Merlin
Na to, jak špatně dopadl večer, tak noc potom byla naprosto úžasná.
Remy je prostě sexy. Tak moc, že mu prostě nejde odolat. Nechápu, jak jsem mu dokázal tak dlouho odolávat. Teď jsem mu naprosto propadl. Až tak moc, že pak reaguji nepřiměřeně své povaze. Budu muset na sobě zapracovat.
To, že se mi Remy nabídl hned potřetí, sotva jsme skončili, byla pro mne známka, že to se mnou asi nebude tak špatné.
A náležitě jsem si to užil. A hlavně když předtím řekl, co řekl. Myslím, že víc přihlouple spokojený úsměv jsem mít nemohl.
Remy usnul těsně hned potom, co jsem se do něho udělal, a ani nevím, jestli vůbec stihl zaregistrovat svůj vlastní orgasmus. Musel jsem se tomu usmát, když chvilkami zavrčel, než začal pravidelně oddechovat. Mohl jsem jen doufat, že to nebylo na to, že by byl můj výkon špatný.
Ležel jsem s ním v objetí, a díval se z okna, kde pomalu svítalo. Tím, co proběhlo, mě dokonale přešlo spaní a já věděl, že už nezaberu.
A taky… Chtěl jsem do Camrosu vyrazit co nejdříve.
Nechal jsem Remyho prospat. Opatrně jsem asi po hodině vylezl z postele. Rychle se osprchoval, hodil na sebe oblečení, abych byl už připravený na cestu, a pak jsem seběhl dolů. Opatrně jsem zaklepal na pokoj Williama a Alexe. William mi otevřel prakticky hned, takže evidentně taky nespal. Řekl jsem mu, co jsem potřeboval, a když souhlasil, zamířil jsem pak už do kuchyně, abych připravil snídani pro Remyho.
Naložil jsem to na tác, i s čerstvě uvařenou kávou, a pak jsem se vrátil do ložnice.
„Vstávej, lásko, musíme už jít, pokud teda chceš jít se mnou,“ odložil jsem tác na kraj postele, a pak se nad Remym sklonil, abych ho mohl políbit.
Remy
Spalo se mi moc dobře. Až tak, že když mě pak ráno něco začalo budit, jen jsem se potom ohnal, zavrčel a překulil se na druhý bok.
Něco voňavého se ale otřelo o můj nos, a když jsem po tom chmátl rukou, abych si to přitáhl blíž, bylo to příjemné na dotek a hřálo to.
Stáhl jsem si to k sobě, pevně objal nohama i rukama a zabořil do toho svůj nos.
Spokojeně jsem se zavrtěl a blaženě vydechl.
Myslím, že jsem znovu na chvilku usnul, ale pak se mi zdálo, že se ta příjemná peřina nebo deka, kterou jsem k sobě tiskl a objímal, hýbe.
Zafuněl jsem, několikrát se o ni otřel a jen pomalu mému mozku docházelo, že to nejspíš nebude peřina.
Silou vůle jsem rozlepil jedno oko a zamžoural na Meryho, kterého jsem lisoval k sobě.
Rozlepil jsem i druhé oko, mohutně zívl, protáhl se, a pak se stulil k Merymu do klubíčka.
Vůbec se mi nechtělo vstávat. Bylo mi moc dobře. Noc byla nezapomenutelná, a potom všem, co se stalo v Camrosu, dokonale uklidňující.
Nejraději bych se v posteli válel celý den. Samozřejmě s Merym.
Co na tom, že se mi stehna lepily k sobě a Mery bude muset nejspíš převléknout postel, a taky to naše noční řádění bylo cítit po celém pokoji, ale klidně bych si to hned zopakoval.
Když jsem Meryho dost očuchal a dost se o něj otřel, zvedl jsem se na jednom lokti, usmál se na něj, ale pak jsem neodolal a vrhl se na jeho rty.
„Nechce se mi vstávat…“ zafňukal jsem a znovu si na Merym ustlal.
Jo, draci jsou občas hodně líná stvoření. Klidně dokážeme prospat i celý den nebo se celý den jen tak válet v posteli.
Někdy jsme zase hyperaktivní a beze spánku vydržíme i několik dní.
Merlin
Musel jsem se usmát, když se Remy nebyl schopný probrat. Byl rozespalý, a vypadal tak kouzelně, že jsem ho prostě nechal, aby mě pomuchlal. Jen trochu pozapomněl na svou sílu a v jednu chvíli jsem měl pocit, že mi zláme žebra.
Když mě převrátil na záda, moje jedna noha skončila v hrnku s kávou. Ale nechal jsem to být, prostě Remy potřeboval chvilku na probrání a já mu ji rád poskytl. Fakticky byl v té své rozespalosti roztomilý.
„Tak šup vstávat,“ nakonec jsem ho plácnul po zadečku. „Nebo půjdu do Camrosu bez tebe jen s Williamem.“
Přesto jsem si ho přitáhl pro polibek, a když se po mně dostatečně vyválel, postrčil jsem ho už z postele ven, aby se šel umýt a obléct.
Sám jsem pak zamířil do koupelny za ním, abych ho zkontroloval, jestli neusnul ve sprše, a taky jsem si musel svlíknout ponožky mokré od kávy, umýt si nohy a obléct si čisté ponožky.
A než Remy vylezl z koupelny, utřel jsem tác od rozlité kávy, umyl hrnek a nalil kávu novou, kterou jsem si hned dal, když jsem se usadil do křesla.
Jakmile byl Remy umytý, oblečený a po snídani, sešli jsme dolů na zahradu, kde už na nás čekal William v Alexandrově objetí.
„Chtěl bych jít s vámi, podívat se na to místo,“ zaslechl jsem za sebou Loganův hlas.
Na moment jsem se zamyslel.
„Myslím, že by to nebyl špatný nápad,“ ozval se William. „Logan je jeden z nejchytřejších lidí agentury, a mohl by přijít na něco, co jsme my mohli přehlédnout.“
Moc se mi nechtělo. Ale měl jsem taky obavu, že by se tam Logan chtěl přenést. Sice by mu ty skoky trvaly podstatně déle, ale nakonec by se tam objevil tak, jako tak, i kdyby jen na chvilku.
Nakonec jsem teda souhlasil. Will políbil Alexe, přistoupil ke mně stejně jako spokojený Logan. Objal jsem Remyho a když se mě ti dva chytli, přenesl jsem nás rovnou ke skále, kde byl Izayah vězněný…
Remy
Mery mi přinesl snídani až do postele, i když si ve své kávě vymáchal nohu, a taky mě kontroloval, když jsem se sprchoval, abych neusnul.
Mohl bych si přát lepšího chlapa? Určitě ne. A měl jsem tak dobrou náladu, že když mi Mery připomněl, co chce udělat, ale že mě vezme s sebou, nepocítil jsem ani náznak frustrace, kterou jsem cítil den před tím.
Trochu mi sice zkazilo náladu to, že Logan chce jít taky, ale jen jsem zabručel, skočil Merymu do náruče a vzápětí jsme byli u jeskyně.
Ve dne to tu vypadalo úplně jinak než večer. Nepůsobilo to tu tak neútěšně, a s trochou představivosti by se to místo dalo dokonce označit za krásné. Divoké a krásné. Možná proto tady žila Sorenova smečka.
Hned jsem si taky vzpomněl na Leviho a na okamžik zastavil Meryho.
„Pokud by to šlo, rád bych se podíval za Levim, až tady skončíte. Včera jsem se s ním ani nerozloučil a ani nevím, jak na tom vlastně je," pokrčil jsem rameny a rozhlédl se kolem.
Samozřejmě bych Leviho ani Sorena vědomě nevystavil nebezpečí, takže pokud Mery řekne, že ne, tak nepůjdu nikam. Vždyť není všem dnům konec a určitě se Levi nebude zlobit.
Merlin
Když jsme se ocitli u jeskyně, William a Logan si to hned začali prohlížet. Každého nejspíš ale zajímalo něco jiného. William prohlížel pečetě, hledal jakékoliv náznaky magie, Logan svým ostřížím zrakem, svými upírskými smysly a svou vysokou lidskou inteligencí zas hledal jakoukoliv stopu, která by napověděla něco víc o útočnících.
Na chvilku jsem zapřemýšlel nad Remyho prosbou.
„Vypadá to, že od včerejška je tu klid, a pokud teda nebude žádný problém, tak se půjdeme podívat za Levim. Taky bych se rád podíval, jak na tom jsou. V noci jsme odešli trochu ve spěchu,“ nakonec jsem souhlasil.
Políbil jsem Remyho do vlasů, a pak už jsem se vydal za Williamem, abychom se domluvili na nových pečetích.
Řekl jsem mu, jak si to představuji, on mi řekl svůj názor a poznatky, a pak už jsme se vrhli do práce.
Já, abych nebyl Loganovi na očích, jsem si vzal vnitřek jeskyně. Stejně tady bylo potřeba udělat silné pečetě a kouzla, aby případně udržela Izayaha na místě ve spánku co nejdéle. Nejlépe na pořád. Nechtěl jsem ho zabíjet, tak jsem raději volil tuhle variantu. Ale pokud nebude zbytí…
Musel jsem použít trochu víc své magické síly než normálně, když připravuji pečetě, kouzla nebo magické kruhy. A proto jsem byl rád, když se mnou v jeskyni nikdo nebyl.
Obnovil jsem staré pečetě, vytvořil jsem ještě několik nových, a právě jsem chtěl začít pracovat na magických kruzích, když jsem se zarazil.
Pocítil jsem to. Dost silně jsem to pocítil.
Na moment jsem se zarazil, přemýšlel jsem, že vůbec z jeskyně nevylezu, ale…
Věděl jsem, že bych toho nebyl schopen.
Jednak mi to nedovolovala úcta a taky… Obával jsem se o ty, co zůstali venku.
Vyběhl jsem ven připravený na všechno. Ale hned u vchodu do jeskyně jsem se zarazil. William nehnutě stál a díval se nahoru na skálu. Logan se díval stejným směrem, ale měl na sobě svou upírskou podobu a vypadlo to, že chce zaútočit.
„Logane!“ popadl ho William za rukáv a stáhl ho zpátky. „Zůstaň tady! Nemůžeš… Nemůžeš, je to… Taranis, nepřežiješ ani vteřinu, když zaútočíš…“
Po svých slovech William Logana pustil a sám doklekl na kolena a sklonil hlavu.
„Udivuje mě, že někdo ví, kdo jsem,“ zazněl hluboký hlas, a já měl pocit, že prostupuje celým mým tělem.
Sledoval jsem, jak se jeho postava postupně zjevuje, když klesal ze skály dolů, jako by ho nadnášelo něco neviditelného. Došlápl do trávy před jeskyní. Přistoupil k Williamovi a položil mu ruku na hlavu.
"Nemusíš přede mnou klečet. Jsi zřejmě vážený čaroděj, a zažil jsi za ty stovky let mnohé, na to, abys tady klečel v hlíně..."
Pak se pomalu otáčel ke mně, dokud se naše pohledy nestřetly.
„Byl jsem zvědavý, co se tu děje… A nejen dneska… Jsem rád, že jsi nezapomněl, kdo jsi. Málokdy používáš své pravé síly… Myddine…“
Remy
Když Mery odešel do jeskyně a Logan s Williamem si začali prohlížet okolí jeskyně, já se trochu vzdálil, abych se podíval trochu dál.
Cítil jsem, že je drak v pohodě, nevyšiloval jako posledně, spíš se mi zdálo, že je i zvědavý na místo, které může spoutat draka.
Když jsem se tak procházel mezi stromy a nad hlavou mi v korunách stromů probleskovalo slunce, vážně jsem si uvědomil, že je tu dokonce krásně. Škoda takové místo ničit. Ale nejspíš mělo nějaký magický základ, kdoví, co tu stálo před tím, když se Bohové rozhodli Izayaha zapečetit zrovna tady.
Existovaly na celém světě místa, zdánlivě obyčejná a bez významu, která však nesla stopy magie nebo kdysi dávno byla půda poznamenaná nějakou silnou magickou událostí. V průběhu času se však místa měnila, buď následkem lidí nebo přírody, a tak většina těch míst je už dneska téměř zapomenutá.
Možná Mery, někdo takový jako on, by ta místa ještě dokázal najít.
Při vzpomínce na něj mi začalo tlouct srdce o něco rychleji a málem jsem zahučel do výmolu, jak jsem nedával pozor na cestu.
Raději jsem se rozhodl, že se vrátím. Jestli ti dva zjistí, že nejsem u jeskyně, dají vědět Merymu a ten by to tu klidně srovnal se zemí, jen aby mě našel.
Byl jsem pár metrů od jeskyně, když jsem najednou pocítil něco, co dokonale probudilo mého draka, který okamžitě zpozorněl.
Stejně jako já.
Bylo to cítit jako… jako Mery, ale zároveň trochu jinak.
V obavě z toho, co se zatím mohlo stát, jsem těch pár metrů překonal snad rychleji, než kdyby se Mery přenesl a jakmile jsem vběhl na malou mýtinu u jeskyně, paty se mi zaryly do hlíny a já zůstal stát s otevřenou pusou.
Zíral jsem na vysokého chlapa, s vlnitými světlými vlasy, dlouhými po lopatky, očima stejnými, jako měl Mery, a postavou mohutnou a vysokou, že i Mery musel mírně zaklonit hlavu, aby mu viděl do obličeje. Právě něco říkal klečícímu Williamovi s rukou na jeho hlavě.
A když se pak ten chlap otočil na Meryho a řekl mu pravým jménem, zvědavost mi nedala a já přistoupil trochu blíž.
No, trochu. Najednou jsem stál před tím chlápkem, zvědavě jsem si ho prohlížel, očuchal ho, protože mi jeho vůně někoho připomínala, a pak mi to došlo.
„Jejda!" vyjekl jsem, plácl se do čela, a pak toho muže objal. „Těší mě! Jsem Remy. Milenec vašeho syna. Mery je váš syn, že jo? Určitě je. Voníte podobně. A taky máte jeho oči. Páni! Hrozně rád vás poznávám! Mery je úplně úžasný! Kdybyste ho viděl, co dokázal! A taky mi zachránil život! Určitě jste na něho pyšný! Já jsem, protože lepšího chlapa bych si nemohl přát..."
Objímal jsem Meryho otce, mlel jedno přes druhé a zářil štěstím, stejně jako můj drak.
Merlin
V první chvíli mi prolétla hlavou myšlenka, jak mohl William poznat, o koho jde. Pak druhá, jak může žít stovky let…
Ale vzápětí jsem všechno zapomněl, když se otec otočil a došel ke mně.
Čekal jsem, co ještě řekne, ale v tu chvíli u něho stál Remy a objímal ho jako nejlepšího kamaráda.
Ať už to bylo bezděčné nebo ne, trochu to uvolnilo mé napětí, které jsem cítil od chvíle, kdy se tu otec objevil.
„Milenec?“ chytl Remyho za rameno a trochu ho od sebe oddálil, aby se na něho mohl lépe podívat.
„Spolu zřejmě děti nezplodíte. No, ale budiž, je to Myddinova věc…“ pak Remyho pustil a znovu se otočil na mě.
„Kdy se vrátíš mezi své?“ vypadla z něho otázka dřív, než jsem se stihl nadechnout.
Mírně jsem stáhl obočí a sevřel ruce v pěst.
„Nevrátím se, říkal jsem ti to už snad tisíckrát, naposledy před… No, je to sice už dlouho, ale rozhodnutí jsem nezměnil. Zůstanu tady. Vychovali mě lidé, a já mezi lidmi zůstanu.“
„A proto stavíš útočiště pro tyhle tvory?“ mávnul rukou k Remymu a pak k Loganovi.
„Jsou to taky děti země, jako lidé. Jen jsou nepochopeni. Já… omlouvám se, otče, ale mám tu práci,“ mávnul jsem rukou k jeskyni.
„Jo, to vidím. Myslíš, že toho draka sem dostaneš?“
„Jak o něm víš?“ znovu jsem se zamračil. „Ty pečetě nejsou tvoje práce, a ani matky.“
„Není to moje práce, ale vím o mnoha věcech.“
„Chci tě požádat… poprosit… jestli bys nám s tím pomohl. Izayah ohrožuje lidi a…“
„Tvého milence?“ pousmál se otec a natočil na moment hlavu k Remymu. „Nepomůžu ti. Není to moje práce.“
Po jeho pohledu jsem se natáhl a přitáhl si Remyho za sebe, abych ho chránil. Otec se nad tím znovu jen pousmál.
„Proč? Víš, že jen bohové mají takovou sílu, aby někoho takového udrželi pod zámkem,“ postoupil jsem o jeden krok k němu blíž.
„Bohové… Před kým a koho mají chránit? Tyhle tvory před lidmi, nebo lidi před těmito tvory? Lidé na nás už nevěří. Ve všem hledají vědu. Nebudeme plýtvat silou tam, kde ji nikdo nechce.“
„Ale jiní ve vás věří!“ ozval jsem se o něco hlasitěji. „Jiní jsou také potřební! I oni potřebují ochránit! Dokonce i William tě poznal, a to je přitom člověk!“
Otec se po mých slovech zamračil a přistoupil těsně ke mně. Dobře jsem pocítil, jak jeho síla o něco narostla a pravá ruka mu zazářila stejně jako ve chvílích, kdy z nebes spouští ty své blesky.
„Tvá matka by z tebe měla radost. Řeknu ji, jak ses změnil. A… pomůžu ti, ale jen s jeskyní, o zbytek se musíš postarat sám. Ať už jsem, jaký jsem, pořád jsi můj syn. A tvůj… ehm… milenec… tím pádem taky. A cítím, že to on je ten hlavní ohrožený.“
Po svých slovech se otec otočil a majestátně si to nakráčel do jeskyně. Mé napětí povolilo, když se vzdálil, a nohy se mi roztřásly, stejně jako ruce. Měl jsem co dělat, abych to celé ustál.
Přitáhl jsem si Remyho k sobě, abych si od něj vzal trochu energie a jistoty a políbil jsem ho do vlasů.
„Můj otec tě uznal. Líbíš se mu. Kdyby ne… Ani by tě nezmínil a v horším případě rovnou zabil.“
Remy
Můj pohled skákal z Meryho na jeho otce a zpátky. Jako věděl jsem, jací jsou Meryho rodiče, ale že se s jedním z nich takhle setkám, a ještě budu poslouchat skoro hádku mezi otcem a synem, to jsem nečekal. Zíral jsem jak sůva z nudlí, ale pak se mírně zamračil, nad slovy Meryho otce.
Když se pak na mě podíval, založil jsem si ruce na hrudi a mírně se nafoukl, ale to už mě Mery stáhnul za sebe, snad aby mě chránil.
Meryho otec, kruci, jak se jmenuje? Mery mi to říkal. Tatramis, Tyramis… Tatra… něco. Určitě tam byla Tatra. Na jména nemám moc dobrou paměť. Pamatuju si jen ty, se kterými se setkám.
No nic. Tak Meryho otec nebyl tak skromný jako sám Mery, a já si říkal, po kom je. Nejspíš po mámě.
Jo. S tou bych si určitě rozuměl.
Když Meryho otec odešel do jeskyně a Mery si mě přitáhl k sobě, pevně jsem ho objal, a pak si stoupnul na špičky, abych ho políbil.
„Jasně, že se mu líbím. Jsem přece jedinečný a okouzlující. Tys o tom pochyboval?" pozvedl jsem jedno obočí, a pak Meryho pustil.
„Hned jsem zpátky!" křikl jsem na cestě do jeskyně.
Meryho otce jsem našel přesně uprostřed, mezi několika sloupy v kruhu, kde nejspíš Izayaha uvěznili.
„Pane otče!" zahulákal jsem, když jsem ho uviděl u jednoho sloupu a doběhl k němu.
„Víte, nechci být neuctivý nebo tak něco, ale neměl byste házet všechny do jednoho pytle. Víte, Merymu se podařilo něco úžasného. Vytvořil domov pro ty, co to potřebují. Vždycky se najde někdo, kdo vykročí z řady a zčeří vodu. Ať už to bude člověk nebo jiný. Lidé na vás možná přestali věřit… ne, na nás přestali věřit, ale ne všichni. Jsou tu i tací, kteří jen čekají na nějaké znamení, na něco, co by jim ukázalo, že jejich boj není marný a jejich víra není špatná. Můj otec často říkal, že ho bolí, jak se jeho zem mění před očima. Ale taky říkal, že dokud bude jeden jediný člověk věřit, potom máme pořád naději. A to stejné platí i pro Meryho. Dokud tady bude a dokud budou jiná vědět, že u něj jsou v bezpečí, pořád budou mít naději. Naději na nový život. Váš syn všem těm, kteří už přestali doufat, dal něco mnohem cennějšího než všechny šperky světa. Možná to není podle vašich představ, možná se vám to nelíbí, možná se vám nelíbí to, co se děje se světem, ale neříkejte, že nebudete plýtvat silou tam, kde ji nikdo nechce. Já taky pochyboval, nenáviděl jsem, měl chuť všechno zničit, ale Mery mi ukázal cestu, a proto jsem teď tak úžasný a dokonalý," usmál jsem se na Meryho otce, pak ho objal a otočil se, abych se vrátil zpátky za Merym.
„Mimochodem, na svůj věk vypadáte vážně dobře!" zakřičel jsem ještě na půl cesty, a pak už radši rychle vyběhl ven a skočil Merymu přímo do náruče.
„Bože! Strašně moc tě miluju!" pověsil jsem se na něj a vlepil mu takového hubana, že i Logan s Williamem se museli červenat.
Merlin
Trhnul jsem sebou, když najednou Remy odběhl do jeskyně. Jen jsem doufal, že se mu nic nestane, že otec nepředvede jednu z těch bojových nálad, kvůli které zahynula spousta lidí i jiných.
Rozběhl jsem se za ním, ale pak jsem se zabrzdil u vchodu do jeskyně, kde jsem zůstal stát málem s otevřenou pusou.
Neslyšel jsem sice všechno, a vím, že „za dveřmi“ se poslouchat nemá. Ale i tak se mi po těle rozlilo to příjemné teplo z těch slov, které jsem stihl od Remyho zachytit.
Když jsem viděl, jak se otci vrhá do náruče, a on se nad tím jen pousmál, rychle jsem vycouval dál od jeskyně. Netrvalo dlouho a měl jsem Remyho v náruči.
„Ty jsi ten nejlepší drak, kterého znám,“ pevně jsem ho objal, že sotva dýchal, a vrátil jsem mu ten úžasný polibek.
Kolik že mi je let, když se tady chovám jak čerstvě zamilovaný puberťák?
Pustil jsem Remyho a chystal jsem se jít za otcem do jeskyně, když jsem si všiml Loganova pohledu.
Jo, tak tenhle ohled znám. Říká: „Teď jsem na to konečně přišel. Už přede mnou nic neschováš…“
Přistoupil jsem k němu, zamával mu rukou před obličejem, aby mě vnímal.
„Je ti jasné, že tohle, čeho jsi svědkem, se nesmí nikdo dozvědět?“ na moment jsem pohlédl i k Williamovi. „Ano, Taranis je můj otec, a má matka je Epona. Jsem jejich poslední potomek. Pokud by se to někdo dozvěděl, mohl bych být v ohrožení, musel bych opustit tohle místo, a žít s… s nimi. Klidně si to měj v hlavě, ale nesmí to být nikde zapsáno. Tím myslím, že opravdu nikde, rozumíš?“
Když na mě Logan stále hleděl s očima skoro navrch hlavy, otočil jsem se k Williamovi.
„Mám otázku, odkud víš, nebo jak jsi poznal že je to Taranis? V dnešní době na něho už nikdo nevěří. No, myslím, že skoro nikdo…“
„Narodil jsem se ve Skotsku, stejně jako Alexander,“ pousmál se William. „A i když teď mám roků, kolik mám, narodil jsem se ve čtrnáctém století, ale to je dlouhá historie, na kterou teď nemáme čas.“
Logan se konečně uvolnil a uchechtl se, jako by říkal: „Nachytal jsem tě při tvé nevědomosti.“
Jen jsem se pousmál, ale pak už jsem se otočil k jeskyni.
„Musím jít za starochem, nemůžu ho nechat samotného dělat naši práci. Jestli chceš Remy, můžeš jít se mnou, ale nevím, jestli to tvému drakovi nebude nepříjemné,“ chytl jsem ještě Remyho za ruku a druhou jsem ho pohladil po tváři. „Vy dva… Jste ti nejlepší na celém světě. Jste to nejlepší, co mě mohlo potkat.“
Remy
Myslím, že jsem se trochu i začervenal, když mi Mery vrátil polibek a řekl, že jsem nejúžasnější drak, kterého zná. Moc nás to potěšilo. Až tak, že jak jsme byli z tohoto místa včera rozhození, tím, co všechno se stalo v noci, teď a i tím, že byl možná den, najednou nám nevadilo být tady. Bylo zvláštní vědět, že místo, kde se dá zapečetit drak existuje, ale ne nepříjemné.
Ale nejspíš to bylo i tím, že jsem tu byl s Merym a byl jsem víc v pohodě.
Když pak Mery přistoupil k Loganovi, mírně se mi stáhlo obočí. Bylo to, jak jsem říkal Meryho otci.
Ještě do nedávna by mě ani nenapadlo spolupracovat s lovci. Ale díky Merymu jsem jim dal šanci, a teď jsme tady a oni dokonce znají i to největší Meryho tajemství.
Jen jsem doufal, že si to Logan skutečně nechá pro sebe. Ne, že bych mu nevěřil, ale nějak jsme si asi vzájemně moc nepadli do oka. Nejspíš proto, že jsem ho považoval za děsného suchara.
Ještě horšího, než je Mery, a to už bylo co říct.
Ale rozhodně jsem ho nepodceňoval. Jeho vědomosti i síla nebyly zanedbatelné.
Když se pak ke mně ještě Mery otočil s tím, že musí jít za otcem, a že jsme to nejlepší, co ho mohlo potkat, málem jsem se rozplynul.
Pevně jsem ho objal a nos zabořil do jeho hrudi.
„Jsme v pořádku," zahučel jsem. „Už jsme se uklidnili a nedělá nám to problém. Sice cítíme mírné napětí, že je tu místo, jako je tohle, kde může být zapečetěný drak, ale jsme na tom mnohem líp než včera. Včera jsme se nechali unést, nechali se rozhodit, ale to už se nestane."
Ještě jsem si stoupl na špičky, vlepil Merymu rychlou pusu, a pak už jsem ho pustil, abysme mohli odejít do jeskyně a Mery tam mohl dodělat, co potřeboval.
Merlin
Když Remy řekl, že půjde se mnou dovnitř, byl jsem rád. Znamenalo to, že tohle místo na něj opravdu už nepůsobí tak špatně jako včera v noci, kdy jsme tu byli poprvé.
Spíš jsem měl obavy z toho, co by cítil z mého otce a ze mě, až společně budeme dávat do pořádku jeskyni pro uvěznění Izayaha. A pokud to nakonec nebude Izayah, může tu být uvězněn kdokoliv jiný nebezpečný.
William se konečně pohnul a šel si zase po své práci. Logan se na mě podíval, nakonec přikývl, což jsem bral jako souhlas s tím, co jsem mu řekl, a pak šel dokončit obhlídku místa. Stále si však nechával svou upírskou podobu. Možná, aby se chránil, možná i proto, aby mu nic neuniklo ze stop, které by mohl najít.
Společně s Remym jsme pak vešli do jeskyně, kde otec právě obnovoval největší magický kruh na zemi, uprostřed mezi sloupy. Ten by měl být nejsilnější, nejmocnější, aby udržel draka na místě, a proto jsem byl rád, že se toho chopil.
Když jsem pohlédl k vysokému stropu jeskyně, už i tam jemně zářil další magický kruh.
Otec opravdu nezahálel.
„Opravím magické kruhy na stěnách, zbývají už jen tři, ty dva nejdůležitější jsi už udělal, děkuji,“ prošel jsem kolem Taranise a lehce jsem se dotkl jeho ruky.
„Epona… občas se na tebe dívá,“ najednou otec promluvil, ale dál se přitom soustředil na svou práci.
Ruce, které jsem právě zvedl, mi mírně cukly, ale hned na to jsem se pustil do práce.
„Neviděli jsme se přes tři sta let,“ odvětil jsem.
„Možná tys ji neviděl přes tři sta let,“ opáčil otec. „Ale víme o každém tvém kroku. Víme o každém kroku všech našich dětí. Jen… Myslel jsem, že ze tebe bude válečník. Jsi nejsilnější… Ale jsi spíš jako tvá matka. Bohyně ochraňující rodinný krb.“
Neměl jsem na to, co odpovědět. Raději jsem se soustředil na svou práci, ale i přesto jsem občas mrknul, jak na tom je Remy.
„Dračí král… Nemohl sis vybrat lépe. Je hodný tvému postavení a ty jeho.“
Udiveně jsem se otočil na otce.
„Říkal jsem ti, že vím mnohé…“ věnoval mi jeden ze svých úsměvů, které tak málo ukazuje, a dokonce mě to zahřálo u srdce.
„A ty…“ svěsil ruce, když dokončil svou práci a otočil se na Remyho. „Tví rodiče… Bojí se o vás, ale věří, že to s bratrem zvládnete. Proto nezasahují. Jsou věci, které by si děti měly mezi sebou vyříkat bez zásahu rodičů. Kdyby… pokud by to nešlo jinak, máš právo povolat si na pomoc dračí bojovníky. Ale víš, co by to znamenalo pro tuhle zemi…“
Remy
Když jsme vešli do jeskyně a setkali se z Meryho otcem, všiml jsem si magických kruhů, které slabě zářily. Drak uvnitř mě se nervózně ošil, ale já se pozorně rozhlédl po místě, kde byl Izayah uvězněn.
Skoro jsem i přeslechl slova Meryho otce a chvilku na něj překvapeně hleděl.
„Vy znáte mámu a tátu?" vyjekl jsem a přihnal se k němu.
„Jak je znáte? A jak se mají? A nezlobí se na mě?" vyhrkl jsem, zadíval se Merymu otci do očí, a pak si povzdechl.
„Doufám, že se nezlobí. Vím, že mám právo povolat si dračí bojovníky, ale nechci. Možná jsem dračí král, ale občas si tak nepřipadám. Eli… Elisha, můj bratr, mé dvojče, nedokázal jsem ho ochránit před přítelem, který ho týral. Izayah, bratr, měl zůstat uvězněn, a já bláhově doufal, že se o něm nikdo nikdy nedozví. Podcenil jsem spoustu věcí a teď musím nést následky. Chci, aby to jednou pro vždy skončilo, ale nemůžu se pořád spoléhat jen na ostatní. Musím víc zesílit, a taky chci, aby na mě byli naši hrdí. Udělal jsem chyby, ale chci je napravit. Hodně mě toho naučil váš syn, a přesto, že mu přidělávám dost často problémy, ještě nade mnou nezlomil hůl. Ze začátku, když mě zachránil od lovců, kteří mě mučili, jsem ho dokonce chtěl sežrat. Byl jsem nepříčetný, nenáviděl celý svět a stalo se ze mě skoro to, čím je Izayah. Ale svou trpělivostí a pílí, svým laskavým přístupem dokázal obměkčit mého draka, a nakonec jsme se do něj zabouchli. Už dávno před tím, než to vůbec Merymu došlo. Víte, je strašně chytrý a silný ale co se týče této věci, byl děsně zabedněný. A to jsem ho sváděl několik let," povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou nad tím, jak dlouho mi vůbec trvalo Meryho klofnout.
Podíval jsem se na Meryho, usmál se na něj, a pak se rozhlédl po jeskyni.
„Bude to fungovat znovu? Myslím, uvěznit Izayaha na stejném místě? Nechci znít neuctivě, ale kde je nějaká záruka, že se za pár desítek nebo stovek let nebude opakovat to, co teď? I předtím, si nejspíš ti, co Izayaha zapečetili mysleli, že je to navždy," pokrčil jsem rameny a zadíval se ke stropu.
Merlin
Málem jsem zapomněl na svou vlastní práci, když se Remy rozmluvil. Poslouchal jsem ho s rukama napřaženýma proti stěně a po slovech, že mě uháněl několik let, jsem se raději otočil zpátky, abych se nemusel dívat na ten otcův úšklebek, který potom nahodil.
Remy si to možná neuvědomuje, ale má zvláštní vliv nejen na lidi. Dokáže v nich probudit to, co v sobě skrývají, a to jen svým vlastním osobitým přístupem.
„Mělo by to vydržet minimálně několik stovek let. Pokud se to bude občas kontrolovat a obnovovat, tak potom a věčnost. Je pravda, že kouzlo ztratilo svou sílu a lidé to potom zcela narušili, ale teď by to mělo být v pohodě.“
Dokončil jsem svou práci a zamyslel se nad otcovými slovy.
Takže lidé… Myslel jsem si to. A to že napadli Remyho a kočkodlaky, tomu vlastně i odpovídalo. Jen jsme mohli doufat, že to byla jen tahle malá skupina, kterou jsme zničili.
„Tyhle staré pečetě a magické kruhy ztrácely svou sílu, protože bohové, kteří je vytvořili, odešli. Lidé na ně přestávali věřit, neměli tu už co dělat. A taky tak trochu to byla jejich ješitnost. Ale pokud se o to bude Myddin starat, mělo by to být v pohodě. Jen musíte vymyslet, jak sem Izayaha dostat. To bude asi ten největší problém. Je až moc chytrý. No, ale to už je na vás. Já svou práci dokončil. Odstupte,“ ukázal nám otec ke vchodu do jeskyně.
Přešli jsme s Remym k němu, a otec, který stál uprostřed jeskyně, zvedl ruce nad hlavu a řekl pár slov řečí Bohů. Všechny magické kruhy, které tu byly, a pečetě, silně na pár vteřin zazářily, a potom najednou všechny pohasly. Jeskyně rázem vypadala, jako by tu minimálně několik desítek let nebyl.
Přeci jen je Bůh. A je jedno, která země ho uznává a věří v něho. Má daleko větší sílu, než mám já.
„Je čas se vrátit,“ vyšel Taranis ven, a ještě se rozhlédl po okolí. „Je tu jen jedna přístupová cesta, to vám zřejmě tenhle mimořádně chytrý upír chce říct,“ ukázal na Logana, který se právě vracel odněkud z lesa.
Logan zabrzdil na místě a udiveně se na otce podíval.
„Postarám se o to, ty posilni pečetě a kouzla čaroděje,“ ukázal otec na Williama, který stál opodál a zřejmě už taky dokončil svou práci.
„Budu pozdravovat tvou matku,“ položil mi ještě na moment ruku na rameno a pak se vznesl do vzduchu.
Na moment se zastavil, natáhl ruku před sebe, ta mu zazářila a já v ní zahlédl jeden z jeho blesků. Po další vteřině se ozvala silná rána, když blesk udeřil o kus dál do země, země se pod našima nohama zachvěla, a všechno ptactvo poplašeně vylétlo ze stromů a rozletělo se na všechny strany.
Otec k nám ještě jednou pohlédl, a pak se s úsměvem rozplynul jako ranní mlha.
Remy
Doufal jsem, že Meryho tátu ještě někdy uvidím. Vážně, setkání s ním stálo za to. V mnoha ohledech byl podobný Merymu a já byl i rád, že mě přijal.
Nechtěl bych si někoho, jako je on poštvat proti sobě.
Logan vypadal, že je z toho všeho paf, i když se to snažil skrývat za tou svou netečnou maskou, ale mě neoblbnul. Kdežto Williamovi jsem ten jeho klid věřil. Snad, jako by se z Meryho otcem už snad setkal, nebo s někým jemu podobným. No, pokud byl vždy čaroděj a nejspíš žil už delší dobu, jak říkal, pak to nebylo nemožné.
„Doufám, že v Sorenově vesnici teď nevypuknul poplach," zabručel jsem, když Meryho otec znepřístupnil jedinou cestu pro lidi svým bleskovým úderem.
Zároveň mi to i připomnělo to, co jsem chtěl udělat a otočil se na Meryho.
„Půjdeme se podívat za Levim? Jestli Logan nebo Will nebudou chtít jít, tak je klidně přenes a já tu počkám. Ty dvě vteřiny se mi nic nestane, navíc pokud by tu byl nepřítel, tvůj otec by si ho dávno všimnul," otočil jsem se na Meryho, když byla celá věc prozatím uzavřená.
Nakonec všichni souhlasili, že se půjdeme podívat za Levim, hlavně i z toho důvodu, abysme zjistili, jak na tom jsou, a taky je ujistili, že to, co před chvilkou cítili, nebyl útok nepřítele.
Ale to už si bude muset vysvětlit Mery sám.
K Sorenovi jsme šli pěkně po svých, nebylo to moc daleko, a navíc, kdyby se Mery s námi přenesl přímo k Sorenovi, mohlo by to vyvolat konflikt. Přece jen jsme byli prapodivná skupinka.
Vybrali jsme si tu nejschůdnější cestu a většinou jsem celou dobu mluvil jenom já.
A nejspíš díky tomu, že jsem polevil v ostražitosti, jsem příchozího zaregistroval až ve chvíli, kdy jsme za sebou zaslechli zapraskání větví.
V ten moment se drak uvnitř mě pohnul, a ještě, než jsem se otočil, změnil jsem se do své dračí podoby, kterou jsem poprvé použil při střetu s Loganem a Jeromem.
„Hezké," ušklíbl se mladý muž přede mnou.
Na první pohled vypadal neškodně. Oblečený do džínů, trika s nápisem a lehké bundy. Světlé vlasy měl rozcuchané, oči měl stejné jako já nebo Eli, jen světlá, skoro průsvitná pokožka a špičaté uši svědčily o jeho dvojí krvi.
„Izayahu!" zavrčel jsem a napjal se.
Merlin
Dokončili jsme práci tím, že jsem posílil Williamovy pečetě a kouzla. Logan se mezitím na chvíli ztratil znovu mezi stromy, aby se pak vrátil s tím, že přístupová cesta pro lidi zmizela. Teda… Že na ní vznikla velká bezedná propast, přes kterou se lidé nedostanou.
Jo, celý otec. Mohl udělat něco menšího, ale on se prostě musel předvést. A pak, kdo tu je ješitný.
Když pak Remy připomněl návštěvu u kočkodlaků, a Williama a Logan souhlasili, vydali jsme se na cestu. Jen přes tu propast jsme se museli přenést, ale tentokrát jsem nemusel přenášet všechny tři, protože to byl jen kousek a ti dva to zvládli bez problémů.
Po cestě dolů, teda níž, kde měli mít kočkodlaci své území a svou osadu, jsme se celkem živě bavili. Spíš Remy nás bavil.
A proto jsem se zarazil, když najednou ztuhnul, vzápětí se prudce otočil a měl hned na sobě své dračí brnění a korunu.
William se okamžitě zamračil, a snad poprvé jsem u něj viděl tento výraz. Pravda, Faiové byli často mylně přiřazování čarodějům, a on s tím měl určitě i své vlastní zkušenosti.
Logan se okamžitě změnil do upírské podoby, i když podle mne tušil, že by tady toho zřejmě moc nezmohl. Ale ta upírská krvežíznivost tu byla najednou cítit silněji než cokoliv jiného.
„Nerad ruším vaše rodinné setkání, ale… Nejsi tu vítán,“ konečně jsem se pohnul dopředu, a ani mě nenapadlo v tuhle chvíli skrývat svou vlastní podstatu.
Byl jsem připravený na něho klidně zaútočit vším, čím jsem mohl. Moje magie se rozprostřela kolem nás, posílila i tu Williamovu, a dodala sílu Loganovi.
A kromě toho…
Obalila Remyho neviditelnou bariérou, jako jemná přikrývka, která ho má chránit nejen před chladem.
V duchu jsem si představil, jak daleko jsme od jeskyně a upřel jsem na Izayaha pohled.
Stačí jen vteřina…
Remy
Cítil jsem Meryho nastupující sílu, i to, jak mě obalil bariérou. Ale nevypadalo to, že by to Izayaha nějak rozhodilo. A vím, že cítil to samé.
„Klídek, hoši. Přišel jsem se promluvit jen s mým bráškou, tak se do toho neserte," mávl rukou k těm třem za mnou.
Nevím, co udělal, nedal mi šanci se ohlédnout, protože najednou stál těsně přede mnou.
Bariéra však na něj zareagovala a zajiskřila, což okomentoval povzdechnutím.
Pak jednoduše natáhl ruku, a jako by mezi prsty svíral deku, sevřel i tu bariéru a jednoduše ji ze mě strhl.
„Izayahu…" zavrčel jsem, připravený zaútočit, ale pak jsem ztuhl v šoku, když mě Izayah objal a jemně pohladil po tváři.
„Nepřišel jsem bojovat, bráško. Přišel jsem si promluvit. Vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp. A taky, že jsem udělal spoustu špatných věcí, ale divíš se mi? Byl jsem zničený. Zničený z toho, že mě vlastní matka vykopla. Chtěl jsem jen rodinu. Chtěl jsem vyrůstat se svými bratry, chtěl jsem…" Izayah si povzdechl, zavrtěl hlavou, a pak se svým čelem opřel o to mé.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co říká a co dělá, dokonce se i můj drak stáhl, protože jsme z něj necítili žádnou hrozbu. Opravdu jen smutek a lítost.
Mohl jsem se celou dobu plést?
„Ti mrtví teď…" zaskřehotal jsem, když mi došlo, co všechno se stalo, když se osvobodil.
„Postavili se mi do cesty. Chtěli mě odvést pryč. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Ale musím se chránit. Ty přece děláš to samé, ne? Opravdu jsem nic z toho nechtěl. Proč myslíš, že jsem doposud nic nikomu z tvých přátel neudělal? Vím, že ten čaroděj za tebou žije v jedné vile na kraji města se spoustou jiných včetně tebe a Elishy. Jak se vůbec má? Když jsem pocítil, že se vrátil zpátky, bylo to pro mě jako znamení. Navíc jsem cítil jeho bolest a strach. Chtěl jsem ho chránit, ale do Portlandu jsem se dostal pozdě. Prosím, Remy. Pojď se mnou. Buďme rodina. Chci začít znovu. Chci na to všechno, co se stalo zapomenout. Chci vás chránit, jako váš starší bratr. Chci dokázat, že se rodiče mýlili a nejsem taková zrůda, za jakou mě všichni považují. Potřebuju jen někoho, kdo mi bude rozumět, kdo mě bude milovat a kdo mě podpoří."
Izayahova slova se tak krásně poslouchala. Dokonce jsem se přistihl, že zvedám ruku a hladím ho po tváři. Skutečně to bylo, jak říká? Mohlo to tak být?
Pravda byla, že matka s otcem Izayaha vyhnali, a teprve potom začal běsnit. Do té doby se prý choval klidně a nenásilně. A taky... Merymu otci jsem říkal, ať dá šanci i těm, nad kterými zlomil hůl. Měl bych dát i já šanci Izayahovi?
Můj drak na něj vůbec nereagoval. Dokonce se zdálo, že usnul. A z Izayahovi strany jsem necítil nic.
Nechápal jsem to.
„Ten čaroděj…" vzpomněl jsem si nakonec ještě a mírně se odtáhl.
„Mrzí mě to. Pomohl mi sice ven, ale pak jsem s ním nechtěl už nic mít. Je plný černé magie a nenávisti vůči nějakým dvěma lovcům. Chtěl mě využít, aby je zničil, ale já odmítl. Nechápu, proč to udělal. Chtěl jsem ti jít na pomoc, ale ten tvůj čaroděj byl rychlejší," povzdechl si Izayah a zatvářil se zkroušeně.
Políbil mě na čelo, pohladil po tváři, a pak vzal mou ruku do své.
„Pojď se mnou. No tak, Remy. Jsme rodina. Patříme k sobě," zašeptal a já jeho podmanivému hlasu i jeho očím zcela propadl a nechal se jím vést.
Merlin
Byl jsem připravený na všechno. Na okamžitý útok, na pár slovních výlevů… Ale nečekal jsem, že Izayah bude tak silný.
Překvapilo mě to natolik, že jsem jen ztuhnul a díval se, jak přistupuje k Remymu.
Pohlédl jsem k Loganovi a Williamovi. Ani jeden z nich také nebyl schopen pohybu stejně jako já.
To si to Remy vůbec neuvědomuje? Necítí to? Nedošlo mu ještě, že nestojím vedle něho?
Že má Izayah volný prostor, aby mohl dojít až k němu a mluvit s ním, aniž by někdo z nás tří zasáhl?
Copak nevidí, necítí, že svá slova, která Izayah pronáší jsou minimálně z poloviny lež?
Nemohl jsem pohnout rukama, nemohl jsem udělat ani krok. To neviditelné spoutání, které Izayah vytvořil, bylo nečekané, ale hlavně silné.
V té vteřině, kdy se před námi objevil, zapomněl jsem, že je to Fai, a on mého zaváhání využil.
Ale…
Jsem Myddin… Jsem potomek dvou silných Bohů. Nemám sice sílu jako oni, ale…
Zatímco William neslyšně pronášel nějakou kouzelnou formuli, aby se uvolnil z pout, a Logan se naprosto uklidnil, aby se z nich dostal svým vlastním způsobem, já začal pociťovat narůstající sílu a hlavně vztek.
„Nevěř těm slovům. Jsou jako med ale přitom jedovaté. Nevěř jim, nemyslí vážně co říká. Copak to necítíš, Remy?“ zavrčel jsem tiše.
Země pod našima nohama se začala chvět s narůstající silou. Po chvíli to už nebylo chvění, ale docela silně se třásla jako při slabším zemětřesení. Teplota kolem mého těla nebezpečně stoupala, a ve chvíli, kdy jsem se uvolnil z neviditelných pout, uvolnil jsem i Logana a Williama.
Jenže…
Nejsme ještě připravení na boj s Izayahem. Mohl bych ho chytit a přenést do jeskyně. Ale zvládl bych to nepřipravený dostatečně rychle, abych se vyhnul jeho útoku? A navíc teď, když je Remy ovlivněný jeho slovy? Možná by se postavil na jeho stranu…
„Remy! Prober se!“ křiknul jsem na něho a uvolnil jsem část svých sil, která stačila na to, aby Logana a Williama smetla bokem, a Remyho odhodila kousek dál od Izayaha, který však stál na místě, jako by se ho dotkl jen lehký vánek.
Byla to práce Faie… Syna jednoho z nejsilnějších Faiů a draků…
Mohl jsem použít ještě víc síly, ale bál jsem se, že…
Že ublížím i Remymu.
Remy
Na malý moment jsem zadoufal, že by Izayah mohl mít pravdu.
Že bysme mohli zůstat my tři spolu. Ale stihl jsem jen udělat pár kroků, když mě nějaká síla strhla stranou a já zaslechl Meryho slova.
Překvapeně jsem zamrkal a otočil se na něj.
„Nepleť se do toho, čaroději! Všichni chcete jen roztrhat naše pouta! Nikdo z vás nic nechápe! Remy! Neposlouchej ho! Nakonec dopadneš jako já! Až se něco stane, až zjistí, že jsi mocnější než všichni ostatní, budou se tě chtít zbavit! Protože to, co nemůžou ovládnout, chtějí zničit!" vykřikl Izayah a jeho tvář se stáhla hněvem.
Věděl jsem, že má z části pravdu, ale Mery… Mery by něco takového neudělal.
Opatrně jsem se postavil a pomalu přešel k Merymu.
Padl jsem mu do náruče a prostě ho jen objal.
„Mrzí mě to, Izayahu," pootočil jsem k němu hlavu a povzdechl si. „Možná máš v některých věcech pravdu. Možná bych chtěl, abysme byli rodina a nemuseli mezi sebou bojovat. Možná se k tobě rodiče nezachovali dobře, a ty jsi jen zůstal nepochopený. Ale… Mohli jsme to vyřešit už dávno. Mohl jsi přijít už dávno. Máš na rukou krev spousty nevinných. To nepopřeš. A nepopřeš ani to, že zabíjení se ti líbí. Je to tvá podstata a tu nezměníš. Nikdy bysme si nerozuměli, Izayahu."
Necítil jsem se dobře, že jsem podlehl jeho slovům. Ale to jen dokazovalo, jak mocný je.
„Jsi stejný, jako ostatní!" vyštěkl Izayah a teď už jsem cítil tu sílu, která jím prostupuje.
Ten hněv, zlobu a touhu zabíjet.
Ale tentokrát byl můj drak připraven.
Izayah znovu vykřikl a vzápětí před námi mezi povalenými stromy, stál černý drak.
Menší než já, štíhlejší, ale temnější než noc.
Když Izayah máchl křídly a otevřel tlamu, na nic jsem nečekal. I já vypustil svého draka a ochránil Meryho, Logana a Williama svým tělem, před ohnivou koulí a větrnou smrští, kterou proti nám Izayah vypustil.
Vzápětí jsem zařval, postavil se na zadní a svými křídly zničil pár stromů, když jsem je roztáhl.
„Nevyhraješ!" zasyčel Izayah, máchl křídly a vznesl se do vzduchu.
Jenže sotva jsem se dostal i já nad koruny stromů, Izayah zmizel…