Ryu
„Rozumím,“ odpověděl jsem Harunovi a šel za ním do domu.
Bylo vidět, jak si dvojčata všimla toho, jak se mnou mluví, a jako strážci se u stolu posadili vedle mě. Přišlo mi to celkem vtipné, ale zase to bylo velmi příjemné. Pozoroval jsem, jak Haruna mluví s Kioshiho rodiči a chová se opravdu velmi slušně. Už dávno mi došlo, že to on je pravá ruka bosse a člověk, který si v blízké době bude brát jeho dceru. Na postech nejvýš postavených rodin, se on díky sňatku dostane na první místo a tím zabezpečí opětovný návrat jeho klanu na výsluní. Věděl jsem, že jeho rod byl vyvražděn, a on sám prý zabil svého bratra, ale moc důkazů k tomu nebylo, a někde jsem zaslechl, že se poslední dobou kolem jeho mrtvého bratra nějaké věci objevily.
„Ryu, tvůj otec tě pozdravuje a vzkazuje, ať si tu odpočineš, co nejvíc to jde,“ usmála se na mě otcova gorila, kterou jsem, nějakou chvíli neviděl.
Býval velmi dobrý a otec ho měl opravdu rád, ale… Pravda, když se objevil Jomei, nějak zmizel ze scény. Nejspíš ho otec hned povolal zpět, co se to s Jomei vyřešilo. Byl jsem za to rád. Zbystřil jsem, když jsem uslyšel, jak silný déšť bubnuje na střechu domu a venku se začalo stmívat. Nechal jsem je pokračovat v jejich rozhovoru a sám jsem vyšel na verandu, abych se podíval, jak to venku vypadá.
Kioshi
Otevřel jsem oči… Rozhlížel jsem se kolem sebe a zprvu jsem nechápal, co se vlastně stalo. Ale když jsem rozmlžený pohled zaostřil na boční sklo, začalo mi to docházet. Bylo rozbité a hrubá větev, která jim proletěla, byla zabodnutá do sedačky spolujezdce. Menší větve, které se nepolámaly, se skoro dotýkaly mé tváře. Airbag, který mě zřejmě zachránil od nárazu do skla, byl splasklý, když i ho propíchla jedna z větví.
Silná bolest hlavy mě donutila zvednout ruku. Opatrně jsem se dotkl čela, kde bolest pulsovala nejvíc.
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo sebe. Ale podle krve, to nejspíš nějaká chvíle už byla.
Chtěl jsem si odepnout pás, ale jen co jsem se ho dotkl prstem, projela mi silná bolest celou rukou. Nejspíš jsem si zlomil prsty nebo zápěstí… co já vím. Ale jedno bylo jisté. Přežil jsem. I když domlácený, ale živý.
Musel jsem se nahnout, abych druhou rukou konečně odepnul pás. Při pokusu otevřít dveře, ale má snaha dostat se ven opět ztroskotala. Dveře byly zablokované a mně teprve teď došlo, proč je v autě takové přítmí. Celý předek byl pod hromadou hlíny, kamení a větví.
Otočil jsem se dozadu. Tama by to šlo… Musím se tam dostat a rozbít okno, abych mohl vylézt ven.
Jen jedno mi v téhle neutěšené situaci přišlo úsměvné. V rádiu právě hlásili neustávající deště s varováním na možné sesuvy půd.
No, to vážně brzy…
Ryu
Postával jsem venku na verandě a z nějakého podivného důvodu se stále díval do dály, jestli nezahlédnu přijíždět Kia. Nevěděl jsem proč, ale svíral mě tísnivý pocit, který jsem nedokázal popsat. Spíš, jak kdyby se mi někdo procházel po hrobu. Takový šestý smysl, když si myslíte, že se někomu něco stalo. V tomhle případě jsem se nemohl zbavit tušení, že tu Kio už měl dávno být.
Začal jsem přecházet tam a sem. Moje tělo se třáslo, ale zimou to nebylo… Byl to strach o něj.
„Jsi v pořádku?“ uslyšel jsem za sebou Shintara, který se nejspíš šel po mě podívat, když jsem se nevracel ke stolu.
„Jo… Jen…“ povzdechl jsem si a stále nespouštěl oči z příjezdové cestě.
„Už tu měl být, že? I táta říkal, že mu volal před pár hodinami, že je na cestě. Je divný, že tu stále není,“ Shi si prohrábl vlasy a bylo vidět, že je stejně nervózní jako já.
Kioshi
Jak vůbec může rádio fungovat, když je auto v takovém stavu?
Jen jsem to domyslel, zapraskalo to v něm a ztichlo. Jen silný liják stále bubnoval do kapoty v místech, které nebyly zavaleny tou masou všeho možného.
Nejen hlava a ruka, ale i celé tělo mě začalo bolet a špatně se mi dýchalo. Nejspíš od airbagu jsem měl naražená žebra. Otřel jsem si spánek na pravé straně. Asi jsem se praštil hlavou na boční okno, když to do auta narazilo. Dělalo se mi zle, ale potřeboval jsem se dostat ven, a co nejdříve. Hrozilo, že se to celé sesune a stáhne to auto sebou dolů ze srázu. Už tak je div, že se auto nepřevrátilo na střechu a naštěstí se zastavilo o svodidla.
Znovu jsem se otočil dozadu. Musím se tam nějak dostat.
Opatrně jsem se protáhl mezi sedačkami, což mi ztěžovala pochroumaná ruka a ta hrubá větev. I mikina se mi rozervala, když se zahákla a já ji musel na sílu potáhnout, abych se mohl dostat dál. Už jsem byl skoro na zadní sedačce, unavený a bolavý, když se mi udělalo zle. Hlava mě rozbolela ještě víc, před očima se mi dělaly mžitky a začalo mi hučet v uších. Poslední, co jsem zaregistroval, byl potah sedačky, na kterou jsem se svezl, zbavený veškerých sil.
Ryu
„Ještě nejede?“ ozval se i další příchozí.
Montaro se opřel o dřevěný sloup hned vedle svého bratra a společně se mnou se dívali na příjezdovou cestu.
„Pořád nic,“ odpověděl mu Shi a znovu si nervózně prohrábl vlasy.
„Třeba se někde stavil na kafe, však ho znáš,“ pousmál se Montaro a poplácal ho po rameni.
„To jo, ale pro jistotou… Pokud nedorazí do hodiny, měli bychom se po něm jed podívat,“ povzdechl si a došel až k mně.
Jeho mohutné ruce mě vtáhly na jeho hruď a pevně stiskly, jak se mě snažil uklidnit.
„Bude to v pohodě. Má silný kořínek. Určitě jen někde zastavil na kávu, aby nemusel jet v tomhle lijáku,“ pohladil mě po vlasech, a ještě jednou pevně stiskl v obětí.
Jo… Určitě je jen někde na kávě. Se mnou se taky na jedné zastavil. Nemám se čeho bát. Určitě ne… Přesto… Bojím se o něj, protože ho tolik miluji. Nelíbí se mi jeho zdržení.
Vrať se… Brzo… Mám o tebe strach…
Kioshi
„Pane, jste v pořádku?“ probral mě nějaký hlas.
Jasně že nejsem v pořádku, kdybych byl, nebyl bych tady, byla má první myšlenka. Nakonec jsem jen přikývl. Všude blikaly světla a kolem auta bylo až moc živo. Někdo mě chytil za ruku a zkoušel puls. Nahýbal se nade mnou skrz rozbité zadní okno a kontroloval, jak na tom jsem.
„Vydržte, zakryjeme vás, abychom mohli odstřihnout dveře,“ nějaký muž přese mne přehodil plachtu.
Ani nevím, že se mi to okno podařilo rozbít. Ale asi ne. Nejspíš to byli oni. Slyšel jsem ten nepříjemný zvuk, když se rozbrušovačka zakousla do plechu. Ale plachta mě skryla před žhavými jiskrami, a aspoň jsem neviděl všechna ta blikající světla. Nedělalo mi to dobře. Ještě víc mě z toho bolela hlava, ale je to záchrana. Měl bych zavolat domů, aby neměli strach. Ale mobil spadl, kdo ví kam a určitě byl rozbitý.
„Měl jste velké štěstí,“ začali mě opatrně vytahovat ven. „To přední okno drží jen tak tak. Stačilo by ještě jen dojet kousek dál a trochu víc hlíny a byl byste celý zasypaný.“
Neměl jsem ani chuť mluvit. Byl jsem strašně moc unavený, že jsem sotva odpovídal na otázky.
„Utrhlo se to na dvou místech. Ještě o kus dál,“ ukázal zdravotník rukou směrem k farmě. „Ale tam naštěstí nikdo nebyl. Fakt jste měl velké štěstí, že tu jelo ještě jedno auto a zavolali nás.“
Naložili mě do sanitky a já konečně cítil úlevu. Věděl jsem, že už to bude v pohodě. Byl jsem v tichu a suchu. Bylo mi jedno, kam mě vezou, hlavně že jsem byl pryč z toho místa a hlavně – živý.
Ryu
„Tak to už by stačilo,“ ozval se Shi, když už se nemohl dívat na to, jak tu furt přecházím z místa na místo.
Zasekl jsem se a díval se na něj. Věděl jsem, že to se mnou myslí dobře, ale ten strach byl nesnesitelný, a když už dorazil i otec, který začal být taky nervózní, už jsem to nedával.
„Jedu se podívat dolů do vesnice, jestli ho cestou nepotkám,“ řekl najednou Montaro a vzal si klíče z hřebíčku u dveří.
„Dávej pozor a když tak zavolej, pokud na něj narazíš,“ napomenul ho ještě jejich otec a už se jen díval, jak mizí v autě a odjíždí pryč.
Konečně přestalo pršet, ale ten klid po bouři, byl snad ještě horší než bubnování na střechu. Nemohl jsem zůstat v klidu, a tak jsem zase začal pochodovat sem a tam.
„Bude určitě v pořádku, neboj se Ryu. Můj syn je velmi silný, hlavně když tu má něco, za čím se vracet chce,“ pousmál se jejich otec a pohladil mě po hlavě, aby mě aspoň trochu uklidnil.
Jen co se moje srdce trochu ztišilo, vracel se Montaro zpátky. Už to, že byl tak rychle zpět, a to nemohl dojet ani dva kilometry, mi přivodilo málem infarkt.
„Cesta je zasypaná. Půda se sesunula a teď večer s tím určitě nic neuděláme. Zavoláme dolů do vesnice starostovi, jak to vypadá a jestli tam nebyl brácha, co vy na to?“ doběhl k nám udýchaný Montaro a bylo vidět, že má docela strach.
„Jdu,“ rychle vyprskl Shi a už si to mířil k telefonu.
Začal jsem se chvět a nebylo mi dobře. Ten tísnivý pocit se ještě zhoršil a strach si definitivně vzal moje sebeovládání.
Kioshi
Vezli mě do nebližší nemocnice. Někde v polovině cesty, i když netrvala dlouho, jsem už zavíral oči. Chtělo se mi strašně spát. Ale nenechali mně. Pořád do mě mluvili a ptali se na různé věci. Jak se jmenuji, co je za den, komu mají zavolat a podobně. Ale mě tak bolela hlava, že jsem jim odpověděl snad na polovinu otázek, a to ještě ztěžka.
Ani nevím, co jsem jim vlastně všechno řekl. Byl jsem rád, že se vezu, a že o mně bude postaráno. I když mě všechno bolelo, byla to taková zvláštní úleva.
V nemocnici se mnou jeli hned na vyšetření. Ani nevím, kdo mě svléknul. Vnímal jsem jen bolest, když se mnou hýbali a přenášeli mě z lehátka na lehátko. Vyšetřovna, rentgen, vyšetřovna, sádrovna, pokoj. Aspoň tohle jsem si pamatoval…
Ale konečně jsem ležel na lůžku, díval se na kapačku a hadičku vedoucí do mé ruky.
Nemyslel jsem na nic. Jen na to, jak jsem unavený a chce se mi spát. Podle toho, jak byla venku tma, už muselo být dost hodin. Neměl jsem ani hlad, a to jsem se těšil na společnou večeři s rodinou a s Ryu…
Ryu
Najednou se rozezněla pevná linka v chodbě, a já se otočil tím směrem. Shi právě zvedal sluchátko, protože stejně chtěl volat tomu starostovi. Začal jsem se klepat a byla mi taková zima, že jsem si ještě víc zapnul mikinu až ke krku. Divné tušení… Strašně divné tušení mi svíralo srdce. Hlavně, když bylo jasné, že se přes ten zával nikam nedostaneme.
Bylo vidět, že to, co Shi ve sluchátku slyší, není zrovna dobrá zpráva, a hned co položil sluchátku, se podíval na Montara, aby mě chytil do náruče. Ten ho poslechl, ale stejně tak jako mě, mu silně bušilo srdce, které jsem cítil i přes jeho mikinu.
„Kio… Je v nemocnici, měl nehodu. Prý se na něj sesunula půda… Ale je prý mimo nebezpečí života. Nějaká zlomenina a naražená žebra… Otřes mozku… Ale bližší informace nám podají až na místě v nemocnici.“
Kdyby mě Montaro nedržel, jsem už na zemi, protože tohle mi úplně podrazilo nohy. Stál jsem s vytřeštěnýma očima a snažil se pobrat dech. Doufal jsem, že je to s ním opravdu dobré, a zítra hned ráno půjdu odhrabávat tu hlínu, i kdyby to mělo být vlastníma rukama.
„Pojedeme za ním hned ráno, stejně bychom se nikam teď v noci nedostali. Půjdu za ženou a vy uložte Ryu. Ryu, ty si vezmi ty léky, které máš na stole, aby ses trochu uklidnil,“ pohladil mě jejich otec po vlasech a na moment stiskl v obětí.
Ne, že by to pomohlo, ale cítil jsem tu oporu, kterou mi chtěli dát.
Kioshi
Konečně mě nechali v klidu. Po všech těch vyšetřeních a neustálých otázkách… Nevím, proč se mě ptali na mou práci, když ta s tím vůbec nesouvisí. Ale chápal jsem, že mě potřebovali udržet při vědomí, a hlavně abych neusnul. Na otázku, jestli si pamatuji, jak se mi to stalo, jsem jen zavrtěl hlavou. Poslední, na co jsem si vzpomínal, bylo, když jsem přibržďoval auto kvůli tomu, že se počasí zhoršilo a to, že jsem chvilku před tím mluvil s Ayanem. Ani nevím, jak jsem se ocitnul na zadní sedačce, kde jsem se potom probral.
Nic z toho, co se kolem mě dělo, když mě našli, mě už nezajímalo. Můžu se na to zeptat, až mi bude lépe. Nechtěl jsem si teď ničím namáhat hlavu. Prostě jsem ji vypnul a čekal, až bolest trochu poleví.
Netrvalo dlouho a opravdu jsem usnul.
Ale i tak jsem se občas vzbudil. Byl jsem napojený na přístrojích, které kontrolovaly mé životní funkce. Vzhledem k tomu, že jsem byl delší dobu v bezvědomí, jednalo se o středně těžký otřes mozku. Na to jsem nemusel být ani studovaný, abych to pochopil.
„Nemůžete spát?“ ozvala se sestřička, která mě přišla zkontrolovat a všimla si, že se na ni dívám.
„Dělá mi problém tohle,“ ztěžka jsem zvedl zasádrovanou ruku. „A tohle,“ ukázal jsem na hlavu. „A špatně se mi dýchá, bolí mě žebra.“
„Trochu vám upravím postel,“ nahnula se ke mně a stiskla tlačítko na polohování postele. „Je to lepší?“
„Děkuji, je“ přikývl jsem, ale hned bych si za to vynadal, jak mi bolest vystřelila někam až do mozku.
„Máte trochu hnutou krční páteř, tak opatrně s tím kýváním. Neškrtí vás to?“ odhrnula mi trochu nemocniční košili a zkontrolovala mi krční límec.
„Ne, je to dobrý.“
„Kdybyste něco potřeboval, nebo se vám udělalo zle, hned zazvoňte,“ položila vedle mne ještě zvonek, abych ho měl po ruce. Než za sebou stihla zavřít dveře, už jsem byl zase v limbu.
Ryu
Poslechl jsem a šel s dvojčaty do svého pokoje. Najedený jsem byl… Ale spát se mi rozhodně nechtělo. I když jsem dělal, že si prášky beru, hned jsem je vyplivnul, když se ani jeden nedíval. Nechtěl jsem to zaspat… Nemohl jsem. Lehl jsem si a jen se díval do stropu, dokud oba neodešli. Pokojem zavládlo ticho a moc velký klid…
Nebylo mi dobře a tolik jsem se bál toho, že Kia ztratím. Nezvládl bych to. To by si se mnou osud hnusně zahrával.
Asi po dvou hodinách zaskřípaly dveře a dovnitř někdo vešel. Nebyly to známé kroky, a nebylo mi to ani příjemné, když jsem slyšel tak nepříjemný hlas blízko mé hlavy. Rozsvítil lampičku a sedl si vedle mě do křesla. Cítil jsem, jak se mi dívá do obličeje, ale dělal jsem, že spím. Tak trochu jsem se toho nově příchozího bál.
„Všichni si myslí, že jsem na záchodě, tak máme chvíli čas, Ryu Hasegawo.“
Otočil jsem se a podíval na toho muže. Byl jím Haruna. Toho jsem zrovna vidět nepotřeboval.
„Nemyslel jsem si, že někdo z hlavní rodiny může být tolik slabý. Jak dlouho jsi mu nastavoval? Líbilo se ti to, když tě tak mlátil a mučil? Všechno nám řekl. Bojíš se teď o toho psychologa? Je další v tvém pořadí? Rád ze sebe děláš slabocha?“
Každé jeho slovo mě bolelo a zároveň štvalo tolik, že jsem to nakonec nevydržel a vrhnul se po něm. Nečekal to a ztratil balanc, když jsem na něj dosedl. Oba jsme spolu sletěli na zem tak rychle, až se prudce praštil do hlavy.
„Víš co? Víš… Co ty, kurva, víš? Nic jste neudělali, když Taie střelili do hlavy, a věděli jste kdo to byl. To já trpím kvůli vám, že se bojíte plést do věcí rodin, které spolu mají spory. Měli jste to vyřešit… Měli… Já… Musel jsem… Musel jsem se mu nastavovat, jinak by ho zabil. A co jste dělali vy? Seděli na prdelích v bezpečí domova, když mě natrhl…“
Šílel jsem a křičel na něj všechno, co jsem proti nim za ty roky měl. Nenáviděl jsem je… Všechny.
Kioshi
Trhnul jsem sebou, až mě všechno zabolelo. Měl jsem pocit, jako by se něco dělo. Něco, u čeho bych měl být. Zíral jsem do tmy a jen okrajově vnímal občasné pípnutí přístrojů vedle mé postele.
Po chvíli jsem se opatrně posadil.
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se nikoho, protože jsem byl v pokoji sám.
Snažil jsem se vzpomenout, jestli se mi něco nezdálo, ale nic. Ten pocit, že bych měl něco udělat, však ve mně sílil. Ale co mám dělat?
Pod rukou jsem nahmatal zvonek a stiskl ho. Během chvilinky se otevřely dveře a spolu se světlem z chodby dovnitř vpadla i sestřička.
„Copak se děje? Je vám zle?“ ptala se hned cestou k mé posteli.
Rozsvítila lampičku na stolku a pořádně si mně prohlédla.
„Jste bledý a celý zpocený. Donesu vám čistou košili a převleču vám aspoň polštář a přikrývku.
„Kolik je hodin?“ chytil jsem ji za ruku a zastavil.
„Je něco po půlnoci. Proč?“
„Chci zavolat domů.“
„V žádném případě. Vy máte telefon zakázaný, stejně jako televizi i rádio. Musíte si odpočinout. Otřes mozku není žádná sranda, a ve vaši profesi tu hlavu budete ještě potřebovat,“ pokárala mě sestřička.
„Ale…“
„Žádné ale. Vaší rodině jsme už dali vědět. Ale dostanou se sem nejspíš až zítra, a to kdo ví kdy. Cesta je na dvou místech zavalená. Už tam probíhají odklízecí práce, ale nebude to hned. Musíte vydržet. Takže teď si pěkně lehnete a počkáte, až vám donesu čisté prádlo,“ zatlačila mě opatrně zpátky do postele.“
Ryu
„Můžete za to vy! Tohle… Sakra…“ chtěl jsem ho praštit, strašně moc.
Nešlo to. Byl jsem napřažený, že to udělám, ale nemohl jsem. Nebyl jsem tenhle typ člověka, a to ve mně stále převládalo. Nemohl jsem nad sebou samým vyhrát.
„Tak uhoď, Ryu. Kurva… Braň se, ne? Konečně jsi ukázal, že máš koule a teď couvneš?“ provokoval mě Haruna.
Cítil jsem to je dráždění… Vnímal jsem jeho tón hlasu… Všechno bylo přesně takové, jak mě to učil otec, když mě trénoval. Pralo se to ve mně. Všechno mě mučilo a trápilo, ale stejně… Nemohl jsem.
„Uhoď!!!“ zařval nahlas, a já konečně praštil pěstí, ale do země.
„Ne… Nejsem takový. Neztratím sebe jen proto, abych vám zvedl ego. Protože… Protože by se to muži, kterého miluji, nelíbilo. Vypadni!“ prskl jsem po něj, když jsem se z něj zvedal na nohy.
Jenže mě někdo chytil za loket a stáhl k sobě. Pevně mě objal a nepustil ze svého sevření.
„Prosil bych, abyste již nenavštěvoval jeho pokoj a nebyl s ním, pokud u toho není někdo z mé rodiny. Jinak budete spát ve chlívě,“ zlostně se pousmál Kiův otec a Shi Harunu vytáhl na chodbu, jak kdyby to byl kus hadru.
„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ zeptal se hned a kontroloval mi tvář, zda mě nepraštil.
„Ne. Jsem v pořádku. Soudím, že to byla jen provokace, abych se vzpamatoval,“ procedil jsem mezi zuby a vyšel ven na chodbu a z ní do jídelny.
Hned jsem si sedl ke stolu a vyklopil do sebe jeden kalíšek saké, které tu bylo pro někoho nalité. Potřeboval jsem to. Tohle všechno mi ale dalo sílu, která mi tolik chyběla.
Kioshi
Zkoušel jsem sestřičku ještě přemluvit, když mi převlíkala postel, ale bylo to marné. Prostě si stála na svým, a že pokud to prý nechápu, tak zavolá doktora, a on mi to řekne osobně. Žádný telefon a tím to hasne.
A zhasla i světlo, když odcházela, a já se znovu ocitnul ve tmě. Nezbylo mi nic jiného než být poslušný pacient. Vždycky jsem tvrdil, že jsou to právě sestřičky, které vládnou, a ne doktoři. Stejně jako moje Minako, kterou mi otec zanechal jako inventář. Ale na druhou stranu… Bez ní jsem si už ani svou práci nedokázal představit. Byla moje pravá ruka a já si toho cenil.
Než jsem usnul, přesunuly se mé myšlenky zpátky k tomu, co mi teď chybělo. Pocit, že se něco mohlo u nás stát, pořád přetrvával. Uvědomil jsem si, že je u nás ten mafián, a zřejmě taky nemohl odjet domů, když je cesta na dvou místech zavalená. Doufal jsem však, že táta s bráchy si s ním poradí, kdyby na věc přišlo. A věřil jsem i Ayanovi, který říkal, že je Haruna uctivý, i když to tak na první pohled nevypadá.
Pomalu se mi zavíraly oči, když všechno z mé hlavy odplulo kamsi pryč a zůstaly mi tam myšlenky jen na Ryu. Na něj jsem si také vzpomněl jako na prvního, když jsem se znovu probudil. Pokoj byl prosvětlený sluncem, které právě vycházelo. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že dneska bych se na ten východ díval nejspíš s ním. Ale vzápětí mi přišlo líto, že s ním být nemůžu. Mojí hloupostí, jen proto, že jsem tak za ním spěchal, jsem málem nedojel nikam. Už jsem ho taky nemusel nikdy vidět…
Promiň, Ryu, že jsem se nevrátil tak, jak jsem slíbil…
Ryu
„Ryu, vstávej! Už je ráno a podařilo se nám pomoct vyčistil cestu. Ty gorily k něčemu byli,“ pobaveně na mě mluvil Shi, když mě zvedal z postele, do které mě večer opilého ukládal.
Včera jsem to vážně hodně přehnal s pitím. Byl jsem tak naštvaný, že do mě padla celá flaška saké. Párkrát jsem něco Harunovi vyčetl, ale ten mlčel, protože ho po celou dobu dvojčata propalovala pohledem. Nakonec se vše obešlo bez další potyčky, jen s tím, že Haruna nahlas řekl, že by dvojčata bral jako svou ochranku a dal jim docela slušnou nabídku. Ti se mu však jen vysmáli, a nakonec mě Shi uložil jak mimino do postele.
„Jo, jen se opláchnu a převléknu,“ zašeptal jsem, jak jsem měl sucho v puse.
„No… On je nechal dělat sám, a ještě se tím bavil, jak se u toho potí v oblecích,“ zasmál se nahlas Montaro, když mi ukazoval ty dva, jak právě vycházeli z koupelny.
Zasmál jsem se a zašel se osprchovat. V rychlosti jsem udělal ranní hygienu a potom se jen lehce nasnídal, než jsem se vydal s Kiovou rodinou do nemocnice, abych ho viděl. Jen Montaro zůstal doma, aby zajistil zvířata.
Haruna s tím druhým už odjeli, takže jsem se konečně uklidnil a mohl se těšit na to, že uvidím Kia. Sice jsem měl strach z toho, jak vážné to je, ale byl jsem šťastný, že je na živu.
Cesta netrvala tak dlouho, ale odhalila všechno, co proběhlo minulou noc, a nebyl to zrovna hezký pohled. Dokonce jsem si mohl jasně vybavit, kde mohl Kio havarovat. Konečně jsme se blížili k nemocnici, a já už nedočkavě jako první vyšel z auta a rovnou ke vchodu, abychom tak hned byli.
Kioshi
„Co to je?“ díval jsem se na talíř na něco, co měla být snídaně.
„Máte s tím problém? Taky nemusíte vůbec jíst,“ ozvalo se vedle mne přísně.
Sestřičky si sice vyměnily službu, ale jejich přístup zůstal stejný.
„Chci jít domů,“ zamračil jsem se a potáhnul si talíř blíž k sobě, když už se po něm sestřička natahovala.
„Nic nebude. Víte sám, že tu musíte zůstat aspoň ještě dva dny. Vy doktoři jste nejhorší pacienti,“ povzdechla si, ale snídani mi nakonec nechala. „V poledne máte další vyšetření, a pak byste měl mít už klid. Víte, co vám doktor při vizitě říkal.“
„No, my jsme toho napovídali,“ zašklebil jsem se a vložil první sousto do pusy.
„Vidím, že je vám už dobře, když vtipkujete, co?“
„Kéž by,“ chytl jsem se za žebra.
„Jak se nasnídáte, půjdete se umýt. Přijdu vám s tím pomoct. Opovažte se jít sám.“
„Jasně, budu tady. Nikam nebudu utíkat.“
„Jako byste mohl,“ střelila hned zpátky sestřička, než za sebou zavřela dveře.
To je prostě můj trest. Jsem rád, že jsem si vybral profesi psychologa, protože v tomhle případě se v nemocnicích pohybuji opravdu jen minimálně. Možná bych si zvykl, ale pokud nemusím, tak raději ne. Pomalu jsem snídal a zapíjel to čajem. Aspoň že ten chutnal dobře. Kávu mi dát nechtěli, tak se aspoň snažili mi uvařit dobrý čaj. Prý to dostala sestřička příkazem od doktora. Hm… Divím se, že se nebál ji o to říct.
Ryu
„Bez nás tě tam stejně nepustí,“ zašklebil se Shi, když mě chytil kolem ramen a se mnou vešel do nemocnice.
„Já vím,“ odsekl jsem mu, protože mě trochu bolela hlava a poslušně šel s ním.
Kiův otec hned zjišťoval všechny informace o Kiovi, a potom nás vedl na pokoj, který sestřička označila za jeho. Vstoupil jsem jako poslední, abych nerušil rodinné setkání, ale hned jsem se zarazil, když jsem viděl všechny ty přístroje kolem něj. Úzkost se vrátila a byla mnohem horší, než jsem si mohl myslet.
Bylo mi smutno z toho, jak byl Kio zraněný, ale i z toho, že dnes rozhodně nepojede domů, kde bych se o něj mohl starat a být s ním. Jeho rodiče a bratr se s ním bavili, ale já jen neustále pozoroval jeho tvář a byl tak šťastný, že je relativně v pořádku. Nakonec jsem se odvážil a došel k lůžku, kde jsem ho jen nesměle a nenápadně pohladil po ruce, abych mu nedělal další problémy. Ale po celou dobu jsem ho tak moc toužil obejmout, jako nikoho ve svém životě.
Kioshi
Málem mi zaskočilo, když se otevřely dveře a já viděl skoro celou rodinu. Jen Montaro chyběl. Táta s mámou se hned ptali, jak mi je. Máma mi hned začala upravovat postel a pořád mluvila o farmě, jen aby zakryla svou nervozitu. Táta byl nad věcí. Už si beztak zjistil všechny informace, a když věděl, že neumřu, tak mu to pro klid stačilo. Ale přesto…
„Báli jsme se o tebe,“ řekl v jednu nestřeženou chvíli. „Už to víckrát nedělej. Měl jsi raději zůstat dole a počkat, až se to uklidní,“ stiskl mi ruku.
„Omlouvám se, tati. Nechtěl jsem vám přidělávat starosti. Já jen… Chtěl jsem být brzy zpátky,“ po očku jsem se podíval na Ryu.
„Kde je Montaro? Ty nemáš nemocnice moc v lásce, Shi,“ podíval jsem se na bráchu.
„No,“ podrbal se ve vlasech. „Měl jsem o tebe starosti, víš? A taky…“ nenápadně mrknul ke dveřím. „Musím si tu něco vyřídit. Jestli mě omluvíte… Když tak na mě nečekejte, vezmu si domů taxi.“
„Na jaké oddělení jdeš?“ otočil se na něj táta.
„No… na interní,“ mírně nahodil barvu a rychle se vypakoval z pokoje pryč. „Jsem rád, že jsi v pohodě, prcku!“ zavolal ještě na mě, než se za ním zavřely dveře.
Bylo nám to jasné. Beztak běžel za některou ze sestřiček. Měl by se už vážně usadit…
Máma s tátou si se mnou ještě chvíli povídali. Moc jsem jim toho neřekl, protože jsem si tu nehodu opravdu nepamatoval. Ale podle toho, co říkali, když tama projížděli, tak opravdu moc nechybělo, aby se svodidla urvaly a já skončil dole pod srázem. Bylo vidět, že si opravdu oddychli, když mě konečně viděli. I když domláceného, pořezaného od skla a poškrábaného od větví… ale živého.
„Když už jsem tady, chtěla jsem jít něco nakoupit,“ zvedla se máma ze židle. „Půjdeš s námi, nebo zůstaneš? Pak bychom tě vyzvedli. Ale ne dřív jak za hodinu, Ryu.“
Podíval jsem se na něj. Doufal jsem, že odmítne společný nákup. Už to, že přijel s nimi, mi udělalo velkou radost. Tak moc jsem ho chtěl obejmout, chytit ho aspoň za tu ruku, kterou se mě dotkl…
Stejně, když jsem mluvil s rodiči, tak jsem je vnímal jen z poloviny. Stále jsem nenápadně sledoval Ryu…
Ryu
Pořád jsem se na něj díval a vůbec nevnímal svět kolem sebe. Myslel jsem jen na to, jak se ho moct dotknout a políbit ho. Tolik jsem s ním chtěl mluvit o samotě, a moje prosby byly vyslyšeny.
„Co?“ nepřítomně jsem se podíval na Kiovu mámu a chvíli pobíral, co řekla.
„Já… Zůstanu. Pokud to nevadí,“ pousmál jsem se na ni, ale moje tváře byly červené studem.
„Moje žena stejně jinou odpověď nečekala,“ usmál se i Kiův táta a společně s ní vyšli ven z pokoje.
Ještě chvíli jsem čekal, než se dveře zavřely a potom jsem došel ke Kiovi a opatrně ho objal.
„Měl jsem strach… Moc jsem se o tebe bál. Bolí tě něco? Jak jsi na tom?“ šeptal jsem mu do ucha, když jsem se na něj snažil netisknout.
Tolik jsem potřeboval cítit jeho blízkost.
Kioshi
Na bolest jsem na chvíli i zapomněl, když jsem čekal na Ryuovu odpověď. Příjemný pocit v břiše přehlušilo všechno ostatní, když jsem ji uslyšel, a nedočkavě jsem už jen čekal, až máma s tátou odejdou.
Kdybych mohl vyskočil bych z postele. Ale ty věcičky, co byly ke mně připojené, mi to nedovolovaly.
Ale když si ke mně Ryu přisedl a opatrně mně objal, kašlal jsem už na všechno. Zdravou rukou jsem ho chytil a přitiskl na sebe. Bylo mi jedno, co všechno mě bolí, ale já jsem to potřeboval. Potřeboval jsem cítit jeho přítomnost, jeho teplo.
„Promiň, Ryu,“ zašeptal jsem také. „Nechtěl jsem způsobit takové starosti. Je mi to líto… Chtěl jsem být brzy zpátky… u tebe. A všechno jsem pokazil. Omlouvám se,“
Povolil jsem objetí a mírně se oddálil, abych mu viděl do tváře.
„Víš, přemýšlel jsem o… o nás. Slíbil jsem ti, že ti jednou řeknu, jaké je moje tajné přání. Chtěl bych zůstat s tebou. Pochopil bych, kdybys nechtěl. Přeci jen jsme se seznámili za zvláštních okolností. A je možná divné, že ti to říkám tak brzy po našem seznámení. Ale já to tak prostě cítím. Miluji tě, Ryu.“
Ryu
Ty slova… Všechno to, co řekl… Naprosto mě pohltila vlna naprostého štěstí a na chvíli mě naprosto vyřadila z provozu, protože mi v hlavě znělo jen a pouze jeho: „Miluji tě.“
Cítil jsem, jak se mi z očí valí slzy, a já je nedokázal zastavit. Neplakal jsem smutkem, ale tak moc jsem byl plný pocitu lásky, že to muselo někudy ven. Opřel jsem se o jeho čelo a zadíval se mu do očí, aby věděl, že to, co řeknu, myslím naprosto vážně. Že nepochybuji, a ani se ničeho nebojím.
„Miluji tě, Kio. Chci s tebou zůstat. Být s tebou kdekoliv budeš chtít a jakkoliv budeš chtít. Snídat, obědvat, večeřet… Milovat se. Nebojím se toho, že to je brzo, protože… Konečně s tebou vím, že jsem doposud nežil, dokud jsem tě nepoznal,“ naklonil jsem se a jemně se otřel o jeho rty.
Políbil jsem ho, protože jsem mu chtěl ukázat, jak moc vážně to myslím. Nikdy jsem nemohl cítit víc něžnosti… lásky… citů, než když jsem byl s ním.
Kioshi
Přísahal bych, že jsem slyšel bít svatební zvony. Určitě ano, protože to, co mi řekl Ryu, opřený o mé čelo a upřeným pohledem do mých očí, mi znělo jako svatební slib. A ty jeho uslzené oči, ten polibek, který mi potom dal… Nemohl jsem být v tu chvíli víc šťastnější.
Po celou dobu jsem to v sobě dusil. Říkal jsem si jen, že se mi líbí, jak je krásný… Ale ani jednou jsem si nechtěl připustit tu myšlenku, že ho miluji. Bál jsem se toho, že by se mohlo stát to, o čem jsme s tátou den předtím mluvili. Celou tu dobu jsem nad tím přemýšlel, a když to táta vyslovil nahlas, uvědomil jsem si to…
Schovával jsem se za svou profesi, jen abych se pak necítil zraněný, kdyby mě Ryu odmítl.
Nechtěl jsem si to prostě připustit. Ale teď…
Věřil jsem mu… Chci mu věřit, že se mnou chce zůstat. A i kdyby se někdy něco mělo změnit, nebudu nikdy litovat toho, že jsem to vyslovil nahlas, protože to, co jsem řekl, je pravda.
Položil jsem mu ruku za zátylek a přitáhl jsem si ho pro polibek. Dal jsem do něj vše, co jsem teď cítil a co je pro něj. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Asi měl táta pravdu.
Láska na první pohled…
Možná bych tak zůstal do doby, než by pro Ryu přijeli rodiče. Ale ozvalo zaklepání na dveře a ty se vzápětí pootevřely.
„Omlouvám se, že ruším, ale je čas na mytí.“
Ryu
Vnímal jsem každé otření našich jazyků o sebe, a přitom jsem se chvěl, jak mnou projíždělo to příjemné mrazení, které mi stavělo všechny chloupky na těle do pozoru. Bylo to tak krásné, že jsem s tím nikdy nechtěl skončit. Nedalo se nemyslet na to, jak bude zdravý a ukáže mi vše, co bude na našem vztahu skvělé. Srdce se mi nechtělo uklidnit ani potom, co jsem slyšel hlas sestřičky, která nás nemile vyrušila. Poprvé jsem proklínal zdravotnictví a přál si ještě chvilku na víc. Ale…
Znovu jsem se opřel o jeho čelo a slezl dolů z postele. Potom jsem sjel k jeho uchu a jen tiše zašeptal:
„Počkám venku, dokud tě nedomyje, protože bych to teď nedal, když… Nemůžeme… Kio,“ políbil jsem ho na tvář a hned vyšel ven, abych ji nezdržoval, a ona byla co nejdříve pryč.
Posadil jsem se za dveře a snažil se zaplašit ty představy, jak se ho ona dotýká na každé části jeho obnaženého těla. Nedalo se to vydržet. Tolik jsem chtěl všechno, co mi jeho tělo nabízelo. Rád bych ho i umyl, ale netušil jsem, jestli bych nějak nepoškodil hadičku od infuze, nebo třeba elektrody vedoucí k monitoru srdce. Jenže pravda byla i jiná… Nejvíc jsem se bál toho, že bych nemohl přestat.
Kioshi
Zaskřípal jsem zuby, když ten anděl v bílém vešel. Teď to pro mne byl spíš ďábel, který se vyžíval v tom, že mi mohl překazit tuhle krásnou chvíli.
Zklamaně jsem se díval, jak Ryu odchází a zamračeně na sestřičku, když se postavila k mé posteli.
„Tohle sundáme, abych vás mohla dobře omýt. Pan doktor říkal, že není už potřeba, abyste byl napojený, a navíc půjdete později na vyšetření a s tím byste asi těžko někam došel,“ zasmála se nad představou, jak za sebou táhnu všechny ty přístroje.
Hm, takže paní vtipná….
Počkal jsem, až mě od všeho odpojí a chtěl jsem se zvednout z postele, když mě zastavila.
„Kam se chystáte?“
„Do sprchy.“
„Sprcha až večer. Teď vám musí stačit zatím jen tohle. Určitě se vám ještě trochu točí hlava, co?“
Měla pravdu. Když jsem se zvedl, zamotala se mi hlava, ale já to zamlčel. Prostě jsem chtěl dělat, že jsem v pohodě, abych byl odsud co nejdříve pryč.
„Mě neoblafnete, pane doktore,“ zdůraznila poslední dvě slova a donutila mě lehnout.
Nalila vodu do lavoru, přidala trochu mýdla a pak to položila na stolek, na kterém už ležela žínka a čistý ručník.
„Tak jdeme na to,“ podala mi ruku, abych se mohl znovu posadit.
„Chci vás o něco poprosit,“ zastavil jsem její ruku, který už mířila k lavoru. „Nebude vadit, když mi s mytím pomůže můj…“ na moment jsem se zarazil, protože jsem nevěděl, jak mám Ryu nazvat. Ale sestřička srší vtipem, tak by snad mohlo pomoct tohle. „Moje žena?“
Sestřička se narovnala, podívala se na dveře a pak na mě.
„Myslíte vašeho přítele?“ zeptala se s úsměvem.
„Ano, to přesně myslím. Byl by to velký problém?“ tvářil jsem se nevinně, jak nejvíc to šlo.
„No dobře,“ řekla po chvilce přemýšlení. „Ale nevstávat z postele. Jak budete hotoví, tak na mě zazvoňte a já to uklidím. Tady máte čisté věci na oblečení,“ položila na postel ještě čisté pyžamo a vyšla na chodbu, aby zavolala Ryu.