mě odstrčil.
Tak, tak jsem stihl uskočit a zalehnout, aby mě jeho velké dračí tělo nepřimáčklo k zemi. Jen jsem otočil hlavu a díval se, co se děje.
William stihl uhnout, stáhl Jeroma a Elishu ven z jeskyně.
Odsunul jsem se až ke stěně a zvedl se na nohy. Díval jsem se na to, jak Remy ztrácí poslední zbytky sebeovládání, jak zuří tak, až hrozilo, že se pod tím náporem jeskyně zbortí.
Jeho velká křídla narážela o stěny, když se dostal k Izayahovi do užšího prostoru, vchod do jeskyně se začal drolit, a při tom všem, kdy se jeskyně otřásla pod jeho zařváním, objevily se na stěnách praskliny.
Nestačil jsem se dívat na to, co právě Remy dělá. Jeho obrovské tělo mi zastínilo i výhled na Izayaha, který se stále nechtěl vzdát, a pokoušel se zřejmě ještě použít nějaká kouzla, aby se osvobodil a mohl zaútočit.
„Remy! Remy, prosím! Nechej ho a uteč! Remy!“ zaslechl jsem křik Eliho, který se snažil vběhnout do jeskyně.
„Uteč! Utečte!“ zakřičel jsem na ně, když za ním vběhl i Jerom, aby ho odtáhl.
Ale Eli byl tak bez sebe strachy o Remyho, že vůbec neposlouchal, a Jeromovi se ho nedařilo odtáhnout pryč, i když byl ve své vlkodlačí podobě.
Země se znovu začala otřásat, a z prasklých stěn se začal drolit kámen. Z horní části vchodu do jeskyně se ulomil kus a padal na ty dva, kteří se tam přetahovali. Na poslední chvíli k nim vběhl William, a jen setinu vteřiny předtím, než ten velký kus skály dopadl na zem a zahradil tak vstup do jeskyně, je William přenesl.
„Remy!“ zakřičel jsem znovu na mého draka. „Remy! Musíme pryč!“
Už mi bylo jedno, jestli mě přizabije, nebo ne. Už mi bylo jedno, jestli Izayah přežije nebo ne.
Rozběhl jsem se k Remymu i za cenu, že na mě něco spadne. Jeskyně se začala bortit a bylo vidět, že už dlouho nevydrží.
Musím být s ním. Neměli jsme možnost uniknout, ale… I kdyby to bylo naposledy, musím se ho aspoň dotknout…