Myddin Merlin Slade
Výška 187 cm, postavy štíhlejší, ale ne zas nějaké vyžle, pevné svalstvo, vlasy světle hnědé po lopatky, nosí je svázané stuhou, oči modrozelené, které ale podle nálady dokáží měnit barvu buď do čistě zelené nebo čistě modré.
Mág žijící víc jak dva tisíce let. Je poslední přímý potomek z linie keltských bohů. Byl však vychováván jako druid.
I proto má silnější magii, než kdokoliv z žijících mágů a čarodějů a je prakticky skoro nevyčerpatelná. Svůj věk si uchovává tak, aby v lidském měřítku vypadal tak na pět a třicet až čtyřicet maximálně.
Vzhledem k jeho původu je klidný, rozvážný. Nerozčílí se jen tak. Ale pokud to už přesáhne hranici, dokáže být nebezpečný a jeho nepřítel by se měl raději rychle schovat.
Vzhledem k tomu, jaký má původ, snaží se, aby se o něm nevědělo. Za svůj život už žil v mnoha zemích světa, vždy po dobu maximálně sta let. Jeho původní jméno je Myddin, ale v současnosti, kdy se usadil a Americe, byl donucený ke svému jménu připojit i příjmení a původní jméno změnil na Merlin, protože je to i odvozenina z jeho původního jména a není tak nápadné. Aspoň si to myslí.
Vlastní velký prostorný dům, s velkým pozemkem na okraji Seattlu, na kterém jsou další přístavby pro nečekané hosty.
Zvenku dům vypadá jako obyčejná velká vila s velkým pozemkem a garáží. Ale to je jen pro lidské oko.
Jeho dům slouží jiným pro úkryt, pro ochranu, pokud ji potřebují.
Remy Weston
Vysoký 172 cm, štíhlý, lehce opálený, své sexy tělo dává každou chvilku na obdiv, rád se ukazuje a rozhodně má co. Jasně zelené oči, které občas přejdou do zlaté, černo modré po pás dlouhé, husté a jemné vlasy, plné rty, drobná piha pod pravým okem.
Nijak se netají tím, že má rád sex, a je v něm ten dominantní. Nejraději však svádí svého šéfa, Merlina. I když vypadá stěží na pětadvacet, jeho skutečný věk je mnohem vyšší. Je mu přes sto let, je jedním z posledních královských draků, ale snaží se to tajit.
I když vypadá, že ho nic kromě sexu nezajímá a všechno bere na lehkou váhu, pravda je, že Merlina respektuje a uznává, je chytrý, chrání to, co je mu blízké, nesnáší přetvářku a snaží se pomoct jiným, kteří to potřebují. Jeho rodiče odešli do Země draků, aby tam dožili své poslední dny.
Přesto, že se Remy snaží tvářit, jak má všechno pod kontrolou, pravda je taková, že má jednoho kostlivce ve skříni. Nevlastního bratra, který jeho i všechny ostatní nenávidí. A taky má dvojče, který je přesný opak, u kterého se ale zatím neprobudila síla, a který odešel do Evropy se svým milencem.
Elisha Weston
Remyho dvojče, od sebe je nerozeznali ani vlastní rodiče. Až teprve povahou je od sebe někdo rozezná. Zatímco Remy je středobodem světa, Eli je jeho pravý opak. Stydlivý, nevinný, plachý, nejraději by se schoval někde do koutku, aby na něho nikdo neviděl. A vzhledem k tomu, jak je submisivní, jednou ho sbalil jeden upír a zmizeli spolu do Evropy. Jenže Eli není šťastný a po několika hádkách se rozhodl vrátit za svým bratrem.
Izayah Anderson
Remyho a Eliho nevlastní bratr. Je starší než oni, jejich matku svedl princ Faiů, temných víl, které se považují za nejprohnanější, nejprolhanější a nejzákeřnější rasu vůbec.
Izayah však nikdy netoužil po ničem jiném než po rodině. Jenže jakmile se narodili Remy a Eli, byl vyhozen z domu, prohlášen za zrůdu, a od té doby se snaží nějak přežít. Díky spojení draka a Faie má nejen neuvěřitelnou sílu, ale i vzácnou krev, se kterou často obchodoval, když potřeboval přežít. Je vysoký 187 cm, má tmavé oči, krátké černé vlasy, šlachovitý, pro ránu nejde daleko. Nenávidí své bratry, a jediné co chce je jejich smrt.
Merlin
Seděl jsem v pohodlném křesle, ve své knihovně, která mi sloužila zároveň i jako pracovna.
Vedle sebe, po levé ruce jsem měl okno, skrz které jsem viděl k bráně.
Jako jeden z mála jsem si kolem pozemku postavil plot, který z části chrání i živý plot. Tady v Americe na nějaké takové ohraničení pozemků nejsou tak zvyklí, a proto se i divili, co se to děje, když jsem si plot nechal postavit a sám jsem potom vysázel túje. Ty však nejsou kolem celého plotu. Potřeboval jsem výhled i na cestu, abych věděl, zda se k nám někdo blíží. Někdo, kdo by potřeboval pomoc.
Nejsem samaritán, nevlastním kliniku nebo útulek pro zvířata, či azylový dům pro bezdomovce a potřebné.
Ale vlastně… Když tak nad tím přemýšlím, tak určitý druh azylového domu to je. Ale ne, jen tak obyčejný. Na první pohled, pro lidské oko, to vypadá jako velká netypická vila, se samostatnou garáží a zahradním domkem. A kolem toho opravdu hodně velký pozemek.
Stálo mě to nemálo peněz, ale za celý svůj život jsem měl našetřený takový majetek, že jsem z toho schopný vyžít minimálně dalších tři sta let, pokud bych úplně přestal přijímat jakékoliv dary, či si nechal zaplatit za své služby.
I když jsem měl svůj fond, své konto a nějaké nemovitosti různě po světě, tak polovina těch peněz šla na provoz tohoto a dalších domů, a taky na pomoc těm, co byli v nouzi.
Ale rozhodně nešlo o lidi. I proto tohle není typický azylový dům.
Poskytuji útočiště „jiným“, kteří se ocitli na kratší či delší dobu v nesnázích, nebo jsou třeba terčem lovců.
Málokdo o tomhle domě ví. Ale já poznám, pokud někdo potřebuje pomoc: A taky… I když žiju stovky let, nebráním se ani vymoženostem dnešní doby. Mám upravenou místnost v suterénu, řekl bych takovou tajnou základnu, kde jsou právě ty vymoženosti dnešní doby nelepší kvality, a kromě toho… Obsluhuje je jeden z mých pomocníků. Spíš jedna z pomocnic.
Vědma Anastazie.
Říkáme ji Stasy, a je opravdu dobrá. Dokáže i přes monitory rozeznat jiného od člověka, a taky to, jestli nepotřebuje pomoc. A pokud ano… Napojí se na něho, a aniž by si to uvědomil, tak ho přivede sem k nám. A na jednoho takového se před dvěma dny napojila a navedla ho sem. Věděl jsem, že to bude chvíli trvat, než k nám dorazí. Nebyl zrovna blízko a měl po cestě trable s lovci.
Ale teď, když jsem zvedl hlavu od čtení a zadíval se skrz okno ven, uviděl jsem ho.
Zmateně přecházel kolem brány, rozhlížel se a vypadal, jako by nechápal, jak se tady vůbec ocitnul.
Je čas ho přivítat.
Odložil jsem knihu, vstal z křesla a přešel jsem místnostmi do chodby.
„Remy! Máme návštěvu. Jdi mu, prosím, otevřít a přivítej ho. A zaveď ho rovnou do kuchyně. Vypadá, že má docela velký hlad, tak mu nachystej něco z krevní banky dřív, než někoho pokouše, ano?“ zavolal jsem směrem do patra, kde měl Remy svoji ložnici.
Poznal jsem, že nově příchozí je upír, mladý upír, a potvrdila mi to i Stasy.
Dřív, než se s ním setkám, chci si ho v klidu prohlédnout a chvilku pozorovat. Potřebuji mít jistotu, že nám od něj nic nehrozí a že neohrozí i další hosty, kteří tu právě pobývali.
„Stasy, přijď nahoru, prosím“ vyslal jsem ještě myšlenku naší vědmě, a pak už jsem sám zamířil do místnosti, která sousedila s jídelnou a odkud jsme nerušeně mohli nově příchozího pozorovat.
Remy
„Hej! Jestli mi poničíš mou krásnou kůži, tak už ti nikdy nenastavím, rozumíš?" prskl jsem po Ezrovi, mladému medvědodlakovi, který mě zrovna klátil a pokoušel se u toho přeměnit, což jsem moc neoceňoval.
Teda jako, kdyby se proměnil jen dole, v pohodě, ale jeho drápy ve své kůži jsem fakt nechtěl.
I když by nebyl problém, aby se rány zahojily, nešlo to tak rychle, a jeden, dva dny, bych musel chodit oblečený, což nepřipadalo v úvahu.
Nakonec jsem ale na chvilku všechny myšlenky odsunul stranou, protože se Ezra začínal poměrně činit.
„Skvělé. Ještě pár čísel a vytrénuju si tě," zachrčel jsem o pár minut později, když jsem na Ezrově klíně vydýchával právě prožitý orgasmus.
Ezra jen zavrčel, ale já se zasmál, otřel jsem se o něj svým zadečkem, a pak už mazal do koupelny.
Jo, musel jsem být dokonalý. V každém ohledu.
Mohl jsem mít, a taky jsem měl, každého, na koho jsem ukázal. Ale popravdě, já chtěl jen jednoho.
Jenže ten byl úplně slepý nebo naprosto frigidní, protože na něj nic nezabíralo. Ale vzdát to?
Ani omylem!
Měl jsem ovšem jednu výhodu. Bydleli jsme ve stejném domě, a navíc to byl můj něco jako šéf, takže jsem mu neustále byl na blízku.
No, a protože jsem zatím strouhal mrkvičku, co se jeho týkalo, bral jsem si sem tam nějakou tu bokovku. Sem tam bylo skoro pořád, a bokovky byli jiní z našeho domu.
Bylo jich tu plno a někteří víc než svolní.
Jak říkám. Jsem sexy a vím to.
Dalo by se vlastně říct, že jsem byl prvním obyvatelem tohoto něco jako útulku, a později Mery, jak jsem říkal Merlinovi, přišel s nápadem, že jiných, co mají problémy, utíkají před lovci, nebo prostě jen nemají kam jít, je docela hodně a taky potřebují své místo.
No, není úžasný, ten můj sexy čaroděj?
Jen kdyby to nebyl takový suchar.
Povzdechl jsem si, dokončil očistu svého těla, vyšel ze sprchy, utřel se tím nejjemnějším ručníkem, zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, a pak si oblékl kalhoty, ve kterých se rýsoval můj sexy zadeček, štíhlé nohy a zdůrazňovaly boky.
Vždycky jsem chodil na ostro. Bylo to praktické. A po domě, hlavně před Merym, zásadně napůl nahý.
Rozpustil jsem si své dlouhé vlasy a zrovna si je pročesával, když jsem zaslechl zavolání.
Už jen ten sametový, jemný hlas mě dokázal vzrušit, a já tentokrát blaženě vydechl jen při představě, jak by asi zněl, kdyby byl vzrušený.
Raději jsem ale myšlenky zaplašil, vyšel z koupelny, spokojeně mlaskl, když jsem zjistil, že Ezra už mezitím odešel, a pak sešel, abych se setkal s novým přírůstkem.
Vždycky jsem je měl na starost, protože jsem dokázal díky své dračí podstatě rozeznat, zda mají nebo nemají zlý úmysl, a jestli nám můžou ublížit.
Jistě, Mery, jako mocný čaroděj taky mohl, ale od čeho by pak měl mě?
Ladným krokem jsem sešel dolů a vyšel ven, abych upírka, který stepoval u brány, odvedl do kuchyně a dal mu nažrat.
Opravdu vypadal hladově a skoro se na mě vrhnul už venku, ale já ho se smíchem odpálkoval.
Necítil jsem z něj nebezpečí, spíš frustraci, strach a bolest.
„Jak se jmenuješ?" houkl jsem na něj a hodil mu pytlík krve, kterých jsme měli zásobu ve zvláštní lednici.
Jen na mě kouknul a div tu krev na sebe nevycákal, jak se pokoušel dostat do pytlíku.
Jen jsem zakroutil hlavou a vzal mu ji z ruky.
To ovšem nesl trochu nelibě, a tak jsem vzápětí skončil přitisknutý zády na linku a jeho zuby se ocitly až příliš blízko mého krku.
Merlin
Díky Adamovi, který spolupracoval se Stasy, hned věděla, že má přijít nahoru a taky se podívat na našeho hosta. Věřil jsem Remyho úsudku, ale Stasy dokázala odhadnout, jestli ten daný host bude potřebovat víc péče, jestli má opravdu velké trable, a jestli jeho návštěva u nás bude na dlouho.
Jo, stává se, že někteří se tu usadí na delší dobu. Jako třeba právě Adam, který byl vlastně něco jako její přijímač a vysílač. Žije tady už patnáct let. Z malého dítěte vyrostl pěkný a silný muž. Našel jsem ho v hrozném stavu, když utíkal snad před každým. Nevěděl, co se s ním děje, ale já to zjistil prakticky hned, co mě na něho Stasy upozornila. Tenkrát jsem pro takové nešťastníky musel chodit sám.
Byl to poloviční čaroděj. Člověk s krví čarodějů, a neměl extra silnou magickou moc, ale i tak toho spoustu dokázal. A já ho vzal sem, celé mu to vysvětlil, naučil jsem ho všemu, co šlo. Jeho kouzla jsou průměrná, a neudrží si dlouho svou magickou sílu, ale dokáže se přemisťovat, teleportovat, a taky se dokáže napojit na druhé. Vysílat k nim myšlenky a taky je přijímat. To je jeho nejsilnější stránka, a od chvíle, kdy se to naučil ovládat, stal se velmi významným Stasyným pomocníkem.
Nebo tady Remy, který právě vede mladého upíra do kuchyně. Ten tu žije už… Ani nevím od kdy. I jeho jsem tu přivedl, ale tenkrát jsem tu bydlel krátce, a neměl jsem původně v úmyslu tu něco takového zřídit. Ale nakonec se stalo. Přišlo mi to jako dobrý nápad a… Bylo tu spousta místa.
My jsme teď se Stasy stáli v užší místnosti, což byla vlastně jakási chodba podél celé zdi, a skrz ni jsme díky mým schopnostem dokázali vidět do druhé místnosti, aniž by o tom kdokoliv věděl. A byla to taky úniková cesta, vedoucí do podzemí, a z tama potom podzemní chodbou ven, pěkný kus za mým pozemkem.
„Co na něho říkáš?“ zadívali jsme se do kuchyně, kde právě Remy vytahoval pytlík krve ze zvláštní lednice, a hodil ji tomu mladému muži.
„Bude v pohodě,“ přimhouřila Stasy oči. „Není problematický, a ani nebude. Chce jen klid. Není násilnický, a nejraději by žil někde v klidu. Možná… Kdyby se ho ujal někdo ze starších upírů, ale rozhodně ne rodina Di Conti. To by dopadlo špatně. Udělali by z něho poskoka a on by tam byl nešťastný.“
Jo, o rodině Di Conti jsem slyšel hodně. Venezuela vlastně není zas tak daleko a já sám tam nějakou dobu žil. Ale o Stasyných slovech určitě popřemýšlím.
„Nebojíš se o Remyho?“ drcla do mě, když jsem se až moc zamyslel a přestal sledovat, co se v kuchyni děje.
„Ne,“ zaměřil jsem se na ty dva. „Podívej se na jeho krk.“
Remyho krk se skoro okamžitě po upírově útoku částečně pokryl šupinami. Ne, celý, jako by ho varoval ale přitom i zval na lok dobré krve…
„Ten se mi zdá, zase provokuje,“ pomyslel jsem si v duchu a zakroutil nad tím hlavou.
Remy
Mohl bych toho cucáka sejmout jednou ranou a ani by nemrkl. Co se týče fyzické síly, i když jsem na to nevypadal, dalece jsem převyšoval jak tu Meryho, tak i většiny, co tu bydleli. Dokonce i některých vlkodlaků nebo démonů.
Taky jsem nechtěl, aby to odskákala moje kůže, ale on byl chudáček tak ztracený, jak nevěděl, která bije, navíc musel cítit moji krev, mnohem lahodnější než ta břečka z pytlíku, tak jsem jen víc naklonil hlavu a mrkl směrem k místu, kde se schovával Mery.
Možná by ho třeba vzrušilo tohle? Třeba má nějaké skryté sadistické choutky, o kterých jsem ještě nevěděl?
Přivřel jsem oči a mlaskl.
„Tak jo, ale nevycucni mě celého," povzdechl jsem si nakonec, prsty vjel do vlasů té pijavice, a jeho hlavu si přisunul víc ke svému krku.
Myslím, že na okamžik zaváhal, nejspíš překvapen náhlou změnou situace, ale nakonec neodolal.
Už jsem z několika upíry chrápal, ostatně pár jich tu i máme, a taky jsem jim nejednou dovolil mě ochutnat, proto vím, že i přes počáteční bolest, to pak rozhodně stojí za to.
Zabručel jsem, když mě víc přitiskl na linku, jak si konečně loknul, pootočil jsem hlavu směrem k místu, kde se schovával Mery, přivřel jsem oči a smyslně si olízl rty.
Zároveň jsem volnou rukou sjel po zádech té pijavičky, na jeho trochu kostnatý zadek a přitiskl si ho víc na sebe.
Musel jsem to ale utnout, aby se ze mě nestala vyschlá mumie, protože nevypadal na to, že by chtěl přestat. Taky docela nelibě nesl to, že jsem ho od sebe odtrhl, ale já mu palcem setřel zbytky krve ze rtů, a pak si prst důkladně olízal, samozřejmě tak, aby to Mery viděl.
„Tak co, lepší?" zeptal jsem se mladého, když to vypadalo, že konečně začíná vnímat, a na krk si pleskl kapesníček, dokud se rána aspoň trochu nezatáhne.
„Kde… kde to jsem…" vypadlo z něj konečně po chvilce a prohlížel si mě, jako by snad nikdy neviděl polonahého chlapa.
Jistě. Nejspíš neviděl nikoho tak sexy, jako jsem já, takže jsem mu to částečně odpustil.
„V bezpečí," odpověděl jsem a pokynul mu, ať si sedne. „Tohle je něco jako úkryt pro takové, jako jsi ty. Můžeš se tu schovat na jak dlouho chceš, nikdo tě do ničeho nutit nebude, jen nesmíš ubližovat jiným, co tu jsou, a odejít můžeš kdykoliv. "
„Patří to tu tobě?"
„Ne. Jednomu sexy čarodějovi a já jsem jeho sexy drahá polovina, kterou ale pořád odmítá," povzdechl jsem si a odhodil kapesníček.
Mladý na mě civěl, jak z jara, ale já jen protočil očima.
„Ještě jsi mi neřekl jméno."
„Archer. A to jako musím zaplatit?" vypadlo z něj a ošil se.
„Jako za co?" zeptal jsem se tentokrát já jeho.
„Za to, že tu můžu zůstat a budete mě chránit."
Měl jsem co dělat, abych se nepleskl do čela, a tak jsem si místo toho jen přehodil vlasy dozadu a dal ruce v bok.
„Mery! Můžeš mu to jít vysvětlit? Víš, že nejsem moc trpělivý, co se tohoto týče. A neboj, je naprosto neškodný. A když tak tě ochráním… vlastním tělem…" otočil jsem se ke stěně, nahodil jsem svůj sexy úsměv a zamrkal.
Merlin
Remy se zachoval jako obvykle. Divil bych se, kdyby tomu bylo jinak. Teda ono tomu je jinak, pokud se jedná o ženu nebo muže, u kterého je na hony jasné, že by po chlapovi nikdy nešel.
Založil jsem si ruce na hrudi a trpělivě čekal, až skončí se svým divadlem. Trochu jsem zarazil prsty do rukávu na pažích, když se Remyho ruce přesunuly na ten upírův zadek, a když si pak olíznul ten prst a nevinně se na mě usmál.
„Čemu se směješ?“ otočil jsem se ke Stasy.
„Jak dlouho už tohle dělá, a ty pořád nic?“ zaculila se.
„Jak dlouho ještě budeš odmítat Adamovy návrhy?“ vrátil jsem ji to stejnou mincí.
„Jedna nula pro tebe,“ bouchla mě pěstí do hrudi, když jsem svěsil ruce. „Budu dole. Potřebuji si odpočinout, tenhle Archer mě docela unavil, než se nám ho podařilo sem dostat.“
„Nechám ti donést jídlo dolů, ano? Pošli sem Adama, ať se postará o oběd.
Stasy jen přikývla a za chvíli už se za ní zavíraly dveře vedoucí do suterénu, kde měla ona své soukromé prostory.
Měla sice i pokoj na patře, ale stejně se nejvíc zdržovala tam dole. Prý tam má větší klid.
Abych nemusel procházet celou chodbou, a pak zase do kuchyně, rovnou jsem se přenesl k Remymu a Archerovi.
„Jsem Merlin,“ došel jsem k upírovi, který už seděl na židli, ale i tak se pořád tak trochu zmateně rozhlížel kolem sebe.
„Vím, že máš problémy, tak tu můžeš zůstat, dokud to celé neutichne a bude pro tebe bezpečné vyjít ven. Zatím zůstaň tady a můžeš i na zahradu. Ale pokud vyjdeš za plot, nebudeš pod ochranou. Nechci za to nic. Stačí, když třeba pomůžeš s údržbou domu nebo zahrady. Je hodně velká, a právě by potřebovala trochu posekat trávu. Nebo můžeš vařit, prát, uklízet, cokoliv tě napadne. Ale pokud budeš pomáhat s úklidem, nikdy nevcházej do pokojů ostatních, pokud ti to oni nedovolí. A hlavně, ne do mých pokojů. Remy tě tu potom provede, abys věděl, kde, co je, a komu patří jaký pokoj. Tohle je hlavní dům, ale máme ještě dva menší, kde je dost místa, takže si můžeš vybrat, kde budeš spát.“
Archer na mě celou dobu hleděl jako na zjevení, a když jsem se na chvíli odmlčel, postavil se a popošel ke mně blíž.
„Co když na tebe zaútočím?“ zeptal se zcela vážně a zadíval se na můj krk.
„Zkus to,“ mírně jsem nadzvedl koutky úst v úsměvu.
Archer natáhl ke mně ruku, snad to chtěl opravdu zkusit. Ale hned s ní cuknul zpátky. Kolem mě se okamžitě rozprostřela načervenalá záře upozorňující na nebezpečí, pokud se pokusí o něco dalšího.
„Pálí? Schlaď si to vodou, bude to v pohodě,“ ukázal jsem na jeho červenou ruku.
Ale věděl jsem, že se mu to brzy zahojí i bez ochlazování vodou.
Zvedl jsem ruku a stáhl jsem si stuhu z vlasů. Mou obranou se mi uvolnilo pár pramenů a ty mi teď padaly do očí. Prohrábnul jsem si vlasy, a pak je znovu stáhnul do culíku.
„Až ti to tu Remy ukáže, tak potom za mnou přijďte do pracovny. Ať se ti to líbí nebo ne, zaregistruji tě. Takhle sice o tobě budou vědět, ale budeš víc v bezpečí, a nebude na tebe útočit každý lovec na potkání.“
Ještě jsem pohledem sjel Remyho od hlavy až k patě na moment jsem se zadíval na jeho rty, které si znovu provokativně olízl, a pak už jsem se otočil a zamířil jsem rovnou do knihovny, abych připravil pro Archera registraci.
Remy
Málem jsem si cvrnknul, když si Mery sundal z vlasů stuhu, ledabyle si je prohrábl, a pak zase svázal.
Tyhle obyčejná gesta u něj působily tak strašně sexy, že jsem se jen stěží vždy ovládl.
Olízl jsem si rty, když se na mě zadíval, a pak ho celou dobu propaloval pohledem, dokud nevyšel z kuchyně.
„Co je?" houknul jsem na mladého, který ještě pořád vyjeveně čučel, a teď si mě nepokrytě prohlížel.
„To jen…" ošil se a znervózněl, "už několik let utíkám a schovávám se a teď… tohle všechno…"
„Hele, nejsi sám. Takových jako ty, je spousta. I když se zdá, že lidé na bytosti, které znají z pohádek, legend a mýtů nevěří, pořád se jich najde dost, kteří ano, a ti stačí na to, aby jiným udělali ze života peklo. Věř mi, že ne všichni se sem dostanou po svých jako ty. Jsou tu i takoví, které jsme našli zmučené, týrané a napůl mrtvé, protože se prostě lidé chtěli jen pobavit, nebo věřili, že pokud sní maso nebo vypijou něčí krev, stanou se nesmrtelnými, a podobné nesmysly. Takže to prostě ber, jak to je. Kdybysme z tebe cítili hrozbu, nebyl bys tady. A teď pojď. Provedu tě tu, ukážu ti, co a jak, a pak půjdeme za Merym."
Počkal jsem až vstane a vyšel s ním z kuchyně do jídelny, která byla součástí.
„Nejsou tu vesměs žádná pravidla. To nejhlavnější je, nechodit za bránu, protože tam už nejsi pod ochranou. Celé tohle místo je díky Meryho kouzlům skryté před lidmi. Vidí jen to, co Mery chce, aby viděli. Nechoď k jiným bez dovolení do pokojů. Někteří jsou na to hákliví a mohli by si to vyložit jako provokaci. I když jsou tu občas nějaké neshody, nebaví mě to řešit, takže raději se toho vyvaruj. Hlavní dům má dvě patra. Pak je tu zahrada a dvě přilehlá křídla po jednom patře. Kuchyni jsi viděl, tohle je jídelna. Slouží pro všechny. Nikoho nenutíme jíst se všema, ale nikdo ti nebude extra vařit, takže buď se přijdeš najíst, někteří si berou jídlo k sobě, nebo zůstaneš o hladu. Tohle je hlavní hala," přešli jsme do obrovského prostoru, kde bylo schodiště a několik dalších dveří, včetně hlavních a těch, co vedly do jídelny a kuchyně.
Ukázal jsem mu koupelnu a toalety, co byly v přízemí, hernu, dveře vedoucí do prostor suterénu, kde měla svoje království naše vědma, obývací pokoj, dveře do levého a pravého křídla, kde bylo po deseti pokojích v každém, a pak už ho vedl nahoru.
„V přízemí je ještě knihovna a Meryho pracovna, ale tam stejně půjdeme, tak potom. V hlavním sídle pak na tomhle patře mám pokoj já i Mery a samozřejmě i několik dalších jiných. Nejvíc místa je momentálně v levém křídle, ale i tady nebo v tom pravém nějaký volný pokoj ještě je. Jo, zásadně se u nás nepoužívají klíče. Nic a nikdo se tu nezamyká. Prostě je tu důvěra v to, že když ti někdo řekne:
‚Nechoď tam,‘ tak tam prostě nepůjdeš," ukázal jsem mu i tady nějaké volné pokoje, řekl, kde kdo bydlí, a na koho si má dávat pozor, ukázal mu Meryho i můj pokoj, a pak už ho vedl zase zpátky.
„Jinak jak říkal Mery, nic za to nechceme. Jen prostě pomoct s úklidem, vařením a takovými věcmi, protože je nás tu hodně, barák je to velký, a nic se tu neudělá samo. Seznámím tě pak s Benem. Je to Tengu, a řekněme, že je tu něco jako domovník a zároveň doktor, takže on ti pak řekne víc," došli jsme ke dveřím, a já se najednou usmál, jak mě něco napadlo.
„Vejdi dovnitř a řekni, že jsem šel něco zařídit, takže tě posílám samotného," zakřenil jsem se na mladého, a pak rychle zmizel.
Znal jsem dům nazpaměť a věděl o tajných chodbách a skrýších jako nikdo.
Jasně, bylo mi jasné, že o mě bude Mery vědět, ale nedokázal jsem odolat. Vešel jsem tajnou chodbou do knihovny a zadíval se na Mery záda.
Potichu jsem přeběhl až k němu, zatímco se bavil s mladým, pak ho zezadu objal kolem krku, olízl mu ouško a jednou rukou sjel po jeho hrudi až do klína, který jsem polaskal.
„Teď bych se do tebe mohl zakousnout. Líbilo by se ti to?" zachraptěl jsem do jeho kůže a naznačil kousnutí.
Hned na to jsem se ale se smíchem odtáhl a tanečním krokem přešel k jeho pracovnímu stolu, na který jsem se vyhoupl, sedl si, pěkně roztáhl nohy, a pak si pohladil hruď, promnul bradavky a přes kalhoty i klín.
„Nebo by se ti víc líbilo se na mě dívat, jak si to dělám?" přivřenýma očima jsem se na Meryho zadíval, strčil si do pusy dva prsty, naznačil kouření, pak je olízl, než jsem opět se smíchem seskočil ze stolu, ale tak, aby měl Mery perfektní výhled na můj dokonalý zadeček.
„Jdu najít Bena!" oznámil jsem po cestě z knihovny, a u dveří se ještě otočil a poslal Merymu vzdušný polibek.
Merlin
Nechal jsem tam ty dva a vrátil se do své pracovny.
Bohužel ani mě se nepodařilo vyhnout se vymoženostem, jako je třeba počítač a připojení na internet. Obešel bych se i bez toho, ale v dnešní době je to skoro nutnost. A tak jsem si ho hned zapnul a spojil se s agenturou, která má nad celými státy dohled nad jinými.
Nikdy jsem u nich nebyl, a nikdy jsem se s nikým z nich nespojil osobně. Jen mám svůj kanál, skrz který jim posílám registrace jiných, anebo posílám změny.
To je jediná moje komunikace s nimi.
Mám své způsoby, jak zabránit tomu, aby zjistili, kdo vlastně jsem. Pouze znají mé jméno, pod kterým jim to posílám, a to je Mysla. Za ta staletí jsem se naučil být opatrný. V minulosti se mi už stalo, že mě chytli a chtěli využít. Naposledy v druhé světové válce po mně pátrali Hitlerovi poskoci a trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se dostal pryč. Bohužel, ani já nejsem odolný proti drogám.
Ale i ta zkušenost mě naučila být více obezřetnější.
Měl jsem právě otevřenou kartotéku a procházel jsem si ji, jestli nebude potřeba něco změnit, když jsem zaslechl tiché kroky z chodby. Po zaklepání jsem vyzval Archera, aby vstoupil.
Než jsem mu však stihl položit pár otázek, ucítil jsem za sebou Remyho.
Nevšímal jsem si ho a dál se věnoval své práci.
Jenže on měl jiný plán. Prostě se rozhodl mě nenechat pracovat.
Opřel jsem se pohodlně a zadíval se na něho, jak se mi nakrucuje a předvádí na stole.
Mladý drak, nevybouřený, žijeme tu společně tak strašně dlouho, a jeho to pořád nepřešlo.
Pravda. Hezký je, ale stejně…
Nejsem zcela chladný, ani asexuál, lidské požitky jsou mi dost dobře známé. Ale naučil jsem se své tělo ovládat, i svou mysl, přeci jen žiju už několik stovek let, a ne vždycky jsem mohl žít uprostřed města. Stávalo se, že jsem se třeba i několik desítek let skrýval na samotě…
Jsme tak prostě vychovaní a máme to v krvi.
A tak, když jsem teď pozoroval Remyho, nehnul jsem ani brvou. Počkal jsem, až skončí to svoje divadlo, a když potom seskočil ze stolu a odtančil tím svým ladným krokem, přisunul jsem se zpátky a pokračoval jsem v práci.
Nejvíc vyjevený z toho byl asi Archer, podle toho, jak se tvářil.
„Malá rada… Pokud nechceš skončit v jeho posteli, vyber si pokoj v jednom z křídel a nejlépe až na konci, co nejdál od hlavního domu,“ řekl jsem jen tak mimochodem.
Ale přesto jsem si po chvíli dlaní přetřel krk, kde jsem stále cítil Remyho dech a zježily se mi z toho chloupky na zátylku. A taky ucho, které mi olízl...
Prostě si nedá pokoj…
Nejspíš budu muset vymyslet nějakou obranu vůči němu. Začíná se mi nějak dostávat moc pod kůži. Ještě před několika lety bych na něj takhle vůbec nezareagoval.
Remy
S úsměvem na rtech jsem procházel domem, a pak vyšel na zahradu, abych se podíval po Benovi.
Zahrada byla obrovská, dokonce i s malým jezírkem, pro jiné, kteří se bez vody neobešli, jako třeba Sirény. Taky jsme měli mezi jinými spousty dlaků, kteří se nejraději proháněli po lesích, takže část zahrady sloužila i pro tenhle účel. Taktéž víly u nás našly své místo, a jim zase sloužila květinová a ovocná část zahrady. Pak tu byli lesní skřítci, kteří v podstatě žili jen venku, a na pár let se tu dokonce našel lední koutek pro yettiho, který tu s námi chvilku žil.
Prostě se Mery fakt snažil, aby si tu každý našel to svoje, a necítili se tu jako ve vězení, ale skutečně jako doma. Bylo to občas dost náročné, protože tu byly bytosti snad ze všech koutů míst, některé vzácnější, jiné běžné, a to tu ještě spousta chyběla.
Z bezpečnostních důvodů jsme se totiž některým bytostem vyhýbali už z podstaty. Ne, že bychom jim třeba nechtěli pomoct, Mery se o to pokoušel, ale nemělo to smysl. Většinou to pak skončilo katastrofou.
Mezi sebou, co jsme tu byli, jsme většinou vycházeli dobře. Ono taky, když někomu zachráníte život, tak se snaží nedělat problémy, aby nepřišel o střechu nad hlavou. Takže, i když menší potyčky občas byly, nebylo to nic strašného.
Ono, v podstatě nás tu sice bylo poměrně dost, ale snad jediná chvíle, kdy jsme se viděli všichni dohromady byla snídaně oběd a večeře. Jinak se ostatní buď schovávali u sebe, nebo něco dělali, proháněli se po lesích, prostě nikdy tu nebyla nuda.
„Bene! Ty opeřenče, kde jsi?" zahulákal jsem u obrovského altánku porostlého popínavými růžemi, který vévodil přední části zahrady.
Myslel jsem, že ho tam najdu, ale byl prázdný.
„Bene! Jak dlouho si myslíš-"
„Nehulákej tu," přerušil mě tichý hlas u mého ucha a já se zády opřel o širokou hruď.
Ucítil jsem vůni vody, lesa a čerstvě posečené trávy.
Takhle voněl jenom Ben.
Zavrtěl jsem zadečkem, vydechl a jednou rukou se zahákl o jeho krk.
„Nechal jsi mě čekat," zavrněl jsem a prohnul se mírně v zádech.
Jeho velké ruce mi okamžitě přejely po hrudi a zamířily do klína.
„Ale? Zase jsi provokoval Merlina? Vždycky jsi tvrdý už jen při pohledu na něj. Nechápu, že tě to pořád baví," zabručel mi do ucha.
Povzdechl jsem si, vymanil se z jeho sevření, odsunul se a posadil na zábradlí altánku.
„Je to muž mého života. Jediný, kterého skutečně chci. Nikdy to nevzdám!" založil jsem si ruce na hrudi a pohodil hlavou.
Merlin
Vzít upírovi otisky prstů prostě nejde. A vzít krev a určit jeho krevní skupinu, taky ne.
Ale kupodivu i takový tvor jako upír má nějaký svůj genetický podpis, výjimečné DNA, tvář, kterou nemění, a tělo úplně bez poskvrny. Žádné nemoci, žádné tělesné znetvoření.
A to jsou základní věci, které se u takových zanesou do kartotéky a dostanou pak i následně své identifikační číslo. Žádný čip, nebo tak něco. Prostě si ho musí pamatovat a pomocí menšího kouzla ho řeknou vždy pravdivě, i kdyby se pokoušeli lhát.
Jeden z mála, kdo takhle není evidovaný a žije v tomhle domě, jsem já a Remy. Odmítl jsem to.
A už jen proto, co dělám, a jaký mám vliv, se to obešlo bez problémů. Stejně si myslím, že se o mně snažili získat informace různými způsoby. Ale, kdo ví, jestli se jim to vůbec podaří.
To bych musel chtít.
Když jsem dokončil registraci Archera, ukázal jsem mu, aby šel se mnou ven. Tengu se zatím neukázal, a tak jsem se rozhodl jít za ním.
„Ben tě prohlédne, jestli jsi v pořádku. Myslím, že bys měl být. Ale jsou tu věci, které se zřejmě ještě budeš muset naučit. Cítím z tebe, že tvoje síly nejsou ještě všechny probuzené. Bylo by lepší, kdybys byl pod ochranou nějaké starší upíří rodiny. Zkusíme něco najít, něco, co by ti vyhovovalo, ano?“ věnoval jsem mu jeden z mála úsměvů, které opravdu nerozdávám na počkání.
Už mi pár lidí řeklo, že bych se měl víc usmívat, že mi to sluší. Ale já tu nejsem proto, abych dělal ze sebe chodící reklamu. A nemračím se. Prostě se tvářím neutrálně.
„Bene?!“ zavolal jsem, když jsme přicházeli k altánku. „Vedu ti našeho hosta, Archer se jmenuje.“
Došli jsme až do altánku a já je hned představil.
„Bene, dva dny tu nebudu. Musím vyřídit něco neodkladného. Tak to tu budeš mít na starosti, ano? A ty se Remy běž obléct, pojedeš se mnou.“
Po těch slovech jsem se otočil a vracel se zpátky do hlavní budovy, abych se mohl naobědvat a připravit na odjezd. Stejně se už pomalu všichni přesouvali do jídelny, protože Adamovo kuchařské umění bylo vyhlášeno a vonělo to opravdu po celém pozemku.
Remy
Pravda byla, že jsem byl do Merlina opravdu už několik let tajně zamilovaný. Snažil jsem se mu to dát všemožně najevo, ale on se prostě nechytal.
A říct mu to na plnou hubu?
No, kdyby to byl kdokoliv jiný, tak klidně. Ale u něj ne. To raději budu celý život trpět a mít ho aspoň po svém boku než ho nevidět vůbec, kdyby mě pak vyhodil.
„Stejně tě nechápu," zavrtěl hlavou tengu a já si jen odfrkl.
Nemusí mě nikdo chápat. Stačí, když mě občas protáhnou.
Sex potřebuju. Stejně jako dýchání. My draci to tak prostě máme. Větší apetit. Nevydržel bych to jako Merlin.
A jako bych ho svými myšlenkami přivolal, vzápětí se ukázal i s upírkem.
„Neslintej. Stejně nemáš šanci," houknul na mě Ben, když Mery odešel, a já se málem udělal jen z toho jeho úsměvu.
„Když on je tak strašně sexy," zavyl jsem, seskočil ze zábradlí a přešel k Benovi. „A podívej, co dělá."
Stáhl jsem si kalhoty a ukázal Benovi svůj tvrdý a stojící penis.
„Nevydržím to, pane doktore! Musíte mi rychle pomoct!" rozkázal jsem a stáhl Bena na kolena.
Věděl, co má dělat, protože tohle nebylo poprvé, co jsem za ním šel.
A nehledě na mladého, nechal jsem Bena ať mě hezky vykouří a za odměnu mu ještě nastavil zadeček. Tengu jsou poměrně rychlí, a já se moc oblékat nepotřeboval, takže zas takové zdržení to nebylo.
Rozloučil jsem se s Benem polibkem, mávl na Archera, který nejspíš už měl taky jistý problém, a pak odspěchal do domu.
Proletěl jsem jídelnou, která už byla skoro plná, občas něco někomu sebral z talíře, vysloužil si za to plácnutí po zadečku, což jsem komentoval zasténáním, rozdal úsměvy na všechny strany, předvedl své sexy tělo, a pak už jsem vypadl, abych se mohl nachystat a Mery nečekal.
Proletěl jsem sprchou, aby se mi stehna neslepily k sobě, utřel se, vlasy stáhl do copu, oblékl tentokrát tmavé džíny, na ostro, samozřejmě, nazul ponožky a ze skříně vyndal lehkou bílou košili s krátkým rukávem, kterou jsem si zapnul na jeden knoflíček uprostřed hrudi.
To byl vrchol mého oblékání.
Ještě jsem na sebe mrknul, upravil neposlušné prameny vlasů, nazul boty, a pak už seběhl dolů do Meryho pracovny.
„Jsem připraven," naklonil jsem se přes stůl, aby pod košilí viděl mé bradavky a provokativně našpulil rty.
Merlin
Sbalil jsem si jen náhradní prádlo a čistou košili, abych si ji mohl druhý den obléct a náhradní věci na večer. Samozřejmě nechyběly ani toaletní potřeby. Na všechno mi stačila menší taška, a tolik potřebné doklady. Jo, bez nich se dneska člověk nikam pořádně nedostane a nic nevyřídí.
Když jsem byl sbalený, šel jsem do jídelny, popřál všem dobrou chuť a usadil se na volné místo, abych se mohl naobědvat. Nesnědl jsem ani polovinu, když dorazil Remy, a místo, aby si sedl a pořádně se najedl, protančil jídelnou, každému užďubnul z talíře a zase odplachtil.
Ale měl na ostatní zvláštní vliv. Prostě ho brali takového, jaký je, a nikdo k němu necítil zášť. A snad proto mu ani nikdo nezabodnul vidličku do ruky, když jim vzal třeba kousek masa z talíře.
Ale já tohle prostě nemám rád. Nesnáším, když mi někdo hrabe do jídla…
Rád se rozdělím, ale musí si říct nebo sám nabídnu. Jinak ne… V tomhle jsem prostě pes.
Po obědě jsem ještě i Adama upozornil na to, že budeme s Remym dva dny pryč a má to tu na povel Beny. Ale kdyby nastal nějaký problém, tak ať se hned na mě napojí a my se okamžitě vrátíme.
Ještě jsem zaběhl do pracovny, ze stolu jsem si vzal papíry, které jsem potřeboval, přihodil je do tašky, a na to už jsem hleděl pod Remyho košili.
„Měl by ses zapnout. Jdeme do Portlandské banky a tam nemůžeš být takhle oblečený. Ale nejdříve se zastavíme na hotelu, ubytujeme se. No, a až to všechno zařídíme, tak se chci zastavit večer na tržišti. Mám seznam, co je potřeba koupit, a v Seattlu všechno neseženeme. A víš, že v Seattlu nechci na trh chodit, abych na sebe neupozornil,“ sehnul jsem se pro svou tašku, pak jsem přistoupil k Remymu a jednou rukou jsem ho pevně objal kolem pasu.
„Tak jdeme na to,“ upozornil jsem ho a vzápětí jsem nás přenesl na kryté místo v blízkosti jednoho z Portlandských hotelů, kde se obvykle ubytováváme.